Rap a hip hopová kultura

Dekády: 80. léta, 90. léta

Žánry: Rap & Hip hop

Autor: Petr Hrabalik

Public Enemy, dole Flavor Flav, Chuck D, Professor Griff, nahoře The S1W, DJ Terminator, Hank Shocklee 1988

Kdy přesně rap vznikl se dnes už nedá zjistit, zato ale víme kde vznikl. Obecně vzato se začal šířit snad někdy od druhé poloviny 70. let z jihu newyorské čtvrti Bronx a byl vlastně novým vyjadřovacím prostředkem místní černošské komunity. Jeho základním znakem bylo od počátku (a je dodnes) rychlé chrlení slov, vět – vlastně recitace - na pomalý instrumentální rhythm and bluesový nebo funkový podklad. Ten vznikal pomocí gramofonů (Technics) a mixážního pultu, v osmdesátých letech se začaly používat ještě sequencery a samplery (nejvíce Akai), za jejichž „vynálezce“ bývá označován Jamajčan Kool Herz.

Pod rapový projev se tak hrála a samplovala většinou cizí muzika – hlavně král soulu a funku James Brown byl z toho nešťastný, dokonce se s tvůrci rapových podkladů pustil do soudní pře o tantiémy, kterou nakonec vyhrál. Z dalších umělců, kteří byli pro rap „používáni“ jmenujme alespoň George Clintona či Kraftwerk a ze směrů dub, uhlazený soul (ten z Detroitu) nebo německý futuristic rock. Skladby se takzvaně „loopovaly“, tzn. že se z krátkého vysamplovaného úryvku, podloženého dodaným hip hopovým rytmem, vytvořila smyčka a ta se pouštěla stále dokola. A do ní se klábosilo. Se samotnými vinyly se často experimentovalo – šikovnou manipulací s deskami se dosahovalo zajímavých zvukových efektů. Šlo je pouštět třeba pozpátku nebo různě rytmicky zastavovat, což je případ techniky, které se dnes říká scratching. Ta se postupně stala nejpoužívanějším dýdžejským trikem. Celému souhrnu dýdžejských fint se říká turntablism.

Chudší část mladých černošských umělců byla nucena využívat tzv. human beatbox, což je vlastně hudební podklad hraný – na hubu. Rytmické a basové beaty se prostě vytvářely pusou, a mnohdy bylo podivuhodné, co lze vůbec za zvuky z úst vypustit. Human beatboxers vlastně svým způsobem navazovali na chudé černošské zpěváky z 50. a 60. let, kteří na ulicích „doo-wapovali“, tedy způsobem vokalizace napodobovali různé hudební nástroje.

Pokud si tedy vše shrneme, nejdůležitějšími složkami tohoto nového stylu byly rapování neboli „emceeing“ (chlapíkovi, který se touto činností zaobíral, se říkalo MC neboli „Master Of Ceremonies“) a pod něj pouštění hudebního podkladu, který zajišťovali buď human beatboxer anebo ve valné většině maník s deskami, jenž navíc dokázal obsluhovat sampler a mix (jemu se zase říkalo staromódně DJ), takže „deejaying“. „Na rozdíl od hudebních žánrů, který mají pravidla, určitou melodii, zpěvák musí zpívat v tónině, je tam předehra, refrén a různý přechody, tak to pro nás není důležitý,“ říká v dokumentu „Dancing In The Street (X), rapper Grandmaster Flash. „Může se zpívat falešně a naprosto o čemkoliv. My vezmeme třeba Sinatru, něco od Led Zeppelin, trubky od Jamese Browna, a když to správně spojíš, je z toho hip hop.“

Jinak samotné slovo rap má v americké angličtině několikerý obsah, ale je celkem příznačné, že se v podstatě jedná o dvě významové oblasti – o řeč a o průšvih se zákonem. Rap může znamenat kecání, tlachání, debatu, kritizování, ale je to též slangový výraz pro zavraždění, zatknutí, obvinění, napaření trestu. Výraz rap je také zkratkou pro R.A.P., tedy pro Rhythmic American Poetry (rytmická americká poezie).

Bráno kulturně-sociologicky byl rap jazykem chudých vrstev černošské newyorské komunity a stal se jednou z částí celého souhrnu uměleckých aktivit, které dnes nazýváme hip-hopová kultura. Do těchto aktivit bez jakýchkoli pochybností patřilo a patří výtvarné vyjádření, tzv. graffiti, což je vlastně „značení“ (tag, bombing) nebo „malba“ (piece) sprejem po všem, co velkoměsto může umělci nabídnout – budovy, betonové zdi, plechové ohrady, vlaky metra. S hip-hopovou kulturou byl (a je) těsně spjat i divoký, pouliční a nikoliv zrovna bezpečný tanec, nazvaný break dance, který k fyzickému kontaktu se zemí nepoužívá pouze nohy, ale i ostatní části těla včetně hlavy; je vlastně hodně náročnou sportovně-gymnastickou záležitostí. Nu, a aby si případný tanečník mohl kdykoli a kdekoli break dance zatančit, potřeboval k tomu velký přenosný kazetový magnetofon, tzv. ghettoblaster, s řádnými nahrávkami. Big kazeťák se v 80. letech stal bezmála jedním ze symbolů hip-hopové kultury. Bohužel s hip hopem a černošskými ghetty byla pevně svázána ještě jedna záležitost: silné holdování jedné z nejnebezpečnějších drog, které se v moderní civilizaci vyskytly (tedy kromě televize) – a to cracku.

Styl také přinesl několik typických prvků designu a oblékání jeho vyznavačů. Prvním bylo sportovní oblečení: černobílé šusťákové bundy, tepláky a tenisky, díky nimž umělci rapu - konkrétně Run-D.M.C. s písní „My Adidas“ - významně zdvihli zisky německé firmě Adidas, se staly zásadním pouličním trendem. Později se hip-hopeři začali navlékat do volných kalhot (džínů nebo plátěných) s rozkrokem proklatě nízko. A tenisky adidasky (následně Nike) střídali s dělnickými botami zn. Timberland, což předznamenalo éru tzv. workwearu čili proletářské módy. Oblíbenými stylotvornými prvky bylo taktéž nošení baseballových čepic a masivních řetězů s logy aut – většinou opět německých značek, jako například mercedes nebo volkswagen. Jinak snad ještě dvě poznámky: hip-hopovým fanouškům se říkalo „B-boys“, jejich dívčím protějškům „Flygirls“ a prvním masovým (tzn. komerčně úspěšným), čistě hip hopovým časopisem se stal „Vibe“, vycházející od počátku 90.let.

A rap jako hudba? Publicista Josef „Zub“ Vlček hledá hudební kořeny rapu ve fúzi jamajského toastingu, což byla recitace do instrumentální či dubové verze nějaké reggae písničky, s newyorským funkem, a také v tradici poezie recitované do podkladu jazzového. To činili kupříkladu beatnici v 50. letech nebo radikální černošské básnické skupiny – například Last Poets, které zmiňujeme v textu o P-funku – na přelomu 60. - 70. let (viz. výše - jeden z významů slova „rap“). Ano, funk byl vůbec velmi příhodný, Clintona - jak jsme zmínili - rappeři hodně samplovali, nehledě na fakt, že jeho „parliamentní„Dr. Funkenstein“ je mnohými považován za vůbec první rapovou skladbu (i když kontinentální Evropa polemizuje a poukazuje na italského zpěváka Adriana Celentana a jeho singl z roku 1972 s podivným názvem „Prisencolinensinainciusol“). Ale pokud budeme vycházet z Vlčkovy definice, totéž šlo udělat i s rockem, hendrixovský song „Crosstown Traffic“ toho budiž důkazem. Nebo „Give Peace A Chance“, kde John Lennon (ne-)rytmicky vykřikuje v krátkých slokách. A můžeme posloužit i panem Bobem Dylanem a jeho rapováním (toastováním) v „Subterranean Homesick Blues“, což je song, jehož inspirací bylo pravděpodobně tzv. talking blues, čili recitace do bluesového podkladu. Tohle už známe z 20. a 30. let dvacátého století – možná byste se divili, ale když si poslechnete například nahrávku Bukka Whitea „The Panama Limited“ z roku 1930, máte tam cosi jako pra-rap. Svým způsobem se rapovaní dopouštěl i otec funku James Brown, když do doprovodné muziky rytmicky povídal a vykřikoval („Say It Loud – I´m Black I´m Proud“). Ale zpět do eighties. Texty rapu byly hodně konkrétní, většinou se zaobíraly vztahy v rámci hip-hopové subkultury, vychvalováním jejích znaků, hodně se vztahovaly k sexu (machistickému) a drogám, často velmi otevřeně kritizovaly mocenský aparát s jeho represivními složkami, později byly přímo prodchnuty militantními tématy (gangsta rap).

Nejzásadnější zlomy ve vývoji rapu a jeho pozdějším vlivu na populární hudbu zaznamenáváme čtyři: první v roce 1981, když skupina The Funky Four + 1 More uvedla break dance v televizním pořadu Saturday Night Live, čímž odstartovala zájem o HH kulturu u mnohem širšího spektra lidí – zasáhla jak černou tak bílou mládež. Druhým pak byla společná nahrávka hardrockových Aerosmith a newyorské rapové kapely Run-D.M.C. „Walk This Way“, natočená v roce 1986, která rap nesmírně zpopularizovala po celém světě; tehdy skupiny žánru začaly postupně vznikat i v oblastech mimo Spojené státy (Velká Británie, Holandsko, Mexiko, Francie, Německo, Japonsko – tzv. foreign rap). Třetím zlomem bylo ve stejném roce vydání LP „Licensed To Ill“ skupiny Beastie Boys, které ukázalo, že solidní a ostrý rap mohou dělat také běloši. A tím posledním zlomem byl úspěšný nátlak na hudební průmysl, aby vytvořil novou kategorii v rámci Grammy pro umělce rapu. Stalo se tak v roce 1988. Ale ten největší podíl na popularitě rapu měla MTV, která téhož roku začala propagovat dříve přehlížené interprety hip-hopu ve svém vysílání (pořad „Yo! MTV Raps“). To byl zcela rozhodující moment pro jeho expanzi do hudebního byznysu, protože například ještě v polovině 80.let rap bílá rádia odmítala hrát. Zato v letech 1988-90 byl rap na MTV nejžádanější žánr.

A tak po svých skrovných začátcích na přelomu 70. a 80. let se rap začal rychle rozvíjet a v 90. letech postupně zasáhl téměř všechny oblasti populární hudby. Pracovali s ním tvůrci vycházející ve své tvorbě třeba z nové vlny, punku a hardcore (s těmi byla hip-hopová kultura velmi spřízněna), metalu, elektroniky, a časem rap zasáhl významně i do tak konzervativní sféry, jakou byl běžný pop.

Za první skutečné rapové nahrávky(většinou mluvené na rychlejší funkový a nikoli pomalejší r&b-soulový podklad) bývají označovány kousky od Kurtise Blowa, Sugarhill Gang, Grandmaster Flashe z let 1979-80 a pozdější věci od The Cold Crush Brothers, pocházející cca z období 1981-82. 

U Kurtise Blowa jde o singl „Christmas Rappin´“ a song „The Breaks“, natočené v devětasedmdesátém a v druhém případě usazené na elpíčko „Kurtis Blow“ (1980, dále ještě např. „Hard Times“, „Rappin´ Blow, Pt. 2“, „Throughout Your Years“). Poté se mu povedly song „Starlife“ (1981) a SP „Touch“ (1982) a také EP „Party Time?“ (1982, např. „Party Time“, „One-Two-Five /Main Street, Harlem, USA/“). Dalším Blowovým ceněným LP byl pak „Ego Trip“ (1984, např. „Basketball“, „AJ Scratch“, „Ego Trip“ plus „8 Million Stories“ společně s Run-D.M.C.). První nahrávkou trojice Sugarhill Gang (Wonder Mike, Big Bank Hank a Master Gee) bylo SP „Rapper´s Delight“ z roku 1979. V osmdesátém rychle natočila eponymní album „Sugarhill Gang“ (kromě jmenované „Rapper´s Delight“, ještě např. „Rapper´s Reprise“, „Passion Play“), ale moc vysoko se nedostalo. O něco úspěšnější bylo druhé LP „8th Wonder“ (1982) se songy jako „8th Wonder“, „Hot Hot Summer Day“, „Showdown“ (společně s Grandmaster Flash & The Furious Five) plus „Apache“ s nasamplovaným motivem od Shadows. Trojka „Rappin´ Down Town“ šla už hodně do r&b (1983, např. „The Word Is Out“, „Kick It Live From 9 To 5“, „The Lover In You“). The Cold Crush Brothers se zaměřili na singly – od roku 1982 a debutu „Weekend“ do roku 1985 vyšly jejich nejznámější pecky: „Punk Rock Rap“, „Heartbreakers“, „Number One With The Fun“ a zejména „Fresh, Wild, Fly & Bold“ s tím pionýrským scratchovacím „sólem“. Přesto se o nich dnes už skoro neví, byť snad stále existují.

Nejznámějšími tvůrci raného rapu a hip-hopu v první polovině 80. let tak byli Grandmaster Flash and The Furious Five. Grandmaster Flash (vl.jménem Joseph Saddler) je pravděpodobně nejvlivnějším umělcem první fáze rapu, tzv. old school. Sám začínal už někdy okolo roku 1977, později spolupracoval s Kurtisem Blowem. Posléze si Flash postavil skupinu, v níž se nejprve objevili Robert Keith „Cowboy“ Wiggins“, Melvin „Melle Mel“ Glover a Nathaniel „Kidd Creole“ Glover coby trojice říkající si jednoduše Three MC´s. Později přišli ještě Eddie „Mr.Ness/Scorpio“ Morris a Guy „Rahiem“ Williams. V devětasedmdesátém pak vydali singly „We Rap More Mellow“ a „Superrapin´“, druhý už pod názvem Grandmaster Flash And The Furious Five. První úspěch zaznamenala skladba „Freedom“ (1980), která se už octla v žebříčcích. V kousku „The Adventures Of Grandmaster Flash On The Wheels Of Steel“ byl poprvé použit sampling. První album „Message“ (1982, hity „Message, „It´s Nasty“, dále např. „She´s Fresh“, „Scorpio“) mělo velký úspěch a to zejména v Anglii. Určitou zajímavostí je fakt, že na něm basuje Doug Wimbish, pozdější člen Living Colour. Po tomto zásadním albu kapelu opustili někteří členové a ta sklouzla poněkud do průměru. Jmenujeme tedy ještě některé další songy kapely ze začátku 80.let – „The Birthday Party“, „New York, New York“  či společný hit se   Sugarhill Gang „Showdown“. A poznámka na konec: O členovi Five, Cowboyovi, se tvrdí, že údajně vymyslel výraz „hip hop“, když si utahoval z kamaráda, který právě vstoupil do armády, tím, že mu rytmicky předváděl pochodování vojáků.

 

DJ Afrika Bambaataa (vl. jm. Kevin Donovan) se na newyorské scéně pohyboval už od druhé poloviny 70. let. Od začátku se nadchl pro sound západoněmeckých Kraftwerk, od nichž lovil samply a tak vlastně pomohl tak této kapele získat jméno v New Yorku. Snad kvůli napojení na německou „elektrárnu“ se jeho muzice také občas říkalo electro. Inicioval také hnutí Zulu Nation, jakýsi pokus o znovuuvědomění si vlastní identity u černošského obyvatelstva NYC. Bambaatovi se též přisuzuje vynalezení scratchingu. Zpočátku vydával jen singly a maxisingly, na alba došlo až v polovině 80. let. Ze singlů jmenujme např. „Planet Rock“ (se samplem zmíněných Kratwerk), „Looking For Perfect Beat“ (oba z r. 1982), či „Renegades Of Funk“, „Frantic Situation“ (oba z r. 1983). Všechny byly shromážděny na LP „Planet Rock – The Album“ (1985, dále např. „Who You Funkin´ With?“). Za nejlepší Bambaatův počin je považován remix vlastní skladby „Planet Rock“ (1985). Líbilo se i tvrdé album „Beware, The Funk Is Everywhere“ (1986, např. „Tension“, „Funk You“, „Rock America“ plus cover „Kick Out The Jams“, původně od MC5). Bambaataa spolupracoval mj. i s Johnem Lydonem z P.I.L. a to v projektu Time Zone (1984, SP „World Destruction“).

 

Trojka Run D.M.C. z newyorského Queensu začala působit přibližně od roku 1981 a tvořili ji divocí mládenci v apartních kloboucích – Darryl „D.M.C.“ McDaniels (rap, DJ-ing), Joseph „Run“ Simmons (rap, DJ-ing) a Jason „Jam Jay Master“ Mizell (DJ-ing). Pomineme-li pokus Kurtise Blowa („Rockin´“), pak jako první nacpala do hudebního podkladu tvrdé kytary, což byla práce bílého producenta Ricka Rubina (po ZZ Top nejdelší vousy v showbyznysu). Ten společně s černošským producentem (a Runovým starším bráchou) Russellem Simmonsem založil label Def Jam a mj. se postaral o výborný markentingový tah, který měl následky nejen pro celou hip-hopovou subkulturu, ale také pro další vývoj rocku - v roce 1986 totiž nechal Run-D.M.C. udělat společnou nahrávku s Aerosmith (zmiňovaný song „Walk This Way“). Tehdy se celosvětově v záři reflektorů objevila fúze hip hopu a hard rocku, kterou později využívaly zejména hardcore-crossoverové skupiny (Biohazard, Rage Against The Machine, Clawfinger atd.).

Ale už předtím měli Run-D.M.C. slušný úspěch se singly singly „It´s Like That“, „Hard Times“ a „30 Days“ a deskou „Run-D.M.C.“ (1983, dále např. „Rock Box“, „Jam-Master Jay“). Pak následovalo první využití tvrdých kytar na platinovém albu „King Of Rock“ (1985, hit „King Of Rock“, dále např. skladby „Can You Rock It Like This“, „You Talk Too Much“, „Jam-Master Jammin´“, „You´re Blind“). Výše uvedená píseň „Walk This Way“ se objevila na nejúspěšnější nahrávce kapely, LP „Raisin´ Hell“ (1986, dále ještě hity „My Adidas“, „You Be Illin´“, „It´s Tricky“, či songy „Raising Hell“, „Proud To Be Black“). Trio se také mj. objevilo ve filmech „Krush Groove“ (1985, režie Michael Schultz) a „Tougher Than Leather“ (1988, režie Rick Rubin). V té době ovšem jeho sláva začala poněkud pohasínat – v podstatě natočilo už jen dva úspěšné singly: filmovou „Run´s House“ z LP „Tougher Than Leather“ (1988, dále např. „Mary, Mary“, „They Call Us Run-D.M.C.“) a po pěti letech ve třiadevadesátém hit Down With The King“ ze stejnojmenného LP „Down With King“ (dále např. Big Willie“, „Ooh, Whatcha Gonna Do“, „Can I Get It, Yo“). 

Nicméně je neoddiskutovatelným faktem, že se Run-D.M.C. velkou měrou zasloužili o propagaci hip hopu a také o jeho průlom do bělošských médií – byli první kapelou žánru, která postupně získala zlato, platinu i multiplatinu za prodeje alb, první kapelou žánru, která dostala Grammy, první kapelou žánru, která se objevila na MTV a také v pořadu American Bandstand a první kapelou žánru, která se objevila na obálce Rolling Stonu. Jako jediná hip-hopová kapela se účastnili koncertu Live Aid 1985. Navíc změnili i oblékání v hip-hopu, jestliže old-schooleři Blow  nebo GF&TFF  vystupovali ve funkově nablýskaných hadrech, Run-D.M.C. se oblékli do sportovních bund, tepláků, na hlavy si nasadili klobouky a na nohy nazuli adidasky.

Nyní uveďme ještě někoho mladšího - u Def Jam nahrával i talentovaný newyorský teenager z Queensu LL Cool J (vl. jménem James Todd Smith). Ten se coby sedmnáctiletý dobře uvedl s albem „Radio“ (1985, hit „I Can´t Live Without My Radio“, dále např. „I Need Beat“, „That´s A Lie“, „You Can´t Dance“), které získalo platinu (těsně v závěsu za Run-D.M.C.). A stejně úspěšně si vedla i další LP „Bigger And Deffer“ (1987, hit „I Need Love“, dále např. „I´m Bad“, „Get Down“, „Ahh, Let´s Get Ill“) a „Walking With A Panther“ (1989, hity „I´m That Type Of Guy“, „Going Back To Cali“, dále např. „Droppin´ Em“, „One Shot At Love“). Dle kritiky je však jeho nejlepším albem „Mama Said Knock You Out“ (1990, hity „Around The Way Girl“, „Mama Said Knock You Out“, „The Boomin´ System“, dále např. „To Da Break Of Dawn“, „6 Minutes Of Pleasure“). Později se dobře chytlo album „Mr. Smith“ (1995, hity „Hey Lover“ a „Loungin´“, „Doin´ It“, dále např. „Life Is…“, „I Shot Ya“, „Hip Hop“). V 90. letech se prosadil i jako herec: v televizi to byl sitcom „In The House“ (1995-1999) a za všechny filmy bych jmenoval „The Hard Way“ (1991, režie John Badham), „Out-Of-Sync“ (1995, režie Debbie Allen), „In Too Deep“ (1999, režie Michael Rymer) a „Deep Blue Sea“ (1999, to je ten s tím žralokem, co zase téměř všechny sežere).

Newyorské duo EPMD (Erick Sermon a Parrish J. Smith) se uvedlo debutem „Strictly Business“ (1988, např. „Strictly Business“, „You Gots To Chill“, „I´m Housin´“, „So Let The Funk Flow“) na němž si pohrávalo se samply songů od Kool And The Gang, Boba Marleyho nebo třeba Steve Miller Bandu. Na něj navázalo kritiky oceňovanou deskou „Unifinished Business“ (1989, např. „So Wat Cha Sayin“, „The Big Payback“, „Jane II“, „Please Listen To My Demo“, „You Had Too Much To Drink“). Asi nejoblíbenějšími alby EPMD se staly „Business As Usual“ (1991, hit Gold Digger“, dále např. „Hardcore“, „Rampage“, „Jane 3“, „For My People“) a „Business Never Personal“ (1992, hit „Crossover“, dále např. „Head Banger“, „Boon Dox“, „Nobody´s Safe Chump“, „Cummin´ At Cha“).

Nyní jedna z mála kvalitních bílých výjimek.

Jedinou známou bílou rapovou kapelou na konci osmdesátých a v průběhu devadesátých let byli totiž newyorští srandisté a provokatéři Beastie Boys, míchající hip-hop se sedmdesátkovým hard rockem, s prvotní úchylkou vysamplovat zeppoše a ejsídísíčka. I jejich sound měli pod palcem Rubin se Simmonsem, kteří uvedli v dokonalost svůj nápad spojit tvrdý bigbít s rapem, tak jak se jim to povedlo s Run-D.M.C.. Trojice Beastie Boys byla původně HC-punkovou partou a tvořili ji Michael „Mike D.“ Diamond (voc, ds), Adam „MCA“ Yauch (voc, bg) a Adam „Ad-Rock“ Horowvitz (voc, g), později se jim všem začal líbit hip-hop a začali si pohrávat s elektronikou (viz. laškovný singl „Cooky Puss“, 1983). Když je dostali do rukou oba progresivní producenti, tak skupinu naučili poslouchat celé spektrum rocku, což se projevilo už na SP „Rock Hard“, 1985 a zejména na skvělém debutním  LP „Licensed To Ill“ (1986), které se stalo jedním z nejzásadnějších alb 80. let, mj. podnítilo vznik crossoveru. Obsahuje skvělé pecky „Fight For Your Right“, „No Sleep Till Brooklyn“,, „Rhymin & Stealin´“, „The New Style“, „Slow And Low“, „Girls“,a je plné úžasných riffů, fint a nádherně ukradených nápadů (samply AC/DC a Led Zeppelin). V Rolling Stonu skvěl se slavný titulek: „Tři idioti vytvářejí mistrovské dílo“.

Úspěch desky, řádění a vulgarity na koncertech, skandální světové turné, ozdobené jejich příšerným chováním včetně rvaček s policií, zajistily Beastie Boys statut absolutních hvězd a také pozornost mezi rockery neoblíbené cenzorní organizace Parent´s Music Resource Center (Hudební informační centrum pro rodiče). „Výbor rodičů pro dohled nad texty písní měl tehdy v roce 87 období svý největší slávy. Úplně šíleli!“ smějí se BB v seriálu Dancing In The Street (X). Byli prostě jednou velkou provokací – a totálním nářezem. Na konci dekády ale poněkud stagnovali a odešli od Def Jam. Další deska „Paul´s Boutique“, natočená už u velké firmy, je víceméně experimentální a „jen“ lehce nadprůměrná (1989, hit „Hey Ladies“ , dále např.„Looking Down The Barrel Of A Gun“, „Shardach“, „Shake Your Ramp“).

Pak se situace trochu zlepšila s tvrdou deskou „Check Your Head“ (1992, hit „So What´cha Want“, dále např. „Pass The Mic“, „Gratitude“,  „Time For Livin´“, pův. od Sly & The Family Stone), a o dva roky později bylo natočeno velmi dobré album „Ill Comunication“ (1994, hit „Sabotage“, dále např. „Sure Shot“, „Root Down“, „Futterman´s Rule“, „Heart Attack Man“, Shamballa“) . Na obou deskách se BB v několika písních vrátili ke svým hardcorovým začátkům. Tento návrat ozdobili i hustým épéčkem „Aglio E Olio“ (1995, např. „Brand New“, „Deal With It“, „I Want Some“, „You Catch A Bad One“). Mezitím si zahráli i na známém festivalu Lollapalooza. Dekádu zakončili platňou „Hello Nasty“ (1998, s hitem „Intergalactic“, dále např. „Body Movin´“, „The Negotiation Limerick File“, „Super Disco Breakin´“, „Remote Control“). Skupina (zejména Adam Yauch) se také výrazně angažovala v hnutí na podporu svobody pro Tibet („Free Tibet“) a pořádala každoroční hudební festival za účasti hvězd rocku.

Poznámka: tři výše jmenované subjekty (Run D.M.C., LL Cool J a Beastie Boys) plus někteří další umělci (např. Kurtis Blow) si zahráli v prvním filmu o hip hopu (tedy spíše o labelu Def Jam), který se jmenoval „Krush Groove“ a v roce 1985 ho natočil režisér Michael Schultz.

Ke konci dekády se rapové texty ještě zradikalizovaly a zpolitizovaly; což bylo znát kupříkladu na tvorbě newyorských Public Enemy,  kteří také vydávali u Def Jam. Skupinu založili v první polovině 80.let Carlton D. „Chuck D“ Ridenhour a William J. „Flavor Flav“ Drayton Jr., přičemž kromě nich ji dále tvořili Norman „Terminator X“ Rogers, Richard „Professor Griff“ Griffin a The S1W plus team producentů a hudebníků (třeba Vernon ReidLiving Colour, Eric „Vietnam“ Sadler nebo Hank Shocklee). Jejich muzika byla velmi tvrdá, ale texty ještě tvrdší, tak, jak se na „veřejného nepřítele“ sluší a patří. Aby jim navíc dodali i vizuální váhu, ověsili se rappeři budíky, coby symbolu pro probuzení afro-americké menšiny. „Nebyl to rap o mejdanech. Kapely - jako Run D.M.C.- možná mluvily o problémech, ale nikdy nebyly politický. Public Enemy mluvili o situaci černý Ameriky v době, kdy každý mladý černoch byl veřejný nepřítel. To zvýšilo uvědomění rapovýho publika,“ říká producent Russell Simmons v dokumentu Dancing In The Street (X). PE byli ve svém projevu zuřiví, vzteklí, nenávistní. Za Reagana a Bushe se totiž výdobytky hnutí za občanská práva z konce sixties opět začaly proměňovat v nepříjemnou veteš, které je třeba se v nablýskané době nenápadně zbavit. Černošské obyvatelstvo začalo zase žít v obavách a nejistotě. A PE tyto obavy a nejistoty svou muzikou odráželi. Což je nakonec slyšet i na jejich deskách.

Přehlídku nahrávek PE bych zahájil kvalitním debutem „Yo! Bum Rush The Show“ (1987, např. „You´re Gonna Get Yours“, „Miuzi Weighs A Ton“, „Sophisticated Bitch“, „Public Enemy No. 1“, „Timebomb“, „Raise The Roof“). O rok později přišla první platina za kritickými hvězdami ověnčené album „It Takes A Nation Of Millions To Hold Us Back“ (1988, hity „Bring The Noise“, „Don´t Believe The Hype“, dále např. songy „Black Steel In The Hour Of Chaos“, „Night Of The Living Baseheads“, „Rebel Without A Pause“, „She Watch Channel Zero“). Do další platiny se zabalilo i LP „Fear Of A Black Planet“ s jednou z nejvlivnějších skladeb hip-hopu „Fight The Power“ (1990, dále hit  „911 Is A Joke“, a pak ještě např. „Welcome To The Terrordome“, „Brothers Gonna Work It Out“, „Revolutionary Generation“, „Fear Of A Black Planet“). Skladba se stala také ústřední melodií filmu „Do The Right Thing“ režiséra Spike Leeho. Zajímavý je také fakt, že po vzoru Run D.M.C. se i Public Enemy pustili do společného projektu s bílou rockovou kapelou – stará skladba „veřejného nepřítele“ „Bring The Noise“, nově zaranžovaná společně s thrashmetalovými Anthrax, se považuje za základní moment vzniku crossoverového substylu, tzv. rap-metalu (např. Clawfinger). Objevila se na desce „Apocalypse ´91 – The Enemy Strikes Black“ (1991, hity „Can´t Truss It“, „Shut Em Down“, dále např. „Nighttrain“, „By The Time I Get To Arizona“, „I Don´t Wanna Be Called Yo Niga“).

V roce 1994 PE vydali desku „Muse Sick-n-Hour Mess Age“ (hit „Give It Up“, dále např. „What Side You On?“, „So Watcha Gonna Do Now“, „I Stand Accused“, „Hitler Day“, „What Kind A Power We Got?“). a v osmadevadesátém vytvořil soundtrack pro film Spike Leeho „He Got Game“ (hit „He Got Game“ – společně se Stephenem Stillsem, dále např. „Resurrection“ – společně s Masta Killou z Wu-Tang Clan, „Shake Your Body“. „What You Need Is Jesus“). O rok později přišel do party další muzikant DJ Lord (vl.jm. Lord Aswood), když vyměnil Terminátora X a částečně se podílel i na další řadovce „There´s A Poison Goin´ On“ (1999, např. „Do You Wanna Go Our Way???“, „LSD“, „Crayola“, „Kevorkian“).  Public Enemy jsou pravděpodobně nejdůležitější rapovou skupinou v historii hip hopu.

O spojení hip hopu a jazzu se zase snažili uznávaní, komerčně úspěšní A Tribe Called Quest z New Yorku. Skupinu tvořili rappeři Ali Shaheed Muhammad, Malik Isaac Taylor neboli Phife Dawg a Jonathan Davis, zvaný Q-Tip,, přičemž všichni prosazovali myšlenky afro-centrismu. Poprvé prorazili s albem „People´s Instinctive Travers And The Paths Of Rhythm“ (1990, např. „Bonita Applebum“, „I Left My Wallet In El Segundo“, „Can I Kick It?“, „Push It Along“, „Luck Of Lucien“), vzápětí se ukázali s platinovou deskou „The Low And Theory“ (1991, např. „Jazz /We´ve Got/“, „Scenario“, „Check The Rhime“, „Buggin´ Out“), přičemž stejně byla oceněna i alba „Midnight Marauders“ (1993, např. „Award Tour“, „Electric Relaxation“, „Steve Biko /Stir It Up/´“, „Oh My God“ s hostujícím Bustou Rhymesem) a „Beats, Rhymes And Life (1996, např. „1nce Again“, „Get A Hold“, „The Hop“ , „Stressed Out“ – s hostující  Faith Evans).

Bostonští Gang Starr (Keith E. „MC Guru“ Elam a Christopher E. „DJ Premier“ Martin) se snažili o spojení hip hopu a jazzu se sociálními a politickými texty. Debutovali albem „No More Mr. Nice Guy“ (1989, hit „Positivity“, dále např. „Jazz Music“, „Got U“, „Manifest“), ale kritiky nadchla už dvojka „Step In The Arena“ (1991, songy „Lovesick“, „Step In The Arena“, „Just To Get A Rep“, „Who´s Gonna Také The Weight“), stejně jako trojka „Daily Operation“ (1992, např. „Take It Personal“, „Ex Girl To The Next Girl“, „The Place We Dwell“, „Daily Operation“). V roce 1994 měl GS první hit „Mass Appeal“ z desky „Hard To Earn“ (dále např. „Code Of The Streets“, „Suckas Need Bodyguards““, „Blowin´ Up The Spot“). O tři roky později zabodovali singlem „You Know My Steez“. Rapper a textař Guru se zároveň udělal i sám pro sebe a to sólovými alby deskami „Jazzmatazz Vol. 1“ (1993, např. „Trust Me“, „Loungin“, „No Time To Play“, „Le Bien Le Mal“) a „Jazzmatazz Vol. 2“ (1995, např. song „Watch What You Say“, „Living In This World“, „Lifesaver“, „Young Ladies“).

Z floridského Miami pocházeli čtyři maníci, říkající si 2 Live Crew. Dali se dohromady v polovině 80.let, přičemž produkovali ostré sociálně-kritické, někdy humorné a někdy hodně vulgární texty a v podkladu jim k tomu občas hrál šlapavý funky-bigboš s mnoha nakradenými samply. Hoši hodně samplovali rockové riffy (Hendrix, Van Halen). Známo je LP „As Nasty As They Wanna Be“ - to je to, jak na obalu leží pod těma rozkročenejma holkama v bikinách (1989, hit „Me So Horny“, dále songy „C´mon Babe“, „Break It On Down“, „The Fuck Shop“). O rok později měli hit „Banned In U.S.A.“ (1990), v němž použili jako sampl Springsteena - song pocházel z alba „Banned In The U.S.A.“ (1990, dále např. „Fuck Martinez“, „Do The Bart“, „Mama Juanita“), v jedenadevadesátém se chytil singl „Pop That Coochie“. Někdy se jejich snažení říkalo dirty rap.

Když se vrátíme do newyorské čtvrti Queens, nalezneme zde hip-hopovou skupinu Onyx, s velmi výrazným podkladem baskytary. Svého času hodně jela jejich alba „Bacdafucup“ (1993, hity „Slam“, „Throw Ya Gunz“, dále např. „Shiftee“, „Atak Of Da Bal-Hedz“, „Da Nex Niguz“) a „All We Got Iz Us (1995, např. „Last Dayz“, „Betta Off Dead“, „Shout“, „Live Niguz“). Eklekticky působil mladičký, brooklynský rapper Nas na svém street-rapovém debutu „Illmatic“ (1993, hitíky „The World Is Yours“, „It Ain´t Hard To Tell“, dále např. „Halftime“, „N.Y., State Of Mind“, „Life´s A Bitch“). Syn newyorského jazzmana Olu Dara se prosadil i s dvojkou „It Was Written“ (1996, hit „Street Dreams“ , dále např. „It I Ruled The World“, „The Message“, „Affirmative Action“, „I Gave You Power“).

Zmiňovaní umělci převážně žili a tvořili v New Yorku a okolí (Boston atd.) a proto se této scéně začalo říkat east coast. Přestože byla mnohdy drsná a politická, to, co z určité rivality vzešlo v Los Angeles a okolí, a začalo si říkat west coast, ji v mnohém překonávalo.

Té nejdrsnější textové poloze, plné militantních sloganů, drsného sexu, nenávisti a násilí, se říkalo, jak už jsme uvedli, gangsta rap (jednou z jeho inspirací bylo i hnutí Černých panterů, násilnická organizace z 2. pol. 60. let).

Patřil sem Ice-T (vl. jm. Tracy Marrow), který se sice narodil v New Jersey, ale žil v Los Angeles. Nejprve působil coby samostatný subjekt funkového gangsta-rapu, který je slyšet na SP „Colors“  (1988) a albech „Power“ (1988, hity „I´m Your Pusher“, „High Rollers“, dále např. „Personal“, „Drama“, „The Syndicate“),  „The Iceberg/Freedom Of Speech…Just Watch What You Say“ (1989, např. „Lethal Weapon“, „You Played Yourself“, „What Ya Wanna Do?“, „Peel Their Caps Back“, „The Girl Tried To Kill Me“)  a „O.G. – Original Gangster“ (1991, hit „New Jack Hustler“, dále např. „Original Gangster“, „Mind Over Matter“, „Midnight“, „Ziplock“). Následně postavil hardcore partu Body Count a stal se významným reprezentantem rockového crossoveru (mj. alba „Body Count“, 1992, se songem „Cop Killer“, dále deska „Born Dead“, 1994), takže krátký text o skupině je právě v kapitole Význační představitelé crossoveru. Však taky, když se připravoval soundtrack k filmu „Judgement Day“ (1993), tedy propojení mezi rockery a rappery, dal se Ice-T do holportu se Slayer a společně zabouřili ve třech peckách od Exploited. Zachmuřený výraz rappera, předurčil ho též k herecké dráze. Poprvé se objevil před kamerou v roce 1984 ve filmu „Breakin´“ (režie Joel Silberg) a další filmy následovaly, vybírám „New  Jack City“ (1991, režie Mario Van Pebles), „Ricochet“ (1991, režie Russell  Mulcahy), „Trespass“ (1992, režie Walter Hill), „Surviving The Game“ (1994, režie Ernest R.Dickerson), „Johnny Mnemonic“ (1995, režie Robert Longo), „Mean Guns“ (1997, režie Albert Pyun) atd.

Do výše zmíněného hip-hopového subžánru počítáme samozřejmě také Boo – Yaa T.R.I.B.E., další Kaliforňany (původem ze Samoy), těžkotonážní bratry Devouxovy, vystupující pod přezdívkami Ganxsta Ridd (Paul), The Godfather (Ted), Murder One (Roscoe), Montsa O (Danny), Kobra (Donald), E.K.A. (David), stálice a pevnou součást gangsta scény v Los Angeles. Na rozdíl od většiny skupin žánru se dokázali sami doprovázet na nástroje. Jejich funkově hraný h-h byl inspirován kapelou Funkadelic a  lze ho slyšet na deskách „New Funky Nation“ (1990, „Psyko Funk“, „Six Bad Brothers“, „Don´t Mess“, „Walk The Line“, „R.A.I.D.“) či „Doomsday“ (1994, „Doomsday“, „Set Tripping“, „Kill ´Em All“, „Get Gatted On“, „Death Row California“). Ve stejné době si BYT dali společný song s Faith No More na sampler „Judgement Day“ a začali tíhnout k hardcore-crossoveru. Což je slyšet na albu „Occupation Hazardous“ (1995, např. „Born May 1st.“, „Occupation Hazardous“, „G´s From The Otha Side“, „Chilling On The Westside“, „If I Die, Let Me Roll“, „Happy Feeling“) a zejména na tvrdém EP „Metally Disturbed“ (1996, např. „Boogie Man“ s podkladem „Jungle Boggie“ od K&TG, dále „Metally Disturbed“). Tuto cestu k tvrdému rocku završilo elpí „Angry Samoans“ (1997, např. „Where U Want It“, „Skared For Lyfe“, „Kill For The Family“, „Breakin´“ Lyfe Sykos“, „Mr. Mister Redeyes“, „Buried Alive“, „Full Metal Jack Move“). Teda řeknu – fakt bych se jich bál!!

Oceňováni byli též The Pharcyde z L.A. a to zejména za album „Bizzare Ride II The Pharcyde“ (1992, hit „Passing Me By“, dále např. „I´m That Type Of Nigga“, „Oh, Shit“, „Ya Mama“).

Hlavními představiteli subžánru byli losangeleští N.W.A., group, která fungovala zhruba v letech 1986-91. V základu ji tvořili rappeři Eric L. „Easy-E“ Wright (voc), Andre R. „Dr. Dre“ Young (voc, ks, programming, aut. ds, turntables), Antoine „DJ Yella“ Carraby (voc, dj-ing, ds), Lorenzo J. „Mr. Ren“ Patterson (voc), a O´Shea „Ice Cube“ Jackson (voc), který ji ale opustil už na přelomu let 1989-90. Debutové album „Straight Outta Compton“bylo přijato velmi  dobře  (1988, např. „Straight Outta Compton“ a  také  „hit“ „Fuck Tha Police“ dále např. „Gangsta Gangsta“, „Express Yourself“, „If It Ain´t Ruff“, „8 Ball“), EP „100 Miles And Runnin´“ zase obsahovalo stejnojmenný hit „100 Miles And Runnin´“ (1990). Svůj gangsterský útok zakončili N.W.A. elpíčkem „Effil4zaggin“ (neboli „Niggaz4life“, 1991, songy „Appetite For Destruction“, „Alwayz Into Somethin´“, „Real Niggaz Don´t Die“, „Findum, Fuckum & Flee“, „She Swallowed It“), následně se rozešli a pokračovali na sólových dráhách. 

Jako první odešel z N.W.A. Ice Cube a bylo znát, že moc dobře ví, co bude dělat. Za prvé točit rapové desky a za druhé hrát ve filmech. Nejprve se představil s moderně pojatým hip-hopovým albem „Amerikkka´s Most Wanted“ (1990, songy „AmeriKKKa´s Most Wanted“, „What They Hittin´ Foe“, „Who´s The Mack?“, „You Can´t Fade Me“, plus „Endangered Species“ s Chuckem D z Public Enemy) na které navázal hustým EP „Kill At Will“ (1990, např. „Jackin´ For Beats“, „Get Off My Dick And Tell Yo Bitch To Come Here“ ). O rok později vychází album „Death Certificate“ (1991, např. „Steady Mobbin“, „True To The Game“, „The Wrong Nigra To Fuck Wit“, „Man´s Best Friend“, „A Bird In The Hand“) a v dalším roce rapperovo nejúspěšnější elpí „Predator“ (1992, hity „Wicked“, „It Was A Good Day“, „Check To Sell“, dále např. „When Will They Shoot“, „We Had To Tear This Mothafucka Up“). Po průměrné desce „Lethal Injection“ (1993, hit „Bop Gun /One Nation/“ – s George Clintonem, dále např. „Really Doe“, „You Know How We Do It“ ) se Ice Cube už více věnoval filmování a psaní soundtracků. A většinou dostával hlavní nebo téměř hlavní role, jako třeba ve snímcích „Boyz n The Hood“ (1991, režie John Singleton), „Trespass“ (1992, režie Walter Hill), „Friday“ (1995, režie F.Gary Gray), „Three Kings“ (1999, režie David O.Russell) včetně u nás nechvalně známé, velmi debilní „Anakondy“ (1997, režie Luis Llosa).

 

Určitý hudební přelom v hip hopu naznačil bývalý člen N.W.A. Dr. Dre svou deskou „The Chronic“ (1992, hity „Nuthin´ But A ´G´ Thang“, „Fuck Wit Dre Day /And Everybody´s Celebratin´/“, dále mj. „Let Me Ride“, „A Nigga Witta Gun“, „Lyrical Gangbang“), na níž spolupracoval s mladým rapperem Snoop Doggy Doggem a coby podklad zvolil clintonovsko-collinsovský funk. No, po pravdě řečeno, oni to sice začali The Boo – Yaa T.R.I.B.E., ale prodeje jejich desek se pohybovaly hluboko pod Dr. Dre, který za The Chronic dostal tři platiny, tudíž vlivnějším se stal právě on.  Ať tak či onak - celé této formě hip hipu se následně začalo říkat gangsta funk neboli G-funk. V pětadevadesátem Dr. Dre  zabodoval singlem „Keep Their Heads Ringin´“ ze soundtracku k filmu „Friday“. Nu, a na konci tisíciletí pak natočil dvojnásobně úspěšnější album než debut, desku s poněkud matoucím názvem „2001“ (1999, hity  „Still D.R.E.“ a  „The Next Episode“– oba se Snoop Doggem plus „Forgot About Dre“Eminemem, dále např. „Whats The Diference“). Když se znovu vrátíme k desce The Chronic, je třeba říci se jednalo jen o tzv. „beef“ (neboli rapový souboj) s dalším ex-členem N.W.A. Easym-E. Hoši se pohádali o prachy, jak to tak chodí. Easy-E odpověděl deskou „It´s On (Dr.Dre) 187um Killa“ (1993, hit „Real Muthaphuckkin G´s“, dále např. „Exxtry Special Thankz“, „Any Last Werdz“, It´s On“), která ovšem v hudebním podkladu Doca Dre dost kopčila. No, ale hlavně, že tu byl ten beef, že jo… Beef nakonec skončil Easy-E-ho smrtí – příčinou kupodivu nebyla kulka soupeře, nýbrž AIDS.

Na sound Doca Dre jakoby navazoval rapper a herec Snoop Doggy Dogg (vl. jménem Calvin Cordozar Broadus Jr.) z Long Beach, LA, aby také ne, když mu tento rapper pomohl nastartovat kariéru hostováním na své desce „The Chronic“. Ale je třeba říci, že Snoop DD staršího kolegu prodeji svých - na hip hop melodických – desek překonal. Ty byly samozřejmě platinové, tak si pojďme některé uvést:  „Doggystyle“ (1993, hity „Who Am I /What´s My Name?/“, „Gin And Juice“, dále např. „Doggy Dogg World“, „Murder Was The Case“, „Serial Killa“ plus cover „Lodi Dodi“, pův. od Slick Ricka), „Tha Doggfather“ (1996, hit „Snoop´s Upside Ya Head“, dále např. „Gold Rush“, „Doggfather“, „Vapors“, „Up Jump Tha Boogie“) a kritiky popravenou „Da Game Is To Be Sold, Not To Be Told“ (1998, hit „Still A G Thang“, dále „Woof!“, „Slow Down“). Snoop Doggy Dogg vlastně g-funku jako stylu proboural cestu na komerční výsluní. A… ještě nějaké ty filmy, v nichž si zahrál: „Caught Up“ (1998, režie Darin Scott), „The Wrecking Crew“ (1999, režie Albert Pyun) a „Whiteboyz“ (1999, režie Marc Levin).

V roce 1994 se s g-funkem prosadil i další kalifornský rapper Warren G, jinak též byvší spoluhráč SSnoop Dogga. Jednalo se o platinovou desku „Regulate…G Funk Era“ (hit „Regulate“, dále např, „This D.J.“, „Do You See“, „Recognize“, „This Is The Shack“) na níž si zahostoval další byvší spoluhráč Nate Dogg. Talent pak Warren G potvrdil na dvojce „Take A Look Over Your Shoulder“ (1997, cover-hit „I Shot The Sherriff“, pův. od Boba Marleyho, dále např. „Smokin´ Me Out“, „Whot We Go Through“, „Relax Ya Mind“). Do G-funku by patřil i kalifornský rapper Coolio, jehož poznávacím znamením byl takový ten podivný chobotnicový účes. Na desce „It Takes A Thief“  měl hit „Fantastic Voyage“, (1994, dále např. „I Remember“, „County Line“, „Mama, I´m In Love Wit A Gangsta“), o rok později už byl hvězdou díky albu „Gangsta´s Paradise“ (1995, hit „Gangsta´s Paradise“, dále např. „Ghetto Highlites“, „Too Hot“, „1,2,3,4 /Sumpin´ New/“, „Bright As The Sun“, společně s Willem Wheatonem). V roce 1997 natočil Coolio album „My Soul“ (hit „C U When U Get There“, dále např. „Ooh La La“, „Knight Fall“, „Homeboy“).

Byli ovšem tací, kteří nepodlehli nově se rodící módě g-funku, ale přesto dokázali být v rámci gangsta rapu dosti neotřelí – zde je třeba jmenovat newyorský soubor Wu-Tang Clan, u něhož byl nejznámější figurou rapper Method Man, (vl.jm. Clifford Smith), ale i jména některých dalších měla u hip-hoppových fandů slušný věhlas: GZA neboli The Genius (vl.jm. Gary Grice), Ghostface Killah (vl. jm. Dennis Coles), RZA (vl. jm. Robert F. Diggs), Ol´ Dirty Bastard (vl. jm. Russell T. Jones) eventuelně Raekwon (vl.jm. Corey Woods).. Talentovaní chlapci tvořili na (převážně klišoidní) hip hop vcelku eklektickou muziku. Známými alby jsou zejména první dvě z devadesátých let: „Enter The Wu-Tang (36 Chambers)“ (1993, např. písně „Method Man“, „C.R.E.A.M.“, „Can It Be  All So Simple“, „Bring Da Ruckus“, „Protect Ya Neck“) a „Wu-Tang Forever“ (1997, např. „It´z Yourz“, „Triumph“, „Reunited“, „Visionz“, „Heaterz“). O Wu-Tang Clanu byl také natočen francouzský dokument „Culture Hip Hop A New York“ (1994, režie Claudie Fleouter, Jean-Francois Vallee).

Nyní si proberměž některé samostatné domácí práce jednotlivých členů. Method Man byl s prodejem svých alb obchodně úspěšný, nejvíce zabral debut „Tical“ (1994, hit „I´ll Be There For You/You´re All I Need To Get By“ s Mary J. Blige, dále např. „Bring The Pain“, „Release Yo´Delf“, se zpěvačkou Blue Raspberry, „All I Need“). Stejně dobře se prodávala i dvojka „Tical 2000: Judgement Day“ (1998, např. „Break Ups 2 Make Ups“, „Judgement Day“, „Dangerous Grounds“, „Cradle Rock“, „Retro Godfather“). MM si posléze zahrál i v několika filmech jako třeba „One Eight Seven“ (1997, režie Kevin Reynolds) nebo „Belly“ (1998, režie Hype Williams). S dalším rapperem Redmanem vytvořili na konci nineties duo, působicí pod značkou Method Man & Redman (viz níže). Další z členů WTC Raekwon se zase prosadil s kritiky velmi dobře hodnocenou deskou „Only Built 4 Cuban Linx“ (1995, např. „Incarcerated Scarfaces“, „Glaciers Of Ice“, „Heaven & Hell“, „Ice Cream“, „Wu-Gambinos“).

A nadále se věnujeme Wu-Tang Clanu a jeho členům. Rapper GZA přezdívaný fanoušky The Genius vydal po svém neúspěšném debutu mnohem prodávanější album, nazvané „Liquid Swords“ (1995, např. „Liquid Swords“, „Shadowboxin“ – s Method Manem, „Gold“, „Cold Word“, „Swordsman“, „B.I.B.L.E.“ - s Killah Priest). Také „géniovo“ třetí album mělo slušný ohlas – jmenovalo se tajemně „Beneath The Surface“ (1999, např. „Publicity“, „Breaker, Breaker“, „Cash Your Crew“, „High Price, Small Reward“, „Feel Like An Enemy“). Dalším do party byl Ghostface Killah, který se blýskl platinovým albem „Ironman“ (1996, např. songy „All That I Got Is You“ – s Mary J.Blige, „Daytona 500“, „Wildflower“, „After The Smoke Is Clear“). Dnes již nežijící rapper s příznačným jmeném Ol´ Dirty Bastard vydal během 90.let také dvě alba – „Return To The 36 Chambers: The Dirty Story“ (1996, např. „Brooklyn Zoo“, „Shimmy Shimmy Ya“, „Goin´ Down“, „Raw Hide“) a „Nigga Please“ (1999, např. „Get Your Money“, „You Don´t Want To Fuck With Me“, „Gettin´ High“, „I Want Pussy“). „Géniův“ bratranec, rapper a producent RZA se na konci nineties zase uvedl elpíčkem „As Bobby Digital In Stereo“ (1998, např. „B.O.B.B.Y.“, „Domestic Violence“ – s Jamie Sommers, „Holocaust /Silkworm/“, „Love Jones“, „Mantis“, „Lab Drunk“).

Method Manem spolupracoval také další rapper ze stáje  Def Jam, newyorčan Redman (vl. jm. Reginald „Reggie“ Noble). Jeho alba sice nedosahovala takových úspěchů jako nosiče jeho kámoše MM, přesto se ale vždy nějakých těch pár stovek tisíc prodalo a byla i oceňována kritiky. A to hned od debutu „Whut? Thee Album“ (1992, např. „Blow Your Mind“, „Time 4 Sumaksion“, „How To Roll A Blunt“, „Da Funk“), přes dvojku „Dare Iz A Darkside“ (1994, např. „Rockafella“, „Can´t Wait“, „Cosmic Slop“, „Green Island“, „Bobyahed2dis“) a SP „Funkorama“ (1995), trojku „Muddy Waters“ (1996, např. „Whateva Man“, „Pick It Up“, „It´s Like That /My Big Brother/“, „Case Closed“, „Smoke Buddah“) až ke čtyřce „Doc´s Da Name 2000“ (1998, např. „I´ll Bee Dat“, „Da Goodness“, „Let Da Money Out“, „Jersey Yo!“). Následně přišlo ke slovu duo Method Man & Redman a výsledkem pak bylo album „Blackout!“ (1999, např. „How High“, „Tear It Off“, „A Special Joint“, „Cereal Killer“, „Cheka“). Později se oba společně proslavili jedním takovým „hulícím“ filmem. Z Michiganu pocházel rapper Me Phi Me, který byl známý tím, že do hudebního, mnohdy funkového podkladu používal akustické nástroje (akust. kytaru, foukací harmoniku atd.). Možné kořeny u The Last Poets a Sly And The Family Stone. Z alb bych uvedl „One“ (1992, např. „Sad New Day“, „Not My Brotha“, „The Credo“, „Keep It Goin´“, „Black Sunshine“). Není bez zajímavosti, že Mephimeho song „Here We Come“ je jedním ze stěžejních jak na soundtracku, tak přímo v kyberpunkém thrilleru „Strange Days“ (1995).

Poslední položkou gangsterského substylu G-funk je bývalý člen Digital Underground (viz. níže) newyorsko-kalifornský rapper, herec, násilník a nešťastník Tupac Shakur, (nebo taky 2Pac), . Například, když byl No. 1 na americké hitparádě, seděl zrovna v krimu. Co se týče nahrávek, nejprve bych uvedl singly „I Get Around“ a „Keep Ya Head Up“ z alba „Strictly 4 My N.I.G.G.A.Z.“ (1993, dále např. „Papa´z Song“, „Holla If Ya Hear Me“). Pokud se podíváme na alba, bodoval zejména s hudebně vynalézavými deskami hozenými do r&b „Me Against The World“ (1995, hit „Dear Mama“, dále např. „So Many Tears“, „Temptations“, „Can U Get Away“, „Death Around The Corner“), „All Eyez On Me“ (1996, hity California Love“, „How Do U Want It“, dále např. „2 Of Amerika Most Wanted“, „Life Goes On“, „I Ain´t Mad At Cha“) a „The Don Killuminati: The 7 Day Theory“ (1996, hit „Hail Mary“, dále např. „Toss It Up“, „To Live & Die In L.A.“, „Just Like Daddy“). Zahrál si v několika filmech (většinou hlavní role), jimiž byly třeba „Juice“ (1992, režie Ernest R. Dickerson), „Poetic Justice“ (1993, režie John Singleton), „Above The Rim“ (1994, režie Jeff Polack), „Bullet“ (1996, režie Julien Temple), „Gridlock´d“ (dokončen 1997, režie Vondie Curtis-Hall) a „Gang Related“ (dokončen 1997, režie Jim Kouf). Tupac si slávy moc neužil - někdo ho v roce 1996 odpráskl. Ani není divu, když vydával u labelu, který se jmenoval Death Row (cely smrti).

I na východním pobřeží jeden rapper objevil kouzlo jazzu, soulu a funku – byl jím vysoký a objemný chlapík jménem Christopher George L. Wallace, nosící uměleckou  přezdívku Notorious B.I.G. a působící v New Yorku. Původně drogový dealer a Tupacův kámoš, později jeho obchodní konkurent a nepřítel. Oni dva se stali jakýmsi zosobněním boje mezi east coast a west coast. Notoriovými úspěšnými zářezy na pažbě se stala alba s prorockými názvy „Ready To Die“ (1995, hity „Once More Chance“, „Bigg Poppa“, dále např. „Juicy“, „Things Done Changed“, „Ready To Die“) a „Life After Death“ (1997, hity „Hypnotize“, „Mo Money, Mo Problems“, dále např. „Sky´s The Limit“, „Somebody´s Gotta Die“, „I Love The Dough“). Proč prorockými? I „neblaze proslulého velikána“ krátce po vydání druhého alba v Los Angeles někdo prostřílel jako řešeto.

N-B.I.G.-ovým producentem byl talentovaný newyorský tanečník (a již méně talentovaný) rapper Sean „Puff Daddy“ Combs. On sám vydal svoji první autorskou desku (jako Puff Daddy & The Family) až poté, co byla násilně přerušena jeho spolupráce s Notoriem. „Pop“-hopové album „No Way Out“ obsahovalo velký hit „I´ll Be Missing You“, který nazpíval společně s Faith Evans, vdovou po N.B.I.G.ovi,  a jemuž vévodil v podstatě šlohnutý podklad od Police (1997, další hity „Been Around The World“, „Can´t Nobody Hold Me Down“, dále např. „It´s All About Benjamins“, „Victory“). To elpí samplovalo z rocku a popu co se dalo, proto Puffa pravověrní rappeři moc v lásce nemají. Ony už to ani nebyly samply, ale spíš loupeže. O rok později mu zeppelinský kytarista Jimmy Page zapůjčil práva na vysamplování hlavního motivu skladby „Kashmir“ jako podkladu k Puffymu rapu nazvanému „Come With Me“. Toto propojení starého a nového se stalo ústředním songem velkofilmu „Godzilla“. Když si skladbu poslechnete, je vám hned jasné, že Puff začmuchal u Rage Against The Machine, kteří nad podobnými, „zeppelinskými“ riffy rappovali už šest let před ním.

Když už jsme u toho propojení rapu a tvrdého rocku, zásadním momentem byl ponurý soundtrack k filmu „Judgement Night“ (1993), kde se společně vždy v jedné písni spojili umělci jako třeba Faith No More & Boo-Ya Tribe, Living Colour & Run D.M.C., Biohazard & Onyx, Helmet & House Of Pain, Slayer & Ice-T nebo třeba Pearl Jam & Cypress Hill.

Zásadním představitelem east coast hip hopu byl ve druhé polovině newyorský rapper Jay-Z (vlastním jménem Shawn Knowles-Carter). Nejednalo se o nějakého singlového honiče, h-h kritici si spíše cení jeho vyvážených alb, která se ovšem také velmi dobře prodávala.Částí k tomu přispěl i fakt, že Jay-Z na nich vždy představil velký počet (slavných) hostů. Připomeňme např. „Reasonable Doubt“ (1996, např. „Can´t Knock The Hustle“ – s Mary J. Blige , „Dead Presidents II“ –Foxy Brown , dále „Politics As Usual“, „Feelin´ It“, „22 Two´s“), „In My Lifetime, Vol. 1“ (1997, mj. „The City Is Mine“ – s Blackstreet , „Who You Wit II“, „/Always Be My/ Sunshine“ – s Babyfacem a Foxy Brown, „I Know What Girls Like“), nejprodávanější „Vol. 2… Hard Knock Life“ (1998, hit „Hard Knock Life /The Ghetto Anthem/“, dále např.„Can I Get A…“, „A Week Ago“„Nigga What, Nigga Who /Originator 99/“, „Reservoir Dogs“, „It´s Alright“) a „Vol 3… Life And Times Of S. Carter“ (1999, mj. „Big Pimpin´“, „Dope Man“, „Do It Again“, „Pop 4 Roc“ plus bonus hidden track „Jigga My Nigga“). V letech po milleniu se stal Jay-Z jedním z nejprodávanějších a nejlepších rapperů.

Další newyorskou položku představuje chlapík s tylerovsky rozměrnou hubou, jistý Busta Rhymes (vlastním jménem Trevor T. Smith Jr.). Pracovitý divoký hoch s energickým „bluesovým“ hlasem tak trošku strašil lidi. Zas na druhou stranu jsou oceňovány jeho klipy – divě bláznivé a filmařsky promakané. Však si také fotogenický Busta v nějakých těch filmech i zahrál. Desky, které z něj udělaly hvězdu, se jmenují „The Coming“ (1996, hit „Woo Hah!! Got You All In Check“, dále např. „It´s A Party“, „Do My Thing“, „I´ll Vibe“, „Everything Remains Raw“), „When Disaster Strikes“ (1997, hity „Dangerous“, „Turn It Up“, dále např. „Get Hight Tonight“, „Put Your Hands Where My Eyes Could See“, „Rhymes Galore“) a velmi ponuré „E.L.E. (Extincion Level Event) – The Final World“ (1998, hit „What´s It Gonna Be?!“ – s Janet Jackson, dále např. „Against All Odds“, „Everybody Rise“, „Outro - Burial Song“, „Gimme Some More“ plus vysamplovaný riff ze sabbatovského „iron mana“, do něhož Busta rappuje text „This Means War“ a Ozzy nyvě pěje).

Existovala ale i pozitivní síla rapu a hip hopu.

Tu představovali třeba newyorští De La Soul, které tvořila trojice Kelvin „Posdnuos“ Mercer, David J. „Dave“ Jolicoeur a Vincent L. „Maseo“ Mason Jr. Když v roce 1989 vydali svoje úspěšné album „3 Feet High And Rising“ (hity „The Magic Number“, „Say No Go“, „Me Myself And I“, dále např. „Eye Know“, „D.A.I.S.Y. Age“, „Plug Tunin´ /Last Chance To Comprehend/“), kritici jeho atmosféru přirovnávali k rozjasněné hippie éře konce 60. let. Což bylo jistě paradoxní, protože samotní De La Soul o květinovém hnutí potažmo o sixties neměli ani páru. Možná ale jen vystihli touhu po svobodě, lásce a míru, tedy touhu, která od šedesátek na každého umělce občas padne. Ve skutečnosti byli ale silně „afrocentričtí“ a zmíněné album představuje ve své podstatě jakýsi angažovaný rap. Z jejich tvorby bych uvedl snad ještě elpí „De La Soul Is Dead“ (1991, hit „Ring Ring Ring /Ha Ha Hey/“, dále např. „Who Do U Worship?“, „A Roller Skating Jam Named Saturdays“, „Millie Pulled A Pistol On Santa“, „Kicked Out The House“) a „Buhloone Mindstate“ (1993, např. „Breakadawn“, „Ego Trippin´ /Part Two/“, „Area“, „Eye Patch“, „I Am I Be“).  A dodnes se stále ozývají nostalgické hlasy, že „De La Soul představují vše, co bylo dobré na hip hopu“. 

Z NY pocházeli i podobně naladění Jungle Brothers, kteří v roce majstrštyku DLS vyrukovali s deskou „Done By The Forces Of Nature“ (1989, např. „“´U´ Make Me Sweat“, „Black Woman“, „Acknowledge Your Own History“, „Done By The Forces Of Nature“, „Beeds On A String“). A ještě rok předtím vydali JB ceněné elpí „Straight Out The Jungle“ (1988, např. „Straight Out Of The Jungle“, „I´m Gonna Do You“, „Black Is Black“, „On The Run“, „Jim Browski“). Proti afrocentrismu „bratrů z džungle“ a kultu peněz některých gangsta-umělců se postavil mladý radikální a velmi inteligentní newyorský rapper Jeru The Damaja (vl. jm. Kendrick Jeru Davis) se svou deskou s vcelku vizionářským obalem (hořící dvě věže) „The Sun Rises In The East“ (1994, např. „Jungle Music“, „Come Clean“, „Da Bichez“, „Ain´t The Devil Happy“,„You Can´t Stop The Prophet“, „D.Original“). Jeho další počiny už byly ale kritikou přijímany poněkud chladněji jako třeba následující album „Wrath Of The Math“ (1996, např. „Ya Playin´ Yaself“, „One Day“, „Me Or The Papes“, „Tha Frustrated Nigga“). Víte, že v souvislosti se skupinou Digable Planets z newyorského Brooklynu začalo existovat něco, čemu se dnes říká jazz rap? Starší posluchači by nejspíš odpověděli, že se tím myslí acid jazz a je fakt, že by se částečně blížili. Ale čistý acid jazz to rozhodně nebyl. Skupinu tvořila trojice „cizáků“ – nikdo z nich přímo nepocházel z NYC - Ishmael „Butterfly“ Butler, Craig „Doodlebug“ Irving a Mary Ann „Ladybug Mecca“ Vieira. O jejím jazz rapu se můžete přesvědčit na deskách „Reachin´ (A New Refutation Of Time And Space)“ (1993, hit „Rebirth Of Slick /Cool Like Dat/“, dále např. „Where I´m From“, „What Cool Breezes Do“, „La Femme Fetal“, „Pacifists“, „La Femme Fetal“) a „Blowout Comb“ (1994, např. „For Corners“, „Black Ego“, „Dog It“, „Jettin´“, „Dial 7“, „9th Wonder“).

Další experiment představil projekt Dr. Octagon, za nímž stáli především rapper z NY-Bronxu Kool Keith a japonský producent Dan „The Automator“ Nakamura. Jednalo se o cosi jako hip-hopovou sci-fi operu (sic!) o gynekologovi, cestujícím v čase (sic!). Měla název „Dr. Octagonecologist“ (1996, např. „3000“, „I´m Destructive“, „Blue Flowers“, „Earth People“, „Technical Difficulties“, „Bear Witness“). Později Keith změnil jméno projektu na Dr. Dooom a pod tímto názvem realizoval další podobné dílko (tentokrát o seriovém vrahovi) „First Come, First Served“ (1999, např. „No Chorus“, „I Run Rap“, „Apartment 223“, „Neighbors Next Door“). Skutečná hip-hopová alternativa. Nyní uděláme takový most mezi west coast a east coast – z kalifornského Oaklandu pocházeli zase Digital Underground, které vedl rapper a producent Gregory „Shock G“ Jacobs. Bodovali veselou deskou „Sex Packets“ (1990, hit „The Humpty Dance“, dále např. „Doowutchyalike“, „Gutfest ´89“ „The Way We Swing“, „Packet Man“, „Sex Packets“), ale i dvojkou „Sons Of The P“ (1991, hit „Kiss You Back“, dále např. „Tales Of The Funky“, „No Nose Job“, „The DFLO Shuttle“, „Good Thing We´re Rappin“). Takovej alternativní hip hop. Jo, a proč že ten most? U DU totiž začínal hen hore Tupac.

Takže jsme se octli na skok na západním pobřeží. Svým bojem za legalizaci marihuany byli zase známí v 90. letech kalifornští Hispánci Cypress Hill, trojka v sestavě B-Real (vl. jm. Louis Freese - lvoc), Sen Dog (vl.jm. Senen Reyes - voc) a DJ Muggs (vl. jm. Lawrence Muggerud – prod., ks, turntables). „Cypřišovej vršek“ poznáte zejména dle B-Realova kvákavého hlasu a ironickým textům. Zaujal už jejich debut „Cypress Hill“ (1991, songy „The Phuncky Feel One“, „How I Could Just Kill A Man“, „Hand On The Pump“, „Stoned Is The Way Of The Walk“, „Psycobetabuckdown“, „Pigs“), ale slavnými se stali až po odeznění jejich songu „Cock The Hammer“ ve filmu „Last Action Hero“ (1993) a po albové dvojce „Black Sunday“ (1993, hit „Insane In The Brain“, dále např. „I Ain´t Goin´ Out Like That“, „Lick A Shot“, „When The Shit Goes Down“, „Break ´Em Off Some“, „Legalize It“).

Poté byl přijat další člen Eric „Bobo“ Correa (ds, perc, bg). Následovala úspěšná trojka „lll: Temples Of Boom“ (1995, hit Throw Your Set In The Air“, dále např. „Illusions“, „Boom Biddy Bye Bye“, „Spark Another Owl“, „Stoned Raiders“). Na barevnější „IV“ jsou znát již tvrdší podklady (1998, hit Mr. Greenthumb“, dále např. „Tequila Sunrise“, „Checkmate“, „Looking Through The Eye Of A Pig“, „/Goin´ All Out/ Nothin´ To Lose“, „Lightning Strikes“), což vyvrcholilo následným příklonem k HC-metalovému crossoveru na hybridním dvojalbu „Skull & Bones“, které se začalo natáčet v roce 1999 a vyšlo o rok později (hit „/Rap/ Superstar“ a jeho verze „/Rock/ Superstar“, dále např. „Can´t Get The Best Of Me“, „Get Out Of My Head“, „A Man“, „Dust“).

 

Představitelem komerčního tanečního funk hip-(p)hopu byl zase populární MC Hammer (vl. jm. Stanley King Burrell) z kalifornského Oaklandu, který v roce 1987 vydal běžnou h-h desku Run-DMC-ovského modelu s názvem „Feel Me Power“ (např.  „Get It Started“, „Feel Me Power“, „Ring ´Em“, „That´s What I Said“), jež se příliš neprodávala. V roce 1988 natočil song „Let´s Get It Started“, který se stal záhy populární po klubech v Bay Area – rapper se navíc naučil skvěle tančit, takže jeho koncertní presentace se stávala čím dál více bombastičtější.  No, a pak ho objevil hudební byznys, zasmlouvoval velmi vysoko, znovu vydal jeho debut (ale s novými songy a pod novým názvem „Let´s Get It Started“), a na milého emsího se začal sypat platinový déšť. Producenti showbyznysu ihned zjistili, že objevili slípku, která snáší zlatá vejce, a tak se z MC Kladiva snažili udělat svoji hvězdu (spíše tanečníka než rappera), která by byla přijatelná i pro bělošské posluchače, což se nakonec podařilo. Následného hip-hop-popového alba „Please, Hammer, Don´t Hurt ´Em“ se díky singlovému hitu „U Can´t Touch This“, prodala kvanta a v USA dokonce dosáhlo na diamantovou desku (1990, další hity „Have You Seen Her“ (cover, pův. od Chi-Lites), „Pray“, „Here Comes The Hammer“, dále např. „Yo!! Sweetness“, „Black Is Black“). LP se dokonce stalo nejprodávanějším albem v hipohopové historii. Na něj rapper navázal další úspěšnou deskou „Too Legit To Quit“ (1991, hity „Too Legit To Quit“, „Addams Groove“, dále např. „Do Not Pass Me Pay“ – s Tramaine Hawkins, „This Is The Way We Roll“). Nicméně od té doby si Hammera pamatujeme jako takového toho směšného maníka v těch širokých tureckých kalhotách (Hammerpants).

Platinovalo se i u debutu dua třináctiletých drzounů z Atlanty, známých pod názvem Kris Kross (Chris Kelly a Chris Smith), které si měl v parádě místní producent Jermaine Dupri. Jo, a když už jsme hore narazili na ty kalhoty - byli to přesně ti dva maníci (respektive jejich marketingoví velitelé), co zblbli ostatní děcka, aby se navlíkaly do džínsů s rozkrokem u kolen a zipem vzadu. Zmíněné první album mělo hit „Jump“ a jmenovalo se „Totally Krossed Out“ (1992, druhý hit „Warm It Up“, dále např. „I Missed The Bus“, The Way Of Rhyme“, „We´re In Da House“, „Party“). O rok později měli KK ještě hity „Alright“ a „I´m Real“ na LP „Da Bomb“ (1993, dále např. „Da Bomb“, „A Lot 2 Live 4“) a pak šlus.  

Někam sem (do komerčního hip-hopu), ale ještě o několik pater dolů, by šlo zařadit i dva bělošské interprety. Jedním z nich byl herec Marky Mark (alias Mark Wahlberg) z Bostonu, idol teenagerů a častý objekt časopisů určených pro dospívající mládež. S kapelou The Funky Bunch nahrál LP „Music For The People“ (1991, hity „Good Vibrations“ - s Loleattou Holloway, „Wildside“, dále např. „Bout Time I Funk You“, „I Need Money“), hudebně jakýsi diskotékový hip hop. Kdosi o tomto výtvoru napsal lakonicky jako o „produktu doby“. Mark se pak už věnoval hlavně herectví – po několika vedlejších rolích (např. „The Basketball Diaries“, režie Scott Kalvert) si zahrál hlavní nebo velké role ve filmech „Fear“ (1996, režie James Foley), „Traveller“ (1997, režie Jack N. Green), „Boogie Nights“ (1997, režie Paul Thomas Anderson), „The Corruptor“ (1999, režie James Foley) a „Three Kings“ (1999, režie David O. Russell). Podobně, nebo spíše hudebně ještě hůř na tom byl Vanilla Ice (vl. jm. Robert M. Van Winkle) z Miami. Měl hit „Ice Ice Baby“ s vysamplovaným riffem z písničky Queen „Under Pressure“. Vyšel na desce „To The Extreme“ (1990, další hit „Play That Funky Music“ – se samplem od Wild Cherry dále např. „Stop That Train“, „Ice Is Workin´ It“). Pěkná srágora. Když se následující deska neprodávala, zhlédl se „vanilkový zmrzliňák“ v Kornech a začal mastit průměrný nu-metal (album „Hard To Swalow“, 1998, např. „Too Cold“, „A.D.D.“, „Scars“). No, aspoň se konečně zbavil toho nemožně vysokýho Pompadoura, co nosil na hlavě…

Jinak poslední čtyři jména by šlo díky jejich tvorbě zařadit i do umělohmotné r&b škatule, kterou jsme si obecně nazvali MTV-skotačilové.

 

Aj holky občas chytl rap(l). Komerčně nejúspěšnějším dívčím souborem se stalo newyorské trio s pro tuzemce veselým názvem Salt´n´Pepa. Přitom má vcelku přirozený původ, neboť ho tvořily tři rapperky-vokalistky Cheryl „Salt“ James, Sandra „Pepa“ Dalton a DJ Spinderella (vl. jm. Dee Dee „Deidra“ Roper). Taktovku nad ním třímal producent a skladatel Hurby „Luv“ Azor. Prosazovalo se už ve druhé polovině  80. let, na vrchol se dostalo až v první půli nineties. Prvním zásahem byl zejména singl „Push It“, z debutního průměrného alba „Hot, Cool & Vicious“ (1986, dále např. „Chick On The Side“, „My Mic Sounds Nice“). Rockery by asi zaujal  song „I Gotcha“  z méně úspěšné dvojky „A Salt With A Deadly Pepa“ (1988, dále např. „Shake Your Thang“, „Let The Rhythm Run“, „A Salt With A Deadly Pepa“). Kritika ovšem následně ocenila platinové album album „Blacks´ Magic“ s hity „Let´s Talk About Sex“ a „Expression“ (1990, dále např. „You Showed Me“, „Do You Want Me“, „Blacks´ Magic“).  Nejúspěšnější deskou tria bylo album „Very Necessary“ kterého se prodalo fakt kvanta (1993, hity „Whatta Man“ – společně s En Vogue, „Shoop“, „None Of Your Business“, dále např. „Heaven Or Hell“, „Somma Time Man“).

Z umělkyň rapu je třeba uvést i Queen Latifah (vl. jménem Dana Elaine Owens) z New Jersey, která pro své rytmizované mluvení a zpěv využívala rhythm&bluesové až jazzové podklady. Známa je zejména deska „All Hail The Queen“ (1989, např. „Ladies First“ s Monie Love, „Latifah´s Law“, „Come Into My House“,  „Evil That Men Do“, „Dance For Me“, „Wrath Of My Madness“), kritici se s fanoušky nedokážou shodnout na kvalitách dvojky „Nature Of A Sista“ (1991, např. How Do I Love Thee“, „Fly Girl“, „Latifah´s Had It Up 2 Here“, „One Mo´ Time“), nejúspěšnějším se stalo album „Black Reign“ (1993, hity „U.N.I.T.Y.“, „Just Another Day“, dále např. „Weekend Love“, „Black Hand Side“, „Winki´s Theme“, „No Work“). Jako poslední představitelku klasického east coast hip-hopu bych jmenoval mladičkou newyorskou rapperku Foxy Brown (vl. jm. Inga De Carlo Fung Marchand) s jejími alby „Ill Na Na“, které natočila coby sedmnáctiletá (1994, hit „I´ll Be“ – s Jayem-Z, dále např. „Get Me Home“ – s Blackstreet, „/Holy Matrimony/ Letter To The Firm“, „The Promise“) a „Chyna Doll“ (1998, hit „Hot Spot“, dále např. „I Can´t“, „Job“, „My Life“).

 

Jestliže hip hop, styl ghetta a ulice, měl své publikum, své publikum měl také nablýskaný soul a pop-rock. Ovšem prodeje drsných hip hopových part a umělců (kromě komerčních záležitostí typu MC Hammera) samozřejmě nedosahovaly prodejů hvězd diskotékového soulu a „árenbíčka“. Na konci eighties pak jeden schopný černošský producent hip hopu Andre Harrell dostal nápad – co takhle propojit onen dobře prodávaný nablýskaný soul s hip hopem? Založil firmu Uptown a v tomto ohledu začal kout hudební pikle.

Jeho prvním objevem se stal zpěvačka z newyorského Bronxu, Mary Jane Blige. Mary byla holka ulice, určitý čas jela ve fetu, byla sexuálně zneužívána – prostě život rozhodně neměla jednoduchý. Jeho drsnost ovšem dokázala vměstnat do písníček, které zpívala. „Vyjádřila zoufalství generace, která měla pocit, že byla z amerického snu vynechána“, praví se v dokumentu „Soul Deep“. Jelikož Mary na hip hopu vyrůstala a navíc dobře zpívala, Harrellův nápad o propojení výše zmíněných složek, dostal konkrétní obrysy. Vznikl tak žánrový hybrid, který se jednoduše začal nazývat hip hop soul, přičemž se konkrétně Maryinu elegantnímu hip hopu začalo říkat „ghetto fabulous“ – po vzoru interpretů new jack swingu zpěvačka vystupovala v saku a na hlavě měla vraženou dělnickou bekovku. No, budiž. Prvním albem Mary J. Blige byla solidní a výborně prodávaná deska „What´s The 411?“ s hity „You Remind Me“ a „Real Love“ (1992, dále např. „Reminisce“, „Sweet Thing“, „Love No Limit“, „Leave A Message“). Ještě lepší je ponuřejší, drogové album „My Life“ (1994, např. „I´m Going Down“, „Be Happy“, „You Bring Me Joy“, „I´m The Only Woman“, „Be With You“, „My Life“). A do třetice hip-hop-soulového uvedu již komerčnější elpí „Share My World“ (1997, hity „Love Is All We Need“, „Not Goin´ Cry“, dále např. „Seven Days“, „Everything“, „I Can Love You“). Dekádu Mary uzavřela albem lakonicky nazvaným „Mary“ (1999, např. „All That I Can Say“ - s Lauryn Hill, „Time“, „Give Me You“, „Sexy“ plus cover „I´m In Love“, pův. The Gap Band).

 

Další položkou a velkou nadějí ženského hip-hop-soulu byla výborná zpěvačka Missy Elliott z Virginie, která svoji dráhu založila na spolupráci s producentem Timbalandem. Ve druhé polovině nineties pak natočila desky „Supa Dupa Fly“ (1997, hit „The Rain /Supa Dupa Fly/“, dále např. „Hit Em Wit Da Hee“, „Sock It 2“, „Beep Me 911“, „Friendly Skies“) a „Da Real World“ (1999, hit „Hot Boyz“, dále např. „All N My Grill“, „You Don´t Know“, „She´s A Bitch“, „Stickin´ Chickens“ – duet s Aaliayh a „Crazy Feelings“ - duet s Beyonce z Destiny´s Child). A jak se ukázalo, naděje do ní vkládané nebyly liché – po milleniu se Elliottina hip-hopová hvězda rozzářila svitem nejjasnějším. Rapperské duo Outkast (Big Boi a André 3000) z Atlanty (Georgia) vkládalo do hip-hopu prvky elektroniky, soulu a funku. Možno vyslechnout na LP „Southernplayalisticadillacmuzik“ (1994, např. „Player´s Ball“, „Claimin´ True“, „Southernplayalisticadillacmuzik“), „ATLiens“ (1996, hit „Elevators /Me & You/“, dále např. „ATLiens“, „Jazzy Belle“) a „Aquemini“ (1998, např. „Rosa Parks“, „Da Art Of Storytellin´ /Part 1/“, „Skew It On The Bar-B“).

Pokud se vrátíme do oblasti New Yorku, je třeba připomenout i další hip-hop-soul-funky band zvaný Blackstreet producenta Teda Rileyho. A to zejména s alby „Blackstreet“ (1994, např. „Booti Call“, „Baby Be Mine“, „Tonight The Night“, „Before I Let You Go“, „Joy“) a „Another Level“ (1996, hit „No Diggity“, dále např. „Fix“, „We Gonna Take You Back/Don´t  Leave Me“, „/Money Can´t/ Buy Me Love“, „The Lord Is Real“). Hlubokohlasý Jamaičan Shaggy (vl. jm. Orville Richard Burrell) se přestěhoval z Kingstonu do New Yorku někdy když mu bylo osmnáct, takže co jiného taky v rámci své tvorby mohl udělat, než sloučit hip hop, soul a reggae a dancehall, že? Z debutového alba „Pure Pleasure“ je znám cover hit „Oh, Carolina“, pův. od Folkes Brothers (1993, dále např. „Nice And Lovely“, „Big Up“ – obě společně s Rayvonem, „Soon Be Done“). Dvojka znamenala propadák, ale třetí deska „Boombastic“ hodna svého názvu již brala platinu včetně stejnojmenného hitu „Boombastic“ (1995, dále např. „Why You Treat Me So Bad“, „Something Different“ - s Wayne Wonderem, „The Train Is Coming“ – s Kenem Boothem). Ten největší úspěch ale Shaggy dobyl až v době millenia. 

 

Trio Fugees z New Jersey tvořili haitský multiinstrumentalista a skladatel Wyclef Jean plus dva newyorčané - rapper Praskazrel S. Michel zvaný „Pras“ a zpěvačka a pianistka Lauryn Hill. Prosluli „pozitivním hip hopem“, smíchaným s rockem, jazzem, funkem a reggae a samozřejmě sociálně uvědomělými texty. Uvedli se solidním debutem „Blunted On Reality“ (1994, hit „Nappy Heads“,  dále např. „Vocab“, „Recharge“, „Boof Baf“, „Some Seek Stardom“, „Temple“), který zní velmi syrově – snad možná proto jeho prodeje byly velmi chabé. Ovšem pak vyplodili Fugees majstrštyk. Jejich nejslavnější deskou je totiž hvězdná, mnohaplatinová dvojka „The Score“ (1996), na níž najdeme hit-cover „Killing Me Softly“, nejznámější z repertoáru Roberty Flack, jiný úspěšný cover „No Woman No Cry“, původně od Boba Marleyho, další hity „Ready Or Not“, „Fu-Gee-La“ a pak ještě songy „Cowboys“ , „Family Business“. Dostala dvě Grammy. Bohužel, po tomto albu se skupina rozešla, by každý z jejích členů roztočil svoje sólové projekty.

Rok na to Wyclef Jean nakrútil známými samply přeplněné, úspěšné album „The Carnival“ (1997, hit „Gone Till November“, dále např. „We Trying To Stay Alive“, s Bee-Gee-samplem, „Apocalypse“, „Year Of The Dragon“, „To All The Girls“), včetně té divné verze kubánské písně „Guantanamera“). V devětadevadesátém opět zalezl do studia, a když z něj o rok později vylezl, na světě se objevila deska „The Ecleftic: 2 Sides II A Book“ (hit „911“ - společně s Mary J. Blige, dále např. „It Doesn´t Matter“, „Where The Fugees At?“, „Perfect Gentleman“). Wyclefův kolega Pras vydal po rozpadu Fugees svoje podprůměrné LP „Ghetto Supastar“ (1998, hit „Ghetto Supastar /That Is What You Are/“, dále např. „Blue Angels“, „Can´t Stop The Shining“) a zároveň pod značkou Refugee Camp All-Stars (duo Pras & John Forté) vydal úspěšný singl „Avenues“ (1998). Ex-zpěvačka Fugees, tmavá kráska Lauryn Hill se pak předvedla na výborném samostatném „neo“-soulovém debutu „The Miseducation Of…“ (1998, hity „Doo Wop /That Thing/“ – společně se zpěvačkou Mýou, „Ex-Factor“, dále např. „Lost Ones“, „Everything Is Everything“, „When It Hurts So Bad“ a „To Zion“ s hostujícím Carlosem Santanou), který následně celý svět posypal platinou. Mezitím se mihla i v několika filmech (např. „Restaurant“, režie Tom Cudworth).

 

Filadelfský soubor The Roots založili rappeři MC Malik B. a MC Black Thought plus bubeník Questlove už na konci 80.let. První dvě alba mnoho lidí nezaujala, širší veřejnost se chytala až u oceňované trojky „Illadelph Halflife“ (1996, hit „What They Do“ s hostem Raphaelem Saadiqem, dále např. „Clones“, „Concerto Of Desperado“, „Push Up Ya Light“, „No Great Pretender“). Asi nejvíce zabodovalo temné album „Things Fall Apart“ (1999, hit „You Got Me“, v kterém zpívá i známá Erykah Badu, dále např. „Adrenaline!“, „Don´t See Us“, „Dynamite!“, „The Next Movement“).

Hip hop soul byl význačný tím, že dokázal hip hop přivést k běžnému publiku.

Z dalších zajímavých hip-hopových skupin jmenujme černošskou partu Arrested Development z Georgie, vedenou rapperem Speechem (vl. jm. Todd Thomas), a koketující s jazzem, funkem a blues. To lze slyšet na albech „3 Years, 5 Months And 2 Days In The Life Of…“, (1992, hity „Tennessee“, „People Everyday“, dále např.  „Mr. Wendal“, „Raining Revolution“, „Fishin´ 4 Religion“, „Mama´s Always On Stage“, „Natural“,) a Zingalamaduni“ (1994, např. „United Front“, „Fountain Of Youth“, „Ease My Mind“, „In The Sunshine“). Musíme uvést také politicky a sociálně zaměřené duo ze San Franciska, nazvané The Disposable Heroes Of Hiphoprisy, které tvořili Michael Franti a Rono Tse. Bylo známé svými výbornými texty a také podporou odmítání války v Zálivu. Samostatně vydalo pouze jednu desku: „Hypocrisy Is The Greatest Luxury“, (1992, např. „Television The Drug Of The Nation“, „Satanic Reverses“, „Socio-Genetic Experiment“, „Music And Politics“, „Language Of Violence“), o rok později v kooperaci se spisovatelem Williamem Burroughsem natočilo LP „Spare Ass Annie And Other Tales“ (1993, např. „Spare Ass Annie“, „Dr. Benway Operates“, „One God Universe“, „Words Of Adice For The Young People“). „Hrdiny hip-hopové přetvářky na jedno použití“ braly i rockové skupiny, duo předskakovalo třeba U2, Rage Against The Machine, Nirváně nebo výše zmíněným Arrestedům.

Pokud zůstaneme v Kalifornii, v neposlední řadě sem patří i mladá skupina z L.A., která si říkala The Black Eyed Peas. Vedl ji černošský skladatel a multiinstrumentalista will.i.am (vl. jménem William Adams), ovšem největší pozornost na sebe přitahovala bělošská zpěvačka Stacy Ferguson, říkající si Fergie, jinak ex-členka Wild Orchid. Do millenia natočila skupina jedinou, elektronikou, funkem a jazzem podpořenou desku „Behind The Front“ (1998, např. „Joints & Jam“, „Fallin´ Up“, „The Way U Make Me Feel“, „Karma, „Head Bobs“). Její největší sláva přišla až v následující dekádě.

 

A nyní něco bělošského hip-hopu. Zde lze uvést například newyorské trio House Of Pain stvořené dvěma Iry a jedním Lotyšem. V čele této party stál hluboký vokalista a rapper Everlast (vlastním jménem Erik F. Schrody), jeho pak doplňovali Daniel „Danny Boy“ O´Connor (rap) a turntablista Leors Dimants známý pod přezdívkou DJ Lethal.  Trio se prezentovalo platinovou deskou „House Of Pain“ (1992, hit „Jump Around“, dále „Shamrocks And Shenanigans“, „Top Of The Morning To Ya“, „House Of Pain Anthem“, „Put Your Head“), poté zabodovalo s písní „Who´s The Man?“ na soundtracku k filmu „Who´s The Man?“ (1993) – song se objevil i na dvojce House Of Pain „Same As It Ever Was“, která už byla méně úspěšná než debut (1994, např. „Same As It Ever Was“, „On Point“, „Who´s The Man“, „Word Is Bond“, „Over There Shit“). Trio skončilo se společným hraním v roce 1996 po neúspěšném albu „Truth Crushed To Earth Shall Rise Again“ (např. „Fed Up“, „Heart Of Sorrow“, „Pass The Jinn“, „No Doubt“, „Have Nots“). DJ Lethal se později v Kalifornii proslavil coby člen nu-metalové skupiny Limp Bizkit

Po rozpadu House Of Pain samotný Everlast pak tak nějak nevěděl jestli má být dál rapper nebo písničkář – obě polohy tedy spojil na vlastním double-platinovém albu „Whitey Ford Sings The Blues“ (1998, hit „What It´s Like“, dále např. „Ends“, „Hot To Death“, „Painkillers“, „Today /Watch Me Shine/“). O rok později zazpíval na Santanově albu „Supernatural“ skvělou písničku „Put Your Lights On“. Vedle House Of Pain v New Yorku působila také napůl teaghlaigh ó Éirinn a napůl família italiána Lordz Of Brooklyn, výrazem trošku připomínající Beastie Boys. V čele stáli rappeři Scotty Edge a bři Adam McLeer aka ADM a Michael McLeer neboli MC Kaves. Během devadesátých let natočili pouze jediné album „All In The Family“ (1995, hit „Saturday Nite Fever“,  dále např. „American Made“, „Tales From The Rails“, „Out Ta Bomb“, „L.O.B. Sound“, „Papers“, „White Trash“) Později, pod producentským vedením jejich kámoše Everlasta měli LOB hit „Gravesend /Lake Of Fire/“ ze soundtracku k nezávislému  filmu „Gravesend“ (1997).

Jestliže původně černošský rock´n´roll získal svou šlehačku na čokoládový dort v bílém Elvisovi, původně černošský hip hop ovládl v době millenia bílý rapper Eminem (vl. jm. Marshall B. Mathers III). Narodil se sice ve státě Missouri, ale od teenagerského věku žil s matkou v Detroitu. Psychicky dosti nevyrovnaný jedinec (údajně důsledek jeho chudobného dětství) s kontroverzními texty plnými drog, sexu a násilí zejména proti ženám (důvod nejasný, spekulace nechme bulvárním papara-urnalistům) natočil v pětadevadesátém svůj dnes takřka zapomenutý, slabý debut „Infinite“ (1995, např. „Infinite“, „Tonite“, „Jealousy Word II´“). Postupem doby, jak se Eminem začal stýkat a přátelit se slavnými rappery (např. s Dr. Dre), se ovšem začala rozjíždět „eminemomania“ (tož to je dobry jazykolam, ne?), která se naplno rozběhla v roce 1999 po vydání milionového alba „The Slim Shady LP“ s hitem „My Name Is“ (dále např. „Just Don´t Give A Fuck“, „Guilty Conscience“, Role Model“, „97 Bonnie & Clyde“). Po milleniu se stal vůbec komerčně nejúspěšnějším rapperem, svými světovými prodeji trhnul i Madonnu.

Z mimo-americké scény je třeba zmínit dva evropské rappery. V prvním případě je to ve Francii žijící senegálský rapper MC Solaar, který své hudební podklady hodně směřoval k jazzu. Uveďme jeho dvě desky „Qui séme le vent recolate le tempo“ (1991, např. „Bouge De La“, „Victime De La Mode“, „Caroline“, „Qui Seme Le Vent Récolte Le Tempo“) a „Prose Combat“ (1994, např. „L´HMIACCd´HTCK72KPOP“, „Temps Mort“, „Nouveau Western“, „Superstarr“). Ve Velké Británii se na konci deváté dekády dostal do kursu londýnský rapper Roots Manuva s experimentálním albem „Brand New Second Hand“ (1999, např. „Motion 5000“, „Movements“, „Juggle Tings Proper“, „Soul Decay“, „Fever“).

A malá perlička na závěr – víte, že ve 2. polovině 80. let byl hodně známý rapper Fresh Prince, což nebyl nikdo jiný než nynější veleúspěšný herec Will Smith? Byl tehdy součástí filadelfského dua, jež si říkalo DJ Jazzy Jeff & The Fresh Prince. Upozornilo na sebe singlem „Girls Ain´t Nothing But Trouble“ z alba „Rock The House“ (1986, dále např. „The Magnificent Jazzy Jeff“ plus instrumentálka „A Touch Of Jazz“). O dva roky později vydalo duo platinové album „He´s The DJ, I´m The Rapper“ (1988, hity „Parents Just Don´t Understand“, „Nightmare On My Street“, dále např. „Brooklyn New Funk“, „Here We Go Again“, „He´s the DJ, I´m The Rapper“). V jednadevadesátém se chytlo i LP „Homebase“ (1991, hity „Summertime“, „Ring My Bell“, dále např. „This Boy Is Smooth“, „The Things That U Do“) a o dva roky později vydala dvojice své poslední album „Code Red“ (hity „Boom! Shake The Room“, „I´m Looking For The One /To Be With Me/“, dále např. „I Wanna Rock“, „Can´t Wait To Be With You“, „Code Red“).

Will Smith se pak samozřejmě věnoval herectví, zahrál si třeba ve filmech „Where The Day Takes You“ (1991, režie Marc Rocco) „Six Degrees Of Separation“ (1993, režie Fred Schepisi), „Bad Boys“ (1995, Michael Bay), „Independence Day“ (1996, režie Roland Emmerich), „Men In Black“ (1997, režie Barry Sonnenfeld), „Enemy Of The State“ (1998, režie Tony Scott). Po roli ve filmu „Men In Black“, už pod svým vlastním jménem vydal  megaúspěšné  CD „Big Willie Style“ na pomezí hip-hopu a rhythm&blues (1997, hity „Men In Black“, „Gettin´ Jiggy Wit It“, „Just The Two Of Us“, „Miami“).

A touto černou perličkou bych výčet jmen rapu a hip-hopu ukončil.

Na otázku proč se rap a vlastně celá hip-hopová kultura tak rozšířila a byla tak úspěšná, částečně odpovídá hudební publicista Michal Nanoru v MF Dnes (2004, zkráceno): „Jednak pro svou demokratičnost (podobně jako u punku k němu není zapotřebí skoro nic), jednak proto, že hip-hoperské mumlání o revoluci, o samopalech Uzi, o pasácích či o brutalitě policie zaručeně naštve maminky a tatínky, kteří vyrůstali s ´beatlesáckým´ All You Need Is Love. Hip hop je rebelský i komerčně populistický; jako každý úspěšný pop, hojně se zabývá sexem a parties. Hiphopeři vždy věděli, že dobrý slogan je účinnější než jakýkoli argument, ať to bylo ´střílejte policajty´ nebo ´pojď ke mně, bejby´. Až od nich se firma Nike naučila neprodávat výrobky, nýbrž značku. Hip hop oslňuje svým nablýskaným životním stylem a má ve svém středu umělce, kteří jsou současně nevídanými autodidakty v marketingových strategiích a obchodu. Dokážou prodat cokoli; od bot po mražené kuře, a zároveň tím propagovat své další výrobky, tudíž celou kulturu. Jsou v tom stejně úspěšní jako jiné nadnárodní korporace… Jinými slovy: hip hop má nepoměrnou výhodu proti jiným uměleckým vyjádřením v tom, že není v kontradikci se znaky naší doby: s nezřízeným materialismem a bezskrupulózní propagací.“ Mít úspěch a peníze se tak v 90. letech stalo téměř hip hopovou mantrou a ono spojení s nadnárodními korporacemi (Nike, Reebok, Adidas, Tommy Hilfiger) také úspěch a peníze umělcům rapu přineslo. Jejich strategie a myšlení byly jasně obchodní – pokud bychom to chtěli nějak převést do českých podmínek, fungovaly a fungují u těchto chrličů slov na stejném principu jako třeba u Kellnerovy PPF nebo u televize Nova.

Spojení všežravých korporací a ctižádostivých, po prachách toužících rebelů, se v Americe hrabivého kapitalismu, vyvolaného republikánskými vládami, nemohlo než nádherně sepnout. Až na jednu, ale opravdu drobnou malou vadu na kráse. Hrdí a pyšní černí hiphoppeři poseti zlatými řetězy a šperky halasně vytrubovali do světa, jak se z kluků z ghet vypracovali ve velké superhvězdy, a jak bojují proti útlaku chudých v Americe i na celém světě, aniž by nějak upozorňovali na fakt, že si svůj úspěch koupili od firem, které jejich chudé bratry v robotárnách („sweatshops“) Pakistánu, Vietnamu, Indonésii, Číně a Filipínách, nutí v potu tváře všechny své produkty za pár šupů vyrábět. To by ovšem byla řádná markentingová bota, že?

Ještě jedno malé zamyšlení: Rap svým projevem (tlachání, kecání, debata, kritizování) vlastně předznamenal nástup masového nárůstu komunikace mezi mladými lidmi a tím i nekritického zbožštění mobilních telefonů, které nastalo v době po milleniu. A možná nejen předznamenal, ba přímo ovlivnil. Protože ještě nikdy v dějinách youth culture se toho nenakecalo tolik.

A není divu. Ta zoufale překotná snaha něco říci, být zaznamenán, být slyšen, přestože nepřicházím s nějakou zásadní myšlenkou, je jen obyčejnou lidskou obranou. Studená, odosobněná „digitální“ doba totiž silně nahrává strachu. Strachu z osamělosti.