Úvod » Svět » Alternative rock » Články

Jak už jsme si naznačili, underground jako takový nebyl žádným hudebním žánrem nebo stylem, ale životním postojem. V oblasti rocku se tímto výrazem zejména v Americe a Británii 60. let začali nazývat umělci, kteří svým přístupem ke skládání písniček nebo hudebních struktur vybočovali z předem zavedeného schématu. Běžnému pojetí tehdy produkované hudby se všemi těmi klišé (vypadat a chovat se jako nějaký ustálený vzor) a následným komerčním využitím, se snažili vyhýbat a dokonce se vůči němu stavěli do kontrastu. V rámci své tvorby pracovali i s dalšími uměleckými prostředky z jiných druhů hudby (soudobá vážná hudba, etnická hudba, folk, jazz) a umění (divadlo, tanec, happening, film, výtvarné umění), zhusta se vyžívali ve zvukových experimentech a v improvizaci, psali zcela neobvyklé, často společnost a politiku parodující texty, což společně s nevelkým ale konkrétně zaměřeným backgroundem (promotéři, plakáty, časopisy, literatura) vytvářelo jakousi paralelní kulturu, nezávislou na oficiálních strukturách.

To potvrzuje a dále obecněji rozvíjí i hudební publicista Lubomír Dorůžka v Encyklopedii jazzu a populární hudby: „(Hnutí) undergroundu stálo v opozici ke společenským konvencím a bránilo se proti nim narušováním obvyklých norem (např. v oblékání, úpravě zevnějšku, chování, v otázce sexu a drog, ale i ve světonázorové orientaci, hlásající proti konformitě společenského establishmentu nejčastěji levicový radikalismus nebo individualistický anarchismus). Společným znakem všech bohatě diferencovaných projevů undergroundu byl především odpor proti způsobu života měšťácké konzumní společnosti.“

Co se týče 60. let je underground většinou chápán nebo spojován s kulturními projevy hnutí hippies, ale pozor! V momentě, kdy se tyto projevy začaly komercializovat, vznikaly proudy, které se stavěly i proti hnutí samotnému. Nicméně u hippies můžeme začít – počátky jejich kontrakultury byly úžasně snovým zážitkem a skupiny, které na jejím základě vznikly, patří dnes k zlatému fondu pop music. Z těch cca čtyř set (sic!) part vzešlých z tohoto prostředí, geograficky umístěného v San Francisku, jmenujme alespoň několik.

Charlatans byli dost neúspěšní a příliš toho po nich nezbylo. Šmrdlali pianový psychedelický folk rock s nádechem country. V šestašedesátém měli singl s leiber-stollerovkou  „The Shadow Knows“ a traditionalem „32-20“, pak natočili v úpravě další lidovku „I Saw Her“. Album realizovali jediné, a to až v roce 1969. Jmenovalo se lapidárně „The Charlatans“ a obsahovalo songy jako „Time To Get Straight“, „Ain´t Got The Time“, „When The Movies Are Over“ a traditional „Alabama Bound“. Průměr. Psychedelické rhythm & blues trošku G-deadovského ((viz. níže)) typu předváděla skupina s podivným názvem Kak zpěváka a skladatele Gary Lee Yodera. Bohužel se ji podařilo natočit jediné, neúspěšné elpí a rozpadla se (album „Kak-Ola“, 1968, např. „HCO 97658“, „Electric Sailor“, „Everything´s Changing“, „Flowing By“, „I´ve Got Time“). 

Zato skupina Jefferson Airplane se stala hippiesovskou hvězdou. Její skladby „Somebody To Love“ a zejména těžce psychedelickou „White Rabbit“ považujeme za základní kameny rocku šesté dekády. V kapele působili zpěvačka Grace Slick, Paul Kantner (voc, g), Jorma Kaukonen (lg), Marty Balin (voc, g), Jack Casady (bg) a Skip Spence (ds), jehož v roce 1966 vystřídal Spencer Dryden. Jeffersonovci, kteří při vystoupeních zhusta využívali tehdy oblíbená psychedelická light shows, objezdili všechny základní fesťáky té doby (Monterey Pop, Woodstock, Isle Of Wight, byli i v Altamontu) a společně s níže zmiňovanými Grateful Dead patřili k hlavním ideologům sanfranciského rocku. Byli známi jako obhájci drogové kultury a stejně jako třeba Country Joe i nejznámějšími protestujícími proti válce ve Vietnamu (skladby „Volunteers“ a „We Can Be Together“ z roku 1969).

Nejlepšími alby skupiny zřejmě budou „Surrealistic Pillow“ (1967, kromě výše zmíněných „White Rabbit“ a „Somebody To Love“ ještě např. skladby „3/5 Of A Mile In 10 Seconds“, „Plastic Fantastic Lover“, „My Best Friend“, „D.C.B.A.-25“), „After Bathing At Baxter´s“ (1967, např. „Young Girl Sunday Blues“, „Martha“, „Wild Tyme“, „Spare Change“), „Crown Of Creation“ (1968, např. „Lather“, „Greasy Heart“, „In Time“ a cover „Triad“, pův. od The Byrds) a „Volunteers“ (1969, výše zmíněné „Volunteers“ a „We Can Be Together“, dále např. „Hey Frederick“, a cover „Wooden Ship“, pův. C,S,N &Y).Velký úspěch také dobylo Kantnerovo sólové (tedy pod názvem Paul Kantner, Jefferson Starship) nicméně hudebně průměrné sci-fi album „Blows Against The Empire“ (1970, např „Mau Mau /Amerikon/“, „Let´s Go Together“, „Starship“).

Prvky psychedelie, c&w a blues se objevovaly i v tvorbě další kapely ze San Fo – Moby Grape, vedené zpěvákem a kytaristou Skipem Spencem, někdejším členem Jeffersonovců. Ceněná jsou alba „Moby Grape“ (1967, např. „Mr. Blues“, „Fall On You“, „Come In The Morning“, „Indifference“, „Hey Grandma“, „Omaha“) a „Wow“ (1968, songy „Murder In My Heart For The Judge“, „Miller´s Blues“). Skip Spence se pak na čas regulerně scvoknul a po návratu z ústavu natočil divné, psychedelicko-folk-country-rockové LP „Oar“ (1969, např. „Weighted Down“, „Diana“, „War In Peace“). No – dle poslechu mu tam asi dávali hodně do těla a najmě do mozku. Z inspirace Jefferson Airplane vycházela i další sanfranciská kapela It´s A Beautiful Day houslisty Davida LaFlammeho, po níž zbyly solidní projasněné desky „It´s A Beautiful Day“ (1968, s hitem „White Bird“, dále např. „Bombay Calling“ /btw - ten motiv porovnejte s párpláckým „dítětem v čase“/, „Hot Summer Day“, „Bulgaria“) a „Marrying Maiden“ (1970, hit „Don And Dewey“, dále např. „Good Lovin´“, „Soapstone Mountains“, „The Dolphins“).

Patří sem také partička The Beau Brummels, prezentující se soundem někde mezi acid rockem a country-folkem s názvuky vážné hudby. Kritiku zaujala zejména deska „Triangle“ (1967, např. „The Painter Of Women“, „The Wolf Of Velvet Fortune“, „Magic Hollows“). Folkaři byla založena významná sanfranciská skupina Quicksilver Messenger Service, mezi hippies jedna z nejoblíbenějších. Sound, který produkovala, je typickým příkladem místního acidického rocku. Bohužel trpěla častými personálními změnami, způsobenými životním stylem členů (drogy, vězení za drogy a tak pořád dokola). Smotněte špeka a dejte třeba alba „Quicksilver Messenger Service“ (1968, s dvanáctiminutovkou „The Fool“, dále např. „Pride Of Man“, „Light Your Windows“) a živák „Happy Trails“ (1969, cover „Who Do You Love“, pův. od Bo Diddleyho, dále např. „Maiden Of The Cancer Moon“, „How You Love“). Kapela se mj. objevila v hipýzáckém filmu „Revolution“ (1968). Ona pak pokračovala i v seventies (viz. Hard rock USA a Kanady), ale její výsledky byly nevalné.

Jestliže Quicksilvers měli problémy se životním stylem, tak proti tomu, jak pojali psychedelickou revoluci členové party 13th Floor Elevators, to byl jen slabý čajíček. Kapela sice pocházela z Texasu, ale do Friska velice často zajížděla (jamy, tripy, tráva). V podstatě stála na dvou odlišných osobnostech – talentovaném mladíkovi, skladateli Roky Ericksonovi (voc, g) a filosofovi a propagátorovi LSD, mezcalinu plus všech dalších halucinogenů Tommy Hallovi (hrál na elektrifikovaný džbán). Hudebně se jednalo o normální garážovku, reflektující ve svém syrovém pojetí rhythm&blues skupiny britské invaze, jen se do ní silně zamíchala ta kyselina. Z Ericksona se pak díky mohutnému požívání halucinogenů a methedrinu stala troska, navíc mu hrozil za drogy soud. Prohlásil se tedy za cvoka a skončil v blázinci, kde mu thorazinem a elektrošoky doslova vyprali mozek a on skončil jako těžký paranoik. Dodnes je považován za jakéhosi amerického Syda Barretta. Po 13th Floor Elevators zbyla tři ulítlá alba „The Psychedelic Sounds“ (1966, hit „You´re Gonna Miss Me“, dále např. „Reverberation /Doubt/“, „Tried To Hide“, „Fire Engine“), „Easter Everywhere“ (1967, s rozsáhlou skladbou „Slip Inside This House“, kterou později předělali Primal Scream, dále např. „Dust“, „I´ve Got Levitation“) a „Bull Of The Woods“ (1968, např. „Til Then“, „Street Song“). Jsou považováni za jedny z předchůdců punku. 

Komerčně nejúspěšnější komunní kapelou se stali Grateful Dead v čele s charismatickým kytaristou a zpěvákem Jerry „Captain Trips“ Garciou. V kapele ještě působili Bob Weir (g, voc) a Ron „Pigpen“ McKernan (ks, harm, voc), Phil Lesh (bg) a Bill Kreutzmann (ds). Deads pod vlivem LSD vytvářeli podivně znějící rock, střihnutý folkem a country, který se vyznačoval dlouhými improvizacemi, jakýmisi „kytarovými tripy“. Stávalo se, že jedinou, na studiové desce pár minutovou skladbu, natáhli během vystoupení třeba na dvacet minut. Garcia improvizace miloval a tvrdil, že písnička má pro něj hodnotu nikoli tehdy, když je natočená na vinylu, ale v momentě, kdy je hraná, různě měněná a vlastně znova vytvářená na koncertě. Bráno z tohoto pohledu je asi jejich nejlepším albem z hippiesovského období koncertní 2LP „Live/Dead“ (1969, např. „St. Stephen“, „The Eleven“ „Turn On Your Lovelight“, „Dark Star“). Ze studiových desek lze pak kromě debutu „Grateful Dead“ (1967, např. „Cream Puff War“, „The Golden Road“), vybrat hodně acidové „Anthem Of Sun“ (1968, např. „That´s For The Other One“, „Alligator“, „Caution /Do Not Stop On The Tracks/“) a také „American Beauty“ (1970, známá písnička „Truckin´“, dále např. „Brokedown Palace“, „Sugar Magnolia“, „Box Of Rain“)..

Velmi zajímavou partou byli The Big Brother And The Holding Company, zejména poté, co se k nim přidala obdivovatelka folkařky Odetty, „bílá rock´n´rollová mrcha“ Janis Joplin. Tato texaská zpěvačka (zvaná „Pearl“) se proslavila nenapodobitelným syrovým, nakřáplým hlasem a divokou podiovou prezentací. Měla v sobě neuvěřitelný bluesový feeling a v podstatě každá písnička v jejím pojetí je neopakovatelnou záležitostí. Samotný „Velký bratr a jeho holdingová společnost“ pak předváděl syrový bluesový hard rock, s typickým soundem kvílivých kytar Sama Andrewa a Jamese Gurleye, basou Petera Albina a najazzlými bicími Davida Getze – ve své době se jednalo o jednu z nejtvrdších kapel. Největší atrakcí bandu se ale stala jednoznačně Joplinka, což lze vyvodit z jednoduché premisy: když od Big Brothera odešla, o kapelu už prostě nikdo nestál. Zato šílená zpěvačka se stala mezi kalifornskými freaky totální hvězdou. Přestože lze říci, že její epizoda s následným doprovodným tělesem, otrúbovaným Kozmic Blues Bandem, až zas tak přínosná nebyla.

V tom čase se Janis představila dost zmaštěná ve Woodstocku (zpívá jí to ale skvěle… občas) a v televizním pořadu zpěváka Toma Jonese – ten její duet s „tygrem z Walesu“ v songu „Raise Your Hand“ má tah na bránu jak kráva: jako by se potkala požární siréna s troubícím parníkem. V roce 1970 si zpěvačka konečně k sobě vzala kytarovou kapelu – Full Tilt Boogie Band kytaristy Johna Tilla. S tou se onoho léta zúčastnila slavného Festival-Expressu, vlaku, v němž několik kapel rajzovalo Kanadou a kde se zastavilo, tam se hrálo. Tvrdí se, že kdo se během té cesty nevyspal s Joplinkou, pravděpodobně ve vlaku chyběl. Alkoholička, feťačka, nymfomanka - hipýzanda Janis prostě procházela vším, co tehdejší uvolněná atmosféra dovolovala, a že toho bylo sakra hodně. Do důsledků vedený „the living on the edge“ jí však také nakonec zcela zákonitě zahubil. Předávkovala se v roce 1970, sotva dva týdny po smrti „mága vesmírné kytary“ Jimi Hendrixe.

Jejím nejzásadnějším odkazem je album „Cheap Thrills“ (1968), vydané pod hlavičkou Big Brother And The Holding Company a obsahující zmíněný tvrdý kytarový rock, našlehaný jejím úžasným bluesovým feelingem. Písničky „Ball And Chain“ (pův. od Big Mama Thornton), „I Need A Man To Love“, „Piece Of My Heart“ a „Summertime“ (původně od bří Gershwinů) mají v jejím podání punc té nejvyšší kvality. Stejně výborná je i deska „Pearl“ která vyšla po smrti Joplinové v roce 1971. Byla natočená opět s kytarovou kapelou (zmíněný Full Tilt Boogie Band) a obsahuje kromě dalších skvělých tracků („Move Over“, „Cry Baby“, „A Woman Left Lonely“, „Get It While You Can“) i Kristoffersonův hit „Me And Bobby McGhee“, vůbec poslední song, který Janis natočila. Nu, a abychom to hitově doplnili, uveďme ještě songy „You Down On Me“ a „Bye, Bye, Baby“ a „Try /Just A Little Bit Harder/“ , přičemž to celé komplet najdete na výběrové desce „Greatest Hits“ (1972). Příznivce bigbítu asi nepřekvapí, že Janis Joplin je dodnes v mnoha anketách považována za nejlepší rockovou zpěvačkou všech dob.

Pokud vás osudy elevátorů, deads a Janis příslušně navnadily a chcete se o tom, co se dělo v San Francisku dozvědět více, najděte si kapitolu věnovanou přímo hippies.

Kalifornský underground ale nestál jen na vyloženě „hipýzáckých“ kapelách z okolí San Fo.

V Los Angeles například vznikli The Doors (název si dali dle Huxleyho knihy „The Doors Of Perception“), jejichž hudba i performance s hippiesovským třeštěním o lásce a míru neměly vůbec nic společného. Neustále provokující zpěvák Jim Morrison používal ve svých textech poprvé témata konfrontace, sexu a smrti. Kruté verše ještě zvýraznilo jeho pobuřující pódiové vystupování, které bylo inspirováno pouličním newyorským Living Theatre Juliana Becka. Válení se po jevišti, pohybové ztvárnění orálního sexu, mystifikace s vytáhnutím péra během koncertu, veřejné popisování policejního zásahu vůči jeho osobě, soud za pobuřování. Jim také nejspíš jako první vyzkoušel i stage diving, čili skok z pódia na ruce fanoušků, stojících v předních řadách (tzv. kotli). Sám na sobě i na posluchačích zkoumal, kam až lze dojít, kde je ona mez, za níž číhá veřejné odsouzení, možná kriminál a možná smrt. Byl rebel jak má být – v obtažených kožených kalhotách navlečený vlasatý hezoun s IQ okolo sto pade, který do sebe navíc cpe kila drog a lije hektolitry chlastu. Taková byla žádost doby a tak je celkem přirozené, že on sám se stal vedle „Stouna“ Briana Jonese a kytarového mága Jimi Hendrixe největším sexy symbolem první éry rockové kultury. A příznačné, že jeho předčasná smrt v jedenasedmdesátém roce v Paříži vyvolala tolik dohadů a sporů.

Hlavním poznávacím znakem kapely vedle Jimova nervního, jakoby zlomeného sexy hlasu, byl zejména hypnotický zvuk elektrických varhan, které obsluhoval její vedoucí Ray Manzarek. Do klávesového soundu pak vyhrával svoje najazzlé figury kytarista Robbie Krieger a celé to držel na uzdě bubeník John Densmore. Soubor hrál bez baskytary – basové linky vytvářel Manzarek pomocí kláves. Proto má skupina dodnes zcela neopakovatelný sound a téměř každou její písničku poznáte už podle prvních tónů. Koncerty The Doors se pak podobaly transovním kmenovým shromážděním, na jejichž psychedelickou atmosféru o nějakých pětadvacet let později navázala třeba taneční hudba se svými technošamanskými rave parties. O osudech kapely natočil režisér Oliver Stone v roce 1991 hraný film nazvaný – jak jinak – „The Doors“. Pokud byste ovšem chtěli vidět The Doors v originále, existuje filmový koncertní záznam „Live At The Hollywood Bowl“ z roku 1968 – ten je součástí větší DVD-kolekce, která vyšla na konci 90.let pod názvem „The Doors – 30 Years Commemorative Edition“. Tam si Jima & spol. užijete až až…

Kapela působila sotva pět let. Nicméně desky jako „The Doors“ (1967), „Strange Days“ (1968), „Waiting For The Sun“ (1968), „Morrison Motel“ (1969-70) nebo „L. A. Woman“ (1971) a písničky jako „Break On Through“, „Light My Fire“, „The Crystal Ship“, „The End“, „Soul Kitchen“, „Strange Days“, „You´re Lost Little Girl“, „Love Me Two Times“, „People Are Strange“, „When The Music´s Over“, „Hello, I Love You“, „Love Street“, „Not To Touch The Earth“, „The Unknown Soldier“, „Touch Me“, „Shaman´s Blues“, „Roadhouse Blues“, „Waiting For The Sun“, „Peace Frog“, „Blue Sunday“, „Love Her Madly“, „L. A. Woman“, „Riders From The Storm“, „The Changeling“ či weill-brechtovský cover „Alabama Song“ nebo Dixonův „Back Door Man“ jsou základem rockové hudby a i dnes je zná každé malé děcko (i když třeba jen jako remixy).

Ještě před Doors se ale prosadila jiná losangeleská komunní skupina, příznačně nazvaná Love, jíž šéfoval černošský skladatel, zpěvák a kytarista Arthur Lee. Spojovala v sobě rockovou psychedelii, folk rock a určitou reflexi britské rhythm&bluesové scény. Občas do toho chlapci dokázali pořádně řáchnout (např. hit „Seven & Seven Is“). Zejména desky „Love“ (1966, např. „Can´t Explain“, „My Flash On You“, „Signed D.C.“), skvělé „Da Capo“ (1967, hit „Seven & Seven Is“, dále např. „Stephanie Knows Who“, „Orange Skies“, „Revelation“, „She Comes In Colors“) a podobně skvělé „Forever Changes“ (1967, songy „Alone Again Or“, „The Red Telephone“, „Live And Let Live“, „Old Man“, „House Is Not A Motel“) patří k tomu nejzajímavějšímu z celé psychedelické éry. Bohužel v té době se kapela naprosto rozložila (hudebníci na fetu, Lee paranoidní). Stačila vydat singl „Your Mind And We Belong Together“ a byl šlus. Tedy alespoň zdánlivě. Arthur Lee se během roku oklepal, sehnal si do Love nové spoluhráče a natočil vynikající tvrdší desku „For Sail“ (1969, např. „August“, „I´m With You“, „Singing Cowboy“, „Dream“, „Nothing“, „Robert Montgomery“). Následně přišlo průměrné double LP „Out Here“ (1969, např. „Gather Round“, „Willow Willow“, „Nice To Be“), no, a pak už se Lee jen tak potácel…

Další losangeleská skupina Spirit, v sestavě Randy California (g, voc), Jay Ferguson (voc), John Locke (ks), Ed Cassidy (ds) a Mark Andes (bg), si libovala ve fúzi rocku, jazzu, folku až country, což celé halila do tehdy oblíbeného psychedelického oparu. Zajímavostí souboru byl letitý bubeník Cassidy, vrstevník Learyho a Ginsberga. Spirit na konci sixties vydali nepříliš úspěšná, ale výborná alba „Spirit“ (1968, skladby „Mechanical World“, „Taurus“, „Uncle Jack“), „The Family That Plays Together“ (1969, např. „Aren´t You Glad“, „I Got A Line On You“, „Poor Richard“, „It´s All The Same“, „Dream Within A Dream“) a „Clear Spirit“ (1969, např. „I´m Truckin´“, „New Dope Of Down“, „Apple Orchard“). Proto se s nimi počítalo do další dekády jako s takovými praporečníky amerického progresivního rocku, což se nakonec potvrdilo jen napůl (viz. art a progressive rock).

Ze soundu Yardbirds a raných floydů vycházela zase jiná parta z L.A., Electric Prunes, která bývá zařazována do škatulky garage rocku. Vyjela se singlem „Little Olive“ a proslavila se skladbou „I Had Too Much To Dream (Last Night)“ ze stejnojmenného LP (1967, dále např. „Bangles“, „Onie“, „Get Me To The World On Time“), psychedelickým singlem „The Great Banana Hoax“(1967) a také albem „Mass In F-Minor“ (1968, jedna skladba „Mass In F Minor“), jehož část zazněla i ve filmu „Easy Rider“. Tehdy s kapelou začal spolupracovat skladatel David Axelrod, přičemž dalším plodem této spolupráce bylo LP „Release Of An Oath“ (1968, např. „Holy Are You“, „General Confessional“, „Kol Nidre“). Tyto alba již předznamenávají styly art a progressive rocku. Jak se blížil konec sixties, skupina zněla stále tvrději – viz. SP „Hey Mr. President“/„Flowing Smoothly“ (1969). V roce 1970 se ale rozpadla. Smíšená skupina Sweetwater měla v nástrojovém obsazení flétnu a cello, přičemž se prezentovala čímsi podobným jako Santana nebo Airplane, však také zpěvačka Nancy Nevins měla podobný hlas jako Grace Slick (a možná taky trochu jako Annie Haslam z Renaissance). V roce 1968 vyšlo kapele psychedelické LP „Sweetwater“ (např. trad. Motherless Child“, dále např. „Here We Go Again“, „Through An Old Storybook“, „Come Take A Walk“, „My Crystal Spider“). O rok později si zahrála na Woodstocku. Možná bych mohl připomenout ještě pár dalších songů „sladké vody“ jako např. „Just For You“, „Day Song“, „Don´t Give A Hoot“ nebo „I´m Happy Today“.

A do šestice acid rock z L.A. – producent Kim Fowley se staral o partičku West Coast Pop-Art Experimental Band, která se pohybovala někde mezi Byrds, Jeffersony a floydy. Někdy ve svém psychedelení využívala orientální melodiku a byla známa svými hippie texty s občasnými apokalyptickými sci-fi tématy. Ku poslechu vezměme třeba první singly „Shifting Sands“ a „Transparent Day“, či LP „West Coast Pop-Art Experimental Band – Vol.2“ (1967, např. songy „Suppose They Give A War And No One Dones“, „Smell Of Incense“, „Unfree Child“) a „Volume Three: A Child´s Guide To Good & Evil“ (1968, např. „A Child Of A Few Hours Is Burning To Death“, „Until The Poorest Of People Have Money To Spend“, „A Child´s Guide To Good & Evil“).Když už jsme nakousli tu orientální melodiku a pohybujeme se ve vodách psychedelických, nelze než neopomenout jednoho indického hráče na sitar, žijícího v LA. Tím, čím byl Ravi Shankar pro George Harrisona, byl pro Jimi Hendrixe Ananda Shankar. Dokonce spolu měli natáčet desku, ale nakonec ji v roce 1970 Ananda zrealizoval sám. Jmenovala se jednoduše „Ananda Shankar“ a jestliže jeho starší jmenovec Ravi hrál na sitar klasické rágy, Ananda se je snažil skloubit se západním rockem, čemuž se v některých obskurních hudebních kruzích začalo říkat „raga rock“ nebo „sitar rock“. Ať už to nazveme, jak chceme, orientálně uhrančivé covery „Jumpin´ Jack Flash“ (pův. od Rolling Stones) a „Light My Fire“ (pův. od Doors) nebo skladby jako „Snow Flower“, „Mamata“ či „Metamorphosis“ vás svými lehce levitujícími melodiemi vezmou ještě dneska.

Z LA pocházel i ujetý soubor Mothers Of Invention. Ten díky svému bossovi, skladateli a kytaristovi Franku Zappovi implantoval do svého ostře satirického a parodického rocku prvky dada, soudobé vážné hudby (E. Varese), jazzu a improvizace – celé to mělo charakter jakýchsi mnohobarevných elektrických koláží, z kterých občas vyletí hudební boxerská rukavice a dá vám jednu po čumáku. Intelektuálně založený Zappa byl naprostým umělcem „šoku“ – nepřipravené konzervativní posluchače svou freak-outovou muzikou zcela odrovnával. Měla totiž tak odlišný slovník a výrazové prostředky, že u některých z nich zcela zákonitě vyvolávala až nenávistné pobouření. Známá je Frantíkova pódiová uvítací věta: „Je mi vás líto, prasata“. Jenže Zappa coby prefíkaný obchodník dokázal svoje alba dobře prodat. A že se trefoval do kohokoliv – do maloměšťáků, americké (pa-)kultury, ale i do naivity hippies.

Celá řada jeho alb od poloviny 60.let stojí za to: „Freak Out“ (1966, např. songy „You Didn´t Try To Call Me“, „Trouble Every Day“, „I Ain´t Got No Heart“, „Motherly Love“), „Absolutely Free“ (1967, např. „Plastic People“, „Inovation & Ritual Dance Of The Young Pumpkin´“ „Brown Shoes Don´t Make It“, „Son Of Suzy Creamcheese“), „We´re Only In It For The Money“ (1967, např. písně „Absolutely Free“, „Lonely Little Girl“, „Who Needs The Peace Corps?“), „Uncle Meat“ (1969, s jazz-rockovým hitem „King Kong“, dále ještě např. „Dog Breath, In The Year Of The Plague“, „Tengo Na Minchia Tanta“) či téměř „coltraneovská“ jízda „Hot Rats“ (1969, např. „Peaches In Regalia“, „Willie The Pimp“, „Son Of Mr. Green Genes“, „Gumbo Variations“). Zappa stavěl u Mothers na kvalitní instrumentaci, takže se v kapele do konce sixties vystřídalo velké množství výborných hráčů, jako například Ian Underwood (ks, fl, sax), Jimmy Carl Black (ds), Roy Estrada (bg, voc), Don Preston (ks), George Duke (ks) nebo Aynsley Dunbar (ds). Nicméně celá formace vždy fungovala pouze jako prodloužená ruka svého bosse, který ji dle svého přání či momentálních projektů střídavě rozpouštěl a zase dával dohromady.

Ale nebyl v LA kontroverzní jen Frank. Což teprve jeho kamarád, naivní excentrik Cpt. Beefheart se svým Magic Bandem! Ve svých počátcích zněl tak garážově a nemelodicky „hnusně“, jakoby byl protipólem samotných Beatles (v hudebním podkladu za to mohla hodně syrová kytara Ry Coodera). Pozdější nahrávky svědčí o Beefheartově cynické snaze znechutit prostému posluchači rock, blues, jazz, pop, prostě všechno, na čem se v sixties ulítávalo. Hodně dlouho vám také bude trvat, než si zvyknete na kapitánův zpěv. Zpěv? No… rozhodně se do té doby kromě Toma Jonese nenašel tak mohutný bílý hlas. Beefheartův vokální projev stál někde mezi howlin´-wolfovským blues, černým soulem, irskou knajpou v hodně pokročilé hodině a kojotím štěkotem. Později s podobným stylem vyjadřování přišel Tom Waits. Jste-li dostatečně otrlí, zkuste si poslechnout „kapitánské“ album „Safe As Milk“ (1967, „songy“ jako např. „Zig Zag Wanderer“, „Call On Me“, „Dropout Boogie“, „I´m Glad“, „Plastic Factory“, „Autumn´s Child“) a jestli jste naprostí magoři, doporučuji desky „Trout Masca Replica“ (1969, hudební torza typu „Moonlight On Vermont“, „Steal Softly Thru Snow“, „Veteran´s Day Poppy“) nebo „Lick My Decals Off, Baby“ (1970, např. „Doctor Dark“, „Bellerin´ Plain“).

Frank Zappa mj. objevil i jistého týpka jménem Alice Cooper, pocházejícího z Detroitu, který si ovšem postavil kapelu (Group) v Arizoně. Byť se mu tato parta se svým barettovsko-floydím psychedelickým stylem zdála nepochopitelná, přesto ji nechal na svém labelu vydat dvě alba – a Coopera byste na nich nepoznali. Jde o desky „Pretties For You“ (1969, např. „Fields Of Regret“, „Swing Low Sweet Cheerio“, „Today Mueller“, „Living“) a „Easy Action“ (1970, např. „Below Your Means“, „Laughing At Me“, „Lay Down And Die, Goodbye“). Obě propadla, nicméně milý Alice se společně se svou Group na začátku seventies oblékli do černého latexu a stali se americkými věrozvěsty glam rocku. Další podivnou figurou v L.A. byl maník říkající si Dr. John, pocházející původně z New Orleans. Proto ani není divu, že praktikoval voodoo a snažil se jeho prvky přenést i do muziky. Jeho první nahrávky tak spojují obřadní kreolské sbory a neworleanské blues s psychedelickým rockem. Zkuste alba „Gris Gris“ (1968, songy „Danse Kalinda Ba Doom“, „Mama Roux“, „I Walk On Guided Splinters“) a „Babylon“ (1969, např. „Glowin´“, „The Lonesome Guitar Strangler“). No a posledními kalifornskými úleťáky byli Fraternity Of Men, od nichž asi každý zná jejich vyhulenecký song „Don´t Bogart Me“ (1969), který zazněl v kultovním filmu „Easy Rider“.

Pro hudbu F. Zappy, Cpt. Beefhearta a třeba Fugs, Pearls Before Swine nebo The United States Of America (viz níže) se nějakou dobu používalo označení freak-out.

Pokud přecházíme ze západu na východ, je třeba se zastavit v texaském Houstonu, kde experimentovala studentská skupina zvaná The Red Krayola. Pokud by se dal přenést pojem lo-fi do 60.let, tak by na muziku RK seděl zcela přesně. Podobné myšlenkové postupy jako u Cpt. Beefhearta. Lze vyslechnout na albech „The Parable Of Arable Land“ (1967, např. „Hurricane Fighter Plane“, „War Sucks“, „Former Reflections Enduring Doubt“) a „God Bless The Red Krayola And All Who Sail With It“ (1986, např. „Victory Garden“, „Ravi Shankar: Parachutist“, „The Jewels Of Madonna“, „Sherlock Holmes“, „Green Of My Pants“). Tihle maníci se stali proto-kapelou hned pro několik pozdějších žánrů (avantgardní rock á la Rock In Opposition, new wave, punk, post-punk, gothic rock, industrial… Stačí?

And now the East.

V newyorském undergroundu se objevily jiné skupiny než v Kalifornii. V tomto směru hrál velmi důležitou roli pop artový umělec Andy Warhol, jehož aktivity v šedesátých letech, zejména v souvislosti s jeho uměleckým centrem Factory, rockovou kulturu silně ovlivňovaly. S Andyho „továrnou“ je kupříkladu spojován na konci roku 1965 založený soubor Velvet Underground, jehož hlavními osobnostmi byli samorostlý básník, zpěvák a kytarista Lou Reed a velšský multiinstrumentalista John Cale, přičemž bonbónkem pro publikum byla hostující femme fatale s hlubokým kontraaltem, německá modelka a herečka Nico („Nikolka najde všechno“ – viz. La Dolce Vita, 1960). Tuto trojici doplňovali kytarista Sterling Morrison a bubenice Maureen Tucker. Nikdo v té době nemohl tušit, že se zrodila jedna z největších legend rockové hudby vůbec.

Velveti, kromě Nico, většinou oblečeni v černém (párkrát i v bílém), vystupovali převážně ve Warholově show Exploding Plastic Inevitable v prvním patře divadla Dom. Warhol toužil vytvořit multimediální projekt, proto například jeho spolupracovník Paul Morrisey na kapelu promítal filmy či vytvářel různé světelné projekce; před hudebníky buď tančili tanečníci z Warholova teamu, nebo pomocí pantomimy a rekvizit předváděli to, o čem skupina zpívala - každý koncert se tak stával hudebně-výtvarným happeningem. A zase jako u Doors, tentokrát však na méně spontánní, ale více promyšlenější úrovni – o třicet let později se těchto modelů (hudba, tanec, performance, light-show) chopila taneční elektro-scéna. I když Warhol stavěl své večírky na stejných principech spojení hudby, barvy a světel jako se dělo ve slunné Kalifornii, přesto to bylo něco úplně jiného než umělecké signály, které vypouštěla sjetá flower-power děcka z Friska. Spíše se to podobalo avantgardním experimentům londýnské psychedelické scény v čele s Pink Floyd.

Soubor Velvet Underground se svým hodně syrovým garážovým zvukem, rámovaným nervní violou experimentátora Calea a Reedovými depresivními texty o New Yorku, kulturním podzemí, děvkách, drogách a zborcených lidských osudech, představoval naprostý kontrast ke spotřebnímu bigbítu té doby a nejvíce právě k hippieovské kontrakultuře. Na barevném psychedelickém ostrově snění a lásky v té době působil jako černý virus zmaru, noční můra, ranní kocovina. Navíc ještě ta blonďatá Nico, se svým neurovnaným životem, bídnými vztahy (s hercem Alainem Delonem, stounem Brianem Jonesem nebo Jimem Morrisonem), zálibou v pivu a příšerným chlapským smíchem (Ho, ho, ho!)! Vcelku chápu, že se z Velvetů pár lidí zvenclo, rozhodně ale v té době bylo mnohem mnohem víc těch, kteří kapelu nenáviděli. Zejména hippíčtí idolové (Grateful Dead, Jefferson Airplane, Zappa) kupříkladu takovému Lou Reedovi nemohli přijít ani na jméno. Na jeho obranu je třeba uvést, že on by je také nejradši postřílel.

Nejznámějšími písničkami jsou většinou věci z jejich prvního „banánového“ alba „Velvet Underground & Nico“ (1967), např. „Sunday Morning“, „I´ll Be Your Mirror“, „I´m Waiting For The Man“, „Femme Fatale“, „Heroin“, „All Tomorrow´s Parties“, „There She Goes Again“ nebo „Venus In Furs“; z pozdějších věcí např. skladby „Sister Ray“, „What Goes On“, „Pale Blue Eyes“, „I´m Set Free“, „Stephanie Says“, „Sweet Jane“, „Who Loves The Sun“, „Rock´n´Roll nebo „Cool It Down“. Sám boss pop artu Warhol o skupině natočil i dokument - „The Velvet Underground & Nico“ (1966), krásnou Nico pak obsadil do filmu „Chelsea Girls“ (1967). Téměř o dvacet let později vznikl další a nejkompletnější dokument o Warholovi, Velvetech a celé Factory s názvem „Andy Warhol“, který v roce 1986 dali dohromady Kim Evans, Lana Jokel a Mary Harron. Ale zpět k hudbě kapely a jejímu vlivu - Velveti díky mizernému přístupu k propagaci ze strany jejich vydavatelského labelu obchodně se svým antikomerčním zaměřením propadli. Snad jediným úspěšnějším albem bylo „Loaded“ (1970), a to je díky tomu, že přestoupili k jiné gramofirmě. Přesto se sound Velvet Underground stal jedním z nejčastějších inspiračních zdrojů v rocku vůbec. Když si poslechnete Detroit rock typu Stooges, Richmana s Modern Lovers, newyorský street rock kapel Patti Smith Group či Televison, britský post punk (např. Siouxsie And The Banshees, Joy Divison, P.I.L.), americké noise-party jako Sonic Youth, britskou vlnu kytarovek z konce eighties, nirvanovské grunge, všude slyšíte kořeny Velvet Underground.

Zpěvačka Nico z Velvetů odešla už během roku 1967; fungovala v nich jenom jako trpěný host, jako Warholova chráněnka a super-girl. Proto začala vystupovat samostatně, jenom s kytarou za zády - většinou ji doprovázeli Sterling Morrison, John Cale a hlavně mladičký Jackson Browne. Její první deska „Chelsea Girl“ (1968, např „Fairest Of The Seasons“, „These Days“, „Chelsea Girls“, „I´ll Keep It With Mine“), nazvaná podle slavného newyorského hotelu, je složena jen ze samých coververzí (Browne, Cale, Reed, Dylan, Hardin), následující ponurá a „tajuplná“ záležitost „The Marble Index“ (1968), producentsky ošetřená Calem, už obsahuje jenom její vlastní skladby (např. „No One Is There“, „Ari´s Song“, „Frozen Warnings“). Základem jejích textů se staly sny a LSD-vize. Nico byla vůbec v té době dost mimo, brala acid, kouřila opium a co bylo ještě horší, seznámila se heroinem. A s Iggy Popem, kterého naučila pít víno. V tomto opojení vplula do sedmdesátých let.

Dalšími anarcho-bigbítovými výtečníky byli kámoši Velvetů The Fugs (volně přeloženo jako „zmrdi“ nebo „mrdky“) z East Village, happeningová parta okolo bohémských básníků a spisovatelů Eda Sanderse (voc), Tuli Kupferberga (voc, perc), a Kena Weavera (ds, voc). Ostatní hudebníci byli většinou jejich přátelé, lidé z uměleckého prostředí, členové spřízněných skupin (hlavně z The Holy Modal Rounders, viz níže). Zvuk opět garážově neučesaný, občasné parodické prvky, důraz byl kladen hlavně na texty, hýřící sarkasmy, parodií a černým humorem - stačí si poslechnout třeba „panenské“ skladby „Slum Goddess“, Supergirl“, „I Couldn´t Get High“ nebo „Coca Cola Douche“. Častým tématem jejich písní byly drogy a fyzický sex; vlastně se jednalo o těžkou pornografii. Na druhé straně Fugs také hodně využívali texty anglického romantického básníka Williama Blakea. Jinak skupina vystupovala povětšinou v literárních kavárnách a sálech na Lower East Side a jejich hosty na koncertech byli třeba beatničtí básníci Allen Ginsberg nebo Gregory Corso.

Za nejlepší album  bandu se všeobecně považuje deska „The Fugs“ později nazývaná The Fugs Second Album“ (1966), obsahující songy „Frenzy“, „I Want To Know“, „Group Grope“, „Kill For Peace“ „Coming Down“ a zejména psychedelickou píseň „Morning, Morning“. Kromě ní je možná nejznámější skladbičkou „mrdek“ opět psychedelická „The Garden Is Open“, pocházející z elpíčka s poetickým názvem „Tenderness Junction“ (1968, dále např. „Turn On/Tune In/Drop Out“, „Dover Beach“, „War Song“). Na téže desce zazní i zaříkávání „Exorcising the Evil Spirits From the Pentagon Oct. 21, 1967“, s hlavním motivem „Out Demons Out“, které tito povedení taškáři skandovali během demonstrace před Pentagonem. Poté vyšla dvě hudebně velmi roztříštěná LP, z kterých bych snad uvedl skladby  „When The Mode Of The Music Changes“, „Crystal Liaison“, „Ramses II Is Dead, My Love“, „Four Minutes To Twelve“. V roce 1969 kapela jako taková skončila a obnovena byla až v půli eighties. 

Odštěpek „mrdek“, freak-outový spolek The Holy Modal Rounders měl texty stejně ulítlé, parodické a satirické jako parta výše zmíněných básníků. Zvláštním znamením byl pro kapelu zvuk bendža. Asi nejznámější písničkou je „If You Want To Be A Bird“ (nebo také „Bird Song“), která se objevila ve filmu Easy Rider a na desce „Moray Eels Eat Holy Modal Rounders“ (1968, dále např. „The STP Song“, „Half A Mind“). Současní tzv. nezávislí publicisté horující pro lo-fi by je nejspíš už neskousli, neboť tohle je lo-fi non plus ultra. Pouliční hippie partu David Peel & The Lower East Side vedl – jak jinak - David Peel (voc,ac g, harm), přičemž nejčastějšími spoluhráči mu byli Billy Joe White (12-s g) a Harold C. Black (tamb). Soubor hrál cosi jako urban folk-rock, ovšem v té nejsyrovější podobě – frontmanův vychlastaný hlas doplněný o jednoduchou muziku nám dnes vzdáleně připomíná punk. Texty opět srandovní, parodické; vystoupení pak byla jedním velkým kabaretem, zhusta oslavujícím drogy a volnou lásku. Nezbývá než pustit si desky „Have A Marijuana“ (1969) a „American Revolution“ (1970) a při písních jako např. „Mother, Where Is My Father“, „I Like Marijuana“, „Lower East Side“, „Legalize Marijuana“, „Oink, Oink“, „I Want To Kill You“, „Everybody´s Smoking Marijuana“ a „I´m A Runaway“ jemně vdechovat dým ušlechtilých travin.

Jestliže předchozí party byly víceméně instrumentálními anarchisty, existovaly zde také kapely, jejichž um a ovládání nástrojů je přímo předurčovaly k tomu, aby se staly zakladateli nebo předchůdci žánru, kterému se později začalo říkat art (progressive, classical) rock.

Jednou z takových byla i newyorská skupina Vanilla Fudge. Působili v ní Mark Stein (voc, ks), Tim Bogert (voc, bg, ks), Vince Martell (voc, g) a Carmine Appice (voc, ds). Nejenže sdružovala tyto skvělé instrumentalisty a zpěváky, ale velmi zajímavým způsobem pracovala zejména s covery, které ve svých dramatických podáních obalovala nánosem symfonického zvuku s téměř west-coastovskými vokály. Její verze skladeb „You Keep Me Hangin´ On“, „Bang Bang“, „Eleanor Rigby“, „Ticket To Ride“ nebo „People Get Ready“, jež se objevily na debutu „Vanilla Fudge“ (1967), v té době vzbudily velký ohlas. Naopak druhé album „The Beat Goes On“ (1968, např. „The Beat Goes On“, „Merchant/The Game Is Over“) posluchači považovali za přeplácané. Vcelku dobrými deskami jsou také trojka „Renaissance“ (1968, s coverem „Season Of The Witch“ od Donovana, dále např. „The Sky Cried – When I Was Boy“, „Thoughts“, „That´s What Makes A Man“), tvrdší živák „Near The Beginning“ (1969) a poslední LP „Rock And Roll“ (1970, např. „Need Love“, „Street Walking Woman“, „The Windmills Of Your Mind“). Po rozpadu VF se rytmická dvojka Bogert-Appice objevila ve vynikajícím hardrocku Cactus.

Psychedelickým folk rockem se prezentovala další kapela východního pobřeží – Pearls Before Swine, vedená brýlatým skřítkem Tomem Rappem. Lze slyšet na albech „One Nation Underground“ (1967, např. „Morning Song“, „Drop Out!“, „Another Time“) „Balaklava“, 1968, např. „I Saw The World“, „Translucent Carriages“) a „These Things Too (1969, písně „These Things Too“, „Sail Away“). Psychedelický garážový bigboš s občasnými vokálně promáklými baladami – to hráli filadelfští The Nazz kytaristy a skladatele Todda Rundgrena. No, rozhodně z nich cítíte beatlesovský smysl pro melodii a po vzoru The Who zas vášnivou touhu pro destrukci. Bohužel alba „Nazz“ (1968, např. „Open My Eyes“, „Hello It´s Me“, „Wildwood Blues“, „Crowded“), „Nazz Nazz“ (1969, songy jako „Forget All About It“, „Not Wrong Long“, „Gonna Cry Today“, „Under The Ice“, „Featherbedding Lover“) a „Nazz III“ (1970, např. „Magic Me“, „Kick“, „Take The Hand“, „Christopher Columbus“) zcela propadla, band se rozešel a Rundgren se posléze vydal na úspěšnou sólovou dráhu (viz. art a progressive rock).

Bostonští Quill se jednoznačně vzhlédli v psychedelii a občas ji přivedli až do pinkflojdího či barrettovského rozměru. Šlo víceméně o průměr – což je možná důvod, proč se na ně (na rozdíl od jejich anglických bratrů v halucinogenní hudbě) poněkud pozapomnělo – jen pár zasvěcenců si vzpomene, že si brnkli na slavném Woodstocku. Zbylo po nich album „Quill“ (1970, např. „Thumbnail Screwdriver“, „Yellow Butterfly“, „Tube Exuding“, „They Live The Life“). A nejen na ně - třeba o newyorských The Good Rats skladatele Peppi Marchella dodnes ví na starém kontinentě málokdo, buďte tedy těmi znalci a sežentě si eponymní album „The Good Rats“ (1969 s kousky jako „We Are The Good Rats“, „For The Sake Of Anyone“, „The Hobo“ nebo „The Truth Is Gone“). Newyorské duo Silver Apples (Simeon – voc, audio-oscilator, Danny Taylor- voc, ds, perc) se zaměřilo vyloženě na tvorbu psychedelie, ovšem vyráběnou elektronicky pomocí zvuků oscilátoru a bicích. Cosi jako předzvěst Kraftwerku, ale s atmosférou sixties. Zkuste LP „Silver Apples“ (1968, např. „Oscilations“, „Místy Mountains“, „Velvet Cave“) a „Contact“ (1969, např. „You And I“, „Ruby“, „Gypsy Love“, „A Pox On You“). 

A NY naposledy: fúzi psychedelie a moderní artificiální hudby předváděla bezkytarová skupina The United States Of America klávesisty a zpěváka Josepha Byrda. Tedy… možná že některý z těch pazvuků by kytarou klidně mohl být, ale členové bandu to vždy popírali. Rozhodně je ale nepřehlédnutelným hlas zpěvačky Dorothy Moskowitz. Jediné LP souboru, nazvané „The United States Of America“ (1968, např. skladby „Where Is Yesterday“, „The Cloud Song“, „The Garden Of Earthly Delights“, „Comin´Down“, „I Wan´t Leave My Wooden Wife For You, Sugar“, „American Way Of Love“) obsahuje texty tématicky se zabývající drsným životem v NYC, sociální kritikou a kritikou amerického způsobu života jako takového. No prostě něco podobného jako hore Lou.

V souvislosti s New Yorkem by možná nebylo od věci uvést nikoliv skupinu nebo interpreta, ale jedno zásadní dílo. Ve své době (říjen 1967) se stalo v podstatě undergroundovou záležitostí i první uvedení protiválečného hippie-muzikálu „Hair“ v Public Theatre a později i na Broadwayi, tedy hlavní newyorské divadelní scéně. Skladatel Galt MacDermot se spojil s mladšími scenáristy, zpěváky a herci Jamesem Rado a Gerome Ragnim (kteří posléze vytvořili hlavní role) a společně zplodili dějově sice jednodušší, ale o to více působivější výtvor, obsahující kontroverzní texty a rockovou hudbu (folk-rock, soul). Muzikál pojednával o setkání pouličního kmene hippies s odvedencem do války ve Vietnamu, který než odletí, prožije si s máničkami několik dní, v nichž se zúčasní jejich ulítlých kratochvílí.

Totální provokace plná drog (např. kouření trávy na podiu), sexu, pacifismu a touhy po svobodě pak rozdělila celé město na naprosté fanoušky „vlasů“ a na konzervativce, kteří se dílem cítili zcela znechuceni. Svým způsobem se jednalo i o politický manifest, o jakousi nabídku hippiesovské filosofie širšímu publiku. Hra nakonec získala několik cen a inscenovala se prakticky po celém západním světě. Některé písničky („Aquarius“, „Hair“, „Easy To Be Hard“, „Be-In“, „Good Morning Starshine“, „The Flesh Failures /Let The Sunshine In/“) se ukázaly jakožto nadčasové a různými interprety byly v různých podobách nahrávány a nazpívávány prakticky dalších čtyřicet let. V roce 1979 svou verzi muzikálu „Hair“ natočil pro stříbrné plátno i filmový režisér Miloš Forman.

A nyní ze Severní Ameriky do tej Jižní.

Bavíme-li se o undergroundu 60.let, tak nesmíme zapomenout na brazilskou partu Os Mutantes, kterou tvořili bratři Batistové a zpěvačka Rita Lee. Osloveni létem lásky a subkulturou hippies, snažili se jejich psychedelickou muziku zkombinovat s tradičními brazilskými hudebními žánry. V té době ale země procházela politickou krizí, byl proveden vojenský puč a na skupinu (a vlastně všechnu domácí mládež hlásící se k hippies) začal být činěn drsný nátlak. Skladatelé, kteří skupině psali písničky, museli dokonce emigrovat. „Mutanti“ ale tvrdošijně pokračovali dál v hraní psychedelického latino-rocku, byť se naivní kouzlo jejich prvního eponymního alba „Os Mutantes“ (1968, hity „A Minha Menina“, „Bat Macumba“, dále např. „O Relógio“, „Le Premier Bonheur du Jour“) z následných, mnohem preciznějších nahrávek tak nějak pomalu vytrácelo. No, možná bych ještě uvedl dvojku „Mutantes“ (1969, např. „Algo Mais“, „Fuga No. II“) a trojku „A Divina Comedia Ou Ando Meio Desligado“ (1970, např. „Quem Tem Medo De Brincar De Amor“, „Ave, Lucifer“, „Jogo De Calcada“). V tom samém roce měla úspěch Rita Lee se singlem „José“.

S Os Mutantes spolupracoval zpěvák Caetano Veloso (jeden z oněch skladatelů, co byli přinuceni emigrovat). Nejznámější je jeho deska „Caetano Veloso“ z roku 1968, obsahující kombinaci psychedelického rocku a bossanovy, tzv. „tropicaliu“ (např. „Clarice“, „No Dia Em Que Eu Vim-me Embora“, „Onde Andarás“, „Anunciacao“, „Eles“). V anglickém exilu pak natočil zdařilé, folk-rockové album „Caetano Veloso“ (1971, např. „Shoot Me Dead“, „If You Hold A Stone“, „Maria Bethania“, „London London“). A jeho o rok pozdější song „You Don´t Know Me“ patří vůbec k tomu nejlepšímu, co kdy udělal.

Tolik k americké undergroundové scéně.