Když si vezmeme Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby a nalistujeme heslo folk music, tak si přečteme, že to bylo „původně hnutí za obrodu anglosaské lidové písně, usilující o její návrat do života prostřednictvím aktualizující interpretace, používající i nových, soudobých výrazových prvků a zdůrazňující dynamický charakter lidové písně jako permanentního tvůrčího procesu“.
Tato definice tak nějak posvěcuje velice důležitou práci dvou amerických muzikologů a sběratelů lidových písní z první poloviny 20. století - Johna Avery Lomaxe a jeho syna Alana Lomaxe. Jejich snaha o zachycení původních lidových písniček a vytvoření co možná nejobsáhlejších kolekcí a sbírek těchto písní, se podobá snaze našich dvou sběratelů lidových písní K. J. Erbena a J. Sušila. V případě obou Lomaxů se jednalo o songy pocházející téměř z doby občanské války až po ty, které vznikly ve 20. století – např. písně průmyslových dělníků světa z doby před 1. světovou válkou (Joe Hill, např. song „Workers Of The World“), písně z období prachových bouří (30.léta - Woody Guthrie), či písně z vězeňského prostředí (Leadbelly, mj. „House Of The Rising Sun“). Nejvýznamnější z Lomaxových sbírek jsou „Cowboy Songs And Other Frontier Ballads“ (1910), „American Ballads and Folk Songs“ (1934), „Folk Song, U.S.A.“ (1947).
Samozřejmě, že postupně přicházeli hudebníci, kteří tyto staré písně takříkajíc uváděli v praxi. Jedním z prvních byl například i u nás známý newyorský zpěvák a kytarista Pete Seeger, takto asistent Alana Lomaxe. Ještě před ním ale Spojenými státy projížděl jeho učitel, osobitý tvůrce a velký vzor většiny písničkářů ze 60. let, „muž z lidu“ Woody Guthrie se svou kytarou s nápisem „this machine kills fascists“. I on zpíval spoustu převzatých songů, ale zároveň byl plodný skladatel. Seeger o něm tvrdí, že „dokázal každý den napsat písničku“ – no, každopádně se jejich počet odhaduje asi přes tisíc, přičemž jednou z nejznámějších je např. „This Land Is Your Land“ (známé jsou třeba ještě „Pastures Of Plenty“, „So Long /It´s Been Good To Know Yuh/“). Oba dva se pak setkali společně ve folkové skupině Almanac Singers (1940-42). Poněkud ve stínu Guthrieho a Seegera zůstával další angažovaný folk-singer Cisco Houston (např. „Great July Jones“, „Ramblin´ Gamblin´ Man“, „Diamond Joe“).
Po válce Seeger založil společně s Lee Haysem skupinu The Weavers, které se podařilo dostat některé převzaté i vlastní písně do médií (rozhlas, desky, např. songy „Goodnight Irene“, „Tzena“, „On Top Of Old Smokey“, „Midnight Special“) a některé z nich se hrají dodnes. Kapela se tehdy těšila vcelku slušnému ohlasu, zejména před táhlou „Irenou“ nebylo úniku – zněla prostě odevšad. Bohužel právě v padesátých letech kulminovalo v Americe první období studené války, což odnášela spousta umělců levicového zaměření – nastala doba tzv. mccarthismu. Seeger měl coby bolšán od začátku dekády problémy, až byl v roce 1955 obžalován z pohrdání kongresem, neboť odmítl vypovídat před Výborem pro vyšetřování neamerické činnosti. Důsledky jeho protestu se pro něj táhly až do roku 1962, kdy byl odvolacím soudem osvobozen. Paradoxně právě v oné temné době The Weavers absolvovali svůj slavný vánoční koncert v Carnegie Hall (1955, přenášen televizí, rozhlasem, natočen na LP), kterým odstartovali své nejlepší období. Z té doby pochází nejznámější politické a protiválečné písničky, např. Seegerova a Haysova „If I Had A Hammer“ (u nás „Bylo by to krásný“), Seegerova silně protiválečná „Where Have All The Flowers Gone“ (u nás „Řekni, kde ty kytky jsou“), dále „Last Train To Nuremberg“ („Poslední vlak do Norimberku“) a nejslavnější politická píseň, kterou Seeger upravil z jakéhosi černého spirituálu, „We Shall Overcome“ (u nás „Jednou budem dál“). Posledně jmenovaný song se v pozdější verzi J. Baezové stal víceméně neoficiální hymnou hnutí za občanská práva. Jinak v roce 1964 jsme mohli Seegera vidět živě i u nás (Praha, Plzeň, společné koncerty se Spiritual Kvintet).
Jednou z mála černošských umělkyň, orientujících se na folk song s politickými texty, byla původem alabamská, ale v Kalifornii žijící písničkářka Odetta. Nejprve hrála po klubech, slávu jí ale přineslo až společné vystupování se zpěvákem a aktivistou Harry Belafontem (mj. slavný koncert v Carnegie Hall), zahrála si i festivalu v Newportu v roce 1959. Zpívala lidovky i autorské skladby (mj. „If I Had A Hammer“, „Gallows Pole“, „John Riley“, „Meetin´ At The Building“, „Ain´t No Grave Can Hold My Body Down“, „Hard, Oh Lord“) a byla vlastníkem mohutného sonorního altu, který měl takovou sílu, že by dokázal rozpůlit i bizona.
V těch pár řádcích o Odettě je zmíněn i newyorský herec a zpěvák Harry Belafonte, mající napůl karibský původ. On by mohl být zařazen do několika žánrů, ale nejčastěji je mu přisuzována škatule folku. Inu, proti gustu žádný dišputát. Nicméně by mohl stejně dobře patřit do popu, gospelu, blues, doo-wapu, soulu, přičemž zpíval i songy z karibiku (styl calypso) a latinské Ameriky. Někdy se mu říkalo „král kalypsa“, čemuž se sice bránil, no, ale právě písně tohoto žánru ho proslavily. Harryho prvním hitem byla taková ta odrhovačka „Matilda“, velmi dobře se prodávalo album „Calypso“, obsahující jeho nejznámější song „Day-O (Banana Boat Song)“ (1956, dále např. „Jamaica Farrewell“, „I Do Adore Her“, „Hosanna“, „Brown Skin Girl“). Možno jest uvést také desku „Calypso Jump Up“ (1961, např. „Sweet Heart From Venezuela“, „Jump In The Live“, „Kingston Market“, „Land Of The Sea And Sun“, „Angelina“) a jako perličku též LP „Midnight Special“, kde je poprvé na nosiči zachycen mladý Bob Dylan, kterak hraje na foukací harmoniku (1962, písně „Midnight Special“, „Crawdad Song“). Z dalších Harryho známých songů bych jmenoval „Island In The Sun“, „Road The Bay Of Mexico“, „Scarlet Ribbons“, „There´s A Hole In My Bucket“. Belafonte se proslavil jako politický aktivista, zejména se angažoval v hnutí za občanská práva a byl jedním z důvěrníků Martina Luthera Kinga.
Ale zpět k The Weavers. Ti udělali v padesátých letech co se týče propagace folk songu nejvíce práce a určitě inspirovali i svoje následovníky – na konci dekády to byli například Kingston Trio (interpretace songů jako např. „Tom Dooley“, „M.T.A.“, „A Worried Man“) a ještě později i u nás velmi dobře známé newyorské trio Peter, Paul & Mary (Peter Yarrow, Paul Stookey, Mary Travers). Právě PP&M hráli na zač. 60.let velkou roli v tom, že díky eponymnímu albu („Peter, Paul And Mary“, 1962) rozšířili vnímání folkové písně mezi všechny společenské vrstvy obyvatelstva. Díky svému prefíkanému manažérovi Grossmannovi dokázali znovu proslavit starší písně („If I Had Hammer“, „Where Have All The Flowers Gone?“, „Lemon Tree“) ale i úplně nové věci jako např. song dosud poměrně málo známého Boba Dylana „Blowin´ In The Wind“, za nějž byli oceněni Grammy. Pomohli také Hedy Westové (nazpívali její „500 Miles“) a Gordonu Lightfootovi, když úspěšně interpretovali jeho skladby „For Lovin´ Me“ a „Early Morning Rain“. V roce 1967 měli hit s písní Johna Denvera „Leaving On A Jet Plane“, překvapili také vložením rockové rytmiky do některých věcí (dylanovka „Too Much Of Nothing“). Mimo to měli i vlastní autorské a dosti oblíbené songy („Cruel War“, „Puff The Magic Dragon“, „Tell It On The Mountain“).
A ještě na jednu kapelu, důležitou pro vývoj folkového hnutí, bychom neměli zapomenout: zvláštní a velmi oblíbenou položku bohémských čtvrtí New Yorku tvořili na přelomu 50.-60. let irští přistěhovalci The Clancy Brothers, kteří oprášili lidovou hudbu své země (např. písně „The Rising Of The Moon“, „Bonne Charlie“) a silně ovlivnili kupříkladu takového Dylana. Na něj měl vliv také newyorský písničkář Ramblin´ Jack Elliott (mj. songy „San Francisco Bay Blues“, „Bed Bug Blues“, „Old Blue“, „Home Of The Rising Sun“).
Přes vše řečené nebyla na přelomu 50. a 60. let folk music v Americe nějakou masovou záležitostí. Oblíbená se stala hlavně mezi studenty – kavárny newyorské bohémské čtvrti Greenwich Village jimi byly zaplněny, stejně jako kavárny každého většího města, ve kterém sídlila universita. V roce 1959 byl uspořádán v jinak jazzovém Newportu první velký festival folkové hudby. Nudné televizní slaďáky, které svými normalizovanými hlasy interpretovali napomádovaní panáci jakoby vystřižení z reklam na „americký sen“, přestaly intelektuálněji zaměřenou mládež zajímat. Obliba nekonzumní, konkrétní písničky se pak mezi mladými rozvinula zejména v době k tomu jako stvořené – v revolučních 60. letech. Nemalý vliv na tento folkový boom měli samozřejmě beatnici a jejich texty.
V té době se přes rock´n´roll k folku dostaly i dvě velké osobnosti žánru, písničkáři Bob Dylan a Joan Baez. Oba zpočátku vystupovali sami jen s kytarou – takovým a jim podobným začali hudební kritici říkat „zatoulaní básníci“, starší písničkáři si je zase překřtili na „Woodyho děti“. A mladá generace studentů z těchto nových folkových bardů postupně udělala modly – a „folkové písně se staly náboženstvím hnutí, které chtělo přeměnu Ameriky“ (Peter Yarrow v dokumentu „Dancing In The Street“). Jak Dylan tak zejména Baezová prosluli mj. svými angažovanými songy, bojujícími například za občanská práva, a také namířenými proti válce; přinášeli v nich ostrou sociální kritiku, nakonec sama Joan byla velice levicově orientovaná. Písním s takovým obsahem se v tomto období začalo říkat „protest song“.
Newyorčanka Joan Baez se proslavila jako teenagerka už v roce 1959 na festivalu v Newportu, svou první desku natočila o rok později. Brzy zaujala široké publikum, neboť měla podmanivě sladký, znělý, až "spirituální" hlas (soprán, rozsah tři oktávy), a přesně v duchu doby také byla – jak už jsem poznamenal – myšlením hodně nalevo. Díky tomu získala přezdívku „ženský Pete Seeger“, což byla ovšem paušalizace značně nepřesná – do jejího vidění světa klanění se komoušské ideologii dvakrát nezapadalo, spíše se snažila pracovat na poli hnutí za občanská práva nebo protestů proti válce ve Vietnamu. Nicméně protože pořád někde pochodovala, zdvihala pěst a skvěle zpívala, stala se přední hvězdou protest-songu a miláčkem americké intelektuální levice. Navíc chodila s Dylanem a coby majitelka velkých tmavých očí a dlouhých havraních vlasů skvěle vypadala, což jistě také hrálo svoji nezanedbatelnou roli. Její debutové album „Joan Baez“ (1960), ač vzniklo v „čase singlů“, patří k nejprodávanějším deskám folkových zpěvaček vůbec.
Mezi její hity patřily písničky „Donna Donna“, „Plaisir D´Amour“, „Kumbaya“, a „Farewell Angelina“, známé jsou také „John Riley“, „Mary Hamilton“, „Gracias“, „Geordie“, „Turquoise“, „Please Come To Boston“, „Ghetto“, „No Expectations“, „Joe Hill“, „I Live One Day At A Time“ (duet s Jeffrey Shurtleffem), „A Song For David“ nebo „Sweet Sir Galahad“ a pochopitelně „We Shall Overcome“. Výborné bylo album „Farewell Angelina“ (1965 s Dylanovým hitem „Farewell Angelina“ jak jinak), v roce 1968 natočila skvělé 2LP coververzí písní Boba Dylana s názvem „Any Day Now (Songs Of Bob Dylan)“ (mj. „Love Minus Zero/No Limit“, „North Country Blues“, „Drifter´s Escape“, „Sad-Eyes Lady Of The Low Lands“), o rok později se líbila deska „One Day At A Time“ (1969). Určitým handicapem v tvůrčích sixties pro Baezovou bylo, že dost málo skládala – kupříkladu většina výše zmíněných písní jsou buď tradicionály nebo předělávky. Jenže když měla tak krásnej hlas…
Jestliže Baezová hodně hořela pro různá hnutí za občanská práva a svobody a toužila změnit Ameriku a její myšlení, Bob Dylan se k těmto věcem stavěl značně rezervovaně. Na počátku sice napsal několik zásadních písní, obecně se zabývajících některými politicko-sociálními a protiválečnými tématy, jako např. „Blowin´In The Wind“ či „Masters Of War“, přičemž první z nich se dokonce stala jakousi hymnou bojovníků za lidská práva. Dylana ale vždycky spíše zajímaly samotné lidské osudy a životní souvislosti než nějaké politické pamflety. Ano jistě, měl rád Seegera nebo pokrokovou písničkářku Odettu a takový Woody Guthrie byl jeho největší guru, ale zároveň miloval i Rimbauda, beatnickou poezii stejně jako ukřičeného Little Richarda.
Deska „The Freewheelin´ Bob Dylan (1963) obsahuje první sérii jeho největších hitů – kromě dvou již jmenovaných ještě např.„A Hard Rain´s Gonna Fall“ či „Don´t Think Twice, It´s All Right“. Postupně byl ve svých textech zastřenější, méně konkrétní, vše halil do jakési skryté symboliky, což vyvolávalo u posluchačů spoustu neklidu a vzrušení. A kladlo jim samozřejmě spoustu otázek. Bob byl totálním solitérem se složitou povahou, a v jednom měl rozhodně jasno – nechtěl se stát marionetou, za jejíž provázky by tahala levice a nebo vlastně kdokoli. Chtěl psát skvělé písničky a jimi bořit hranice. Následující deska „The Times They Are A-Changin´“ (např. skladby „The Times They Are A-Changin´“, „With God On Our Side“, „One Too Many Mornings“) se ještě nesla v duchu litery protest songu, ale v té další „Another Side Of Bob Dylan“ (1964), již písničkář ukazuje, že si prostě půjde svou cestou (písnička „My Back Pages“). „V jeho písních byl protest proti současné společnosti, touha mladých lidí po pravdě, potřeba změny. Přinášel zprávy, že časy se mění, že rebelie už není jen pudová, že má své hluboké příčiny, protože jasně vidí nedostatky okolního světa.“ (Jiří Vejvoda, Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby). Že se časy mění, a on je jedním z hybatelů těchto změn, musel posluchačům folku dokázat sám Mistr.
Jedině Dylan mohl v roce 1965 na festivalu v Newportu nastoupit na pódium s rockovou skupinou za zády, což mnozí ortodoxní příznivci folku označili přímo za zradu. Při jeho koncertu publikum bučelo a starý levičák Pete Seeger se dokonce sháněl po sekyře, že přeseká šňůry od mikrofonu. Dylan prostě radikálům ukradl Dylana, takového jakého si pěstovali ve své mysli. Toho chlapíka, který s akustickou kytarou přináší „message“ a ovlivňuje tak veřejné mínění. Holt si neuvědomovali, že pokud má písnička obsah, na její formě až tak nezáleží („slova jsou jen obrazy a já je chci podmalovat z bohatší palety“, B. Dylan). Navíc se ukázalo, že právě rocková hudba může díky svým hudebním možnostem a rostoucí popularitě folk music hodně pomoci. A naopak – díky Dylanovi začaly i v rockové hudbě vznikat mnohem náročnější texty, než jen o tom, „že to dnes večer rozjedem, bejby“ nebo, že „ona tě miluje“.
V Dylanově „elektrickém období“ vznikly tři zásadní desky – „Bringing It All Back Home (1965), „Highway 61 Revisited“ (1965) a dvojalbum „Blonde On Blonde“ (1966), přičemž z této dvouletky pocházejí songy jako „Subterranean Homesick Blues“, „Maggie´s Farm“, „Love Minus Zero / No Limit“, „Mr. Tambourine Man“, „Gates Of Eden“, „That´s All Right Ma (I´m Only Bleeding)“, „It´s All Over Now, Baby Blue“, „Like A Rolling Stone“, „Positively 4th Street“, „Ballad Of A Thin Man“, „Queen Jane Approximately“, „Just Like Tom Thumb´s Blues“, „Desolation Row“, „One Of Us Must Know /Sooner Or Later/“, „I Want You“, „Stuck Inside Of Mobile With The Memphis Blues Again“, „Just Like A Women“, „Sad Eyed Lady Of The Lowlands“. A pokud si chcete poslechnout jak zněl tehdy Dylan naživo, vemte bootleg z koncertu „Live 1966“, který Columbia vydala až dvaatřicet let po nahrání. Zaplaťpánbůh, že aspoň vůbec.
V inkriminovaném roce 1966 měl Bob nehodu na motocyklu (aspoň to tvrdí) a dva roky o něm nebylo vůbec slyšet. Po svém návratu příliš často nevystupoval (na turné vyrazil dokonce až v polovině 70.let) a věnoval se hlavně natáčení alb jako např. „John Wesley Harding (1968, hit „All Along The Watchtower“, dále např. „I´ll Be Your Baby Tonight“, „John Wesley Harding“, „I Dreamed I Saw St. Augustine“) či country-rockové s poněkud „změněným“ Dylanovým vokálem „Nashville Skyline“ (1969, např. „Lay Lady Lay“, „I Threw It All Away“, „Tell Me That It Isn´t True“, „Tonight I´ll Be Staying Here With You“), na němž se objeví i hlas Johnnyho Cashe. O Dylanovi bylo natočeno také několik dokumentů – uveďme snad „Don´t Look Back“ (1966, D. A. Pennebaker) a také dvojdílný „No Direction Home – Bob Dylan“ (2005) režiséra Martina Scorseseho.
V pětašedesátém, ale ještě o něco dřív než Dylan konvertoval k elektrické kytaře, se objevila v rádiu jeho písnička „Mr. Tambourine Man“, ovšem zahraná tak, jako by ji hráli Beatles. Jiskřivé vícehlasé vokály na podkladu bigbítu, jemuž vévodila zvonivá elektrická dvanácti-strunná kytara, zpívaly o „muži s tamburinou“. Kapela o níž je řeč, se jmenovala The Byrds, pocházela z L.A. a na základě své fascinace zároveň Beatles a zároveň folkem (konkrétně Dylanem) ji postavili Roger McGuinn (12 string g, voc) s Davidem Crosbym (voc, g) a Gene Clarkem (g, voc), dalšími členy byli ještě Chris Hillman (bg, mand, voc) a Michael Clarke (ds). „Muž s tamburinou“ dal název i jejímu prvnímu albu, které se tedy jmenovalo… ehm… „Mr. Tambourine Man“ (1965, dále ještě songy „I´ll Feel A Whole Lot Better“, „You Won´t Have To Cry“, „Here Without You“, „The Bells Of Rhymney“ a další dylanovka „Chimes Of Freedom“). Skupina povzbuzena úspěchem měla během roku ještě další dodneška známý hit – „Turn! Turn! Turn!“, původně od P. Seegera. A jak jinak i stejnojmenné album „Turn! Turn! Turn!“ (1965, dále např. písně „It Won´t Be Wrong“, „He Was A Friend Of Mine“, „If You´re Gone“, plus cover „Lay Down Your Weary Tune“, pův. od Boba Dylana).
Propojení folkové písničky s elektrickým doprovodem rockové skupiny pak dalo vzniknout žánru, který se začal nazývat folk rock. Z čehož tak nějak vyplývá, že největším fanouškem kapely se stala volnomyšlenkářská středně-třídní mládež, která zrovna začala zapouštět hára, žít free life a která se později nazvala hippies. Jenže Byrds šli dál. Jejich muzika se vlivem acidové revoluce proměnila v jakýsi hudební kosmický trip, který načala deska „Fifth Dimension“ (1966) a zejména písnička „Eight Miles High“, která nesměla v mnoha rádiích zaznít pro zjevnou propagaci halucinogenů. Z dalších zajímavých skladeb jmenujme ještě „5D“, „Wild Mountain Thyme“ a „I See You“, kterou později předělali Yes. Následující album (už bez Gene Clarka v sestavě) „Younger Than Yesterday“ (1967, např. „Thoughts And Words“, „Everybody´s Been Burned“, „Renaissance Fair“ a cover „My Back Pages“ – původně od Boba Dylana) bylo podobně zaměřené a bodoval z něj hit „So You Want To Be A Rock´n´Roll Star“. Ani není divu že „vtáci“ zpětně ovlivnili „brouky“, kteří v té době zobali dobroty a zplodili psychedelický sen o „jahodových polích navždy“. A následně seržanta Pepře.
Kapele se velmi zadařilo i na desce „The Notorious Byrd Brothers“ (1968, např. písně „Natural Harmony“, „Tribal Gathering“, „Change Is Now“, „Draft Morning“, „Triad“ a dva covery z dílny dua Kingová-Goffin – „Goin´ Back“ a „Wasn´t Born To Follow“, která zazněla i ve filmu Easy Rider). Poprvé si na ní zahrál jako host Clarence White (g, mand, voc), který se následně stal členem kapely. Z Byrds potom odešel Crosby (no, spíše byl odejit – prý za příliš otevřenou propagaci LSD), aby vzápětí spoluzaložil supergroup C, S, N & Y (viz níže) a přišel ujetý countryman Gram Parsons. Ten sice setrval v kapele krátce (sotva rok), ale pomohl ji nasměrovat k stylu později nazvaném country rock (LP „Sweetheart Of The Rodeo“, viz. kapitola o tomto). No, a pak už z původní sestavy zůstal jen McGuinn (dále ještě Clarence White – g, voc, Gene Parsons – ds, g, voc a John York – bg, voc, jehož vzápětí vystřídal Skip Battin) a s „vtáky“ to šlo z kopce. V osmdesátých letech se však jejich zvonivý zvuk stal velkou inspirací pro spoustu amerických (např. R.E.M., Throwing Muses) i britských kapel (např. Smiths, House Of Love, The Sundays). Tak snad na závěr jen několik songů ze zbývajících LP z přelomu 60. a 70.let: „Child Of The Universe“, „Drug Store Truck Drivin´ Man“, „Ballad Of Easy Rider“, „Gunga Dim“, „Positively 4th Street“ (cover, pův. Bob Dylan), „Lover Of The Bayou“, „Chestnut Mare“, „Bugler“, „Antique Sandy“, „Laughing“ (cover, pův. David Crosby), „Sweet Mary“…
Přirozené sepětí folku s rockem ale neznamenalo, že písničkáři s kytarou vymizeli – naopak, v šedesátých letech u akustiky mnozí zůstávali a po nich přicházeli další a další. Legendou se stala např. občansky angažovaná Judy Collins z Denveru, zpívající podobným způsobem jako „baezovka“. A stejně tak spoustu repertoáru přebírala (zejména od Cohena , kterého vlastně objevila), vlastní skladby tvořily vždy menšinu. Můžete se o tom přesvědčit na albech „Fifth Album“ (1965, např. trad. „So Early, Early In The Spring“, dále např. covery „The Coming Of The Roads“, pův. od Billy Eda Wheelera nebo „Tomorrow Is A Long Time“, pův. od Boba Dylana), „In My Life“ (1966, např. covery „Suzanne“, pův. od Leonarda Cohena, „In My Life“, pův. od Beatles), „Wildflowers“, na kterém měla i nějaké vlastní písně (1967, např. „Albatross“, „Since You Asked“ plus covery „Both Sides Now“, „Michael From Mountains“, oba pův. od Joni Mitchell, „Sisters Of Mercy“, pův. od L. Cohena) a „Who Knows Where The Time Goes“ (1968, např. song „My Father“ a covery „Hello Hooray“ pův. od Rolfa Kempfa, „Someday Soon“ pův. od Iana Tysona a „First Boy I Loved“, pův. od Robina Williamsona).
Dále to byli levicově orientovaná Indiánka Buffy Sainte-Marie s elpí „It´s My Way!“ (1964, hity „Cripple Creek“, „Universal Soldier“, dále např. „Babe In Arms“, „The Old Man´s Lament“) a hitíkem „Soldier Blue“ (1971) a také výborný Kanaďan Gordon Lightfoot, který natočil kvalitní LP „Lightfoot“ (1966, hity „The Way I Feel“ a „I´m Not Sayin´“, dále např. „Rich Man´s Spiritual“, „Changes“, „Peaceful Waters“) a „The Way I Feel“ (1966, znovu „The Way I Feel“, dále např. „Go Go Round“, „Softly“, „Crossroads“, „Canadian Railroad Trilogy“), známy jsou i jeho písničky „The Last Time I Saw Her“, „Boss Man“, „Affair On 8th Avenue“. Kanadské duo Ian & Sylvia (Ian Tyson, Sylvia Tyson) to mělo hozené trochu víc do country, zmiňme třeba písně „Four Strong Winds“, „Early Morning Rain“, „You Were On My Mind“, „Gifts Are For Giving“, „90 Degrees X 90 Degrees“, „Trilogy“, „Shinbone Alley“, plus covery „Changes“, pův. od Phila Ochse, „Circle Game“, pův. od Joni Mitchell. Patřili sem i newyorský Tom Paxton (písně „Ramblin´ Boy“, „The Last Thing On My Mind“, „Goin´ To The ZOO“, „I Can´t Help But Wonder Where I´m Bound“, „Lyndon Johnson Told The Nation“) a dále Tom Rush z New Hampshire, intelektuál, skvěle interpretující původní blues, s alby „Take A Little Walk With Me“ (1966, např. „Galveston Flood“) a „Circle Game“ (1968, hit „No Regrets“, dále např. „Urge For Going“).
Je sem zařazován také pop-folkový José Feliciano, slepý Portorikánec z NY s občas charlesovským hlasem s osmyčcovanými deskami jako třeba předělávková „Feliciano!“ (1968, covers „Light My Fire“, „California Dreamin´“, „Nena Na Na“, „The Last Thing On My Mind“, „Sunny“) či vánoční napůl instrumentální „Feliz Navidad“ (1970, např. „Feliz Navidad“, „The First Noel“, „Mary´s Little Boy Child“). Patří sem též Phil Ochs s alby „I Ain´t Marching Anymore“ (1965, hit „I Ain´t Marchin´ Anymore“, dále skladby „Draft Dodger Rag“, „In The Heat Of The Summer“) a „Pleasures Of The Harbor“ (1967, např. „Cross My Heart“, „Flower Lady“, „Outside Of A Small Circle Of Friends“, „Pleasures Of The Harbor“) a songy „The Harder They Fall“, „Changes“, „There But For Fortune“, písničkář neustále sledovaný CIA a sužovaný depresemi, který nakonec v roce 1976 svůj život dobrovolně ukončil.
Své místo zde má i Jackson C. Frank z Buffala se svým jediným a výborným albem „Jackson C. Frank“ (1965, např. „Blues Run The Game“, „Yellow Walls“, „Don´t Look Back“, „I Want To Be Alone“, „Here Come The Blues“). Či Dylanův epigon Barry McGuire, muž jedné písně („Eve Of Destruction“), která se ovšem stala jednou z hymen protest songu. Ony jsou tedy jakž takž známy ještě další písně („Sins Of A Family“, „What´s Exactly The Matter With Me“, „Child Of Our Times“), ale proti popularitě „večeru zkázy“ nemají šanci. Posledně jmenovanému byl v něčem podobný i kámoš skupiny Mamas And Papas, písničkář Scott McKenzie – i on je mužem jediné písně, která se později stala téměř hymnou pro hippies. John Phillips mu totiž napsal nádherný song „San Francisco (Be Sure To Wear Flowers In Your Hair)“, jenž se objevil na LP „The Voice Of Scott McKenzie“ (1967, dále např. „Like An Old Time Movie“, „What´s The Diference /chapter I/“, „It´s Not Time Now“).
Collinsová pak objevila i kanadského básníka Leonarda Cohena, střídavě žijícího v New Yorku, Montrealu a řeckém ostrově Hydra. Krásný ostrov stal se jeho tvůrčím místem – zde psal básně, texty a své, kritikou nepříliš dobře přijímané romány, jež vznikaly většinou v hašišovém opojení. Cohen se v polovině 60.let cítil být hlavně básníkem, své verše pouze předčítal a vlastně až do roku 1966 veřejně jako hudebník vůbec nevystupoval. Jenomže ono na to nakonec došlo a folkový svět tak mohl poznat chlapíka s kultivovaným hlubokým „sexy hlasem“, jímž zpívá většinou melancholické, smutné až depresivní, baladické písně, takříkajíc ze života. Žádná oslava flower-power, ale trpkost vztahů, obavy a žal, život na dně a skryté touhy. Díky básnickému střevu patřily jeho texty k tomu nejlepšímu v pop music 60.let. Ač mu kritika vyčítala jejich až přehnanou pochmurnost, přesto u ní byl Cohen v přízni. A přízně se těšil také u mladého publika, které v něm spatřovalo člověka, který se umí podívat „dovnitř“. Při vrozené plachosti přitom Cohena vlastní sláva, která přišla jakoby přes noc, dosti štvala. Snad i proto jsou u něho časté dlouhé hudební odmlky. V době, o které píšeme, jela hlavně jeho první dvě alba „The Songs Of Leonard Cohen“ (1967, songy „Suzanne“, „Sisters Of Mercy“, „Winter Lady“, „So Long Marianne“, „Stories Of The Street“, „Hey, That´s No Way To Say Goodbye“) a „Songs From A Room“ (1969, písně „Bird On Wire“, „Story Of Isaac“ nebo „You Know Who I Am“ či cover francouzské písně z 2. světové války „The Partisan“).
V Americe masové rojení folkařů – ať už s kytarou nebo rockovým tělesem za zády – probíhalo zejména v letech 1965 až 1969. O spoustě z nich, přestože byli dobří, dnes už nikdo neví; existuje pár singlů nebo několik zažloutlých fotek. Možná je to proto, že jejich písničky nenazpívala žádná tehdejší hvězda nebo prostě jen nebyli ve správný čas na tom správném místě. A těmi správnými místy byly v šedesátých letech San Francisco, New York a festivaly v Monterey a Woodstocku. Proto jsou naopak jiní folkaři dodnes ctěni a jejich písně zní běžně v amerických rádiích. Pojďme si jich pár vyjmenovat.
Z těch uznávaných je to například oregonský Tim Hardin, jehož největší hity sice nazpívali jiní - „If I Were A Carpenter“ Bobby Darin, Four Tops a„Reason To Believe“ Rod Stewart -, přesto ale natočil alba, která jsou odborníky vcelku považována: „Tim Hardin“ (1966, např. „Reason To Believe“, „Misty Roses“, „How Can We Hang On To A Dream?“, „How Long“, „Don´t Make Promises“) a Tim Hardin ll (1967, např. „If I Were A Carpenter“, „Black Sheep Boy“, „It´s Hard To Believe In Love For Long“). Bohužel, dlouhodobá závislost na drogách vedla k jeho smrti v roce 1980. Mohli bychom také zmínit jemně do country hozeného, atlantského rockového písničkáře Joe Southa s jeho hity konce sixties jako např. „Games People Play“, „Hush“, „Don´t It Make You Wants Go Home?“, „Walk A Mile In My Shoes“, „Rose Garden“. Stejně jako u Hardina i Southovy songy proslavili jiní interpreti – např.„Hush“ Deep Purple, zmíněné „ušlé míle“ Elvis Presley a Bryan Ferry, „zahradu růží“ country zpěvačka Lynn Anderson. Pro ní napsal ještě hitovky „How Can I Unlove You“ a „Fool Me“.
Vyloženě do country to měl hozené Texasan s hlubokým „cashovským“ hlasem Roger Miller. Z jeho nejslavnějších songů je možné jmenovat ty z poloviny sixties i jejich konce: „King Of The Road“, „England Swings“, „Dang Me“ a „Green Little Apples“. Ale to už bychom se moc hrabali v country, na řadu by musel přijít další muž z Texasu Buck Owens se svým Bakersfield soundem („Act Naturally“, „I´ve Got A Tiger By The Trail“, „I Don´t Care /Just As Long As You Love Me/“, „Love´s Gonna Live There““) atd. atd.
Vraťme se raději .k vlasatým folkařům.
Syn Woody Guthrieho Arlo Guthrie, působící zejména v New Yorku, byl znám zejména svým vystoupením ve Woodstocku a hlavní rolí v protiválečném filmu „Alice´s Restaurant“ (1969, režie Arthur Penn). Název filmu se ale objevil už dva roky předtím na Arlově vcelku kvalitním debutu „Alice´s Restaurant“ (jak jinak) s písněmi jako např. „Alice´s Restaurant Massacree“, „Highway In The Wind“, „Chilling Of The Evening“ nebo „The Motorcycle Song“. Pak měl Guthrie několik menších hitíků jako např. „Coming Into Los Angeles“ nebo „City Of New Orleans“ (cover - klasika od Steve Goodmana). Následně bylo kritiky ceněno album „Washington County“ (1970, např. „Gabriel´s Mother´s Highway Ballad No. 16 Blues“, „Valley To Pray“, „Introduction“, „I Could Be Singing“). Arlo Guthrie je vzhledem k textům prodchnutým filosofií beatniků a hippies a jemnému svéráznému humoru brán za klasické ztělesnění flower-power-folku.
Z New Yorku pocházel také osobitý černošský kytarista a zpěvák Richie Havens, jenž zazářil na Woodstocku s písní „Freedom“. Nejčernější hlas ze všech Afroameričanů a nejmohutnější palec levé ruky – hádejte, kterým prstem hrál akordy na hmatníku kytary. Jinak hodně ulítával na Beatles, hrál spoustu jejich coverů, např. „Eleanor Rigby“. Ta je ke slyšení na albu „Mixed Bag“ (1967, dále např. „High Flyin´ Bird“,„Follow“ a cover „Morning, Morning“ , pův. od Fugs, ). Ba což – Havensovo podání dylanovky „Just Like A Woman“ patří ke skutečným hudebním zážitkům. Z dalších alb bych uvedl ještě „Something Else Again“ (1968, např. „No Oportunity Necessary, No Experience Needed“, „New City“, „The Klan“ plus cover „Maggie´s Farm“, pův od B. Dylana) a výborné „Stonehenge“ (1970, např. „Open Your Eyes“, „Minstrel From Gaul“, „Ring Around The Moon“, „Shouldn´t All The World Be Dancing“ a cover „It´s All Over Now, Baby Blue“, pův. od Dylana).
K New Yorku se váže ještě několik jmen: hustě háratý Bert Sommer se svým barokně košatým pop-folk-rockem, do kterého pěl stejně exaltovaně jako třeba Marc Bolan. Jenže na rozdíl od něj si brnknul ve Woodstocku, kde získal ohlas s vlezlou písní „We´re All Playing In The Same Band“. Známo je Sommerovo první LP „The Road To Travel“ (1969, např. „And When It´s Over“, „Jennifer“, „Hold The Light“, „Brink Of Death“, „A Note That Read“). K NY patří také tiché a vždy rozzářené hippie sluníčko z Lovin´ Spoonful John Sebastian s eponymním albem „John Sebastian“ (1970, např. songy „Red-Eye Express“, „She´s A Lady“, „Magical Connection, „I Had A Dream“) nebo Dylanův kumpán z Greenwich Village David Blue se svým zvonivým folk-rockem a elpíčky „David Blue“ (1966, např. „Gasman Won´t Buy Your Love“, „If Your Monkey Can´t Get It“, „It Ain´t The Rain That Sweeps The Highway Clean“, „Grand Hotel“, „Arcade Love Machine“) a „These 23 Days In September“ (1968, např. „These 23 Days In September“, „Ambitious Anna“, „The Sailor´s Lament“).
Patří sem i téměř zapomenutý, hlubokohlasý Fred Neil s alby „Bleecker & MacDougal“ (1965, např. „Candy Man“, „Mississippi Train“, „Handful Of Gimme“) a „Fred Neil“ (1966, hit „Eveyrbody´s Talkin´“, dále např. „Dolphins“, „I´ve Got A Secret“, „Sweet Cocaine“) či jemná hipýsanda Melanie někdy s téměř holčičkovským a někdy dost roztřeseným a zakouřeným hlasem. Mluvit se o ní začalo v roce 1969, kdy se objevila ve Woodstocku a natočila desku „Affectionately Melanie“ (hit „Beautiful People“, dále např. „Soul Sister Annie“, „Uptown Down“). Severovýchod ještě zastupoval washingtonský Tim Rose, chlapík s ostrým, vychlastaným hlasem. Natočil slušná alba „Tim Rose (1967, hity „Morning Dew“, později předělaný skupinou Nazareth, a standarda „Hey Joe“, později předělal J. Hendrix, dále např. „I Got A Loneliness“, „Fare Thee Well“, „I Gotta Do Things My Way“, „Long Time Man“) a „Through Rose Colored Glasses“ (1969, např. „Roanoke“, „Hello Sunshine“, „Angela“, „When I Was A Young Man“).
Ze stejného města jako Rose pocházel sympaťák Tim Buckley, jenomže ten se záhy přestěhoval do LA. Od roku 1966 natáčel desky, v nichž mísil folk rock s psychedelií, obé na hodně experimentální bázi, takže občas je docela těžké do jeho hudby proniknout. Hodně spolupracoval s básníkem Larry Beckettem. Z období druhé poloviny sixties dejte alba „Tim Buckley“ (1966, např. „Wings“, „She Is“, „I Can´t See You“, „Song Of The Magician“, „Song Slowly Song“), „Goodbye And Hello“ (1967, s hitem „Morning Glory“, dále např. „Pleasant Street“, „Goodbye And Hello“, „Hallucinations“, „Once I Was“), „Happy Sad“ (1969, např. „Buzzin´ Fly“, „Love From Room 109 At The Islander“, „Sing A Song For You“) a „Blue Afternoon“ (1969, např. „Happy Time“, „I Must Have Been Blind“, „The River“). Také psychicky labilní James Taylor bol severovýchodňárom, konkrétně z Bostonu. První, eponymní album „James Taylor“ bylo sice vcelku dobré, ale nepříliš úspěšné (1968, songy „Carolina In My Mind“, „Something In The Way She Moves“, „Don´t Talk Now“, „Brighten Your Night With My Way“). Ovšem rok na to si vše vynahradil deskou „Sweet Baby James“ – viz. text Folk a folk rock 70.let.
Na kytaru nebo piano se doprovázela blonďatá Kanaďanka Joni Mitchell. Z Calgary se odstěhovala do Detroitu a posléze do New Yorku, kde zapadla do místní bohémské folkové komunity. Nakonec skončila v LA, a zde také natočila svůj debut, poetické album „Songs For A Seagull“ (1968, např. „I Had A King“, „Nathan La Franeer“, „The Dawntreader“, „Night In The City“, „Marcie“). Druhá deska „Clouds“ (1969 ,např. „Both Sides Now“, „That Song About The Midway“, „Tin Angel“, „Songs To Aging Children Come“, „Chelsea Morning“) už získala Grammy. Na třetí desce „Ladies Of The Canyon“ se objevuje její song „Woodstock“, který předtím proslavili C,S,N & Y (1970, např. „Morning Morgantown“, „Rainy Night House“, „Big Yellow Taxi“, „The Circle Game“). Za toto album dostala ocenění „Top Female Performer“ od prestižního hudebního magazínu Melody Maker.
Úspěšná a výborná alba vydávala i v 70.letech,, kdy se snažila propojovat folk s rockem a jazzem. Vynikala krásným a jistým hlasem a poněkud dylanovsky zašifrovanými texty, s občasným důrazem na ekologická témata. Hodně písní samozřejmě věnovala vztahům mezi mužem a ženou. „Její pojetí protestní písně je velice nenápadné, zdánlivě proti ničemu ostře nebrojí, ale celá její tvorba je prodchnuta touhou po něčem hodnotnějším, po opravdovějších vztazích a opravdovějších lidech v lepším světě, než je ten, který ji obklopuje,“ napsali o ní Jiří Vejvoda a František Novotný v knize Víc než hlas. Inu, v podstatě ano.
Poněkud zvláštní postavení měla na folkové scéně plachá newyorská písničkářka Laura Nyro. Mladá bílá holka s pronikavým „černým“ hlasem, ztracená za klavírem, měla silné soulové cítění – však také několik jejích pecek nazpívali Fifth Dimension a B,S &T. I ona samotná by šla zařadit do krabice pop-soulu. Z jejích vlastních desek jsou doporučována alba „Eli And The Thirteenth Confession“ (1968), „New York Teandaberry“ (1969) a „Christmas And The Beads Of Sweat“ (1970), z písniček jsou nejznámější „And When I Die“, „Stoney End“, „Wedding Bell Blues“, „Sweet Blindless“, „Stoned Soul Picnic“, „Woman´s Blues“, „Eli´s Coming“, „Save The Country“ a cover „Up On The Roof“, původně od dvojice Kingová-Goffin. Když tehdy šestnáctileté newyorské kuře, písničkařka Janis Ian vydala svůj psychedelický, folk-rockový debut, jinak tedy hodně dospělou desku „Janis Ian“ (hit „Society Child /Baby, I´ve Been Thinking/“, dále např. „Then Tangles Of My Mind“, „New Christ Cardiac Hero“, „Lover Be Kindly“), vyvolalo to zasloužený ohlas. Ovšem po druhém albu „…For All The Seasons Of Your Mind“ (1967, např. „Lonely One“, „A Song For All The Seasons Of Your Mind“, „Shady Acres“) se tak nějak trochu vytratila z podvědomí (je fakt, že i následná alba byla slabší), než naplno zazářila v polovině 70.let. Tak snad ještě pár songů: „Mistaken Identity“ a „Sweet Misery“.
Z amerických folk-rockových kapel bychom mohli jmenovat třeba do psychedelického r&b hozené Lovin´ Spoonful Johna Sebastiana a Zala Yanovskiho, působící převážně v New Yorku. Ještě dnes jsou známy některé jejich tehdejší hity a skladby jako například „Do You Believe In Magic?“, „You Didn´t Have To Be So Nice“, „Daydream“, „Did You Ever Have To Make Up Your Mind“, „Didn´t Want To Have To Do It“, „Summer In The City“, „You And Me And Rain On The Roof“, „Nashville Cats“, „Full Measure“, „Younger Generation“, „Try A Little Bit“. Za nejlepší alba jsou považována „Do You Believe In Magic“ (1965) a hodně country-rockové „Hums Of The Lovin´ Spoonful“ (1966).
Určite musíme uvést i losangeleské Buffalo Springfield zpěváků a kytaristů Stephena Stillse, Neila Younga a Richie Furaye. BS vynikali vzájemně se proplétajícími vokálními harmoniemi, položenými často na akustickém podkladě (někdy do toho ovšem bušili jako hluchý do vrat) a texty se závažnými politicko-sociálními tématy – dokladem budiž jejich eponymní album „Buffalo Springfield“ z roku 1967 s hitem „For What´s It Worth“ o policejním zásahu proti účastníkům protiválečné demonstrace (dále ještě např. „Flying On The Ground Is Wrong“, „Burned“, „Do I Have To Come Right Out And Say It“, „Sit Down, I Think I LoveYou“), nebo druhá deska jednoduše nazvaná „Buffalo Springfield Again“ (1967, např .„Expecting To Fly“, „Everydays“, „Rock´n´Roll Woman“, „Bluebird“, „Broken Arrow“, „Mr. Soul“). Po třetí platni „Last Time Around“ (1968, např. „On The Way Home“, „Questions“, „Special Care“, „Pretty Girl Why“) se ale rozešli. Stills a Young později zakotvili ve známé superskupině C,S,N & Y, kam spoustu atributů své původní kapely přenesli, Furay založil country-rockovou skupinu Poco.
Kalifornská kapela Kaleidoscope, v jejímž čele stál hráč na různé strunné nástroje (kytara, banjo, mandolina a jiné) a zpěvák David Lindley se snažila o fúzi folku, psychedelického rocku a orientální hudby. Byla sice vybudována na principu demokracie – tzn. že nikdo nebyl vedoucí – ale po pravdě řečeno bez Lindleye si ji nikdo nedokázal představit. Poslechněte si její psychedelický sound na albech „Side Trips“ (1967, např. „Egyptians Gardens“, „If The Night“, „Pulsating Dream“), „Beacon From Mars“ (1968, „Beacon From Mars“, „I Found Out“, „Taxim“, „Sefan“) či „Incredible! Kaleidoscope“ (1969, např. „Lie To Me“, „Cuckoo“, „Banjo“) a „Bernice“ (např. „Lulu Arfin Nanny“, „Another Lover“).
Tradiční americkou píseň a country do svého syrového a hutného psychedelického soundu vkládali kanadští The Band, kteří se proslavili zejména v letech 1965-66 jako vcelku drsná doprovodná skupina Boba Dylana. Vedl je kytarista Robbie Robertson, dalšími členy byli Richard Manuel (p, voc), Rick Danko (bg, boc), Levon Helm (ds, voc) a Garth Hudson (ks, sax). Nejen s Dylanem, ale také samostatně nahráli spoustu dobré muziky. Jmenujme např. písničky„Tears Of Rage“ (napsaná společně s Dylanem) „I Shall Be Released“, (cover, pův.od Dylana), hitovku „The Weight“, a další kousky „In A Station“, „Chest Fever“, které jsou všechny komplet z výborného alba „Music From The Big Pink“ (1968). Z dalšího kvalitního alba „The Band“ (1969) pochází songy „The Night They Drove Old Dixie Down“, „Up On Cripple Creek“, „Whispering Pines“. The Band je považován za stěžejní kapelu, která prosadila - společně Gram Parsonsem - v té době dosti unylý styl country & western na rocková pódia.
Hvězdou folk-rocku se ve druhé polovině šedesátých let stalo fenomenální newyorské, proklatě beatlesovsky melodické duo Paul Simon & Art Garfunkel. Svou úspěšnou dráhu zahájilo hitem „Sound Of Silence“. Vzápětí následovaly další – „A Most Peculiar Man“, „I Am The Rock“, „Homeward Bound“, „Cloudy“, „A Hazy Shade Of Winter“, „At The ZOO“, „America“, „Mrs. Robinson“ “ (jinak titulní hit z filmu „Absolvent“), „Fakin´ It“, „Scarborough Fair/Canticle“, „The Dangling Conversation“, „For Emily, Whenever I May Find Her“, „Keep The Customer Satisfied“, „Bridge Over Troubled Water“, „El Condor Pasa“, „The Only Living Boy In New York“ a „Boxer“. Skladatelskou tíhu na svých bedrech nesl Paul Simon, ale je fakt, že blonďatý kudrnáč Art mu do toho dost kecal.
Dvojice vynikala skvělou vokální souhrou, v níž se proplétaly „cellový“ smutnější hlas Simonův s „flétnovým“ jiskřivým hlasem Garfunkelovým. Tématicky se písničky dotýkaly zejména lhostejnosti, lidské osamělosti a depresí z ní plynoucí, zároveň touhy po lásce, která je ovšem neuchopitelná a nesnadno nalezitelná. Skoro ve všech z nich byl přítomen New York, nádherný a děsivý, plný lidí, kteří ale, schovávající se za kamenné hradby svého Já, k sobě nemohou nikdy najít cestu. Snad i díky této, určité závažnosti textů se jejich songy těšily velké oblibě zejména na universitách, kde také duo nejčastěji vystupovalo. Za nejlepší desky bývají považovány „Parsley, Sage, Rosemary And Thyme“ (1967), „Bookends“ (1968) a samozřejmě „Bridge Over Troubled Water“ (1970). Bohužel v té době už Simon Garfunkelovo šťourání do svých skladeb nehodlal dále připouštět, a tak se duo rozhádalo a rozešlo. Malou poznámku – oba si zahráli ve slavných filmech: Garfunkel v adaptaci Hellerovy knihy „Hlava XXll“ a Simon ve woody-allenovské hořké komedii „Annie Hall“. Dvojice se sešla ještě na začátku 80.let, ale pouze na dva roky. Z té doby existuje video a dvojalbum „The Concert In Central Park“ (1981, režie Michael Lindsay-Hogg).
Někdy dost rockově ale občas zase velmi folkově zněli kalifornští Crosby, Stills, Nash & Young, po Cream druhá slavná superskupina. David Crosby (voc, g) předtím zpíval u Byrds, Graham Nash (voc, ks, g) u britských Hollies, a Stephen Stills (voc, g) a Neil Young (voc, g) u Buffalo Springfield. Hlavní složkou soundu C,S,N & Y byly průzračné melodie, zpívané výborně propracovanými a doplňujícími se vokály, sahajícími ve spektru od černošského hlasu Stillsova až ke kňouravému hlasu Youngovu. V rockových skladbách, hraných s hostujícími hráči na baskytaru a bicí (Greg Reeves, Dallas Taylor), byla kapela známa dlouhými improvizovanými pasážemi v kytarových sólech, snad dle vzoru Gratefuld Dead (mj. „Wooden Ships“). Texty se obecně zabývaly filosofií hippies (např. „Teach Your Children Well“), tématy protiválečnými, a dokázaly reagovat i na některé sociálně–politické okolnosti a jevy („Chicago“, „Ohio“). Soubor se dobře předvedl také na legendárním festivalu Woodstock.
Nu a doporučené nahrávky? Berte všechno - opravdu hezké věci se to odehrávají na albech „Crosby, Stills & Nash“ (1969), „Dejá Vu“ (1970) a živáku „Four Way Street“ (1971). Za největší hity bývají kromě výše zmíněných písní považovány skladby „Suite: Judy Blue Eyes“, „Marrakesh Express“, „Long Time Gone“ , „Guinnevere“ (tyto ještě bez N. Younga), „The Lee Shore“, „Carry On“, „Almost Cut My Hair“, „Deja Vu“, „4 + 20“, „Everybody I Love You“ a „Woodstock“ (cover verze písně J. Mitchellové). Po rozpadu kapely (1971) všichni čtyři samozřejmě pokračovali samostatně. Pak se ještě několikrát dala dohromady trojice Crosby Stills a Nash, (např. hit „Southern Cross“), ale bohužel neúprosný čas v 70. a 80. letech žádal poněkud jinou hudbu.
K folk rocku lze zařadit i písničky z prvního alba kalifornské hippie-kapely Jefferson Airplane, či songy známých odpůrců války ve Vietnamu Country Joe & The Fish vedených levicovým aktivistou, mariňákem a folkařem Joe McDonaldem. Ti ovšem produkovali poněkud tvrdší a ujetější sound než jmenované kapely. První album „Electric Music For The Mind And Body“ (1967, např. „Grace“, „Death Sound“, „Love“, „Bass Strings“, „The Masked Marauder“) se doslova topilo v LSD. Ze druhého „I Feel Like I´m Fixin´ To Die“ pochází protiválečný hit „I-Feel-Like-I´m-Fixin´-To-Die-Rag“(1968, dále např. „Janis“, „Pat´s Song“, „Colors For Susan“). Country Joe si mj. zahrál i v kultovním filmu „Revolution“ (1968). Acid a trávu vychvalovalo i hippie duo Brewer & Shipley od nějž jsou ceněna LP „Weeds“ (1969, např. „People Love Each Other“, „Too Soon Tomorrow“) a „Tarkio“ (1970, drogový hit „One Toke Over The Line“, dále např. „Don´t Want To Die In Georgia“, „Ruby On The Morning“). Po dalším duu Zager & Evans z Nebrasky zbyla prakticky jediná píseň - „In The Year 2525“.
Newyorští Youngbloods na tom byli dvakrát lépe – jsou od nich totiž známy dva songy: „Darkness, „Darkness“, který dnes boduje zejména v podání Roberta Planta a „Get Together“, jenž se tehdy stal jakousi neoficiální hymnou rockových festivalů. Přitom třeba album „Elephant Mountain“ bylo kritiky docela dobře hodnoceno (1969, kromě „temnoty, temnoty“ ještě např. písně „Sunlight“, „Trillium“, „Sham“, „Ride The Wild“). Ani po manželském duu Delaney & Bonnie (Delaney a Bonnie Bramlettovi) toho příliš mnoho nezbylo – za zmínku stojí snad jen desky „Delaney & Bonnie & Friends: On Tour With Eric Clapton“ a hit „Comin´ Home“ (1970, dále např. „Things Get Better“, „I Don´t Want To Discuss It“ a cover „That´s What My Man Is For“, pův. od Bessie Griffin) a možná „To Bonnie From Delaney“ (1970, např. „Lay Down My Burden“, „They Call It Rock & Roll Music“, „Living On The Open Road“).
Je vcelku zvláštní, že do folk-rocku bylo občas zařazováno i west-coastové, popové manželské duo Sonny And Cher; důvod nejspíše tkví v Sonnyově imitování hlasu Boba Dylana, občasném „byrdsovském“ zvuku a také v proklamativním nošení provokujících beatnických oděvů, do kterých se dvojice oblékala cca rok dva před vypuknutím hippie éry. Jinak hudebně to z valné většiny znělo jako čirá spectorovština. Duo mělo takový ten profláklý hit, který je slavný dodnes – „I Got You Babe“. Bodovaly i další songy jako např. „Baby Don´t Go“, „Little Man“ a „The Beat Goes On“. Nejúspěšnějším albem bylo „Look At Us“ (1965, kromě „I Got You Babe“ a např. „Just You“ nebo cover „Let It Be Me“, pův. od Gilberta Bécauda) a kritiky nejoceňovanějšími jsou „The Wondrous World Of Sonny & Cher“ (1966, např. „Laugh At Me“, „But You´re Mine“, „What Now My Love“, plus cover „Summertime“, pův. od bří Gershwinů) a „In Case You´re In Love“ (1967, kromě „Little Man“ a „The Beat Goes On“, ještě „Love Don´t Come“ plus cover „A Groovy Kind Of Love“, známá od Mindbenders), což nemíním nijak komentovat.
V dalších letech a dekádách se samostatně – jako zpěvačka, herečka a vzorový produkt plastické chirurgie – prosadila už jen Cher. Ona v podstatě začala natáčet sólovky už v okamžiku prvních alb dua. Většinou byly průměrné a plné coverů (hodně Dylan), občas pro ni napsal něco manžel Sonny Bono. No, možná bych vypíchl LP „3614 Jackson Highway“ (1969, např. „Please Don´t Tell Me“, dále covery, mj. „I Threw It All Away“, pův. od Boba Dylana, „I Walk On Guilded Splinters“, , pův. od Dr. Johna, „For What It´s Worth“, pův. od Buffalo Springfield, „/Sittin´ On/ The Dock Of The Bay“, pův. od Otise Reddinga). A pokud bychom se zaměřili na jednotlivé songy, asi bych uvedl „All I Really Want To Do“, pův. od Dylana, „Where Do You Go”, „Bang Bang (My Baby Shot Me Down)“, „I Feel Something In The Air“, „Sunny“ (pův. od Bobby Hebba) a „You Better Sit Down Kids“.
Stejně tak je tato škatulka někdy přisuzována kalifornské, west-coastové kapele The Turtles, která se v pětašedesátém prosadila s dylanovským songem „It Ain´t Me Babe“, podobně jako Byrds. Holt „želvy“ jako „vtáci“. Song pocházel z dobře hodnoceného eponymního alba „It Ain´t Me Babe“ (1965, dále např. „Wanderin´ Kind“, „Let the Cold Winds Blow“, „Last Laugh“). V roce 1967 natočila asi svoje nejlepší album „Happy Together“ (hity „Happy Together“, „She´d Rather Be With Me“, dále např. „Makin´ My Mind Up“, „Guide For The Married Man“, „Me About You“). Určitou kvalitu má i následující deska „The Turtles Present The Battle Of The Bands“ (1968, hity „Elenore“ a cover „You Showed Me“, pův. od Byrds dále např. „Buzzsaw“, „Last Thing I Remember, The First Thing I Knew“). Je možné ještě jmenovat pár songů jako „House On The Hill“, „Hot Little Hands“. Kapela se rozpadla poté, co po dvou jejích zásadních členech – Howardu Kaylanovi (voc, ks) a Marku Volmanovi (voc, g) - promptně sáhl kalifornský guru provokace Frank Zappa. Pokud si tedy budete chtít od želv vybrat celé album a nebudete bazírovat na Happy Together, sáhněte po nějaké kompilačce, která se určitě bude jmenovat „golden hits“ nebo „greatest hits“ a tak podobně.
Parádní psychedelický pop-folk-rock (páni, to je ale škatule, ale co mám dělat, když do všeho cpali sitar?) hráli kanadští The Poppy Family v čele se zpěvačkou Susan Jacks a kytaristou a skladatelem Terry Jacksem. V roce 1969 měli velký hit „Which Way You Goin´ Billy?“ z výborné stejnojmenné desky „Which Way You Goin´ Billy?“ (dále např. „Beyond The Clouds“, „Free From The City“, „There´s No Blood In Bone“, „That´s Where I Went Wrong“). V roce 1971 přidali ještě LP „Poppy Seeds“, (např. „Where Evil Grows“, „I´ll See You There“, „I Was Wondering“, „Tryin´“) a pak – „maková famílie“ skončila. A ještě jednou Canada, opět folk-pop-rocková, ovšem s příměsí country – to byla zpěvačka-interpretka Anne Murray a její ranná alba „This Way Is May Way“ (1969, hit „Snowbird“, dále např. „No One Is To Blame“, „Sunspots“, „Thirsty Boots“, „Bidin´ My Time“) a „Honey, Wheat And Laughter“ (1970, např. „Put Your Hand In The Hand“, „Rain“, „Get Together“).
And now for something completely different - v New Yorku zase řádil bláznivý hippie David Peel (s kapelou The Lower East Side), který se ve svém pouličním folk-rocku věnoval hlavně propagaci marihuany – viz underground.
Pokud to vezmem na britské ostrovy oklikou přes Pacifik, stavme se na skok v Austrálii. Tam v letech 1962-68 působila pop-folková skupina The Seekers se zpěvačkou Judith Durham. „Hledači“ hráli něco mezi Weavers a PP&M a měli velký vliv na tuzemskou trampskou komunitu, která s českými texty u ohňů dodnes mastí songy interpretované právě australskými folkaři. Z těchto songů jsou nejznámější „I´ll Never Find Another You“, „The Carnival Is Over“, „Georgy Girl“, „A World Of Our Own“, „We Shall Not Be Moved“, „Walk With Me“, „On The Other Side“, „When The Good Apples Fall“ nebo „All I Can Remember“. Skupina se poté rozpadla a ve značně pozměněném obsazení pokračovala v seventies pod názvem The New Seekers.
A co beatová Británie? Kudrnatý Skot Donovan - ten, co si hraje s koťaty v klipu „Sunshine Superman“ - je často považovaný za jakousi britskou odpověď na Dylana. Jeho úspěch odstartovalo účinkování v rockovém TV-pořadu Ready Steady Go v roce 1965. Po prvních dvou čistě folkových záležitostech (s hity „Catch The Wind“, „Colours“, „Josie“, a coverem „Universal Soldier“ od B. Sainte-Marie), natočil tři psychedelické desky, které se staly velmi oblíbenými u hippies – „Sunshine Superman“ (1966, se stejnojmenným hitem „Sunshine Superman“, dále např. „Season Of The Witch“, „Three King Fishers“, „Guinevere“), „Mellow Yellow“ (1967, hit „Mellow Yellow“, dále např. „Writer In The Sun“, „Young Girl Blues“, „Hampstead Incident“) a 2-LP „A Gift From A Flower To A Garden“ (1967, mj. songy „Wear Your Love Like Heaven“, „Isle Of Islay“, „The Lullaby Of Spring“, „Someone Singing“). Z jeho dalších známých písní připomeňme např. a „Hurdy Gurdy Man“, „Jennifer Juniper“, „Lalena“, „Barbajagal“ a „Where Is She“. V textech často brojil proti válce a propagoval hippiesovskou filosofii nenásilí. Na svou slávu a úspěchy ze sixties ale v následující dekádě nedokázal navázat.
Další skotský folkař Bert Jansch byl hlavně výborným instrumentalistou. Měl zmáklou americkou a anglickou lidovou píseň, staro-anglický a keltský folklór a kdoví co ještě. Přitom svoje první album nahrál v jakémsi londýnském bytě na vypůjčené kytary. Jmenovalo se jednoduše „Bert Jansch“ (1965, např. „Needle Of Death“, „Oh How Your Love Is Strong“, „Rambling´s Gonna Be The Death Of Me“, „Running, Running From Home“, „Veronica“ a cover „Angie“, pův. od Davey Grahama). Upozornil bych ještě na dvojku „It Don´t Brother Me“ (1965, např. „My Lover“, „Oh, My Babe“, „Tinker´s Blues“, „The Wheel“, „Harvest Your Thoughts Of Love“, „Lucky Thirteen“). Jansch se svoji hrou stal velkou inspirací pro některé pozdější umělce, jako byli např. Jimmy Page (co třeba traditional „Blackwaterside“) nebo Neil Young. Na konci sixties Bert už do své hudby přibral i další nástroje (basa, bicí a perkuse) a natočil dobrou desku „Birthday Blues“ (1968, např. „Tree Song“, „Poison“, „A Woman Like You“, „Miss Heather Rosemary Sewell“).
John Renbourn z Richmondu zase míchal folk s jazzem a prvky středověké hudby a byl znám stejně jako Jansch coby brilantní instrumentalista – ovládal dobře nejen kytaru, ale třeba i sitar. Zpěvem se ale příliš nezatěžoval. Zkuste desku „Sir John A Lot Of Merry Englandes Musyk Thynge And Ye Grene Knyghte“ (1968, např. „The Earle Of Salisbury“, „White Fishes“, „Morgana“, „Sweet Potato“). Jinak se oba - Renbourn i Jansch - sešli v duu a samozřejmě natočili nějaké ty platně jako třeba „Bert And John“ (1966, např. „East Wind“, „Soho“, „Stepping Stones“). Později se stali oporami folk-rockové skupiny Pentangle.
Manchesterský hippie Roy Harper byl tak trošku úlet – vtipný, ale velmi kritický, stylizující se do role vyděděnce (kterým ale v dětství v podstatě byl), velmi zásadově přezíravý k pop-byznysu ale zároveň se stýkající s jeho největšími hvězdami. Velké oblíbenosti slul zejména u Pink Floyd nebo Led Zeppelin. A třeba budoucí „párpl“ Ritchie Blackmore hostuje (společně hore s Janschem a Renbournem) na jeho nejlepším albu v šesté dekádě „Sophisticated Beggar“ (1967, např. „China Girl“, „Goldfish“, „Sophisticated Beggar“, „Legend“, „Forever“). Za záhadného toulavého týpka spousta lidí považovala kentského folkaře Ralpha McTella, který vydal výborná, ale komerčně nepříliš úspěšná alba „Spiral Staircase“ (1969, hity „Streets Of London“ a „Spiral Staircase“, dále např. „Last Train And Ride“, „Mrs Adlam´s Angels“) a „My Side Of Your Window“ (1969, např. „Michael In The Garden“, „Kew Gardens“, „Clown“, „Father Forgive Them“).
V období po Donovanovi byl možná nejdůležitějším britským písničkářem psychicky nemocný Nick Drake. Ten se stal díky svému zastřenému, někdy až melancholicky zasněnému pěveckému výrazu, zvláštní „mertovské“ kytarové hře a smutným, temným až depresivním textům bezmála kultovní postavou ostrovního folku. Jenomže až o mnoho let později, ve své době byla jeho alba komerčním propadákem. Přitom ale všechny tři desky, co natočil, stojí za poslech: od super-alba „Five Leaves Left“ (1969, např. „River Man“, „Three Hours“, „Way To Blue“, „Thoughts Of Mary Jane“, „Day Is Done“, „Fruit Tree“, „Cello Song“), přes folk-jazz-rockovější LP „Bryter Layter“ (1970, např. „Introduction“, „At The Chime Of A City Clock“, „Hazey Jane“, „Northern Sky“, „Fly“) až k čistě folkové platni „Pink Moon“ (1972, např. „Which Will“, „Place To Be“, „Parasite“, „From The Morning“, „Free Ride“). V roce 1974 se bohužel nešťastný a osamělý Nick předávkoval léky a zemřel.
Nu, a po vemlouvavém knírkatém bardovi Peteru Sarstedtovi prakticky zbyla jediná píseň – „Where Do You Go To My Lovely“ z desky „Peter Sarstedt“ (1969, dále např. „I Am A Cathedral“, „Blagged“). No, sami řekněte, znáte někdo jeho jiné songy jako třeba „Frozen Orange Juice“, „Step Into The Candlelight“ nebo „Letter To A Friend“?. Na tomto místě bych ještě uvedl jednu folkařku z Londýna. Jmenovala se Bridget St. John a představila se jemnými zádumčivými písněmi. Do konce sixties natočila jediné album „Ask Me No Questions“ (1969, např. „Autumn Lullaby“, „Curl Your Toes“, „Curious Crystal Of Unusual Purity“, „To B Without A Hitch“, „Road Was Lonely“) a také měla éterickou verzi Cohenovy „Suzanne“.
Ve Velké Británii k folk-rocku přiřazujeme především kapelu Fairport Convention, fungující coby hippie komuna. Hodně vycházela z Dylana, Joni Mitchell, Byrds a z ranných Jefferson Airplane, což kombinovala s britským folklórem. Vytvářela tak dosti osobitý zvuk, který se stal vlastní i dalším britským skupinám – kupříkladu Andersonovy máničky Jethro Tull ze stylu fairportů hodně vycházely. Je zvláštní, že kapela byla nesmírně pracovitá (v roce 1969 natočila tři alba!), byť se její obsazení často měnilo a v podstatě není hudebníka, který by u ní vydržel po celou její existenci. Navíc ji postihovaly různé tragédie – hned v devětašedesátém zahynul bubeník Martin Lamble, později byl zničen společný dům, v kterém členové souboru žili. Asi největšími osobnostmi souboru byli kytarista a klávesista Richard Thompson, zpěvák a kytarista Simon Nicol, basista Ashley Hutchings, zpěvák Iain Matthews (který záhy odešel – jak už to u fairportů chodilo), zpěvačka Sandy Denny (i ona se dala na sóĺovou dráhu) a zpěvák a houslista Dave Swarbrick. Později přišel také baskytarista Dave Pegg, který v osmdesátých letech hrával s Jethro Tull.
Povedený byl už debut s obyčejným názvem „Fairport Covention“ (1968, např. „Time Will Show The Wiser“, „Sun Shade“, „It´s Alright Ma, It´s Only Witchcraft“ plus cover „I Don´t Know Where I Stand“, pův. od Joni Mitchell), za „nej“ alba jsou považována v prvním období „What We Did On Our Holidays“ (1969, např. „Fotheringay“, „Meet Me On The Ledge“, trad. „She Moves Through The Fair“, covery „I´ll Keep It With Mine“, pův od Boba Dylana a „Eastern Rain“, pův. od Joni Mitchell), „Unhalfbricking“ (1969, cover-hit „Si Tu Dois Partir“, pův. od Dylana, dále např. „Genesis Hall“, „Who Knows Where The Time Goes“, „A Sailor´s Life“) a rozhodně „Liege And Lief“ (1969, např. „Come All Ye“, „Reynardine“, „Crazy Man Michael“, „Farewell Farewel“, trad. „Matty Groves“).
Ve stejné době jako FC působila v Londýně vynikající skupina Pentangle kytaristů Berta Jansche a Johna Renbourna (oba viz. výše) a výborné zpěvačky Jacqui McShee. Dalšími členy byli ještě bubeník Terry Cox a basista Danny Thompson. Skupina kombinovala folk-rock, blues a jazz, v některých fázích se stala určitým předchůdcem akustického folk-jazzu. Hudebníci psali jak své vlastní skladby, tak pro své potřeby aranžovali různé staroanglické nebo staroirské tradicionály nebo převzaté věci. Uvedl bych debutové singly „Let No Man Steal Your Thyme“, „Mirage“ (oba 1968), dále napůl koncertní double „Sweet Child (1968, mj. songy „No More My Lord“, „A Woman Like You“, „So Early In The Spring“, „Let No Man Steal Your Thyme“, „Three Part Thing“, „Sovay“, „I´ve Got A Feeling“, „The Trees They Do Grow High“), komerčně nejúspěšnější „Basket Of Light“ (1969, hit „Light Flight“, dále např. „Once I Had A Sweetheart“, „Lyke-Wake Dirge“, „Hunting Song“, „Sally Go Round The Roses“, „Springtime Promises“) a „Cruel Sister (1970, např. „Cruel Sister“, „A Maid That´s Deep In Love“, „Jack Orion“). Skvělý, fakt skvělý.
Další folk-rocková parta z města nad Temží se jmenovala Magna Carta, vedl ji Chris Simpson (voc, g) a byla jakousi britskou odpovědí na Simona a Garfunkela. Občas velmi příjemné, pokud to ovšem nesklouzlo do přílišné přeslazenosti. Zkuste alba „Times Of Change“ (1969, např. songy „Time Of Change“, „Mid Winter“, „I Am No More“, „Spinning Wheels Of Time“, „Sea And Sand“) a „Seasons“ (1970, skladby „Seasons“, „Elisabethan“, „Airport Song“, „Scarecrow“, „Give Me No Goodbye“). Jestliže Magna Carta se zhlédla v duu S&G a sladila, západoangličtí Mott The Hoople zpěváka Iana Huntera se jednoznačně inspirovali Bobem Dylanem (někdy to sklouzávalo až k epigonství) a prezentovali se dost tvrdou muzikou. To je možné si ověřit na LP „Mott The Hoople“ (1969, např. „Rock And Roll Queen“, „At The Crossroads“, „Laugh At Me“ plus cover „You Really Got Me“, pův. od Kinks). V následující dekádě se MTH stali jedněmi z exponentů glitter-rocku. Zpěvačky Sandy Denny (později FC) a Sonja Christina (později Curved Air) se obě - předtím než nastoupily do jmenovaných kapel – mihly ve folk-rockové partě Strawbs. Tu vedli Dave Cousins (voc, g, bjo) a Tony Hooper (voc, g) a v 60.letech se jí podařilo vydat dvě, vcelku solidní alba: „Strawbs“ (1969, např. „That Which Once Was Mine“, „Or Am I Dreaming?“, „Tell Me What You See In Me“, „Oh How She Changed“) a „Dragonfly“ (1970, např. „The Vision Of The Lady Of The Lake“, „I Turned My Face Into The Wind“, „Another Day“, v reedici ještě „Forever“).
Psychedelický folk-rock nabízelo duo Marc Bolan (voc, g) a Steve Took (perc, voc) pod druhohorním „theropodím“ názvem Tyrannosaurus Rex. Bolan, v době mods model předvádějící pánské hadry, posluchače upoutával nejen svým sexy zjevem, ale také zvláštním rozklepaným hlasem, který zněl, upřímně řečeno, někdy hodně podivně. Textově byl inspirován Tolkienovým Pánem prstenů (jako ostatně většina hippies), proto se to v písních hemžilo skřítky, trpaslíky a dalšími mýtickými lesními obyvateli - stejně jako u barrettovských floydů. Duo se uvedlo se singly „Debora“, „One Inch Rock“ a melodickou hardrockárnou „King Of The Rumbling Spires“. Zaujala také „divná“ alba „Unicorn“ (1969, např. „She Was Born To Be My Unicorn“, „Chariots Of Silk“, „Sea Beasts“, „Stones For Avalon“) a „Beard Of Stars“ (1970, např. „By The Light Of A Magical Moon“, „A Daye Laye“ na CD bonusy jako „Elemental Child“ či „Dove“), na kterém už Marka doprovázel místo Tooka perkusista Mickey Finn. Bolan se v následující dekádě proslavil coby ikona glitter-rocku v kapele s modifikovaným názvem T. Rex. Sláva se naopak vyhnula krátkodechému triu Jade (nebo také Marianne Segal & Silver Jade). Zbylo po něm pouze jediné, průměrné album „Fly On Strangewinds“ (1970, např. „Raven“, „Fly On Strangewinds“, „Fly Me To The North“, „Five Of Us“).
A pak zde máme projekt Incredible String Band dua Robin Williamson - Mike Heron, skotských hippíků, jejichž podivně strukturované písničky (občas využívající orientální prvky) ovlivnily i Beatles, Stouny nebo Led Zeppelin. Zejména pak ty z alb „The 5000 Spirits Or The Layers Of The Onion“ (1967, např. „The Mad Hatter´s Song“, „Chinese White“, „My Name Is Death“) a „The Hangman´s Beautiful Daughter“ (1968, např. „Nightfall“, „Waltz Of The New Moon“). Velmi ulítlé položky psychedelického folku. Duo The Sallyangie z Readingu tvořili zpěvačka Sally Oldfield a její mladší bratr, šestnáctiletý Mike Oldfield. Průměrná, někdy až příliš „sladká“ záležitost, ovlivněná staroanglickým a keltským folklórem. Zůstalo pouze album „Children Of The Sun“ (1969, např. „Children Of The Sun“, „Midsummer Night´s Happening“) a singl „Two Ships“ (1969). Irská kapela Chieftains Paddy Moloneye se zase zaměřovala na interpretaci starých keltských písní, vlastní tvorbě (skládané ve stejném duchu) se začala věnovat až v polovině 70.let. Další Irové – Dubliners - naopak svoje aktivity v sedmé dekádě zastavili. Zato v sixties vypustili pár známých písní jako třeba „Seven Drunken Nights“, „Black Velvet Band“.
U nás v Československu se stal ikonou let 1968-69 „malý velký muž“, básník s kytarou Karel Kryl. Stalo se tak zejména díky albu „Bratříčku zavírej vrátka“, které se stalo jakýmsi morálně-duchovním symbolem proti okupaci vojsky Varšavského paktu (1969, songy jako např. „Bratříčku zavírej vrátka“, „Píseň neznámého vojína“, „Veličenstvo kat“, „Anděl“, „Morituri te salutant“). Jak později poznamenal, ve svých písních nebyl až tak inspirován tím, co přicházelo z Ameriky, ale spíše písničkami Semaforu, lidovkami a francouzským šansonem.
Můstek sice poněkud křečovitý, ale budiž – rychle tedy do Paříže, dříve než galský kohout nasraně zakokrhá.
Ve Francii měli své skvělé šansoniéry, přesto zde v 60. letech existoval jeden zpěvák, jenž byl velmi ovlivněn newyorským Greenwich Village, Seegerem, Baezovou a zejména Bobem Dylanem. Právě písničky posledně jmenovaného s francouzskými texty také publiku doma představil. Jmenoval se Hugues Aufray a mezi jeho nejznámější songy patří „Ou est lest noirs“, „Des que le printemps revient“, „Guidez me pas“ a „Celine“. Za „nejvíce sexy“ folkařku pak byla považována Pařížanka Francoise Hardy, jejíž poznávacími znameními byly dlouhý černý vlas, akustická kytara a co nejkratší minisukně. Z jí interpretovaných písní zůstaly v podvědomí mj. „Tous les garcons et les filles“, „Mon amie la rose“, „All Over The World“, „Je Ne Suis La Pour Person“, „Message personnel“, „La Mason O J´ai Grandi“ či „J´éconte la musique saoule“. Jejím mužským folk-rockovým protějškem byl zase extravagantní Michel Polnareff (songy jako „Love Me Please Love Me“, „La poupée qui fait non“, „Le roi des fourmis“).
A nakonec jsem si nechal někoho, koho nelze jednoznačně přiřadit ani do jedné škatule, neboť jich obsáhne spoustu. Kupříkladu pro bouřlivý životní styl, postoje a věčné provokace (hudební i nehudební) by ho klidně šlo hodit k Jimovi, Frankovi a floydům. Jedná se o pařížského popového vizionáře Serge Gainsbourga, jenž vytvářel songy využívající jak prvky rocku, jazzu, folku, latiny a africké hudby, tak také hudby vážné. Texty měl Serge hodně pobuřující - zaobíraly se vztahy, sexem, nudou a chlastem. Později ve své tvorbě reflektoval i módu glamu, punku, nové vlny, reggae. Neustále provokující, ožralý a zakomplexovaný génius (v sixties, tedy době zrodu kultu mládí a krásy si připadal stár a oškliv) je dnes považován za jednoho z nejlepších skladatelů pop music vůbec. Stačí si připomenout skladby jako například „Le Poinconneur des Lilas“, „La Javanaise“, „Intoxicated Man“, „Chez les ye-ye“ „Ford Mustang“, „Qui est in et qui est out“, „Bonnie & Clyde“, „Harley Davidson“ (zpívala Brigitte Bardot), „Initials B.B.“ a „Soixante Neuf Annee Erotique“. Sergeho nejslavnějším songem je dodnes nesmrtelná píseň „Je t´aime, moi non plus“, zpívaná společně s jeho femme fatale Jane Birkinovou, a pocházející z desky „Jane Birkin – Serge Gainsbourg“ (1969, dále např. „Jane B.“). Z dalších Gainsbourgových velkých desek zmiňme jazz-bluesový debut „Confidentiel“ (1963) nebo „Bonnie & Clyde“ (1967).
Folk a folk rock se svými přemýšlivými písničkami o něčem, obsahujícími témata protiválečná (např. proti válce ve Vietnamu), témata svobody a nonkonformismu, témata sociální nebo za různá práva bojující texty, se staly postupně módou, která vyvrcholila právě v letech 1967-70 v souvislosti s hnutím hippies. A když skončila revoluční a opojná šedesátá léta a pomalu nastupoval čas vystřízlivění, zhodnocení kulturního potenciálu tohoto období a také čas poněkud drsnější reality let sedmdesátých, folk rock se zcela přirozeně zařadil do širokého proudu populární hudby.
