Ve druhé polovině 80. let se mezi mladými českými posluchači punkové hudby objevil americký výraz „hardcore“ (v češtině „tvrdé jádro“). Nikdo o něm v podstatě nic nevěděl, snad jen to, že se objevoval v souvislosti s hodně tvrdými a hodně rychlými, neznámými kapelami. Nic víc. Proto se mohlo stát, že tento hodně neuchopitelný termín vyvolával protichůdné reakce - někteří punkeři, popletení nesprávnou interpretací výrazu (která je ovšem ta správná, že?), „hardcore“ v tisku i jinde odmítali. Například Petr „Biafra“ Štěpán z HNF se v seriálu Bigbít domnívá, že hardcoreové kapely mají bezobsažné texty (což zní v souvislosti s jeho další kapelou „XIII. století“ opravdu velmi úsměvně).
Svou trochou do mlýna zmatení přispívali samozřejmě hudební publicisté; třeba Josef „Zub“ Vlček se termín „hardcore“ snažil naroubovat i na newyorské noise-alternativce typu Swans, což naopak ortodoxní příznivci tohoto druhu hudby nemohli zkousnout – příkladem byl vydavatel brněnského HC-zinu Šot, publicista Luboš Vlach (přestože později „labutím“ vydal jejich brněnský koncert). A zmatkovali vlastně i samotní hudebníci, kteří se k tomuto výrazu hlásili (anebo nehlásili). Takže někdo byl víc HC než jiný, což se naopak nezdálo dalšímu, protože ten si pod HC představoval něco úplně jiného, a když tenhle je HC, tak co je potom támhleten – ten už tedy musí být HC nonplusultra atd., atd.
Jak tedy tuto nečitelnost onoho výrazu co nejlépe dešifrovat? Vyjděme třeba ze samotného významu slova „hardcore“, tak jak si jej vyložil člen české HC skupiny Kritická situace Robert „Jimmy“ Vlček v seriálu Bigbít: „Slovo ´hardcore´ není podmět. V angličtině je to původně přívlastek, to znamená hardcore + něco. Třeba v pornofilmech – hardcore porno – byly ty nejdrsnější. Takže ´hardcore punk´ vlastně znamená ´ten nejtvrdší z punku´.“ Chtělo by se dodat – ve všech směrech.
Obecně řečeno: Na konci 70. let se v Americe objevily skupiny, které měly potřebu nějak reagovat na vlnu britského punku let 1976-77. Doba přece jenom pokročila, takže se na celé toto rebelantské hnutí kapel Sex Pistols, Clash, Damned a dalších dalo dívat s určitým odstupem. Navíc v New Yorku existovala podnětná scéna okolo CBGB s partami jako Ramones, Johnny Thunders & Heartbreakers, Patti Smith Group. Z těchto skutečností pak vyplynul podstatný rozdíl v nazírání na punk jako takový. Tam, kde některé britské punkové skupiny (tedy kromě The Clash a UK Subs a některých dalších) sklouzávaly programově do deziluze, destrukce a nihilismu - viz pistolácké heslo „No Future“ – které pak jako základní atributy módy, jíž pomáhaly rozvíjet, prodávaly velkým gramofirmám, tak americké (neo) punkové skupiny volily jiný zvuk, jiný slovník a jinou strategii.
Za prvé – svoje písničky totálně zrychlily a postupně je zbavily i melodie. Skladatelsky se sice jednalo o podobný mustr jako u britských punkáren, ale zběsilé tempo jim dodalo ještě větší agresivitu a průraznost. Kytara, baskytara, bicí a z 99% žádné klávesy. Co se týče té rychlosti, možná zde svou roli sehrál i časově souběžný nástup heavy metalu. Vokál většinou nasraně křičený, vzteklý, často s ironickým šklebem. No sentiment. Písně krátké – od několikavteřinových běsů do zcela výjimečných tří minut. Za druhé – tématicky se skladby posunuly směrem od jakési okázalé provokace do otevřeného a aktivního boje proti systému a jeho pravicové politice, militantnímu konservatismu, rasismu, sexismu, konzumu, nadnárodním společnostem, dále třeba do boje za dodržování lidských práv, za ochranu životního prostředí, za práva zvířat atd. atd., hodně textů patřilo sociální oblasti, zejména drsnému life on the streets. Pochopitelně, že spousta kapel štěkala surové a cynické songy o chlastu, sexu a rock´n´rollu, ale hlavní gró HC-protestu spočívalo ve výše zmíněných tématech. A věřte, že si hácéčkové skupiny ve svých radikálních a ironicky zžíravých textech skutečně nebraly servítky. Za třetí: tyto kapely se snažily získat pro své myšlenky i svoje publikum a vytvořit tak širokou frontu jedinců, uvažujících jinak než zbytek „konzumem přežrané“ americké společnosti. A za čtvrté – veškerou produkci, plakáty, koncerty, nahrávání, časopisy si začaly dělat samy (DIY) – bez pomoci nějakých specializovaných oficiálních firem nebo labelů.
Mezi takto orientované aktivní soubory patřili například Dead Kennedys ze San Franciska, Black Flag, Middle Class a X z L.A., Minor Throat a Bad Brains ze severovýchodu a mnohé další.
Amerických kapel tohoto typu samozřejmě nebylo zpočátku mnoho, takže se v souvislosti s nimi nedá hovořit o nějaké mohutné scéně. Nicméně svou hudbou, textovým poselstvím a celkovým postojem ke společnosti zasely semínko životního stylu, který se (snad) podle desky kanadské skupiny D.O.A. začal nazývat hardcore neboli HC.
Pozn.: I v samotné Anglii ve stejné době existovala jedna odnož punku s podobnou myšlenkovou náplní – tzv. anarchopunk, politicky a sociálně orientovaný směr, jehož hudba byla také daleko brutálnější než klasický punkový styl ´77. Svoje písničky si umělci nahrávali a vydávali sami. Hlavním představitelem byli polohippíci zvaní Crass (jen tak mimochodem - jako první použili ve svém názvu anarchistické áčko v kroužku) a ohlas vyvolalo zejména album „Stations Of“ (1979), ve stejném duchu jeli i Poison Girls. Z dalších britských kapel lze jmenovat ještě Exploited, původně vycházející z oi! punku, a Discharge, kteří bývají označováni za jakési zakladatele ostrovního HC. Stejně tak lze pokládat za jakési předchůdce hardcore i holandské The Ex, vyznávající postoj DIY.
