(1981 - 1993) Havířov
Jednomu z nejrannějších českých punkerů Milanu Jonštovi (zvanému „Afoň“), jenž už v prosinci 1977 (1978?) vystupoval se svou první punkovou kapelou Hlavy 2000, punkerství vydrželo i nadále. Nebylo divu - v té době byl sotva teenager a návštěva Jugoslávie s dovezeným německým časopisem Bravo, kde se objevila fotografie Sex Pistols, už navždycky poznamenala jeho život i hudební vývoj. Začal se zajímat o všechno, co s punkem souviselo, sledovat jeho vývojové linie a tak bylo pochopitelné, že se mu dostaly do rukou nahrávky skupin, které se od základního melodického stylu '77 výrazně lišily.
Jednalo se o husté party jako Dead Kennedy´s, Battalion Of Saints, Youth Brigade, Cryptic Slaughter, One Way System a další (údajně prý i Motörhead). Ty do punku přinesly větší agresivitu, tvrdost a hlavně zběsilou rychlost. Když pak Jonšta na fotografiích uviděl, že přitom vypadají úplně normálně (tedy bez obvyklých punkových rekvizit), rozhodl se, že založí těleso, které by tento druh punku hrálo i u nás. Spojil se se svým kámošem Semišem, jenž se snažil hrát na kytaru a na bicí a tak vlastně vznikl Radegast.
Hudební publicista Petr „Kory“ Korál o skupině v seriálu Bigbít říká: „Oni začali hrát strašně rychle. Byl to v podstatě punk, ale tak brutálně zrychlenej, že to bylo přesně to, čemu se venku začalo říkat hard core.“ Ještě co se týče pojmenování formace - jak je známo, punkové vždycky kašlali na mýty a proto ani název této Jonštovy party se nevztahoval k pohanské mytologii, ale inspirací se stala značka oblíbeného severomoravského piva. Vymyslel ho Miroslav "Zrzek" Staněk, tedy ten třetí, který se k oběma zakládajícím členům Milanu Jonštovi (voc, g) a Jaroslavu "Semišovi" Sonnkovi (ds) tehdy přidal. Není bez zajímavosti, že ve stejné době (1982-83) vystupovali Zrzek coby frontman a Semiš jako kytarista v punku IQ:60, a Afoň bubnoval (!) v podobně zaměřené formaci Krach. Ještě o něco později se posledně jmenovaný občasně zúčastňoval jakožto hráč na bicí a také basista koncertů IQ:60.
V prvním období se členové Radegastu vlastně jenom scházeli k diskusím u piva, občas zkoušeli u Semiše v pokoji ale veřejně jako kapela nikdy nevystoupili. Nicméně z té doby už pocházejí některé skladby, které havířovská parta hrála po celou dobu své existence - "Bejrút", "Pivo", "Vyvrhel" nebo "Nálet".
Pevnější obrysy těleso nabralo někdy v roce 1984, kdy se k Jonštovi a Semišovi (Zrzek se plně věnoval již jen punku IQ:60) přidal z vojny se navrátivší Jiří „Bobeš“ Prokš, který si na VŠ v Brně prošel alternativní zkušeností v souboru Třírychlostní Pepíček. Skupina se i díky jemu přesunula do zkušebny na Zámečku v Havířově - Životicích, která se stala centrem většiny havířovských punk & HC part. Bohužel do zeleného běsu je pro změnu na jaře 1985 odveden J. "Semiš" Sonnek, takže jeho místo za bicími zaujal ex-člen IQ:60 a Krachu Pavel "Eskimo" Kaniok. Po jeho příchodu si konečně zahrál Radegast na několika koncertech (Valmez, Havířov, Stará Lysá) ale bez valného ohlasu. V té době s kapelou vystupovala i zpěvačka Dana Kalous. Jelikož v tom samém čase založil J. Prokš svoje androšské hudební vydavatelství Rytmická mládež, je jasné, že se na jedné z prvních nahrávek (kazeta No. 4) objevilo i demo Radegastu. Jonšta se pak na oplátku zúčastnil natáčení kazety „Rytmická mládež se baví“, kde se ještě objevili lidé například ze Slepého střeva, Ještě jsme se nedohodli atd.
V tomtéž roce (1986) ovšem havířovská drsná trojka přišla opět o bubeníka - Eskimo se oženil se a odstěhoval. Navíc Bobeš s Danou Kalous neodolali vábení další havířovské výrazné osobnosti, kytaristy Martina Lukáše, a společně nastoupili do jeho, právě vzniklého projektu Masomlejn, takže kapela asi na rok „usnula“.
K životu se Radegast probral až v roce 1987, neboť se konečně objevil nový bubeník Josef Jano a Prokš usoudil, že by vlastně mohl mastit baskytaru u obou souborů zároveň. Skupina ve složení Jonšta, Prokš, Jano se docela schopně rozjela - úspěšné koncerty v Pardubicích, Havířově a Brně, ještě v prosinci téhož roku v ostravském krajském kole Rockfestu vybojování si účasti v Praze na celostátním „finále“ (duben 1988, Palác kultury), kde v rámci punkového večera, nazvaného „Tvrdé jádro“, šokovala přítomné neuvěřitelnou palbou a nasadila tak (jako tehdy první účinkující) laťku hodně vysoko.
Nicméně J. Jano na podzim 1988 odešel na vojnu a k Jonštovi a Prokšovi se připojil nový bicman Jiří „Ďábel“ Pavlica (ex-Klec), přičemž právě tato sestava byla mnohými považována za úplně nejlepší. Kapela se v tomto období zaměřuje na ultrarychlý HC amerického typu, je zde ale slyšet i vliv extrémního thrashe a grind-core kapel Wehrmacht či Napalm Death.
Veškerou hudbu a texty psal Jonšta („Mluvím jen za sebe, protože kolegové se o cizí hardcorové skupiny nestarají“) V Gramorevui (1990) ještě říká: “Když se z punku začal krystalizovat hard core, orientoval jsem se na něj, protože je vlastně pokračováním toho, co původně začal ryzí punk rock a je to vlastně nejprogresivnější styl tohoto žánru…“
Hudební publicista Petr „Kory“ Korál o souboru v měsíčníku Melodie (1990) napsal: „Trio z hornické metropole produkuje hudbu zvanou hard core, avšak nikoliv ´metalizovaný´ ultra hard core typu Napalm Death, S.O.D. apod. Tvorba Radegastu má daleko pevnější vazby na punk rock, nechá se v ní vystopovat vliv amerických skupin. To vše zahrané s patřičným drajvem vytváří celkový dojem, jímž je rychlost, průraznost, nekomplikovaný dynamický projev postavený na silně zkreslené kytaře a výrazné rytmice bez zbytečných experimentů v aranžích.“
Pekelná rychlost, s jakou skupina odehrávala jednotlivé skladby, se stala jakýmsi jejím poznávacím znamením. Většinou se jednalo o kratší útvary, cca od čtyřiceti vteřin do dvou minut, v nichž Radegast koncentroval maximální množství agresivity a energie. J. Prokš to potvrdil v časopise Hadr (1989): „Je to agresivní způsob vyjádření. Můžeme ohromovat brilantními nádhernými melodiemi a vícehlasy, můžeme však šokovat hnusem. To je hard core. Je to řev a hluk, protože tiché prosby už v dnešní době nejsou slyšet. A potom, my se neprosíme.“
O textech měsíčník Gramorevue v roce 1990 napsal: „Pro texty nachází Jonšta inspiraci většinou v problémech, které jsou jemu i nám nejblíž a k nimž cítí potřebu vyjádřit se: Rozpad osobnosti v zájmu společnosti (fluktuace, emigrace, beznadějné situace), hesla a slogany problémů nezbaví… Hardcorové texty a přirozeně i ty od Radegastu si nekladou za cíl oslňovat přehršlí metafor, naopak až svou úspornou beznadějí, pesimismem a nekompromisností mají navodit a prostřednictvím hudby zinscenovat atmosféru doby - musí provokovat. Je v nich deprese a skepse ze současné reality.“ Jonšta se naplno navážel do všeho, co ho prudilo; ze všeho nejvíc ale nenáviděl samotný systém - zatuchlý, zkorumpovaný, profízlovaný a degradující život člověka na pouhé přežívání.
Je pochopitelné, že skupina mohla natočit své regulérní album až po roce 1989, ovšem Jonšta absolutně rezignoval na nově vzniklé budoucí kapitány českého pop průmyslu a vydal ho na své vlastní náklady. Nicméně soubor po revoluci existoval jen tři roky.
Radegast, ačkoliv toho za svou kariéru moc nenahrál, byl prvním českým souborem, který se přihlásil k žánrové nálepce hard core. Svými jasnými a přímými názory a přístupem k vlastní tvorbě si vysloužil pověst jedné z nejnekompromisnějších kapel u nás a pokud bychom v tuzemsku hledali právě synonymum pro výraz hard core napadl by nás vedle Kritické situace právě Radegast.
Co se zachovalo do r. 1989:
- Audio:
„Klec, Radegast“ (1986, nahrávka dvou havířovských skupin, Rytmická mládež)
„Kompilace“ (1986, mj. i skladby Radegastu)
„Bohemia punk Vol. 1“ (1986, mj. i písně Radegastu, STCV)
„Stojice 1987“ (1987, obsahuje i některé písně Radegastu)
"Razie" (1987, kompilace českých punkových kapel, několik skladeb i Radegast)
Radegast: "Live In Rockfest ´88" (1989, Rytmická mládež)
Radegast: „Demo 1989“ (1989)
"Co bylo za zdí - What Was Behind The Wall?" (1989-90, sampler, Radegast písně z roku 1986: "Boby z Londýna", "Pověz - Vlajka - Nálet", "Pivo", "Bejrút")
- V seriálu BIGBÍT písně:
„Něco není v pořádku“ (1989)
„Pověz“ (1989)
