Sám jsi nic ale celek zmůže víc – to je asi nejlepší charakteristika toho, jak se fungování interpreta rockové hudby proměnilo vstupem z padesátých do šedesátých let. Ustanovil se totiž status kapely jako celku, už nikoliv s vyčnívajícím zpěvákem, ale s rovnoměrnou váhou všech zúčastněných hudebníků, kteří si své písně nejen interpretují ale také sami skládají. Hlavní vliv na změnu stylu, tvůrčího postupu a obsazení rock´n´rollových bandů měli samozřejmě Beatles.
Když se kohokoli zeptáte, jestli zná jméno Elvise Presleyho, je velká pravděpodobnost, že nedostanete žádnou zápornou odpověď. Když se však zeptáte na jména muzikantů z jeho kapely, kromě vyložených odborníků nebo pamětníků vám otázku nikdo nezodpoví. Tehdy ve druhé polovině 50. let se to tak nosilo – v záři reflektorů stál zpěvák coby samostatná jednotka, pak dlouho nic a až někde vzadu ve stínu hrála jeho doprovodná kapela. Navíc interpret – hvězda – ani mnohdy nebyl tvůrcem toho, co zpívá. Tento stav se měl během pár let rázně změnit.
Ke konci páté dekády se divoký rock´n´roll dostal poněkud do ústraní. Této situace trh využil a snažil se styl prodat v jakési náhražkové, komerčně výhodnější formě. „Americký televizní program Bandstand přičísl kdysi rebelantskou hudbu do způsobně uhlazené, ale značně bezzubé podoby a narychlo vyrobené hvězdičky Fabiana nebo Frankieho Avalona si dodatečně vysloužily pramálo lichotivé označení ´schlock-rock´“. (Lubomír Dorůžka, sleevnote 2x10 z Albionu). Písničky těmto vypulírovaným elegánům psaly („šily na míru“) producentské týmy, jejichž jedinou starostí bylo, aby se dokázaly trefit do vkusu teenagerů – tedy své největší kupní síly. A přitom ještě před pár lety byl „teenager nechtěným artiklem. Nikdo v té době nevěděl, že právě v tomto případě jde o velký trh budoucnosti. Všichni v nich viděli jen zdroj problémů, takže je chtěli dostat pod svou kontrolu…“ (Frank Zappa).
Už jsme si řekli, že rock´n´roll a bohužel i jeho vyžvatlaná forma měly výhodu v tom, že se v padesátých letech koupěschopnost obyvatelstva Ameriky mohutně zvýšila. Desky si mohla dovolit kupovat i mládež, která toto samozřejmě činila s nebývalou ochotou (a činí tak dodnes); příjmy z prodeje desek se v roce 1954 pohybovaly okolo 213 miliónů dolarů, o pět let později už to bylo 603 miliónů. A tak se vesele vyrábělo a kupovalo, přičemž samozřejmě vznikala spousta šuntu.
Pro samotný rock´n´roll nekončila 50. léta vpravdě šťastně - díky několika úmrtím (B. Holly, R. Valens, E. Cochran), problémům se zákonem (J. Lee Lewis), pobytem přímo v kriminále (Ch. Berry) a odchodům Little Richarda za kazatelský stolec a E. Presleyho na vojnu do Německa, se styl na čas (1959 - 1962) octl v jakémsi vzduchoprázdnu, což jeho kritici jistě přivítali. Navíc když se jeho otěží chopili výše zmínění „jako-rockeři“, správně reklamkově vytlemení hoši v nažehlených kvádrech. Jak píše publicista Nick Kent ve své Apatii k ďáblu: „Elvise vyřadila ze hry armáda a jeho chuligánští vrstevníci byli veřejně zneuctěni a nasupeně se hrbili ve své divoké minulosti. Jejich místa zaujala daleko méně rozvratná rasa mladých showmanů – nudní zpěváci sentimentálních slaďáků s dolíčky na bradě a smutnýma psíma očima, kteří donekonečna zpívali o svých pocitech z nesmrtelné lásky k nějaké nasupené harpyji s drdolem. Většinou šlo o ukoptěné cajdáky – hudební pomádu, která ve vás vyvolávala nepříjemné a malátné pocity.“
Tehdy se všeobecně předpokládalo, že je s rock´n´rollem vlastně konec. Že to byla jen pomíjivá móda na pár let. Šedesátá léta ale tento názor smetla ze stolu s takovou razancí, až se všem předčasným hrobníkům r´n´r protáčely panenky.
