Hippies - Elegantní zahájení

Timothy Leary, cca 1969

Motto: „Kdo si pamatuje šedesátá léta, ten je neprožil.“

V první polovině 60. let se v Americe na sebe nakupilo několik politických, sociálních a kulturních okolností, které později vedly ke vzniku nejpočetnější subkultury mládeže, která se dosud v Americe (a posléze téměř na celém světě) objevila.

Co se týče politiky, v té době nejvíce poznamenaly nejbohatší stát světa dvě věci - zvolení Johna F. Kennedyho presidentem a jeho násilná smrt v Dallasu v roce 1963. A pak samozřejmě vložení se do občanské války mezi Severním a Jižním Vietnamem. Dalším, tentokrát sociologickým fenoménem bylo znechucení mládeže nad tzv. americkým snem předchozí generace a jejím konzervativním systémem hodnot. Prostě – téměř dvacet let absolutního konzumerismu jakoby ze západní společnosti vymlátilo duši. Jakákoli spiritualita byla vytlačena elektro-mechanickými hračičkami, zpříjemňujícími již tak příjemný ale veskrze bezobsažný život. Spirity doby se staly televize a reklama, a heslem „utrácejte, utrácejte, utrácejte“.

Jak píše spisovatel a publicista Ondřej Hanák ve své knížce Hippies: „Náboženství kapitalismu hlásá, že vrcholným problémem společnosti je udržet plnou zaměstnanost, kontrolovat inflaci a vyrobit všechno, co trh může absorbovat. Subkultura si logiku převrátila. Úkolem je určit minimální pracovní dobu potřebnou k ukojení základních potřeb všech členů společnosti. Esencí kritiky v subkultuře je víra, že ve společnosti pohlcené věcmi se lidé stávají součástí, popřípadě otroky svého vlastnictví. Lidské kvality jsou určeny zbožím: automobily, ve kterých se jezdí, cigaretami, které se kouří. Rytmus moderního života imituje rytmus výroby. Životy tichého zoufalství jsou nasekány do minut a kypí tikotem hodin. Věci, které nám ještě včera sloužily, nám najednou vládnou.“

Proti nenažrané americké společnosti už v padesátých letech vystupovali beatnici; jejichž próza i poezie byly mladými na začátku šesté dekády hojně čteny, protože beatnikům už konečně jejich nekonformní díla začala být vydávána. Ginsberg, Kerouac, Burroughs, a další se stali náhle ikonami a možnou inspirací pro vznik pozdějšího hnutí kontrakultury. Mladá generace první poloviny 60. let si totiž začala věci postupně dávat do souvislostí. Poprvé se objevily snahy žít prostě, mimo zbytečný luxus velkoměsta, po svém a proti neúprosnému tepu doby, určenému reklamami a zbytečnými výrobky jež propaguje, a které vlastně vůbec nikdo nepotřebuje.

V tyglíku doby se ale vařilo i jiné koření - různé umělecké experimenty, ale třeba i experimenty s psychedelickými drogami, najmě LSD za jejíž znovuobjevením stáli profesoři na Harvardu, jmenovitě Timothy Leary a Richard Alpert. Látku aplikovali sami sobě i studentům, kteří se přihlásili, a výsledky jejich výzkumu z počátku sixties dodnes patří na poli výzkumu halucinogenů k těm nejoceňovanějším. Výzkum ovšem musel být záhy přerušen. „Trval… jen do té doby, než si rodiče začali stěžovat, že se jejich děti – slibní mladí studenti Harvardovy univerzity – vychloubají, že ´nalezli Boha a objevili tajemství vesmíru´.“ (Mark Kurlansky, „1968 – Rok, který otřásl světem“).

Přestože LSD bylo později, v roce 1966, prohlášeno za nelegální, mezi mladou generací se obliba jeho užívání pomalu ale jistě zvyšovala. A tvrdí se, že právě látky pozměňující vědomí (LSD, magické houby, marihuana, hašiš), byly kromě Brigitte Bardot jedním z nejhlavnějších aspektů pro uvolnění sexuálních tabu a nastolení sexuální revoluce šedesátých let.

Avšak tím hlavním, co na mládež zejména ze studentského prostředí působilo, byla (tedy kromě toho sexu) hudba. Samozřejmě jazz (nejlépe ten free), počínající revival folku (Dylan, Baezová, Peter, Paul & Mary) a rock´n´roll. Ten se ale zrovna začal teprve dostávat z krize, do níž ho na konci 50.let uvrtal konec veřejných vystoupení jeho největších ikon (Presley, Little Richard, Chuck Berry, Buddy Holly atd.) a jejich nahrazení usměvavými blbečky v nažehlených kvádrech. Něco se dělo v Tin Pan Alley, něco v Detroitu a něco v Memphisu. Ale pořád se čekalo na tu správnou bombu.

A ta nakonec vybuchla – zpoza Atlantiku, z britského království se v roce 1964 do USA poprvé vypravila skupina Beatles, která svým někdy ostrým ale vždycky melodickým, na rock´n´rollu postaveným bigbítem, začala vyvolávat doslova šílenství. Hit „I Want To Hold Your Hand“ odstartoval v Americe novou hudební éru. Když pak po „broucích“ následovali chuligánští Rolling Stones, vycházející z amerického rhythm & blues a další britské party, mládež měla nové idoly a muziku, pro kterou se nadchla. Produkovali ji a hlavně vytvářeli totiž jedni z nich – příslušníci jejich generace. A pokud se nejviditelnějším symbolem kulturně-sociologické revolty mládeže staly dlouhé vlasy, v hudební rovině jím byl jednoznačně zvuk elektrické kytary.

„Od poloviny šedesátých let to v Americe začalo vřít víc než kdykoliv předtím,“ opisuje tento stav skvěle hudební publicista Lubomír Dorůžka ve své knize Panorama populární hudby. „Vietnamská válka byla – zejména mezi mladou generací – tou nejnepopulárnější, jakou kdy Amerika vedla. Stejně nepopulární se postupně stávaly i tradiční ideály amerického způsobu života: konvenční způsoby vzdělání, kariéra s cílem spořádaného blahobytu uvnitř konzumní společnosti. Cokoli, co se od nich lišilo, se zdálo být pro značnou část mladých lidí atraktivnější. Proti tradičnímu americkému snu stavěli svůj vlastní sen, založený spíše na popření toho, co hlásala ´spořádaná´ společnost, než na nějakém konstruktivním programu. Vypadnout ze školy a ze zaměstnání znamenalo vypadnout ze soukolí, které člověka formuje v poslušného člena bezduché a manipulované masy. A ideálním doprovodem k takovému vypadnutí byla hudba, která tuto masu pobuřovala.“ A dále: „Pro tuto generaci byla hudba přímou součástí jejího života. Na koncertech pořádaných zdarma pod širým nebem, s ovocem pro každého, kdo měl chuť, a s květinami, rozdávanými žasnoucím a nechápajícím policajtům, se pro ni dostatečně uskutečňoval naivní sen o světě plném lásky, korálků, marihuany a pestrých úborů, o světě bez násilí, k jehož dosažení stačí ´jen chtít´.“