Surfin´ Sound a West coast

Dekády: 60. léta

Žánry: Folk rock, Pop rock & Beat, Rock'n'roll

Autor: Petr Hrabalik

The Mamas & The Papas, zleva John Phillips, Michelle Gilliam, Denny Doherty a "Mama" Cass Elliot, 1967

Pláže… pohoda… božské vokální harmonie… kalifornský „zasněný“ styl west coast… Takhle nějak si většina lidí, motajících se okolo muziky, obecně promítala výše zmíněný, tučně vyznačený výraz. Přitom se jednalo o čistě zastřešující termín, pod nímž se schovávalo několik vcelku odlišných hudebních podžánrů. Jak jsme se k němu dopracovali? „Mal dajaká ozaistná špecifiká“? Ano, měl, a cesta k němu se odvíjela od dvou větví kalifornského bigbítu.

Ta první vycházela z klasického rychlého rock´n´rollu, kdy byly na tvrdý rockový spodek roubovány vícehlasé vokály (třeba na způsob aranžmá dechových nástrojů), které celkový sound zjemňovaly. V instrumentálních skladbách se pak vokály nahrazovaly lehce nahaleným zvukem elektrické kytary, takže v beglajtech jakoby zvonila a při melodických sólech měly jednotlivé tóny určitý prostorový (ozvěnový) zvuk. Tomuto modelu se v první polovině 60. let říkalo „surfin´ sound“. Nu, a druhá, pozdější větev se nechala inspirovat folkem a folk-rockem, kdy se opět na buď polo-akustický nebo elektrický spodek nanesly po vzoru Beach Boys a Byrds ony „božské“ vokální harmonie. Poznávacím znamením west coastu byla tedy neuvěřitelná melodičnost a propracovanost vokální složky, u instrumentálních skladeb zase zvonivý zvuk kytar.

V úplném počátku se pro styl používal výše zmíněný termín surfin´ sound, a to z jednoho prostého důvodu: jednalo se o hudbu kalifornského pobřeží a lidí okolo něj – hlavně surfařů. Na konci padesátých let, kdy se kytara pomaloučku polehoučku stávala nejoblíbenějším sólovým nástrojem, vznikly první kytarové skupiny (viz. stať o nich), které se zaměřovaly na interpretaci instrumentálních skladeb. V nich hlavní melodii vybrnkával sólový kytarista.

A právě na kalifornském pobřeží žil milovník žen a surfu Dick Dale, jehož divoká a rychlá hra na kytaru to možná celé začala. Struny na kytaře měl nataženy obráceně (pro laiky – na hmatníku byly tlustší dráty dole, tenčí nahoře), a hrál na ni stejným způsobem jako na mandolínu, tzn. staccatovým stylem, což vytvářelo velmi průrazný a výbušný sound. Do melodiky občas používal prvky flamenca a hudby z Blízkého východu, což ve spojení s elektrickým zvukem vyznívalo jako rychlá, divoká, ale elegantní jízda na motorce nebo surfovém prkně („Je to přímo kulometné staccato, hotovej útok“, říká v dokumentu „Dancing In The Street“). Jeho oblíbenou fintou byla zvláštní glissanda, prováděná jízdou prstů přes několik strun směrem k hlavě nástroje, která připomínala buď „tygří řev“ nebo zvuk vlny, který slyší surfař projíždějící vodním tunelem pod ní. Však také dle jeho hry se tomuto stylu říkalo „surfin´ sound“. Bylo to spojení žen, slunce, moře, pláží a kytary. Podle jeho vlastních slov se občas stávalo, že „šel z vody rovnou na podium“. 

Gró repertoáru tvořily instrumentální kousky, v nichž ho podporovala skupina  Del-Tones. Vychutnejte si jeho hru např. ve skladbách skladbách „Misirlou“, „Let´s Go Trippin´“, „Hava Nagila“, „Riders In The Sky“, „Mr. Eliminator“, „Take It Off“, „Spanish Kiss“, „King Of Surf Guitar“, „Surf Beat“, „The Wedge“, „Victor“ nebo „Bandito“. Nebo zkuste album „Surfer´s Choice“ (1962). Je zvláštní, že po určitém výjezdu v první polovině sixties nebylo po 70. a 80. léta o tomto „králi surfové kytary“ (The King Of The Surf Guitar) příliš slyšet – slávu mu přinesla až v deváté dekádě účast na soundtracku ke kultovnímu filmu „Pulp Fiction“ (skladba „Misirlou“).

Další kapelou, která se v určitém období své tvorby (1963-65) přiklonila k surf music byla ohijská parta The Ventures, která stejně jako D. Dale proslula zejména instrumentálkami. S oběma jmény jsme se setkali v kapitole instrumentální kytarové skupiny. Z jiných kapel surfin´ soundu jmenujme třeba dnes již polozapomenuté The Surfaris (songy „Wipe Out“, „Surfer Joe“), Hondells (cover-hit „Little Honda“, pův, od Beach Boys, dále ještě „Younger Girl“) či The Trashmen, kteří se hitem „Surfin´ Bird“ (splácaným z dvou songů Rivingtones) stali jedněmi z předchůdců punku. Mohl za to zejména tlačený „drzý“ vokál kytaristy Tonyho Andreasona. Oni na stejném základě (papa-ú-mama) vyplodili ještě písně „Bird Dance Beat“ a „Bad News“ a následně historie nad nimi zaklapla víko. „Nejznámější“ z těchto polozapomenutých bylo duo Jan & Dean neboli William Jan Berry a Dean Ormsby Torrence, které svým způsobem surfin´ sound jaksi pre-definovalo co se týče vokální složky. Lze se přesvědčit na albech „Take Linda Surfin´“ (1963) a  „Drag City“ (1963) či při poslechu písní jako „Walk Right In“ (cover, pův. od Guse Cannona), „Best Friend I Ever Had“, „When I Learn How To Cry“, „Surf City“, „Honolulu Lulu“, „Drag City“, „I Gotta Drive“,  „Dead Man´s Curve“, „The Little Old Lady From Pasadena“ či „Ride The Wild Surf“ nebo „You Really Know How To Hurt A Guy“. V roce 1966 měl Jan zlou autohavárii, při níž utrpěl těžké zranění hlavy a dva měsíce byl v komatu. Ale nakonec se probral a postupně se začal zapojovat i do hudební činnosti. 

Surfin´ sound typu Jan & Dean se stal východiskem také pro jednu z nejslavnějších amerických skupin – The Beach Boys z Los Angeles. Ta se, vedená bratry Wilsonovými (Brian - bg, ks, voc, Dennis – ds, voc a Carl – g, voc) společně s jejich příbuznými Mike Lovem (voc) a All Jardinem (g, voc), považuje téměř za definicí stylu. Na rock´n´rollový podklad sázela harmonicky velice jednoduché a krásné melodie, jejichž poznávacím znamením byl zejména propracovaný vícehlasý vokál. Jak jinak, že. Celé to vycházelo trošku ze „spectorovštiny“ a mělo nádech nevinného škádlení chlapců a dívek na sluncem zalité odpolední pláži. Jiskřivé kytarovky i sladké ploužáky jako např. „Surfin´ Safari“, „Surfin´ U.S.A.“„Surfer Girl“, „I Get Around“, „Don´t Worry, Baby“, „Do You Wanna Dance?“ (cover od Bobby Freemana), „Dance, Dance, Dance“, „California Girls“, „Barbara Ann“, „Good To My Baby“, „Please Let Me Wonder“,„Help Me, Rhonda“ se celkem běžně umísťovaly na nejvyšších místech amerických hitparád snad právě kvůli své proklamované nevinnosti. Ideální pop´n´roll pro středoškolské publikum! Odborníci hodnotí z tohoto období nejlépe asi album „The Beach Boys Today!“ (1965).

Bohužel ale nebylo vše tak, jak má být. Za prvé – prakticky všechno v kapele dělal Brian Wilson, ostatní členové se stali jen partou přicmrndávačů, jejichž nejlepší zábavou je balit baby a hulit trávu. Nu, a hlavní autor BB, obtloustlý Brian, tehdejší „král Kalifornie“, byl neustále pronásledován stihomamem z producenta Phila Spectora a z liverpoolských brouků a navíc se sjížděl LSD, což všechno dohromady nakonec vedlo k jeho silným psychickým problémům; několikrát se zhroutil a postupně se z něj stal pošuk. Přesto hlavně díky jemu „hoši z pláže“ v šestašedesátém natočili svůj majstrštyk, LP „Pet Sounds“ (s hity „God Only Knows“, „Wouldn´t It Be Nice“ a traditionalem „Sloop John B.“, plus songy „That´s Not Me“, „Don´t Talk /Put Your Head On My Shoulder/“, „Caroline, No“), nevědomky první, cosi jako koncepční desku v dějinách rocku a „první hippie album“, jak s oblibou píší novináři. Pravdou ovšem je, že singl (který nakonec z desky vypadl) s písní „Good Vibrations“ jakoby popisoval atmosféru, která Kalifornii v tu dobu opanovala – subkultura hippies právě prožívala své nejkrásnější a nejbláznivější měsíce. Nu, a protože se zde objevil nový prvek ve hře – hippíci – , kteří muziku BB také poslouchali, ale zároveň surf určitě nepokládali za to nejhlavnější ve svém životě, bylo nutné pro jiskřivý a melodický styl kalifornských kapel najít nový terminologický výraz. Nehledě na fakt, že se na kalifornském výsluní začaly vyhřívat folk-rockové kapely jako Byrds a Mamas And Papas.

Někdy tehdy se tedy objevil zastřešující termín west coast. Kapela Beach Boys - tedy zejména B. Wilson - pak pustila ven ještě spoustu zajímavých (nebo známých) písniček (např. „Heroes And Villains“, „Little Bird“, „Break Away“), včetně oblíbených alb „20/20“ (1969, např. „Do It Again“, „All I Want To Do“, „I Can Hear Music“) a „Sunflower“ (1970, např. „Slip On Through“, „Add Some Music To Your Day“, „Got To Know The Woman“, „It´s About Time“, „Deirdre“), ale na konci sixties už o ní prakticky nikdo nestál.

S podporou hippies nakonec počítala i vokální skupina The Mama´s & The Papa´s z Los Angeles, která někdy bývá označována za základní soubor stylu. Vedl jí skladatel John Phillips (g, voc) se svou manželkou, krásnou Michelle Gilliam (voc, perc), ústřední roli v ní však hrála korpulentní zpěvačka „Mama“ Cass Elliott. Posledním členem byl pak kanadský folkař Denny Doherty (voc). Soubor na rozdíl od Beach Boys nevycházel ani tak z rock´n´rollu jako spíše z folk rocku; nicméně hlavní devizou byly opět zasněné melodie a vícehlasý zpěv, obé nezřídka zabalené do smyčcových aranžmá. „Poprvé se přestalo zdůrazňovat světové vokální prvenství Beatles. Čistota, krása, originální harmonie a dříve neslýchané spojení šťavnaté živočišnosti s lenivou malátností, to vše vnukalo pocit, že takové pěvecké kvarteto jako Mamas & Papas tu ještě nebylo… Je to hudba míru, štěstí, pokoje a souladu.“ (Jiří Černý, Hvězdy tehdejších hitparád). Jejich alba „If You Can Believe Your Eyes And Ears…“ (1966), „The Mama´s & The Papa´s“ (1966), „Deliver“ (1967) nebo songy „California Dreamin´“, „Somebody Groovy“ , „Monday, Monday“, „Go Where You Wanna Go“, „Straight Shooter“, „The ´In´ Crowd“, „Words Of Love“, „Dedicated To The One I Love“, „Safe In My Garden“, „Mansions“, „Creeque Alley“, „I Saw Her Again“, „Strange Young Girls“, „No Salt On Her Tail“, „Look Through My Window“, „String Man“ a „12.30“ či motownovský cover „Dancing In The Street“ a píseň z 30.let „Sing For Your Supper“ jsou toho dostatečným důkazem.

Phillips napsal i další velký hit „San Francisco (Wear Some Flowers In Your Hair)“, který proslavil folkaře Scotta McKenzieho a stal se bezmála hipýzáckou hymnou. Skupina, která se zpočátku stavěla k hippies trochu ostražitě, velmi rychle pochopila, že se jedná o potenciální velký trh, a rychle se na něm etablovala. Stačilo jen v duchu doby nasadit rozevlátý hippiesovský vzhled a průzračné melodie už vykonaly své, takže ani není divu, že byli M&P tak velmi úspěšní. Phillips se navíc stal hlavním organizátorem slavného hippie festivalu, který se konal onoho slavného „summer of love“ 1967 v kalifornském Monterey. Soubor se rozešel v osmašedesátém, aby se pak dal na čas dohromady v roce 1971 (LP „People Like Us“, songy jako např. „People Like Us“, „Pearl“, „Step Out“, „Shooting Star“). Poté následovalo ukončení činnosti, které se po smrti Cass Elliotové v roce 1974 ukázalo jakožto definitivní. 

Hlavní skladatel kapely John Philips si v mezidobí, kdy M&P neexistovali, natočil průměrné eponymní elpíčko „John Philips“ někdy také nazývané „John, The Wolf King Of L.A.“, které stálo na pomezí folk-rocku a country  (1970, např. „Mississippi“, „April Anne“, „Someone´s Sleeping“, „Captain“). Cass Elliot byla v tom čase mnohem aktivnější – s jejím jménem vyšly hned čtyři LP, ovšem na druhou stranu se ve velké míře jednalo o covery jako třeba o swing-blues z třicátých let – „Dream A Little Dream Of Me“ z alba „Dream A Little Dream“ (1968, dále např. „Talkin´ To Your Toothbrush“, „California Earthquake“, pův. od Johna Hartforda). Z dalších songů je možno uvést „It´s Getting Better“ nebo „Make Your Own Kind Of Music“. V jednasedmdesátém natočila společnou desku s „traffikemDave Masonem (viz Dave Mason v kapitole o art a progressive rocku). Po druhém rozpadu M&P lze připomenout songy „Baby I´m Yours“, „I´ll Be There“, „(If You´re Gonna) Break Another Heart“, „Does Anybody Love You“ – většinou záležitosti standardní pop music. Jak již zmíněno, Cass Elliot zemřela v roce 1974.

Možná to bude vypadat bizarně, ale nejznámějším epigonem The Mama´s And The Papa´s byla vokální skupina z – a teď se podržte – Západního Německa. Říkala si příznačně Love Generation a zněla tak nějak…mhmm… nadšeně. Ano, to je to správné slovo. Každopádně. když si poslechnete písně jako „Groovy Summertime“, „The Love In Me“, „Hey Look Around“, „Not Be Found“ či „You“, vykouzlí vám nechtěný úsměv ve tváři.

Nyní zpět do Kalifornie.

Další známou položkou west coastu byla skupina The Association, vystupující v sestavě Terry Kirkman (voc, perc), Russ Giguere (rg, voc), Brian Cole (bg, voc – ten vypadal, jako někdo z Monty Pythonů, škoda, že se v r. 1972 předávkoval heroinem), Ted Bluechel Jr. (ds, voc, g, bg) a Jules Alexander (lg, voc), později ještě Jim Yester (rg, voc, ks) a Larry Ramos (lg, voc). Kapela proslula svým vystupováním v kvádrech a uvolněným humorem při uvádění jednotlivých písní. Prostě hodně vysmátá parta, ani není divu, že jejím nejznámějším songem je marihuanový hit „Along Comes Mary“  z debutového LP „And Then… Along Comes The Association“ (1966, ještě hit „Chersih“, dále např. „Remember“, „Message Of Your Love“, „Round Again“). Dvojka „Renaissance“ stylově vycházela z jedničky (1966, např. „Looking Glass“, „Memories Of You“, „No Fair At All“, „Pandora´s Golden Heebie Jeebies“, „Angeline“). Další hity měla „asociace“ v písních „Never My Love“, a „Windy“ z alba „Insight Out“ (1967, dále např. „Reputation“, „Wantin´ Ain´t Gettin´“, „Requiem For The Masses“). Později ještě bodovaly songy „Everything That Touches You“, „Time For Livin´“, „Six Man Band“,  „The Time It Is Today“, „What Were The Words?“, „Look At Me, Look At You“. Stylově se opět jednalo o zasněné kytarové písničky s výraznými melodiemi a vynikající vokální složkou.

West-coastová bublina obklopuje i duo Sonny & Cher, ale protože je tenká a propustná, zmiňujeme ho v kapitolce Folk a folk rock, stejně jako kapely The Byrds a Turtles. Asi nejpropracovanějšími vokály ze všech west-coastových skupiny (jde to ještě vůbec?) vynikala kapela Harpers Bizzare, která se proslavila songem Paula Simona „Feelin´ Groovy (59th Street Bridge Song)“ z alba „Feelin´ Groovy“ (1967, dále např. „C´mon Love“, „I Can Hear The Darkness“ plus cover „Come To The Sunshine“, pův. od Van Dyke Parkse). Ona vůbec vynikala v předělávkách, které halila do takového sladce barokního hávu. Někdy fakt neúnosný cukr. Nakonec i titulka „I Love You, Alice B. Toklas“ ke stejnojmennému hippiesovskému filmu je pěkná slaďárna. 

Beach Boys z východu“ se říkalo skupině zpěváka Frankie Valliho a klávesisty a vokalisty Boba Gaudia Four Seasons z New Jersey. Je fakt, že taky prodávala docela dost desek. Už ve dvaašedesátém měla jedničku hitparády ve srandovními fistulovými vokály opatřeném songu „Sherry“. A další jedničky v podobném duchu následovaly zhruba v letech 1962-67:  „Big Girls Don´t Cry“, „Walk Like A Man“, „Rag Doll“ vysoko se umístily i „Dawn /Go Away/“, „Ronnie“, „Save It For Me“, „Bye, Bye, Baby“ (tu později oživili Bay City Rollers), „Let´s Hang On“, „C´mon Marianne“. Takové to neposlouchatelné uííííéééúúúú si nejspíš půjčovali s bíčbojsy přes celou Ameriku. Frankie Valli pak natočil i jeden úspěšný singl bez FS: „Can´t Také My Eyes Off You“.

A nyní něco trochu jiného.

Svým způsobem by s přimhouřením několika očí šla k west coastu přiřadit i losangeleská soft-rocková či folk-rocková skupina Bread, přestože už vlastně vznikla po odeznění stylu – v roce 1968. V její hudbě byly cítit i ozvěny britského beatu (Beatles, Hollies, Bee Gees). Tvořili ji multiinstrumentalisté a zpěváci David Gates (voc, g, bg, ks, vl, perc), Jimmy Griffin (voc, g, ks, perc), a Robb Royer (bg, g, fl, ks, perc), přičemž v létě 69 přišel ještě Mike Botts (ds). Zkuste porovnat s jinými exponenty W-C desky „Bread“ (1969, hit „It Don´t Matter To Me“ , dále např. „The Last Time“, „Friends And Lovers“, „Dismal Day“, „London Bridge“) a „On The Waters“ (1970, s hitem „Make It With You“ dále např. „Look What You´ve Done“, „Been Too Long On The Road“, „I Want You With Me“, „Easy Love“). Příjemné na poslech, Kalifornie šedesátých let je v těch písničkách cítit téměř hmatatelně.

Má určitou logiku, že na tyto melodické kapely v 70. letech navázali i další kalifornské soubory. Z nich nejslavnější byli Eagles z Los Angeles, kteří sice ponechali dlouhý vlas i vous, ale na hlavy si narazili kovbojské širáky a publikum nadchli svým kalifornským country-rockem. Jejich song „Hotel California“ zná dnes téměř každý.