Úvod » Svět » 70. léta » Punk & Hardcore » Články

Jak už jsme naznačili, v sedmdesátých letech se stejně jako vývoj popkultury ani vývoj rockové hudby, co se týče progrese a neotřelosti hudebních nápadů, příliš o mnoho dál neposunul. Ono by to ani nebylo příliš prozíravé, neboť impulsů z předcházející dekády bylo příliš mnoho a hrozilo celkové zahlcení (k tomu ale nakonec došlo v následující dekádě). Rocková hudba tedy poněkud zbrzdila svůj vývoj a jala se onen prostor, který tak neočekávaně během sixties zabrala, náležitě využít. Nabízela se zhruba tak tři území z tohoto prostoru, která bylo možné vytěžit – území zvuku, území instrumentace a - obchod. A rock se také na těchto polích po čertech činil.

Zkvalitnily se možnosti zvukové, neboť se začaly vyrábět stále více a více-stopé studiové magnetofony, technické vybavení nahrávacích studií šlo od minulé dekády o mnoho stupňů nahoru. Do studiových výbav se také dostávaly první syntezátory, byť teprve na analogové úrovni. Výsledné nahrávky už nezněly tak ploše, byly hutnější, jejich sound plastičtější. Bohužel mnohdy naopak postrádaly cosi jako autentičnost, neboť většina písniček 60. let vznikala naživo do dvou stop (ve druhé polovině dekády už do čtyř až osmi stop) a dýchala jakousi provzdušněností a lehkostí. Díky kvalitním studiovým přístrojům a syntezátorům byly skladby ze 70.let zvukově mnohovrstevnatější ale tím také zároveň zahlcenější (používání více stop svádělo k tomu, aby se nějakým způsobem zaplácaly) a v mnoha případech vykalkulovanější a chemičtější.

Zvýšila se také vyhranost jednotlivých muzikantů. Do rocku vstoupili v šedesátých letech jako blázniví a nadšení teenagerští zajíci se spoustou chyb v instrumentaci a minimálním vlivem na výsledný zvuk nahrávky. Na začátku sedmdesátých let už byli zkušenými matadory, s vlastním názorem na sound, který produkují, přičemž mnozí z nich se proměnili v instrumentální ekvilibristy. Jejich zvukové výlety a úlety už neměly takovou převratnost, ale byly promyšlenější a rafinovanější. A tak není divu, že nejoblíbenějším stylem první poloviny sedmé dekády se stal hard rock, jenž hodně dbal na výbornou práci s nástrojem, přičemž kvalitní sólové kytaristy postavil na úroveň frontmanů a velkých hvězd hned vedle zpěváků.

Samozřejmě, že bezbřehé experimentování s melodií a zvukem z konce 60. let mělo své následovníky, ale ti museli počítat s tím, že se jejich desky už nebudou tak dobře prodávat. Do rockové hudby totiž neuvěřitelnou silou vstoupil obchodní faktor se svými oblíbenými aspekty – továrnou na výrobu hvězd, idolů a následným vznikem několika ekonomicky silných hudebních vydavatelství nebo časopisů. To, co původní divoký rock´n´roll na konci 50. let vlastně rozmělnilo ve sladkobolný pudink, s obrovskou silou vlétlo i na rock konce 60. let. Jenomže doba se změnila - rock byl silnější než kdykoli předtím, a i jeho posluchači nebyli žádná tupaňa, která lze jen tak snadno opít rohlíkem, což si samozřejmě komerční sféra dobře uvědomovala. Dále sice vyráběla sladké „rockové“ idoly pro deseti až třináctileté, ale se stejnou měrou se věnovala i propagaci onoho drsnějšího protipólu, jenž byl bližší starším rockovým fanouškům.

Stále populárnější a vlivnější rockové hvězdy také postupně začaly ovlivňovat módní průmysl a výrobu suvenýrů a cetek s rockem spojených. Hudební publicista Jaromír Tůma o tom napsal v časopise Spektrum Expres (1971, zkráceno): „Znovu se projevila jedna zákonitost, před kterou jsme dříve v upřímném soustředění na ryze hudební stránku věci zavírali oči: rock potřebuje své idoly, své hrdiny, legendy, mýty, tajemství, vzrušení. Potřebuje své vůdce, kteří by strhávali a ovlivňovali myšlení takřka každého z nás, kteří by prodávali třikrát více desek než za nimi druhý sólista či skupina v žebříčku. Uplynulý rok byl ve znamení dobrovolného odchodu idolů a bourání legend. Rock přestal být výkřikem uměleckého podzemí a ve své špičce (a pouze tou se dnes můžeme zabývat, neboť hlavní trendy nutně znamenají prosazené trendy) je stále více zatahován do kolotoče velkého byznysu, zlatých desek, publicitních agentů, stotisícových honorářů a ´undergroundových hitparád´.“ Už na konci šesté dekády vydělal v USA a Británii na ziscích gramofonový průmysl mnohem víc než průmysl filmový. Sedmdesátými léty prostě vstoupil rock do svého komerčně nejúspěšnějšího období. A přitom stále vznikala kvalitní hudba, stále vznikaly přelomové desky.

Zároveň pak ale 70. léta znamenala vystřízlivění z hippiesovského barevného snu o světě plném lásky a (pomocí drog) změněných stavů vědomí, světě míru bez válek a násilí. Jak už bylo naznačeno, ekonomiky vyspělých západních států začaly padat na hubu, což se samozřejmě postupně promítlo do všech aspektů života. Kulturně-sociální oblast pak patřila mezi ty nejvíce postižené. Do západních společnosti se začaly vkrádat svár, zloba, cynismus a teror. V rockové muzice se to zatím ještě neprojevovalo, ale ten okamžik se rozhodně blížil.

Hardrockový mainstream zatím vesele válcoval v hudebním byznysu vše živé: počty prodaných desek (alb) začaly jít do miliónů a stejně tak bobtnala konta šéfů gramofirem a samotných muzikantů. Jelikož samotná hudba rozmlsanému divákovi už nestačila, koncerty se proměňovaly v mohutná stadiónová show, plná vizuálních a pyrotechnických efektů. Rockové hvězdy se objevovaly na obálkách společenských časopisů, v televizi, točily filmy a postupně se začleňovaly do nejvyšších společenských vrstev. Jejich proklamovaná rocková rebelie, ostentativně dávaná na odiv konzumací drog a divokým mejdanovým životem se však běžnému fanouškovi začala pomalu zajídat. Bohatí hudebníci už najednou nebyli žádnými kámoši ze zaplivaných klubů, v kterých začínali, ale zkušenými byznysmeny, jejichž životní norma byla vzdálena životním potřebám fandů asi jako mercedes od dětského bakelitového embéčka na hraní. Právě nastoupivší nová generace fanoušků bigbítu dokonce začala hardrockové a art rockové hvězdy celkem kvalitně nenávidět. Byly totiž tak dokonalé, neomylné, hráčsky nedostižné (což dobře věděly, takže vynikaly i patřičným narcismem), že to mládež dožíralo na největší možnou míru. A když Bowie a spol. nabídli světu nablýskanou dekadenci transsexuálního glitterového divadla, začalo to pořádně vřít i v hudebním undergroundu.

V New Yorku a v Anglii se objevil proud nových interpretů a skupin, kteří se snažili sestřelit rock z nadoblačných výšin a vrátit ho mezi „prostý“ lid z ulice. Čirou náhodou to konvenovalo i s obchodními zájmy, neboť na rozdíl od první pětiletky začaly v polovině 70. let zvolna klesat prodeje desek. Přemíra hardrockových skupin způsobila inflaci stylu – najednou se trh zaplavil x-tými kopiemi a epigony známých kapel a poslouchat na stejné brdo vymýšlené riffy už posluchače prostě přestávalo bavit. Nová generace hudebníků vyrazila do boje se zcela odlišnými stylotvornými prvky: těmi hlavními pak byly jednoduchost a energie předváděné muziky a přímočarost a konkrétnost jejích textů. Tak se zrodil punk, nový a taktéž dekadentní styl, který svojí stylizací a heslem „no idols“ rošťácky ukazoval na rock stars holý zadek. Jeho zrod, zejména na britských ostrovech, vyvěral přímo z ekonomické krize, která v Británii tehdy v polovině 70. let propukla. Estetiku nablýskaného glitteru a natupírovaných mařen s choboty věčně namočenými v koksu vystřídala estetika ulice: barevných, poloroztrhaných hadrů ze second handů, sichrhajcek v uších, ježourů na hlavách a bohužel také heroinu kolujícího v žilách.

Tento souboj stylů, tedy obecně hard rock (máničky) kontra punk rock (ježouři), byl asi prvním opravdovým generačním konfliktem, který se v rocku objevil. V šedesátých letech sice starým rock´n´rollerům naskakovala kopřivka, když se před nimi zmínil někdo o britských beatových kapelách Beatles a Rolling Stones a víkendové řezanice mezi mods a příznivci rock´n´rollu měly také jistě své kouzlo, ale ještě zatím nikdy nevyvěral konflikt přímo z ekonomických poměrů a zároveň generačního rozdílu. Ani vlastně nemohl – období rockového fenoménu netrvalo doposud dlouho a mládež se celá šedesátá a začátek sedmdesátých let mohla celkem dobře bavit, protože ekonomicky nestrádala. A navíc – nikdy předtím žádná ze stran neměla svého Malcolma McLarena.