Pokud si dnes položíme otázku, co si obecně představujeme pod pojmem „rock“, jako první se nám v této souvislosti vybaví styl, který se objevil v druhé polovině šedesátých let – hard rock. Nejenže si většina lidí ani nevzpomene na jeho motorového synka – heavy metal – nebo na ikony crossoveru a grunge z devadesátých let, ale přehluší se dokonce i vjemy spojované s Beatles (beat) a Rolling Stones (rhythm&blues). V čem tkví toto jeho překvapivé vítězství?
Má několik důvodů, my si uvedeme asi tři nejdůležitější. Zaprvé – hard rock se zrodil v pro něj šťastné době. Ve druhé polovině 60. let vlasatá youth culture prožívala vrcholné stavy euforie neboť kulturní revoluce, kterou svými svobodomyslnými názory, chováním a uměleckými prostředky rozpoutala, mocnou silou zaútočila na celý tzv. civilizovaný svět a dosáhla prvních velkých vítězství. Generace rodičů mladých rebelů, dosud upnutá v křeslech suchého a přísného konservatismu, byla zděšena; vojsko jejích vlastních dětí se postaralo o pravděpodobně největší generační vymezení, jaké kdy v novověku vzniklo. Jejími myšlenkovými a morálními výdobytky a osvědčenými „pravdami“ velmi okatě opovrhovalo. Starší generaci náhle začalo být jasné, že tuto rebelující mládež prostě musí vzít na vědomí, jinak se octne v defenzívě a ony nůžky generační propasti se ještě více rozevřou. Takže, i když se zjevnou nechutí, přesto musela akceptovat i uvolnění veškerých jí dodržovaných tabu, která mladí rebelové svým novým myšlením nekompromisně prolamovali. Jednalo se zejména o tabu společenská (jiné normy chování, mluva, humor, móda), z nich vycházející tabu sexuální (větší promiskuita, otevřenost při sexuálních otázkách, rasově odlišné páry) a samozřejmě tabu drogové, vyplývající z rozšíření okruhu látek způsobujících změněné stavy vědomí (k tolerovaným chlastu a tabáku se přiřadily halucinogenní drogy). Bylo to vítězství „změny myšlení“. A do rytmu tohoto vítězství YC vyhrávala její vlastní, řádně hlasitá muzika – a tou byl rock. Čím hlučnější, tím lepší. Stal se jejím základním jazykem a vyjadřovacím elementem. Beatles, Stouni, Doors nebo Jimi Hendrix byli povýšeni na božstvo nové drogové éry.
Za druhé – onen rozlet YC měl oporu v dobrém ekonomickém zázemí jak Ameriky, tak Británie a Západní Evropy. Mládež se tedy mohla na svůj boj s konservatismem předcházející generace dobře připravit. Mohla kašlat na konvence, mohla se sexuálně vyžívat, mohla se bezproblémově oddávat hrátkám s muzikou, drogami a vším novým, co jí provázelo. Mohla se chovat svobodně, přičemž svoboda v tomto případě znamenala odlišení, vymezení. A hard rock, dosud nejhlučnější rockový styl, ono vymezení se mladé kultury vůči předchozí generaci dokázal ještě více zvýraznit.
A ten třetí důvod? Beatles, Rolling Stones, Dylan, Hendrix, Cream, Who, ti všichni pomohli rocku dostat se na ten nejvyšší vrchol zájmů mládeže 60.let – aby taky ne, vždyť byli jejími idoly a symboly. Nadto dokázali svým skladatelským mistrovstvím posunout tento zájem o žánr ještě na několik let dopředu, což samozřejmě mělo i své obchodní důsledky. Skupiny, které přišly po nich, tak mohly využívat nejen muzikantský potenciál těchto legend, a dále ho ještě rozvíjet a vybrušovat, ale díky jmenovaným velikánům mohly využít i postupné masovosti rocku, která vedla k jeho jakémusi akceptování, pochopení či přímo zoficiálnění. Nehledě na fakt, že onen masový zájem dokázal těmto novým kapelám zvětšit i jejich bankovní konta. On byl rock sice stále rebelskou kontrakulturou a zejména konservativní politické síly ho nenáviděly (dodnes je z valné většiny „nepravicový“), nicméně mediální svět ho zbožňoval, zejména jeho excesy. V 70. letech se navíc bývalí hippíci zatím sice ve velmi omezeném počtu ale přesto, připravovali na převzetí vysokých pozic v showbyznysu, médiích, marketingu či reklamě a jelikož byli bigbítem doslova „odkojeni“, vůbec se nebránili jeho skrytému prosazování v různých oblastech života, eventuelně tak trochu alibistickému povyšování jeho některých větví na piedestal umění. Což samozřejmě vyvolávalo zase zpětnou reakci na další vrstvy společnosti a tak dále – důsledkem těchto pohybů pak byla skutečnost, že se rock pomalu rozléval do větší sociální i generační šíře a stával se běžným.
Jestliže tedy 60. léta měla několik „opravdových“ rockových hvězd, které svým nezřízeným hédonismem definovaly tzv. rockový (nebo „rockerský“) styl života (Brian Jones, Keith Richards, Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison), přičemž část z nich na něj také dojela, v 70. letech se to rockovými požitkáři začalo jen hemžit a navíc získali pro své divoké chování i jistý společenský status. A právě nejvíc těchto rockových hvězd zplodil hard rock a jeho substyly (kapely Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, Queen, Kiss, Aerosmith, New York Dolls, David Bowie, Sweet, Slade, Thin Lizzy atd.).
Hard rocku, coby nejtypičtějšímu bigbítovému žánru, budeme tedy věnovat v našem textu asi nejvíce prostoru.
