Úvod » Svět » 70. léta » Folk rock » Články

Angličtí Rolling Stones vkročili do seventies s novým členem. Místo zemřelého násosky Briana Jonese vzali Mick Jagger (voc, harm, g), Keith Richard (g, voc), Bill Wyman (bg, bvoc) a Charlie Watts (ds) do kapely talentovaného bluesmana Micka Taylora (g), kterému ale až příliš dávali najevo, že je pouze jakýmsi jejich apendixem.

Svým způsobem byli Stouni v sedmdesátých letech skvělí, děsní a zároveň komičtí. To se projevovalo zejména v zoufalé snaze narvat do své muziky všechno, co tehdy letělo – hard rock, reggae, funk, disco, přičemž na konci dekády museli coby zasloužilý dinosaurus válčit i s punkem. Věděli totiž, že je nutné, aby se jejich desky prodávaly, neboť do sedmdesátých let vstoupili nejen s Taylorem, ale i coby vyděděnci - byli na mizině a zadlužení.

Začátek jim sice vyšel a alba „Sticky Fingers“ (1971) a 2LP „Exile On Main Street“ (1972) byla výborná; o prvním jmenovaném, nahrávaném rok po různých studiích (a s obalem Andy Warhola - takové ty džínsy s otvíracím zipem) se dodnes tvrdí, že je dokonce stonesovské nejlepší. Stejně kvalitní je i následný double, převážně nahraný na Azurovém pobřeží jižní Francie. V kontrastu s pohádkovým prostředím je hodně syrový, muzika je na něm doslova „ohlodaná až dřeň“, za což mohly rukou nerozbornou Mickova úspěšná snaha držet všechno pevně v rukou, Keithovo nebezpečné feťáctví, hnusný zatuchlý suterén, v němž se nahrávalo, a kvalitní kytara Micka Taylora, který některé písňové riffy i vymyslel, ale autorství mu ústřední duo diktátorsky odepřelo.

Řekněme, že nálada z předchozích dvou alb se trochu otiskla i do následných desek „Goats Head Soup“ (1973) a „It´s Only Rock´n´Roll“ (1974). Pak však začala kapela hledat nové impulsy a tedy patřičně tápat. Navíc to přestávalo klapat i mezi členy bandu. Mick si našel novou partnerku, kterou Keith nesnášel, ale jelikož se Keith snažil ufetovat herákem, odmítal s ním mluvit zase Bill. Charlie byl v klidu a Taylor nikoho nezajímal, proto začal jet v heráku taky. Koncem roku 1974 ho nahradil  - zatím jen jako hostující hráč - nový kytarista  Ronnie Wood z Faces. Smluvně byl tedy vázán tam, ale skupina se v podstatě nacházela v rozkladu, a k ukončení její činnosti došlo na konci pětasedmdesátého. Ronnie byl tedy volný a mohl nastoupit ke Stounům. A do kapely skvěle zapadl, neboť mu rockerský styl života (sex, drugs and rock´n´roll) vyhovoval zřetelně lépe než nešťastnému Taylorovi. Kapela v té době proslula obrovskými multimediálními koncertními shows, plnými pyrotechnických efektů, což skvěle dokumentuje film „Let´s Spend The Night Together“ (režie Hal Ashby) z nadlouho posledního stonesovského turné v roce 1981. Některé její koncerty byly ale po hudební stránce dost mizerné. A ještě jedna perlička – Keith se v osmasedmdesátém vrátil ke svému původnímu příjmení, psaném se „s“ na konci. Tedy se mu od té doby muselo říkat pane „Richards“.

Co se týče vlastního materiálu - po výborném začátku se Stouni hudebně nejprve zaměřili na vstřebávání funkových vlivů a poté ponořili do pomalých baladických věcí, ovlivněných reggae (LP „Black & Blue“, 1975). Pak si vzali na paškál nové směry - zabrousili „jako“ do punku a nové vlny, ovšem také i do mělkých, mámivých sfér diska (výborné album „Some Girls“, 1978, hit „Miss You“), což vyvrcholilo na průměrné byť podivné desce „Emmotional Rescue“ (1980). V stounovském hudebním vetešnictví sedmé dekády se přesto najdou skvělé klenoty – jmenujme např. písničky „Brown Sugar“, „Bitch“, „Wild Horses“, „Moonlight Mile“, „Dead Flowers“, „Sister Morphine“, „Can´t You Hear Me Knocking“, „Tumbling Dice“, „Rip This Joint“, „All Down The Line“, „Happy“, „Torn And Frayed“, „Loving Cup“, „You Can´t Always Get What You Want“, „Doo Doo Doo Doo Doo (Heartbreaker)“, „Angie“, „Star Star“, „Dancing With Mr. D.“, „Winter“, „It´s Only Rock´n´Roll“, „Ain´t Too Proud To Beg“, „If You Can´t Rock Me“, „Dance Little Sister“, „Rocks Off“, „Out Of Time“, „Time Waits For No One“, „Memory Motel“, „Fool To Cry“, „Cherry Oh Baby“, „Lies“, „When The Whip Comes Down“, „Just My Imagination“, „Some Girls“ či „Beast Of Burden“ nebo „She´s So Cold“ a „Down In The Hole“.

Návratem k dřevnímu stonesovskému bigbítu bylo album „Tattoo You“, které hitem „Start Me Up“ vystřelilo stouny do pro ně vcelku mizerných 80. let.

Pokud nebudeme počítat hudební soundtrack Briana Jonese k filmu „Mord und Totschlag“ (1967), tak prvním ze Stounů, jenž natočil sólové album, byl baskytarista, pianista a zpěvák Bill Wyman (vl. jm. William George Perks). V rámci kmenové kapely si komponování skladeb uzurpovalo duo Jagger-Richards, a tak si mlčenlivý basák řekl, že si natočí a nazpívá vlastní autorské album – dostalo název „Monkey Grip“ a obsahuje takový šramlovitý rock s pianem a dechy (1973/1974, např. „Monkey Grop Glue“, „It´s A Wonder“, „I Wanna Get Me A Gun“, „Mighty Fine Time“, „White Lightnin´“, „What A Blow“). O dva roky později se objevila ve stejném duchu se nesoucí, nevýrazná dvojka „Stone Alone“ (1976, mj. „Wine And Wimmen“, „Apache Woman“, „Every Sixty Seconds“ plus cover „If You Wanna Be Happy“, pův. od Jimmyho Soula). Po soundracku k filmu „Green Ice“ (1981), vzniklo vzápětí baskytaristovo třetí, již povedenější LP „Bill Wyman“, které je již částečně hozené do new wave (1982, např. „A New Fashion“, „Visions“, „Ride On Baby“, „Girls“, „/Si Si/ Je suis un Rock Star“). 

Ještě než přijal lano od Rolling Stones, natočil dvě sólová alba i kytarista a zpěvák Ronnie Wood (ex-The Jeff Beck Group, ex-Faces). Jeho debut „I´ve Got My Own Album To Do“ se spoustou hvězdných hostů byl víceméně průměrný (1973/1974, např. „Mystifies Me“, „I Can Feel The Fire“, „Far East Man“, „Am I Grooving You“, „Cancel Everything“), dvojka „Now Look“ vyzněla podobně (1974/1975, např. „I Got Lost When I Found You“, „I Can Say She´s Allright“, „Breathe On Me“, „If You Don´t Want My Love“ plus cover „I Can´t Stand The Rain“, pův. od Ann Peebles). Poté si Ronnie užíval sladkého stouního života (S, D & R), s kapelou natáčel, koncertoval. Další svoji sólovku „Gimme Some Neck“ pak vytvořil na konci sedmdesátek, a byla vcelku stonesovská (1978/1979, např. „Buried Alive“, „Breakin´ My Heart“, „Come To Realise“, „Lost And Lonely“ plus cover „Seven Days“, pův. od Boba Dylana). Načichnul hoch, načichnul…

A na závěr ještě jednou ex-stonesovský kytarista a zpěvák Mick Taylor – ten totiž sebral různé svoje nahrávky z předchozích tří let a v roce 1979 je poskládal na bluesrockové album „Mick Taylor“ (např. „Broken Hearts“, „Learher Jacket“, „Giddy-Up“, „Baby I Want You“, „Slow Blues“, „Spanish/A Minor“). A víte, jaké to album je? Dobré je. Ale - zcela zapomenuté…Proto také Mick nemohl fungovat v Rolling Stones.

Protože Stouni jsou nezapomenutelní.