Blues a jižanský rock 70. let

Dekády: 70. léta

Žánry: Hard rock & Heavy metal, Pop rock & Beat, Rhythm & Blues, Soul & Funk

Autor: Petr Hrabalik

ZZ Top, zleva Frank Beard, Billy Gibbons a Dusty Hill, 1980

Blues rocku se v 70.letech příliš nedařilo. Spousta bývalých bluesových hráčů, zpěváků a skupin vrhla své síly do obchodně prosperujícího hard rocku s jeho tvrdými riffy (eventuelně do složitějších rockových forem – např. Jethro Tull) a klasickou bluesovou linku nechávala zaznít jen občas. Na britské scéně se sice několik kapel blues rocku stále drželo, jako např. Savoy Brown, hard-boogie parta Climax Blues Band (obě měly beztak úspěch spíše v USA), Keef Hartley Band a Chicken Shack, ale až na výjimky nepřežily ani do půli dekády. A do Kalifornie přelétnuvší Fleetwood Mac v polovině seventies přešli na pop rock, naštěstí vcelku vkusný. A pokud se podíváme na starý kontinent, holandští Cuby & Blizzards svou hudbu trošku měnili, ale jejich kolegáčkové Livin´ Blues zůstávali na svém - blues to rozhodně bylo. Někdy jako řemen. 

Započneme tedy Holandskem, pak se přesuneme do Spojeného království a posléze do USA.

Hard-blues-rockové Livin´ Blues i v první půli seventies stále vedli Ted Oberg (g) a Nicko Christiansen (voc, sax, perc), dále v kapele působili John Lagrand (harm), Ruud van Buuren (bg) a Johnny Lejeune (ds), jehož po čase vystřídal Arjen Kamminga (ds). Z té doby pochází třeba LP „Bamboozle“ (1972, např. „Bamboozle Song“, „L.B. Boogie“, „Big City Man“, „Keep On“ plus cover „Black Night“, pův. od Jessie Mae Robinson) nebo „Rockin´ At The Tweedmill“ (1973, např. „Fool On You“, „Ain´t No Use Cdying“, „Diving Duck Blues“, „You´re A Stranger“). Ovšem v roce 1974 kapela natočí singl „Boogie Woogie Wioman“ v disco-funkovém hávu a vzápětí se rozpadá. Oberg tedy sežene jiné spoluhráče (mj. zpěváka Johna Fredriksze)  a s nimi zaznamená dobrý živák „Live ´75“. A připomenul bych ještě slušné, byť už poněkud vyčištěné bluesové album „Blue Breeze“ (1976, např. „Shylina“, „That Night“, „Back Stage“, „Pisces“, „Pick Up On My Mojo““).

I britský, „procol-harumovský“ kytarista Robin Trower, na jehož hře byly znát vlivy Jimi Hendrixe, hrál tvrdé blues. A je fakt, že občas to hrnul fakt slušně. Za vrcholy Trowerovy tvorby jsou považována LP, která nahrál ve trojici s Jamesem Dewarem (voc, bg, , ex-Stone The Crows) a Regem Isidorem (ds) - na koncertech byli uváděni jako Robin Trower Band, na etiketách desek však již bez toho „bandu“. Zkuste pomalé a velmi pěkné album „Twice Removed From Yesterday“ (1973, např. „I Can´t Wait Much Longer”, „Daydream”, „Hannah“, „Man Of The World“, „I Can´t Stand It“, „Ballerina“) a rychlejší „Bridge Of Sighs“ (1974, např. „Day Of The Eagle“, „Bridge Of Sighs“, „In This Place“, „Lady Love“, „The Fool And Me“, „Little Bit Of Sympathy“). Obě desky všem bigbíťákům vřele doporučuji, stejně jako živák „Robin Trower Live“ (1976), na kterém Isidora vyměnil u bicích Bill Lordan (ex-Gypsy).

Ve stejné době Robin natočil další studiové platně „For Earth Below“ (1975, např. „Shame The Devil“, „It´s Only Money“, „Gonna Be More Suspicious“, „A Tale Untold“), „Long Misty Days“ (1976, např. „Long Misty Days“, „Caledonia“, „Hold Me“, „Messin´ The Blues“) a „In City Dreams“ (1977, např. „In City Dreams“, „Somebody Calling“, „Smile“, „Little Girl“), které už kritikům připadaly jako ohřívání furt té samé polévky. I tak jsou dobrá. Z dalších Trowerových songů konce sedmé dekády bych jmenoval „Caravan To Midnight“, „Lost In Love“, „Jack And Jill“  a „The Ring“. Na počátku další dekády bylo natočeno v rozšířené a pozměněné sestavě další slušné album „Back It Up“ (1983, např. „Black To Red“, „River“, „Benny Dancer“, „Islands“, „Time Is Short“). Nicméně - my se stále bavíme o Trowerovi jako o bluesmenovi, kterým on jistojistě je - to je zcela nepopiratelný fakt. Jenomže když si poslechnete většinu jeho věcí, zjistíte, že jsou vlastně… hardrockové. Ale víte co? Mně to nevadí.

Trower také objevil skotského zpěváka a kytaristu Frankie Millera, který pěl zlomeným rod-stewartovským hlasem. Něco docela šlo, než nám Frankie tak nějak po rod-stewartovsku zkomerčněl. Proto raději desku „Full House“ (1977, hit „Be Good Yourself“, dále např. „Love Letters“, „Take Good Care Of Yourself“, „Searching“), než např. úspěšnou „Falling In Love“ (1979, hit „Darlin“ zní jak od dua Norman-Suzi Quatro, dále např. „If I Can Love Somebody“, „Good To See You“). Ze Skotska pocházela i ex-„joplinka“ ze Stone The Crows, soul-bluesová zpěvačka Maggie Bell, která natočila slušnou desku „Queen Of The Night“ (1974, „Caddo Queen“, „Queen Of The Night“, „A Woman Left Lonely“, „As The Years Go Passing By“, „We Had It All“) a její stejně dobrou následovnici „Suicide Sal“ (1975, např. „I Was In Chains“, „What You Got“, „Suicide Sal“ a covery „Wishing Well“, pův. od Free, a „In My Life“, pův. od Leo Sayera). Poté víceméně hostovala, v roce 1978 měla hit v songu „Hazell“, který pocházel z úspěšného TV-serialu, a o tři roky později bodovala v hitparádě píseň „Hold Me“ , kterou Maggie zazpívala v duetu se zpěvákem B.A. Robertsonem. 

Po téměř deseti letech hudebního potácení se a věčného hostování u jiných muzikantů a kapel se na konci 70.let na scéně znovu objevil ex-člen Fleetwood Mac, londýnský kytarista a zpěvák Peter Green. Pomalu se zbavoval svých psychických obtíží, způsobených nadužíváním drog a v roce 1977 natočil s pomocí svého kamaráda Petera Bardense z kapely Camel vcelku klidnou, téměř folk-rock-bluesovou desku „In The Skies“, která vyšla o dva roky později (1979, např. „In The Skies“, „Fool No More“, „Seven Stars“, „Just For You“). V tom samém roce měl na pásech materiál na další LP „Little Dreamer“, jež se objevilo na trhu v roce 1980 (např. „Loser Two Times“, „Baby When The Sun Goes Down“, „Little Dreamer“, „Cryin´ Won´t Bring You Back“). Další alba z eighties jsou už podprůměrná. 

Ve Spojených státech bluesovou scénu představoval například Brit John Mayall, který se v roce 1969 přestěhoval do Kalifornie. Nejprve pokračoval ve svém jazzovém blues což je slyšet na LP „USA Union“ (1970, např. „Nature´s Disappearing“, „Possessive Emotions“, „Deep Blue Sea“). Mezitím začal spolupracovat s černým kytaristou Freddy (Freddie) Robinsonem, nahrával blues-funková live alba jako třeba „Jazz Blues Fusion“ (1972, mj. „Change Your Ways“, „Good Times Boogie“, „Excercise In C“, „Mess Around“, „Get To Be This Way“) nebo  živák „Movin´ On“ (1973, např. „Worried Mind“, „Christmas 71“, „Movin´ On“). Z roku 1973 pochází i jeho studiové double „Ten Years Gone“, určitý návrat do rockovějšího pojetí blues (např. „Better Pass You By“, „Driving Till The Break Of Day“, „Ten Years Gone“, „I Still Care“ plus „Undecided“, zpívaná Robinsonem). Je nepochybné, že starý bluesman svoje alba postupně orientoval na americký trh. Z druhé poloviny seventies můžeme uvést Mayallův živák „Last Of The British Blues“ (1978, mj. „Teaser“, „Hide Away“, „Tuscon Lady“, „Lonely Birthday“, „Another Man“). 

Důležitá byla také kalifornská country-folk-soul-bluesová zpěvačka a kytaristka Bonnie Raitt. Počet vynikajících žen-zpěvaček s výbornými instrumentálními schopnostmi ve hře na kytaru, byl totiž v tom čase zatím minimální. Ač z LA, na konci sixties se pohybovala hlavně na východním pobřeží: studovala v NYC, poté se seznámila s bluesmanem Dickem Watermanem a s ním a jeho muzikantskými přáteli pak působila v Philadelphii. Na průměrném debutu měla minimum autorských skladeb (mj. „Thank You“) a většinu coverů – tak tomu ostatně bylo na většině jejích desek ze 70. let. Úspěch měla až dvojka „Give It Up“ (1972, např. „Nothing Seems To Matter“, „If You Gotta Make A Fool Of Somebody“, „You Told Me Baby“ plus cover „Love Has No Pride“, pův. od Erika Kaze a „Love Me Like A Man“, pův. od Chrise Smithera).

Bohužel u dalších desek, které se pohybovali mezi blues, country a folk-rockem, nastal určitý propad (nikoli kvality, nýbrž komerční), jedná se třeba o LP „Takin´ My Time“ (1973, mj. „I Gave My Love A Candle“ plus covery jako např. „Guilty“, pův. od Randy Newmana, „I Feel The Same“, pův. od Chrise Smithera, „You´ve Been In Love Too Long“, pův. interpret Martha & The Vandellas, „Cry Like A Rainstorm“, pův. od Erika Kaze) nabo „Home Plate“ (1975, mj.  „Sugar Mama“, „Pleasin´ Each Other“ plus cover-songy jako „My First Night Alone Without You“, pův. od Kin Vassyho „Run Like A Thief“, pův. od J.D.Southera). Komerčně úspěšné bylo až album „Sweet Forgiveness“, kritiky ovšem přijaté s rozpaky (1976-77, cover-hit „Runaway“, pův. od Dela Shannona, dále např. „About To Make Me Leave Home“, covery „Gamblin´ Man“, pův. od Erika Kaze, „My Opening Farewell“, pův. od Jacksona Browneho, „Home“). Pak následoval Raittové pád až na dno neprodejnosti a o dekádu později naopak skok na ty nejvyšší výšiny…

Rozjel se i starý harcovník ze sixties, kalifornský kytarista Roy Buchanan se svým telecastrovým, bluesovým hard rockem (svého času Roye chtěli i Stouni místo zemřelého Jonese). I když je pravda, že do svého soundu přimíchával country, funk nebo i cajun. Za jeho nejlepší album je považováno LP „Roy Buchanan“ (1972, songy „The Messiah Will Come Again“, „Pete´s Blues“, „John´s Blues“ plus cover „Sweet Dreams“, pův. od Dona Gibsona). Jestli se vám sound zalíbí, můžete zkusit třeba i podobné „Second Album“ (1973, např. „I Won´t Tell You No Lies“, „Filthy Teddy“, „Five String Blues“, plus cover „Treat Her Right“, pův. od Roy Heada) nebo „That´s What I Am Here For“ (1973/1974, např. „My Baby Says She´s Gonna Leave Me“, „Home Is Where I Lost Her“, „Rodney´s Song“, „That´s What I Am Here For“), na které si přizval coby hlavního zpěváka Billyho Priceho. Zajímavě a s občasnými experimenty zní i LP „A Street Called Straight“ (1976, např. Guitar Candenza“, „The Messiah Will Come Again“, „Man On The Floor“, „My Friend Jeff“). Také ex-člen Butterfield Blues Band a Electric Flag, kytarista a zpěvák Mike Bloomfield natočil několik bluesových alb, jako např. „If You Love These Blues, Play ´Em As You Please“ (1976, např. „If You Love These Blues“, „Mama Lion“, „Death Cell Rounder Blues“) nebo „Count Talent And The Originals“ (1978, např. „I Need Your Loving“, „Love Walk“, „Bad Man“) a ceněné „Between A Hard Place And The Ground“ (1979, např. „Between A Hard Place And The Ground“, „Your Friends“, „Linda Lou“). V roce 1981 se Bloomfield předávkoval drogami a zemřel. 

Svoje si odehrál i z Delaware pocházející bluesový kytarista a zpěvák nakřáplého hlasu George Thorogood se svou kapelou - jak jinak - The Destroyers, další exponent na místo kytaristy Stounů (zejména v době kdy Ron Wood nezvládal fet). Hudebně se jednalo o kombinaci chicagského blues a boogie, obé samozřejmě v tvrdším hávu. Z Throrogoodovy tvorby připomeňme alba jako třeba coverové „Move It On Over“ (1978, např. „Baby, Please Set A Date“, pův. od Homesick Jamese Williamsona, „Move It On Over“, pův. od Hanka Williamse a „Who Do You Love“, pův od Bo Diddleyho) nebo napůl autorská a napůl coverová alba „Bad To The Bone“ (1982, hit „Bad To The Bone“, dále třeba „Back To The Wentzville“, „Miss Luann“ či cover „Nobody But Me“, pův. Isley Brothers) a „Maverick“ (1984, např. „I Drink Alone“, „Grear Jammer“, plus covery „Go, Go, Go“, pův. od Chucka Berryho, a „Willie And The Hand Jive“, pův. od Johnny Otise).

Z desek černošského kytaristy Buddy Guye je možné v rámci sedmdesátých let vybrat třeba album „I Was Walking Through The Wood“ (1974, např. „I Found A True Love“, „Stone Crazy“, „My Time After Awhile“, „Ten Years Ago“). Před ním si Buddy zopakoval spolupráci s hráčem na foukačku Juniorem Wellsem na LP „Play The Blues“ (1972, např. „A Many Of Many Words“, „Come On In This House“, „A Poor Man´s Plea“). V samém závěru dekády vydal první album i album i černošský kytarista Robert Cray, původem z Georgie, v jehož stylu hry je znát ovlivnění legendárním Albertem Collinsem. Prostě – když se zahraje tón, je slyšet „vodsaď až pocaď“. Deska s názvem „Who´s Been Talkin´“ moc úspešná nebyla, ale mladý Robert se na ní spíše učil, co a jak v blues dál (1979, např. „I´d Rather Be A Wino“, „Who´s Been Talkin´““, „Too Many Cooks“, „Sleeping In The Ground“, „The Score“). Černý Texasan Albert Collins, zpěvák a kytarista, známý tím, že při sólech na svém telecasteru nepoužíval trsátka, se prosadil až v pokročilém věku na konci 70. let, konkrétně s deskou „Ice Pickin´“ (1978, např. „Conversations With Collins“, „Ice Pick“, „Avalanche“, „When The Welfare Turns Its Back On You“ plus „Cold, Cold Feeling“, pův. od Jessie Mae Robinson). A dařilo se mu také v průběhu 80. let, jinak zcela nebluesové dekádě. Ve stejné době se probral z hudebního komatu „muž který má blues“, zpěvák a kytarista Muddy Waters. A to s ogrammyovaným albem „Hard Again“ (1977, např. „Mannish Boy“, „I Can´t Be Satisfied“, „I Want To Be Loved“, „Little Girl“).

Bělošský folk-blues-rockový kytarista a ex-člen Beefheartova Magic Bandu Ry Cooder je přesně ten chlapík, co později světu představil kubánské muzikanty na desce Buena Vista Social Club. Ale zároveň byl i velkým hledačem na poli kytarové hry, ovládal velmi dobře slide kytaru a zajímal se o kořeny blues a country. Tohle všechno na jeho nahrávkách najdete – zpočátku se nezaměřoval skoro vůbec na své vlastní autorské nahrávky, ale přebíral jen staré blues & country kusy. Od Coodera bluesofilové doporučují desky „Ry Cooder“ (1970, jediný autorský song „Available Space“, dále např. covery starých blues jako „Alimony“,  „Goin´ To Brownsville“, „How Can A Poor Man Stand Such Times And Live?“), pak „Into The Purple Valley“ (1971, např. „Teardrops Will Fall“, dále např. bluesové covery  „How Can You Keep Moving“, „Money Honey“ plus cover „Hey Porter“ pův. od Johnny Cashe) a „Boomer´s Story“ (1972, např.  trad. „Boomer´s Story“, dále třeba covery „Maria Elena“, „Comin´ In On A Wing And Prayer“ a „Cherry Ball Blues“ od Skipa Jamese). Z druhé půle 70. let jsou chváleny alba jako třeba živák „Showtime“ (1977) a reggae a gospelem šmrncnuté „Bop Till You Drop“ (1979, např. „Trouble, You Can´t Fool Me“, „Down In Hollywood“, „Don´t Mess Up A Good Thing“).

Neworleanský voodoo-bluesman, zpěvák a pianista Dr. John natočil v první půli 70. let dvě slušné desky, na nichž se snažil propojit blues, gospel a funk s africkými rytmy. Jedná se o alba „The Sun Moon & Herbs“ (1971, např. „Black John The Conqueror“, „Craney Crow“, „Familiar Reality-Opening“, „Zu Zu Mamou“) a společně s The Meters a pod producentským vedením Allena Toussainta natočené „In The Right Place“ (1973, songy „Right Place Wrong Time“, „Just The Same“, „Qualified“, „Shoo Fly Marches On“, „I Been Hoodood“). Mezitím natočil album „Dr. John´s Gumbo“, plné coverů starých neworleanských standardů (1972, např. „Blow Wind Blow“, „Mess Around“, „Iko Iko“, „Those Lonely Lonely Nights“).  V roce 1978 vyšlo jazz-rockem a funkem jemné nasáklé LP „City Lights“ (např. „Street Side“, „Wild Honey“, „Rain“,. „Fire Of Love“, „City Lights“).

Káru elektrického blues táhli hlavně ZZ Top  a bratři Winterové z Texasu, a tak není divu, že se jejich stylu občas říkalo Texas blues. Oba se nejprve sešli při nahrávání výborného alba „Second Winter“ (1969, např. „Memory Pain“, „I Love Everybody“, „I´m Not Sure“, „I Hate Everybody“, „Fast Life Rider“). Kytarista a zpěvák Johnny Winter pak založil vlastní band And, v kterém s ním hráli Rick Derringer (g, voc), Randy Jo Hobbs (bg, voc) a Randy Zehringer (ds), jehož posléze vystřídal další bubeník Bobby Caldwell. S touto kapelou Johnny natočil již klasické vynikající desky „Johnny Winter And“ (1970, např. songy „Guess I´ll Go Away“, „Rock And Roll, Hoochie Koo“, „Ain´t That A Kindness“, „Let The Music Play“ či cover „No Time To Live“, pův. od Traffic) a „Johnny Winter And Live“ (1971, mj. „Mean Town Blues“, covery „It´s My Own Fault“ od B.B.Kinga a „Jumpin´ Jack Flash“, pův. od Rolling Stones). Živáky také byly jeho nejsilnější zbraní – mohl se na nich vytasit fantastickou kytarovou technikou, drsným bluesovým hlasem a hlavně zvláštním, téměř mimozemským charizmatem, což vycházelo z faktu, že se (stejně jako brácha) narodil jako albín. Jeho samotného ovšem tato biologická zvláštnost deptala, proto vešel ve známost mj. jako jeden z největších heroinových junkies.

Ani není divu, že se další výborné album natočené po určité odmlce jmenovalo „Still Alive And Well“ (1973, např.  „Can´t You Feel It“, „Cheap Tequila“, „All Tore Down“, „Still Alive & Well“ plus cover „Rock Me Baby“, známý v interpretaci B.B. Kinga) Z dalších Winterových desek bych doporučil svižné živáky „Captured Life“ (1976, např. „Bony Moronie“, „Roll With Me“, cover „It´s All Over Now“, pův. od Bobby Womacka) a s bráchou Edgarem střihnutý „Together“ (1976, např. „Baby, Whatcha Want Me To Do“ a covery „Harlem Shuffle, pův. od dua Bob & Earl, a You´ve Lost That Lovin´ Feelin´“, známou v provedení Righteous Brothers). Jako poslední bych uvedl Johnnyho autorské desky „Nothin But The Blues“ (1977, např. „Tired Of Tryin´“, „TV Mama“, „Everybody´s Blues“, „Mad Blues“) a „White, Hot And Blue“ (1978, např. „Walking By Myself“, „Slidin´ In“, „E.Z. Rider“, plus cover „Messin´ With The Kid“, znám z interpretace Juniora Wellse). Johnny Winter je jedna z nejzákladnějších osobností blues, hraného na elektrickou kytaru.

Johnnyho mladší bratr, klávesista a zpěvák Edgar Winter založil partičku White Trash (mj. Rick Derringer – g, voc, Jerry LaCroix – harm, sax, voc) a to nejlepší ze své tvorby realizoval právě s ní. Jedná se o alba „Edgar Winter´s White Trash“ (1971, např. „Give It Everything You Got“, „Let´s Get It On“, „I´ve Got News For You“, „You Were My Light“) a živák „Roadwork“ (1972, mj. „Jive, Jive, Jive“, „Still Alive And Well“, „Cool Fool“ plus cover „Tobacco Road“, pův. od Johna D. Loudermilka), v nichž se objevovaly i prvky jazz rocku, soulu a funku. Poté Edgar s Rickem Derringerem vytvořili novou partu s výbornými muzikanty Danem Hartmanem (bg, g, p, voc) a Chuckem Ruffem (ds, voc) (a krátce také s Ronnie Montrosem - g), přičemž se nazvali lapidárně The Edgar Winter Group. Prvním počinem byla slušná je i deska „They Only Come Out At Night“ (1972, např. songy „Free Ride“, „Undercover Man“, „We All Had A Real Good Time“, „When  It Comes“+ hard-synth hit „Frankenstein“), na které se nejspíš učili i takoví Kiss.

Dobře jede také „Shock Treatment“, byť už je poněkud uhlazenější (1974, např. „Some Kinda Animal“, „Easy Street“, „Sundown“, „Rock And Roll Woman“, „Queen Of My Dreams“) - na něm se autorsky hodně podílel Dan Hartman. Ona uhlazenost a větší čistota soundu se ve větší míře projevuje i na následném Edgarově autorském elpí „Jasmine Nightdreams“ (1975, např. „One Day Tomorrow“, „Keep On Burnin´“, „Outta Control“, „Shuffle-Low“, „Sky Train“). Pak následoval živák s bráchou Johnnym „Together“ (1976) a následný Edgarův sešup do diskotékového funku (pod oprášenou markou White Trash s Jerry LaCroixem LP „Recycled“, 1977, songy jako „Puttin´ It Back“, „Shake It Off“, „New Wave“, „Competition“) a pop-rocku (songy typu „Diamond Eyes“, „Above And Beyond“). Ne, že by to bylo nějak moc neposlouchatelné, ale na něj a jeho kvality je to prostě slabota. A ani se nám to nehodí do škatule, že…

Winterův kolega z White Trash, zpěvák, saxofonista a hráč na foukačku Jerry LaCroix ke spojení jižanského rocku s funkem s dechy tíhl už v první polovině 70. let. Tehdy totiž natočil vlastní album „La Croix“ (1972, např. On The Road Again“, „New Orleans Song“, „Marshall´s Tune“). Jinak s oběma Wintery hrával ex-člen The McCoys, kytarista a zpěvák Rick Derringer, mj. autor Johnnyho největšího hitu „Rock´n´Roll Hoochie-Koo“. Svoji samostatnou kariéru zahájil v první polovině sedmé dekády, ale po úspěšném vstupu měla jeho alba klesající úroveň. Za ucházející jsou považována dvě – „All American Boy“ (1973, např. „Rock´n´Roll Hoochie-Koo“, „Joy Ride“, „Teenage Queen“, „Airport Giveth /The Airport Taketh Away/“, „Time Warp“) a slabší „Spring Fever“ (1975, např. ). Pak si založil vlastní kapelu, kterou nazval objevně Derringer a s ní natočil dvě vcelku „jedlá“ alba „Derringer“ (1976, např. „Let Me In“, „Loosen Up Your Grip“, „Sailor“, „You Can Have Me“) a „Sweet Evil“ (1977, např. „Keep On Makin´ Love“, „Don´t Stop Loving Me“, „Sittin´ By The Pool“, „Sweet Evil“).

A o ZZ Top si přečtete níže.

Samozřejmě, že interpretů a kapel blues rocku bylo povícero, ale nějakých větších úspěchů nedosáhli. USA té doby totiž vládly na jedné straně pop-funk a disco a na straně druhé kapely AOR a country rocku. Navíc se po Spojených státech plahočily na svých turné britské hardrockové hvězdy se svými stadiónovými show. Vlastně - ještě jeden subžánr související s blues se tehdy dral na výsluní – a tím byl tzv. Southern Rock (neboli „jižanský rock“).

Tento termín se začal používat někdy začátkem 70. let na jihu USA a označovala se jím ta odnož bílého rocku, která ve své hudbě míchala dohromady blues, hard rock, boogie a country rock. „Původně se tímto názvem označovaly kapely, vycházející z britského bluesového revivalu a upravující jej pro americké poměry,“ píše Josef „Zub“ Vlček. Největší výskyt tohoto rockového sub-stylu zaznamenáváme v pásu amerických států od Floridy přes Jižní Georgii, Alabamu, Mississippi, Louisianu, Arkansas, Oklahomu až po Texas. Kapely southern rocku se dodnes těší zájmu většiny rockových fanoušků z těchto oblastí, protože tak nějak zosobňují všechny možné atributy „jižanského“ stylu života.

Jak došlo ke zrodu tohoto dosti ortodoxního stylu? Je to vcelku jednoduché – na konci 60. let vrcholila jak ve Spojených státech, tak zejména v Británii vlna blues rocku a zároveň v oblasti americké country byli mladí posluchači už vcelku otráveni sladkým, popovým Nashville Soundem. Začaly se objevovat country kapely, které svoje nástroje elektrifikovaly a do svého nástrojového arsenálu začleňovaly bubny, baskytaru a klávesy. Tím pádem byly mnohem hlučnější a tvrdší – zde je potřeba zmínit kalifornský subžánr Bakersfield Sound (např. Buck Owens - Act Naturally“ nebo Merle Haggard„Workin´ Man Blues“ či Susan Raye„L.A. International Airport“, znáte, ne?). Na konci šedesátých let se objevili mládenci typu Gram Parsonse (skupiny The Byrds a Flying Burrito Brothers), inspirován společnými jamy s kanadskými The Band svoje country album natočil i Bob Dylan („Nashville Skyline“), nesmírné úspěchy měl Johnny Cash, vydávající řadu svých skvělých desek (mj. „At Folsom Prison“), country sound do své hudby začali začleňovat kalifornští hippies Grateful Dead. Toto všechno mělo velký vliv na sbližování rockové a countryové hudby. Tato fúze se stala nejoblíbenější právě u skupin, působících ve výše zmiňovaných státech, ležících pod tzv. Mason-Dixonovou linií (viz. Dějiny USA 17. a 18. století).

Do čistě blues rockového hlučného soundu se začaly v rytmu boogie vplétat countryové motivy a jelikož sixties a seventies byly érami elektrické kytary, stalo se téměř pravidlem předvést na ni nějaké to sólo. A protože kytaristů bývalo v kapele povícero, asi nejvýraznějším znakem jižanského rocku je využití soundu dvou, tří i více elektrických kytar, které se vzájemně proplétaly v dlouhých, často improvizovaných sólech. Z této premisy tak trochu vyplývá i fakt, že hlavní těžiště tohoto subžánru leželo v strhujících koncertních vystoupeních. Na studiová alba se bohužel atmosféru live shows s nekonečným sólováním jen málokdy podařilo dostat.

Co se týče politicko-sociálního zaměření, kapely ve svých textech většinou propagovaly lokální patriotismus a „jižanství“, takže nezřídka se na koncertech objevovala jako hlavní rekvizita vlajka jižní konfederace. Jednotliví hudebníci sice nosili v duchu doby dlouhá hára, ale jejich oblečení vycházelo z romantiky westernů a kovbojské tradice. Klobouky na hlavách, košile, kožené vesty, džíny, kovbojské boty s podpatkem, na nichž chyběly už jen snad ostruhy. Ale to nebylo všechno. Například asi dodnes jedna z nejznámějších kapel tohoto ranku, ZZ Top, při jednom ze svých světových turné („The Worldwide Texas Tour“) sebou vozila jakožto součást pódiové show veškeré možné předměty a živé tvory, jimiž vlastně propagovala svůj rodný Texas – písek, kaktusy, hady a krkavce, scéna měla dokonce tvar tohoto jižanského státu.

Gró stylu popisuje ve svém článku „Metalový pravěk“, hudební publicista Josef „Zub“ Vlček: „Podstata jižanského blues byla v hospodě – pot, horko, upocené dlouhé vlasy, zakouřeno. Příjemcem byl prostý proletář, jehož jedinou zábavou bylo moře piva v sobotu večer. Co jiného se hodilo lépe k zapíjení frustrací než hlasité, smutné blues? K tomu odpovídající témata, jež známě už z písní dvacátých let – falešná láska, těžká dřina, znovu na cestě. A bolest, kterou prostá slova dovedou jen zčásti vyjádřit, vyzpívala pak jedna kytara za druhou v nekonečných sólech…“

A ještě jeden sociologický aspekt na tomto místě musíme zmínit. Southern rock je nejoblíbenějším žánrem zejména všech vyznavačů motorových vozidel – řidičů, truckerů a hlavně motorkářů. Kupříkladu na všech srazech vyznavačů kultovní americké motorky Harley-Davidson nutně musí (kromě „Born To Be Wild“) znít jižanský rock. Přestože původem je slavná značka se severského Wisconsinu.

Pojďme si některé základní skupiny stylu v krátkosti představit. Asi první kapelou, o které se začalo hovořit v souvislosti se Southern rockem byla floridská kapela bratří Duane Allmana (lg, ac g) a Gregga Allmana (voc, ks, p, g, hlavní skladatel) The Allman Brothers Band. Se svým tvrdým boogie, plném dozvuků psychedelie, gospelu a country, a s výrazným využitím piana a dvou bicích souprav, prorazili už na začátku kariéry, konkrétně songem „Midnight Rider“ z pěkného alba „Idlewild South“ (1970, dále např. „Revival“, „Don´t Keep Me Wonderin“, „Leave Me Blues At Home“, „Please Call Home“). Kapela byla známa a oblíbena díky svým koncertním, velmi rozsáhlým improvizacím, v nichž kromě obou bratrů Allmanů vynikal i další kytarista Dickey Betts (další významný skladatel kapely). Proto za nejcennější desku bývá považován dvojalbový živák „Live At The Filmore East“ (1971, např. cover „Stormy Monday“, pův. od T-Bone Walkera, dále mj. „Hot ´Lanta“, „In Memory Of Elizabeth Reed“, „Wheeping Post“).

Velmi kvalitním dvojalbem ABB je i napůl studiovka a napůl živák „Eat A Peach“ (1972, např. „Melissa“, „Ain´t Wastin´ Time No More“, „One Way Out“, „Standback“, „Little Martha“). Jejich nejúspěšnější velkou deskou je pak album „Brothers And Sisters“ (1973, hit „Ramblin´ Man“, dále např.Come And Go Blues“, „Southbound“, „Jessica“, „Wasted Words“), oblíbená je i deska „Beginnings“ (1973, např. „It´s Not My Cross To Bear“, „Black Hearted Woman“, „Every Hungry Woman“), složená z písniček prvních dvou alb. Poté už ABB dlouhý čas vydával jen víceméně průměrná a slabší alba, jako třeba „Win, Lose Or Draw“ (1975, např. „Nevertheless“, „Just Another Song“ plus cover „Can´t Lose What You Never Had“, pův. od Muddy Waterse). Ovšem stále pěkné byly jeho živáky jako třeba „Wipe The Windows, Check The Oil, Dollar Gas“ (1976) s texty hemžícími se ženskými, auťáky, motorkami a oným jižanským soundem proplétajících se kytarových a pianových sól. Skupina si zachovala typicky jižanský status i v čase, kdy ji postihly největší tragédie: úmrtí Duane Allmana (1971) a basáka Berry Oakleye (1972). I v momentě smrti oba zůstali styloví, neboť se zabili - na motorkách.

Gregg Allman stihl v 70. letech natočit i dvě jemnější sólová alba na pomezí country, folk-rocku a jižanského rocku: „Laid Back“ (1973, hit „Midnight Rider“, dále např. „Multi-Colored Lady“, „Queen Of Hearts“, „All My Friends“ plus cover „These Days“, původně od Jacksona Browneho) a „Playin´ Up A Storm“ (1977, např. „Cryin´ Shame“, „One More Try“, „Come And Go Blues“, „Let This Be A Lesson To Ya´“). Plus živák „The Gregg Allman Tour“ (1974) - všechny tři desky byly kritikou chváleny.  

Jestliže se výše píše o tragických úmrtích v ABB, tak tragédie postihla i další floridskou kapelu Lynyrd Skynyrd, známou partu ochlastů a výtržníků. když v sedmasedmdesátém přišla o dva zpěváky a kytaristu. Ona pod jiným názvem působila už od půle sixties, ale v roce 1970 ho změnila – v podstatě posměšně zkomolila jméno přísného učitele na střední, který u studentů nesnášel dlouhé vlasy. Obsazení se měnilo, základními osobnostmi skupiny byli Ronnie Van Zant (voc), Gary Rossington (g) a Allen Collins (g), přičemž na všech albech ze 70. let se objevuji i Billy Powell (ks) a Leon Wilkeson (bg, bvoc), a na prvních třech Ed King (g). Úspěch kapelu potkal hned s první deskou, debutu s opět prapodivně zkomoleným názvem „Pronounced ´Leh´-nérd Skin-´nérd“ (1973, hit „Free Bird“, dále např. „I Ain´t The One“, „Poison Whiskey“, „Simple Man“, „Gimme Three Steps“). Stejné dvě platiny získala i o rok později za album „Second Helping“, na němž se vyskytuje její neslavnější hit „Sweet Home Alabama“ (1974, dále ještě „Don´t Ask Me No Questions“, „Workin´ For MCA“, „The Needle And The Spoon“ – že by hoši okopčili Plastikovskou „zácpu“? plus cover  „Call Me The Breeze“, původně od J.J.Calea)

Bodovala i singlovka z pětasedmdesátého – „Saturday Night Special“, z dalších známých alb bych uvedl ještě  „Gimme Back My Bullets“ (1976, např. „Gimme Back My Bullets“, „Double Trouble“, „All I Can Do Is Write About It“, „Every Mother´s Son“, „Trust“) a „Street Survivors“  (1977, hit „What´s Your Name?“, dále např. „You Got That Right“, „That Smell“, „One More Time“) s novým kytaristou Steve Gainesem.  A jak už to u jižanských part bývá, opět doporučíme koncertní desku – „One More From The Road“ (1976). Ovšem v roce 1977 došlo k již zmíněné tragédii – hlavní zpěvák Ronnie van Zant, kytarista Steve Gaines a jeho sestra, sboristka Cassie Gaines  zahynuli při leteckém neštěstí.  Jak je z předchozího textu vidět, „lynyrdi“ měli celkem pěkně našlápnuto a třeba by dnes byli stejnou hudební institucí jako kupříkladu vousáči ze ZZ Top, ovšem úmrtí tří členů nesli velmi těžce a skupina na čas prakticky skončila.

Až od 1979 pokračovala pod názvem Rossington-Collins Band, což byla příjmení kytaristů Gary Rossingtona a Allena Collinse, takto (vedle Van Zanta) dvou největších skladatelských osobností LS. V kapele pak zpívala-křičela Garyho manželka Dale Krantz.  Po bandu zbyla jen  dvě alba, z nichž lepší bylo LP „Anytime, Anyplace, Anywhere“ (1980, např. „One Good Man“, „Don´t Misunderstand Me“, „Prime Time“, „Winners And Losers“, „Gateway“) a to slabší „This Is The Way“ (1981, např. „Tashauna“, „Next Phone Call“, „Fancy Ideas“). Bohužel už dříve, v osmdesátém zemřela Collinsova manželka Kathy a kytarista se od těch dob utápěl v těžkých depresích, které v roce 1982 vedly k rozpadu kapely. Collins, ač na dně, založil svou vlastní partu, ale po jejím rozpadu se následně velmi angažoval v obnovení Lynyrd Skynyrd. Ovšem v roce 1986 došlo k autonehodě, při níž zahynula jeho nová přítelkyně, a sám kytarista ochrnul. Allen Collins pak opustil tento svět v roce 1990. Jak je vidět, smrtka se prostě na tuhle jižanskou kapelu tak nějak zaměřila.  K obnovení Lynyrd Skynyrd došlo až na na konci 80. let už bez Collinse a na místě frontmana s Johnny Van Zantem, mladším bráchou Ronnieho. 

Jak už bylo zmíněno, pravděpodobně jednou z nejznámějších kapel tohoto ranku - i když ne nejtypičtější, je to trochu sporné, často jsou dáváni právě do škatulky Texas Blues - byli a dodnes jsou texaští vousáči ZZ Top v čele s kytaristou a zpěvákem Billym Gibbonsem. Jeho doplňují ještě Dusty Hill (bg, voc) a Frank Beard (ds). Přestože vznikli na konci sixties v Houstonu, a debutovali albem s příznačným názvem „ZZ Top´s First Album“ (1971, např. „Somebody Else Has Been Shaking Tree“, „Backdoor Love Affair“, „Certifield Blues“, „Goin´ Down To Mexico“), prosadili se až v roce 1972. A to singlovkou „Francine“ z alba „Rio Grande Mud“ (dále např. „Just Got Paid“, „Ko Ko Blue“, „Whiskey´n Mama“). A pak už šlo všechno jak na drátku - alba „Tres Hombres“ (1973, s hitem „La Grange“, dále např. „Beer Drinkers & Hell Raisers“, „Jesus Just Left Chicago“, „Move Me On Down The Line“, „Have You Heard“) a napůl živák a napůl studiovka „Fandango“ (1975 s hitem „Tush“, dále např. „Heard It On The X“, „Blue Jean Blues“, „Balinese“, „Nasty Dogs And Funky Kings“) jim zajistila slávu, popularitu a stadiónovou návštěvnost.

Mohlo tedy dojít na výše zmíněnou „The Worldwide Texas Tour“, tento drtivý útok Texasu na celý svět, samozřejmě v čele s generály ze ZZ Top. Přestože album, které bylo šňůrou podporováno, se zas až tak moc neprodávalo, a i kritiky k němu byly vlažné (LP „Tejas“, 1976, např. songy „It´s Only Love“, „Arrested For Driving While Blind“, „Asleep In The Desert“, „Pan Am Highway Blues“, „Ten Dollar Man“). Kapela si pak dala na dva roky oraz, neboť krachnul její vydavatelský label. Následně se Gibbons v Himálaji potkal s yettim a nechal si na bradě narůst ten obrovský včelí roj, přičemž Hill ho napodobil. Sedmdesátky kapela zakončila zdařilou deskou „Deguello“ (1979, např. „A Fool For Your Stockings“, „Cheap Sunglasses“, „I´m Bad, I´m Nationwide“, „Esther Be The One“ a cover „I Thank You“, pův. od Isaaca Hayese) a kdo u nás v Československu chytal Vídeň, mohl skupinu naživo vidět v oblíbeném německém koncertním TV pořadu Rockpalast (1980). Největší sláva ji ale čekala až v osmé dekádě, zejména s deskou „Eliminator“ (1983, hity „Gimme All Your Lovin´“, „Sharp Dressed Man“, „Legs“). Ale to už si můžete přečíst v kapitole „Přehlídka veteránů“.

Z dalších kapel jmenujme ještě Point Blank opět z Texasu, s kytaristy Rusty Burnsem a Kimem Davisem a výborným zpěvákem Johnem O´Danielem. Téměř žádné názvuky country, zato spíše hodně hardrocková záležitost. Zkuste dobré desky „Point Blank“ (1976, např. „That´s The Law“, „Distance“, „Free Man“, „Moving“) nebo „Second Season“ (1977, např. „Stars And Scars“, „Back In The Alley“, „Tattooed Lady“, „Waiting For A Change“ plus cover „Beautiful Loser“, pův. od Boba Segera). Nejznámějším songem je hit „Nicole“ z nadprůměrného alba „American Excess“ (1981, dále např. „Let Me Stay With You Tonight“, „Walk Across The Fire“, „Restless“), na kterém už zpívá nový vokalista Bubba Keith (ex-James Gang).

 Připomněl bych i průkopníky žánru The Marshall Tucker Band z Jižní Karolíny, které vedli bratři Toy (g, voc) a Tommy (bg, voc) Caldwellové, přičemž na soundu kapely se výrazně podepisoval i frontman Doug Gray s barvou hlasu jako pěvec od Kansasu. MTB hlavně velmi dobře začal - a to výborným debutem „The Marshall Tucker Band“ (1973, hit „Can´t You See“, dále např. „Take The Highway“, „Ramblin´“, „My Jesus Told Me So“). Dobrá byla i dvojka „A New Life“ (1974, např. „A New Life“, „Fly Eagle Fly“, „Another Cruel Love“, „You Ain´t Foolin´Me“). a také vzápětí vydané dvojalbum, napůl studio/napůl živák s názvem „Where We All Belong“ má svá dobrá místa (1974, např. „This Ol´ Cowboy“, „How Can I Slow Down“, „Now She´s Gone“). Postupně ale kvalita desek klesala, tak snad jen několik songů: „Fire On The Mountain“, „Bound And Determined“, „Long Hard Ride“, „Am I The Kind Of Man“. V sedmasedmdesátém MTB natočil svoje nejúspěšnější (a nejcountryrockovější) album „Carolina Dreams“ (1977, hit „Heard It In A Love Song“, dále např. „Fly Like An Eagle“, „Desert Skies“, „Never Trust A Stranger“). V roce 1980 zahynul Tommy Caldwell při autohavárii.

Velmi dobří byli také Blackfoot z Jacksonville (Florida), v čele s výrazným kytaristou a zpěvákem Rickey Medlockem který předtím hrával s Lynyrd Skynyrd. Oporami teamu byli i Greg T. Walker (bg), Charlie Hargrett (lg) a Jakson Spires (ds, bvoc). V roce 1975 měli menší hit „Railroad Man“ z desky „No Reservations“ (dále např. „Stars“, „Not Another Maker“, „Take A Train“), ale pak dlouho nic – vlastně jen jedno průměrné LP „Flyin´ High“ (1976, např. „Junkie´s Dream“, „Flyin´ High“, „Dancin´ Man“). Indiáni se prosadili až na přelomu 70. a 80. let, kdy natočili tré solidních desek – „Strikes“ (1979, hit „Highway Song“,  dále např.„Train Train“, „Road Fever“„Run And Hide“  plus cover „I Got A Line On You“, pův. od Spirit), „Tomcattin´“ (1980, songy „Gimme, Gimme, Gimme“, „Every Man Should Know /Queenie/“, „Warped“, „On The Run“, „Fox Chase“) a „Marauder“ (1981, např. „Fly Away“, „Diary Of A Workingman“, „Too Hard To Handle“, „Searchin´“, „Dry Country“), což vyvrcholilo skvělým koncertním albem „Highway Song – Live!“ (1982), na němž většina ze jmenovaných věcí také zazněla.

Z Jacksonville pocházela i (údajně po BTO druhá nejtlustší) kapela na světě Molly Hatchet, v níž měli hlavní slovo kytaristé Dave Hlubek a Steve Holland a zpíval Danny Joe Brown. V podstatě se hrál typický jižanský rock, ani píď vpravo ani píď vlevo. Žánroví odborníci tvrdí, že zásadní věci se odehrávají na debutu „Molly Hatchet“ (1978, např. „Gator Country“, „I´ll Be Running“, „Cheatin´ Woman“, „The Price You Pay“) a dvojce „Flirtin´ With Disaster“ (1979, hit „Flirtin´ With Disaster“, dále např. „Whiskey Man“, „Boogie No More“, „Long Time“ a cover Bobby Womacka „It´s All Over Now“) a trojku „Beatin´ The Odds“ s novým (a ostřejším) zpěvákem Jimmy Farrarem odmítají (1980, songy „Beatin´ The Odds“, „The Rambler“, „Sailor“ plus cover „Penthouse Pauper“, pův. od Johna Fogertyho). Inu, žánroví odborníci… Takže ani není divu, že podobný názor panuje také na další zápis MH, album „Take No Prisoners“ (1981, např. „Bloody Reunion“, „Respect Me In The Morning“, „Power Play“, „All Mine“). Až když se vrátil Danny Joe, kritici ihned začali trochu přisvěcovat hvězdičkami, viz LP „No Guts…No Glory“ (1983, např. „Fall Of The Peacemakers“, „Ain´t Ever Close“, „What Does It Matter“ plus cover „What´s It Gonna Take?“, pův. od Gary O´Connora).

 

Třetí jacksonvillská kapela 38 Special, ve které pěl a sĺovou kytaru obráběl Don Barnes, a též zpíval a v rhythm guitar bušil třetí z bratrů van Zantů Donnie, natočila ve druhé půli 70. let dvě mizerná alba. Následně začala mít třeba oproti MH náběh k melodickému bigbítu typu AOR - v té době jim pomáhali se skládáním songů muzikanti z kapely Survivor (zejména Jim Peterik). To se projevilo už na o něco lepší desce „Rockin´ Into Night“ (1979, např. „Rockin´ Into Night“, „Stone Cold Beliver“, „You´re Captain“, „Take Me Through The Night“, „Turn It Down“). Svoje nejlepší období skupina zažívala během alb „Wild-Eyed Southern Boys“ (1981, hit „Hold On Loosely“, dále např. „Fantasy Girl“, „Wild-Eyed Southern Boys“, „First Time Around“, „Bring It On“), „Special Forces“ (1982 hit „Caught Up In You“, dále např. „Chain Lightnin´“, „Rough Housin´“, „You Keep Runnin´ Away“, „Back On The Track“) a „Tour De Force“ (1983, hit „If I´d Been The One“, dále např. „Back Where You Belong“, „See Me In Your Eyes“, „One Of The Lonely Ones“, „Long Distance Affair“). Další floridská kapela Outlaws Hughie Thomassona (g, voc, bjo), Billyho Jonese (g, voc) a Henryho Paula (g, voc) pocházející z Tampy vynikala nejen dobrou instrumentací, ale i kvalitními sborovými vokály. Knírkaté máničky natočily např. výborné LP „The Outlaws“ (1975, hit „There Goes Another Love Song“, dále např. „Song For You“, „Song In The Breeze“, „It Follows From Your Heart“, „Stay With Me“, „Green Grass & High Tides“). Další, víceméně průměrná alba šla hodně do country, tak snad jen několik songů z druhé půle seventies: „Ain´t So Bad“, „Breaker Breaker“, „Hurry Sundown“, „Gunsmoke“ a cover „(Ghost) Riders In The Sky“, pův. od Stana Jonese.

V komuně žili členové arkansaské skupiny Black Oak Arkansas sexy zpěváka (no, zpěváka, spíš šklebila) Jima „Dandyho“ Mangruma – od nich je znám song „Hot And Nasty“ (1971) a LP „High On The Hog“ (1973, s cover-hitem „Jim Dandy“, pův. od Lincolna Chaseho, dále např. „Moonshine Sonata“, „Swimmin´ In Quicksand“, „Red Hot Lovin´“, „Movin´“), „Street Party“ (1974, např. „Son Of A Gun“, Sting Me“, „Jail Bait“, „I´m A Man“ plus motownský cover „Dancing In Streets“). Georgijský Stillwater se zase prezentoval albem „Stillwater“ (1977, hit „Mind Bender“, dále např. „Apríl Love“, „Out On A Limb“). On se pak rozpadl, ale na konci 90. let se zas dal na rok dohromady, což vedlo k určitým zmatkům, neboť jistá hard rocková skupina Stillwater se objevila ve výborném filmu „Almost Famous“ (2000, režie Cameron Crowe). Nejednalo se ale o náš jižanský soubor, nýbrž jen o filmovou fikci, byť tenhle fiktivní band do toho taky uměl praštit (např. téměř „zeppelínský“ song „Fever Dog“). Další kapelou z Georgie byla Atlanta Rhythm Section, v které zpíval Ronnie Hammond. Od poloviny 70.let měla ve stylu jemnějšího southern rocku pár známých songů jako třeba „Doraville“, „So Into You“, „Champagne Jam“, „Imaginary Lover“, „Spooky“ či „Do It Or Die“. Nu, a nakonec - kalifornský zpěvák a kytarista Elvin Bishop měl se svou Group zase největší hit v roce 1976 s písní „Fooled Around And Fell In Love“, ale celkově až na pár songů (např. „Sure Feels Good“, „Let It Flow“, „Grab All The Love“) - nic moc.

A tím bych taky s jižanským bigbítem nejspíš skončil.