Úvod » Svět » 90. léta » Jazz » Články

První část naší galerie zasloužilých mistrů sportu rockového končí poněkud záhadnou větou „není ovšem Wilson jako Wilson“. Tato bude vzápětí vysvětlena. Jen ještě malou připomínku – v Přehlídce veteránů č. 1, jsme si prošli od superhvězd typu Rolling Stones a Paula McCartneyho přes interprety jazz-rocku a fusion music, funku, amerického AOR, jižanského rocku až k ženským (pop)rockovým zpěvačkám. Takže jsme moc nedbali na rozdělení kdo je odkud, byť umělců z Ameriky bylo o dost více než z Velké Británie (což má při výše zmíněném výčtu žánrů svou logiku). I v textu Přehlídka veteránů č. 2 nebudeme dbáti původu, jmeme se trochu kličkovat, ale laskavý čtenář již asi tuší, že ve „dvojce“ budou naopak převládat interpreti z britských ostrovů a Evropy nad těmi z USA a Kanady. Je to trochu pochopitelné, neboť tu budeme probírat zasloužilé interprety hard rocku, glam rocku, art a progressive rocku, rock impresionismu a podobně.

Inu dobrá, první šťouch bude kalifornský, ale než bys řekl „bíčbojs“, gule budou padat do britských děr.

Takže tedy „není ovšem Wilson jako Wilson“.

Po na úspěchy jalových seventies se v následující dekádě zjevili na scéně díky AOR music znova bratři Wilsonové & spol. známí jako The Beach Boys. Sice se jim během návratu utopil opilý bubeník Dennis Wilson, přesto znovu vstoupili do hitparád. Po neúspěchu solidní písně „Goin´ On“ za to mohly songy „Getcha Back“ a zejména „Kokomo“. Být v hitparádách je sice fajn – ale hudebně to byla fakt bída. Jinak člen BB a nejmladší z bratrů Wilsonů Carl Wilson (voc, g, ks, bg) si natočil na začátku eighties dvě sólové pop-rockové desky: první, vcelku dobrá se jmenovala lapidárně „Carl Wilson“ a složil ji dohromady se zpěvačkou Myrnou Smith (1981, např. duet s Myrnou Smith „Hold Me“, dále např. „Heaven“, „The Grammy“, „The Right Lane“, „Seems So Long Ago“, „Hurry Love“), druhá, řekněme „tvrdší“ pak „Youngblood“ (1983, např. „Too Early To Tell“, „Givin´ You Up“, „She´s Mine“, „Of The Times“, „If I Could Talk To Love“, „What You Do To Me“). Obě rozhodně byly hudebním odbočením ze soundu Beach Boys.

V souvislosti s BB se taky čekalo, jestli se už konečně nějak projeví nejstarší z bratrů  Brian Wilson, baskytarista, klávesista a zpěvák, v sixties hlavní skladatel „plažových kluků“. Od začátku sedmdesátých let, na tom byl psychicky dost blbě, kombinoval barbituráty a koks s alkoholem (hlavně s bráchou Dennisem – viz výše), přežíral se, hudbu psal málo, ani ji neprodukoval, stal se troskou, býval hospitalizován na odvykačkách. Zároveň ovšem v rámci terapie začal s kapelou po dlouhé přestávce opět koncertovat. Pak ale přišly regrese, a Brian v tom ploval zase. V rámci odvykacích programů se dostal pod vliv svého psychologa Landyho, pro něhož se stal v podstatě zlatou žílou. Nakonec byl členy Beach Boys psycholog od hudebníka „odblokován“, a Brian se tak mohl soustředit na natočení svého debutového LP „Brian Wilson“ (1987/1988, např. „Love And Mercy“, „Melt Away“, „There´s So Many“, „Walkin´ The Line“, „Let It Shine“ plus suita „Rio Grande“); na něm jako by osmdesátkový hudební oceán pokropil kalifornským retro-deštěm z doby před dvaceti léty. O dva roky později mu label odmítl vydat druhou desku, problémem se stala hip-hopová píseň „Smart Girls“, do níž Brian rapoval a použil vysamplované kousky starších kousků od Beach Boys. 

Když si poslechnete hit „Rock´n´Roll Is King“ britských Electric Light Orchestra zjistíte, že v určitých momentech měli k BB docela blízko. A blízko k nim měli i určitou tvůrčí vyčpelostí, byť beatlesovské melodické linky a harmonie měl vedoucí kapely, zpěvák, multiinstrumentalista a producent Jeff Lynne stále zmáklé. Však ale pochopil, že marnost a vše je marnost, a ve druhé půli osmdesátek svou ELO vypnul ze zásuvek. Z první půle bych od souboru tedy uvedl LP „Time“ (1981, hit „Hold On Tight“, dále např. „The Way Life´s Meant To Be“, „Rain Is Falling“, „21st Century Man“, „Ticket To The Moon“) a „Secret Messages“ (1983, např. „Rock´n´Roll Is King“, „Stranger“, „Danger Ahead“) a singlový hit „Calling America“ (1986). Po konci ELO se Jeff Lynne dal do holportu s hudebně příbuzným beatlem George Harrisonem, a posléze došlo k vytvoření superskupiny Traveling Willburys. Už ale během existence této začal pracovat na svém sólovém albu – to nakonec vyšlo pod názvem „Armchair Theatre“ (1989/1990, např. „Every Little Thing“, „Lift Me Up“, „Now You´re Gone“, „What Would It Take“, „Nobody Home“, „Save Me Now“). Jaké asi mohlo být, že. Prostě částečně podobné soundu vypnuté ELO. Ale fakt nebylo špatné.

O zapnutí ELO projevil zájem kmenový bubeník souboru Bev Bevan, ale Lynne o tom nechtěl ani slyšet, vždyť ELO byla jeho značka. Nicméně se domluvili, že Bevan tedy přejmenuje kapelu na ELO Part Two (neboli ELO II) a bude Lynneovi sypat něco procent z licenčních poplatků. Bubeník se spojil s Ericem Troyerem (voc, ks) a oba se jali s novou orchestrou skákat do stejné řeky. První podprůměrné album „Electric Light Orchestra Part Two“ navazuje na sound původní kapely, ale liší se minimem nápadů – jakžtakž poslouchat lze jen songy, které se od původního soundu aspoň trochu liší (1990, např. „Easty Street“, „Heartbreaker“, „Every Night“). Dvojka „Moment Of Truth“ sice také navazuje, jen je o drobek invenčnější (1994, např. „Power Of A Million Lights“, „Breakin´ Down The Walls“, „One More Tomorrow“, „Voices“). Ale zase… v době grunge toto?

Už během seventies se Status Quo, parta už navždy spojená se jmény Francis Rossi (g, voc) a Rick Parfitt (g, voc), v podstatě přeměnila v singlovou kapelu. A v osmé dekádě tomu nebylo jinak. Alba plná pop-rocku a pop-boogie byla průměrná až mizerná, ale singly v hitparádách, to jim docela šlo. „Statusáci“ bodovali nejvíce se songy „Something ´Bout You Baby I Like“, „Rock´n´Roll“, „Ol´ Rag Blues“, „Marguerita Time“, „The Wanderer“, „Rollin´Home“, „In The Army Now“(asi ten z eighties nejznámější), „Ain´t Complaining“, „Burning Bridges“ a „Anniversary Waltz (Part One)“.

Hudebně mnohem lépe si počínali jejich britští kolegové, rhythm&bluesoví Kinks, vedení bratry Rayem a Davem Daviesovými. Ono to nejspíš souviselo s nástupem nové vlny a punku, jehož byli „kinkové“ v sixties vedle Who a Small Faces určitými předchůdci. Bohužel se ale také ukazovalo, že konec 70. let patří i stylu disco - však také v hitparádách bodovaly spíše jejich tanečnější věci se synťáky než tvrdší kytarové odvazovky. Každopádně se o Kinks znova začalo hovořit, a to zejména v souvislosti s alby „Low Budget“ (1979, např. „Attitude“, „/Wish I Could Fly Like/ Superman“ „Little Bit Of Emotion“, „Misery“, „Low Budget“), „Give The People What They Want“ (1981, songy „Give The People What They Want“, „Destroyer“, „Better Things“, „Art Lover“) a „State Confusion“ (1983, „Come Dancing“, „Don´t Forget To Dance“, „Labour Of Love“, „Young Conservatives“). Z tohoto období pochází i živé double „One For The Road“ (1980). Tož slušně sa to valí. Posledním solidním albovým zářezem byla pro „kinky“ deska „Word Of Mouth“ (1984, např.„Do It Again“, „Living On A Thin Line“, „Word Of Mouth“, „Missing Persons“) a pak nějak došla invence. Což je slyšet na posledním osmdesátkovém albu „Think Visual“ (1986, např. „Rock´n´Roll Cities“, „Lost And Found“, „How Are You“).

Oba hlavní „kinkové“, bratři Daviesové natočili i svoje sólová alba. Jako první se vytasil s deskou ten mladší - kytarista a zpěvák Dave Davies. Což bylo pochopitelně, neboť starší Ray vkládal veškerý svůj skladatelský potenciál do Kinks, a Dave se cítil poněkud upozaděn. Elpíčko, na kterém si skoro všechny nástroje nahrál sám, se jmenovalo podle čárkového kódu „AFL1-3603“, (1980, např. „Where Do You Come From“, „Nothin´More To Lose“, „Imaginations Real“, „Doing The Best For You“, „Move Over“) a znělo docela šťavnatě. I nelenil milý Dave, a jeho autorský přetlak se otiskl o rok později do druhého alba „Glamour“ (1981, např. „Glamour“, „Eastern Eyes“, „Is This The Only Way?“, „Body“, „Telepathy“). Jestliže jeho předchozí desky lze považovat za hudební a pocitové tříštivé exploze, trojka „Chosen People“ je již jakoby pocitově uspořádaná (1983, např. „Cold Winter“, „Charity“, „Take One More Chance“, „Love Gets You“, „Freedom Lies“, „Matter Of Decision“). Nakonec natočil svoji desku i Daveův starší bratr Ray Davies (voc, g). Ale je na ní znát, že… no prostě jakoby svoje nejlepší nápady vložil do Kinks, a tu sólovku natočil jenom z hecu – když může nahrávat sólo brácha, tak proč ne já. Navíc sem prsknul 3 songy z alba Kinks „Word Of Mouth“. A tak je jeho LP „Return To Waterloo“ jen průměrným, nevyrovnaným počinem (1985, např. „Return To Waterloo“, „Lonely Hearts“, „Not Far Away“). 

Britský hitmaker, zpěvák a klávesista Elton John (podporován svým dvorním textařem Bernie Taupinem) vstoupil do osmdesátek dalším bombastickým koncertem v New Yorku (na který přišlo cca 400.000 diváků) a prvním místem subtilní singlovky „Little Jeannie“, zároveň ale zažil mírný ústup ze slávy. Asi takhle: u hvězdy typu Eltona Johna znamená mírný ústup ze slávy třeba fakt, že nejste v hitpošce první, ale třeba čtvrtý. Nebo, že prodeje vašich alb už nejsou platinové, ale jen zlaté. O takovém ústupu ze slávy mohou ostatní jen snít… Pak se zpěvák dopustil faux pas, když si zakoncertoval v apartheidem postižené Jihoafrické republice. Aby to odčinil, zahrál si na slavném charitativním festivalu Live Aid ve Wembley. Ve druhé půli osmdesátek měl potíže s hlasivkami a musel podstoupit operaci, která barvu jeho hlasu jemně změnila. Na konci dekády byl ale znova v dobré formě a hlavně opět na vrcholu slávy - přelom 80.-90.let se stal jeho dobou.  

A nyní tedy některé vysoko umístěné Eltonovy singly v 80. letech: „Blue Eyes“, „I´m Still Standing“, „I Guess That´s Why They Call It The Blues“, „Sad Songs (Say So Much)“, „Nikita“ nebo zajímavé písničky jako „Legal Boys“, „Empty Garden (Hey Hey Johnny)“ (věnovaná kámošovi Johnu Lennonovi), „Cold As Christmas“, „Religion“, „Passengers“, „In Neon“, „Restless“, „Cry To Heaven“. Co se týče alb, těžko něco doporučit – většinou je prodávaly singly a zbytek tvořila vata. Když už to ale musí být, tak asi „Too Low For Zero“ (1982/83) a… já nevím… „Breaking Hearts“ (1984)?. Tož plácam… Návrat na vrchol mu pak připravil přelom 80. – 90. let, kdy bodoval hitovkami „I Don´t Want Go On With You Like That“, „Healing Hands“, „The One“, Runaway Train“ (natočený společně s Ericem Claptonem) a zejména pak MTV-ploužáky „Sacrifice“, „Can You Feel The Love Tonight“ a „Circle Of Life“ (oba posledně jmenované pocházejí ze superúspěšného soundtracku k animovanému filmu „The Lion King“, 1994). V roce 1997 proletěla světem Eltonova vlezlá balada „Candle In The Wind“ věnovaná smrti princezny Diany. Alba 90. let? No, snad možná „The One“ (1992, kromě výše uvedeného hitu ještě např. „Simple Life“, „Whitewash County“, „The North“, „Suit Of Wolves“  či  „The Last Song“) a „Made In England“ (1995, hit „Believe“ dále mj. „Made In England“, „House“, „Cold“, „Please“). Přesto nejlepší je sáhnout po nějaké best-ofce, kde je všechno tak nějak poskládané za sebou. And only one question – nevíte jestli už střelil fotbalový klub Watford? Třeba by měl někdo zájem…

V souvislosti s osmdesátkami a fotbalem je tu další, do úst se deroucí otázka: a co starý dobrý Rod The Mod? Inu tak, Londýňan se skotskými kořeny Rod Stewart se do eighties vcelku hodil. Stal se typickým produktem doby – muziky málo a většinou průměrná, někdy lepší, někdy horší, ale to důležité se přece tehdy odehrávalo na parties, rautech a bulvárních stránkách společenských rubrik. Přesto (anebo právě proto) mu je jeho chraplavý hlas generoval další prachy - bodoval např. s hity a „Baby Jane“, „What Am I Gonna Do (I´m So In Love With You)“, „Every Beat Of My Heart“, „Another Heartache“, „Lost In You“ a „Downtown Train“ (cover, pův. od Toma Waitse). Alba většinou nestála za nic – tvrdí se, že snad jen deska „Tonight I´m Yours“ je lehce nad průměrem (1981, disco-hit „Young Turks“, dále např. „Tora, Tora, Tora /Out With The Boys/“, „Jealous“ , cover „How Long“, pův. od Paula Carracka). No, s přimhouřením očí… Z devadesátek se totéž říká o tvrdším albu „Vagabond Heart“ (1991, hit„Rhythm Of My Heart“, dále např. „Moment Of Glory“, „Rebel Heart“, plus covery „Broken Arrow“,pův. od Robbie Robertsona a duet s Tinou Turner v songu „It Takes Two“, který kdysi interpretovali Marvin Gaye a Kim Weston). Co říci o tomto LP? No, jakž takž… 

To Stewartovi hlasově příbuzný potomek glam-pop-rockových Smokie, zpěvák a kytarista Chris Norman ani s přimhouřením očí… Tedy pokud nejste zasněná německá hospodyňka. Pak je album „Some Hearts Are Diamonds“ (na kterém spolupracoval s nechvalně známým Dieterem Bohlenem z disko srágory Modern Talking) přesně pro vás (1986, hit ze seriálu o komisaři Schimanskim „Midnight Lady“, dále např. „Some Hearts Are Diamonds“, „Chain Reaction“, „Till The Night We Meet Again“). Z jeho dalších songů druhé půle eighties je možné uvést třeba „Sarah (You Take My Breatn Away)“, „For The Good Years“, „Broken Heroes“ (další limonáda ze seriálu o Schimanskim), „I Want To Bee Needed“ (duet se Shari Belafonte), „The Night Has Turned Cold“ plus cover „You´ve Lost That Lovin´ Feelin´“, pův. interpretace The Righteous Brothers.

Dalším, kdo se prosazoval v Západním Německu, a dokonce se tam usadil, byl byvší člen Rainbow, klávesista a zpěvák Tony Carey. Napřed měl malý klišoidní hitík „West Coast Summer Nights“ z podprůměrného alba „I Won´t Be Home Tonight“ (1983, dále např. „I Won´t Be Home Tonight“, „Running Away From The Thought Of You“, „Carry My Love“). Pak chvilku střídal pseudonym Planet P (hudba více hozená do elektroniky, hitíky „Why Me“, „What I See“) a svoje jméno (LP „Some Tough City“, 1984, hitíky „A Fine Fine Day“, „The First Day Of Summer“, dále např. „Tinseltown“, „Lonely Life“), ale alba se neprodávala a kritika je nešetřila. Po spolupráci se zpěvačkou Jennifer Rush nebo bluesmanem Johnem Mayallem, v druhé půli eighties vydával už pod vlastním jménem – většinou se jednalo o hitíky seriálového typu (viz Chris Norman), jako třeba „Bedtime Story“, „Room With A View“, „I Feel Good“, „No Man´s Land“…

V NSR usazený Rakušan Kurt Hauenstein (voc, ks, bg) se svou skupinou Supermax i v eighties míchal dohromady roztodivné ingredience, byť je zde slyšet určitý odklon od tanečních rytmů, a naopak příklon k tvrdšímu rocku. Což je možné dokladovat elpíčkem „Types Of Skin“ (1980, např. „Hollywood“, „Goodbye Jano“, „Hotline“, „Raindance“). Jenže na další elektro-disco-dub-reggae desce „Meets The Almighty“ to zas opět neplatí (1981, např. „Tonight“, „Aya Jah Jah“, „As Long As There Is You“), a ve stejném duchu je natočeno album „Electricity“ (1983, např. „Loversnight“, „Coconut Reggae“, „Electricity“, „Love Is Deeper“, „Future Time“). Pak to sklouzlo do běžného osmdesátkového pop-rocku (např. songy „Number One In My Heart“, „I Want You“, „Living In A World“, „Just Before The Nightmare“, „World Of Tomorrow“).  

Ale zpět k bigbítu. I když…

V Británii usazená glamová detroitská vyřvávačka (a baskytaristka) Suzi Quatro to během eighties taky neměla příliš snadné. Sice ji zbyl spoluautor a manžel, kytarista Len Tuckey, nicméně v tom čase se žádal vyčištěný, do elektra hozený studený sound a to oni dva neuměli a ani nechtěli umět. Na vcelku dobré desce „Rock Hard“ to Suzi Q zase klasicky solí (1980, např. „Rock Hard“, „Love Is Ready“, „Lipstick“, „Hard Headed“, „Lonely Is The Hardest“ či cover „Glad And Over“, pův. od Dave Clark Five), na následujícím slabším LP „Main Attraction“ vzpomíná nedávného úspěchu s pop-rockovými hitovkami, a tak tok svých rockových vášní naopak brzdí (1982, např. „Heart Of Stone“, „Cheap Shot“, „Main Attraction“, „Oh Baby“). Poté se věnovala rodině, pak zkusila, to co neuměla (osmdesátkový sound) a dopadlo to až na výjimky dost bídně (řekněme, že „Tonight I Could Fall In Love“ budiž). Od poloviny eighties už toho moc neudělala - zahrála si v muzikálu „Annie Get Your Gun“ (1986), potom občas v nějakém TV- seriálu, sitcomu… 

Pojďme na Kvíny, a zatím ještě nikoli do Maďarska. Spíše zase do Západního Německa.  

Druhou „největší kapelou“ po Stounech se stali v 80. letech britští Queen a to díky častým koketériím s popem. V neměnné sestavě (Freddie Mercury – voc, p, Brian May – g, voc, Roger Taylor – ds, voc a John Deacon – bg) produkovali po celou osmou dekádu komerčně úspěšná alba, obsahující skladby ovlivněné stylem disco (např. písně „Back Chat“, „Body Language“, „Radio Ga Ga“, „A Kind Of Magic“). Naštěstí do toho pořád uměli rockově šlápnout, takže i v té hopsavě popové dupačce šlo najít slušné tvrdé pecky. Proto nebyl obsah jejich desek poznamenán zas až tak velkým kvalitativním propadem. Navíc Freddieho suverenní vokál nic neztratil na svých výškách, stejně jako Mayova kytara dokázala v hardrockových kouscích hustě garážově burácet. Po nejslabším albu kapely vůbec „Hot Space“ (1981/1982, lze vybrat songy „Los Palabras De Amor /The Words Of Love/“, „Life Is Real“, „Put Out The Fire“ a duet Freddieho s Davidem Bowiem „Under Pressure“) se kapela ovšem málem rozpadla. Každý něco zobal, popíjel, Freddie se stal navíc oblíbenou postavou mnichovských gay klubů. Možná i to je příčina, že právě na této desce jsou vlivy diska nejzřetelnější, což třeba Maye a zejména Taylora nebetyčně štvalo. A tak si každý začal tak trošku hrabat na svém písečku (Freddie, Roger i John začali točit svoje vlastní projekty). 

Zároveň ale natáčeli společně jako Queen. Nakopl je až úspěch průměrného LP „Works“ 1983/(1984, hity „It´s A Hard Life“, „I Want To Break Free“, „Radio Ga Ga“, „Hammer To Fall“, „Is This The World We Created“) a vynikající a velmi úspěšný koncert na charitativní akci Live Aid (1985). Následně zrealizovali - navzdory ústřední písni, dusavé disco-rockovce „A Kind Of Magic“ – vcelku slušné album „A Kind Of Magic“ (1985/1986, hity„One Vision“, „Friends Will Be Friends“, dále např. „Gimme The Prize /Kurgan´s Theme/“, „Princes Of The Universe“). Některé songy z druhého jmenovaného zazněly i ve skvělém filmu „Highlander“ (1986), včetně příšerně patetického cajdáku „Who Wants To Live Forever“. Bohužel další tři desky už nevybředly z průměru – a tak si z nich pamatujeme jen songy „I Want It All“, „The Miracle“, „Innuendo“, „Too Much Love Will Kill You“, „Heaven For Everyone“ a pochopitelně „The Show Must Go On“. Určitou rozpačitost nad vydávanými výlisky pak Queen zaháněli výbornými koncertními show – je prostě holým faktem, že v 80. letech patřili mezi nejlepší koncertní kapely. O tom svědčí třeba dokumenty „Queen Live At Milton Keynes“ (1982, režie Gavin Taylor) a „Magic – Queen In Budapest“ (1986, režie Janos Zsombolyai). Naneštěstí Mercuryho téměř barokně hédonistický styl života a bisexuální orientace zapříčinily to, že zpěvák onemocněl smrtelnou chorobou AIDS. Na konci šestaosmdesátého odehrál svůj poslední koncert, a pak už se věnoval pouze natáčení ve studiu. Všichni ale věděli, že je to jen čekání na smrt. Freddie zemřel v roce 1991.

Queen jsou dodnes považováni za absolutní rockovou legendu, navíc svojí tvorbou ovlivnili spoustu dalších kapel z celého rockového spektra – stopy britské „královny“ dnes nalézáme v tvorbě stylově tak odlišných part, jako jsou například Cult, System Of A Down, My Chemical Romance či severské „symfonické“ metly typu Nightwish.

Členové Queen byli muzikantskými individualitami, tudíž je jasné, že si občas nějaké to elpí natočili samostatně. Jako první s tím začal bubeník a zpěvák Roger Taylor – už v roce 1981 natočil lehce do new wave posazenou desku „Fun In Space“ (např. „Future Management“, „No Violins“, „Let´s Get Crazy“, „Laugh Or Cry“), pak se mu vcelku povedl singl „Strange Frontier“ (1984), ale nikoliv už stejnojmenné album. V roce 1994 zaujal kontroverzní písní „Nazis 1994“ a o čtyři roky později ceněným albem „Electric Fire“ (1998, např. „Surrender“ – duet s Treanou Morris, dále „Pressure On“, „A Nation Of Haircuts“, „The Whisperers“ a cover „Working Class Hero“, pův. od Johna Lennona). Byť působil ze všech „kvínů“ nejviditelněji – a to ve všech směrech - , tak se tedy zpěvák a pianista Freddie Mercury samostatně nijak moc nevycajchnoval. Zůstaly po něm průměrné LP „Mr. Bad Guy“ (1985, hit „I Was Born To Love You“, dále např. „Love Me Like There´s No Tomorrow“, „There Must Be More To Life Than This“, „Made In Heaven“, „Living On My Own“), jakž takž komerčně úspěšný (ale zas jen průměrný) singl „The Great Pretender“ (1987) a známý duet „Barcelona“ s pěvkyní Montserrat Caballé (1988).  Kytarista a zpěvák Brian May své první samostatné LP vydal až po Freddieho smrti a tedy konci skupiny Queen, přestože některé věci z něj se natáčely už na konci 80. let. Jmenovalo se „Back To The Light“, bylo vcelku tvrdé a obsahovalo hit „Too Much Love Will Kill You“ (1992, dále např. „Back To The Light“, „Resurrection“, „Driven By You“, „Nothin´ But Blue“a cover „Rollin´Over“, pův. od Small Faces). V podobném duchu se nacházela i deska „Another World“ (1998, např. „Another World“, „Why Don´t We Try Again“, „On My Way Up“, „Business“, „Cyborg“ a cover „One Rainy Wish“, pův. Jimi Hendrix). Slušný je také Mayův živák „Live At The Brixton Academy“ (1993).

Není daleko od královských k jinému šlechtici populární hudby.

V první polovině osmdesátýxh let byl vévoda popu David Bowie komerčně velmi úspěšný – zde mám na mysli singl „Under Pressure“, natočený společně se skupinou Queen (1981) a zejména alba „Scary Monsters (And Super Creeps)“ (1980, hity „Ashes To Ashes“, „Fashion“, dále např. „Scary Monster“, „Because You´re Young“) a „Let´s Dance“ (1982/1983 hity „Let´s Dance“, „China Girl“, „Modern Love“, dále např. „Cat People“), nicméně umělecký vrchol to tedy dvakrát nebyl. Ba co víc - následně bylo ještě hůř. Starý dobrý mesiáš všeho nového v rocku a popu prostě během osmé dekády působil jako sice elegantní, ale hodně konzervativní prďola. Tak snad jen pár songů z té doby šmíry – „Blue Jean“, „This Is Not America“(s Patem Methenym), „Dancing In The Street“ (duet s Mickem Jaggerem) a „Absolutly Beginners“. Určitým blýskáním na lepší hudební časy se stalo rockové (a tudíž neúspěšné) album „Tin Machine“, s kapelou nazvanou… Tin Machine  (1988/1989, např. „Under The God“, „Tin Machine“, „Prisoner Of Love“, „Baby Can Dance“, „Amazing“, „Crack City“). Možná by také neškodilo připomenout si několik filmových (zejména hlavních) rolí, které si Bowie během eighties připsal – šlo o dílka  „Merry Christmas, Mr. Lawrence“ (1983, režie: Nagisa Oshima), „The Hunger“ (1983, režie: Tony Scott), „Into The Night“ (1985, režie John Landis), „Labyrinth“ (1986, režie Jim Henson) a ještě třeba „Absolute Beginners“ (1986, režie Julian Temple).

Hrabat se z hudební mizérie začal Bowie až začátkem nineties, kdy natočil jakžtakž slušné (a jakžtakž úspěšné) album „Black Tie White Noise“ (1992/1993, hit „Jump They Say“, dále např. „You´ve Been Around“, „Black Tie White Noise“ plus cover „Nite Flights“,“ pův. od The Walker Brothers). První skutečný umělecký vrchol ale přišel až s „výtvarnou“ a konceptuální deskou „Outside 1.“ (1995, hit „The Hearts Filthy Lesson“, dále např. „Outside“, „No Control“, „I´m Deranged“, „Thru These Architect´s Eyes“), jež vznikla v producentské péči Briana Ena za zvukového přispění Trenta Resnora, šéfa NIN. Bowie na ní splétá ponurý horrorový příběh v němž se vše točí okolo tzv. „uměleckých“ vražd (vražd jako uměleckých artefaktů), které vyšetřuje fiktivní detektiv Nathan Adler. Děsivost hudby a příběhu podtrhly nesmírně působivé a hnusné klipy. Druhým Bowieho hudebním vrcholem je následující album „Earthling“ (1996, hity „Little Wonder“, „I Am Afraid Of Americans“, dále např. „Looking For Satellites“, „Battle For Britain /The Letter/“ , „Telling Lies“, „Dead Man Walking“), které nadmíru vkusným a nápaditým způsobem propojuje hard rock s elektronickou taneční muzikou najmě pak stylem drum´n´bass – jedná se pravděpodobně o jedno z nejpřesvědčivějších spojení obou vzájemně se přehlížejících žánrů. A bylo to tu zas – Bowie všem vytřel zrak, jak je znovu napřed. Dědek jeden nesetřelitelnej. Zaplať pánbů za něj.

Jeho posledním albem před milleniem byla spíše tradiční deska „´hours“ (1999, hit „Thursday´s Child“, dále např.„New Angels Of Promise“, „The Pretty Things Are Going To Hell“, „Something In The Air“, „Survive“). Jo, a myslíte si, že se všechny výše uvedené desky dobře prodávaly? Kdepak… Na závěr bych uvedl některé filmy z nineties, v nichž se David Bowie objevil -  „The Linquini Incident“ (1991, režie: Richard Shepard), „Twin Peaks: Fire Walk With Me“ (1992, režie: David Lunch), „Basquiat“ (1996, režie Julian Schnabel) a „Everybody Loves Sunshine“ (1999, režie Andrew Goth).

Když jsme řekli Bé je třeba zmínit i Pé, takto největší ikonu proto-punku a punku vůbec – no jasně, že jí byl Iggy Pop. V osmdesátých letech však, stejně jako Bowie, nebyl příliš umělecky přínosný. Bručel sice sympaticky, ale bohužel do matroše většinou průměrného. Z první půle dekády jsou známy hity „Bang Bang“ a „Rock And Roll Party“ (oba 1981), které Iggy udělal s Ivanem Kralem, a pak už to byla jen slabota. Situace se snad mírně zlepšila s deskou „Blah Blah Blah“, s níž mu pomáhal právě hen hore Bowie a která obsahovala hity „Real Wild Child /Wild One/“ (cover, pův. od Johnnyho O´Keefeho) a „Cry For Love“ (1986, dále např. „Hideaway“, „Winners & Losers“, „Shades“). Ale pak se zase muselo čekat čtyři roky na dobré album: to následné tvrdší LP „Instinct“, dělané s pistolákem Steve Jonesem, znamenalo zase jen průměr (1988, např. „High On You“, „Cold Metal“, „Strong Girl“, „Instinct“).

Oním kvalitním Iggyho elpím bylo až „Brick By Brick“ (1990, hity „Home“ a „Candy“, takto duet s Kate Pierson z The B-52´s, dále ještě „Livin´ On The Edge Of The Night“, „My Baby Wants To Rock And Roll“, „I Won´t Crap Out“). Následoval veselý duet s „blonckou“ Debbie Harry na singlu „Well, Did You Evah“ (1991). V roce 1993 se Iggymu vcelku povedla deska „American Ceasar“, jen kdyby ji tak nesrážela její přílišná délka (např. „Beside You“, „Wild America“, „Sickness“, „Hate“ plus cover „Louie, Louie“ původně od The Kingsmen). A z času zbývajícího do „dvou litrů“ už bych uvedl jen dost dobré, tvrdší album „Naughty Little Doggie“ (1996, např. „Heart Is Saved“, „Outta My Head“, „Knucklehead“, „I Wanna Live“, „To Belong“, „Shoeshine Girl“), přičemž pásku protnul poněkud předčasně a poklidně na „Avenue B“ (1998/1999, např. „Corruption“, „Nazi Girlfriend“, „Avenue B“, „Miss Argentina“ plus cover „Shakin All Over“, pův. od Johnny Kidda & The Pirates), po které to dobručel až do millenia.

Bowieho a Iggyho večírkový kumpán, takto další exponent glamu, umělé hmoty a také temných stránek města New Yorku Lou Reed vstoupil do eighties čerstvě oženěn. A posléze natočil vcelku dobrou desku „The Blue Mask“ (1982, např. „The Blue Mask“, „Waves Of Fear“, „Heavenly Arms“, „My House“, „Underneath The Bottle“), na které si mj. zahráli Hammerův basák Fernando Saunders a ex-člen Hellových Voidoids, kytarista Robert Quine. Což si zopakovali i na následném albu „Legendary Hearts“ (1983, např. „Legendary Hearts“, „Make Up Mind“, „Bottoming Out“, „The Last Shot“, „Betrayed“). Ovšem pak se Lou hudebně víceméně opakoval, tak snad jen pro připomenutí pár songů: „What Becomes A Legend Most“, „My Red Joystick“, „Don´t Hurt A Woman“, „Mistrial“. Zaujalo až album „New York“ (1989, např. „Dirty Blvd.“, „Strawman“, „There Is No Time“, „Busload Of Faith“, „Endless Cycle“).

V té době Reed také přijíždí do tehdejšího Československa a šokován tím, jak mnoho zde má fanoušků a na jakých místech, stane se z něj velký příznivec (a kámoš) prezidenta Václava Havla. Zároveň vychází na desce jeho společný projekt s Johnem Calem „Songs For Drella“ (1989, např. „Open House“, „Hello It´s Me“, „Forever Changed“, „Nobody But You“, „Style It Takes“), který byl věnovaný Andy Warholovi. Vzápětí  se domluvil s Calem, že by mohli oživit svojí bývalou kapelu Velvet Underground, ale došlo jen na jeden benefiční koncert v roce 1990 a turné v roce 1993. Mezitím Lou Reed natočil velmi dobré (a velmi depresivní) album „Magic And Loss“, které bylo inspirováno smrtí jeho dvou blízkých přátel (1992, např. „What´s Good – The Thesis“, „Magician – Internally“, „Dreamin´ - Escape“, „Harry´s Circumcision – Reverie Gone Astray“, „Sword Of Damocles – Externally“, „Gassed And Stoked - Loss“). Jinak v devadesátých letech a výše se jeho vztah k Česku a Havlovi ještě více prohluboval.

John Cale, Reedův kolega z Velvetů, s nímž ješitný Lou udržoval věčný vztah lásky a nenávisti, se v 80. letech věnoval dále své producentské práci, ale zároveň točil svá autorská, mnohdy velice zajímavá alba. Připomeňme některá z nich: „Honi Soit“ (1980/1981, např. „Dead Or Alive“, „Strange Times In Casablanca“, „Fighter Pilot“, „Honi Soit“, „Russian Roulette“), pak „Music For A New Society“ (1982, např. „Taking Your Life In Your Hands“, „/I Keep A/ Close Watch“, „Chinese Envoy“, „Broken Bird“), „Artificial Intelligence“ (1985, hit „Dying On The Vine“, dále např. „Vigilante Lover“, „Black Rose“, „Satellite Walk“) a desku s téměř filmovou muzikou, s názvem „Words For The Dying“ (1989, např. „There Was A Saviour“, „On A Wedding Anniversary“, „The Soul Of Carmen Miranda“, „Lie Still, Sleep Becalmed“). V devadesátých letech natočil Cale pouze jedinou autorskou desku, odlehčené album „Walking On Locusts“ (1996, např. „Set Me Free“, „Circus“, „So What“, „Crazy Egypt“, „Secret Corrida“), na němž mu pohostinsky zahrál na kejtru David Byrne.

Ex-člen newyorské skupiny Television, zpěvák, kytarista a skladatel Tom Verlaine v 80. letech dál zpíval tím svým nervním, exaltovaným hlasem onen novovlnný post-punk se svou vlastní pečetí a kvalitními texty. Muzikantsky se mu na jeho nahrávkách podíleli hlavně Fred Smith (bg, ex-Television), Jay Dee Daugherty (ds, ex-Patti Smith Group), Allan Schwartzberg (ds, hrál s kdekým), Jimmy Ripp (g, hrál s kdekým). Většina Verlainových elpíček z této dekády je velmi kladně hodnocena – zkuste alba „Dreamtime“ (1981, např. „Always“, „There´s A Reason“, „A Future In Noise“, „Down On The Farm“), „Words From The Front“ (1982, např. „Postcard From Waterloo“, „Words From The Front“, „True Story“, „Present Arrived“), „Cover“ (1984, např. „Five Miles Of You“, „Travelling“, „Let Go To The Mansion“, „Miss Emily“) nebo „Flash Light“ (1987, např. „A Town Called Walker“, „The Funniest Thing“, „Cry Mercy, Judge“, „Say A Prayer“, „4 A.M.“). Z roku 1990 je znám jeho song „Stalingrad“. Hezké na Verlainovi bylo, že se nepodvoloval různým soudobým trendům, ale snažil se za každou cenu mastit to svoje (příšerný osmdesátkový elektronický zvuk bicích na jeho deskách neuslyšíte).

Moje oblíbená newyorská „Pattina“, tedy Patti Smith, se v 80.letech odstěhovala za svým manželem Fredem „Sonic“ Smithem (ex-MC5) do Detroitu, povila mu děti, tudíž žila rodinným životem a na muziku dlabala. V roce 1988 ale nakonec nevydržela a společně se Sonikem napsala a vydala mhmm… řekněme „pozitivní“, lehce nadprůměrné album „Dream Of Life“ (hit „People Have Power“, dále např. „Up There Down There“, „Paths That Gross“, „Going Under“, „Looking For You /I Was/“), na kterém si mj. zahráli i její bývalí spoluhráči Jay Dee Daugherty (ds) a Richard Sohl (ks, bohužel, vydání desky přežil o pouhé dva roky). Poté zas osm let nic, ale pak náhle další deska a rovnou turné – děti odrostly, Fred zemřel (a vlastně i několik dalších jejích přátel, kromě Sohla kupříkladu fotograf Robert Mapplethorpe), možná Pattině chyběl kontakt s lidmi a taky dost možná chtěla uctít památku svých blízkých další nahrávkou.

K bicmanovi Daughertymu doplnila důležitého člena své bývalé newyorské Group, jímž byl nepochybně kytarista Lenny Kaye, a na baskytaru byl vybrán mladý Tony Shanahan. S nimi a několika dalšími hráči natočila dvě solidní alba „Gone Again“ (1996, např. „Gone Again“, „Beneath The Southern Cross“, „Summer Cannibals“, „Ravens“ plus cover„Wicked Messenger“, pův. od Boba Dylana) a „Peace And Noise“ (1997, songy „Waiting Underground“, „Dead City“, „Death Singing“, „1959“, „Blue Poles“). V devětadevadesátém pak aktivní to žena začala točit další desku „Gung Ho“, která vyšla v roce milénia (např. „Glitter In Their Eyes“, „Boy Cried Wolf“, „One Voice“, „China Bird“, „Grateful“, „Strange Messengers“). Asi takhle – některý věci fakt úžasný, ale album je moc dlouhé, moc dlouhé…

Pattin bývalý basák, kytarista a autor hitu „Dancing Barefoot“ Ivan Kral se po různých hudebních peripetiích vrátil v roce 1992 do Prahy – v té době působil ve vlastním triu Native a s ním realizoval LP „Native“ (1992, např. „Fight Like Man“, „Crazy About You“, „Magic Carpet“, „Dream Your Nights“). Produkoval čs. pěvce a kapely, ale krom jiného se blýskl smutným poklidným hitem „Winner Takes All“ z vcelku povedeného alba „Nostalgia“ (1995, dále např. „Perfect Moon“, „Nothing Last Forever“, „Ahah“, „Love You To Death“, „Bless You“). V roce 1998 pak vyšla další deska „Clear Eyes“ (mj. „So Bad“, „Trust Your Heart“, „Natalie“, „Only A Child“, „Tell Me The Reason“). Z dalších songů je možno uvést třeba písničky „No Matter What To Do“, „Pleasure“, „Falling For You“. Co se týče obrazových záznamů, je nahrán jeho koncert z roku 1994 pod názvem „Ivan Kral a Native v Roxy“ (režie Zdeněk Suchý), a ve stejném roce o něm vznikl dokument „Dancing Barefoot“ (režie opět Zdeněk Suchý).  

Nyní pomineme Prahu a zůstaneme dále v NYC, ale hudebně ještě víc přitvrdíme.

Jediné, co lze říci o newyorských hardrockových příšerkách zvaných Kiss v souvislosti s osmou dekádou, je to, že začaly vystupovat v „civilu“, tzn. bez svých masek a líčení. Kapelu stále vedli Paul Stanley  (voc, g) a Gene Simmons (voc, bg), ale po vyhození mazavků Petera Crisse (ds) a Ace Frehleyho (lg) na začátku eighties pro kapelu nic stabilního nenastalo. Třeba na postu kytary se vystřídali tři hráči: postupně ji smažili Vinnie Vincent, Mark St. John až se jí v osmdesátém čtvrtém na dvanáct let zmocnil Bruce Kulick. Náhradník za Crisse na bubenickém postu – Eric Carr – se zdál být ideální, jenomže v roce 1991 bohužel podlehl rakovině srdce. Jeho pak na dalších pár let vystřídal Eric Singer (ex-Black Sabbath, ex-Badlands). Ve druhé půli devadesátek se zase vrátili výtečníci Criss a Frehley, a nutně tedy muselo dojít k odchodu Singera a Kulicka (ten založil skupinu Union). Co se týče hudby, platilo pro Kiss cimrmanovské „nic nového nerozjíždět“. Snad i proto se stali váženou rockovou institucí a jejich merchandising patří v tomto ohledu k jednomu z nejúspěšnějších.

Bohužel, když se dnes zamyslíte na téma Kiss a osmdesátky, vybaví se vám jen ta příšerná odrhovačka „Crazy Crazy Nights“ a ploužák „Reason To Live“ z podprůměrného pop-metalového alba „Crazy Nights“ (1987, dále např. „Turn On The Night“, „No, No, No“). Přitom třeba desky jako „Creatures Of The Night“ (1982, hit „I Love It Loud“, dále např. „Creatures Of The Night“, „I Still Love You“, „Danger“) „Lick It Up“ (1983, hit„Lick It Up“, dále např. „All Hell´s Breakin´ Loose“, „Exciter“, „A Million To One“), SP „Heaven´s On Fire“, či LP „Asylum“ (1985, např. „Tears Are Falling“, „I´m Alive“, „Who Wants To Be Lonely“ „Love´s A Deadly Weapon“) vcelku ujdou. Z dalších známých skladeb „kissáků“ 80. let a začátku nineties jmenujme hity „Hide Your Heart“, „Forever“ a z další dobré desky „Revenge“ cover od Argent „God Gave Rock´n´Roll To You ll“, (1992, dále např.„Unholy“, „Thou Shalt Not“, „Paralysed“ a „I Just Wanna“ nápadně se podobající who-ácké verzi „Summertime Blues“). V roce 1998 došlo k zmiňovanému návratu staré gardy (Stanley-Simmons-Frehley-Criss) a výlisek zvaný „Psycho-Circus“ vůbec není špatný (1998, hit „Psycho Circus“, dále např. „We Are One“, „You Wanted The Best“, „Within“, „I Pladge Allegiance To The State Of Rock´n´Roll“). Jinak Gene Simmons si zahrál také v několika filmech a vždy se jednalo o podstatné role: „Runaway“ (1984), „Never Too Young To Die“ (1986), „Trick Or Treat“ (1986) či „Wanted Dead Or Alive“ (1986). Co ještě ke kapele říci? Kiss se mj. také (spolu s Aerosmith) stáli inspirací pro návrat glamového stylu, který se rozpučel v první polovině 80. let mezi metalisty v LA. A sami strašáli a strašáli…

Jiný strašrybka, zpěvák Alice Cooper na tom byl podobně jako kissáci, jen si navíc udržoval poněkud vyšší hladinku alkoholu v krvi. Vlastně ne, alkohol se mu podařilo opustit, jenže co bylo horší, najel na koks a jeho nebezpečnou variantu - crack. Pokud jste Coopera spatřili někdy v první polovině eighties, vykoukla na vás hubená troska s propadlýma tvářema, vyjetým pohledem a podivnou verzí punkového účesu. Chlápek, co má tak půlhodinu do smrti. O elpíčkách té doby později říkal, že to byla „blackout albums“, protože si jejich nahrávání vůbec nepamatoval. Co je zvláštní - zároveň  byly ale jeho desky mnohem eklektičtější než ty od newyorských monster, která víceméně drhla pořád to svoje dokola. Na druhou stranu to neznamená, že by byly lepší - alespoň zpočátku to žádná extra velká sláva nebyla. Přitom hlavní marka - úlisný Cooperův zpěv – zůstala. Ovšem trochu se změnil hudební jazyk. Pop-rockově laděné album s prvky new wave „Flush The Fasion“ (1980, hit „Pain“, dále např.„Clones /We´re All/“, „Nuclear Infected“ plus cover „Talk Talk“, pův. od The Music Machine) určilo tvář jeho tvorby téměř na půlku dekády, v níž se zdála být nejlepší deska „Dada“ (1983, např. „Dada“, „Scarlet And Sheba“, „No Man´s Land“, „Fresh Blood“). Po ní byl Cooper hospitalizován kvůli cirhóze jater. Jelikož zpěvákova vizáž inspirovala nejen jiné rockery, ale bavila i filmaře, zahrál si po návratu z odvykací kůry hlavní roli ve španělském hororu „Leviatán“ (1984, režie Claudio Fragasso).

V polovině osmdesátých let je Alice Cooper již zbaven všech závislostí i neduhů se závislostmi spojených, jenže také je bez vydávajícího labelu, neboť se jeho desky neprodávají. Nepomohl mu ani jeho černý kožený kostým, který si na sebe navlékl naposledy někdy v roce 1979. A jakoby se také snažil k návratu k tvrdé muzice, což trochu začalo s elpí „Constrictor“ (1986, např. „Life And Death Of The Party“, „The World Needs Guts“, „The Great American Success Story“, „Teenage Frankenstein“, „He´s Back /The Man Behind The Mask/“). A určitým protipólem vůči tomu, co dělal předtím, se pak stalo LP „Raise Your Fist And Yell“ (1987, hit „Freedom“, dále např. „Chop Chop Chop“, „Roses On White Lace“, „Time To Kill“, „Prince Of Darkness“), které svým způsobem souviselo se zpěvákovou souběžnou rolí ve filmu „Prince Of Darkness“ (režie John Carpenter). Z toho času existuje i videofilm ze živého Aliceho vystoupení s názvem „The Nightmare Returns“ (1986/87, režie Marty Callner).

Cooperova popularita ovšem v té době byla taková nijaká (jeho desky měly úspěch snad jen v Kanadě) a tak byl najat tvůrčí team přes image a marketing plus producent Desmond Child, aby milého Alice (Alici?) opět dokopali na výsluní. Což se hity nabitým, platinovým pop-metalovým albem „Trash“ pochopitelně podařilo (1988/1989, hity „Poison“, „House Of Fire“, „Bed Of Nails“, dále např. songy „Hell Is Living Without You“, „Spark In The Dark“, „I´m Your Gun“). Kvalitní prodeje měl i koncertní film „Alice Cooper Trashes The World“ (1990, režie Nigel Dick). Nu, a účastí v komedii „Wayne´s World“ (1991, režie Penelope Spheeris) a jako Trash modelově stejnou deskou „Hey Stoopid“ (1990/1991, hity „Hey Stoopid“, „Feed My Frankenstein“, „Love´s A Loaded Gun“, dále např. „Burning Our Bed“, „Dirty Dreams“, „Might As well Be On Mars“) bylo období Cooperovy slávy ještě úspěšně prodlouženo. V roce 1994 pak vyšla ucházející (byť méně úspěšná) deska „The Last Temptation“ (hit „Lost In America“, díle např. „Bad Place Alone“, „You´re My Temptation“, „It´s Me“, „Cleansed By Fire“). That´s Alice Cooper. Nejsme ho hodni!! Nejsme ho hodni!

Britským Black Sabbath se bez Ozzyho příliš nevedlo. I když to tak zpočátku nevypadalo – šéf „sabatů“, kytarista Tony Iommi přijal vynikajícího zpěváka Ronnie Jamese Dio (ex-Rainbow), a společně s kmenovými hráči, Geezerem Butlerem (bg) a Billem Wardem (ds) vzniklo album „Heaven And Hell“ (1980, např. „Heaven And Hell“, „Children Of The Sea“, „Neon Knights“, „Die Young“, „Lady Evil“), které lze označit za výborné. Existuje i videofilm z koncertu sabatů z tohoto období s názvem „Black & Blue“ (1980, vedle BS totiž představuje i kapelu Blue Öyster Cult). I další LP „Mob Rules“ (1981, např. songy „The Sign Of The Southern Cross“, „The Mob Rules“, „Falling Off The Edge Of The World“, „Voodoo“, „Turn Up The Night“, „Country Girl“) mělo svou kvalitu, ale místo Warda už na něm bubnuje Vinny Appice. Pak se zbytek Black Sabbath rozhádal s poněkud nafouklým frontmanem, a Dio odešel na sólovou dráhu. Následná sabaťácká spolupráce s dvěma „ex-párply“ Ianem Gillanem a po něm nastoupivším Glennem Hughesem k ničemu nevedla. („Stonehenge“ a začátek „Sphinx /The Guardian/“ vypadají, jako kdyby je sabatům napsal Jarré, na druhé straně dobrá píseň „Zero The Hero“). Ono se to vůbec tak nějak personálně všechno proměňovalo, v určité době dokonce Iommi zůstával jediným původním členem Black Sabbath. Z toho času pochází třeba průměrná deska „The Eternal Idol“ (1987, např. „Eternal Idol“, „Glory Ride“, „The Shining“, „Ancient Warrior“), která alespoň Tonymu dodala nového muže za mikrofon.

Ve druhé polovině dekády do BS totiž přišel málo známý zpěvák Tony Martin. O něco později se připojil i naopak velmi známý bicman Cozy Powell (např. ex-Jeff Beck Group , ex-Bedlam , ex-Rainbow , ex-Whitesnake  atd.). S nimi vznikly jakž takž desky „Headless Cross“ (1989, např. „Headless Cross“, „When Death Calls“, „Devil & Daughter“, „Call Of The Wind“) a lepší „Tyr“ (1990, např. „Anno Mundi“, „Jerusalem“, „The Sabbath Stones“, „Feels Good To Me“). Jenže - zejména na té druhé jmenované jsou slyšet vlivy Queensryche, Rainbow a Metalliky, ale „sabaty“ abys pohledal. Navíc fanoušci kapely neskousli zpěváka Martina – asi jim přišlo, že nějak moc snadno strčil Ozzyho a Dia do kapsy a přitom to není ono. K světu to konečně mělo začít vypadat, když se na čas vrátil Ronnie J. Dio a skupina s ním natočila desku „Dehumanizer“ (1992, např. „Computer God“, „TV Crimes“, „Too Late“, „I“). Jenomže tentokrát zase Iommimu & spol. nepřála doba, takže se ono (a nutno podotknout – průměrné) album neprodávalo, tak jak by mělo. Přestože to bylo pořád nejvíc za posledních deset let. Následovalo další „jakž takž“ album s Tony Martinem „Cross Purposes“ (1994, mj.„Psychophobia“, „Back To Eden“, „Cardinal Sin“, „Cross Of Thorns“). Pak se na pár měsíců vrátil i bubeník Powell, který ovšem o tři roky později zahynul při autonehodě. Black Sabbath se zpět na výsluní vrátili prakticky až na konci deváté dekády, kdy se dala do kupy původní instrumentální trojka Tony Iommi – Geezer Butler – Bill Ward a za mikrofon se postavil jejich kmenový kníkal Ozzy Osbourne (live dvojalbum „Reunion“, 1998).

Ještě v době první sestavy Black Sabbath bubeník Bill Ward dokazoval svým songem „It´s Alright“ svůj pěvecký a skladatelský potenciál. Na konci osmdesátek, kdy momentálně se sabaty nebyl, natočil svou první sólovku, na které bubnoval, zpíval i klávesil, a kde mu zahostovali Ozzy, Jack Bruce nebo Zakk Wylde a mnozí další. Dostala název „Ward One: Along The Way“ a byla označena za velmi povedenou (1989/1990, např. „Bombers /Can Open Bomb Bays/“, „/Mobile/ Shooting Gallery“, „Snakes & Ladders“, „Jack´s Land“, „Living Naked“). O několik let později vyšla stejně kvalitní dvojka „When The Bough Breaks“ (1997, např. „Hate“, „When I Was A Child“, „Please Help Momma /She´s A Junkie/“, „Growth“, „Shine“, „Try Life“, „When The Bough Breaks“). Velmi znepokojivá alba…Ozývají se hlasy, že ze sólo-desek sabatů možná nejlepší.

Sabaťácký basák, klávesista a textař Geezer Butler kvůli nahrávání složil dohromady vlastní band, který pojmenoval návodně GZR. Jako aby všichni věděli vo co gou. Album „Plastic Planet“ se nese v duchu post-grunge, groove-metalu, hardcore a stoner-rocku, je to drtivý sound, riff střídá riff, na vokálu je Burton C. Bell z FF, ale kvalit výše zmíněného předchůdce nedosahuje (1995, např. „Giving Up The Ghost“, „Catatonic Eclipse“, „The Invisible“, „Seance Fiction“, „Sci-Clone“). Sci-fíčková dvojka „Black Science“ vyšla pak v roce 1997, a zpívá na ní Clark Brown (např. „Man In A Suitcase“, „Mysterons“, „Justified“, „Box Of Six“, „Number 5“)

Kytarista a skladatel Tony Iommi se v podstatě celou svoji hudební kariéru věnoval svým Black Sabbath – zůstával s nimi v časech dobrých i zlých. Někdy ve druhé půli devadesátek, kdy to s kapelou bylo opět vachrlaté, začal jen tak, aby se neřeklo, natáčet písničky s různými zpěváky (zhruba v letech 1996-2000), Nakonec z toho všeho vznikla deska „Iommi“, na trhu se objevivší v roce millenia (např. „Goodbye Lament s „foo-fighterem“ Davidem Grohlem, „Patterns“ se Serjem Tankianem ze SOAD, „Just Say No To Love“ s Peterem Steelem z Type O Negative, nebo „Meat“ se zpěvačkou Skin ze Skunk Anansie). 

A když Tony Iommi, tak také Ozzy, jak jinak. Ale abychom vyjevili jeho samostatnou dráhu, musíme zase přeskočit do konce 70.let. Takže Ozzy Osbourne. Ulítlý zpěvák, zhrzený vyhazovem od „sabatů“ a notně zalévající své šedé buňky mozkové alkoholem, žil již v té době v Los Angeles. Bez skladatele Iommiho cítil se bezraden a utopen ve vlastní neschopnosti. Nutně potřeboval někoho, kdo mu napíše skladby takříkajíc přímo na tělo. A právě od této doby se traduje názor, že Ozzy má dobrý čuch na lidi. Postavil si totiž svou vlastní kapelu z výborných evropských muzikantů, mj. to byli Lee Kerslake (ds, ex-Uriah Heep), Bob Daisley (ex-Rainbow, bg) nebo  Don Airey (ex-Colosseum II, ex-Rainbow, ks), dopředu strčil mladého amerického střelce, kytaristu Randy Rhoadse (ex-Quiet Riot) a v této sestavě vhodil mezi rockový lid výborné debutové hard album „Blizzard Of Ozz“ (1980) s perlami jako „Mr. Crowley“, „Crazy Train“, „Suicide Solution“ „Revelation (Mother Earth)“ a  „I Don´t Know“. Ozzy pak svou rockerskou slávu posvětil okusováním živých holubic a netopýrů, ucházející deskou „Diary Of Madman“ (1981, písně jako „Over The Mountain“, „Flying High Again“, „You Can´t Kill Rock And Roll“, „Diary Of A Madman“) a pokračováním ve své proměně v nafouklou alkoholickou trosku. Velkou ranou pro něj bylo, když v roce 1982 tragicky zahynul talentovaný Rhoads.

Ozzy pak různě měnil muzikanty a plácal se prakticky dalších pět let – vydával alba sic úspěšná (všechno minimálně platina), ale hudebně průměrná, tak snad je pár písní pro připomenutí: „Bark At The Moon“, „So Tired“, „Shot In The Dark“. Oblékal se také do glamového ohozu, což při jeho oplácané figuře obnášelo možnost, že si ho nestranný pozorovatel splete s nějakou šílenou a hodně ošklivou hospodyní. Zachránilo ho výborné živé 2LP z nahrávek z roku 1982, s názvem „Tribute“ (1987), které bylo věnováno Randymu Rhoadsovi. V roce 1988 u Ozzyho zakotvil brilantní kytarista Zakk Wylde, a hned se prezentoval na desce „No Rest For The Wicked“ (např. „Miracle Man“, „Breakin´ All The Rules“, „Fire In The Sky“, „The Liar“). Neobsahovala sice žádný hit, ale neznělo to vcelku špatné, což starému pardálovi vlilo novou krev do žil, takže se snažil zbavit své závislosti na chlastu.

Výsledkem pak bylo zřetelné frontmanovo zhubnutí - do tváře se mu poprvé vepsaly zralost a zklidnění – a výborná a úspěšná deska „No More Tears“ (1991, hity „No More Tears“, „Hellraiser“, dále např. „Zombie Stomp“, „Time After Time“, „Road To Nowhere“). A nutno podotknout, že metly si nikdy nezabulily víc, než při poslechu jeho srdcervoucí balady„Mama, I´m Coming Home“… Asi by se slušelo uvést vítěznou základní sestavu – kromě Ozzyho ji tvořili Zakk Wylde (g), Bob Daisley (bg), Randy Castillo (ds), John Sinclair (ex-Heavy Metal Kids, ex-Uriah Heep, ks), v rámci koncertů v kapele působil ještě Mike Inez (bg). Pěkného komerčního úspěchu dobyla Osbourneho deska „Ozzmosis“ (1995, hity „Perry Mason“, „U Just Want You“, „See You On The Other Side“, dále např.„Thunder Underground“, „Ghost Behind My Eyes“), byť ji kritika ztrhala. Nu a od té doby byl Ozzy zase na vrcholu a k návratu na něj svým krátkým angažmá dopomohl i své kmenové kapele Black Sabbath. Přestože opět začal vypadat jako nějaká šílená a hodně ošklivá hospodyně.

I zpěvák Ronnie James Dio měl za sebou sabaťáckou zkušenost (a předtím zkušenost s Blackmorovými Rainbow). Po odchodu z BS založil v roce 1982 vlastní hard&heavy formaci Dio a neměl v ní špatné hráče – namátkou bych uvedl Vinny Appiceho (ds, ex-Black Sabbath), Viviana Campbella (g, mihl se ve Whitesnake, později, v 90. letech zakotvil u Def Leppard) nebo Jimmy Baina (bg, ex-Rainbow, ex-Thin Lizzy, ex-Gary Moore).  Dio se uvedl slušným, temné síly a svět fantasy opěvujícím hard & heavy debutem, LP „Holy Diver“ (1983, hity „Holy Diver“, „Rainbow In The Dark“, dále např. „Don´t Talk To Strangers“, „Gypsy”, „Straight Through The Heart“), který pak v eighties už ovšem nikdy nepřekonal. Trochu se mu blížila dvojka „The Last In Line“ (1984, hit „The Last In Line“,dále např. „Evil Eyes“, „We Rock“, „Mystery“, „One Night In The City“).

Jenomže pak už to bylo velmi klišoidní – lze snad vybrat pár songů jako třeba „Sacred Heart“, „Rock´n´Roll Children“, „All The Fools Sailed Away“ ,„I Could Have Been A Dreamer“, „Born On The Sun“ či „Hey Angel“. Pokud byste chtěli vidět Dia v nějakém starém záznamu, existuje video živáku z Philadelphie, který je znám pod názvem „A Special From The Spectrum“ (1984). Na začátku devadesátých let se pěvec opět na chvilku vrátil k Sabatům, ale bylo to jen na jedno LP. V roce 1993 partu s názvem Dio obnovil a do konce dekády natočil jen dvě průměrná alba: „Strange Highways“ (1993/1994, např. „Strange Highways“, „Hollywood Black“, „Firehead“, „Pain“, „Evilution“) a „Angry Machines“ (1996, např. „Institutional Man“, „Hunter Of The Heart“, „Double Monday“, „Don´t Tell The Kids“).

Jeho kolega pěvec Graham „taky vyhozený od Rainbow“ Bonnet chtěl na sound „duhy“ tak nějak navázat a natočil průměrné AOR-album „Line Up“ (1981, např. „Night Games“, „Out On The Water“, „Don´t Stand In The Open“), na němž smíchal hard rock s popem. Pak si asi řekl, že to zase zkusí s nějakou partou a odešel k Michael Schenker Group. Následně si založil s prstohoničem Yngwie Malmsteenem krátkodechý hard&heavy band Alcatrazz, od kterého fanoušci vyzdvihují zejména debutové LP „No Parole From Rock´n´Roll“ (1984, např. „Kree Nakoorie“, „Island In The Sun“, „Big Foot“, „Hiroshima Mon Amour“, „Too Young To Die, Too Drunk To Live“). Po odchodu Yngwieho vzal sólovku Steve Vai a vzniklo LP „Disturbing The Peace“ (1985, mj. „God Blessed Video“, „Mercy“, „Stripper“, „Will You Be Home Tonight“, „Desert Diamond“).  Na konci osmdesátek se Bonnet objevil v kapele Impellitteri dalšího kytarového prstohoniče Chrise Impellitteriho (viz kapitola Zástup některých – komerční odnože heavy metalu). 

A třetí skončivší u Rainbow, zpěvák Joe Lynn Turner si také natočil průměrnou AOR-sólovku s názvem „Rescue You“ (1985, např. „Endlessly“, „Losing You“, „Rescue You“, „Soul Searcher“), než to zase všechno začal obíhat – Yngwie Malmsteen (viz. text Zástup některých), Deep Purple (viz. níže) atd. atd. Další předčasně odšedší – ale tentokrát od Sabatů – výborný zpěvák a baskytarista Glenn Hughes se poté potácel v chlastu a drogách. Muzikant známý z kapely Trapeze a především z purplovské sestavy z poloviny seventies byl v 80. letech víceméně nájemným hráčem. Na začátku deváté dekády ale změnil jak svůj život osobní, tak hudební. Brzy vznikla autorská alba, z nichž si máničky nejvíce cení hard-rock-funkové „Feel“ (1995, např. „Talkin´ To Messiah“, „Push!“, „Livin´ For The Minute“, „Big Time“) a zejména velmi dobré, tvrdé „Addiction“ (1996, např. „Addiction“, „Madeleine“, „Death Of Me“, „Blue Jade“, „Cover Me“, „I Don´t Want To Live That Way Again“).

 

Od patetických pekelných metel (tedy až na Hughese) k bouřlivému bluesovému koštěti. Irský hard-rockový zpěvák a kytarista Rory Gallagher vstoupil do eighties kvalitním živákem „Stage Struck“ (1980), zahraným v triu (samozřejmě s věrným basákem Gerrym McAvoyem). První studiovkou osmdesátých let byla pro Roryho lehce nadprůměrná deska „Jinx“ (1982, např. „Big Guns“, „Bourbon“, „Easy Come Easy Go“, „Signals“, „Ride On Red, Ride On“), po pětileté albové odmlce pokračoval podobným, více „winterovským“ elpím „Defender“ (1987, např. „Kickback City“, „Road To Hell“, „I Ain´t No Saint“ a cover „Don´t Start Me To Talkin´“, pův. od Sonny Boy Williamsona II) a skončil v roce 1990 s opět podobnou platňou „Fresh Evidence“ (např. „Middle Name“, „Heavens Gate“, „Walkin´ Wounded“, „Slumming Angel“).Více toho tento brilantní kytarista  nestihl – jelikož trpěl fóbií z létání, cpal se hodně sedativy, což v kombinaci s alkoholem dělá v játrech sakra velkou paseku. A tak to také skončilo, jak muselo – v roce 1995 Rory Gallagher zemřel na cirhózu jater. 

„Superskupina“ Bad Company se v eighties hňahňala pořád v tom samém, navíc s odérem „osmdesátkového“ soundu, takže to byl většinou průměr až podprůměr. Jasně, měla pár jakžtakž hitíků (songy jako „Electricland“, „Kick Down“, „This Love“,  „Fame And Fortune“), ale i pro ně platil závěr poslední věty. Mick Ralphs (g, ks, bvoc) a Simon Kirke (ds, bvoc) setrvali nadále, ale odešli Burrell (bg, voc) a hlavně Paul Rodgers (voc, g, ks) - toho nahradil nový zpěvák Brian Howe, a přišel i Terry Thomas (g, ks, voc). S nimi se situace mírně zlepšila na LP „Dangerous Age“(1988, např.„Shake It Up“, „No Smoke Without A Fire“, „One Night“, „The Way That It Goes“), když kapela začala více využívat módních sborových refrénů. Ale lehce nad průměrem je nakonec až album „Holy Water“ (1989/1990, hity „Holy Water“, „If You Need Somebody“, dále např. „Fearless“, „Walk Through Fire“, „Stranger Stranger“). Chytla se i následující deska „Here Comes Trouble“ (1991, hit „How About That“, dále např. „This Could Be The One“, „Take This Town“, „Here Comes Trouble“, „Stranger Than Fiction“). Z dalších songů kapely bych možná uvedl „Down And Dirty“. Ono to pak už za moc nestálo. Mhmm… ale i celkově - stejně to byl takový ten normalizovaný osmdesátkový hard rock s občasnými ploužáky.

Zpěvák a multiinstrumentalista Paul Rodgers si po odchodu z BC zcela sám natočil ucházející sólovku „Cut Loose“ (1983, např. „Morning After The Night Before“, „Live In Peace“, „Rising Sun“, „Northwinds“, „Fragile“, „Boogie Mama“). Poté ho zlanařil ex-Zeppelin Jimmy Page do The Firm, což byla pouze dvouletá záležitost. Následně se Paul trochu plácal, ale v první půli devadesátek opět pokračoval v sólové dráze. Napřed si do studia pozval výkvět světových kytaristů a natočil s nimi tributní desku k poctě Muddy Waterse „Muddy Water Blues“ (1993, např. „Muddy Water Blues“, a dále předělávky bluesovek starých mistrů: „The Hunter“, „Louisiana Blues“, „I Can´t Be Staisfied“, „Rollin´ Stone“, „I Just Want To Make Love To You“). A po pár letech přišel opět s autorským albem – tentokrát si ho nenahrál komplet sám, ale pozval si na něj muzikanty: dostalo přítomný název „Now“ a nedopadlo vůbec špatně (1997, např. „Soul Of Love“, „All I Want Is You“, „Saving Grace“, „Nights Like This“, „Holding Back The Storm“). V devětadevadesátém se začala točit deska „Electric“, která vyšla v roce millenia – a i když to byla trochu opakovačka, tak… tak to vlastně moc nevadilo: pořád to byl starý dobrý Paul ze „špatné společnosti“ (1999/2000, např. „Drifters“, „Find A Way“, „Love Rains“, „Deep Blue“, „China Blue“).

V první půli osmdesátek bylo pro Whitesnake, družinu zpěváka Davida Coverdala tak trochu střídavě oblačno, třebaže do boje vyrazila se silnou sestavou: kromě DC ji tvořili Bernie Marsden (g, bvoc), Micky Moody (g, bvoc), Neil Murray (bg) plus dva bývalí „párpli“ Ian Paice (ds) a Jon Lord (ks). Kupříkladu album „Come And Get It“ (1980/1981, např. „Don´t Break My Heart Again“, „Till The Day I Die“, „Hit An´ Run“, „Would I Lie To You“) šlo trochu dolů, naopak LP „Saints & Sinners“ (1981/1982, hit „Here I Go Again“, dále např. „Saints An´ Sinners“, „Rough An´ Ready“, „Crying In The Rain“, „Victim Of Love“) zase jemně nahoru. Poté začalo personální víření – bubeník Ian Paice s basákem Neilem Murrayem si na čas odskočili ke Garymu Mooreovi, Paice se pak vrátil k DP. V té době tak k bílému hadovi přichází razantní bicman Cozy Powell (mj. ex-Bedlam, ex-Rainbow) a k Moodymu přibyl sólový kytarista Mel Galley (ex-Trapeze). A začalo se blýskat na časy, k čemuž možná dopomohl i soudobý rozkvět heavy metalu – z té doby existuje filmový koncertní záznam „Live Germany 1983“, a  kapele Whitesnake se též podařilo natočit velmi dobré album „Slide It In“ (1983/1984 hity „Love Ain´t No Stranger“, „Slow An´ Easy“ „dále např. „Slide It In“, „Guilty Of Love“, „All Or Nothing“), které se navíc dobře prodávalo - konečně získalo platinu. Poté ale následovaly opět personální změny: Jon Lord nastoupil k obnoveným párplům, Powell odešel do EL&P a sabatů, sice přišel John Sykes (g, bvoc, ex-Thin Lizzy), ale Galley byl taky fuč (spoluzaložil kapelu Phenomena), do Whitesnake se vrátil po krátké pauze Neil Murray (bg) a objevili se mj. Aynsley Dunbar (ds, mj. ex-Frank Zappa, ex-Journey atd.) a také Don Airey j.h. (ks).

A pak přišla nejúspěšnější hadí záležitost - jednalo se o rádiovou úpravu starší písničky „Here I Go Again“, která zní, jako kdyby ji napsal Bryan Adams. Nu, a pohádku o bílém hadovi zakončilo miliónové album „Whitesnake 1987“ z roku mhmm… 1987 (kromě oné rádiovky ještě „Still Of The Night“, „Is This Love“, „Bad Boys“, „Children Of The Night“). Po dalších personálních změnách – mj. přišli Adrian Vandenberg (g, bvoc, ex-Vandenberg), Rudy Sarzo (bg, ex-Quiet Riot) a na čas i Steve Vai (g, bvoc) – byla vydána deska „Slip Of The Tongue“, na níž si mládenci úspěšně zopakovali trik s předěláním jejich staršího songu „Fool For Your Lovin“ (1989, dále např. „The Deeper The Love“, „Now You´re Gone“, „Slip Of The Tongue“). A jen tak mimochodem, éra návratu glamu se na nich v té době dost podepsala, takže vypadali opravdu – děsně. V roce 1991 to Coverdale raději zapíchl a vrhl se do spolupráce s nikým jiným než s ex-kytaristou LZ, Jimmy Pagem. Poté nakrátko „bílého hada“ obnovil, vznikla průměrná deska „Restless Heart“ (1997, např. „Too Many Tears“, „Don´t Fade Away“, „All In Name Of Love“), ale k soustavnému hraní s Whitesnake došlo až po milleniu.

Klávesista a skladatel Jon Lord si našel čas a realizoval sólové album ještě v době svého působení ve Whitesnake, přičemž herně a pěvecky se na něm podíleli jeho dřívější i soudobí spoluhráči. Dostalo název „Before I Forget“, a přestože obsahuje pasáže citující klasickou hudbu (Bacha), celkově vyznění je spíše rockové (1981/1982, např. „Chance On A Feeling“, „Bach Onto This“, „Say It´s All Right“, „Where Are You“). A hodnocení? Spíše horší průměr, na Jonovu „sarabandu“ rozhodně nemá. V souvislosti s Whitesnake padlo i jméno rychloprstého holandského kytaristy Adriana Vandenberga. Ten měl - než přešel k bílému hadovi - stejnojmennou kapelu Vandenberg, která mastila takové to hard & heavy. Ví se hlavně o – vcelku průměrném – debutu „Vandenberg“ (1982, mj. „Burning Heart“, „Your Love Is Vain“, „Lost In A City“). Hostující klávesista u Whitesnake Don Airey, který byl ostatně znám svým častým hostováním u kohokoliv (ale krom toho byl v průběhu časů kmenovým hráčem Colossea II, Rainbow, Ozzy Osbourne Bandu, kapely Garyho Moorea atd.), se ke své vlastní práci moc nedostával. Do millenia natočil jen jedno, průměrné LP „K2 – Tales Of Triumph & Tragedy“ (1989, např. „K2 Overture“, „Song For Al“, „Julie /If You Leave Me/“, „Death Zone/Whiteout“). Asi takhle… pokud vás alba uvedená v tomto odstavci minou, nebudete aspoň muset nadávat na ztracený čas.  

Pro „Uriáše“ a „Nazarety“ v souvislostí s osmou dekádou platila smutná pravda, že čas klasického hard rocku prostě skončil. Dobýti své někdejší slávy bylo nemožné.

Uriah Heep v čele s kytaristou Mickem Boxem, basákem Trevorem Bolderem, bicmanem Lee Kerslakem (ten s dvouletou přestávkou hraní s Ozzym) stále nabízeli to svoje sedmdesátkové zboží, ale ani nové balení zájmu publika natož prodeji příliš nepomáhalo: nový muž za mikrofonem Peter Goalby (ex-Trapeze) pěl sice skutečně srdcervoucně, jenže tato dekáda prostě patřila úplně jiným kapelám. UH zahájili slušnějším albem „Abominog“ (1982, např. „Too Scared To Run“, „Think It Over“, „Hot Persuasion“ plus covery „Prisoner“, pův. od Sue Saad a „That´s The Way That It Is“, pův. od Paula Blisse), pokračovali elpíčkem  „Head First“ (1983, skladby „Sweet Talk“, „Roll-Overture“/„Red Lights“, „Love Is Blind“, „The Other Side Of Midnight“ plus cover „Lonely Nights“,pův. od Bryana Adamse), takto pokusem o „radiové“ album, který ovšem komerčně neuspěl. Stejně neuspěla podobně udělaná, ale mnohem méně nápaditá deska „Equator“ (1984/1985, např. „Rockarama“, „Holding On“, „Party Time“). Po ní se vcelku dobrý zpěvák Goalby v podstatě vytratil ze scény… 

V šestaosmdesátém pak do kapely přišel doživotní klávesista Phil Lanzon (ex-Grand Prix) a místo Goalbyho vyřvanější Bernie Shaw (taktéž ex-Grand Prix)  – ten si zazpíval třeba na průměrném elpí „Raging Silence“ (1988/1989, mj. „Blood Red Roses“, „Rich Kid“, „Bad Bad Man“). Asi takhle – „uriáši“ se sice personálně zkonsolidovali, ale s hudebními nápady byli stále poněkud na štíru. V druhé půli 80. let se ovšem na kapelu usmálo trošku štěstí – objevila totiž dychtivý východní trh (tzn. bývalé země socialistického bloku v čele se SSSR a Asii), takže alespoň zde mohla zavzpomínat na svou zašlou slávu a hrát opět na velkých stadionech, kde většinou vystupovala s osvědčenými starými kusy. Nový materiál začal být o něco zajímavější až od poloviny nineties - to jsou ty desky občas s téměř artrockovým zaměřením, jako třeba „Sea Of Light“ (1994/1995, např. „Against The Odds“, „Spirit Of Freedom“, „Mistress Of All Time“, „Love In Silence“, „Dream On“) a „Sonic Origami“ (1998, např. „The Golden Palace“, „Between Two Worlds“, „Only The Young“ plus cover „Across The Miles“, pův. od Survivor). A co si budeme povídat – staré houně i u těch novějších věcí dajakou kroupu uroní…

Skotští Nazareth v osmdesátých letech nejenže hráli stále to samé (ostřejší syrový hard rock, prokládaný pomalými baladami), ale až na čtyřletou výjimku, kdy vedle Charltona stáli s kytarou napřed Zal Cleminson (ex-The SAHB) a pak Billy Rankin, navíc fungovali prakticky ve stejné sestavě. Tzn. Dan McCafferty  (voc), Pete Agnew (bg, bvoc), Darrell Sweet (ds), Manny Charlton  (g). Ovšem na rozdíl od UH přece jenom trošku zájmu drápkem urvali – v roce 1980 vydali docela ucházející desku „Malice In Wonderland“ (1980, např. „Holiday“, „Fallen Angel“, „Big Boy“ „Heart´s Grown Cold“), o rok později se líbilo živé dvojalbum „It´s Naz“, díky grafice obalu zvané „´Snaz“ (1981). Poté bodovali zejména se singlovou baladou „Dream On“ a rádiovým songem „Love Leads To Madness“, což obé pocházelo z poněkud nesourodého LP „2XS“ (1982, dále např.„Boys In The Band“, „Back To The Trenches“, „Mexico“). Jakžtakž bylo poslouchatelné i další LP „Sound Elixir“ (1983, např. „Whippin´ Boy“, „All Nite Radio“, „Where Are You Now“, „Rags To Riches“), po kterém odešel Rankin, ale pak…  

V dalším průběhu eighties měli Nazareti prostě nějaké ty ucházející songy („Love Of Freedom“, „A Veteran´s Song“, „Lady Luck“, „Girls“), ale celkově nic moc. Poté Charltona definitivně vystřídal Billy Rankin (g) a kupodivu se zase začalo blýskat na lepší časy. Mírný kvalitativní vzestup zaznamenalo LP „No Jive!“ (1991, např. „Every Time It Rains“, „Do You Wanna Play House?“, „Right Between The Eyes“, „Cover Your Heart“) a ještě lépe dopadla deska „Move Me“ (1994, např. „Steamroller“, „Let Me Be Your Dog“, „Move Me“, „Stand By Your Beds“, „Bring It On Home To Mama“). Následně místo Rankina přišel nový kytarista  Jimmy Murrison, no, a album „Boogaloo“ svou ostrotou téměř znamenalo návrat do 70.let (1998, např. „Light Comes Down“, „Cheerleader“, „Nothing So Good“, „Open-Up Woman“, „Waiting“). Bohužel v roce 1999 zemřel Darrell Sweet na infarkt. Jinak pokud si budete Nazareth chtít prohlédnout zoči voči, existuje koncertní video „Live In Texas“ (1981).

Zpěvák „nazaretů“ Dan McCafferty si ve druhé půli eighties střihnul svoji druhou sólovou desku – měla název „Into The Ring“, všechny skladby mu na ni napsal kolega z kapely Manny Charlton, a celkově to byl průměr (1987, např. „ Starry Eyes“, „Intu The Ring“ plus suita „Nowhere-Land“). Manny Charlton, kytarista Nazareth se po svém odchodu z kapely věnoval komponování a produkci, mezi další aktivity pak samozřejmě patřila klubová vystoupení. Během devadesátých let napsal a natočil své sólové album „Drool“, přičemž zpěv mu obstaral Neil Miller (1995-1999, např.  „Doom“, „White Hotel“, „Signed Dealed Delivered“, „Donna /Get Off That Crack/“, „Family“, „Lady Luck“). Pomalá, celkem hutná, výživná záležitost.

Jak je výše zmíněno, obě kapely, Nazareth a zejména Uriah Heep, ke svému štěstí objevily nová koncertní odbytiště – země bývalého východního bloku. Bernie Shaw si v Česku dokonce našel manželku a Nazareti? Ti jsou u nás pečení vaření a mají tu vybudované stálé zázemí.

Aj UFO bylo v eighties plonkové – ač do nich vstoupilo nadprůměrným elpím „No Place To Run“ (1979/1980, např. „Young Blood“, „Anyday“, „Alpha Centauri“, „Lettin´ Go“, „No Place To Run“), a následně vzniklo výborné album „The Wild, The Willing And The Innocent“ (1981, hit „Lonely Heart“, dále např. „Chains Chains“, „Long Gone“, „The Wild, The Willing And The Innocent“, „It´s Killing Me“). Jenže pak snad zní jakž takž možná jen LP „Mechanix“ (1982, např. „Let It Rain“, „The Writer“, „Doing It All For You“), následně už to byl jen vyčištěný klávesový hard rock oné doby. Však také zpěváka Phila Mooga postupně všichni opouštěli. Kapela se kupodivu našla v 90.letech, kdy se do ní vrátili jak Pete Way (bg), tak Michael Schenker (g). Líbila se alba „High Stakes & Dangerous Man“ (1992, např. „Ain´t Life Sweet“, „Borderline“, „Primed For Time“) a „Walk On Water“ (1995, např. „Self Made Man“, „Venus“, „Dreaming Of Summer“, „Darker Days“). 

Velšská trojka Budgie pod vedením zpěváka a baskytaristy Johna Burke Shelleyho se ve druhé půli seventies prezentovala jen průměrnými nahrávkami. Lehounce se to zlepšilo vstupem do osmdesátek – kapela v reakci na heavy metal zhutnila svůj sound, což se projevilo na albu „Nightflight“, kterým se vrátila dokonce do UK-hitparád (1981, např. „Reaper Of The Glory“, „She Used Me Up“, „Don´t Lay Down And Die“, „Keeping A Rendezvous“, „Apparatus“). Pak to nějak nabralo takový ten klávesový dech – LP„Deliver us From Evil“ (1982, např. „Don´t Cry“, „Flowers In The Attic“, „Truth Drug“, „Finger On the Buton“, „Hold On To Love“) - a vstoupilo do běžného metalového soundu těch let. V roce 1988 Shelley kapelu rozpustil, na konci další dekády ji dal opět dohromady. Hm.

Ověnčeni úspěchy a kvalitou vstoupili do eighties také irští Thin Lizzy a to v sestavě Phil Lynott (voc, bg), Scott Gorham (g, bvoc), Brian Downey (ds), Darren Wharton (ks, bvoc) a Snowy White (g, bvoc). Opět to byl takový ten melodický hard rock s vlivy rhythm & blues, nicméně zájem o něj i o kapelu poněkud klesal. Deska „Chinatown“ vykazovala solidní průměr (1980, hity „Killer On The Loose“, „Chinatown“ , dále např. „We Will Be Strong“, „Having A Good Time“, později v reedici „Don´t Play Around“), další „Renegade“ byla slabší (1981, „Angel Of Death“, „Hollywood /Down On Your Luck/“, „It´s Getting Dangerous“, „Renegade“). Následovalo období Philova nezájmu o kmenovou kapelu, jeho sólo-jízd, a posléze návrat s dobrým LP „Thunder And Lighting“ (1983, skladby „Thunder And Lighting“, „Someday She Is Going To Hit Black“, „This Sun Goes Down“, „Cold Sweat“), na kterém Whitea na postu kytary vystřídal John Sykes. Jenže poté následovalo rozlučkové turné a šlus.

Jinak samotný Phil Lynott vydal i dvě průměrná sólová alba, dotýkající se hudebně nové vlny, reggae a pop-rocku – viz. LP „Solo In Soho“ (1980, hit „Yellow Pearl“, dále např. „King´s Call“, „Solo In Soho“) a „The Phillip Lynott Album“ (1982, např. „Old Town“, „Ode To Liberty /The Protest Song/“, „Little Bit Of Water“). Bohužel, ale také - jak již bylo jemně naznačeno - proslul Phil svým hédonistickým stylem života (sex, drugs, alcohol & rock´n´roll), na což dojel v roce 1986 (smrt). Svoji sólovou dráhu vcelku úspěšně zahájil ex-člen TL, kytarista a zpěvák Snowy White, když natočil hudebně poněkud rozhárané LP „White Flames“ s ploužákovým hitíkem „Bird Of Paradise“ (dále např. „The Answer“, plus instrumentálky „Open Carefully“ a „The Journey“). Jeho další alba už ale příliš ohlasu nezískala. Také ostatní z Thin Lizzy se pokoušeli o štěstí buď s vlastními kapelami, nebo různě hostovali, eventuálně se stali členy zaběhnutých part. Darren Wharton si postavil vlastní AOR skupinu Dare, kytarista a zpěvák Scott Gorham hostoval a nakonec založil podobnou formaci 21 Guns. A John Sykes? Ten po odchodu z Thin Lizzy nastoupil k Whitesnake.

Ostré hochy ze Slade, bývalého exponenta éry glam(glitter)-rocku, hodně nakopl jejich nečekaný comeback na festivalu v Readingu (1980). Ve stejné sestavě – Noddy Holder (voc, g), Jimmy Lea (bg, voc), Dave Hill (g, voc) a Don Powell (ds) – nadrtili v první polovině docela dobré desky jako např. „We´ll Bring The House Down“ (1981, např. „We´ll Bring The House Down“, „Wheels Ain´t Coming Down“, „When I´m Dancin´ I Ain´t Fightin´“, „Dizzy Mama“, „Night Starvation“), „Till Deaf Do Us Part“ (1981, mj. songy „Lock Up Your Daughters“, „Ruby Red“, „Rock And Roll Preacher“, „It´s Your Body Not Your Mind“ plus instrumentálka „M´Hat M´Coat“), živák „Slade On Stage“ (1982) a sukcesní záležitost v podobě singlových hitů „My Oh My“ a „Run Runaway“, které se objevily na též úspěšném albu „The Amazing Kamikaze Syndrome“ (1983, kromě zmíněných třeba„C´est La Vie“, „Slam The Hammer Down“, „Ready To Explode“). Slušně znělo i album „Rogues Gallery“ (1985, hity „7 Year Bitch“, „All Join Hands“ dále např. „Myzsterious Mizster Jones“, „Little Sheila“, „Harmony“). V roce 1987 pak vyšla poslední deska základní sestavy, oplácaná synťáky (LP „You Boyz Make Big Noize“, songy „Still The Same“, „It´s Hard Having Fun Nowadays“, „That´s What Friends Are For“, „We Won´t Give In“) a pak už to nějak lidi přestalo bavit. Posledním hitíkem „slejdů“ byl singl „Radio Wall Of Sound“ z roku 1991. Poté se kapela (už bez N. Holdera a J. Leaa) přetransformovala v cosi, co se nazývalo Slade II.

Ex-člen Ten Years After, hard-bluesový kytarista a zpěvák Alvin Lee ve druhé půli sedmdesátek natáčel průměrná alba, a hodně koncertoval s formací, kterou vtipně nazval Ten Years Later. Na začátku eighties se spojil s bývalým členem Rare Bird, zpěvákem, kytaristou a baskytaristou Steve Gouldem a nahráli spolu dvě zapomenutá elpíčka. Pak v půli dekády Lee nakrútil hardrockovou dupárnu, album „Detroit Diesel“ (1986, např. „Detroit Diesel“, „Let´s Go“, „Ordinary Man“, „She´s So Cute“) s hosty jako Jon Lord nebo George Harrison (oba se zapojili i v devadesátkách). Následně došlo k několika re-unionům kmenové skupiny Ten Years After, přičemž ten druhý z roku 1988 v původní sestavě přinesl dokonce LP „About Time“, bohužel hudebně zaměnitelné s mnoha jinými té doby (1989, např. „Highway Of Love“, „Working In A Parking Lot“, „Victim Of Circumstance“, „Bad Blood“, „Let´s Shake It Up“), nicméně zahájil dlouholetý koncertní návrat kapely. Aby se Alvin Lee realizoval také nějak autorsky, občas natočil svoji platňu, v nineties to byly „Zoom“ (1992. např. „A Little Bit Of Love“, „Anything For You“, „Real Life Blues“, „It Don´t Come Easy“) a poté „Nineteen Ninety-Four“ (1994, např. „The Bluest Blues“, „My Baby´s Comes Back To Me“, „Long Legs“, „Take It Easy“, „Boogie All Day“). Jakž takž poslouchatelné.  

Zpěvákovi a kytaristovi Steve Marriottovi zbyl při reinkarnaci původních Humble Pie jen bicman Jerry Shirley. Tak nějak tu existovala snaha navázat na původní sound, což se sice povedlo, ovšem jaksi s absencí hudebních nápadů. Proto z aktivní dvouletky 1980-82 HP známe dvě zapomenutá průměrná alba „On To Victory“ (1980, např. „You Soppy Pratt“, „Fool For A Pretty Face“ a cover „Baby Don´t You Do It“, pův. od Holland-Dozier-Holland) a „Go For The Throat“ (1981, např. „All Shock Up“, „Go For The Throat“, „Driver“). V roce 1991 Marriott tragicky zahynul při požáru domu. Podobně špatně skončil i „atomový kohout“ neboli Atomic Rooster klávesisty Vincenta Cranea.  Přitom po znovuobnovení na konci 70.let, kdy se nejprve sešlo duo Crane a John Du Cann (voc, g), které vybralo bubeníka Prestona Heymana, to vypadalo nadějně. Za vše hovoří velmi dobré hardrockové album „Atomic Rooster“ (1980, např. „They Took Control Of You“, „Don´t Lose Your Mind“, „In The Shadows“, „Watch Out“, „She´s My Woman“) a následné singly typu Start To Live“ a  „End Of The Day“, natočené s navrátilcem Paulem Hammondem (ds). Na dalším, slabším LP „Headline News“ AR již v režii samotného Cranea tento koketuje více s elektronikou (1983, např. „Hold Your Fire“, „Land Of Freedom“, „Carnival“). Poté kohout podruhé a již definitivně dokokrhal. Vincent Crane se během eighties stále více utápěl v depresích, až nakonec v roce 1989 spáchal sebevraždu. A o tři roky později se předávkoval i Paul Hammond…

Z potomků Led Zepp si, jak už jsme zmínili, vedl nejlépe zpěvák Robert Plant. Hned po rozpadu slavné čtyřky sice koketoval s tím, že hudby zanechá, a bude se věnovat pedagogické činnosti, ale naštěstí od tohoto nápadu upustil. Plant se uvedl výborným albem „Pictures At Eleven“ (1982), zvukově podobným „olověnému cepelínu“, obsahujícím hutnou věc s orientálními motivy „Slow Dancer“ (1981/1982, dále např.„Moonlight In Samosa“, „Burning Down One Side“, „Like I´ve Never Been Gone“, „Pledge Pin“). Jen tak mimochodem – bicí mu na desce hrají Phil Collins a Cozy Powell (ex-Rainbow). Stejně kvalitní, i když jemnější je Robertova druhá deska „The Principle Of Moments“ (1983, hit „Big Log“, dále např. „Other Arms“, „Wreckless Love“, „Thru´ With The Two Step“, „In The Mood“). Pak se Planty trošku plácal; swingoval s pub-rockovou kapelou Honeydrippers (občas s ex-kolegou z LZ Pagem, hit „Sea Of Love“), a po jejím rozpadu téměř dva roky zkoušel co a jak dál (mj. singlový hit „Little By Little“).

Nakonec na to ale nejspíš přišel, neboť návrat stál za to – společně s novými spolupracovníky Philem Johnstonem (ks, g) a Chrisem Blackwellem (ds, g, bvoc) plus dalšími natočil sérii hudebně eklektických alb, jimž vévodil jeho typický a nezaměnitelný hlas. Jednalo se o elpíčka „Now And Zen“ (1987/1988, songy „Tall Cool One“, „Heaven Knows“, „The Way I Feel“, „Ships Of Fools“, „Helen Of Troy“), „Manic Nirvana“ (1989/1990, hit „Hurting Kind /I´ve Got My Eyes On You/“, dále např. „Big Love“, „Tie Dye On The Highway“, „She Said“, „Nirvana“, „Watching You“, „Anniversary“) a „Fate Of Nations“ (1992/1993, hit „29 Palms“, dále např. skvělá „Calling To You“, pak např. „Down To The Sea“, „Come Into My Life“ /s hostující zpěvačkou Maire Brennan/, „I Believe“, „Memory Song /Hello Hello/“, „Network News“) , která  patří k vrcholům jeho tvorby. Následující roky ovšem Robert neměl kvůli níže uvedeným důvodům na sólové věci čas. Ale věřte mi, posluchači se přesto rozhodně nenudili.

Další exponent Led Zeppelin Jimmy Page (lg, ac g, mand, harm, dulcimer) se na začátku osmdesátek octl v jakémsi vzduchoprázdnu. Těžce nesl Bonzovu smrt, a navíc bez kmenové kapely, která byla hlavně jeho projektem, jakoby nevěděl, co dělat, kam se vrtnout. V tom čase se zabýval převážně studiovou prací, vytvořil třeba podprůměrný soundtrack k filmu „Přání smrti II“ (1982). Poté koncertně spolupracoval s písničkářem Royem Harperem a podstatně se podílel na jeho albu „Whatever Happened To Jugula“ (1984/1985). V té samé době, tedy v půli osmé dekády založil Page se zpěvákem Paulem Rodgersem (ex-Bad Company) hardrockový soubor The Firm – dalšími členy byli Chris Slade (ds, mj. ex-MMEB, ex-Uriah Heep) a Tony Franklin (bg, ks). S kapelou natočil dvě neúspěšná LP „The Firm“ (1984, skladby „Radioactive“, „Satisfaction Garanteed“, „Midnight Moonlight“, „Money Can´t Buy“) a „Mean Business“ (1986, mj.„All The King´s Horses“, „Fortune Hunter“, „Live In Peace“, „Tear Down The Walls“), což zapříčinilo její rozchod. Rodgers se vrátil k sólové dráze, Franklin chytl lano u Blue Murder, a Slade nakonec skončil na pět let u AC/DC. Page po rozpadu The Firm natočil vcelku slušné sólové album „Outrider“ (1987/1988, songy „The Only One“,„Prison Blues“, „Wasting My Time“, „Wanna Make Love“, „Writes Of Winter“), na kterém mu zazpívali třeba Plant, John Miles a Chris Farlowe. Následovaly dva projekty se známými zpěváky - s Davidem Coverdalem (ex-Deep Purple, ex-Whitesnake) nejprve natočil velmi dobrou desku „Coverdale/Page“ (1993, hit „Pride & Joy“, dále např. „Shake My Tree“, „Over Now“, „Take Me For A While“, „Waiting On You“, „Take A Look At Yourself“, „Whisper A Prayer For The Dying“). Byla dokonce tak dobrá, že se ozývaly hlasy, že se jedná o „nejlepší album Led Zeppelin, na kterém nezpívá Robert Plant“.

Nu, a rázem jsme se dostali k jádru pudla -  neboť tím druhým pěvcem nebyl nikdo jiný než Jimmyho kolegáček z Led Zepp Robert Plant. Pageovi to s Coverdalem fungovalo dobře, ale stačil jediný telefonát od byvšího frontmana „vzducholodě“, a vše bylo jinak… Původně mělo jít o jeden z (tehdy módních) koncertů MTV Unplugged – s tím, že se ale nebude jednat o Led Zeppelin, ale pouze o spojení Page & Plant. Album „No Quarter“ (1994) dua Page – Plant, je vlastně koncertní koláží různých verzí skladeb Led Zeppelin plus některých nových kousků (např. „The Truth Explodes – Yallah“, „City Don´t Cry“, Wonderful One“, dále výborné covery LZ-songů „Nobody´s Fault But Mine“, „Gallows Pole“, „No Quarter“, včetně duetu Planta a zpěvačky Najmy Akhtar v „The Battle Of Evermore“).

Jde o famózní fúzi mezi rockem a etnickou hudbou (orientální a keltskou) a některými kritiky a fanoušky je označováno za jednu z nejlepších rockových desek 90. let a jakoby naznačenou cestu, kudy by se v té době umdlévající bigbít měl vlastně ubírat. Každopádně z nově zaranžované skladby„Kashmir“, zahrané dohromady rockovou kapelou, londýnskými filharmoniky, egyptskými muzikanty a marockými bubeníky, jde mrazení dodneška. Ihned k albu vznikla video kolekce „No Quarter – Unledded“, částečně z koncertů (koukat na P&P, jak hrají na tržišti v Maroku je magický zážitek), a existuje též video „Jimmy Page and Robert Plant 10/3/1995, Irvine“ (1995), a vlastně spousta videí z různých měst, kde dvojice vystupovala. V roce 1998 pak vznikla další deska dua Page – Plant s názvem „Walking Into Clarksdale“ (hit „Most High“, dále např. „Shining In The Light“, „Blue Train“, „When The World Was Young“, „Upon A Golden Horse“, „Burning Up“). Poté se zase cesty obou velikánů rozdělily, aby pak několik let po miléniu došlo (s mladým Jasonem Bonhamem za bicími) k slavnému  comebackovému koncertu Led Zeppelin .

Je vcelku zvláštní, že na konci devadesátých let ostřílený ex-basák Led Zeppů John Paul Jones vydal teprve svoje debutové (instrumentální) album „Zooma“ (1999, např. „Grind“, „Goose“, „B. Fingers“, „Zooma“), kterým jakoby ukazuje možnosti nástroje ve světle příchodu nového tisíciletí. Předtím natočil vlastně jen jakýsi průměrný soundtrack a pak v roce 1994 s běsnou zpěvačkou Diamandou Galás společné album „The Sporting Life“ (např. „Skotoseme“, „Do You Take This Man?“, „Devil´s Rodeo“, „The Sporting Life“, „Hex“).

Původně art-rockoví Genesis - už v redukované sestavě Phil Collins (ds, ks, voc), Tony Banks  (ks), Mike Rutherford (bg, g) - velice rychle pochopili, kam doba po punkové a novovlnné explozi směřuje, a svoje songy začali zkracovat a zjednodušovat. Tento princip jim také vynesl jejich občas lepší, občas průměrné, AOR-ové desky na první místa britské hitparády, což se jim v době plně rozvinutého art rocku nikdy nepodařilo. Jmenovitě se jednalo o alba „Duke“ (1980, hit„Misunderstanding“, dále např. „Behind The Lines“, „Guide Vocal“, „Duchess“, „Turn It On Again“), „Abacab“ (1981, hit „Abacab“, dále např. „Me And Sarah Jane“, „Man On The Corner“, „Dodo/Lurker“), „Genesis“ (1983, hity „Mama“, „That´s All“, dále např. „Home By The Sea“, „Second Home By The Sea“, „Taking It All Too Hard“) a „Invisible Touch“ (1986, hit „Invisible Touch“, dále např. „Tonight, Tonight, Tonight“, „In Too Deep“, „Throwing It All Away“, „Land Of Confusion“).

Do devadesátých let vpluli s albem „We Can´t Dance“, které sice přineslo hity „No Son Of Mine“, „Jesus He Knows Me“, „I Can´t Dance“, (1991, dále např. „Hold On My Heart“, „Driving The Last Spike“), ale muziku tak zoufale průměrnou, až se vkrádá pocit, že to bylo všechno dělaný snad jenom kvůli těm hitparádám. Následně vyšly živáky „The Way We Walk, Volume One: The Shorts“ (1992) a „The Way We Walk, Volume One: The Longs“ (1992/1993). Opět je to takové nedomrlé. Stejně průměrně dopadla i deska „Calling All Stations“, na níž Collinse vyměnil za mikrofonem zpěvák Ray Wilson (ex-Stiltskin), a která by jistě byla velmi progresivní, ale circa tak čtvrtstoletí nazpátek (1997, hit „Congo“, dále např. „Calling All  Stations“, „Shipwrecked“, „Not About Us“). Poté se na trhu objevil ještě jeden 4diskový box-set archivů z let 1967 – 1975, a okolo millenia to chlapi zabalili.

Do hitparád vstupovaly i desky a songy sólových projektů jednotlivých členů Genesis. Ex-kytarista kapely Steve Hackett vytvořil jako první osmdesátkové album průměrné „Cured“ (1981 např. „Can´t Let Go“, „Hope I Don´t Wake“, „Cradle Of Swans“, „The Air Conditioned Nightmare“), stejné to bylo na desce „Highly Strung“ (1982, např. „Cell 151“, „Camino Royale“, „Group Therapy“, „Hackett To Pieces“). Následovala akustická deska s klasickou kytarovou hrou „Bay Of Kings“ (1983, např. „Bay Of Kings“, „The Journey“, „Kim“, „Second Chance“, „The Barren Land“, „Time Lapse At Milton Keynes“) a pak opět návrat k bigbítu – ale teda nic moc. Poté Hackett s Howem z Yes založili jednoalbovou skupinu GTR a když to neklaplo, Steve se vrátil k sólovkám. Tou první bylo melancholicky bublavé akustické album „Momentum“ (1988, např. „Cavalcanti“, „Sleeping Sea“, „Concert For Munich“, „When The Bell Breaks“). Hm. V roce 1993 to zase bylo elektrické, sférické LP „Guitar Noir“ (např. „Sierra Quernada“, „Dark As The Grave“, „Take These Pearls“, „There Are Many Sides To The Night“, „In The Heart Of The City“). Zdařilá záležitost. 

Genesisovský basák a kytarista Mike Rutherford založil v pol. 80. let kapelu Mike & The Mechanics, která v podstatě hrála to samé, co v té době Genesis (AOR), jenom to prostě bylo bez toho Collinsova zpěvu. O ten se starali Paul Carrack (ex-Warm Dust, ex-Ace, ex-Squeeze) a Paul Young (ex-Sad Café). Začala deskou „Mike & The Mechanics“ (1985, hity „Silent Running“ a „All I Need Is A Miracle“, dále např. „Par Avion“, „A Call To Arms“), dobře se prodávalo album „The Living Years“ (1988, hit „The Living Years“, dále např. „Nobody´s Perfect“, „Nobody Knows“, „Seeing Is Believing“). v roce 1991 měla hit „Word Of Mouth“ v pětadevadesátém přišel hit „Over My Shoulder“. I další člen Genesis, multiinstrumentalista (zejména klávesista a kytarista), zpěvák a skladatel Tony Banks si občas našel chvilky na své sólové záležitosti, a krom toho nahrával též muziku k filmům. A že to bylo skutečně jen občas, lze odvodit od faktu, že v každém desetiletí natočil vždy jen jedno album. V eighties to bylo LP „The Fugitive“, které si i sám nazpíval (1982/1983, např. „This Is Love“, „And The Wheels Keep Turning“, „Man Of Spells“, „Moving Under“, „Say You´ll Never“), v nineties „Still“, na kterém mu pěli jiní (1990/1991, např. „Angel Face“, „The Final Courtain“, „Still It Takes Me By Surprise“, „I Wanna Change The Score“, „Water Out Of Wine“). Řekněme, že pár dobrých momentů se na obou deskách najde…   

Co dělal v eighties první zpěvák Genesis Peter Gabriel je stručně naznačeno v textu o představitelích art-rocku. Snad jen krátce – více než muzice se věnoval propagaci umělců ze zemí třetího světa (world music) a též se podílel se na akcích organizace Artists Against Aperheid a Amnesty International (to je ono známé turné „Human Rights“ se Stingem, Springsteenem a Tracy Chapman v letech 1988-89). Přes tuto, řekněme osvětově-politickou práci, dobyl velkého úspěchu v polovině 80.let se singlem „Sledgehammer“ a albem „So“ (1986, hity „Red Rain“ a „Don´t Give Up“ - duet s Kate Bush, dále např.„Mercy Street“, „We Do What We´re Told“, „In Your Eyes“). Natočil i hudbu k dvěma filmům, k „Birdy“ (1984, mj. „At Night“, „Floating Dogs“, „Birdy´s Flight“ plus „The Heat“ z Gabrielova čtvrtého alba) a zejména ke slavnému Pokoušení Ježíše Krista - „Passion: Music For The Last Temptetation Of Christ“ (1989, např. „The Feeling Begins“, „Zaar“, „Of These, Hope“, „Open“, „Passion“, „With This Love“).

Úspěšná byla i další Gabrielova řadová deska „Us“ (1992, hity „Digging In The Dirt“, „Steam“, dále např.„Blood Of Eden“, „Fourteen Black Paintings“, „Come Talk To Me“). Na konci 90.let Gabriel zkomponoval „OVO“ (1999, skladby jako např. „Low Light“, „The Time Of The Turning“, „The Weavers Reel“, „Father Son“, „The Tower That Ate People“, „Downside-Up“), což byl jakýsi „soundtrack“ pro Millenium Dome Show ve stylu new age, world music, elektroniky a rocku, to celé se spoustou hostujících zpěváků (mj. Richie Havens, Iarla Ó Lionard, Elizabeth Fraser z Cocteau Twins, Paul Buchanan z Blue Nile). Peter Gabriel nikdy nebyl skladatelem prvoplánově líbivých písní, spíše komponoval věci, které byly pro mnoho posluchačů obtížně stravitelné. Buď byla jeho hudba temná anebo trochu pošahaná, ale nikdy nejela po nějakém komerčním úspěchu.

Zato druhý pěvec Genesis Phil Collins proměnil během osmdesátých let svoje AOR-ové ambice ve zlatou medaili. Přestože stále fungoval se svou kmenovou kapelou, v rámci sólové kariéry se stal se jednou z největších hvězd světového popu. Přitom na to vzhledově vůbec nevypadal - vždyť si ho představte: pomenší tatík s méně vlasy, v nepadnoucím sáčku a směšnými pohyby. Přesto celá osmdesátá léta zahlcoval éter superhity jako např. „I Don´t Care Anymore“, „You Can´t Hurry Love“, „Do You Know, Do You Care?“, „Against All Odds“, „One More Night“, „Only You Know I Know“, „I Don´t Wanna Know“, „Easy Lover“ (duet s Philem Baileym), „Separate Lives“, „Two Hearts“, „A Groovy Kind Of Love“, „Something Happened On The Way To Heaven“, a jak jinak než „Another Day In Paradise“, oceněná Grammy. Obě poslední pak pocházejí z jeho nejslavnější desky „…But Seriously“ (1989, dále např. „I Wish It Would Rain Down“, „Do You Remember?“).

Collinsovou nejúspěšnější platňou je „No Jacket Required“ (1985). Za nejlepší album je považováno jeho první: „Face Value“ (1981, hit „In The Air Tonight“, dále např. „The Roof Is Leaking“, „Hand In Hand“, plus cover„Tomorrow Never Knows“, pův. od Beatles), které se ještě nese lehce v „gabrielovském“ duchu. A existují tací, kteří ke svým oblíbeným deskám přidávají i jediné koncertní album, které Phil natočil – „Serious Hits… Live!“ (1990).  Hudebník si zahrál také v několika filmech, např. „Buster“ (1988, režie David Green). I v 90. letech pokračoval Collins ve stejném písničkovém mustru, tzn. takovém tom synth-soul-rocku. Z desek tohoto období připomeňme vcelku povedený výlisek „Both Sides“ (1993, např. "Both Sides Of Story“, „Everday“, „Survivors“, „We Fly So Close“).

Kupodivu dobře se vedlo i epigonům Genesis, skotské skupině Marillion, v jejímž čele stáli „collinsovsko-gabrielovský“ zpěvák Fish a kytarista Steve Rothery. Dalšími členy v nejlepším a nejúspěšnějším období (1983-1988) byli ještě Mark Kelly (ks, bvoc), Pete Trewavas (bg, bvoc) a Ian Mosley (ds). Je totiž fakt, že se desky Marillion umísťovaly v britských hitparádách. Od debutu „Script For A Jester´s Tear“ (1983, např. „He Knows You Know“, „Chelsea Monday“, „Garden Party“), přes „Fugazi“ (1984, např „Jigsaw“, „She Chameleon“, „Assassing“, „Punch Judy“, „Incubus“), zejména „Misplaced Childhood“ (1985, hit„Kayleigh“, dále např. „Lavender“, „Heart Of Lothian/Curtain Cell“, „Pseudo Silk Kimono“), „Clutching At Straws“ (1987, hit „Incommunicado“, dále např. „That Time Of The Night“, „Sugar Mice“, „Slainte Mhath“) až třeba k „Seasons End“ (1989, např. „Hooks In You“, „Easter“, „King Of Sunset Town“, „Uninvited Guest“, „Holloway Girl“), natočené s novým zpěvákem a klávesistou Stevem Hogarthem (ex-Europeans), hlasově oběma pěvcům Genesis již zcela nepodobným. Po dalším albu „Holidays In Eden“ (1991, např. „Splintering Heart“, „This Town“, „The Party“, „Sympathy“) ovšem zájem o kapelu pozvolna klesá.

Skotský zpěvák Fish (vl. jménem Derek William Dick) po svém odchodu z Marillion krátkodobě dobyl slávy s alby „Vigil In A Wilderness Of Mirrors“ (1990, např. „State Of Mind“, „Big Wedge“, „The Company“, „A Gentleman´s Excuse Me“, „) a „Internal Exile“ (1991, např. „Internal Exile“, „Credo“, a cover „Something In The Air“od Thunderclap Newman). Následně byl umělecky plonkový, věci dělal průměrné, a tak si zahrál aspoň ve filmu („Chasing The Deer“, 1994, režie Graham Holloway). Nicméně na konci devadesátek se to po spolupráci se Stevenem Wilsonem z Porcupine Tree zlepšilo a alba „Sunsets On Empire“ (1997, např. „The Perception Of Johnny Punter“, „Jungle Ride“, „Change Of Heart“, „What Colour Is God?“, „Goldfish & Clowns“) a  „Raingods With Zippos“ (1999, 20minutová suita „Plague Of Ghosts“, dále např. skladby „Incomplete“, „Rites Of Passage“, „Faith Healer“) lze označit za docela solidní.

Ex-člen Traffic, soulový zpěvák Steve Winwood pokračoval i v eighties ve své sólové dráze a nutno podotknout – zejména v USA velmi úspěšné. Zaměřil se na takový ten AOR-ový synth-pop-rock. Někdy to nebylo příliš k poslouchání, někdy ano, pokud jste ovšem měli v oblibě Phila Collinse nebo Petera Gabriela. Existuje zde totiž určitá podobnost. Prvním Steveho hitíkem byl v roce 1983 song „Valerie“, poté dobyl Ameriku podobnými alby „Back In The High Life“ (1986, hit „Higher Love“, dále např. „Back In The High Life Again“, „Take It As It Comes“, „Split Decision“) a „Roll With It“ (1988, hit „Roll With It“, dále např. „The Morning Side“, „Don´t You Know What The Night Can Do?“). V roce 1990 vyšlo oproti předchozím méně úspěšné elpí „Refugees Of The Heart“ (např. „One And Only Man“, „In The Light Of Day“, „Another Deal Goes Down“). Multiinstrumentalista Alan Parsons a zpěvák a klávesista Eric Woolfson fungující pod stálou markou Alan Parsons Project se v dalším průběhu  eighties moc nevycajchnovali. Po poslední jakž takž poslouchatelné desce „Eye In The Sky“ (1982) sice pokračovali v takovém tom melodickém AOR-art-rocku, ale bylo znát, že jim docházejí nápady a k doporučení toho opravdu moc není. Takže… co s tím? No, řekněme, že vás pouze zpravím o existenci alba jako třeba „Ammonia Avenue“ (1984, např. „Don´t Answer Me“, „Prime Time“, „Let Me Go Home“, „Ammonia Avenue“). Dál se vše opakuje.

Britská skupina Barclay James Harvest svůj předvídatelný rock v duchu doby ještě více zjednodušila, takže začal chytat popové parametry, a občas se zaháčkoval na příčky hitparád. Z té doby pochází LP „Turn Of The Tide“ (1980/1981, hitík „Life Is For Living“, dále např. „Waiting On The Borderline“, „How Do You Feel Now“, „Echoesd And Shadows“) a „Ring Of Changes“ (1983, např. „Just A Day Away“, „Waiting For The Right Time“, „High Wire“). Mhmm, nuda. Britští veteráni The Moody Blues stále s frontmany Justinem Haywardem (voc, g, mand) a Johnem Lodgem (voc, bg) v půli seventies asi čtyři roky neexistovali. Pak se dali dohromady, ale až příchod nového klávesisty Patricka Moraze (ex-Yes) kapele dodal sil – comebackem The Moody Blues se stala téměř AOR-ová deska „Long Distance Voyager“ (1980/1981, např. „The Voice“, „Nervous“, „Veteran Cosmic Rocker“, „Gemini Dream“, „Talking Out Of Turn“), která byla úspěšná i obchodně. To už ovšem neplatilo o LP „The Present“ (1982/1983, např. „Blue World“, „Sitting At The Wheel“, „Meet Me Halfway“, „Going Nowhere“). Komerčním úspěchem naopak skončila deska „The Other Side Of Life“ – však také příklon k pop-rocku na ní byl víc než zřejmý (1986, např. „Your Wildest Dreams“, „The Other Side Of Life“, „It May Be A Fire“, „Slings And Arrows“). Další alba šla s úrovní dolů, tak snad jen pár songů: „No More Lies“, „Say It With Love“, „Bless The Wings (That Bring You Back)“, „English Sunset“. O kapele existuje i video-dokument s názvem „The Story Of The Moody Blues“ (1991).

Londýnský Manfred Mann´s Earth Band se svým vedoucím Manfredem Mannem (ks, voc) vstoupil do osmdesátek s kosmetickými změnami v sestavě, a v podstatě se stejným typem art & progressive rocku, který od něj všichni očekávali, už jen proto, že za mikrofonem stál pořád Chris Thompson. Tudíž i vstupní LP „Chance“ je jakýmsi pokračováním již zavedených hudebních pořádků (1979-1980, např. „Lies /Through The 80s/“, „Stranded“, „Hello, I Am Your Heart“, „No Guarantee“, plus cover „For You“, pův. od Bruce Springsteena). Dalším počinem kapely bylo album „Somewhere In Africa“ s přidanými etnickými prvky (1981/1982, např. „Somewhere In Africa“, „Africa Suite“ plus covery „Redemption Song“, od Boba Marleyho, a „Runner“ od Iana Thomase). Mannovci pak v důsledku novovlnného a diskotékového boomu hodně ztratili na popularitě, přestože se dýzovat a pop-rockovat taky občas snažili, byť poněkud sofistikovaně - viz LP „Criminal Tango“ (1984-1986, např. „Who Are The Mystery Kids“, „You Got Me Right Though The Heart“ plus covery „Going Underground“ pův. od The Jam, a „Do Anything You Wanna Do“, pův. od Eddie & The Hot Rods) či zvukově poněkud vymakanější „Masque“ opět s Mickem Rogersem u kytary a zpěvu (1987, např. „Telegram To Monica“, „Billies Orno Bounce“, „The Hymn“ znova „Joybringer“ plus cover „Geronimo´s Cadillac“, pův. od Michaela Martina Murphyho). Poté to MM zabalil a skupinu obnovil až na začátku devadesátých let.

Další art-rockoví dinosauři Yes se po průměrné a komerčně neúspěšné desce „Drama“ (1980, např. „Machine Messiah“, „Into The Lens“, „Does It Really Happen?“) rozpadli. V té době ale už beztak v kapele nepůsobili ani zpěvák Jon Anderson, ani klávesák Rick Wakeman – jejich role si rozdělili členové elektronického dua The Buggles, jmenovitě Trevor Horn (voc) a Geoff Downes (ks). Podivná sestava vydržela něco přes rok a půl: Steve Howe s Downesem tehdy odešli založit skupinu Asia, a Horn se začal věnovat produkci, přičemž později dal dohromady synth-popový projekt Art Of Noise. Zdrcení pozůstalí, baskytarista a vokalista Squire s bicmanem Whitem pak přišli na mladého jihoafrického kytaristu, zpěváka a skladatele Trevora Rabina, díky němuž vznikl nový repertoár. Poté trojka povolala do zbraně ostřílené harcovníky Kaye a Andersona.

Comeback Yes přišel v roce 1983 se sestavou Chris Squire (bg, voc), Alan White (ds), Trevor Rabin (voc, g, ks), Tony Kaye (ks) a Jon Anderson (voc) a albem „90125“ (1982/1983, hit „Owner Of A Lonely Heart“, dále např. „Changes“, „Cinema“, „Hearts“, „It Can Happen“, „Hold On“, „Our Song“), které, hudebně oblečené do elegantně pompézního stylu AOR, znamenalo pro skupinu naprostý úspěch. Skladba „Cinema“ dokonce dostala cenu Grammy. Z následného turné k platni existuje videofilm „9012Live“ (1984/1985, režie Steven Soderbergh). Po další AOR-ové, už ne tak výrazné desce „The Big Generator“ (1985/1986/1987, hity „Rhythm Of Love“, „Love Will Find A Way“ dále např. „Shoot High, Aim Low“, „The Big Generator“, „Final Eyes“) následovala další velká tour, jenže po druhém odchodu Andersona, který si připadal skladatelsky nevyužit, došlo k právním tahanicím o název Yes a kapela na tři roky usnula.

Po vyřešení sporů a návratu Andersona, klávesisty Ricka Wakemana a kytaristy Steve Howea se ale v roce 1991 dala dohromady a funguje prakticky dodnes. Během první poloviny nineties natočila dvě průměrné desky „Union“ (1990/1991, např. „Take The Water To The Mountain“, „Shock To The System“, „I Would Have Waited Forever“, „Lift Me Up“) a už bez Wakemana a Howea ještě „Talk“ (1992/1993/1994, např. „I Am Waiting“, „Walls“, „The Calling“, „Real Love“) a objížděla celý svět se svými trošku nudnými koncertními shows plnými kosmického love&peace pathosu a pochopitelně vynikajících instrumentálních výkonů. Bohužel invence se už poněkud nedostávalo a soubor se začal točit v kompozičním kruhu. Jemně se to zlepšilo až v roce 1999 na albu „The Ladder“ (např. „Homeworld /The Ladder/“, „If Only You Knew“, „The Messenger“, „Finally“). 

Jinak zpěvák a kytarista Jon Anderson, ať už byl člen Yes, či nebyl, v průběhu osmdesátek a devadesátek stále točil samostatná alba. Přičemž se pohyboval směrem od vánočních songů a čistokrevného pop-rocku, přes new age music, až k irským melodiím. Ta alba byla povětšinou průměrná, tak snad jen pro připomenutí několik lepších skladeb: „How It Hits You“, „Save All Your Love“, „Hurry Home“, „Top Of The World“, „Midnight Dancing“, „Midnight Cello“, „Quick Words (Talk - Talk)“, „True Hands Of Fate“…  Jihoafrický kytarista, klávesista, zpěvák a skladatel Trevor Rabin se po většinu osmdesátých let věnoval zejména skupině Yes, a nutně tedy zanedbával vlastní projekty. Kromě „Wolfa“ stihl natočit jen jedno svoje album – dostalo název „Can´t Look Away“ a v podstatě vychází z toho, co psal v oné dekádě pro „yesovce“ (1989, např. „Something To Hold On To“, „Eyes Of Love“, „I Can´t Look Away“, „I Didn´t Think It Would Last“, „Hold On Me“). Takže je sice takové vzletné, ale zároveň předvídatelné, a obsahuje i pár hluchých míst. Od poloviny devadesátek, kdy z Yes odešel, se Rabin věnoval skládání filmové hudby, např. u snímků „Glimmer Man“ (1996), „Con Air“ (1997), „Armageddon“ (1998), „Enemy Of The State“ (1998), „Deep Blue Sea“ (1999) atd. 

Brilantní klávesista Rick Wakeman, který též v určitých obdobích do Yes přicházel a pak zase odcházel, natočil v eighties několik solidních desek. Zde bych jmenoval „1984“ (1981, např. „Julie´s Song“, „Robot Man“, „Sorry“, „1984“), a klavírní „Country Airs“ (1986, např. „Lakeland Walks“, „Wild Moor“, „Green To Gold“, „Quiet Valleys“) a „Sea Airs“ (1989, např. „Harbour Lights“, „Storm Clouds“, „Waves“) ve stylu new-age music. Mezitím se stal členem uskupení Anderson, Bruford, Wakeman & Howe (plus baskytarista Tony Levin z King Crimson), kvůli němuž vznikaly ony výše zmíněné právní spory. Superskupina natočila LP s eponymním názvem „Anderson, Bruford, Wakeman, Howe“ (1989, např. „Birthright“, „Meeting“, „Order Of The Universe“, „Themes“, „Brother Of Mine“) a po dvou letech se zase rozešla. A všichni pak poté (1990) přestoupili ke Squireovi, Whitemu, Kayemu a Rabinovi, aby název Yes zase tak nějak zmocněl a zmohutněl. Jak to dopadlo, už víme…

Superskupinu Asia vytvořili staří psi z art-rockových skupin 70.let – zpěvák a baskytarista John Wetton hrával třeba s King Crimson Roxy Music, Uriah Heep, Wishbone Ash nebo UK, kytarista Steve Howe s Yes, klávesista Geoff Downes také s Yes a bubeník Carl Palmer s Atomic Rooster a EL&P. Uvedla se patetickým eponymním superúspěšným albem „Asia“ (1981/1982), jakoby vystřiženým z formátu AOR. Vedle hitu „Heat Of The Moment“ obsahovalo i další skladby, které šlo dobře poslouchat, např. „Sole Survivor“, „Wildest Dreams“, „Without You“ ,„Cutting It Fine“ a „Time Again“ s úvodem jak z Čelistí. Bohužel už tehdy začala do některých svých songů vkládat módní disco rytmus, což spojeno s určitou kompoziční bohatostí dávalo výsledek poněkud šílený. Mohutné a bombastické fanfárové nástupy se náhle jako by usekly a skladby najely do juchavých diskotékových rytmů, do nichž frontman pěl vcelku závažné, mnohdy depresivní texty. Druhé album „Alpha“ je v tomto ohledu mistrovskou ukázkou spojení komerce a „umění“, zejména hlavní hit „Don´t Cry“ (1983, dále např. „The Smile Has Left Your Eyes“, „True Colors“, „Midnight Sun“, „Daylight“). Pro jedince, které by svírala nepřekonatelná touha spatřit soubor, jak hrál v oněch časech, se zachoval z konce třiaosmdesátého video-film z koncertu v Tokiu „Asia In Asia – Live At Budokan“ (režie: David Mallet). Ovšem Wettona (moc si tehdy tykal s chlastem) v něm krátkodobě vystřídal Greg Lake (voc, bg, ex-EL&P).  

A situace se hudebně nezlepšila ani na další desce „Astra“ (již opět s Wettonem, ale bez Howea); kapela sice disko-rytmy téměř opustila, jenomže se zase začala opakovat – prostě ji docházely nápady (1984/1985, hit „Go“, dále např.„Countdown Zero“, „Too Late“, „Rock And Roll Dream“, „Voice Of America“). Asia pak na čas kvůli jiným povinnostem hudebníků, ale také kvůli mizerným prodejům Astry, přestala existovat. Vrátila se v roce 1990 kompilací „Then & Now“ obsahující i několik novinek (např. „Prayin´ 4 A Miracle“, „Days Like These“), plnohodnotné album – „Aqua“ - přišlo až o dva roky později, ale už s novým basákem a zpěvákem Johnem Paynem (1992, např. „Aqua Part I“, „Who Will Stop The Rain“, „Love Under Fire“, „Heaven On Earth“, „Little Rich Boy“). A na takových deskách „Aria“ (1993/1994, např. „Sad Situation“, „Desire“, „Anytime“, „Military Man“) a „Arena“ (1995/1996, např. „U Bring Me Down“, „Heaven“, „Turn It Round“, „The Day Before War“) už kromě Downese z původní sestavy nikdo není. Všechna alba se nesla ve stejném duchu jako předchozí práce. Tedy opět: vznešená, závažná, patetická, chytlavá, ale občas… nudná. Jako většina AORu.

Mnohem níž se nacházel jeden britský rockový projekt: ex-člen Trapeze a Whitesnake, kytarista a vokalista Mel Galley byl v polovině osmdesátek přizván do skupiny Phenomena svého bratra Toma Galleyho, skladatele a producenta, třetím do holportu byl ještě Richard Bailey (ks). Projekt vznikl proto, aby interpretoval Tomovy (a Melovy a Baileyho) skladby, přičemž mezi pozvanými muzikanty se to hemžilo velkými jmény (mj. Cozy Powell, Glenn Hughes, John Wetton, Don Airey, Scott Gorham, Ray Gillen či Brian May). Vzniklo tak několik konceptuálních alb v žánru nepříliš vzrušivého, vyčištěného AOR, jako třeba „Phenomena“ (1985, např. „Dance With The Devil“, „Kiss Of Fire“, „Believe“) nebo lepší „Phenomena II: Dream Runner“ (1987, hitík „Did It All For Love“, dále např. „Move – You Lose!“, „Stop!“, „Hearts On Fire“, „Jukebox“). Mhmm, zlatá Asia… 

V obou výše zmíněných skupinách (Asia i Phenomena) působil multiinstrumentalista a zpěvák John Wetton. Ve druhé půli osmdesátek se spojil se svým ex-spoluhráčem s Roxy Music, kytaristou Philem Manzanerou a pod značkou Wetton/Manzanera zplodili uhlazeně AOR-ové LP s vcelku polopatickým názvem „Wetton Manzanera“ (1986/1987, např. „It´s Just Love“, „Round In Circles“, „Suzanne“, „Have You Seen Her Tonight“, „You Don´t Have To Leave My Life“, „Do It Again“), které kritika s despektem označovala jako „Asia Minor“ (malá Asie). Zpěvák, baskytarista John Wetton se pak nakrátko vrátil ke skupině Asia a v devadesátkách vydal dvě sólová alba – to první mělo v japonském vydání název „Voice Mail“ a v mezinárodním „Battle Lines“ (1993/1994, např. „Crime Of Passion“, „Battle Lines“, „Space And Time“, „Jane“, „Sand In My Hand“), to druhé se jmenovalo „Arkangel“ (1996/1997, např. „The Circle Of St. Giles/„The Last Thing On My Mind“, „Arkangel“, „Desperate Times“, „I Can´t Lie Anymore“, „After All“). Co k nim říci? Typický patetický i závažný „asijský“ Wetton. Jeho fanoušky, fixované zejména na jeho vokál (a zpívalo mu to zde fakt výborně), potěší, ostatní si uzívnou a pustí si jedničku Asie… 

Wettonův souputník z Roxy Music a U.K., klávesista, houslista, programátor a zpěvák Eddie Jobson se po hostování u Jethro Tull pustil do svých sólovek. Tou první bylo „The Green Album“, chladná, yesovsky-asijská deska s výlety k Parsonsovi a do new age music, přičemž Eddie svým vokálem evokuje právě Yes z nedávného „dramatického“ období (1982/1983, např. „Who My Friends…“, „Resident“, „Turn It Over“, „Through The Glass“, „Green Face“). Dvojka „Theme Of Secrets“ už byla instrumentální, čistě elektronická a hodně do new age a občas do new wave (1984/1985, např. „Memories Of Vienna“, „The Sojourn“, „Theme Of Secrets“, „Lakemist“). Umělec se zároveň věnoval psaní scénické hudby pro televizi a film.   

Nyní skočmež na malý výlet přes Atlantik, ale opravdu jen na malý.

Do období určitého hledání nového výrazu vstoupili kanadští progresivisté Rush v nezměněné sestavě Geddy Lee  (voc, bg, g, ks), Alex Lifeson  (g, ks) a Neil Peart (ds, perc) - chtěli se nějak popasovat s nástupem a vlivy nové vlny, reggae a elektro-popu. Éru přechodu zahájili lehce nadprůměrnou „chladnou“ deskou „Grace Under Pressure“ (1983/1984, hit „The Body Electric“, dále např. skladby „Distanc Early Warning“, „Between The Wheels“, „Afterimage“, „Red Sector A“), a jak vrcholila éra videa, následně pochopitelně vyšel i koncertní film „Rush: Grace Under Pressure Tour 1984“ (1985, režie: David Mallet), třebaže ze samotného alba obsahuje jen tři písně. Potom pokračovali průměrným, andersonovsky „atmosférickým“ LP se sociálně-politickými texty „Power Windows“ (1985, např. „The Big Money“, „Manhattan Project“, „Mystic Rhythms“, „Marathon“). V podobném duchu zní studiová alba „Hold Your Fire“ (1987 hit „Time Stand Still“, takto duet Leeho s Aimee Mann, dále např. songy Turn The Page“, „Prime Mover“, „Tai Shan“ nebo „High Water“) a ceněné „Presto“ (1989, hit „Show Don´t Tell“, sad song „The Pass“, dále např. „Presto“, „Available Light“, „War Paint“), obsahující lehce a s grácií zahraný, vymakaný kytaro-klávesový bigbít. Předtím členové už už uvažovali o rozpadu, k němuž naštěstí nedošlo. Na konci dekády vyšel další živák Rush, 2LP „A Show Of Hands“ (1989), koncertní sestřih z let 1986-1988, mapující převážně tvorbu kapely z osmdesátek; a jak jinak, byl vytvořen i stejnojmenný video-film (režie Lawrence Jordan).

Na začátku deváté dekády stojí určitě za poslech také alba „Roll The Bones“ (1991, hit „Roll The Bones“, dále např. „Dreamline“, „Where´s My Thing“, „Heresy“, „Ghost Of A Chance“) a tvrdé „Counterparts“, jakýsi návrat do sedmdesátek (1993, např. „Animate“, „Cut To The Chase“, „Nobody´s Hero“, „Stick It Out“, „Alien Shore“). No, a poslední deska před milleniem, velmi slušná „Test For Echo“ (1996, např. „Test For Echo“, „Driven“, „Half Of The World“, „Virtuality“, „Color Of Right“ či instrumentální „Limbo“) už jenom potvrdila stálý názor na tyto torontské ekvilibristiky – nikdy nenatočili elpíčko, které by bylo vyloženě slabé. A za to si zasluhují poklonu. Jinak co se týče sólových prací, do millenia vydal svoje album pouze kytarista Alex Lifeson. Dostalo název „Victor“ a bylo průměrné (1996, např. „Don´t Care“, „Promise“, „Mr. X“, „Start Today“).

Američtí komplikátoři Kansas sice neochvějně stáli na svých pozicích stejného modelu progresivního rocku, přesto i oni začali své skladby zkracovat a zjednodušovat. Navíc hlavní osobnosti – Kerry Livgren (g, ks, voc), Steve Walsh (ks, voc) a Robby Steinhardt (vln, voc) – tak nějak pořád migrovali; občas chyběl ten, občas zase onen. Album „Audio-Vision“ (1980, hit „Hold On“, dále např. „Relentless“, „No One Together“, „Curtain Of Iron“, „Back Door“) jakž takž ušlo, následující „Vinyl Confessions“ bylo průměrné (1982, hit „Play The Game Tonight“, dále např. „Chasing Shadows“, „Face It“, „Crossfire“), Poté Kansas sklouzl do normálního líbivého osmdesátkového bigbítu (LP „Drastic Measures“, 1983, songy „Fight Fire With Fire“, „Andi“, „Don´t Take Your Love Away“). Na další, o něco lepší řadovce „Power“ se objevil ex-kytarista Dixie Dreggs (a budoucí „párpl“) Steve Morse (1986, hit „All I Wanted“, dále např „Silhouettes In Disguise“, „Power“, „Three Pretenders“). V roce 1988 měli Kansas hitík„Stand Beside Me“, v devadesátkách „Black Fathom 4“ či „Desperate Times“. Víc není co dodat. I když vlastně… V devětadevadesátém se trojka Livgren-Walsh-Steinhardt zase spojila, začala tvořit a natáčet: výsledkem bylo vcelku solidní album „Somewhere To Elsewhere“ (např. „Icarus ll“, „Look At The Time“, „Byzantium“, „Distant Vision“, „Grand Fun Alley“), které vyšlo v roce millenia.

Jo, vlastně proč mládenci neustále z kapely odcházeli. Bylo to pochopitelně s důvodu sólových projektů. Walsh si založil AOR-ově hardrockovou kapelu Streets, přičemž debut vyšel v roce 1983 pod lapidárním názvem „1st“ (např. „If Love Should Go“, „Move On“, „One Way Street“, „Fire“). Dvojka už měla název – „Crimes In Mind“ (1985, např. „Don´t Look Back“, „Broken Glass“, „Turn My Head“, „The Nightmare Begins“). Řekněme průměr. Však také soubor po druhém LP rozešel se do ulic a skončil. Zpěvák a klávesista Steve Walsh pak opět působil v Kansasu , ale v samém konci devadesátek pojal myšlenku po dvaceti letech opět natočit sólové album. Jednalo se o desku „Glossolalia“ (1999/2000, např. „Kansas“, „That´s What Love´s All About“, „Rebecca“, „Heart Attack“, „Glossolalia“, „Smackin´ The Clowns“), a vyvolala rozporuplné pohledy – někdo ji zatracoval, další vychvaloval do nebes. Druhý z důležitých členů Kansas , skladatel Kerry Livgren se svou kapelou AD točil jedno sólové album za druhým – hodně textů měl s křesťanskou tématikou, takže je zařazován i do kategorie „křesťanský rock“. Dle kritiků jsou nejlepšími z jeho desek „Art Of The State“ (1985, např. „We Are The Man“, „Lead Me To Reason“, „Heartland“) s AD a samostatně instrumentální „One Of Several Possible Musiks“ (1989, např. „Ancient Wing“, „Colonnade Gardens“, „Tenth Of Nisan“, „A Fistful Of Drachma“), které zní jako nějaký soundtrack. Mhmm…

Do USA se dávno přestěhovavší britská skupina Renaissance se stejně jako některé art&progressive rockové legendy vrhla na vyleštěný a méně komplikovaný AOR s výraznějším zvukem kláves. V tomto duchu natočila dvě průměrná elpíčka: „Camera Camera“ (1981, např. „Bonjour Swansong“, „Okichi-San“, „Camera Camera“) a „Time-Line“ (1983, např. „Flight“, „The Entertainer“, „Distant Horizons“, „Missing Persons“) a někdy v roce 1987 se rozešla. Zpevačka „renesance“ Annie Haslam natočila své další sólo album „Stll Life“ v pětaosmdesátém, tedy ještě v době existence kapely, a obsahuje to, co už naznačila na konci seventies – zpopované části děl klasické a soudobě hudby (1984/1985, mj. „Still Life“ od J.S.Bacha, „Save Us All“ od Rema Giazotta, „Shine“ od Erika Satieho, „Ave verum“ od W.A.Mozarta). O čtyři roky později vyšla příjemná, napůl esoterická, napůl pop-rocková deska „Annie Haslam“ (1988/1989, např. „Celestine“, „One More Arrow“, „The Angels Cry“, „She´s The Light“ plus covery „Moonlight Shadow“ pův. od Mikea Oldfielda a „Wishing On A Star“, pův. od Rose Royce). V devadesátkách natočila zpěvačka v podobném duchu znějící album „Blessing In Disguise“, které vzal pod svá křídla producent a skladatel Tony Visconti (1994, např. „Pool Of Tears“, „Love Lies Love Dies“, „Blessing In Disguise“, „Raindrops & Leaves“, „What He Seeks“, „In Another Life“). Samozřejmě, Annienin hlas pořád skvělý.

Výlet to bylo vpravdě krátký, nyní se opět pohybujeme v Evropě, respektive po ostrovním království.

Když tu máme o odstavec výše původně britskou skupinu Renaissance, co asi dělal v osmdesátkách její zakladatel Jim McCarty (ds, g, ks, voc)? Po různých skupinách s krátkou existencí (Shoot, Illusion) se v první půli eighties spojil se svými dávnými spoluhráči z Yardbirds, a společně dali do kupy rockovou kapelu Box Of Frogs včetně hostujícího Jeffa Becka. Jak se dalo očekávat, band vydržel asi tři roky a pak se rozklížil (o tom píšeme jinde). I dal se tedy Jim do holportu s bývalým spoluhráčem z Renaissance a z Illusion, baskytaristou a kytaristou Louisem Cennamo, jenž už delší čas žil spíše duchovně než hudebně, a společně dali dohromady meditativní projekt na výrobu new age music zvaný Stairway. To jsou takové ty zklidňující kazety, které vám vaše nervy buď uklidní, anebo vás přivedou do stádia zničující nepříčetnosti. Asi není třeba se v tom nějak hrabat, uvedu jen kompilační album „Moonstone“ (1988, např. „AquaMarine“, „Ship Of Happiness“, „Bird Of Paradise“, „Alcazar“, „The Lovers“, „Sunset Point“). McCarty pak v devadesátých letech znovu obnovil Yardbirds.  

Z původní sestavy britských Soft Machine nezbyl na začátku eighties už nikdo - v té době je vedl klávesista Karl William Jenkins. Na začátku dekády byl pak natočen poslední výkřik a do dvou let „jemná mašinka“ doklapala úplně. Jednalo se o album „Land Of Cockayne“ (1981, např. „Lotus Groves“, „Panoramania“, „/Black/ Velvet Mountain“) a skupina se na něm představuje nablýskaným jazz-art rockem jak od Sandborna nebo Crusaders. Syntezátorová skladba „Isle Of The Blessed“ pak vlastně naznačuje, čím se Jenkins zabýval následně po zbytek 80. let - orchestrální hudbou pro reklamy. V první polovině devadesátek pak vymyslel projekt Adiemus. Na něm s ním spolupracovali býval „soft-machine man“ Mike Ratledge a zpěvačka Miriam Stockley. Adiemus byla vlastně fúze vážně hudby, starověké hudby, rock-impresionismu a world music, v níž se při vokálu, jenž byl vlastně dalším nástrojem, využívalo vymyšleného jazyka. Trošku kýčovité, ale velmi příjemné. Zkuste alba: „Adiemus: Songs Of Sanctuary“ (1995, např. skladby „Adiemus“, „Cantus Inaequalis“, „Kayama“, „In Caelum Fero“, „Hymn“), Adiemus II: „Cantata Mundi“ (1997, např. skladby „Cantus – Song Of Tears“, „Chorale I /Za Ma Ba/“, „Cantilena“, „Elegia“) či „Adiemus III: Dances Of Time“ (1998, např. „La La La Koora“, „Intrada And Pavan“, „Rain Dance“, „Zarabanda“). Ovšem nejlepší je sehnat si best-ofku „The Journey“ (1999), na níž všechny hlavní skladby uslyšíte. Blízké Deep Forest (na rozdíl od jejich syntíků na to má Jenkins Londýnský filharmoňák), Enigmě a Enye a new age music.

V Británii etablovaná jihoafrická zpěvačka Miriam Stockley natočila své druhé album takřka dvacet let od svého teenagerského debutu. A neslo se v podobném duchu jako projekty, kterými prošla – Praise a Adiemus, tzn. v kombinaci new age, world music a starověké hudby. Ona sama pak hlasově patřila mezi „renesanční“ Annie Haslam , Maggie Reilly a Enyu. Zmíněné album vzniklo v roce 1999, mělo prostý název „Miriam“, přičemž na většině skladeb se zpěvačka podílela i autorsky (např. „Forever My Heart“, „Arcadia“, „Perfect Day“, „Morte D´Arthur“, „Innocents“). Další bývalý „jemnomašinkář“, na vozík upoutaný zpěvák, multiinstrumentalista a skladatel Robert Wyatt nikdy nebyl nějakým chrličem hudby – když ale něco vydal, bylo to, když už ne výborné, tak aspoň zajímavé. To lze třeba říci o jediném albu z eighties, klávesovém a textově politickém „Old Rottenhat“ (1985, např. „United States Of Amnesia“, „The Age Of Self“, „East Timor“, „Gharbzadegi“). V následující dekádě se Wyatt pochlapil a vydal dvě desky – nejprve průměrnou „Dondestan“, která jakoby vyšla z dílny nějakého souboru R.I.O. (1991, např. „N.I.O. /New Information Order/“, „CP Jeebies“, „Costa“), a pak výbornou „Shleep“ (1997, např. „Free Will And Testament“, „A Sunday In Madrid“, „„Heaps Of Sheeps“, „Alien“,, „Maryan“). Nu, a konečně další ex-machine, anglický kytarista John Etheridge hrával po odchodu z kapely v různých - nejlépe jazz-fusion - projektech. První sólo-desku natočil až v roce 1994, a dostala název „Ash“ (např. „Ash“, „Ugetsu“, „81“, „Venerable Blede“, „Out /Sollo/“).  

 

Ex-člen uznávaného progressive rockového celku Van Der Graf Generátor, zpěvák, klávesista a kytarista Peter Hammill byl naopak velmi plodným autorem. Do 80.let vstoupil průměrnou deskou „Black Box“ (1980, např. „The Spirit“, „Golden Promises“, „Flight“), pak ale pokračoval ve vydávání svých zvláštních znepokojivých alb, plných ponuré atmosféry a zmaru, jimiž jakoby s osudovou neodvratností prostupoval jeho dramatický hlas. Tragicky nádherné desky.  Experiment byl Hammillovi vlastní a nebál se ani vkládání prvků nové vlny. V tomto směru jsou zajímavé zejména desky „Sitting Targets“ (1981, např.„Breakthrough“, „My Experience“, „Ophelia“, „Sign“, „What I Did“), „Enter K“ (1982, skladby „Paradox Drive“, „Accidents“, „The Unconscious Life“, „The Great Experiment“, „Don´t Tell Me“) či „Patience“ (1983, hitík „Patient“, dále např. „Jeunesse Dorée“, „Just Good Friends“, „Traintime“, „Conmfortable“). Poté trošku koketoval s průměrem – ani on se nevyhnul příšernému osmdesátkovému zvuku, nicméně písničky stále zvládal skvěle, jako např. „Four Pails“, „After The Show“, „Too Many Of My Yestrerdays“, „Other Old Cliches“, „Time To Burn“, „This Book“. Zabodovala ale až deska „Fireships“ (1992, např. „Fireships“, „Gaia“, „I Will Find You“, „Oasis“, „Curtains“, „Reprise“) a dobré bylo i následné LP „Roaming Forties“ (1994, např. „Sharply Unclear“, „You Can´t Want Chat You Always Get“, „The Gift Of Fire“, „A Headlong Stretch“). Hammill je fakt zásadní postava progresivního rocku a hudby vůbec.

V souvislosti s partami, dlícími na konci sixties v londýnském undergroundu, je zajímavé, že se po mnoha letech mlčení probudila k životu skupina Third Ear Band perkusisty a bubeníka Glena Sweeneyho. Nenavazovala ale ani tak na svého artificiálního Macbetha, ale spíše na ranné album „Alchemy“, tzn. že se vrátila k muzice, kterou označovala „electric acid raga“. S využitím nových technologií a stylů ji oblékla do nového kabátu, a vzniklo tak několik výborných desek na pomezí etnické (a najmě indické) hudby, alternativního rocku, psychedelie, jazzu a ambientu. V podstatě by se ony skladby neztratily ani na nějakých open-air trans-ambientních mejdanech. Zkuste alba „Magic Music“ (1990, např. „Reading The Runes“, „Sun Ra Raga“, „Behind The Pyramids“, „Solstice Song“), „Brain Waves“ (1993, např. „Dances With Dolphins“, „Water Into Wine“, „Psychedelic Trance Dance“, „Alchemical Raga“) a „Magic Music (II)“ (1997, např. „Flight Of The Coven“, „Dance Of The Elves“). Vzhůru do jiného časoprostoru. A nepřežeňte to s acidem.

Pojďme na starý kontinent a začněmež v Dánsku. Tamější klasici psychedelického a progresivního rocku Savage Rose fungovali i v 80. a 90. letech. Stále těžili ze zastřeného, jemně ochraptělého hlasu Annisette Hansen, a stále byl jejich vedoucím Thomas Koppel (ks). Po většinu času se ovšem zaměřovali zejména na domácí publikum – Annisette se vrátila k dánštině. V devadesátkách postupně oprášili english a pustili se do módního mixu atmosférického pop-rocku, r&b, new age s jemnými názvuky ethna: víceméně tvořili jakési náladovky – viz dánské LP „Månebarn” (1992, např. „Den Sorte Angel“, „Fri Som En Sommervind“, „Vagner En Tidlig Morgen“) či anglická alba „Black Angel“ (1995, např. „Lonely Heart“, „What Do You Do Now“, „Your Daily Gift“, „Black Angel“) nebo „Tamless“ (1998, např. „Planet Of Paradise“, „Vanished“, „Meet Me There“, „Beautiful Day“). 

Němečtí proroci rock impresionismu Tangerine Dream v sestavě Edgar Froese - Chris Franke – Johanes Schmoelling vstoupili do 80. let s vcelku solidními deskami „Tangram“ (1980, jediná skladba „Tangram“) a „Exit“ (1981, např.„Kiew Mission“, „Choronzon“, „Exit“), jenomže i když to třeba pořád dělali stokrát líp než Human League, novovlnní fanoušci je měli za klasické dinosaury. Megaaparatury a vizuální „kosmické“ efekty se prostě mezi mladými a nezávislými moc nenosily (o pár let později se z nich při tanečních parties mohli ovšem zbláznit). TD se nicméně postupně stávali velkou inspirací pro hudbu new age. Velmi dobré je album „Hyperborea“ (1983, např.„Hyperborea“, „Cinnamon Road“, „Sphinx Lightning“), slušné také „Underwater Sunlight“ (1986, skladby „Song Of Whale Part 1., Part 2“, „Dolphin Dance“, „Underwater Twilight“), a pěkné je i LP „Canyon Dreams“ (1986, vyšlo 1991, např. „Canyon Carver“, „Purple Nightfall“, „Canyon Voices“, „Shadow Flyer“, „A Matter Of Time“) - na těchto dvou posledně uvedených už Schmoellinga vystřídal Paul Haslinger.

Až na titulní hopsandu je výborná i deska „Optical Race“, ovlivněná etnickou melodikou a rytmikou (1988, např. „Marakesh“, „Atlas Eyes“, „Sun Gate“, „Mothers Of Rain“), první na níž již nehraje odšedší Franke. V té době se pomalu dostává na scénu elektronická taneční hudba a když si poslechnete někeré zvukobarevné plochy například u stylu acid house, zjistíte, že přínos TD je v tomto ohledu zcela neoddiskutovatelný. Samotná kapela v 90. letech, kdy ji posílili Edgarův syn Jerome Froese (ks, g) a multiinstrumentalistka Linda Spa, plodila v podstatě stále to samé, ať už jmenujeme alba „Melrose“ (1990, např. „Three Bikes In The Sky“, „Rolling Down Cahuenga“, „Dolls In The Shadow“), „Tyranny Of Beauty“ (1995, songy „Tyranny Of Beauty“, „Living In A Fountain Pen“, „Birdwatcher´s Dream“), „Goblin´s Club“ (1996, např. „Elf June And The Midnight Patrol“, „United Goblins Parade“, „Towards The Evening Star“, „At Darwins Motel“, „Lamb With Radar Eyes“) či či soundtrack „Oasis“ (1996, např. „Reflections“, „Summer Storm“, „Waterborne“, „Cedar Breaks“, „Hopi Mesa Heart“) – atmosférickou hudbu, při níž lze sníti o tajemných neznámých krajinách. A když k tomu schroupnete ještě kilo mandarinek, bude vaše iluze zcela dokonalá.

Němečtí Popol Vuh se v 80.letech stabilizovali v sestavě Florian Fricke (ks, voc), Daniel Fichelscher (g, perc, voc) a Renate Knaup (voc, ex-Amon Düüll ll). Nadále pokračovali v takovém tom křížení rockové imprese, ethna, minimalismu, spiritualismu a ambientu (říkalo se tomu new age), přičemž v deváté dekádě, kdy už se Fricke obklopil novými hudebníky, skupina dodala něco, co sama ovlivnila - elektronickou taneční hudbu. Nicméně tak nějak pomalu mizela ze zorného pole posluchačů. Zkuste desky „Sei Still, Wisse Ich Bin“ (1981, např. „Wehe Khorazin“, „Garten Der Gemainschaft“, „Gemeinsam Tranken Sie Den Sein“), „Agape-Agape/Love-Love“ (1983, např. „They Danced, They Laughed, As Of Old“, „Christ Is Near“, „Love – Love“, „Agape – Agape“) a z nineties „City Raga“ (1994, např. „Wanted Maya“, „Tears Of Concrete“, „Running Deep“). Klaus Schulze syntil čím dál více chemičtěji a ač se snažil zvuk co nejvíce vyhlazovat, za moc to nestálo. Zkuste lepší desky „En=Trance“ (1988, např. „En=Trance“, „Numerique“, „Fm Delight“) a „jarréovsky“ atmosférickou „Miditerranean Pads“ (1990, např. „Decent Changes“, „Miditerranean Pads“, „Percussion Planante“).

Vliv francouzského klávesisty Jean-Michela Jarrého na taneční hudbu je také jasně zřejmý. Na začátku 80. let mu po LP „Magnetic Fields“ (1981, song „Magnetic Fields“) vyšla deska z koncertů v Číně – „The Concerts In China“ (1982) a poté natočil výborné album „Zoolook“, na němž spolupracoval s performerkou a zpěvačkou Laurie Anderson, kytaristou Adrianem Belewem a basistou Marcusem Millerem (1984, např. „Ethnicolor“, „Diva“, „Zoolook“, „Zoolookologie“, „Ethnicolor II“). Do konce dekády zrealizoval ještě tři řadové desky. Elpí „Rendez-vous“ (1986, např. „First Rendez-Vous“, „Second Rendez-Vous“, “Fourth Rendez-Vous”) bylo sice superúspěšné, hudebně se však pohybovalo v průměru. O něco lepší je album „Revolutions“, nabité neobvyklými synthezátorovými strukturami, finesami a etnickými vlivy (1988, např. „Industrial Revolution“, „Revolutions“, „London Kid“, „L´Emigrant“).

Ambientní zvuk má následující docela povedená deska „Waiting For Cousteau“ s tématikou moře (1990, skladby „Calpyso Pt. 1“, „Calypso Pt. 2“, plus strašlivě dlouhá, ale minimalisticky působivá „Waiting For Cousteau“). V té době se Jarré také vyžíval na svých bombastických laserových shows, na která mnohdy přišlo přes milión návštěvníků. V 90. letech je vcelku poslouchatelná deska „Chronologie“ (1993, jediná skladba„Chronologie“, z níž lze vybrat zejména „Pt. 1“, „Pt. 2“, „Pt. 3“, „Pt. 8“) a album „Métamorphoses“ s hosty jako Natacha Atlas, Laurie Anderson či Sharon Corr z The Corrs  (1999/2000, např. „C´est La Vie“, „Je Me Souviens“, „Rendez-vous a Paris“, „Silhouette“, „Millions Of Stars“), přestože obé čpí sedmdesátkovými a osmdesátkovými zvuky někdy až příliš. Ale Jarremu to zjevně nevadí – však taky všechny ty zvuky vymyslel.

Jarrého mladší francouzský kolega a trochu i epigon, klávesista a programátor Didier Marouani, známý z disco-funk-projektu Space, se v 80.letech zaskvěl monumentálním albem „Space Opera“ (1987), s mnoha výživnými částmi například „Pt. 1“, „Pt. 2“,, „Pt. 3“, „Pt. 4“ atd.). Předtím ale založil hudební projekt, nazvaný Paris France Transit,  se kterým v roce 1982 natočil stejnojmennou desku, tedy „Paris – France – Transit“ (1982, např. „Paris France“, „Paintings“, „Child“, „Beyond Your Mind“).

Řecký klávesový mág Vangelis si užíval slávu získanou z muziky k filmům „Chariots Of Fire“ (1981) a „Blade Runner“ (1982) a přestože točil normální řadová alba, čekal spíš na nějaký ten filmový úkol – tzn. natočení soundtracku k úspěšnému filmu. To se nakonec podařilo a po jmenovaných dílech byl jeho dalším zásahem do černého soundtrack k filmu „1492: Conquest Of Paradise“ (1992, hit „Conquest Of Paradise“, dále např. „Monastery Of La Rábida“, „City Of Isabel“, „Light And Shadow“). Z Vangelisových samostatných alb lze uvést „Soil Festivities“ (1984, jediná skladba „Movement“), „Mask“ (1985, jediná skladba „Movement“, zvláště pak party 2,3,4,6 jsou zásadní), „Direct“ (1988, např. „The Will Of The Wind“, „First Approach“, „Dial Out“, „Message“), „blade-runnerovské“ „The City“ (1990, např. „Dawn“, „Good To See You“, „Nerve Centre“), „Voices“ (1995, např. „Ask The Mountains“, „Come To Me“, „Losing Sleep /Still, My Heart/“) a na Grammy nominovanou desku „Oceanic“ (1997, např. „Bon Voyage“, „Dreams Of Surf“, „Aquatic Dance“, „Song Of The Sea“, „Pyramid“). Unášivé a pozitivní. Ale nepřehánět to. V osmdesátých letech také průběžně docházelo k hudebním setkáním Vangelise a zpěváka Yes Jona Andersona a to pod osvědčenou markou Jon And Vangelis. Natočili ještě dvě alba - „Private Collection“ (1983, např. „He Is Sailing“, „Deborah“ plus suita „Horizon“) a v roce 1986 „Page Of Life“ (např. „Garden Of Senses“, „Is It Love“, „Anyone Can Light A Candle“, „Genevieve“, „Change We Must“), které ovšem vyšlo až v roce 1991. Dnes se tomu říká hudba new age. Hmm… 

Vangelisův řecký kolega v new age music, klávesista a skladatel Yanni v osmdesátých letech neužíval nijaké slávy, nýbrž pilně tvořil. Muž vizáže našeho folkaře Vlasty Redla měl jistojistě stejný hudební talent. Uznání se mu dostalo za náladové album „Keys To Imagination“ (1986, např. „Keys To Imagination“, „Forbidden Dreams“, „Santorini“, „North Shore Of Matsushima“, „Nostalgia“). A Yanni kul železo, dokud žhnulo, proto natočil vzápětí další – sice už ne tak dobrá – LP „Out Of Silence“ (např. „After The Sunrise“, „Within Attraction“, „The Mermaid“, „Secret Vows“) a „Niki Nana“ (1989, např. „Niki Nana /We´re One/“, „Someday“, „First Touch“). Většina zmíněných skladeb je ke slyšení na kompilaci „Reflections Of Passion“ (1990). Ono to pak mělo víceméně stejný mustr seriálových a filmových melodií, takže vyberu ještě na Grammy nominovaná  alba „Dare To Dream“ (1992, např. „So Long My Friend“, „A Love For Life“, „To The One Who Knows“, „Desire“, „Once Upon A Time“, „Aria“) a „In My Time“ (1993, např. „Until The Last Moment“, „In The Morning Light“, „To Take… To Hold“, „One Man´s Dream“, „Felitsa“, „Whispers In The Dark“)  a s Yannim končím. Ženy by se ještě mohly nostalgicky rozněžnit a co pak s nima potom, že?  

Co v bleděmodrém představoval ohledně hudby new age Yanni, totéž předváděl v bílo-červeném japonský multiinstrumentalista a skladatel Kitaro. Navíc furt vyhrával ty Grammy Awards For Best New Age Album. V roce 1988 vytvořil oceňovanou desku „The Light Of The Spirit“ (např. „Sundance“, „Journey To A Fantasy“, „The Field“, „Mysterious Encounter“, „Moondance“, „The Light Of The Spirit“). Dva roky na to natočil desku „Kojiki“ s vlivy japonské muziky (1990, např. „Orochi“, „Matsuri“, „Reimei“), na té další, „Dream“, mu zahostoval věhlasný yes-man, zpěvák Jon Anderson (1992, např. „Agreement“, „Lady Of Dreams“, „A Passage Of Life“), následně vzniklo album „Mandala“ (1994, např. Kokoro“, „Dance Of Sarasvati“, „Chant From The Heart“). Jeho asi nejproslulejším dílem je hudba a soundtrack k filmu „Heaven & Earth“, za níž získal cenu Grammy (1993, např. „Heaven And Earth /Land Theme/“, „Saigon Reunion“, „Ahn´s House“, „Last Phone Call“, „Walk To The Village“, „Heaven Earth /End Title/“). Ono to bylo stále totéž dokola, ale lid lásky Kitarovu hudbu miloval…

Když už jsme u Vangelise a Kitara zmínili ty soundtracky - Francouz Éric Serra, v 80.letech baskytarista a violoncellista skupiny Jacquese Higelina (ale ovládal i kytaru, bicí a zpěv), napsal hudbu mj. k filmům „Subway“ (1985, např. Subway“, „Guns And People“, „Burglary“, „Childhood Drama“, „It´s Only Mystery“) a „Le Grand Bleu“ (1988, např. „The Big Blue Overture“, „Sailing To Death“, „Synchronised Instant“, „My Lady Blue“). V následující dekádě stál za výbornou muzikou k filmu „5th Element“, v níž kombinuje, rock impresionismus, elektroniku a etnickou hudbu – zejména alžírský styl rai (1997, např. „Timecrash“, „Akta“, „Ruby Rap“, „The Diva Dance“, „Little Light Of Love“). Filmový harcovník, italský skladatel Ennio Morricone se samozřejmě předvedl i v osmdesátých letech. Obdivovány byly zejména jeho rock-impresionistické soundtracky k filmům „The Thing“ (1982, např. „Humanity - Part I, Part II“, „Wait“, „Shape“, „Bestiality“), „Once Upon A Time In America“ (1984, např. „Poverty“, „Deborah´s Theme“, „Amapola“),  „The Mission“ (1986, např. „Gabriel´s Oboe“, „On Earth As It Is In Heaven“, „Falls“, „Miserere“, „Penance“) a „The Untouchables“ (1987, např. „The Untouchables /End Title/“, „The Strength Of The Righteous“, „Death Theme“, „Waiting At The Border“). 

Švýcarský hráč na elektrickou harfu Andreas Vollenweider obsáhl v rámci stylu new age prostor mezi komercí a alternativou, hudbou keltskou a východní - chvílemi byl blíž k Vangelisovi s Jonem Andersonem, chvílemi Kitarovi, chvílemi Jarrému, chvílemi Adiemusu, chvílemi Dead Can Dance. A to ještě práskal desky jak na běžícím pásu. Jinak velmi náladová záležitost. Z osmdesátek bych vybral alba „Behind The Gardens“ (1981, např. „Behind The Gardens – Behind The Wall – Under The Tree“, „Pyramid – In The Woods – In The Bright Light“), „Caverna Magica“ (1983, např. „Huiziopochtli – Con Chiglia“, „Lunar Pond“, „Schajah Saretosh“, „Belladona“), „Down To The Moon“ (1986, např.„Down To The Moon“, „Steam Forest“, „Water Moon“, „The Secret, The Candle And Love“) a možná „Dancing With Lion“ (1989, např. „Unto The Burning Circle“, „Dancing With The Lion“, „Hippolyte“, „Ascent From The Circle“). V devadesátých letech stojí za poslech „Book Of Roses“ (1991, např. „La Strega“, „The Birds Of Tilmur“, „Czippa And The Ursanian Girl“, „In The Woods Of Kroandal“) a výborný „Kryptos“ (1997, mj. „Domus Cordis“, „Hermes´ Wedding“, „Under The Tree Of Hope“, „Forest Folks“, „Circulus Finalis“).

Multiinstrumentalista Mike Oldfield měl v 80. a 90. letech ve své tvorbě určité výkyvy. Po výborném albu „Discovery“ natočil vcelku slušné LP „Islands“ (1987, „Magic Touch“, „The Wind Chimes”, „Northpoint”, „The Time Has Come“), jenomže pak už to bylo na 10 let jen nezáživné popování, ohřívání starých konzerv a nuda. Fajn, bylo pár záblesků: jakžtakž album „Amarok“ (1990, jediná skladba „Amarok“), song „Heaven´s Open“ (1991), částečně LP „Tubular Bells II“ (1992, hit „Sentinel“, dále např. „The Bell“, „The Great Plain“, „Tattoo“, „Altered State“) a song„Ascension“ (1994). Ve druhé polovině devadesátých let to Mike konečně pochopil a následoval „návrat ke keltským kořenům“ zasněně melancholickým albem „Voyager“, obsahujícím jak autorské věci, tak po oldfieldovsku zaranžované tradicionály (1996, „The Song Of The Sun“, „Women Of Ireland“, „She Moves Through The Fair“, „Wild Goose Flaps Its Wings“, „Mont St. Michel“, „The Voyager“). Nu, a pak se vrátil i „ke svým kořenům“ a do světa vpustil „Tubular Bells III“, ve kterých využil všech možných ingrediencí „starého, dobrého a známého“ (1997/1998, např. „Far Above The Clouds“, „The Source Of Secrets“, „The Watchful Eye“, „The Inner Child“).

Jeho kmenová zpěvačka Maggie Reilly z Glasgowa věru nebyla žádná princezna, ale to, co se jí linulo z hrdla, by se mělo vyvážit zlatými cihlami. Klenutý, hladivě sférický hlas, který může prostoupit prakticky jakoukoli hudbu, a přitom nikdy nebudete mít pocit promarněného času. Maggie navíc moc dobře věděla, kdo a s jakým stylem muziky ji vytáhl na výsluní, a proto měla na svých sólových deskách (které začala točit až v nineties) sound podobný tomu Oldfieldovu. Těžko něco nedoporučit a to zejména pro - jak jinak -zasněné, melancholické duše. Nuž, vyberte si z alb „Echoes“ (1992, songy „Everytime We Touch“, „Tears In The Rain“, „Wait“, „Echoes“, „I´m Sorry“), „Midnight Sun“ (1993, např. „So Much More“, „Follow The Midnight Sun“, „Tell Me“, „Only Love“, „Oh My Heart“) a „Elena“ (1996, písně jako např. „Elena“, „Little Boy Eyes“, „You Brightened Up The Darkness“, „As Darkness Falls“ plus cover „Walk On By“, pův. interpret Dionne Warwick). A nebo je dejte všechna. V roce 1999 začala Maggie natáčet další desku, která vyšla v době millenia pod názvem „Starcrossed“ (např. „Reunion“, „Adelena“, „Half-Light“, „Replay“, „When It´s Over“). Tu si k nim můžete taky přihodit, byť už je poněkud slabší.

Stejně jako hore Yes se soudili i londýnští Pink Floyd. Megalomanské a vůdcovské manýry Rogera Waterse (voc, bg) se v průběhu času stávaly pro ostatní členy stále více nesnesitelnější - jako první odešel klávesista Rick Wright. Ještě ve trojici (vedle Waterse ještě David Gilmour – voc, g a Nick Mason – ds) byla sice zrealizována deska „The Final Cut“ (1982, např. např. „Not Now John“, „The Hero´s Return“, „When The Tigers Broke Free“, „Two Suns In The Sunset“), ale většina fanoušků a hudebních kritiků ji považovala jen za jako takový odštěpek „The Wall“. Kapela se pak rozhádala, pročež Waters odešel, a tak tedy Gilmour s Masonem oslovili znovu Wrighta s tím, že pod názvem Pink Floyd začnou opět působit, což se samozřejmě nelíbilo Watersovi a podal na zbylou trojici žalobu, s níž však neuspěl. Snad i proto trio (Gilmour, Wright, Mason) coby „floydi“ nakonec nové album vydalo – dostalo název „A Momentary Lapse Of Reason“ (1987, hity „Learning To Fly“, „On The Turning Away“ a temná „The Dogs Of The War“, dále např. „Yet Another Movie/Round And Around“, „Sorrow“) a dopadlo vcelku vydařeně. Navíc se na něm zjistilo, že Roger Waters skupině vlastně vůbec nechybí. Naštvaný basák už předtím vydal svoje první sólové album „The Pros And Cons Of Hitchhiking“ (1984, např. „4:33AM /Running Shoes/“, 4:41AM /Sexual Revolution/“, „4:50AM /Go Fishing/“, „5:06AM /Every Strangers Eyes/“) a ve stejném roce floydího LP kontroval průměrnou deskou AOR-ového charakteru „Radio K.A.O.S.“ (1987, hit „The Tide Is Turning“, dále např. „The Powers That Be“, „Radio Waves“, „Who Needs Information“), v roce 1990 zorganizoval v Berlíně při příležitosti pádu berlínské zdi obrovský megakoncert The Wall (cca 300 000 lidí) a v roce 1992 vydal kritikou ceněnou desku „Amused To Death“ (např. „What God Wants“, „The Bravery Of Being Out Of Range“, „A Perfect Sense“, „The Ballad Of Bill Hubbard“).

Zbylou trojici to však nevyvedlo z míry; jako Pink Floyd nadále vesele koncertovala (existuje třeba koncertní videofilm „Delicate Sound Of Thunder“, 1988-89, režie Wayne Isham) a v roce 1994 natočila další solidní album „Divison Bell“ (1994, hity „High Hopes“, „Wearing The Inside Out“ s „blade-runnerovským“ začátkem a pak samozřejmě „Take It Back“s kytarou jak od U2, dále např. „Poles Apart“, „Lost For Words“) na něž navázala superúspěšným live dvojalbem „Pulse“ (1995), které vyšlo i ve filmové podobě (režie David Mallet). Od té doby však ani ťuk. V souvislosti s Watersovými sólovými projekty je třeba v rámci space balance uvést i jedno kvalitní album od jeho antagona, zpěváka a kytaristy Davida Gilmoura. Natočil jej v roce 1984 a dostalo název „About Face“ (např. skladby „Murder“, „Blue Light“, „Until We Sleep“, „Love On The Air“, „All Lovers Are Deranged“). Ze stejného roku pochází i koncertní videofilm „David Gilmour Live 1984“ (režie Michael Hurll). Podobně jako Davidovo, jen trošku hozené do new age, zní i o více než dekádu později natočené album klávesisty Ricka Wrighta „Broken China“ (1996, mj.„Runaway“, „Far From The Harbour Wall“,, „Night Of A Thousand Furry Toys“, „Along The Shoreline“). A song „Reaching For The Rail“ mu na něm zpívla Sineadka.

Pinkflojdí bicman Nick Mason před natočením svého samostatného alba získal na palubu nečekaného spojence. Všechny songy mu totiž zkomponovala avantgardní pianistka a skladatelka Carla Bley. Ale v pravdě řečeno, je ta deska – „Nick Mason´s Fictitious Sports“ – vcelku průměrná (1981, např. „Hot River“, „I Was Wrong“, „Siam“). Pro Carlu to byla příjemná odbočka, ona stále pracovala na svých „divných“ alternativních projektech, kořeněných specifickým hudebním humorem, které se objevovaly na deskách jako „Social Studies“ (1981, např. „Reactionary Tango“, „Útviklingssang“, „Floater“), výborném živáku nazvaném překvapivě „Live!“ (1982, např. „Blunt Object“, „Time And Us“, „Song Sung Long“), „Heavy Heart“ (1984, např. „Light Or Dark“, „Talking Hearts“, „Heavy Heart“). Nicméně postupně stále směřovala ke stravitelnější muzice, jakémusi soft jazz rocku – příkladem budiž LP „Night-Glo“ (1985, songy „Pretend You´re In Love“, „Rut“, „Crazy With You“) a „Sextet“ (1987, např. „More Brahms“, „Houses And People“, „Lawns“, „Healing Power“). Na tom posledně jmenovaném s ní spolupracovali mj. Hiram Bullock (g) a Steve Swallow (bg), který jí později doprovázel v komorních sestavách, kdy ona hrála na piano. No, a z devadesátek by snad šlo zmínit ještě album big-bandového jazzu „Big band Theory“ (1993, např. „Birds Of Paradise“, „On The Stage In Cages“, „Fresh Impression“).

Z najazzlé a nafunklé britské art-rockové skupiny Supertramp odešel v třiaosmdesátém zpěvák, klávesista a kytarista Roger Hodgson, takže vše zůstalo na bedrech jeho kolegy skladatele Ricka Daviese (voc, p, ks, harm). Zbytek kapely ovšem zůstal (Dougie Thompson, Bob C. Benberg, John A. Helliwell) a v polovině osmdesátek natočili všichni dohromady jakžtakž album „Brother Where You Bound“ (1985, hit „Cannonball“, dále např. suita „Brother Where You Bound“, plus „Better Days“, „No Inbetween“). Vcelku slušný singl „Free As A Bird“ ovšem nestačil na zmar dalšího, dosti chabého LP. I to možná přispělo k rychlému rozpadu Supertrampů, k němuž došlo v roce 1988. V polovině 90.let ovšem pod vedením Daviese několik členů bandu opět spojilo své síly dohromady  a posléze po nich zbyla průměrná pop-rocková deska „Some Things Never Change“ (1997, např. „It´s A Hard World“, „Sooner Or Later“, „Live To Love You“, „Listen To Me, Please“). Ten, který odešel ze „supertrampů“ jako první, již jmenovaný Roger Hodgson, se dal pochopitelně na sólovou dráhu. V půli eighties natočil dobrou desku „In The Eye Of The Storm“ (1984, např. „Had A Dream /Sleeping With The Enemy/, „Lovers In The Wind“, „In Jeopardy“, „I´m Not Afraid“, „Only Because Of You“), jejíž kvalitu už ovšem na dalším LP nezopakoval (snad kromě písně „Desert Love“).

Anglický art & progressive rockový soubor Camel, v jehož vysokém kapitánském sedle pobýval skladatel Andy Latimer (g, voc, fl, ks), vstoupil do osmdesátek povedeným, hudebně nadnášejícím se, přesto však koncepčním albem „Nude“ (1980/1981, např. „Lies“, „Changing Places“, „City Life“, „Drafted“, „Docks/Beached“, „The Last Farewell: Nude´s Return“). Po něm už to šlo s Latimerovými nápady kapánek dolů – viz náladově písničkové LP „The Single Factor“ (1982, „Camelogue“, „You Are The One“, „Heroes“, „Manic“, „No Easy Answer“), které připomínalo tehdejší nahrávky z produkce Alana Parsonse, nebo podobné album „Stationary Traveller“ (1984, např. „Long Goodbyes“, „Cloak And Dagger Man“, „Pressure Points“, „Vopos“, „Stationary Traveller“). Asi takhle – ta hudba na těch albech tak nějak plynula, v podstatě byla pěkná, ale stále jako byste měli určitý vtíravý pocit, že pokud se nesoustředíte, pravděpodobně začnete klimbat…

Na začátku další dekády Latimer své některé bývalé spolupracovníky začlenil do kapely (Colin Bass – bg, voc, Paul Burgess – ds, ex-10cc, a Ton Scherpenzeel – ks, ex-Kayak) a vzniklo rozpačité album „Dust And Dreams“ inspirované Steinbeckovou knihou Hrozny hněvu (1991, např. „Mother Road“, „Go West“, „Rose Of Sharon“, „Hopeless Anger“). O čtyři roky později vyšla další koncepční deska Camelu „Harbour Of Tears“, a tam už se zase docela chválilo (1994/1995, např. „Watching The Bobbins“, „Coming Of Age“, „Harbour Of Tears“, „Send Home The States“ plus trad.„Irish Air“). A jelikož velbloud patří do pouště, bylo na konci devadesátek natočeno téměř pinkflojdí album „Rajaz“ (1999, např. „Lawrence“, „Rajaz“, „Sahara“, „Lost And Found“, „The Final Encore“). A tím bych s tímto britským sudokopytníkem skončil. 

V tuzemsku populární Jethro Tull, stále v čele se skladatelem, zpěvákem a flétnistou Ianem Andersonem a jeho věrným kytaristou Martinem Barrem pokračovali ve svém míchání staroanglického folklóru s bigbítem, jen přibylo něco syntetických ploch. A Anderson zastřihl svůj mohutný pačes a vous, i když na koncertech stále jančil a postával na jedné noze. Na delší čas také v kapele zakotvil jeden z hudebníků – byl jím baskytarista Dave Pegg, jenž přišel z Fairport Convention. Také bubeník Doane Perry, který přišel v půli eighties, vydržel s jednou krátkou přestávkou až do dob po milleniu. Co se týče nahrávek - z první poloviny osmé dekády lze z tvorby Jethro Tull vybrat výbornou desku „Broadsword And Beast“ (1982, např. skladby„Beastie“, „Fallen On Hard Times“, „Slow Marching Band“, „Broadsword“, „Clasp“, „Flying Colours“), z druhé zase jemně „dire-straitsovské“ album „Crest Of A Knave“ (1987, s hitem „Budapesť“, dále např. „She Said She Was A Dancer“, „Raising Steam“, „Farm On The Freeway“, „Jump Start“), které získalo cenu Grammy. A možná i svižnější „Rock Island“ (1989, např. „Kissing Willie“, „Another Christmas Song“, „Ears Of Tin“, „Strange Avenues“).

Za devátou dekádu bych asi nominoval nadprůměrné desky „Catfish Rising“ (1991, např. „This Is Not Love“, „Occasional Demons“, „Rocks On The Road“, „White Innocence“) a zejména „Roots To Branches“ (1995, např. „Roots To Branches“, „At Last Forever“, „Rare And Precious Chain“, „This Fee Will“, „Valley“, „Stuck In The August Rain“) na němž se opravdu vrátily „větve ke kořenům“. A špatná nebyla ani do ethna hozená platňa „J-Tull Dot Com“ (1999, např. „Dot Com“, „Spiral“, „El Niňo“, „Bends Like A Willow“, „Far Alaska“, „Hunt By Numbers“). Došlo i na sólové album pána hlavného: v roce 1995 primáš souboru Ian Anderson natočil zvláštní náladové instrumentální album s vlivy vážné hudby, ethna a ambientu „Divinitives: Twelve Dances With God“ (např. „In A Stone Circle“, „In Sight Of The Minaret“, „In Maternal Grace“, „At Their Father´s Knee“, „En Afrique“, „In The Olive Garden“).

A nyní comebacky; my už jsme je u některých kapel zmínili v jejich samostatných profilech v rámci kapitol hard rock, glam rock a art rock, ale pro zapamatování raději once more.

S velkým uznáním se hledělo na progressive rockové King Crimson, vedené kytarovým experimentátorem Robertem Frippem. Přitom skupina se rozešla v pětasedmdesátém a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla obnovit. Její ex-členové se potulovali v art-rocku (UK), hardrocku (Uriah Heep), AOR (Foreigner, Asia), Fripp spolupracoval s kdekým a zároveň natáčel vlastní experimentální alba. Nicméně nakonec mu to zřejmě nedalo a skupinu obnovil po sedmi letech v roce 1981 s fantastickými hráči Adrainem Belewem (g, voc), Tony Levinem (bg, bvoc) a Billem Brufordem (ds). Spojil svoje zkušenosti z progresivního, alternativního a minimalistického rocku s vlivy nové vlny á la Talking Heads (ty tam přinesl Belew, jenž s „mluvícími hlavami“ hrával na koncertech, ale Fripp spolupracoval s Byrnem též) a vytvořil eklektické, ale zároveň dodnes svěže znějící desky.

Jde o alba „Discipline“ (1981, např. „Elephant Talk“, „Frame By Frame“, „Matte Kudasai“, „Indiscipline“, „Thela Hun Ginjeet“), „Beat“ (1982, např. „Heartbeat“, „Two Hands“, „Waiting Man“, „Neal And Jack And Me“, „Sartori In Tangier“) a „Three Of A Perfect Pair“ (1984, např. „There Of A Perfect Pair“, „Model Man“, „Man With An Open Heart“, „Sleepless“, „Dig Me“). Poté Fripp navzdory nelibosti Belewa a Bruforda band opět rozpustil, přesto ale mezi jednotlivými hudebníky zůstaly přátelské vazby. Takže, když se v roce 1993 znovu rozhodl King Crimson obnovit, zúčastnila sa tohoto comebacku opět sestava z comebacku prvního – Fripp, Belew, Levin, Bruford - plus dva hráči navíc: Trey Gunn na další bass a Pat Mastelotto na druhé bicí. A Fripp ze souboru zase vymačkal skvělé věci: protože „krimsni“ byli známí svými výbornými živáky, jmenuje alespoň jeden z tohoto období - „B´Boom: Live In Argentina (1995). V tomtéž roce soubor natočil vynikající studiovku „Thrak“ (1995, skladby „Vrooom“, „Walking On Air“, „Dinosaur“, „One Time“, „Thrak“, „People“, „Vrooom Vrooom“). V roce 1998 se Fripp pohádal s Brufordem a další dva roky KC opět nefungovali. 

Kytarista Robert Fripp před třetí reinkarnací „krimsnů“ spolupracoval  s ex-Japanem, zpěvákem a klávesistou Davidem Sylvianem na desce „The First Day“ (1993) - viz text v kapitolce Vzhůru proti komerci. Poté následovalo výše zmíněné znovuobnovení King Crimson, nicméně v onom kritickém roce 1998, Fripp po dlouhé době vydal svoje další sólové ambientní album „The Gates Of Paradise“, obsahující dvě skladby „The Outer Darkness“ a „The Gates Of Paradise“.

Průběžný člen King Crimson a byvší spolupracovník Zappy, Bowieho a Talking Heads, americký zpěvák a kytarista Adrian Belew se jak v době působení v KC tak i v době, kdy kapelu Fripp držel u ledu, dopouštěl samostatných alb. Dokázal kouzlit svým hlasem, prsty i kytarovými krabičkami, bohužel ne vždy svoje nápady dokázal usměrnit a mnohá jeho alba jsou značně nevyrovnaná. Obecně vzato se jednalo o průnik alternativního rocku s novou vlnou a la Talking Heads a bigbítem ze sixties. Belewův debut „Lone Rhino“ (1982, např. The Momur“, „The Man In The Moon“, „The Lone Rhinoceros“) zněl vcelku svěže, další LP ale jen opakovalo postupy na debutu. Po dosti ulítlém experimentu s deskou „Desire Caught by The Trail“ (1986, např. „Tango Zebra“, „The Gypsy Zurna“) se dostáváme do tvůrcových nejúspěšnějších let s alby - průměrným „Mr. Music Head“ (1989, hit „Oh, Daddy“ , dále např. „House Of Cards“, „Bad Days“) a o trochu lepším, pop-rockovým „Young Lions“ (1990, bigbítové hity „Pretty Pink Rose“ –s Davidem Bowiem – a „Man In Helicopters“ , dále např. „Heartbeat“, „Not Alone Anymore“, „Phone Call From The Moon“). Přesto asi nejkvalitnější Belewovou řadovou deskou je „beatlesovská“ a nejvyrovnanější „Here“ (1994, např. „Never Enough“, „Survival In The Wild“, „May 1, 1990“, „Brave New World“, „I See You“, „Here“, „Fly“).

 

Comeback po dvanácti letech trojky Emerson, Lake & Palmer neboli EL&P nezasluhuje nějaký delší komentář. Prostě se na čas sešli, zaznamenali jeden solidní koncert „Live At The Royal Albert Hall“ (1992/1993) a dvě podprůměrná alba, z nichž lepší (lze vůbec tenhle výraz použít?) je to první „Black Moon“ (1992, např. „Black Moon“, „Paper Blood“, „Affairs Of The Heart“, „Footprints In The Snow“, „Farewell To Arms“). No, a pak se zase rozešli. Jak už bylo poznamenáno v kapitole o art rocku, před tímto comebackem psal Emerson filmovou muziku, Palmer spoluzaložil AOR-partičku Asia (viz výše), takže plnohodnotná sólová alba točil jenom Greg Lake. Od něj bych uvedl snad jen debut LP „Greg Lake“, na němž si s ním zahrál i Gary Moore, bývalý „krimsonovec“ Michael Giles nebo muzikanti z Toto (1981, např. „Nuclear Attack“, „It Hurts“, „Retribution Drive“, „Love You Too Much“). A existuje ještě jeden projekt na kterém se Lake sešel s Keithem Emersonem. To když si k sobě přizvali bubeníka Cozy Powella (mj. ex-Rainbow, ex-MSG) a dali do kupy sezónní partičku Emerson, Lake & Powell. Zůstalo po ní slabé album „Emerson, Lake & Powell“ (1986, např. „Lay Down Your Guns“, „Touch And Go“, „Learning To Fly“, „Love Blind“). Stejně tak existuje i projekt tria, ve kterém se Emerson sešel pro změnu s Palmerem, přičemž vzali do holportu Kaliforňana Roberta Berryho (voc, bg, g). Vytvořili znovu sezónní AOR-ovou trojku, a to doslova i do číslovky – 3. Vytasila se s jedním průměrným albem „To The Power Of Three“ (1989, např. suita „Desde La Vida“, dále např. „Talkin´ About“, „You Do Or You Don´t“, „On My Wy Home“), takže poté mohl následovat výše zmíněný neslavný návrat základní kapely.

 

Pěkný návrat předvedli po sedmi letech od rozpadu legendární rachotmajstři Deep Purple. Nejenže se objevili ve své nejslavnější sestavě - Jon Lord (ks), Ritchie Blackmore (g), Ian Gillan (voc, harm), Roger Glover (bg) a Ian Paice (ds) - , ale ještě navíc vypálili výborné album „Perfect Strangers“ (1984, hity „Perfect Strangers“, „Knockin´ At Your Back Door“, dále např. „Under The Gun“, „A Gypsy´s Kiss“, „Wasted Sunsets“). Řekněme, že další deska „The House Of Blue Light“ (1987, např. „Bad Attitude“, „The Unwritten Law““, „Call Of The Wild“, „Mad Dog“, „The Spanish Archer“) chtěla na „perfektní cizince“ nějak navázat, což se ovšem povedlo jen částečně. Ono se to s těmi „párply“ totiž začalo mít jak na houpačce (opět spory Blackmore-Gillan, vyhození Gillana, příchod Joe Lynn Turnera atd.) a jelikož se zuby nehty drželi osvědčeného hardrockového písničkového mustru, dál vlastně nebylo ani co nabízet. Z DP se tak postupem času stala koncertní atrakce pro nostalgicky vzpomínající plešatící máničky.

Po éře s Turnerem zbyl jen radiový hit „King Of Dreams“ a jedno zapomenutelné album. Trochu se to zdvihlo po dalším návratu Gillana, myslím tím elpí „The Battle Rages On“ (1993, např.„The Battle Rages On“, „Lick It Up“, „Nasty Piece Of Work“, „Anya“, „Time To Kill“). Což samozřejmě Ritchie neunesl a DP opustil. No, alespoň že Blackmora nahradivší kytarista Steve Morse (ex-Dixie Dregs, ex-Kansas) nebyl takový ješitný vztekloun a vztahy v kapele se vyčistily. Z Morseovy éry lze vzpomenout na lepší desku „Perpendicular“ (1996, např. „Sometimes I Feel Like Screaming“, „Vavoom: Ted The Mechanic“, „Loosen My Strings“, „The Aviator“, „Rosa´s Cantina“), a vlastně i na LP „Abandon“ (1998, např.„Any Fule Kno That“, „Almost Human“, „Seventh Heaven“, „Watching The Sky“, „Fingers To The Bone“). Tolik k samotným Deep Purple.

 

Zpěvák Ian Gillan ještě v období prvního návratu k DP potřeboval splnit smluvní povinnost ke gramolabelu, a tak se dal do holportu s párplovským basákem Rogerem Gloverem a společně natočili album „Accidentally On Purpose“, poněkud nesourodou kolekci odlehčených kousků, které se nehodily do repertoáru kmenové kapely (1988, např. „Clouds And Rain“, „I Can´t Dance To That“, „She Took My Breath Away“, „Evil Eye“). V devětaosmdesátém se stupňovala ona lehce zmíněná nevraživost Gillana s Blackmorem, což vyústilo ve zpěvákovo vyhození z Párplů. Tak začala podruhé jeho sólová dráha, a album „Naked Thunder“, které spunktoval s multiinstrumentalistou Steve Morrisem, bylo přece jenom trošku blíže tomu, co chtěli posluchači od Gillana slyšet (1989/1990, např. „Nothing But The Best“, „No Good Luck“, „Gut Reaction“, „Moonshine“ plus trad. „No More Cane On The Brazos“). V jednadevadesátém pak vzniklo další Ianovo album „Toolbox“, a to už byl hardrock jako řemen (1991, např. „Pictures Of Hell“, „Don´t Hold Me Back“, „Toolbox“, „Dirty Dog“, „Candy Horizon“). Poté se Gillan opět vrátil k DP. 

 

A „strašlivý“ párpl  Ritchie? Po svém odchodu z kmenové kapely se kytarista rozhodl oprášit svou starou značku Rainbow, pochopitelně s novými muzikanty, jimiž byli Doogie White (voc), Paul Morris (ks), Greg Smith (bg, bvoc) a John O´Reilly (ds). Během zhruba čtyř, pěti let existence skupina podnikla několik turné, a co se týče nosičů, zbylo po ní lehce nadprůměrné, ale moc neprodávané LP „Stranger In Us All“ (1995, např. „Ariel“, „Hunting Humans /Insatiable/“, „Too Late For Tears“, „Black Masquerade“, „Cold Hearted Woman“). Blackmore zhrzen nepříliš úspěšným comebackem „duhy“, dal se na sólovou dráhu. Stal se z něj šášprda ve středověkém kostýmu, an s loutnou v ruce vyrábí patetické pseudo-renesanční kýčoviny, které cukrkandlovým hláskem nyvě pěla jeho manželka Candice Night. No, abychom zas moc nehaněli, řekněme, že vždy tak tři čtyři songy z jeho alb s kapelou Blackmore´s Night docela jdou, zbytek ovšem jakoby vypadl z nějakého soundtracku k televizním pohádkám Studia kamarád. Doporučuji tedy milovníkům televizních pohádek Studia kamarád – „Shadows Of The Moon“ (1997, např. „Shadows Of The Moon“, „Be Mine Tonight“, „Play, Minstrel, Play“, plus cover „Ocean Gypsy“, pův. od Renaissance) a „Under A Violet Moon“ (1999, např. „Under A Violet Moon“, „Wind In The Willows“, „Beyond The Sunset“, „Fool´s Gold“, „Possum Goes To Prague“).

Frekvence vydávání desek se sice u většiny z výše jmenovaných kapel a interpretů zpomalila, přesto po obě celé dekády dokázali vyprodávat stadiony nebo velké haly. Byliť to přec zasloužilí veteráni…