Během padesátých let se jasně ukázalo, že pokud chtějí interpreti a muzikanti jazzu, blues či country uspět anebo vlastně jenom být slyšeni, musí svoje nástroje elektrifikovat. Akustické instrumenty bylo možné použít během natáčení, ale v hlučných lokálech, tančírnách nebo při koncertech se jejich zvuk vytrácel - bez elektrické kytary, basy, nebo mikrofonů to prostě nešlo. Nu, a jestliže v té době zažíval velký nástup rock´n´roll, ani nepřekvapí, že nejvíce vzrostla právě úloha kytary. Sice se jako sólové nástroje stále používaly zejména saxofony nebo trubky, záhy ale interpreti rock´n´rollu zjistili, že její zvuk je tím nejpotřebnějším, nejvábivějším a „nejnovějším“. Měla totiž mnohem širší škálu využití – od kouzla jediné, správně zmáčknuté struny, vydávající tklivý, osamělý tón v rhythm&blues (B. B. King), přes prstové dvoj až trojhmaty rázně rachotící v syrovém rock´n´rollu (Chuck Berry), až k jiskřivě zvonivému doprovodu křišťálově čirých, obyčejných rockových písniček (Buddy Holly). Navíc design nových kytar, zejména těch z dílen firmy Fender (typy telecaster, stratocaster), byl prostě úžasný. Vypadaly elegantně, mladistvě - pro mnohé rockery představovaly cosi jako fetiš. A co si budeme namlouvat, chlapík s kytarou fakt dobře vypadá. Takže víc holek, zábavy atd… Zároveň rostla i instrumentální jistota jednotlivých hráčů, není tudíž divu, že brzy začaly vznikat skladby, v nichž zpěvovou linku vokalisty nahrazovala kytara.
Jedním z prvních, kdo s instrumentální muzikou vyrazil na zteč, byl Kaliforňan Dick Dale, o němž ale píšeme v kapitole Surfin´ sound a West coast. Mezi další představitele kytarových instrumentálek patřili američtí The Ventures z Tacomy ze Severozápadu USA. V kapele působili například Don Wilson (g), Bob Bogle (lg, bg) nebo Nokie Edwards (lg, bg), a měla hity „Walk Don´t Run“ a „Perfidia“, songy „Sunny River“, „Ram-Bunk-Shush“, „Slaughter On Tenth Avenue“, „Lolita Ya-Ya“, „Driving Guitars“, „Guitar Twist“, známa je i jejich znělka ke kriminálnímu seriálu „Hawaii-Five-0“.
Také arizonský kytarista Duane Eddy se zaměřoval v největší míře na instrumentálky (zejména ve stylu rockabilly), které hrával na přelomu 50.-60 let se svou skupinou The Rebels. A měl i několik hitů, jako třeba „Rebel Rouser“, „Ramrod“, „Yep!“, „Forty Miles Of Bad Road“, „Because They´re Young“, „Dance With The Guitar Man“ a „Bonnie Come Back“. V rockabilly jel i kytarista a zpěvák Lonnie Mack, přičemž na svůj nástroj hrál stylem „twang“. V roce 1963 se zapsal hity „Memphis“ (původně od Ch. Berryho) a superjízdou zvanou „Wham!“. V repertoáru měl ale i zpívané soul-gospelové kousky jako např. „Where There´s A Will There´s A Way“, či bluesové „swampárny“ jako třeba „Baby What´s Wrong“. Jinak všechny jmenované skladby pocházejí z jeho debutového LP „The Wham Of That Memphis Man“ (1963). Mackův styl hraní ovlivnil mj. kapely typu Creedence CR.
Na Evropském kontinentu to dobře šlapalo švédským Spotnicks zručného kytaristy Bo Winberga. Dali si název (stejně jako jedna z prvních českých rock´n´rollových skupin) podle první umělé vesmírné družice Země, jíž vypustili v CCCP. Srandovní je, že kapela se v rámci názvu nechala na promo-fotkách zobrazovat ve skafandrech, ač je zřejmé, že by se do sputnika dala nacpat sotva kytara a to ještě vejpůl. Rozhodně ale měli Švédové hity „Orange Blossom Special“, „Rocket Man“, „Amapola“, „Karelia“ či „Hava Nagila“ a songy jako např. „I Listen To My Heart“, „If You Could Read My Mind“. Zajímavostí je, že s kapelou zhruba od poloviny šedesátých let hrál určitý čas bubeník Jimmie Nicol, jehož proslavilo zaskakování za Ringa u The Beatles.
Nejslavnějšími mezi těmito skupinami se stali britští The Shadows, které vedli kytaristé (a občasní zpěváci) Hank Marvin a Bruce Welch. Z dalších členů je možné uvést první rytmickou sekci Jeta Harrise (bg, voc) a Tony Meehana (ds) a cca od 1962-63 i druhou tuto, jíž tvořili Brian Bennett (ds) a John Rostill (bg). Kapela měla v beglajtu specifický zvonivý zvuk, do nějž Marvin vkládal ony známé úžasné melodické kytarové motivy, v tónu s využitím vibrata, krátkého dozvuku a jemného nahalení, takže nahrávky měly určitou projasněnou, vzdušnou atmosféru. Kapela začínala jako skifflová, později (krátce pod názvem The Drifters) doprovázela zpěváka Cliffa Richarda. Poté se pod vlivem Ventures částečně osamostatnila (fungovala jak s Richardem, tak i bez něj) a v roce 1960 prorazila singlem se skladbou Jerry Lordana „Apache“ (na „béčku“ byla další instrumentálka „Quartermaster´s Stores“).
Další hity (převzaté i vlastní) většinou se singlů následovaly vzápětí, jako např. .„Man Of Mystery“, „The Frightened City“, „Kon-Tiki“, „Wonderful Land“, „Atlantis“, „Dance On“, „Midnight“, „The Savage“, „Peace Pipe“, „Mustang“, „Theme For Young Lovers“, „The Rise And Fall Of Flingel Bunt“, „The War Lord“, „The Lost City“, „Now That You´re Gone“ či „Foot Tapper“, která zazněla ve filmu „Summer Holiday“. Ze zpívaných písniček uveďme třeba „Mary Anne“, „Don´t Make My Baby Blue“, „The Dreams I Dream“, „My Way“, „Don´t It Make You Feel Good“ a „That´s The Way It Goes“ (snad ani nepřekvapí, že využívali model Mersey soundu s harmonií vícehlasů, který proslavila jedna nejmenovaná skupina… mhmm, ta nejslavnější) . Úspěšná byla zejména shadowsovská první dvě alba, jedničky v britské hitparádě: „The Shadows“ (1961, např. „Sleepwalk“, „Shadoogie“, „Blue Star“, „Baby My Heart“) a „Out Of The Shadows“ (1962, např. „Perfidia“, „Bo Diddley“, „Spring Is Nearly Here“, „Some Are Lonely“), známé je též soundtrackové EP „Rhythm & Greens“ ke stejnojmennému krátkometrážnímu filmu (1964, např. „The Main Theme“, „Rhythm & Greens“, „Ranka-Chank“), ale dnes se pro takový celkový přehled tvorby kapely hodí spíše kompilačky „The Shadows´ Greatest Hits“ (1963) nebo „More Hits!“ (1965).
Určitou konkurenci „stínů“ znamenala v Londýně kapela producenta Joe Meeka The Tornados. Depresivní paranoik Meek byl elektronický vizionář, fascinovaný třemi věcmi – okultismem, vesmírem a Buddy Hollym. Ve svém nahrávacím studiu neustále hledal a vytvářel „zvuky kosmu“, tak jak si je představoval. Dokonce vymyslel a s kapelou The Blue Men realizoval koncepční album „I Hear A New World“, které dnes možná může znít úsměvně, ale tehdy se na něm objevily zvukové efekty, které do té doby – v rámci populární hudby - nikdo nepoužil (1960, např. songy „I Hear A New World“, „Orbit Around The Moon“, „Glob Waterfall“, „Valley Of The Saroos“). Producentsky zaštítil i hit zpěváka Johna Leytona „Johnny Remember Me“, v roce 1961 jedničku v britské hitparádě; stejně jako další jeho hit „Wild Wind“. Později, v roce 1967 Meek odpráskl svou bytnou a sám spáchal sebevraždu. Spolupracovníkem Meeka byl Geoff Goddard, zpěvák, klávesista a skladatel (zmíněnou „Johnny Remember Me“ napsal právě on). Producent ho neúspěšně podporoval jako zpěváka, až se nakonec ukázalo, že bude lepší, když bude jen skládat (mj. i pro Tornados). Přesto po Goddardovi zbylo z let 1961-63 něco vzácných singlů s písničkami jako „Girl Bride“, „For Eternity“, „Try Once More“, „Saturday Dance“ či „Sky Men“.
Samotná skupina The Tornados sice měla několik kytarových skladeb, ale hlavní roli sólového nástroje u ní často přebíral analogový klávesový nástroj zvaný claviolin, který obsluhoval výše zmíněný Geoff Goddard. V kapele ještě působili Alan Caddy (lg), George Bellamy (rg), Clem Cattini (ds), Roger LaVern (ks) a Heinz Burt (bg), který se později vydal na sólovou pěveckou kariéru. Soubor měl jediný opravdový hit, Meekův „Telstar“ (1962), jenž byl s oblibou hrán i prvními rockovými soubory v Československu (stejně jako předchozí SP „Popeye Twist“). Jen tak mimochodem: tato skladba se stala vůbec prvním britským singlem, který kdy vedl americkou hitparádu. Abychom ale Tornádovcům nekřivdili, oni těch úspěšných (tedy v Británii) singlíků vydali povícero - „Globetrotter“, „Locomotion With Me“, „Robot“, „The Ice Cream Man“, „Exodus“ (cover melodie ze stejnojmenného filmu), „Blackpool Rock“. Ale co se věhlasu a sukcesu týče, na Marvinovu partu prostě neměli. Poznámka: v letech 1962-63 doprovázeli Tornados hvězdu britského rockabilly a r´n´r Billy Furyho.
Přes své úspěchy v hitparádách ale uhlazení a elegantní Shadows vůbec nebyli tím, co Londýnem někdy v roce 1962 začalo hýbat. Protože ať už si to vezmeme z kterékoliv strany, instrumentální kytarové skupiny svým soundem a designem svých členů stále ještě jakoby patřili do padesátých let. Jenže se psala šedesátá a všechno, všechno mělo být úplně jinak…