Úvod » Svět » 70. léta » New wave » Články

Odvrhávaje komplikovaný a instrumentálně ekvilibristický styl kapel art a hard rocku, hledala nová mladá generace hudebníků svoje inspirace jinde.

Nejvýznamnější předchůdci skupin new wave se rekrutovali z několika různých hudebních oblastí. Byli jimi třeba staří veteráni z druhé poloviny sixties jako například The Who, Kinks, Small Faces, The Troggs, MC 5, Stooges,David Peel & The Lower East Side, Lou Reed (a samozřejmě staří Velvet Underground), garage party The Sonics či Shadows Of Knight, dále Iggy Pop a o něco později hrající glam-rockeři New York Dolls, máničky z The Dictators a „velvetovci“ Jonathan Richman And The Modern Lovers – ti všichni inspirovali spíše na kytarách založené kapely – party punkové, post-punkové, eventuelně skupiny prezentující se jakýmsi revivalem mods. Do tohoto kytarového ranku inspirátorů punku a nové vlny lze zařadit i v první polovině 70. let hrající pub rockové soubory Brinsley Schwarz, Dr.Feelgood, Ian Dury (Kilburn & And The High Roads), Graham Parker & The Rumour a Eddie & The Hot Rods a částečně také rock´n´rollového kytaristu Dave Edmundse.

Dalším inspiračním zdrojem byl glitter-rockový androgyn David Bowie se svojí postavou vesmířana Ziggy Stardusta, navlečenou v boa, latexu a botách na vysoké podezdívce, jimž se říkalo platformy. On a další podobné kapely (např. T. Rex, Slade) svým důrazem na vizuální stránku svých vystoupení a na jisté odosobnění „hlavního hrdiny“ ovlivnili podžánr nové vlny, který novináři nazvali futuristic rock. Naopak napůl glamoví Roxy Music s vyžilým elegánem Bryanem Ferrym byli jakýmsi dandyovsky dekadentním pop´n´rollem, který jakoby novovlnným kapelám říkal, že ani ta nejobyčejnější hudba, když se do ní vnese určitý styl, vůbec nemusí nudit.

Experimentátor Brian Eno se svým ambientem pak novým kapelám ukázal, že pomocí elektronických zařízení a nástrojů lze ještě dále se zvukem pracovat. Z podobných principů pak vycházely německé krautrockové kapely: avantgardisté Can a Faust, rock impresionističtí Tangerine Dream a hlavně elektro-rockoví Kraftwerk, jejichž robotický strojový rytmus a sterilně chladné, jednoduché klávesy předznamenaly celou jednu pozdější hudební éru – taneční hudbu 90. let. Elektronický disco rytmus a impresionistické klávesy lze slyšet i ve tvorbě francouzského hudebníka Jean-Michela Jarrého. A jsme u toho: posledním inspiračním zdrojem nové vlny byl ten nejjednodušší taneční „tuc tuc“ styl – disco.

Díky všem těmto inspiracím a vlivům se na konci 70. let mohly objevit soubory, jež se staly těmi nejvýznamnějšími ingrediencemi guláše, který se začal nazývat nová vlna. Ačkoliv se svoji hudbou mezi sebou vzájemně lišily, přesto všechny přinášely do populární hudby cosi nového, svěžího, neokoukaného a někdy i revolučního.

Nová vlna totiž skvěle uchopila nové prostředky a nové technologie, které se jí postupem doby nabízely. Později, díky vzniku MTV, se mohla navíc skvěle mediálně prezentovat. Její „bigbít“ můžeme proto opět rozdělit do několika proudů, které lze dále rozčlenit podle toho, jestli preferovaly více kytary nebo klávesy, jestli se nechaly inspirovat futuristickou vlnou a diskem, nebo impresionistickými elektronickými kolážemi. O tom ale až v kapitolách „Americká nová vlna“, „Ostrovní nová vlna“, „New romance“, „Futuristic rock“ a „Gothic rock“.