Světové rockové festivaly 70. let

Concert For Bangladesh, vpředu George Harrison, vzadu vpravo Eric Clapton, 1971

Nežli začnu s opravdovými festivaly, jest mi třeba zmínit akci, která proběhla na začátku sedmdesátých let, a měla částečně festivalový charakter, neboť v rámci ní vystoupilo umělců povícero, ovšem koncepčně se jednalo o koncert. A v čem byl jiný? Prostě a dobře v tom, že byl koncertem charitativním a to úplně prvním (aspoň tedy v tomto rozsahu). Vzešel z iniciativy bývalého beatla George Harrisona. Důvodem bylo neštěstí ve velké deltě Gangy:  nově vzniklý stát Bangladéš (dříve Východní Pákistán) nejprve zachvátila občanská válka a následně na zemi zaútočil cyklón Bhola, který přinesl i přívalové deště a z toho plynoucí katastrofální záplavy: díky souběhu všech těchto nepříznivých okolností zahynulo tehdy okolo 300.000 obyvatel a přes sedm miliónů lidí prchlo do Indie. Celá země byla v naprostém rozkladu, v podstatě se jednalo velkou humanitární katastrofu. A Harrisonův přítel a učitel hry na sitar Ravi Shankar, sám Bengálec, beatla požádal o pomoc. Radili se, co a jak, a nakonec se – jelikož byli oba hudebníci - rozhodli se pro hudební akci.

Harrison pak přímo pro tuto příležitost napsal píseň „Bangladesh“ a zorganizoval charitativní rockový Concert For Bangladesh, což byl ve skutečnosti dvojkoncert (odpoledne a večer), který se konal v 1.8. 1971 v newyorské Madison Sqare Garden. Akci navštívilo asi 40.000 diváků a vystoupili na ní Ravi Shankar, Ali Akbar Khan, Bob Dylan, Leon Russell, Billy Preston, Ringo Starr, Eric Clapton a supergroup George Harrisona, v níž kromě některých uvedených hráli ještě třeba Klaus Voorman (bg), Jim Keltner (ds), Don Preston (g, voc), plus členové skupiny Badfinger.

Rovnou ze vstupného se vybralo cca 250.000 dolarů, během dalších let se celková částka včetně tantiém z prodejů zde natočeného trojalba „The Concert For Bangladesh“ plus autorských práv na film („The Concert For Bangladesh“, 1971, režie Saul Swimmer) rozrostla až na 9.000.000 dolarů, které byly vhledem k účetním chybám (daně, jak jinak) poslány do Bangladéše přes UNICEF až po deseti letech.

Po „koncertu pro Bangladéš“ bych chtěl vzpomenout ještě na jednu – poněkud odlišnou - akci, která se uskutečnila rok předtím, v červnu a červenci 1970 v Kanadě, a nevím o ničem, co by mohlo být lepší vzpomínkou na sixties než právě tohle. Jednalo se o tzv. Transcontinental Pop Festival, který je ovšem známější pod kratším a výstižnějším názvem Festival Express. Dodnes je označovaný za „nejdelší mejdan v rock´rollové historii“. Prostě a dobře: na východě země byl vypraven vlak kanadských národních drah, do něhož usedli Janis Joplin s kapelou, Grateful Dead, The Band, Delaney & Bonnie & Friends, Buddy Guy, Ian & Sylvia a někteří další plus promotéři, manažéři, zvukaři, filmaři a bedňáci, včetně nástrojů a aparátu a ten se rozjel Kanadou. Na každé větší stanici se tohle všechno vyvalilo z vlaku ven, uspořádalo festival, a zase odjelo na další štaci. Byl to vlastně takový předchůdce travelling festivalů, které mnohem později, až během nineties proslavil třeba fest Lollapalooza. Jelikož země javorového listu je obrovská a festivalové zastávky byly docela daleko od sebe, proměnilo se cestování v jeden velký, permanentní, nikdy nekončící vlakový mejdan. Během cesty se neustále jamovalo, chlastalo, fetovalo a pochopitelně mocně souložilo. Po zrušení Montrealu a Vancouveru proběhly festivaly nakonec jen tři – v Torontu, Winnipegu a Calgary. I tak se během některých akcí protestovalo (lidé požadovali, aby festy byly zadarmo), dokonce došlo k půtkám s policií. Celá akce nakonec skončila prodělkem, ale coby taková zajímavost je dodnes docela inspirativní…  Během celé anabáze byla kamerami natočena spousta materiálu, ať už z koncertů, nebo přímo z vlaku, nicméně stejnojmenný dokumentární film „Festival Express“ (režie: Bob Smeaton), byl dán dohromady až po milleniu.

Nyní bychom asi měli zmínit konečně taky tzv. „normální“ festivaly. 

Pokud zůstaneme v Americe, ale přesuneme se do USA, a začneme s přehledem „normálních“ festivalů, možná bychom mohli začít v Georgii. Protože také druhý ročník Atlanta International Pop Festivalu v červenci 1970, byl mohutně navštíven (cca okolo 350-400.000 diváků) a vystoupili na něm třeba The Allman Brothers Band, B.B. King, Procol Harum, Jimi Hendrix, Poco, Grand Funk Railroad, Ravi Shankar, Ten Years After, Johnny Winter, Mountain, Spirit atd. V srpnu 1972 jako připomínku 6-letého výročí od nepokojů v LA, uspořádala firma Stax festival černošských umělců, nazvaný Wattstax. Na ten se sjelo cca 100.000 návštěvníků, většinou Afroameričanů, vystoupili na něm třeba Isaac Hayes, Albert King, Rufus Thomas, Carla Thomas, The Emotions nebo The Staple Singers se zpěvačkou Mavis Staples, a navíc vznikl i dokumentární film s názvem – „Wattstax“ (1973, režie Mel Stuart). Ještě předtím se v červenci 1972 se konal na závodní dráze Pocono v Pennyslvanii tzv. The Concert 10 Music Festival, na který přišlo asi 200.000 diváků a zahráli na něm mj. Cactus, Edgar Winter, Groundhogs, EL&P, FacesRodem Stewartem, Humble Pie nebo The J. Geils Band. Silně navštívenou akcí byl i Erie Canal Soda Pop Festival, který se konal v září 1972 poblíž Griffinu v Indianě – bylo na něm odhadem asi 200-300.000 návštěvníků a vystoupili tu mj. Black Sabbath, Allman Brothers Band, Fleetwood Mac, Eagles, Slade, Nazareth, Santana, Amboy Dukes, Gentle Giant, Ravi Shankar a další.

 

Největším festivalem 70.let se stal „Summer Jam“ z roku 1973 v americkém Watkins Glen (New York - je to tam, kde se dřív jezdily závody Formule 1), byť se vlastně jednalo jen o koncert tří kapel. Vystoupili tam Grateful Dead, The Band, Allman Brothers Band, které přesto sledovalo přes 600.000 návštěvníků. Známý je také California Jam (někdy krátce nazývaný Cal Jam), uspořádaný v dubnu 1974 v kalifornském Ontariu (poblíž San Bernardina), kam přišlo zhruba 250.000 diváků a vystoupily na nich třeba Emerson Lake and Palmer, Black Sabbath, Deep Purple, Black Oak Arkansas, The Eagles, Earth Wind and Fire, Rare Earth a další. V tomtéž roce se v červenci poblíž městečka Sedalia v Missouri konal Ozark Music Festival s 350.000 návštěvníky, kteří naslouchali umělcům jako třeba BTO, Blue Öyster Cult, Eagles, America, Ted Nugent, Cactus, Lynyrd Skynyrd, Bob Seger & The Silver Bullet Band, Aerosmith, REO Speedwagon, Spirit a – světe, div se – i maďarští Locomotiv GT. Další, více než 100tisícový festival přišel až v létě 1977 - jmenoval se Florida Sunfest a konal se v Lakelandu na… Floridě.  V roce 1978 došlo na repete kalifornského festivalu, nyní tedy nazvaného California Jam II (nebo opět Cal Jam II), na něž přišel stejný počet lidí (250.000) a hvězdné chvíle zde zažili zejména Aerosmith, Heart a Santana, dále vystoupili třeba Ted Nugent, Foreigner, Mahogany Rush, Dave Mason a další. Jamovalo se i v Kanadě, aspoň dle názvu festu Canada Jam konaného v srpnu 1978 v Bowmanville (kousek od Toronta), v němž okolo 110.000 návštěvníků sledovalo mj. Kansas, Doobie Brothers, Dave Masona, Triumph nebo Commodores.

 

Pojďme se přenést na britské ostrovy a do Evropy.

V roce 1970 započala tradice festivalu v anglickém Glastonbury, pořádaného „rockovým“ farmářem  Michaelem Eavisem. Tedy – započala, ale v roce 1971 skončila, když tento ročník pořádali jiní organizátoři. A hned z něj vznikl filmík „Glastonbury Fayre“ (1971, režie Nicolas Roeg a David Puttnam). Na festu tehdy vystoupili třeba David Bowie, Traffic, Fairport Convention, Hawkwind, Melanie či Quintessence. Sám Eavis festival obnovil až v roce 1978 a od té doby se s krátkými přestávkami koná dodnes. A postupem doby vyrostl ve skutečného mamuta. Ovšem v tom roce 1970 vedl jasně festival v blízkém Bathu (Led Zepp, cca 150 000 diváků). Dalšími velkými festivaly byli Reading (GB), který se coby rockový prvně uskutečnil v roce 1971, a od té doby se taktéž koná tradičně až podnes. A v roce 1974 byla založena tradice rockových akcí v Knebworthu, severně od Londýna. Nejznámější jsou zejména tři ročníky: v červenci 1975 fest navštívilo 100.000 návštěvníků a zahráli zde mj. Pink Floyd, Steve Miller Band, Captain Beefheart, Roy Harper, Linda Lewis aj., o rok později v srpnu 1976 tu bylo 120.000 lidí a sledovalo koncerty Rolling Stones, Lynyrd Skynyrd, Todda Rungrena, 10CC a dalších a v roce 1979 přišlo mezi 100.000-200.000 lidí na akci, která se sice nazvala festivalem, ale všichni tak nějak přiznávali, že to byl víceméně spíše koncert Led Zeppelin; dále vystoupili mj. Todd Rungren & Utopia, Fairport Convention, Southside Johnny And The Asbury Jukes, Marshall Tucker Band atd.

Na starém kontinentě měl (a má) velkou tradici festival ve švýcarském Montreux, který začínal vyloženě jako jazzový už v roce 1967 a odehrával se v kasinu. Občas se tu podařilo zahrát kapelám, které s jazzem fúzovaly jako například Soft Machine nebo Weather Report.  Postupem doby se otevřel i umělcům z jiných oblastí, takže tu v 70.letech vystoupili třeba Led Zeppelin, Deep Purple, Pink Floyd, Frank Zappa & Mothers Of Invention, Santana, Van Morrison a další. Od roku 1974 až do dnešní doby funguje v Belgii festival Rock Werchter poblíž vesnice Werchter, nacházející se města Leuven. Z menších návštěv v 70.letech se později vypracoval k 60-80tiscícovým davům. V seventies tu vystupovali například Philips Catherine, Dr. Feelgood, Talking Heads, Dave Edmunds, Dire Straits, Rory Gallagher atd. V Holandsku bych upozornil na jednorázový Kralingen Music Festival (1970) poblíž Rotterdamu, na který přičlo asi 120.000. diváků a zahráli zde Pink Floyd, Tyrannosaurus Rex, Santana, Jefferson Airplane, The Byrds a další. V tomtéž roce se ustanovila i tradice akce nazvané Pinkpop Festival, která se pravidelně koná u nizozemského města Landgraafu. Během seventies si tu zahráli třeba Livin´ Blues, Fleetwood Mac, Argent, Jeff Beck, Fairport Convention, Captain Beefheart, Rory Gallagher, Alan Stivell, Nazareth, Little Feat, Uriah Heep, MMEB, Tom Petty & The Heartbreakers, Kinks, Journey, Mother´s Finest, Thin Lizzy, Rush, Dire Straits, či The Police. V Dánsku se zase v roce 1971 konal první, zatím skromný ročník  Roskilde Festivalu, který však postupem doby zmohutněl a stejně jako festival v Glastonbury trvá dodnes. V 70.letech tu vystupovali třeba Strawbs, Kinks, Fairport Convention, Camel, Status Quo, Ravi Shankar, Focus, Procol Harum, Weather Report, Steeleye Span, Magma, Ian Gillan Band, Dr. Feelgood, Bob Marley & The Wailers, SBB, Elvis Costello, Jeff Beck, Talking Heads či Santana.

V Německu patřila ke zvláštní kategorii festivalů (koncertů) hudební televizní show stanice WDR, zvaná Rockpalast, konaná jednou až dvakrát do roka v Essenu. Vymyslel ji v polovině 70.let producent Peter Rüchel a šlo v podstatě o celonoční „festival“, na kterém vystoupili vždy 3-4 headlineři plus ještě asi další 2-3 interpreti. Vše se natáčelo několika kamerami, přičemž kapely odehrávaly normální, tedy dlouhé koncerty a nikoli nějaké kratší festivalové sety. Tím, že se vysílalo živě, rockuchtivé publikum mohlo vidět své oblíbené kapely takříkajíc v přímém přenosu. A díky signálům do dalších zemí sledovala Rockpalast v podstatě celá střední Evropa – včetně Československa (vřelé díky vysílačům z Vídně a Mnichova za výborně odvedenou podvratnou činnost). Z headlinerů 2.poloviny seventies bych jmenoval třeba umělce jako byli Rory Gallagher, Little Feat, Michael Chapman, Mother´s Finest, Spirit, Peter Gabriel, Paul Butterfield Band, Alvin Lee´s Ten Years After, Patti Smith Group, J. Geils Band, Johnny Winter nebo Nils Lofgren

Jak je vidět, pokud se v Evropě konal nějaký ten fesťák, dokázal si vybudovat slušnou tradici, kdežto v Americe došlo vždy k jedné až dvěma opakovačkám a následovala koncovka. A nazdar bazar.