Žabí hlen

Žabí hlen (1979)

(1978 - 1981, na oficiálních koncertech uváděn jako Žába) Praha

Žabí hlen byla společnost lidí, která se sdružila okolo pracovníků antikvariátu v Dlážděné ulici v Praze 1. Tehdy do této oázy klidu chodila probírat se knihami a popíjet vínečko spousta zajímavých lidí a lidiček. Bylo možno tu zahlédnout sochaře Aleše Veselého, grafiky Jiřího Koláře, Oldu Hameru a Jiřího Havlíčka, pak muže z undergroundu, fotografa Jardu Kukala a básníka Andreje Stankoviče, dále filosofa Ladislava Mencla, kritika Jana Lopatku, malíře Tomáše Svobodu či hudebního aktivistu Miloše Čuříka. Pracovali tu Vladislav Zadrobílek a Mirek Slavík. A folkař Vlasta Třešňák si tu občas vydělával jako uklízeč.

Vznik skupiny je datován do března 1978, přičemž údajně vznikl spojením kapel Pišďuší bluesbreakers a Přirození. To samozřejmě být pravda může, ale jako pravděpodobnější se jeví skutečnost, že se spíše jedná o informaci uměle vyfabulovanou, pomocí které si členové tělesa z hudebních publicistů "robili prču". Od začátku byl totiž Žabí hlen míněn jako nevážný hudební happening a zároveň zvukový experiment. Freak out toho nejhrubšího zrna. Proto také první zkouška kapely byla současně i jejím prvním koncertem. Ten (na pozvání Čuříka) proběhl v květnu osmasedmdesátého v KD Elektrické podniky v rámci VI. Pražských jazzových dnů.

Sestavu je velice těžké nějak určit, neboť se koncert od koncertu měnila, nicméně základními členy byli Mirek Slavík, Vladislav Zadrobílek, Aleš Veselý, Jan Hofman, Jiří Hromas, Tomáš Molnár, Ivan Sedlák, Václav Setnička, Aleš Tejkl a Petr "Píďa" Votík, přičemž častými hosty byli kupříkladu Tomáš Liška, David Němec, Naďa Grulichová, Mirek Chloupek, Mirek Jakubec či Karol Sidon. Mezi dalšími zajímavými hosty kapely je možné jmenovat třeba Ivana "Váňu" Bierhanzla (zároveň Umělá hmota III), Vráťu Brabence (Plastic People Of The Universe), hráče na sitár Emila Pospíšila, folkařku Dagmar Voňkovou, harmonikáře Pepiho Čéčila, aktivistu Jazzové sekce Luboše Svitáka nebo herce Jána Sedala.

Nástroje se svým naturelem blížily tomu, s čím zpočátku vyrukovalo Zajíčkovo těleso DG 307 (samotnému Zajíčkovi se ŽH také velmi líbil). Nástrojový park krásně popisují Slavík se Zadrobílkem ve své publikaci Žabí hlen aneb Život v minulém čase: "Čekáme na sebe u hlavního vchodu. Uprostřed ´bicí socha´, brutálně svařená Alešem Veselým z nejrůznějších kovových odpadů: víko popelnice, kostra kola od auta, rdce zvonu, neidentifikovatelný zrezivělý šrot. Kolem nás bubínky, pouzdra s kytarami, taška s nástroji a jídlem, plechovka okurek, prádelní hrnec, valcha, halda kuchyňských talířů, kladivo… Zoufalý dotaz někoho z Jazzové sekce: ´Na tohle budete hrát?´ - ´Když bůh dá…´ Samozřejmě, že jsme spolu nikdy předtím nehráli: méně samozřejmé je, že někteří z nás nehráli na nic celou řadu let."

Ve stejné publikaci se ještě píše (upraveno): "„Existovala dvě základní pravidla: vyber si z nástrojů ten, na který neumíš, případně hraješ jen málo, abys neměl špatné návyky, a začni kdy chceš a hraj, co tě právě napadá. Totální hudba.“ Jak je ještě psáno v "žabohlení" knize: „Co člen, to jiný přístup, jiný zájem, jiný podtext. Až se všichni shodneme, přestaneme existovat.“

Skupina si během své nedlouhé existence zahrála jen párkrát. V květnu ´78 premiérově v rámci VI. PJD v KD El. podniků, na VII. PJD v říjnu ´78 v Radiopaláci, na 8. PJD v květnu ´79 v hale Na Folimance, tamtéž i v listopadu stejného roku v rámci 9. PJD. Dále proběhly akce ve Středoklukách (1978 a 1981, hrálo se venku mezi sochami Aleše Veselého), v Lysé nad Labem (1981) a v Brně-Líšni (1981). "Žabohlení" hudba byla pak jakousi hlukovou symfonií různě strukturovaných a volně za sebe skládaných ploch recitiování, křičení, řvaní, pískání, troubení, vrzání, lomození, mlácení a dalších zvukových komodit, které se o něco později staly základními elementy zahraniční i tuzemské industriální scény.

Nádherný popis koncertu (toho na PJD) od M. Slavíka je opět v knize Žabí hlen aneb Život v minulém čase: "Na dosud prázdné jeviště vstupuje po vlastních nohách bedna od harfy a usazuje se doprostřed. Uvnitř Aleš Veselý se zobcovou flétnou a kdoví s čím ještě. Mikrofon zapuštěný dovnitř. Ticho. Pak náhle pískání a nepopsatelný jekot. Publikum předpokládá playback, ale je to muž v bedně." A dále: "Produkce je v plném proudu. Na kraji jeviště budík, natažený na patnáct minut (čas určený produkci ŽH - poz. autora). Eva Kafůňková objímá prádelní hrnec a ďábelsky tančí. Já buším železnými tyčemi do rezaté ´bicí sochy´. Další dva kladivem drtí talíře v hrnci. Náhle jsme zasaženi, socha a já, proudem světla. O ničem nevím, ale z hlediště bylo potvrzeno, že jsem v tu chvíli stál v apokalyptickém sloupu rezavočervené mlhy rezu vířícího všude kolem. Na jeviště vtrhává pořadatel, aktivista Jazzové sekce, Lubošek Sviták, ověšený páskami, plackami a symboly. Zmocňuje se mikrofonu, pokládá ho na zem, kleká si k němu s tamburínou na hlavě, nepopsatelně ječí, buší kolem sebe dlaněmi o zem i do své tamburínově chřestící hlavy, střídavě vkládá do úst mikrofon a kyselou okurku, až se nakonec chápe velké plechovky okurek, seskakuje z pódia a nabízí občerstvení prvním řadám. Tam někde zahlédnu Mikoláše Chadimu, zvráceného v sedadle a řvoucího směrem ke stropu. Snad smíchy."

Ještě zvláštnější byly texty, volně improvizované shluky vymyšlených slov, tvořených rovnou během produkce, která borci proměňovali v rychle sypané monology a dialogy. Nebyl to ani Kahovcův "telefonní seznam", ani Kocábova "svahilština" - jazykové výmysly, vycházející z angličtiny. To, co hlavně Veselý, Zadrobílek a Hofman hustili do hlukových ploch bylo cosi, co se snad podobalo umělé řeči francouzské alternativní skupiny Magna nebo básním Christiana Morgensterna. Anebo ufónštině, pokud si ji lze nějak představit. Sami členové skupiny tyto volně seskupované shluky slov nazývali "glosolálijní ztopoření". Součástí verbální výbavy ŽH byly samozřejmě i "normální" texty, většinou vtipné a poetické hříčky, které dodával kromě výše jmenovaných ještě Mirek Slavík.

Žabí hlen nebyla ani tak skupina, jako rozhodnutí se. Jednalo se o spontánní společenství myslících jedinců, kteří se dobrovolně rozhodli vystoupit z totalitou zglajchšaltované reality a vytvořit si svůj vlastní svět, v němž nejsou žádná omezení, žádná pouta. A navíc u toho byla pěkná bžunda. Takže snad na závěr: Miloš Čuřík kdysi Žabí hlen uváděl na PJD přibližně těmito slovy: „Teď vystoupí skupina Žába a rovnou vám říkám, že odmítám jakoukoli zodpovědnost za konání těchto lidí na pódiu.“

Co se zachovalo do r. 1989:

- Fotografie + velmi kratičký němý 8mm záznam z 9.PJD

- Audio: Většinu nahrávek vlastní Mirek Slavík (antikvariát v Betlémské ulici)
Žabí hlen: záznam z VII.PJD (1978)
Žabí hlen: "Záznam z 9.PJD (1979)
Žabí hlen: „Live in Brno“ (1981)

- V seriálu BIGBÍT: ukázka z koncertu v r. 1978