Úvod » Články

Huh! Tak u koho začít? Možná u Rolling Stones, byť osmdesátá léta pro ně znamenala jakousi „občanskou válku“ mezi Mickem Jaggerem a Keithem Richardsem. Zpočátku v ní byl Mick oním prudivým pedantem s diktátorskými sklony, který neustále vyžaduje stopadesátiprocentně odvedenou profesionální práci a Keith zase věčně ožralým a zkoksovaným reptalem a desperátem, jenž to dle Jaggera všechno kazí. Do toho navíc Ron Wood fetoval o sto šest a Bill Wyman, který měl na krku přes čtyři křížky, se začal scházet s třináctiletou školačkou. Jen Charlie Watts byl jako obvykle v klidu. Ovšem jen do té doby, než vrazil Mickovi jednu pěstí a později začal potajmu brát heroin a speed.

Film „Let´s Spend The Night Together“ (režie Hal Ashby) z nadlouho posledního stonesovského turné v roce 1981 nezaznamenal žádný pronikavý úspěch. Alespoň že nová deska se dobře prodávala. Nicméně po ucházejícím „Tatoo You“ (1981, hitovka „Start Me Up“, dále např. „Waiting On A Friend“, „Little T&A“, „Neighbours“, „Tops“) natočili Stouni průměrné LP „Undercover“ (1983, s political songem „Undercover Of The Night“, nebo skladbami „She Was Hot“ a „Too Tough“), které moc úspěšné nebylo a navíc se jejich osobní konflikty výrazně zostřily. Všeobecně se tvrdí, že za ně mohlo premiérové album Micka Jaggera „She´s The Boss“ (1985, hit „Just Another Night“, dále např. „Lucky In Love“, „Lonely At The Top“) a singlový cover-hit „Dancing In The Street“ v duu s Davidem Bowiem – Keith si nacpal do hlavy, že Mick stouny zradil a že hodlá hrabat už jen na vlastním písečku, tedy že se soustředí na sólovou dráhu. A tak otěže v kapele přebral on sám. Jen tak mimochodem, Jaggerova deska nebyla moc úspěšná, a ani hudebně za moc nestála. Jenomže za moc nestálo ani další album totálně rozklížených Rolling Stones, nazvané „Dirty Work“ (1986, cover hit „Harlem Shuffle“, původně od dua Bob & Earl, dále např.„One Hit /To The Body/“, „Fight“). Následoval zákonitý rozchod.

Richards s Chuckem Berrym se v „bez-stounovském“ mezičase stali hlavními persónami filmíku „Hail Hail Rock´n´Roll“ (1987, režie Taylor Hackford), Keith pak natočil svoje první sólové a kritiky vřele přijaté album „Talk Is Cheap“ (1988, hit „Take It So Hard“, dále např. „You Don´t Move Me“, „Locked Away“, „How I Wish“). Před tím vydal Mick svoji druhou sólovku „Primitive Cool“ (1987, např. „Let´s Work“, „Radio Control“, „Shoot Off Your Mouth“, „War Baby“), která ovšem, byť byla nápaditější debutu, skončila komerčním propadákem. Charlie bubnoval s jazzbandem, Ron koncertoval s Bo Diddleym a Bill stále nadbíhal té své školačce, jež mezitím nabyla plnoletosti.

Rolling Stones se dali znovu dohromady v roce 1989, vystřelili lehce nadprůměrné album „Steel Wheels“ (např. skladby „Sad, Sad, Sad“, „Mixed Emotions“, „Rock And A Hard Place“, „Continental Drift“, „Almost Hear You Sigh“) a po osmi letech vyrazili na mega-mega-úspěšné turné („kameny se vali do Prahy“ pamatujete?), které bylo tím nejmohutnějším v dosavadních dějinách rocku. Jak se na „největší kapelu všech dob“ sluší a patří. Asi přece jenom ten rock´n´roll mají rádi. Love Is Strong.

Love k rock´n´rollu is sice strong, ale věk nezastavíš. Aspoň si to po onom turné myslel Bill Wyman, který se začal cítit se svou padesátkou na chrbátě příliš stár a ze souboru odešel. Kdyby tak tušil, do jakého dědkovského věku bude zbytek kapely koncertovat… Mezi tím Keith Richards vydal svoji druhou (průměrnou) sólovku „Main Offender“ (1992, např. „Wicked As It Seems“, „Eileen“) a Mick Jagger zas svoji třetí „Wandering Spirit“, vcelku dobrou a konečně oceněnou kritikou (1993, např. „Don´t Tear Me Up“, „Wired All Night“, „Sweet Thing“, „Evening Gown“, „Think“). Stouni pak ve čtyřech (hostem na baskytaru byl Darryl Jones) vydali další album „Voodoo Lounge“ (1994, hit „Love Is Strong“, dále např. „Out Of Tears“, „You Got Me Rocking“, „I Go Wild“), kterému škodí to, co většině cédeček z 90. let – přílišná délka. Což je problém i následující (lepší) řadovky „Bridges To Babylon“ (1997, hit „Anybody Seen My Baby“, dále např. „Saint Of Me“, „Flip The Switch“, „Low Down“). Nicméně mašinu zvanou Rolling Stones to nezastavilo a ač se to zdá být neuvěřitelné, úspěšně se přesupěla i přes millenium.

Za „největšího“ skladatele rocku a popu je zase považován bývalý beatle Paul McCartney alias Macca. Za brouků „ten hezkej“, špulivá pusinka s diktátorskými sklony, pracant a tahoun, po broucích uvědomělý umělec, obchodník, pěkný škrt a vegetarián, v obou obdobích rozhodně písničkový genius. Vše popsáno v kapitolách o Beatles a Beatles po rozpadu. Tak tedy jen výčet Paulových úspěchů v 80. a 90. letech: vše zahájil podprůměrný song, přesto hit „Coming Up“ z podprůměrného experimentu „McCartney ll“ (1980, dále např. „Waterfalls“, „On The Way“), v roce 1982 následovalo solidní album „Tug Of War“ s velkým protirasistickým hitem „Ebony And Ivory“ (duet se Stevie Wonderem) a dalšími písněmi jako „Tug Of War“, „Take It Away“, „Somebody Who Cares“, „The Pound Is Sinking“, „Wanderlust“, pak přišel singlový hit „The Girl Is Mine“ (1982, duet s Michaelem Jacksonem). S bílícím se androgynem Jacksonem přibyl o rok později další hit „Say Say Say“ ve stylu disco-funku a úspěšná i když průměrná deska „Pipes Of Peace“ (1983, dále např. „So Bad“, „Hey Hey“).

Jediný nezdar zaznamenal snad jen Paulův film „Give My Regards To Broad Street“, v němž si zahrál jak on sám, tak i jeho ex-kolega z brouků Ringo Starr. Ovšem snímek měl zase vcelku úspěšný soundtrack a hit „No More Lonely Nights“ (1984, dále např. „Not Such A Bad Boy“, „No Values – No More Lonely Nights“). Pak Macca nějaký čas neúspěšně elektronkoval (se světlou výjimkou – song „Move Over Busker“), a v roce 1989 přišlo průměrné album „Flowers In The Dirt“, přesto ovšem hitparádová jednička (hit „My Brave Face“, dále např. „This One“, „Figure Of Eight“, „Back On My Feet“). Nu a pak mohutné světové turné a z něj film „Get Back“ (1991, režie Richard Lester). Během nineties pak Macca vydal několik alb, přičemž za připomenutí stojí slušné „Off The Ground“ (1992, „Looking For Changes“, „Get Out Of My Way“, „Winepark Open Sea“, „C´mon People“) a určitě výborné „Flaming Pie“ (1997, songy „Young Boy“, „The World Tonight“, „Beautiful Night“, „If You Wanna“, „Souvenir“). A jen tak mimochodem – v celém hudebním showbyznysu nenajdete bohatšího chlapíka než je právě Paul McCartney. Tož pište, skládejte a třeba jednou…

Druhý z beatlů George Harrison se v 80. letech autorské muzice věnoval minimálně – založil si svojí vlastní gramofirmičku a podlehl kouzlu závodních vozů. Na začátku eighties měl hit v songu „All Those Years Ago“ a pak na dlouhou dobu šlus. Jeho velký návrat přišel s deskou „Cloud Nine“ (1987, hit „Got My Mind Set On You“, dále např. „Cloud Nine“, „When We Was Fab“, „This Is Love“). O rok později založil kapelu z „old“ rockerů Traveling Wilburys (ještě Bob Dylan, Jeff Lynne, Roy Orbison a Tom Petty), která slavila úspěch s albem „The Traveling Wilburys“ a hitem „Handle With Care“ (1988, dále např. „End Of The Line“, „Tweeter And The Money Man“). Poté bylo (už bez zemřelého Orbisona) natočeno ještě elpí „Travelling Wilburys Vol 3“ (1990, hit „She´s My Baby“, dále např. „Inside Out“, „Where Were You Last Night“) a pak se tato supergroup rozešla. Po celá devadesátá léta pak o „tichém beatlovi“ nebylo slyšet. V roce 2001 George Harrison zemřel na rakovinu. Třetí brouk, bubeník Ringo Starr se v eighties věnoval spíše filmování než hudbě a ty dvě alba, co vydal, byla vskutku bědná. O to víc v roce 1992 překvapil kvalitní deskou „Time Takes Time“ (hit „Weight Of The World“ , dále např. „Don´t Go Where The Road Don´t Go“, „Don´t Know A Thing /About Love/, „In A Heartbeat“, „Runaways“). A pěkné bylo i album se spoustou hostů (např. Paul McCartney, George Harrison, Tom Petty, Joe Walsh, Ozzy, Alanis Morissette), nazvané „Vertical Man“ (1998, např. „One“, „Vertical Man“, „Le De Da“, „What In The… World“, „Mindfield“, „King Of Broken Hearts“). A nezapomeňte: celý svět má rád Ringa, a Ringo má rád celý svět – Love & Peace, children!

„Slowhand“ Eric Clapton vstoupil do eighties s pořádným nákladem whisky na palubě. Jeho oblíbenými nástroji se taktéž staly kreditkarta a zrcátko, s jejichž pomocí šlo jistý bílý prášek vytvarovat do kýžené pidinudle. Erikův zdravotní stav se rapidně zhoršoval, na začátku dekády z chlastu dokonce zkolaboval a málem zhynul. Objevovaly se u něj deprese i náznaky počínajícího šílenství. Jediné, co ho drželo při životě byla muzika - nejčastěji se věnoval bluesovým a baladickým rockovým písničkám. Z první poloviny dekády stojí za zmínku snad stojí úspěšné singly „I Can´t Stand It“ (1981) a „I´ve Got A Rock´n´Roll Heart“ (1983), z poloviny osmdesátek pak (na něj) docela zvukově nadupané album „Behind The Sun“, na němž pracoval se skladatelem Jerry L. Williamsem (1985, hit „Forever Men“, dále např. „See What Love Can Do“, „She ´s Waiting“, „Just Like A Prisoner“). O rok později bodoval další singl „It´s In The Way That You Use It“. Ale jinak alba – spíš průměr. Na konci 80. let Eric přestal jak s chlastem, tak s drogami, a vyšlo mu to i hudebně: s elpí plným coverů „Journeyman“ (1989, hity „Bad Love“, „Pretending“, dále např. „No Alibis“, „Anything For Your Love“, „Before You Accuse Me“). O rok později získal Eric cenu Grammy za song „Bad Love“. Asi nejúspěšnějším Claptonovým počinem tohoto období pak byla koncertní deska „MTV Unplugged“ (1992, hity „Tears In Heaven“, „Old Love“ plus dávná „Layla“ a ještě dávnější „Walkin´ Blues“, pův. od Roberta Johnsona a „Rollin´ & Tumblin´“, pův. od Muddy Waterse). A pak už se jen vrtal ve starém blues, což ukázal na albu „From The Cradle“ (1994, bluesové covery jako např. „I´m Tore Down“, „Blues Before Sunrise“, „Hoochie Coochie Man“).

I starý sheffieldský pes, soul-rockový chroptil Joe Cocker se v osmé dekádě chytl. Postupně se zbavil všech možných závislostí, v roce 1982 měl společný hit s Jennifer Warnesovou („Up Where We Belong“) a vcelku dobrou desku „Sheffield Steel“ (např. cover „Many Rivers To Cross“ pův. od Jimmy Cliffa, dále např. , „Look What You´ve Done“, „Ruby Lee“, „Sweet Little Woman“). O dvě léta později přišel singl „Civilized Man“ (1984). V roce 1986 natočil ucházející album „Cocker“ (1986), které obsahovalo známé songy „Don´t You Love Me Anymore“, „Shelter Me“ a „You Can Leave Your Hat On“ (původně od Randy Newmana; zazněla ve slavném filmu „9 ½ Weeks“). Poté se v hitparádách octla jeho verze „Unchain My Heart“ (proslavil ji Ray Charles), zabodoval i s bryan-adamsovským songem „When The Night Comes“ a po dlouhé době se také podílel autorsky na dobré písni „Another Mind Gone“. I živák „Joe Cocker Live“ (1990) zní velmi dobře. Slušně bylo přijato také album „Night Calls“ (1991, hit „Night Calls“ dále např. „Feels Like Forever“, „Now That The Magic Has Gone“, „I Can Hear The River“). V roce 1994 natočil jakž takž elpí „Have A Little Faith“ (cover hit „Summer In The City“, pův. od Lovin´ Spoonful, dále např. „Let The Healing Begin“, „The Simple Things“, „Have A Little Faith In Me“).

Zachmuřený irský chlapík v klobouku, zpěvák Van Morrison natočil na začátku eighties dvě solidní desky - „Common One“ (1980, mj. s 15-minutovkami „Summertime In England“, „When Heart Is Open“) a „Beautiful Vision“ (1982, s písněmi „Dweller On The Threshold“, „Clearing Windows“, „Vanlose Stairway“). Určitých komerčních úspěchů pak dobyly jeho alba z konce dekády, jako například „Irish Heartbeat“, natočené společně s Chieftains (1988, písně „Star Of The County Down“, „Irish Heartbeat“, „Carrickfergus“), dále „Avalon Sunset” (1989, např. „Have I Told You Lately“, „Orangefield“), a pak také „Enlightenment“ (1990, skladby „Real Real Gone“, „Avalon Of The Heart“).

Kytarista a zpěvák The Who Pete Townshend vstoupil do osmdesátek deskou „Empty Glass“ a hitem „Let My Love Open The Door“, poté natočil taktéž dobře přijaté LP „All The Best Cowboys Have Chinese Eyes“ (1982, např. „The Sea Refused No River“, „Stop Hurting People“, „Exquisitely Bored“, „Communication“, „Stardom In Action“, „Somebody Saved Me“). Později  se prosadil i albem „White City“ (1985, např. songy „Give Blood“, „Brilliant Blues“, „White City Fighting“, „Come To Mama“). Většinou se jednalo o záležitosti lehce nad průměrem. To jeho kolega z The Who, zpěvák Roger Daltrey se věru neměl čím chlubit. Jsa neskladatel, pouze pěvec, musel vyčkat, co mu napíší jiní. AOR-ový soundtrack k filmu „MrVicar“ byl průměrný (1980, „MrVicar“, „Waiting For A Friend““, „Free Me“, „Without Your Love“), svého času se mluvilo o albu „Under A Raging Moon“, které trochu srážel ten neblejskanej osmdesátkovej zvuk  (1985, např. „Under A Raging Moon“, „After The Fire“, „Don´t Talk To Stranglers“, „Let Me Down Easy“). Zato si zahrál v několika filmech jako např. „McVicar“ (1980), „Buddy´s Song“ (1990), „If Looks Could Kill“ (1991) nebo „Like It Is“ (1998).

Francouzský skladatelský génius Serge Gainsbourg v 80. letech opět napsal desku pro svou hvězdu Jane Birkin. Po úspěšných písních „Di Dooh Dah“, „La Décadanse“, „Ex-Fan des Sixties“ a soul-funkovém elpí „Lolita Go Home!“(1975, např. „Lolita Go Home“, „What Is This Thing Called Love?“, „Where Or When“, „Love For Sale“) z předcházející dekády, šlo o album „Baby Alone In Babylone“ (1983, např. „Les Dessous Chics“, „Baby Alone In Babylone“, „Fuir Le Bonheur de Peur Qu´il Ne Se Sauve“, „Baby Lou“). Znovu se jednalo o typické Sergeho písně, obalené smyčci, do nichž šeptala Birkinka svým zasněným tenkým hláskem, plným sexu. Ve druhé polovině osmdesátek bodovala Jane také s písní „Lost Song“.

Nyní na skok do Ameriky, konkrétně do Kalifornie.

Frank Zappa i v 80. letech točil ta svoje bláznivá elpí, plná komplikovaného progresivního rocku, v němž samozřejmě nechyběl nezbytný humor (hudební i textový). Některá měla svou kvalitu, některá byla slabší, jak už to u albových chrličů chodí. Možná by nebylo špatné připomenout 2LP „You Are What You Is“ (1981, např. „Doreen“, „Any Downers?“, „You Are What You Is“, „The Meek Shall Inherit Nothing“), instrumentální desku „Jazz From Hell“ (1986, např. „Night School“, „Jazz From Hell“, „St. Etienne“), kytarovou „Guitar“ (1988, songy jako „Sexual Harassment In The Workplace“, „Which One Is It?“, „Republican“) či politické album „Broadway The Hard Way“ (1988, např. „Dickie´s Such An Asshole“, „Promiscuous“, „Jesus Thinks You´re A Jerk“). A k live albu „Does Humor Belong In Music?“ (1984) vyšel vcelku povedený videofilm. V 90. letech Frank Zappa přijel díky Michaelu Kocábovi i do Československa a dlouho se mluvilo o tom, že by se u nás stal jakýmsi americkým zmocněncem přes kulturu. Bohužel veškerým plánům a nakonec i životní pouti se postavila do cesty rakovina, na níž Frank Zappa zemřel v roce 1993.

V USA žijící britský kytarový čarostřelec a experimentátor Jeff Beck toho v 80.letech příliš nevyplodil, ale za jednu věc by měl dostat metál (tedy on ho vlastně dostal v podobě Grammy) – v roce 1989 se spojil s bývalým zappovským bubeníkem Terry Bozziem a klávesistou Tony Hymasem a společně vytvořili výbornou desku „Jeff Beck´s Guitar Shop“, jíž by si měl pořídit každý (pokročilejší) adept hry na elektrickou kytaru, který jen tak hned nepropadne srovnávacím depresím (např. skladby „Guitar Shop“, „Savoy“, „Behind The Veil“, „Where Were You“, „Sling Shot“). O deset let později Beck, nasátý elektronickou dekádou, propojil taneční rytmy se svoji kytarovou ekvilibristikou a zvukovými efekty a natočil další zajímavé album „Who Else!“ (1999, např. „Blast From The East“, „THX138“, „Angel“, „Even Odds“).

Další proslavený kytarista Carlos Santana měl první půlku 80. let hodně průměrnou, chytila se až deska z konce dekády, která získala Grammy. Měla název „Blues For Salvador“ a je vcelku dobrá, i když podle poslechu na ní i on podlehl módě chemických bicích a chemických kláves (1988, např. „Bailando / Aquatic Park“, „Bella“, „Trane“, „Now That You Know“, „Blues For Salvador“). V 90. letech se mág latino-rocku uvedl slušným elpí „Milagro“ (1992, např. „Somewhere In Heaven“, „Red Prophet“, „Free All The People /South Africa/“) a v jejich závěru pak s mnoha hostujícími hudebníky (mj. Dave Matthews, Everlast, Rob Thomas či Eric Clapton) natočil výbornou desku „Supernatural“ (1999, např. „Love Of My Life“, „Put Your Lights On“, „El Farol“, „Africa Bamba“, „Smooth“, „Corazon Espinalo“, „/Da Le/ Yaleo“). Její úspěch byl až děsivý – po celém světě se jí prodalo asi 27 miliónů nosičů. 

Pojďme k bývalým prominentům jazz rocku a fusion music.

Legendární trumpetista Miles Davis měl ve druhé polovině 70. let zdravotní problémy a na fóru se objevoval v omezené míře. Hodně aktivní začal být až v osmé dekádě. Tehdy spolupracoval s mnoha jmény světového jazzu i popu (Johnem Scofieldem, Darrylem Jonesem, Marcusem Millerem, Joni Mitchellovou, Cyndi Lauperovou, ale také s Michaelem Jacksonem) a jeho skladby postupně přijaly určitá schémata tanečního funku, takže jsou mnohem snadněji poslouchatelná než třeba elektrické free-jízdy z přelomu 60. a 70. let. Namátkou uvedu alba „The Man With The Horn“ (1981, např. „Shout“, „Back Seat Betty“, „The Man With The Horn“), „Star People“ (1982, např. „Come Get It“, „Speak“) nebo „Tutu“ (1986, např. „Tutu“, „Tomaas“, „Portia“). Určitým žánrovým návratem k jazz-rock fusion bylo LP „Amandla“ (1989, např. „„Amandla“, „Catembe“, „Cobra“, „Hannibal“), produkované Millerem (viz. výše i níže), k new age  a filmové hudbě má zase blízko deska „Aura“ o níž se produkčně a skladatelsky postaral dánský multiinstrumentalista Palle Mikkelborg a zahostoval si na ní John McLaughlin (např. „Intro“, „Orange“, „Yellow“, „Red“, „Electric Red“). Snad i Grammy to tak nějak dostalo. Nu, a poslední počin zavedl Davise až do hájemství acid jazzu a hip hopu. Album dostalo název „Doo-Bop“ (1992, např. „Chocolate Chip“, „High Speed Chase“, „The Doo Bop Song“, „Blow“, „Fantasy“), ale jeho vydání se slavný trumpetista už nedočkal - Miles Davis totiž v roce 1991, krátce po jeho vydání, zemřel.

Další hudebník sice žádným veteránem nebyl, nicméně v 80. letech s Milesem Davisem (ale také s Dave Sandbornem a Spyro Gyra – viz. níže) hodně spolupracoval. Mladý skladatel Marcus Miller mu spoustu věcí napsal a zaranžoval. Navíc byl sám též fenomenálním basistou (a vlastně multiinstrumentalistou – ovládal i klávesy a dechové nástroje). Millerovou asi nejlepší samostatnou deskou je album „Tales“ (1995, např. „The Blues“, „Tales“, „Rush Over“, „Ethiopia“, „Eric“, „True Geminis“, plus cover „Come Together“, pův. od Beatles).

Teď mě v souvislosti hore s Marcusem napadá, že ještě než probereme ty staré jazzrockery, mohli bychom udělat takový menší exkurs k těm, kteří také své první hudební krůčky dělali na konci 70. let, ale vzhledem ke svému mládí, se prosadili až v dekádách následujících. Stali se tudíž jakýmisi následovníky oněch veteránů, ale často s nimi i spolupracovali.

Jako první bych uvedl jednoho z těch jazzových „mladých lvů“, i když v tomto případě se jedná spíše o mladou lvici. Byla jí zpěvačka a skladatelka Cassandra Wilson, která vládla zastřeným, hlubokým hlasem, trochu připomínajícím Ninu Simone. Dokázala nově zaranžovat a zazpívat klasické jazzové a bluesové standardy, přičemž v podkladu občas zněly africké kmenové rytmy a zvuky. Gró její tvorby, jež je slyšet na většině jejích alb, nicméně spočívá v blues; a aby taky ne, když pochází z povodí Mississippi. V 80. letech jsou hodnoceny kladně desky „Point Of View“ (1985, např. „Desperate Move“, „I Am Waiting“, „Blue In Green“) a klidovka „Blue Skies“ (1988, např. „My One And Only Love“, „Gee Baby Ain´t I Good To You“, „Autumn Nocturne“). Z nineties bych uvedl alba „Blue Light ´Till Down“ (1993, např. „Sankofa“, „Children Of The Night“, „Blue Light ´Til Down“ či van-morrisonovský cover „Tupelo Honey“), „New Moon Daughter“ (1995, např. „Solomon Sang“, a dále mj. covery „Love Is Blindness“, pův. od U2, „Death Letter“, pův. od Sona House, „I´m So Lonesome I Could Cry“, pův. od Hanka Williamse, výborný „Last Train To Clarksville“, pův. od Monkees) a poslední record před milleniem - „Traveling Miles“ (1999, hit „Time After Time“, dále skladby „Traveling Miles“, „Right Here, Right Now“ a half-cover „Resurrection Blues /Tutu/“, inspirovaný songem Marcuse Millera pro Milese Davise).

Také další mladík, saxofonista Greg Osby hrával od konce 70. let s význačnými jazzovými muzikanty. Z jeho samostatné tvorby bych uvedl free-jazz-rockové album „Season Of Renewal“ (1989, např. „Sapphire“, „Enchantment“, „Life´s Truth“, „Season Of Renewal“, „Word“). I třetí mlaďoch, newyorský virtuóz na banjo Béla Fleck působil na scéně už od konce seventies. Nejznámější je jeho období s kapelou The Flecktones, s níž začal nahrávat na začátku 90.let. Fleckova hudba byla nesmírně eklektická – spojoval jazz, rock, funk, bluegrass, world music. Kritikou nejvíce ceněné desky jsou „Béla Fleck And The Flecktones“ (1990, např. „Sunset Road“, „Sinister Minister“, „Tell It To The Gov´nor“) a „Flight Of The Cosmic Hippo“ (1991, např. „Blu-Bop“, „Flying Saucer Dudes“, „Flight Of The Cosmic Hippo“). Dobré je také sehnat si nějakou kompilačku nebo živák, jako například „Live Art“ (1996), kde kromě většiny výše uvedených skladeb uslyšíte další jeho majstrštyky jako např. „New South Africa“, „Lochs Of Dread“, „Bigfoot“, „Far East Medley“, „Vix 9“.

Basákem jsme tuhle mladší partu začali a basákem ji také skončíme. Jedním z nejlepších ve svém oboru bývá často zván John Patitucci z newyorského Brooklynu. Dokázal basovat prakticky do všeho, co lze nazývat hudbou (rock, jazz, ethno - Afrika, latina, vážná hudba a mnohé další genres). Možná by udělal muziku i z Listerova kytarového blouznění. Ověřitelné kupříkladu na albech „John Patitucci“ (1987, např. „Growing“, „Wind Sprint“, „Our Family“, „The View“) a „On The Corner“ (1989, songy „Venetian Moonlight“, „Vaya Con Dios“, „A Better Mousetrap“). Z devadesátých let bych vybral desky „Sketchbook“ (1990, songy „Scophile“, „They Heard It Twice“, „Spaceships“, „Two Worlds“, „Through The Clouds“) a „Another World“ (1993, např. „Ivory Coast“, „My Summer Vacation“, „Peace Prayer“) či „Mistura Fina“ (1995, songy „Puccini“, „Joys And Sorrows“, „Assim Nao Da“, „Barra Da Tijuca“). A vlastně cokoli dalšího, prostě - basová nirvána!

Nejmladším z těchto nových tváří bylo newyorské trio experimentálního jazzu a jazz-rock fusion Medeski Martin & Wood, které by klidně šlo hodit i do škatulky americké alternativní hudby. Tvořili ho pianista a klávesista John Medeski, bubeník a perkusista Billy Martin a basák Chris Wood (plus různí hosté). Trio hrálo autorské skladby i převzaté standardy, ty ovšem značně po svém. Za nejlepší alba jsou považována „Notes From The Underground“ (1991, např. „Hermeto´s Daydream“, „The Saint“, „La Garonne“), „It´s A Jungle In Here“ (1993, např. „Where´s Sly?“, „Worms“, „Beeah“ plus cover „Syeeda´s Song Flute“ pův. od Johna Coltranea), částečně „Friday Afternoon In The Universe“ (1995, např. „The Lover“, „Last Chance To Dance Trance /Perhaps/“, „We´re So Happy“) a „Shack-man“ (1996, např. „Is There Anybody Here That Love My Jesus“, „Dracula“, „Strance Of The Spirit Red Gator“). V roce 1998 vyšlo album „Combustication“ občas inspirované hip hopem a acid jazzem (např. „Sugar Draft“, „Whatever Happened To Gus“, „Coconut Boogaloo“).

A nyní tedy již ke starým psům.

Klávesový mág Herbie Hancock patřil v 70.letech k pionýrům propojení jazzu, funku a disca. Vstup do osmé dekády se mu povedl deskou „Mr.Hands“ (1980, např. „Spiraling Prism“, „Calypso“, „4 A.M.“). Poté ho opět začaly více než hudba bavit mašinky, které hudbu vyrábějí. Výsledkem pak byla jeho velmi úspěšná deska „Future Shock“ s hitem „Rockit“. Tato skladba je čistě elektronickou změtí zvuků a rytmiky a lze ji počítat mezi předchůdce taneční hudby, tak jak se objevila na přelomu 80. a 90. let (1983, dále např. „Earth Beat“, „TFS“). V podobném duchu se nese i průměrné LP „Sound-System“ (1984, např. „Metal Beat“, „Sound-System). Bylo to v té době s Hancockem jako na houpačce – občas chemická nuda, občas návrat ke kořenům. Například s griotem Foday Musa Susem natočil ceněné album „Village Life“ (1985, songy jako „Early Warning“, „Kanatente“), ale koncertní deska s tímtéž umělcem byla přijata vlažně („Jazz Africa“, 1987, např. „Debo“). Zbytek eighties – nic. Z devadesátých let bych jmenoval solidní, téměř hip-hop-funkovou desku „Dis Is Da Drum“ (1994, např. „Call It 95“, „Dis Is Da Drum“, „The Melody“, „Butterfly“, „Juju“, „Bo Ba Be Da“).

Jazzrocková legenda, klávesista Chick Corea založil těleso, které nazval obecně Elektric Band a v němž se objevili výborní muzikanti Frank Gambale (g), Dave Weckl (bg), John Patitucci (bg – viz. výše) a Eric Marienthal (sax). Z této spolupráce vzniklo několik alb, z nichž nejvíce je ceněna deska „Eye Of The Beholder“ (1988, např. „Home Universe“, „Eternal Child“, „Passage“, „Trance Dance“, „Amnesia“). Ani náš český Honza se ve světě neztratil. Jan Hammer udělal v 80. letech soundtrack k TV-seriálu „Miami Vice“ (1985), známa je i instrumentální, částečně rock-impresionistická, částečně pop-rocková deska „Beyond The Mind´s Eye“ (1992, hit Seeds“, dále např. „Sunset“, „Transformers“, „Virtual Reality“), na níž znovu předvedl svoji schopnost napsat melodický hymnický riff. Což potvrdil i na následném albu „Drive“, na kterém si zahostoval mj. i Jeff Beck (1994, např. „Island Dreamer“, „Drive“, „Knight Rider 2000“). I když je pravda, že těm, kteří přísahali na Hammerovy práce ze seventies, tyto desky připadaly příliš chemické, přehnaně okázalé a nebetyčně komerční.

Klávesista Joe Zawinul pokračoval v osmé dekádě dál se svým souborem Weather Report, v němž stále působili Wayne Shorter (sax), Jaco Pastorius (bg) a Peter Erskine (ds). Bohužel čas klasického jazz-rocku a různých fúzí trochu pominul – vše už bylo jakoby prozkoumáno, využito, a svět 80. let, v němž vládlo proteplené disco a nablýskaný chemo-funk, žádné složitosti nepotřeboval. Toto obé mělo vliv i na WR – Joe začal svoji muziku zjednodušovat a na některých deskách se mu objevil i zpěv (o ten se mj. starali Bobby McFerrin a Carl Anderson, známý co Jidáš z filmového Jesu Christa superstára). Ale popořadě, vstup do eighties se kapele vydařil – deska „Night Passage“ je slušná (1980, např. „Three Wiews Of A Secret“, „Port Of Entry“, „Fast City“), ujde i „Weather Report“ (1982, např. „Volcano For Hire“, „Speechless“, „Dara Factor Two“), ale od alba „Procession“ (1983, např. „The Well“, „Molasses Run“) už to šlo ale pomalu dolů, nehledě na to, že Zawinulovi zbyl už jen Shorter (no, ale zase se u něj objevil bubeník a kytarista Omar Hakim). Nu, a posléze se „zpráva o počasí“ rozpadla úplně.

Ale ani po konci Weather Report to vídeňský Pepíček nezawinul. Na konci 80.let si založil soubor Syndicate a hrál si dál ten svůj jazz-rock ovšem s příměsí etnických vlivů. Obecně je doporučováno album „Black Water“ (1989, např. „Carnavalito“, „In The Same Boat“, „Little Rootie Tootie“). Velmi dobré je koncertní 2CD „World Tour“ (1997, např. „Bimoya“, „N´awlins“, „Three Postcards“, „Slivovitz Trail“). Hůře dopadl Zawinulův souputník a spoluhráč Jaco Pastorius. Brilantní baskytarista nenatočil příliš mnoho sólových desek, jednou z výjimek je LP „World Of Mouth“ (1981, např. „Three Views Of A Secret“, „Chromatic Fantasy“, „World Of Mouth“ plus cover „Blackbird“, pův. od Beatles), často ovšem koncertoval. Bohužel, temperamentní basák slul docela horkokrevnou povahou a v roce 1987 se stalo, že byl během jedné rvačky zabit.

Americký Oregon hrál v první polovině 80.let stále v sestavě Ralph Towner (g, ks), Paul McCandless (fl, sax, ob, horn), Glenn Moore (b, ks) a Collin Walcott (perc, sitar) a stále vytvářel skvělé skladby na bázi jazz-rocku, akustického jazzu, evropské a etnické (najmě orientální) hudby. Z té doby pocházejí alba jako „Oregon“ (1983, např. „Rapids“, „Taos“, „Beside A Brook“) a „Crossing“ (1985, např. „Amaryllis“, „Queen Of Sydney“, „Crossing“). Bohužel v době vydání druhého jmenovaného už nežil Collin Walcott, který v roce 1984 zahynul při autonehodě. Oregon se asi na dva roky rozpadl, ale následně se obnovil s příchodem indického perkusisty Triloka Gurtu. S ním byla natočena velmi dobrá deska „Ecotopia“ (1987, např. „Innocente“, „Zephyr“/„Ecotopia“, „Song Of The Morrow“, „Redial“). Přelom 80. a 90. let přinesl poněkud všednější materiál, tak snad vyjmenujme několik výborných skladeb – „Beneath An Evening Sky“, „Les Douzilles“, „Renewal“, „Apology Nicaragua“, „Spanish Stairs“, „Minaret“ či znovunahraná „Aurora“. Další řadová vynikající deska „Northwest Passage“ vznikla až v roce 1997 s novým perkusistou Markem Walkerem (např. „Take Heart“, „Lost In Horns“, „Claridade“, „Joyful Departure“, „Nightfall“).

Albově plodný kytarista John Scofield z amerického Ohia to během eighties hodně házel do funku. Jako třeba na deskách „Blue Matter“ (1986, např. „Blue Matter“, „Heaven Hill“, „Now She´s Blonde“, „The Nag“) nebo „Loud Jazz (1988, např. „Signature Of Venus“, „Wabash“, „Otay“, „Dance Me Home“). V dalším období točil solidní elpí se songy jak třeba „The Boss´s Car“, standarda „Cissy Strut“ nebo „Fat Lip“, „Keep Me In Mind“, „Go Blow“ či „Grace Under Pressure“.  Z devadesátých let se u Scofielda cení např. společná deska s Patem Methenym „I Can See Your House From Here“ (1994, např. „The Red One“, „Everybody´s Party“, „Message To My Friend“, „One Way To Be“, „Say The Brother´s Name“) a pak již samostatná LP „Hand Jive“ (1994, např. „7th Floor“, „She´s So Lucky“, „Whip The Mule“) a „Groove Elation“ (1995, např. „Kool“, „Old Soul“, „Groove Elation“). Bývalý „mahavishna“, kytarista John McLaughlin pokračoval v té své rychlojízdě, přičemž tentokrát jí podrobil latinu a to na desce „Belo Horizonte“ (1981, např. „Belo Horizonte“, „La Baleine“,, „Stardust On Your Sleeve“, „Zamfir“). Pak zase zpunktoval další LP s kytaristy Al DiMeolou a Paco DeLuciou, s názvem „Passion, Grace And Fire“ (1983, např. „Orient Blue Suite“, „Sichia“, „David“). No a poté tak nějak různě hrál s kýmkoliv.

Ex-člen Return To Forever, kytarista Al DiMeola – kromě spolupráce s výše zmíněnými – vkročil do eighties výbornou deskou s orientálními vlivy „Splendido Hotel“ (1980, např. „Alien Chase On Arabian Desert“, „Silent Story In Her Eyes“, „Al Di´s Dream Theme“, „Dinner Music Of The Gods“, „Isfahan“). Další LP s De Luciou a Hammerem Jr. „Electric Rendezvous“ bylo možná o něco slabší, ale i tak je slušné (1982, např. „Cruisin´“, „God Bird Change“, „Ritmo De La Noche“). Pak už to šlo tak nějak trošku do chemie a do komerčna – viz. „Scenario“ (1983, např. „African Night“, „Island Dreamer“, „Scenario“, „Mata Hari“). Půlku osmdesátek měl DiMeola vyloženě v lounge viz. LP „Soaring Through A Dream“ (1985, např. „Traces /Of Tear/“, „Broken Heart“) a lepší „Tirami Su“ (1987, např. „Song To The Pharaoh Kings“, „Beijing Demons“, „Arabella“). Z nineties bych pak uvedl alba „Kiss My Axe“ (1991, např. „The Embrace“, „South Bound Traveller“, „One Night Last June“, „Global Safari“, „Interlude #3“) a „World Sinfonia“ (1991, např. „Perpetual Emotion“, „Orient Blue“, „La Cathedral“).

Možná vůbec nejlépe si počínal missourský kytarový ekvilibristik Pat Metheny, a to ať už se svou Group či sám, anebo ve spolupráci s dalšími muzikanty. Druhem ve zbrani mu byl jeho věrný klávesista Lyle Mays. Vlasatý Pat svoji hrou stále dokazoval, že mu jde více o atmosféru nežli o dajaké prstolamózní předváděčky. Těžko kdo by mohl tak jako on zahrát třeba smutný instrumentální baladický song „If I Could“. S Group si vyposlechněte třeba alba „American Garage“ (1980, např. „/Cross The/ Heartland“, „The Epic“), „Offramp“ (1982, např. „Barcarole“, „Are You Going With Me?“, „Au Lait“, „James“) či živák „Travells“ (1983). Výborná je i deska „First Circle“ s občasnými etnickými prvky (1984, např. „The First Circle“, „If I Could“, „Tell It All“, „Mas Alla /Beyond/“, „Praise“). Ještě bych zmínil společný počin dua Metheny & Mays „As Falls Wichita, So Falls Wichita Falls“ (1981, např. „It´s For You“, „Estupenda Graca“, „September Fifteenth“).

Metheny dále v osmdesátých letech spolupracoval také např. s Davidem Bowiem (skladba „This Is Not America“ z výborného soundtracku k filmu „Falcon And The Showman“, 1985, dále např. „Chris“, „Capture“). S Group pak natočil solidní desku „Still Life /Talking/“ (1987, např. „Minuano“, „So May It Secretly Begin“, „Third Wind“, „In Her Family“), ale největšího komerčního úspěchu dobyl s divácky přístupnou, jemně acidickou deskou „Letter From Home“ (1989, např. „Have You Heard“, „Are We There Yet“, „Dream Of The Return“, „Vidala“, „Slip Away“, „Leter From Home“, „Beat 70“). Z devadesátých let lze doporučit album „We Live Here“ (1995, např. „We Live Here“, „Epizode D´Azur“, „The Girls Next Door“, „Something To Remind You“, „To The End Of The World“).

Kalifornský kytarista Lee Ritenour byl až do cca roku 1987 vinárensky třpytivě pop-rockový. On samozřejmě hrál výborně, ale ten zvuk! TEN osmdesátkovej zvuk!!! A do toho osmdesátkovej zpěv. Ještě tak bych vzal půlku alba „Earth Run“ (1986. např. „Watercolours“, „Water From The Moon“, „Sanctuary“) a jednu smutnou vybrnkávačku z 1984 („Heavenly Bodies“). Situaci zachránil se slušnými deskami „Portrait“ (1987, skladby „Windmill“, „White Water“, „Asa“, „Portrait“, „Children´s Games“), „Festival“ (1988, např. „Night Rhythms“, „Latin Lovers“, „Rio Sol“, „Humana“) a „Color Rit“ (1989, např. „Bahia Funk“, „Color Rit“, „Malibu“, „Etude“). Prosluněné jemné záležitosti. O něco podobného jako Rit, tedy o jakýsi náladový soft jazz-rock, se snažil newyorský kytarista Chuck Loeb. Těžko něco vybrat, ony ty desky vždycky tak nějak za chvíli začnou splývat. Tak třeba: „Balance“ (1991, „En El Rio“, „Balance“, „Espionage“), The Music Inside“ (1996, např. „The Music Inside“, „Cruzin´ South“, „La Siesta“, „Shanghai“) nebo „Listen“ (1999, např. „Shhh“, „High Five“, „Love Is All“, „Listen“). Hezké pro zamilované, k vínku a filmovému západu slunce.

Loeb se ale zúčastnil ještě s Victorem Baileyim (bg), Dennisem Chambersem (ds), Mitchem Formanem (ks) výborného společného koncertu se saxofonistou Billem Evansem, který vyšel pod názvem „Petite Blonde“ (1992). Bill Evans, původem z Chicaga, už na přelomu 70.-80.let hrával s Milesem Davisem, později třeba s McLaughlinem, Breckerem nebo Hancockem. Na svých samostatných deskách se představil čistým, většinou pomalým soundem s občasným houpavým hip-hopovým rytmem, pro což se v Británii ujal pojem acid jazz. No budiž. Zkuste desky „Push“ (1994, např. „Push“, „Road To Ruin“, „If Only In Your Dreams“, „Matter Of Time“, „You Gotta Believe“, „Life Is Dangerous“), „Escape“ (1996, skladby „Escape“, „The Sunday After“, „Coravilas“, „Flash In Dreamland“, „Rattlerap“) nebo „Starfish & The Moon“ (1998, např. „Something In The Rose“, „Little Slow Poke“, „Whisky Talk“). 

Ale ještě před Evansem měl hodně vyčištěný sound na svých nahrávkách také saxofonista a flétnista Dave Sanborn ze Saint Louis. Na konci 60. let a během seventies hrál prakticky kdekým, tudíž načerpal patřičné zkušenosti. A tak když se vrhnul na sólové desky v letech osmdesátých, věděl, že je musí co nejlépe prodat. Proto bylo třeba soundu trochu ubrat koule a obléknout do blýskavých sáček s flitry. Chvílemi příjemné, chvílemi příšerné, jak už to tak u profíků chodí. No, ale většinou se jedná o muzakové kousky, co se vtírají jak pitralon. Známy jsou desky „Voyeur“ (1981, např. „One In A Milion“, „Let´s Just Say Goodbye“, „All I Need Is You“), „As We Speak“ (1982, např. „As We Speak“, „Port Of Call“, „Rush Hour“) a disco-funkovka „Backstreet“ (1982, např. „A Tear For Crystal“, „Bums Cathedral“, „I Told U So“) z pozdějších alb bych uvedl „A Change Of Heart“ (1987, např. „Chicago Song“, „The Dream“, „A Change Of Heart“) a „Close-Up“ (1988, např. „Lesley Ann“, „Slam“, „Some Girl“).

Dixie Dregs z Augusty, stále pod vedením kytaristy Steve Morseho, vstoupili do eighties alby víceméně průměrnými - byl na nich znát odklon od jazz-rocku sice k přímočařejší, ale také poněkud mělčí instrumentální muzice (např. LP „Dregs Of The Earth“, 1980, z lepších songů  „I´m Freaking Out“, „Old World“). Jedna dobrá deska ale existuje, jmenuje se „Industry Standard“, je určitou fúzí mezi jazz a art rockem (však si na ní zahraje i Steve Howe z Yes) a je první častečně zpívaná (1982, např. „Bloodsuckin´ Leeches“, „Chips Ahoy“, „Vitamin Q“, „Assembly Line“, „Up In The Air“, „Ridin´ High“). Pak ale Morse odešel do skupiny Kansas a DD na čas usnuli. V období po návratu blonďatého kytaristy stojí za zmínku živák „Bring ´Em Back Alive“ (1992). Po další, lehce nadprůměrné desce „Full Circle“ (1994, např. „Pompous Circumstances“, „Sleevelees In Seattle“, „Yeolde“) ale Morse znovu odešel – tentokrát k Deep Purple.  

Spyro Gyra z Buffala, které vedl saxofonista Jay Beckenstein, vlastně hráli pořád to samé a posluchači jim to velice trpělivě žrali. Stále to bylo odlehčené, precizní, náladové, občas snové s jemným nádechem kýčovitosti. Jak u toho Loeba - posadit se do kavárny s pěknou babou, objednat si sedmičku červeného vína (tady bych volil nejspíše Chile) a přát si, aby tohle nepříliš nahlas znělo z repráků. Fajn, teď doporučená alba k tomu posazu: „Freetime“ (1981, skladby „Pacific Sunrise“, „Freetime“, „Amber Dream“, „Elegy For Trane“), „Incognito“ (1982, např. „Old San Juan“, „Harbor Nights“, „Incognito“), „City Kids“ (1983, skladby „Conversations“, „A Ballad“, „Island In The Sky“), výborný živák „Access All Areas“ (1984), dále „Alternative Currents“ (1985, např. „Alternative Currents“, „Shakedown“, „Sunflurry“), „Stories Without Words“ (1987, skladby „Del Corazon“, „Early Light“, „Pyramid“) či „Rites Of Summer“ (1988, např. „Claire´s Dream“, „Limelight“, „Innocent Soul“). V podstatě je to pořád na jedno kopyto a navíc stejně budete zasněně koukat krásce do očí a muzika to bude jen tak podbarvovat…

Ex-člen Return To Forever, brilantní baskytarista Stanley Clarke vstoupil eighties sice s nafunklou, ale víceméně rockovou deskou, která měla ovšem ještě náběh k takovému tomu nablýskanému zvuku. Jmenovala se  „Rocks, Pebbles And Sand“ (1980, např. „Danger Street“, „Rock, Pebbles And Sand“, „Underestimation“ plus suita „The Story Of A Man A Woman“). Na dalším LP (kde si zahostoval kytarista Jeff Beck) se víceméně předvádí, co všechno na basu umí a jakej je mistr slapu („Time Exposure“, 1984, např. „Play The Bass 10“, „Speedball“, „Spacerunner“). Totéž se, ovšem v invenčnějším podání, děje na albu „If This Bass Could Only Talk“ (1988, např. „Goodbye Pork Pie Hat“, „Stories To Tell“, „If This Bass Could Only Talk“, „Funny How Time Flies“). V rámci dua The Clarke/Duke Project vznikly tři LP v duchu funku, r&b a pop-rocku; jednička je průměrná (1981, např. „Touch And Go“, „Finding My Way“, „Never Judge A Cover By It´s Book“), dvojka slabá (skladba „Great Dances“ to nezachrání), teprve „Clarke/Duke Project III“ má určitou kvalitu (1990, např. „Mothership Connection“, „Pit Bulls“, „No Place To Hide“, „Find Out Who You Are“, „Finger Prints“).

Samotný klávesista a zpěvák George Duke i v 80.letech psal ty své wonderovské funk-popy, ale tak úspěšný jako jeho slepý kolega nebyl. Snažil se s LP „Dream On“ (1981, např. „Let Your Love Shine“, „Framed“, „Son Of Reach For It“, „Shine On“), „Guardian Of The Light“ (1983, např. „You“ /Are The Light/“, „Light“, „Silly Fightin´“), udělal funk-hard-rockový song „Better Ways“ (1985), chvilku spolupracoval s Milesem Davisem, ale své hvězdné období zažil až s poměrně klišoidní deskou „George Duke“ (1986, např. „Stand With Your Man“, „African Violet“, „Good Friend“, „Island Girl“). V další dekádě po poněkud nevyrovnaném albu „Snapshot“ (1992, např. „No Rhyme, No Reason“, „Bus Tours“, „Geneva“, „Until Sunrise“) splodil svůj dekádový majstrštyk „Illusions“ (1995, např. „Illusions“, „No Greater Love“, „411“, „Buffalo Soldiers“, „500 Miles To Go“). 

Detroitský president funku George Clinton v 80. letech ponechal osudu názvy Funkadelic a Parliament a svou doprovodnou kapelu nazýval The P-Funk All Stars, přestože se v ní objevovaly staré známé tváře jako např. Eddie Hazel (g), Bootsy Collins (bg, ds) či Maceo Parker (sax). Hudebně se posunul k jakémusi elektrofunku, využívaje k tomuto nových syntetických mašin, které byly tehdy tak populární. Podle toho také jeho muzika vypadala – ač na disco hleděl zvrchu, jeho některé skladby se občas k tomuto stylu blížily. Z desek je možno na ukázku vybrat „Computer Games“ (1982, hit „Atomic Dog“, dále např. „Loopzilla“, „Knee Deep“) a „You Shouldn´t-Nuf Bit Fish“ (1983, např. „Nubian Nut“, „Last Dance“). Ve druhé polovině dekády měl Clinton hitík „Du Fries Go With That Shake?“. Z nineties bych uvedl funk-rapové album „Hey Man, Smell My Finger“ (1993, např. „Martial Law“, „Paint The White House Black“, „If True Love“, „High In My Hello“) a zhulené LP „Dope Dogs“ (1994, např. „Dog Star /Fly On/“, „Some Next Shit“, „Fifi“). Fenomenální baskytarista William „Bootsy“ Collins pokračoval v těch svých střelených funkových deskách jako byly třeba LP „Ultra Wave“ (1980, např. „Mug Push“, „F-Encouter“, „Sound Crack“), SP „Body Slam!“ (1982), nebo na albu „The One Giveth, The Count Taketh Away“ (1982, např. „Shine-O-Myte“, „Landshark“, „Play On Playboy“, „Excon /Of Love/“).

Detroitský president moderního popu Stevie Wonder vstoupil do 80.let úspěšným a kvalitním albem „Hotter Than July“ (1980, reggae-hit „Master Blaster /Jammin´/“, dále např. „I Ain´t Gonna Stand For It“, „Did I Hear You Say You Love Me“, „Cash In Your Face“), zabodoval též s dvoj-albovou kompilačkou „Stevie Wonder´s Original Musiquarium“ (1982), která ovšem obsahovala i některé nové písně jako třeba „Do I Do“, „Front Line!, „That Girl“, „Ribbon In The Sky“. Ty se pochopitelně ihned dostaly vysoko do hitparád. Ovšem naprostou jedničkou té doby (jak v USA tak ve Velké Británii) byl společný singl Wondera a McCartneye s Paulovou písničkou „Ebony And Ivory“. Wonder si pak dal toto jedničkové opáčko v roce 1984, kdy natočil slavný hit „I Just Called To Say I Love You“ pro jinak průměrný soundtrack k filmu „The Woman In Red“ (mj. ještě „Love Light In Flight“). O rok později Stevie vydal další průměrnou desku „In Square Circle“ (1985, hit „I „Part-Time Lover“, dále např. „It´s Wrong /Apartheid/“, „Land Of La La“) a tím bych u něj asi skončil – prostě to už tak nějak přestávalo být ono.

Malý návrat na začátku eighties zažil další veterán ze sixties, skladatel a zpěvák Bobby Womack. Deskou, která se chytila, bylo velmi dobré LP „The Poet“ lehce fúzující soul, funk a blues (1981, např. písně „So Many Aires Of You“, „Secrets“, „Lay Your Lovin´ On Me“, „If You Think You´re Lonely Now“, „Just My Imagination“). V devadesátých létech se zase come back povedl velkému (a to do slova a do písmene) černošskému veteránovi ze 70.let, chlapíkovi s hlubokým sexy hlasem, Barry Whiteovi. Jednalo se o platinovou řadovku „The Icon Is Love“ (1994, hit „Practice What You Preach“,dále např. „Come On“, „I Only Want To Be With You“, „Baby´s Home“, „Love Is The Icon“) a stejně platinovou kompilací „All-Time Greatest Hits“ (1994).

Chicagské Chicago se po smrti kytaristy Terry Katha nějaký čas trošku potácelo, až přišel comeback s čistě AOR-ovou deskou „Chicago 16“ (1982, hit „Hard To Say I´m Sorry“, dále např. „What You´re Missing“, „Love Me Tomorrow“, „Chains“). AOR-sound samozřejmě pokračoval i na dalších albech, z nichž je nejoblíbenější „Chicago 17“ (1984, hit „You´re The Inspiration“ dále např. „Hard Habit To Break“, „Prima Donna“). V roce 1988 měla kapela hity v písních „Look Away“ a „What Kind Of Man Would I Be?“. Když se přesuneme na jihovýchod USA, nalezneme tu hardrockových funkárov Mother´s Finest. Ti, v čele s pěveckou dvojicí Baby Jean Kennedy a Glenn Murdock, začátkem osmé dekády vypustili výbornou tvrďárnu „Iron Age“ (1980, např. „Movin´On“, „Time“, „Evolution“, „All The Way“). Jenomže další deska už šla trochu do AOR, no, a pak to nějak měklo, měklo až to úplně vyměklo. Návratem k bigbítu byly až vynikající crossoverové desky -  živák „Subluxation“ (1990, např. „Baby Love“, „Cheap Shot“, „Chain“, „Call Me Mister“, „Truth´ll Set You Free“) a studiovka  „Black Radio Won´t Play This Record“ (1992, např. „Like A Negro“, „Cry Baby“, „Shirt“, „The Wall“, „Attitude“, „Stop“). Jak jsem poudal dřív – nikdo nemá na Baby Jean.

Nyní k veteránům americké A.O.R. scény.

R.E.O. Speedwagon z Illinois, které vedli Gary Richrath (g) a Kevin Cronin (voc, g), v průběhu 80.let svůj úspěšný „bostonovský“ model moc neměnili. Deska „Good Trouble“ byla jen průměrná (1982, např. „Keep The Fire Burnin´“, „Sweet Time“), nicméně druhou hvězdnou chvíli po „Hi Infidelity“ si mládenci užili v roce 1984. Tehdy natočili album „Wheels Are Turnin´“, které je znovu vyneslo do výšin (hit „Can´t Fight This Feeling“, dále songy „One Lonely Night“, „I Do´ Wanna Know“, „Thru The Window“). Pak už se zase mrskaly na jedno brdo podobné elpí, na kterých se vždy urodil nějaký ten hitík („That Ain´t Love“, „Variety Tonight“, „Live It Up“ či „Love Is A Rock“). Mhmm… Toto z Los Angeles jakoby se svým jemně nafunklým soundem do „mizerných“ osmdesátých hodili. Však také studiová parta okolo Steve Lukathera (g) dobyla v této době největších úspěchů. Deskou „Turn Back“ (1981, např. „Turn Back“, „Live For Today“, „English Eyes“) se teprve zastřelovala, big sukces přišel až s albem „Toto IV“ (1982, hity „Rosanna“, „Africa“, dále např. „I Won´t Hold You Back“, „Good For You“). Toto pak vyráběli podobné záležitosti, tak snad jen několik písní „„Stranger In Town“, „Endless“, „I´ll Be Over You“, či „Pamela“. Průměrná alba a průměrné songy pro průměrná eighties.

Kalifornští Journey po super-úspěšném LP „Escape“ natočili v podobném duchu znějící a téměř stejně úspěšné album „Frontiers“ (1983, hit „Separate Ways /Worlds Apart/“, dále např. „Send Her My Love“, „Edge Of The Blade“, „Faithfully“). I v hloubi osmdesátek si stále stále udržovali vysoký standart a točili úžasně okázalé songy - viz. třeba album „Raised On Radio“ (1986, songy „Girl Can´t Help It“, „Suzanne“, „Happy To Give“, „Be Good To Yourself“), ale jako kapela už v podstatě neexistovali a scházeli se pouze ve studiu. Příčinou byl asi fakt, že se zpěvák Steve Perry chtěl venovat sólové kariéře, což potvrdil svým velmi dobře prodávaným (ale průměrným) debutem „Street Talk“ (1984, hit „Oh, Sherrie“, dále např. „Foolish Heart“, „Strung Out“, „She´s Mine“). O deset let na to vyšla podobně stavěná deska „For The Love Of Strange Medicine“ (1994, hit „You Better Wait“, dále např. „Somewhere There´s Hope“, „Stand Up /Before It´s Too Late/“, „Missing You“). Ono mu to sice furt dobře soulově zpívalo, ale na materiál již jaksi poněkud vyčpělý. Kytarista Neil Schon si to ještě za časů Journey dával dost nenápaditě s Janem Hammerem Jr., aby pak v době neexistence kapely založil ultra-pompézní AOR-soubor Bad English, který vydal ultra-úspešnou desku „Bad English“ (1989, s ultra-úspěšným singlem „When I See Your Smile“, dále např. „Price Of Love“, „Heaven Is A 4 Letter Word“, „Forget Me Not“) a po dalším průměrném elpí se ultra-úspěšně rozpadl. Invenci abys hledal pod mikroskopem.

V New Yorku působící, britsko-američtí Foreigner vstupem do eighties značně zúžili sestavu. Kapelu ovšem stále táhly dvě základní figury – kytarista Mick Jones a zpěvák Lou Gramm. V roce 1981 natočila asi svoje nejlepší album „4“ (hity „Jukebox Hero“, „Urgent“, „Waiting For A Girl Like You“, dále např. „Night Life“, „Girl On The Moon“). O dva roky později zase vydala svůj vůbec největší hit „I Want To Know What Love Is“, který se objevil na desce „Agent Provocateur“ (1984, dále např. hit „That Was Yesterday“, a písně „Reaction To Action“, „Down On Love“, „Tooth And Nail“). Posledním albem, které v osmé dekádě zrealizovala, bylo průměrné „Inside Information“ (1987, hity „Say You Will“, „I Don´t Want To Live Without You“ , dále např. „Heart Turns To Stone“, „Can´t Wait“). Beztak o ní, jako ostatně o většinu AOR-ových part, pomalu přestával být zájem.

V sestavě illinoiských satiriků melodického hard rocku, zvaných Cheap Trick stále působili Rick Nielsen (g), Robin Zander (voc, g) a Bun E. Carlos (ds), měnili se ale baskytaristé – odešel Tom Petersson, jehož postupně střídali Peter Comita a Jon Brant. Na konci dekády se Tom ale zase vrátil. Tvorba ChT měla v 80. letech určité výkyvy, přesto z té doby existuje spousta dobrých songů jako např. „If You Want My Love“, „One On One“, „I Can´t Take It“, „Next Position Please“, „Y.O.Y.O.Y.“, „Heaven´s Falling“, „Borderline“, „Tonight It´s You“, „Standing On The Edge“, „Love Comes“, „Rock All Night“, „Wild Wild Women“, „The Flame“, „Ghost Town“, „No Mercy“, „Can´t Stop Fallin´ Into Love“, „When You Need Someone“,  „Woke Up With A Monster“, „You´re All I Wanna Do“, „Girlfriends“, „Didn´t Know I Had It“, „Say Goodbye“, „Yeah Yeah“ nebo covery - elvisovský „Don´t Be Cruel“ a beatlesovský „Magical Mystery Tour“.

Co se týče alb, vždycky je tvořily parádní skladby, ale taky hodně vaty – pokud tohle budeme brát v potaz, tak třeba  slušnými deskami jsou „Next Position Please“ (1983) a „Standing On The Edge (1985), byť kritika je příliš nemusela. Nejslavnější je z tohoto období průměrné LP „Lap Of Luxury“ (1988). „Levnému triku“ už prostě tak nějak docházela šťáva a hlavně nápady. Z členů kapely vyšlo samostatně LP pouze zpěvákovi Robinu Zanderovi – jmenovalo se nekomplikovaně „Robin Zander“ a házel bych ho hudebně někam k Tomu Pettymu (1993, hitík „I´ve Always Got You“, dále např. „Reactionary Girl“, „Time Will Let You Know“).

Málem bych zapomněl na chicagské Styx, stále pod vedením zpěváka a klávesáka Dennise DeYounga s velkou podporou Jamese Younga a Tommy Shawa (oba voc, g). Možná je to proto, že se po invenčně mátožné desce „Kilroy Was Here“ (1983, např. „Mr. Roboto“, „Just Get Through This Night“, „Don´t Let It End“) na čas rozešli. Znovu se dali (už bez Shawa) do kupy na konci osmé dekády, přičemž vyplodili o něco lepší, ale přesto průměrnou platňu - „Edge Of The Century“ (1990, např. „Love Is Ritual“, „Show Me The Way“, „Love At First Sight“, „World Tonite“). A pak to znovu zatípli. Tommy Shaw v 80. letech vydal mj. – jak jinak – průměrné LP „Girls With Guns“ (1984, např. „Girls With Guns“, „Free To Love You“, „Little Girl World“). Stejně si počínal Dennis DeYoung s deskou „Desert Moon“ (1984, např. „Don´t Wait For Heroes“, „Desert Moon“ a cover „Fire“, pův. od Jimi Hendrixe).

Bostonský Boston, stále vedený kytaristou Tomem Scholzem alby opravdu šetřil. Průměr – LP za dekádu. Což ovšem posluchače dráždilo a když se deska konečně objevila, slétli se na ní jak vosy. A teď si představte, že Scholz vůbec sound neměnil – například jediné album osmé dekády „Third Stage“ zní, jako když by bylo natočeno v půli seventies (1986, hit „Amanda“, dále např. „We´re Ready“, „My Destination“, „Can´tcha Say /You Believe In Me/ Still In Love“ plus instrumentálka „The Launch“). Stejně tenký zvuk, stejně nadoblačné vokály zpěváka Brada Delpa. Ten ale nakonec z kapely odešel, a na dalším – nudném - LP „Walk On“ už nezpívá (1994, hit „I Need Your Love“, dále např. „Surrender To Me“, „Walk On“, „Livin´ For You“). Někde mezi AOR typu Toto a electro-funkem se pohyboval ex-člen Steely Dan, zpěvák a klávesista Donald Fagen. V 80.letech vydal jedinou desku „Nightfly“, která se jako první rockové album celá točila na digitální vybavení (1982, např. „Maxine“, „Green Flower Street“, „Goodbye Look“, „New Frontier“)

Co se týče jižanského bigbítu, ten byl ve své klasické formě tak trochu na ústupu.

Allman Brothers Band po celá eighties prakticky nefungoval a na scénu se vrátil až na jejich konci, samozřejmě v čele se zpěvákem a klávesistou Greggem Allmanem. Z pamětníků v kapele zbyli ještě Dickey Betts (g, voc) a Butch Trucks (ds). LP „Seven Turns“ bylo vcelku úspěšné a nutno dodat že i docela dobré (1990, hit „Good Clean Fun“, dále např. „Shine It On“, „Seven Turns“, „Gambler´s Roll“, „True Gravity“, „It Ain´t Over Yet“). Následovala hodně do blues hozená deska „Shades Of Two Worlds“ (1991, např. „End Of The Line“, „Nobody Knows“, „Get On With Your Life“ plus cover „Come On In My Kitchen“, pův. od Roberta Johnsona) a po reunionu asi nejúspěšnější „Where It All Begins“ (1994, např. „Back Where It All Begins“, „No One To Run With“, „Sailin´ Cross The Devil´s Sea“, „Mean Woman Blues“). Lynyrd Skynyrd se dali znova do kupy až v sedmaosmdesátém, když po deseti letech od smrti zpěváka Ronnie Van Zanta, vzal do ruky mikrofon jeho mladší brácha Johnny Van Zant. Nu, a u kytar stále byli Gary Rossington a Ed King, basu stále svíral Leon Wilkeson, a za klávesami stále seděl Billy Powell. Z té doby (přelomu 80. – 90. let) si pamatujeme zejména song „Freebird“  a alba „1991“ (např. „Backstreet Crawler“, „Pure And Simple“, „Keeping The Faith“ a „Smokestack Lighning“) a „The Last Rebel“ (1993, hit „Born To Run“, dále např. „One Thing“, „The Last Rebel“, „Can´t Take That Away“, „Outta Hell In My Dodge“).

Zato texaští vousáči ZZ Top z El Pasa, jmenovitě Bill Gibbons (voc, g), Dusty Hill (bg, voc) a Frank Beard (ds), kteří si také vydobili slušnou pozici už během sedmé dekády svým ostrým jižanským bigbítem, naprosto zářili. Do eighties sice vstoupili slabě (trochu-hit „Leila“), ale největší sláva je teprve čekala. A to s electro-boogie deskou „Eliminator“ (1983, hity „Gimme All Your Lovin´“, „Sharp Dressed Man“, „Legs“, dále např. „I Need You Tonight“, „I Got The Six“, „Got Me Under Pressure“). Pak se velmi úspěšně podbízeli s jakýmsi byť tvrdým, přesto vyumělkovaným synth-rockem (LP „Afterburner“, 1985, hity „Rough Boy“, „Sleeping Bag“). S ním se nejlépe popasovali asi na albu „Recycler“ (1990, hity „Give It Up“, „My Head´s In Mississippi“, „Doubleback“, dále např. „Decision Or Collision“, „Penthouse Eyes“). „Greatest-hitka“ (1992) jim zase přinesla cover-hit „Viva Las Vegas“ (známý zejména od Elvise, ale Kennedáči mu taky dali co proto) a v polovině nineties vydali vcelku solidní elpí „Antenna (1994, hity „Breakaway“, „Pincushion“, dále např. „Deal Goin´ Down“, „Antenna Head“, „Cover Your Rig“) a „Rhytmeen“ (1996, hity „What´s Up With That“, „Bang Bang“ a zejména „She´s Just Killing Me“ který zazněl ve filmu „From Dusk Till Dawn“, dále např. „Rhythmeen“, „My Mind Is Gone“). Jinak desky ZZ Top hojně zpropagovala populární MTV. Asi jste ty klipy viděli – zhruba tedy: písek, teplo, kaktusy, černý brejle, vousy, kytary, auta, benzinky a samozřejmě sexy kočky. V osmdesátých a devadesátých letech se ZZ Top stali stejnou rockovou institucí jako třeba Stouni nebo Kiss.

Bývalý exponent detroitského řinčivého rocku, soubor Grand Funk (Railroad) to na začátku eighties dal znovu dohromady, přičemž v sestavě nechyběli skladatel Mark Farner (voc, g, ks) a Don Brewer (voc, ds), takto pamětníci kapely od jejích začátků. A světe div se – návrat to nebyl špatný, album s příznačným názvem „Grand Funk Lives“ bylo opravdu velmi slušné (1981, např. „Good Times“, „Queen Bee“, „Greed Of Man“, „Can´t Be With You Tonight“, „Y.O.U.“, „No Reason Why“) a kupodivu z něj nečpěl žádnej „osmdesátkovej“ zvuk! Jenže pak skupinu onen chemický bacil částečně napadl, další LP bylo podprůměrné a „grandfunkové“ to zase zabalili. Po deseti letech se vyšplhal do hitparád i ex-člen Creedence Clearwater Revival, zpěvák a kytarista John Fogerty. A jestli si myslíte, že přišel s něčím novým, jste na omylu. Tvrdší směs swamp-rocku, rockabilly a blues rocku. Úspěch přišel s albem „Centerfield“ (1985, hit „The Old Man Down The Road“, dále např. „Rock And Roll Girls“, „Centerfield“, „Mr. Greed“). Prodávala se i následující deska „Eye Of The Zombie“ (1986, např. „Eye Of The Zombie“, „Headlines“, „Violence Is Golden“).

Sanfranciští rockoví satirikové The Tubes se chytali ještě v první polovině 80. let, kdy spolupracovali s producentem Toddem Rundgrenem a vydali vcelku dobře přijaté album „Outside Inside“ s hitem „She´s A Beauty“ (1983, dále např. „No Not Again“, „Out Of The Business“, „Wild Women Of Wongo“). Po následující desce „Love Bomb“ (1985, např. „Piece By Piece“, „Stella“, „One Good Reason“) se ale kapela na hodně dlouho odmlčela.V Kalifornii se usadivší Australan Rick Springfield po svém comebackovém albu „Working Class Dog“ zažíval skvělé časy. Jeho písničky, v niž zkřížil springsteenovský sound s AOR, se dobře chytaly. Proto další deska „Success Hasn´t Spoiled Me Yet“ byla ještě úspěšnější (1982, např. „Don´t Talk To Strangers“, „I Got Excited“, „Kristina“, „Calling All Girls“). A bodovaly i elpíčka „Living In Oz“ (1983, např. „Affair Of The Heart“, „Souls“, „Alyson“, „Living In Oz“) a „Hard To Hold“ (1984, např. „Love Somebody“, „Taxi Dancing“, „Don´t Walk Away“). Později měl ještě pár jakž takž solid-songů - no, vlastně mě napadá jen „Rock Of Life“ -, ale na začátku nineties se vytratil.

Bývalí exponenti sanfranciské psychedelické scény se v 80.letech už pod názvem Jefferson Starship vrhli na nablejskaný AOR, proto je tedy zařazuji právě sem. V kapele stále působili zpěvačka Grace Slick a kytarista a zpěvak Paul Kantner, ze zakládajících členů „vesmírného korábu“ tu zůstli Craig Chaquico (g, ks, bvoc) a Pete Sears (bg, ks, g, bvoc). V roce 1982 natočili relativně slušné LP „Winds Of Change“ (1983, např. „Winds Of Change“, „Be My Lady“, „I Will Stay“, „Black Widow“, „Quit Wasting Time“), jenže pak hlavní vokál vedle Slickové začal zpívat svým „pozitivním“ hlasem Mickey Thomas a hudba JS nabrala onen tehdy populární chemický osmdesátkový zvuk. Důkazem toho je album „Nuclear Furniture“  (1984, např. „Layin´ It On The Line“, „No Way Out“, „Sorry Me, Sorry You“, „Live And Let Live“, „Shining In The Moonlight“). Po této desce odešel Kantner, kapela zkrátila název na Starship a mohla tak vyplout ke svému komerčně nejúspěšnějšímu počinu v eighties – v pravdě mizernému LP „Knee Deep In The Hoopla“ (1985, hity „We Bulit This City“, „Sara“, dále např. „Rock Myself To Sleep“), které dostalo platinu. O chlup lepší bylo „No Protection“ (1987) se songy The Children“, „I Don´t Know Why“, „Set The Night To Music“). Ale nejlépe se z této desky ujala filmová písnička „Nothing´s Gonna Stop Us Now“ (1987, pro film „Mannequin“). Aby ne, je fakt děsná.

Masivní chlapík s tklivým hlasem z L.A., vystupující pod masitou přezdívkou Meat Loaf, držel v eighties až na výjimky úspěchovou dietu. Těmi výjimkami byly songy „Dead Ringer For Love“ (duet s Cher) a snad ještě „Modern Girl“. Comebackem se pak pro něj stalo album „Bat Out Of Hell ll: Back Into Hell“ (1993), na němž se opět spojil s producentem Jimem Steinmannem. S hitovým 7minutovým opusem alba „I´d Do Anything For Love (But I Won´t Do That)“ (duet se zpěvačkou Lorraine Crosby) pak spousta citlivých žen proplakala celé noci. Dalšími známými skladbami zde byly např. „Life Is A Lemon And I Want My Money Back“, „Rock & Roll Dreams Come Through“, „Objects In The Rear View Mirror May Appear Closer Than They Are“ (kam ten Loaf chodí na tak příšerně dlouhý názvy??). Další hitový opus „I´d Lie For You (And That´s The Truth)“ si o dva roky později Loaf zapěl v duetu s Patti Russo – ten vyšel na další úspěšné desce „Welcome To The Neighbourhood“ (1995, dále např. „Where The Rubber Meets The Road“, „Runnin´For The Red Light /I Gotta Life/“, „Not A Dry Eye In The House“). Meat Loaf si zahrál také v několika filmech: „Roadie“ (1981),  „Motorama“ (1991), „Leap Of Faith“ (1992), „Black Dog“ (1998) a některých dalších.

A teď přijde – pravý a nefalšovaný „notlob“. Když se řekne Michael Bolton, většina pravověrných rockerů udělá bléé! A většinou tak činí správně – i když AOR-Michael jako zpěvák není špatný, jeho tzv. soul-rockové balady jsou opravdu k nevydržení. Snad právě proto za ně získal i Grammy. První velký úspěch zaznamenala deska „Soul Provider“ (1989, např. „How Can We Be Lovers“, „You Wouldn´t Know Love“, „When I´m Back On My Feet Again“) a ten gramofonek získal za – co jiného než baladu – „How Am I Supposed To Live Without You“. Po další úspěšné desce s patetickým názvem „Time, Love & Tenderness (1991, cover-hit „When A Man Loves A Woman“, pův. od Percy Sledge, dále např. „Time, Love & Tenderness“, „Missing You Now“), ho naštěstí smetl time of hard music.

V Kalifornii usazení Fleetwood Mac pokračovali i v 80.letech ve stejné sestavě, tedy Mick Fleetwood (ds), Lindsey Buckingham (g, voc), John McVie (bg), Stevie Nicks (voc, ks) a Christine McVie (voc). Jejich pop-folk rock dostal v oné dekádě příslušný osmdesátkový „normalizovaný“ kabát, takže sound kapely byl zaměnitelný se soundem jiných amerických poprokáčů. Možná občas problesklo pár dobrých nápadů, harmonií a obě holčiny výborně zpívaly. Navrhněme tedy, aby jejich úspešná alba byla označena coby lehce nadprůměrná. Ale jen lehce. Jednalo se o tři desky – „Mirage“ (1982, hity „Hold Me“, „Gypsy“, dále např. „Straight Back“, „Can´t Go Back“), „Tango In The Night“ (1987, hity „Little Lies“, „Big Love“, „Seven Wonders“, dále např. „Mystified“, „Tango In The Night“) a „Behind The Mask“ (1990, např. „In The Back Of My Mind“, „Save Me“, „Affairs Of The Heart“, „Love Is Dangerous“).

Z počinů jednotlivých členů FM bych u kytaristy kapely Lindsey Buckinghama jmenoval průměrné album „Law And Order“ (1981, hit „Trouble“, dále např. „Bwana“, „Mary Lee Jones“), a hity „Holiday Road“ (1983) ze soundtracku k filmu „National Lampoon´s Vacation“ a „Go Insane“ (1984) ze stejnojmenné nic moc desky. Christine McVie natočila zase v roce 1984 průměrné LP „Christiane McVie“ (hit „Got A Hold On Me“, dále např. „One In A Million“, „Who´s Dreaming This Dream“). Nejlépe si vedla zpěvačka Stevie Nicks, s deskami „Bella Donna“ (1981, hitovky „Leather And Lace“ – duet s Donem Henleym z Eagles, „Stop Draggin´ My Heart Around“ - duet s Tomem Pettym, dále např. „Bella Donna“, „Kind Of Woman“, „Edge Of Seventeen“) a „Wild Heart“ (1983, hit „Stand Back“, dále např. „Wild Heart“,, „Beauty And The Beast“, „If Anyone Falls“). Později měly dobré prodeje i ucházející desky „Rock A Little“ (1985, hity „Talk To Me“, „I Can´t Wait“, dále např. „The Nightmare“, „Imperial Hotel“) a „The Other Side Of Mirror“ (1989, hit „Rooms Of Fire“, dále např. „Long Way To Go“, „Whole Lotta Trouble“, „Ooh My Love“, „Ghosts“). Pěkně zněly též songy mimo řadová alba jako např. „Desert Angel“, „Sometimes It´s A Bitch“… V devadesátých letech Stevie natočila jediné album „Street Angel“ (1994, např. „Maybe Love Will Change Your Mind“, „Listen To he Rain“, „Blue Denim“  plus „Street Angel“, duet s Davidem Crosbym).

Také newyorský zpěvák a pianista Billy Joel si osmdesátky užíval – jeho songy nesoucí se v duchu pianového pop-rocku byly v tom čase komerčně velmi úspěšné, i když piana časem ubývalo a naopak syntetiky a kytar přibývalo. Začalo to mnoha multiplatinovým albem „Glass Houses“ (1980, hit „It´s Still Rock And Roll To Me“, dále např. „You May Be Right“,  „Close To The Borderline“, „All For Leyna“) a pokračovalo živákem „Songs In The Attic“ (1981). Následovala beatlesoidní deska „The Nylon Curtain“ (1982, např. „Laura“, „She´s Right On Time“, „Surprise“, „Pressure“, „Goodnight Saigon“). Pak Billy opět multiplatinoval s průměrnou deskou „An Innocent Man“ (1983, hity „Uptown Girl“, „An Innocent Mann“, „Tell Her About It“,  dále např. „Easy Money“), solidními singly „A Matter Of Trust“, „This Is The Time“ z další průměrné desky „The Bridge“ (1986, dále např. „Baby Grand“, duet s Rayem Charlesem) a skončilo známým albem „Storm Front“ (1989, hity „I Go To Extremes“, „The Downeaster ´Alexa´“, „We Didn´t Start The Fire“ , dále např. „That´s Not Her Style“). V 90. letech se hodně chytila nadupaná deska „River Of Dreams“ (1993, mj. popěvkový hit „The River Of Dreams“, dále např. „All About Soul“, „No Man´s Land“, „The Great Wall Of China“).

Dvorní basák Lou Reeda  Fernando Saunders v podstatě pracoval jako nájemný hráč. Proto také jeho sólová diskografie jest poněkud chudá. Do millenia natočil dvě desky, přičemž lepší je „The Spin“ (1993, např. „Come A Little Closer“, „It´s A Real Love“, „Tonight /I Need Your Love/“, „Words Of Love“, „Walkin´ On Thin Ice“). Hm, jemný, sladký, občas nafunklý, občas AOR-ový bigbítek. A taky občas velmi příjemný k poslouchání. Ale jen občas. Konečně se prosadil i v Americe žijící britský bílý soulový zpěvák Robert Palmer. Po sérii slušných, ale neúspěšných alb ze seventies, se mu zadařilo vlastně až ve druhé polovině osmé dekády, když bodoval písněmi „Addicted To Love“ (cena Grammy), „I Didn´t Mean To Turn You On“ z alba „Riptide“ (1985, dále např. „Hyperactive“, „Discipline Of Love“) a „Simply Irresistible“ z LP „Heavy Nova“ (1988, dále např. „Disturbing Behavoir“ plus cover „Early In The Morning“, původně od The Gap Band). Mhmm… V roce 1990 natočil společně s UB-40 úspěšný cover singl „I´ll Be Your Baby Tonight“ (pův. od Boba Dylana) a v téže době se písnička „Life In Detail“ objevila na soundtracku k úspěšnému filmu „Pretty Woman“.

Takže pretty women.

Některé z níže uvedených amerických zpěvaček měly vcelku podobný osud v tom, že určitý čas přehodnocovaly svoje osobní, životní i pracovní plány a nějakou dobu se buď zmítaly v krizi anebo dokonce z hudebního byznysu vypadly.

Proto třeba pro lady soul Arethu Franklin znamenala 80. léta (respektivě jejich polovina) určitý návrat. Tehdy zabodovala poněkud chemickou deskou „Who´s Zoomin´ Who?“ a písničkami „Who´s Zoomin´ Who“ a „Freeway Of Love“ (1985, dále např. „Sweet Bitter Love“, Push“). Později jí úspěch přinesl zejména duet s George Michaelem nazvaný „I Knew You Were Waiting (For Me)“. Lady „Supreme“ Dianu Ross kromě rozchodu s Benny Gordym nic zlého nepotkalo. Koncem 70. let si vydobyla celkem slušnou pozici na poli disco-funku, přičemž do následující dekády vstoupila úspěšným, byť průměrným albem „Diana“ (1980, hity „Upside Down“, „I´m Coming Out“). Následně v holportu s Lionelem Richiem vyšel trhák „Endless Love“. Během 80. let pak bodovala ještě se singly „Why Do Fools Fall In Love“ a „Missing You“, na začátku nineties se chytl i song „When You Tell Me That You Love Me“. Chicagská zpěvačka Mavis Staples napřed vytěžila z Prince singl „20th Century Express“ (a posléze celé, ale mizerné album „Time Waits For No One“, 1989), později už o něco lepší elpí „The Voice“ (1993, hit „The Voice“, dále např. „Blood Is Thicker Than Time“, „The Undertaker“, „Positivity“). Vokál dobrý, ale matroš… mhmm, vlásek nad průměrem.

Americká černošská zpěvačka Tina Turner, proslulá „Acid Queen“ ze zfilmované who-ácké rock opery Tommy, se po problémech v osobním životě během seventies (rozvod, deprese, ekonomická mizérie) vrátila do podvědomí posluchačů na začátku nové dekády v době, kdy jí bylo už přes čtyřicet. Přesto si díky oblékání odvážných modelů (šaty s výstřihy, minisukně, boty s jehlovými podpatky, paruky), divokému pódiovému vystupování a kupodivu sympatickému skřehotavému hlasu, svou slávu nakonec vydobyla nazpět. Zpočátku se snažila držet pop-soulovou linii, jenomže postupně přitvrzovala, až se jí na konci osmé dekády začalo říkat „rocková babička“ – no, rozhodně osmdesátkami prolétla jako ohnivá kometa.

Na začátku jejího comebacku stál singl „Let´s Stay Together“ a album „Private Dancer“ (1984, navíc s grammy-áckými hity „What´s Love Got To Do With It?“, „Better Good To Me“, dále např. „Steel Claw“ a cover „I Wrote A Letter“, pův. od Ingy Rumpf z Frumpy), pak si zahrála ve třetím dílu „Mad Max“ (1985, režie: George Miller, George Ogilvie), z jehož soundtracku uspěly songy „We Don´t Need Another Hero“ a „One Of The Living“, následně přišla deska „Break Every Rule“ (1986, např. „What You Get Is What You See“, „Back Where You Starded“, „Typical Male“, „Two People“) a nejrockovější „Foreign Affair“ (1989, skladby „Undercover Agent For The Blues“, „You Can´t Stop Loving You“, „Look Me In The Heart“ a superhit „The Best“). V nineties si ji pamatujeme z téměř coverového, soundtrackového alba „What´s Love Got To Do With It“ (1993, hit „I Don´t Wanna Fight“, pův. od Lulu, dále např. „I Might Have Been Queen“, „Rock Me Baby“, „/Darlin´/ You Know I Love You“, obě poslední pův. od B.B.Kinga) a pak v písních „Love Thing“, „It Takes Two“ (duet s R. Stewartem), „Unifinished Sympathy“ a v Bond-songu „Goldeneye“.

I přejděmež k nečernošským pěvám.

Do, řekněme, popových nebo soulových hitparád v 80. letech občas promluvila i dáma z poněkud jiné oblasti - herečka a muzikálová diva Barbra Streisand. Už na konci seventies si zadýzovala v songu „Main Event/Fight“ a pak v duetu s Donnou Summer, v písni nazvané „No More Tears“. V roce 1980 to všem natřela super-hitem „Woman In Love“ z desky „Guilty“ (dále např. píseň „Guilty“, takto duet s „bee-geesem“ Barry Gibbem, „Run Wild“, „The Love Inside“, „Life Story“), později – zejména na konci dekády – bodovala s dalšími songy, jako například slaďárnou „All I Ask Of You“ nebo v devětaosmdesátém hity „We´re Not Makin´ Love Anymore“ a „Someone That I Used To Love“. Jennifer Warnes ze Seattle se v 80. letech proslavila třemi pop-rockovými baladami – v roce 1982 v coveru od Buffy Sainte-Marie „Up Where We Belong“, který si zpívla s Joe Cockerem, v roce 1987 s kouskem „Song Of Bernadette“ z ucházející desky, plné Cohenových coverů „Famous Blue Raincoat“ (dále např. „Bird On A Wire“, „Famous Blue Raincoat“), a pak také hitem (I´ve Had) The Time Of My Life“, takto duetem s Billem Medleym ze soundtracku k filmu „Dirty Dancing“. Velšská tygřice Bonnie Tyler dobyla svým chraplákem Ameriku v roce 1983 – tehdy natočila svoje nejúspěšnější album „Faster Than The Speed Of Night“ (hit „Total Elipse Of The Heart“, dále např. „Straight From The Heart“, „Faster Than The Speed Of Night“ a cover „Have You Ever Seen The Rain“, pův. od CCR). Poté se jakž takž chytly singly „Here She Comes“, „Holding Out For A Hero“ a „If You Were A Woman And I Was A Man“. Ale pak už ani ťuk.

Bývalá folk-rocková zpěvačka Carly Simon najela v eighties na středněproudý pop-rock, občas dala nějaké ty dávné soulové a swingové standardy - alba vydávala často, ale také byla často průměrná. Zahájila deskou „Come Upstairs“ (1980, hit „Jesse“, dále např. „In Pain“, „James“, „Desert“), nicméně kritici označili coby její nejlepší elpí této dekády do reggae hozené „Hello Big Man“ (1983, např. „You Know What To Do“, „Menemsha“, „Orpheus“, „It Happens Everyday“). Komerčně nejúspěšnější z nich ale byla rozhodně deska „Coming Around Again“ (1987, hity „Coming Around Again“, „Give Me All Night“, dále např. „The Stuff That Dreams Are Made Of“ a „It Should Have Been Me“, kterou napsal Bryan Adams). V roce 1989 měla Carly  hit v songu „Let The River Run“ ze soundtracku k filmu „Working Girl“. V USA žijící řecká zpěvačka Nana Mouskouri pokračovala v hlazení a kultivaci různých coverů, které proměňovala ve velmi výnosné záležitosti. Takto si poradila třeba se songy „Why Worry“ (pův. od Dire Straits), „The Power Of Love“ (pův. od Jennifer Rush) či „Love Changes Everything“ (pův. od Andrewa Lloyd-Webbera, Dana Blacka a Charlese Harta). Vše ke slyšení na „best-ofce“ z roku 1991. 

Stejné barvotiskové hudební obrázky z písní jiných autorů tiskla i kanadská country-popová zpěvačka Anne Murray, jen už - co se týče elpíček – nebrala platinu, ale jen zlato. A SP-desky? Samozřejmě zas vysoko v hitpoškách. Bodovala kupříkladu songy „Hey Baby!“, „Somebody´s Always Saying Goodbye“, „A Little Good News“, „Just Another Woman In Love“, „Nobody Loves Me Like You Do“, „Time Don´t Run Out On Me“, „Now And Forever“ /You And Me/“). Mhmm… furt ty cajdáčky, cajdáčky. Na konci eighties nastal čas návratu na výsluní pop music pro zpěvačku a herečku Bette Midler z New Jersey. V roce 1989 totiž získala další Grammy za song „Wind Beneath My Wings“, což oslavila úspěšnou deskou (pochopitelně zašvihanou baladami), jež dostala název „Some People Lives“ (1990, hit „From A Distance“, dále např. „Night And Day“, „The Gift Of Love“).

Indiánsko-arménská zpěvačka Cher téměř celá eighties profilmovala – většinou se objevovala v hlavních či významných rolích, z nichž ty nejslavnější dostala ve filmech „Silkwood“ (1983, režie Mike Nichols), „Mask“ (1985, režie Peter Bogdanovich), „Suspect“ (1987, režie Peter Yates), „The Witches Of Eastwick“ (1987, režie George Miller) a „Moonstruck“ (1987, režie Norman Jewison), za který dostala Oscara. Coby zpěvačka a majitelka plného, sytého hlasu zažila obrovský comeback v sedmaosmdesátém – představila se chytlavým tvrdším pop-rockem, stylově se pohybujícím někde mezi tetou Tinou, Bon Jovi a Roxette. A ještě jeden primát si udržela – mezi hvězdami popu podstoupila snad nejvíce plastických operací (i takový Majkl je proti ní břídil). Nicméně ať už si o ní samotné, o jejích skandálech, plastikách a kdo ví čem ještě, myslíme cokoli, je třeba ji přiznat – stejně jako ještě starší Tině Turner – obrovskou pracovitost, s níž se udržela ve vysokých patrech pop music od šedesátých let prakticky až do millenia.

Do hvězdných sfér ji katapultovaly desky „Cher“ (1987, hity „I Found Someone“, „We All Sleep Alone“, dále např., „Main Man“, „Give Our Love A Fightin´ Chance“, „Working Girl“, „Bang Bang“), „Heart Of Stone“ (1989, hity „If I Could Turn Back Time“, „Just Like Jesse James“, „Heart Of Stone“, dále např. „After All“, „Emotional Fire“, „You Wouldn´t Know Love“) a „Love Hurts“ (1991, hity „Love And Understanding“, „Save Up All Your Tears“, dále např. „I´ll Never Stop Loving You“ plus cover „A World Without Heroes“, pův. od Kiss). V tomto období měla ještě hit v dávném coveru ze sixties „The Shoop Shoop Song“ , který zazněl na soundtracku k filmu „Mermaids“ (1990, režie Richard Benjamin), v němž si opět zahrála hlavní roli. V půli nineties začmuchala, že se opět vrací dýzy a vida - vyloupl se hit „One By One“. Když však zjistila, že zní poněkud obstarožně, přilila elektroniky, sound poněkud zmadonnizovala a všechny převálcovala hopsa-albem „Believe“ (1998, hity „Believe“, „Strong Enough“, „All Or Nothing“).

 

Podobně se v muzice vedlo i sestrám Ann (voc, g, - ta bruneta) a Nancy (g, mand, ks, voc, - ta blondýna) Wilsonovým. Se svou napůl hardrockovou a napůl folk-rockovou skupinou Heart se stejně jako Cher dotkly hvězdné slávy ve druhé polovině 70. let (viz. Hard rock USA a Kanady). A stejně jako Cher jim v polovině osmé dekády vyšel dokonalý comeback s deskami „Heart“ (1985, hity „What About Love“, „Never“, „These Dreams“, „The Wolf“, dále např. „Nothin´ At All“, „Shell Shock“) a „Bad Animals“ (1986, hity „Alone“, „Who Will You Run To“, „Bad Animals“, dále např. „I Want You So Bad“, „Easy Target“), hudebně se pohybujícími někde v oblasti AOR a pop-metalu. Velmi dobře se prodávalo i kritikou strhané LP „Brigade“ (1990, hit „All I Wanna Do Is Make Love To You“, dále např. „Tall, Dark, Handsome Stranger“, „The Night“, „Under The Sky“, „Stranded“). Jo a všiměte si stejného skladatelského mustru u hitu č. 1 desky Heart a hitu č. 1 u desky Bad Animals. Stejné klišé používalo a dodnes používá široké spektrum různorodých umělců od Cher, Roxette, Bon Jovi, Bad Religion až třeba po Cheba Khaleda.

Není ovšem Wilson jako Wilson.

Po na úspěchy jalových seventies se v následující dekádě zjevili na scéně díky AOR music znova bratři Wilsonové & spol. známí jako Beach Boys. Sice se jim během návratu utopil opilý bubeník Dennis Wilson, přesto znovu vstoupili do hitparád. Po neúspěchu solidní písně „Goin´ On“ za to mohly songy „Getcha Back“ a zejména „Kokomo“. Když si poslechnete hit „Rock´n´Roll Is King“ britských Electric Light Orchestra zjistíte, že v určitých momentech měli k BB docela blízko. A blízko k nim měli i určitou tvůrčí vyčpelostí, byť beatlesovské melodické linky a harmonie měl vedoucí kapely, zpěvák a multiinstrumentalista Jeff Lynne stále zmáklé. Však ale pochopil, že marnost a vše je marnost, a ve druhé půli osmdesátek svou ELO vypnul ze zásuvek. Z první půle bych od souboru tedy uvedl LP „Time“ (1981, hit „Hold On Tight“, dále např. „The Way Life´s Meant To Be“, „Rain Is Falling“, „21st Century Man“, „Ticket To The Moon“) a „Secret Messages“ (1983, např. „Rock´n´Roll Is King“, „Stranger“, „Danger Ahead“) a singlový hit „Calling America“ (1986).

Hudebně mnohem lépe si počínali jejich britští kolegové, rhythm&bluesoví Kinks, vedení bratry Rayem a Dave Daviesovými. Ono to nejspíš souviselo s nástupem nové vlny a punku, jehož byli „kinkové“ v sixties vedle Who a Small Faces určitými předchůdci. Bohužel se ale také ukazovalo, že konec 70. let patří i stylu disco - však také v hitparádách bodovaly spíše jejich tanečnější věci se synťáky než tvrdší kytarové odvazovky. Každopádně se o Kinks znova začalo hovořit, a to zejména v souvislosti s alby „Low Budget“ (1979, např. „Attitude“, „/Wish I Could Fly Like/ Superman“ „Little Bit Of Emotion“, „Misery“, „Low Budget“), „Give The People What They Want“ (1981, songy „Give The People What They Want“, „Destroyer“, „Better Things“, „Art Lover“) a „State Confusion“ (1983, „Come Dancing“, „Don´t Forget To Dance“, „Labour Of Love“, „Young Conservatives“). Z tohoto období pochází i živé double „One For The Road“ (1980). Tož slušně sa to valí. Posledním solidním albovým zářezem byla pro „kinky“ deska „Word Of Mouth“ (1984, např. „Do It Again“, „Living On A Thin Line“, „Word Of Mouth“) a pak nějak došla invence.

Britský hitmaker, zpěvák a klávesista Elton John (podporován svým dvorním textařem Bernie Taupinem) sice v úvodu osmdesátek zažil určitý ústup ze slávy, přesto se v hitparádách umísťoval poměrně vysoko (hity „Little Jeannie“, „Blue Eyes“, „I´m Still Standing“, „I Guess That´s Why They Call It The Blues“, „Sad Song /Say So Much/“, „Passengers“, „Nikita“ či songy jako „Legal Boys“, „Cold As Christmas“, „In Neon“, „Cry To Heaven“). Návrat na vrchol mu pak připravil přelom 80. – 90. let, kdy bodoval hitovkami „I Don´t Want Go On With You Like That“, „Healing Hands“, „The One“ a zejména pak MTV-ploužáky „Sacrifice“, „Can You Feel The Love Tonight“ a „Circle Of Life“ (oba posledně jmenované pocházejí ze superúspěšného soundtracku k animovanému filmu „The Lion King“, 1994). V roce 1997 proletěla světem Eltonova vlezlá balada „Candle In The Wind“ věnovaná smrti princezny Diany. Co se týče alb, těžko něco doporučit – většinou je prodávaly singly a zbytek tvořila vata. No, snad možná „The One“ (1992, kromě výše uvedeného hitu ještě např. „Simple Life“, „Whitewash County“, „The North“, „Suit Of Wolves“ či „The Last Song“) a „Made In England“ (1995, hit „Believe“ dále mj. „Made In England“, „House“, „Cold“, „Please“). Přesto nejlepší je sáhnout po nějaké best-ofce, kde je všechno tak nějak poskládané za sebou. And only one question – nevíte jestli už střelil fotbalový klub Watford? Třeba by měl někdo zájem…

V souvislosti s osmdesátkami a fotbalem je tu další, do úst se deroucí otázka: a co starý dobrý Rod? Inu tak, Glasgowan Rod Stewart se do eighties vcelku hodil. Stal se typickým produktem doby – muziky málo a většinou průměrná, někdy lepší, někdy horší, ale to důležité se přece tehdy odehrávalo na parties, rautech a bulvárních stránkách společenských rubrik. Přesto (anebo právě proto) mu je jeho chraplavý hlas generoval další prachy - bodoval např. s hity a „Baby Jane“, „What Am I Gonna Do (I´m So In Love With You)“ a „Downtown Train“ (cover, pův. od Toma Waitse). Alba většinou nestála za nic – tvrdí se, že snad jen deska „Tonight I´m Yours“ je lehce nad průměrem (1981, disco-hit „Young Turks“, dále např. „Tora, Tora, Tora /Out With The Boys/“, „Jealous“ , cover „How Long“, pův. od Paula Carracka). No, s přimhouřením očí… To Stewartovi hlasově příbuzný potomek glam-pop-rockových Smokie, zpěvák a kytarista Chris Norman ani s přimhouřením očí… Tedy pokud nejste zasněná německá hospodyňka. Pak je album „Some Hearts Are Diamonds“ (na kterém spolupracoval s nechvalně známým Dieterem Bohlenem z disko srágory Modern Talking) přesně pro vás (1986, hit „Midnight Lady“, dále např. „Some Hearts Are Diamonds“, „Chain Reaction“, „Till The Night We Meet Again“).

Druhou „největší kapelou“ po Stounech se stali v 80. letech britští Queen a to díky častým koketériím s popem. V neměnné sestavě (Freddie Mercury – voc, p, Brian May – g, voc, Roger Taylor – ds, voc a John Deacon – bg) produkovali po celou osmou dekádu komerčně úspěšná alba, obsahující skladby ovlivněné stylem disco (např. písně „Back Chat“, „Body Language“, „Radio Ga Ga“, „A Kind Of Magic“). Naštěstí do toho pořád uměli rockově šlápnout, takže i v té hopsavě popové dupačce šlo najít slušné tvrdé pecky. Proto nebyl obsah jejich desek poznamenán zas až tak velkým kvalitativním propadem. Navíc Freddieho suverenní vokál nic neztratil na svých výškách, stejně jako Mayova kytara dokázala v hardrockových kouscích hustě garážově burácet.

Po nejslabším albu kapely vůbec „Hot Space“ (1982, lze vybrat songy „Los Palabras De Amor /The Words Of Love/“, „Life Is Real“ a duet Freddieho s Davidem Bowiem „Under Pressure“), následovalo průměrné LP „Works“ (1984, hity „It´s A Hard Life“, „I Want To Break Free“, „Radio Ga Ga“, „Hammer To Fall“, „Is This The World We Created“) a - navzdory ústřední písni – vcelku slušné „A Kind Of Magic“ (1986, hity „One Vision“, „Friends Will Be Friends“, dále např. „Gimme The Prize /Kurgan´s Theme/“, „Princes Of The Universe“). Některé songy z druhého jmenovaného zazněly i ve skvělém filmu „Highlander“ (1985), včetně příšerně patetického cajdáku „Who Wants To Live Forever“. Bohužel další tři desky už nevybředly z průměru – a tak si z nich pamatujeme jen songy „I Want It All“, „The Miracle“, „Innuendo“, „Too Much Love Will Kill You“, „Heaven For Everyone“ a pochopitelně „The Show Must Go On“. Určitou rozpačitost nad vydávanými výlisky pak Queen zaháněli výbornými koncertními show – je prostě holým faktem, že v 80. letech patřili mezi nejlepší koncertní kapely. O tom svědčí třeba dokumenty „Queen Live At Milton Keynes“ (1982, režie Gavin Taylor) a „Magic – Queen In Budapest“ (1986, režie Janos Zsombolyai). Naneštěstí Mercuryho téměř barokně hédonistický styl života a bisexuální orientace zapříčinily zpěvákovu smrt. Freddie zemřel v roce 1991 na AIDS.

Queen jsou dodnes považováni za absolutní rockovou legendu, navíc svojí tvorbou ovlivnili spoustu dalších kapel z celého rockového spektra – stopy britské „královny“ dnes nalézáme v tvorbě stylově tak odlišných part, jako jsou například Cult, System Of A Down, My Chemical Romance či severské „symfonické“ metly typu Nightwish.

Členové Queen byli muzikantskými individualitami, tudíž je jasné, že si občas nějaké to elpí natočili samostatně. Jako první s tím začal bubeník a zpěvák Roger Taylor – už v roce 1981 natočil lehce do new wave posazenou desku „Fun In Space“ (např. „Future Management“, „No Violins“, „Let´s Get Crazy“, „Laugh Or Cry“), pak se mu vcelku povedl singl „Strange Frontier“ (1984), ale nikoliv už stejnojmenné album. V roce 1994 zaujal kontroverzní písní „Nazis 1994“ a o čtyři roky později ceněným albem „Electric Fire“ (1998, např. „Surrender“ – duet s Treanou Morris, dále „Pressure On“, „A Nation Of Haircuts“, „The Whisperers“ a cover „Working Class Hero“, pův. od Johna Lennona). Byť působil ze všech „kvínů“ nejviditelněji – a to ve všech směrech - , tak se tedy zpěvák a pianista Freddie Mercury samostatně nijak moc nevycajchnoval. Zůstaly po něm průměrné LP „Mr. Bad Guy“ (1985, hit „I Was Born To Love You“, dále např. „Love Me Like There´s No Tomorrow“, „There Must Be More To Life Than This“, „Made In Heaven“, „Living On My Own“), jakž takž komerčně úspěšný (ale zas jen průměrný) singl „The Great Pretender“ (1987) a známý duet „Barcelona“ s pěvkyní Montserrat Caballé (1988).  Kytarista a zpěvák Brian May své první samostatné LP vydal až po Freddieho smrti a tedy konci skupiny Queen, přestože některé věci z něj se natáčely už na konci 80. let. Jmenovalo se „Back To The Light“, bylo vcelku tvrdé a obsahovalo hit „Too Much Love Will Kill You“  (1992, dále např. „Back To The Light“, „Resurrection“, „Driven By You“, „Nothin´ But Blue“ a cover „Rollin´Over“, pův. od Small Faces). V podobném duchu se nacházela i deska „Another World“ (1998, např. „Another World“, „Why Don´t We Try Again“, „On My Way Up“, „Business“, „Cyborg“ a cover „One Rainy Wish“, pův. Jimi Hendrix). Slušný je také Mayův živák „Live At The Brixton Academy“ (1993).

Není daleko od královských k jinému šlechtici populární hudby.

V první polovině 80. let byl vévoda popu David Bowie komerčně velmi úspěšný – zde mám na mysli singl „Under Pressure“, natočený společně se skupinou Queen (1981) a zejména alba „Scary Monsters“ (1980, hity „Ashes To Ashes“, „Fashion“, dále např. „Scary Monster“, „Because You´re Young“) a „Let´s Dance“ (1983 hity „Let´s Dance“, „China Girl“, „Modern Love“, dále např. „Cat People“), nicméně umělecký vrchol to tedy dvakrát nebyl. Ba co víc - následně bylo ještě hůř. Starý dobrý mesiáš všeho nového v rocku a popu prostě během osmé dekády působil jako sice elegantní, ale hodně konzervativní prďola. Tak snad jen pár songů z té doby šmíry – „Blue Jean“, „This Is Not America“ (s Patem Methenym), „Dancing In The Street“ (duet s Mickem Jaggerem) a „Absolutly Beginners“. Určitým blýskáním na lepší hudební časy se stalo rockové (a tudíž neúspěšné) album „Tin Machine“ (1989, např. „Under The God“, „Tin Machine“, „Prisoner Of Love“, „Baby Can Dance“, „Amazing“).

Hrabat se z toho všeho začal až začátkem nineties, kdy natočil jakžtakž slušné (a jakžtakž úspěšné) album „Black Tie White Noise“ (1993, hit „Jump They Say“, dále např. „You´ve Been Around“, „Nite Flights“). První skutečný umělecký vrchol ale přišel až s „výtvarnou“ a konceptuální deskou „Outside 1.“ (1995, hit „The Hearts Filthy Lesson“, dále např. „Outside“, „Hallo Spaceboy“, „No Control“, „I´m Deranged“, „Thru These Architect´s Eyes“), jež vznikla v producentské péči Briana Ena za zvukového přispění Trenta Resnora, šéfa NIN. Bowie na ní splétá ponurý horrorový příběh v němž se vše točí okolo tzv. „uměleckých“ vražd (vražd jako uměleckých artefaktů), které vyšetřuje fiktivní detektiv Nathan Adler. Děsivost hudby a příběhu podtrhly nesmírně působivé a hnusné klipy. Druhým Bowieho hudebním vrcholem je následující album „Earthling“ (1996, hity „Little Wonder“, „Looking For Satellites“, „Battle For Britain /The Letter/“ dále např. „Dead Man Walking“, „I Am Afraid Of Americans“), které nadmíru vkusným a nápaditým způsobem propojuje hard rock s elektronickou taneční muzikou najmě pak stylem drum´n´bass – jedná se pravděpodobně o jedno z nejpřesvědčivějších spojení obou vzájemně se přehlížejících žánrů. A bylo to tu zas – Bowie všem vytřel zrak, jak je znovu napřed. Dědek jeden nesetřelitelnej. Zaplať pánbů za něj. Jeho posledním albem před milleniem byla spíše tradiční deska „´hours“ (1999, např. „Thursday´s Child“, „New Angels Of Promise“, „The Pretty Things Are Going To Hell“, „Something In The Air“, „Survive“). Jo, a myslíte si, že se všechny výše uvedené desky dobře prodávaly? Kdepak…

Když jsme řekli Bé je třeba zmínit i Pé, takto největší ikonu proto-punku a punku vůbec – no jasně, že jí byl Iggy Pop. V osmdesátých letech však, stejně jako Bowie, nebyl příliš umělecky přínosný. Bručel sice sympaticky, ale bohužel do matroše většinou průměrného. Z první půle dekády jsou známy hity „Bang Bang“ a „Rock And Roll Party“ (oba 1981), které Iggy udělal s Ivanem Kralem, a pak už to byla jen slabota. Situace se snad mírně zlepšila s deskou „Blah Blah Blah“ (1986, např. „Cry For Love“, „Hideaway“, „Winners & Losers“, „Shades“), ale pak se zase muselo čekat čtyři roky na dobré album, které se jmenovalo „Brick By Brick“ (1990, hity „Home“ a „Candy“, takto duet s Kate Pierson z The B-52´s, dále ještě „Livin´ On The Edge Of The Night“, „My Baby Wants To Rock And Roll“, „I Won´t Crap Out“). V roce 1993 se Iggymu povedla deska „American Ceasar“ (např. „Beside You“, „Wild America“, „Sickness“, cover „Louie, Louie“ původně od The Kingsmen). A do millenia už to bylo jen „Outta My Head“.

Bowieho a Iggyho kámoš, takto další exponent glamu, umělé hmoty a také temných stránek města New Yorku Lou Reed vstoupil do eighties s vcelku dobrou deskou „The Blue Mask“ (1982, např. „The Blue Mask“, „Wales Of Fear“, „Heavenly Arms“, „My House“). Ovšem pak se hudebně víceméně opakoval, tak snad jen pro připomenutí pár songů: „Legendary Hearts“, „Make Up Mind“, „What Becomes A Legend Most“, „Don´t Hurt A Woman“. Zaujalo až album „New York“ (1989, např. „Dirty Blvd.“, „Strawman“, „There Is No Time“, „Busload Of Faith“) a projekt s Johnem Calem „Songs For Drella“ (1989, např. „Open House“, „Hello It´s Me“, „Forever Changed“, „Nobody But You“, „Style It Takes“), který byl věnovaný Andy Warholovi. John Cale, Reedův kolega z Velvetů, s nímž ješitný Lou udržoval věčný vztah lásky a nenávisti, se v 80. letech věnoval dále své producentské práci, ale zároveň točil svá autorská, mnohdy velice zajímavá alba. Připomeňme některá z nich: „Music For A New Society“ (1982, např. „Taking Your Life In Your Hands“, „/I Keep A/ Close Watch“, „Chinese Envoy“, „Broken Bird“), „Artificial Intelligence“ (1985, hit „Dying On The Vine“, dále např. „Vigilante Lover“, „Black Rose“, „Satellite Walk“) a desku s téměř filmovou muzikou, s názvem „Words For The Dying“ (1989, např. „There Was A Saviour“, „On A Wedding Anniversary“, „The Soul Of Carmen Miranda“ ).

Moje oblíbená newyorská „Pattina“, tedy Patti Smith, se v 80.letech odstěhovala za svým manželem Fredem „Sonic“ Smithem (ex-MC5) do Detroitu, povila mu děti, tudíž žila rodinným životem a na muziku dlabala. V roce 1988 ale nakonec nevydržela a společně se Sonikem napsala a vydala mhmm… řekněme „pozitivní“, lehce nadprůměrné album „Dream Of Life“ (např. „People Have Power“, „Up There Down There“, „Paths That Gross“, „Going Under“ ). Poté zas osm let nic, ale pak náhle další deska a rovnou turné – děti odrostly, Fred zemřel, možná Pattině chyběl kontakt s lidmi. Doplnila polovinu své bývalé newyorské Group (Lenny Kaye – g, Jay Dee Dogherty – ds) a natočila dvě solidní alba „Gone Again“ (1996, např. „Gone Again“, „Beneath The Southern Cross“, „Summer Cannibals“, „Wicked Messenger) a „Peace And Noise“ (1997, songy „Waiting Underground“, „Dead City“, „Death Singing“, „1959“). Její bývalý basák a autor hitu „Dancing Barefoot“ Ivan Kral se po různých hudebních peripetiích vrátil v roce 1992 do Prahy – v té době působil ve vlastním triu Native s ním realizoval LP „Native“ (1992, např. „Fight Like Man“, „Crazy About You“). Produkoval čs. pěvce, ale krom jiného se blýskl smutným poklidným hitem „Winner Takes All“ z vcelku povedeného alba „Nostalgia“ (1995, dále např. „Perfect Moon“). Na videu je také nahrán jeho koncert z roku 1994 pod názvem „Ivan Kral a Native v Roxy“. Ve stejném roce o něm vznikl dokument „Dancing Barefoot“ (režie Zdeněk Suchý).  

Zůstaneme v NYC, ale hudebně ještě víc přitvrdíme.

Jediné, co lze říci o newyorských hardrockových příšerkách zvaných Kiss v souvislosti s osmou dekádou, je to, že začaly vystupovat v „civilu“, tzn. bez svých masek a líčení. Kapelu stále vedli Paul Stanley (voc, g) a Gene Simmons (voc, bg) a co se týče hudby, platilo pro ně cimrmanovské „nic nového nerozjíždět“. Snad i proto se stali váženou rockovou institucí a jejich merchandising patří v tomto ohledu k jednomu z nejúspěšnějších. Bohužel, když se dnes zamyslíte na téma Kiss a osmdesátky, vybaví se vám jen ta příšerná odrhovačka „Crazy Crazy Nights“ a ploužák „Reason To Live“ z podprůměrného pop-metalového alba „Crazy Nights“ (1987). Přitom třeba desky jako „Creatures Of The Night“ (1982, hit „I Love It Loud“, dále např. „Creatures Of The Night“, „I Still Love You“, „Danger“) „Lick It Up“ (1983, hit „Lick It Up“, dále např. „All Hell´s Breakin´ Loose“, „Exciter“), SP „Heaven´s On Fire“, či LP „Asylum“ (1985, např. „Tears Are Falling“, „I´m Alive“, „Who Wants To Be Lonely“ „Love´s Deadly Weapon“) vcelku ujdou. Z dalších známých skladeb „kissáků“ 80. let a začátku nineties jmenujme, „Hide Your Heart“, „Forever“ a z desky „Revenge“ cover od Argent „God Gave Rock´n´Roll To You ll“, (1992, dále např. „Thou Shalt Not“, „Paralysed“  a „I Just Wanna“ nápadně se podobající who-ácké verzi „Summertime Blues“). Kiss se také (spolu s Aerosmith) stáli inspirací pro návrat glamového stylu, který se rozpučel v první polovině 80. let mezi metalisty v LA.

Jiný strašrybka Alice Cooper na tom byl podobně jako kissáci, jen si navíc udržoval poněkud vyšší hladinku alkoholu v krvi. Zároveň byly ale jeho desky mnohem eklektičtější než ty od newyorských monster, která víceméně drhla pořád to svoje dokola. Pop-rockově laděné album „Flush The Fasion“ (1980, hit „Pain“, dále např. „Clones /We´re All/“, cover „Talk Talk“, pův. od The Music Machine) určilo tvář jeho tvorby téměř na půlku dekády, v níž se zdála být nejlepší deska „Dada“ (1983, např. „Dada“, „Scarlet And Sheba“, „No Man´s Land“, „Fresh Blood“). Poté se Alice snažil přitvrdit, což začlo s elpí „Constrictor“ (1986, např. „Life And Death Of The Party“, „The World Needs Guts“, „The Great American Success Story“) a určitým protipólem vůči tomu, co dělal předtím se pak stalo LP „Raise Your Fist And Yell“ (1987, hit „Freedom“, dále např. „Chop Chop Chop“, „Roses On White Lace“, „Time To Kill“), které svým způsobem souviselo se zpěvákovou rolí ve filmu „Prince Of Darkness“.

Cooperova popularita ovšem v té době byla taková nijaká a tak byl najat tvůrčí team přes image a marketing plus producent Desmond Child, aby milého Alice (Alici?) opět dokopali na výsluní. Což se hity nabitým pop-metalovým albem „Trash“ (1989, hity „Poison“, „House Of Fire“, „Spark In The Dark“, „Bed Of Nails“, dále např. songy „Hell Is Living Without You“ „I´m Your Gun“) pochopitelně podařilo. Nu, a účastí ve filmu „Wayne´s World“ (1991, režie Penelope Spheeris) a jako Trash modelově stejnou deskou „Hey Stoopid“ (1991, hity „Hey Stoopid“, „Feed My Frankenstein“, „Love´s A Loaded Gun“, dále např. „Burning Our Bed“, „Dirty Dreams“) bylo období Cooperovy slávy ještě úspěšně prodlouženo. V roce 1994 pak vyšla ucházející (byť méně úspěšná) deska „The Last Temptation“ (např. „Lost In America“, „Bad Place Alone“, „You´re My Temptation“).

Britským Black Sabbath se bez Ozzyho příliš nevedlo. I když to tak zpočátku nevypadalo – šéf „sabatů“, kytarista Tony Iommi přijal vynikajícího zpěváka Ronnie Jamese Dio (z Rainbow), a alba „Heaven And Hell“ (1980, např. „Heaven And Hell“, „Children Of The Sea“, „Neon Knights“, „Die Young“, „Lady Evil“) a „Mob Rules“ (1981, např. songy „The Sign Of The Southern Cross“, „The Mob Rules“, „Falling Off The Edge Of The World“, „Voodoo“, „Turn Up The Night“, „Country Girl“) lze označit za výborná. Jenže pak se s nafouklým frontmanem rozhádali a Dio odešel na sólovou dráhu. Následná sabaťácká spolupráce s dvěma „ex-párply“ Ianem Gillanem a po něm nastoupivším Glennem Hughesem k ničemu nevedla. („Stonehenge“ a začátek „Sphinx /The Guardian/“ vypadají jako kdyby je sabatům napsal Jarré, na druhé straně dobrá píseň „Zero The Hero“). Ono se to vůbec tak nějak personálně všechno proměňovalo, v určité době dokonce Iommi zůstával jediným původním členem Black Sabbath. Z toho času pochází třeba průměrná deska „The Eternal Idol“ (1987, např. „Eternal Idol“, „Glory Ride“, „The Shining“), která alespoň Tonymu dodala nového muže za mikrofon.

Ve druhé polovině dekády do BS totiž přišel málo známý zpěvák Tony Martin. O něco později se připojil i naopak velmi známý bicman Cozy Powell (např. ex-Jeff Beck Group , ex-Bedlam , ex-Rainbow , ex-Whitesnake  atd.). S nimi vznikly jakž takž desky „Headless Cross“ (1989, např. „Headless Cross“, „When Death Calls“, „Devil & Daughter“) a lepší „Tyr“ (1990, např. „Anno Mundi“, „Jerusalem“, „The Sabbath Stones“, „Feels Good To Me“). Jenže - zejména na té druhé jmenované jsou slyšet vlivy Queensryche, Rainbow a Metalliky, ale „sabaty“ abys pohledal. Navíc fanoušci kapely nezkousli zpěváka Martina – asi jim přišlo, že nějak moc snadno strčil Ozzyho a Dia do kapsy a přitom to není ono. K světu to konečně mělo začít vypadat, když se na čas vrátil Ronnie J. Dio a skupina s ním natočila desku „Dehumanizer“ (1992, např. „Computer God“, „TV Crimes“, „Too Late“, „I“). Jenomže tentokrát zase Iommimu & spol. nepřála doba, takže se ono (a nutno podotknout – průměrné) album neprodávalo, tak jak by mělo. Přestože to bylo pořád nejvíc za posledních deset let. Následovalo další „jakž takž“ album s Tony Martinem „Cross Purposes“ (1994, mj. „Psychophobia“, „Back To Eden“, „Cardinal Sin“, „Cross Of Thorns“). Pak se na pár měsíců vrátil i bubeník Powell, který ovšem o tři roky později zahynul při autonehodě. Black Sabbath se zpět na výsluní vrátili prakticky až na konci deváté dekády, kdy se dala do kupy původní instrumentální trojka Tony Iommi – Geezer Butler – Bill Ward a za mikrofon se postavil jejich kmenový kníkal Ozzy Osbourne (live dvojalbum „Reunion“, 1998).

A jsme u Ozzyho. Ale abychom vyjevili jeho samostatnou dráhu, musíme zase přeskočit do konce 70.let. Takže Ozzy Osbourne. Ulítlý zpěvák, zhrzený vyhazovem od „sabatů“ a notně zalévající své šedé buňky mozkové alkoholem, žil již v té době v Los Angeles. Bez skladatele Iommiho cítil se bezraden a utopen ve vlastní neschopnosti. Nutně potřeboval někoho, kdo mu napíše skladby takříkajíc přímo na tělo. A právě od této doby se traduje názor, že Ozzy má dobrý čuch na lidi. Postavil si totiž svou vlastní kapelu z výborných evropských muzikantů (mj. Lee Kerslake - ds, Bob Daisley - bg, Don Airey - ks), dopředu strčil mladého amerického střelce, kytaristu Randy Rhoadse a v této sestavě vhodil mezi rockový lid výborné debutové hard album „Blizzard Of Ozz“ (1980) s perlami jako „Mr. Crowley“, „Crazy Train“, „Suicide Solution“ a „Revelation (Mother Earth)“. Ozzy pak svou rockerskou slávu posvětil okusováním živých holubic a netopýrů, ucházející deskou „Diary Of Madman“ (1981, písně jako „Over The Mountain“, „Flying High Again“, „You Can´t Kill Rock And Roll“, „Diary Of A Madman“) a pokračováním ve své proměně v nafouklou alkoholickou trosku. Velkou ranou pro něj bylo, když v roce 1982 tragicky zahynul talentovaný Rhoads.

Ozzy se pak plácal prakticky dalších pět let – vydával alba sic úspěšná (všechno minimálně platina), ale hudebně průměrná. Oblékal se také do glamového ohozu, což při jeho oplácané figuře obnášelo možnost, že si ho nestranný pozorovatel splete s nějakou šílenou a hodně ošklivou hospodyní. Zachránilo ho výborné živé 2LP z nahrávek z roku 1982, s názvem „Tribute“ (1987), které bylo věnováno Randymu Rhoadsovi. V roce 1988 u Ozzyho zakotvil brilantní kytarista Zakk Wylde, a hned se prezentoval na desce „No Rest For The Wicked“ (např. „Miracle Man“, „Breakin´ All The Rules“, „Fire In The Sky“). Neobsahovala sice žádný hit, ale neznělo to vcelku špatné, což starému pardálovi vlilo novou krev do žil, takže se snažil zbavit své závislosti na chlastu. Výsledkem pak bylo zřetelné frontmanovo zhubnutí - do tváře se mu poprvé vepsaly zralost a zklidnění – a výborná a úspěšná deska „No More Tears“ (1991, hity „No More Tears“, „Hellraiser“, dále např. „Zombie Stomp“, „Time After Time“, „Road To Nowhere“). A nutno podotknout, že metly si nikdy nezabulily víc, než při poslechu jeho srdcervoucí balady „Mama, I´m Coming Home“… Slušného komerčního úspěchu dobyla Osbourneho deska „Ozzmosis“ (1995, hity „Perry Mason“, „U Just Want You“, „See You On The Other Side“, dále např. „Thunder Underground“, „Ghost Behind My Eyes“), byť ji kritika ztrhala. Nu a od té doby byl Ozzy opět na vrcholu a k návratu na něj svým krátkým angažmá dopomohl i své kmenové kapele Black Sabbath. Přestože začal opět vypadat jako nějaká šílená a hodně ošklivá hospodyně.

I zpěvák Ronnie James Dio měl za sebou sabaťáckou zkušenost (a předtím zkušenost s Blackmorovými Rainbow). Po odchodu z BS založil vlastní formaci Dio a uvedl se slušným, temné síly a svět fantasy opěvujícím hard & heavy debutem, LP „Holy Diver“ (1983, hity „Holy Diver“, „Rainbow In The Dark“, dále např. „Don´t Talk To Strangers“, „Gypsy”), který pak v eighties už ovšem nikdy nepřekonal. Trochu se mu blížila dvojka „The Last In Line“ (1984, hit „The Last In Line“, dále např. „Evil Eyes“, „We Rock“, „Mystery“), jenomže pak už to bylo velmi klišoidní – lze snad vybrat pár songů jako třeba „Sacred Heart“, „Rock´n´Roll Children“, „All The Fools Sailed Away“ , „I Could Have Been A Dreamer“, „Born On The Sun“ či „Hey Angel“. Jeho kolega pěvec Graham „taky vyhozený od Rainbow“ Bonnet chtěl na sound „duhy“ tak nějak navázat a natočil průměrné AOR-album „Line Up“ (1981, např. „Night Games“, „Out On The Water“, „Don´t Stand In The Open“), na němž smíchal hard rock s popem. Pak si asi řekl, že to zase zkusí s nějakou partou a odešel k Michael Schenker Group.

A třetí skončivší u Rainbow, zpěvák Joe Lynn Turner si také natočil průměrnou AOR-sólovku s názvem „Rescue You“ (1985, např. „Endlessly“, „Losing You“, „Rescue You“, „Soul Searcher“), než to zase všechno začal obíhat – Yngwie Malmsteen (viz. text Zástup některých), Deep Purple (viz. níže) atd. atd. Další předčasně odšedší – ale tentokrát od Sabatů – výborný zpěvák a baskytarista Glenn Hughes se poté potácel v chlastu a drogách. Muzikant známý z kapely Trapeze a především z purplovské sestavy z poloviny seventies byl v 80. letech víceméně nájemným hráčem. Na začátku deváté dekády ale změnil jak svůj život osobní, tak hudební. Brzy vznikla autorská alba, z nichž si máničky nejvíce cení hard-rock-funkové „Feel“ (1995, např. „Talkin´ To Messiah“, „Push!“, „Livin´ For The Minute“, „Big Time“) a zejména velmi dobré, tvrdé „Addiction“ (1996, např. „Addiction“, „Madeleine“, „Death Of Me“, „Blue Jade“, „Cover Me“, „I Don´t Want To Live That Way Again“).  

Od patetických pekelných metel (tedy až na Hughese) k bouřlivému bluesovému koštěti. Irský hard-rockový zpěvák a kytarista Rory Gallagher vstoupil do eighties lehce nadprůměrnou deskou „Jinx“ (1982, např. „Big Guns“, „Bourbon“, „Easy Come Easy Go“), po pětileté albové odmlce pokračoval podobným, více „winterovským“ elpím „Defender“ (1987, např. „Kickback City“, „Road To Hell“, „I Ain´t No Saint“ a cover „Don´t Start Me To Talkin´“, pův. od Sonny Boy Williamsona II) a skončil v roce 1990 s opět podobnou platňou „Fresh Evidence“ (např. „Middle Name“, „Heavens Gate“, „Walkin´ Wounded“). Více toho Rory nestihl - zemřel na cirhózu jater v roce 1995. „Superskupina“ Bad Company se v eighties hňahňala pořád v tom samém, navíc s odérem „osmdesátkového“ soundu, takže to byl většinou průměr až podprůměr. Odešli Burrell a hlavně Rodgers, jehož nahradil nový zpěvák Brian Howe. Nakonec je lehce nad průměrem až album „Holy Water“ (1990, hity „Holy Water“, „If You Need Somebody“, dále např. „Fearless“). Chytla se i následujícíí deska „Here Comes Trouble“ (1991, hit „How About That“, dále např. „This Could Be The One“, „Take This Town“). Mhmm… ale stejně to byl takový ten normalizovaný osmdesátkový hard rock s občasnými ploužáky.

Whitesnake zpěváka Davida Coverdala hodně zabodovali v čase rozkvětu heavy metalu – po neslaném a nemastném vstupu do osmé dekády se jim podařilo natočit dobré album „Slide It In“ (1984 hity „Love Ain´t No Stranger“, „Slow An´ Easy“ „dále např. „Slide It In“, „Guilty Of Love“, „All Or Nothing“). Poté následovala nejúspěšnější hadí záležitost - jednalo se o rádiovou úpravu starší písničky „Here I Go Again“, která zní, jako kdyby ji napsal Bryan Adams. Nu, a pohádku o bílém hadovi zakončily miliónové album „Whitesnake 1987“ z roku mhmm… 1987 (kromě oné rádiovky ještě „Still Of The Night“, „Is This Love“, „Bad Boys“, „Children Of The Night“) a deska „Slip Of The Tongue“, na níž si mládenci úspěšně zopakovali trik s předěláním jejich staršího songu „Fool For Your Lovin“ (1989, dále např. „The Deeper The Love“, „Now You´re Gone“, „Slip Of The Tongue“). A jen tak mimochodem, éra návratu glamu se na nich v té době dost podepsala, takže vypadali opravdu – děsně.

Pro „Uriáše“ a „Nazarety“ v souvislostí s osmou dekádou platila smutná pravda, že čas klasického hard rocku prostě skončil. Dobýti své někdejší slávy bylo nemožné. Uriah Heep v čele s kytaristou Mickem Boxem, basákem Trevorem Bolderem a srdcervoucím pěvem Peterem Goalbym za mikrofonem stále nabízeli to svoje sedmdesátkové zboží a ani nové balení zájmu publika natož prodeji příliš nepomáhalo. Ani nevím, co vybrat. Namátkou snad slušnější „Abominog“ (1982, např. „Too Scared To Run“ plus covery „Prisoner“, pův. od Sue Saad a „That´s The Way That It Is“, pův. od Paula Blisse) a „Head First“ (1983, skladby „Lonely Nights“, „Sweet Talk“, „Roll-Overture“/„Red Lights“, „Love Is Blind“). Goalbyho pak vystřídal vyřvanější Bernie Shaw a zazpíval si třeba na deskách „Raging Silence“ (1989, mj. „Blood Red Roses“, „Rich Kid“, „Bad Bad Man“) nebo „Sea Of Light“ (1995, např. „Against The Odds“, „Spirit Of Freedom“, „Mistress Of All Time“). Skotští Nazareth nejenže hráli stále to samé, ale navíc fungovali prakticky ve stejné sestavě (Dan McCafferty, Peter Agnew, Darrell Sweet, Manny Charlton). Ovšem na rozdíl od UH přece jenom trošku zájmu drápkem urvali – zejména se singlovou baladou „Dream On“ (1982). Už předtím vydali docela ucházející desku „Malice In Wonderland“ (1980, např. „Holiday“, „Fallen Angel“, „Big Boy“). V samotných eighties měli Nazareti nějaké ty ucházející songy („Whippin´ Boy“, „Lady Luck“, „Girls“), ale celkově nic moc. Zlepšilo se to až s LP „No Jive!“ (1991, např. „Every Time Is Rains“, „Do You Wanna Play House?“, „Right Between The Eyes“, „Cover Your Heart“). Ještěže obě kapely objevily nová koncertní odbytiště – země východního bloku.

Aj UFO bylo v eighties plonkové – a přitom do nich vstoupilo s výborným albem „The Wild, The Willing And The Innocent“ (1981, hit „Lonely Heart“, dále např. „Chains Chains“, „Long Gone“, „The Wild, The Willing And The Innocent“, „It´s Killing Me“). Jenže pak snad zní jakž takž dobře možná jen LP „Mechanix“ (1982, např. „Let It Rain“, „The Writer“, „Doing It All For You“), následně už to byl jen vyčištěný klávesový hard rock oné doby. Však také zpěváka Phila Mooga postupně všichni opouštěli. Kapela se kupodivu našla v 90.letech, kdy se do ní vrátili jak Pete Way (bg), tak Michael Schenker (g). Líbila se alba „High Stakes & Dangerous Man“ (1992, např. „Ain´t Life Sweet“, „Borderline“, „Primed For Time“) a „Walk On Water“ (1995, např. „Self Made Man“, „Venus“, „Dreaming Of Summer“, „Darker Days“). Už během seventies se Status Quo, parta už navždy spojená se jmény Francis Rossi (g, voc) a Rick Parfitt (g, voc), v podstatě přeměnila v singlovou kapelu. A v osmé dekádě tomu nebylo jinak. Alba průměrná až mizerná, ale singly v hitparádách, to jim docela šlo. „Statusáci“ bodovali nejvíce se songy „Something ´Bout You Baby I Like“, „Ol´ Rag Blues“, „Marguerita Time“, „The Wanderer“, „In The Army Now“ (asi ten z eighties nejznámější), „Ain´t Complaining“ a „Anniversary Waltz (Part One)“.

Ověnčeni úspěchy a kvalitou vstoupili do eighties také irští Thin Lizzy a to v sestavě Phil Lynott (voc, bg), Scott Gorham (g, bvoc), Brian Downey (ds) a Snowy White (g, bvoc). Opět to byl takový ten melodický hard rock s vlivy rhythm & blues, nicméně zájem o něj i o kapelu poněkud klesal. Deska „Chinatown“ vykazovala solidní průměr (1980, hity „Killer On The Loose“, „Chinatown“ , dále např. „We Will Be Strong“), další „Renegade“ byla slabší (1981, „Angel Of Death“, „Hollywood /Down On Your Luck/“, „It´s Getting Dangerous“). Následovalo období Philova nezájmu o kmenovou kapelu, jeho sólo-jízd, a posléze návrat s dobrým LP „Thunder And Lighting“ (1983, skladby „Thunder And Lighting“, „Someday She Is Going To Hit Black“, „This Sun Goes Down“, „Cold Sweat“). Jinak samotný Phil Lynott vydal i dvě průměrná sólová alba, dotýkající se hudebně nové vlny, reggae a pop-rocku – viz. LP „Solo In Soho“ (1980, hit „Yellow Pearl“, dále např. „King´s Call“, „Solo In Soho“) a „The Phillip Lynott Album“ (1982, např. „Old Town“, „Ode To Liberty“). Bohužel, ale také - jak již bylo jemně naznačeno - proslul Phil svým hédonistickým stylem života (sex, drugs, alcohol & rock´n´roll), na což dojel v roce 1986 (smrt).

Ostré hochy ze Slade, bývalého exponenta éry glam(glitter)-rocku, hodně nakopl jejich nečekaný comeback na festivalu v Readingu (1980). Ve stejné sestavě – Noddy Holder (voc, g), Jimmy Lea (bg, voc), Dave Hill (g, voc) a Don Powell (ds) – nadrtili v první polovině docela dobré desky jako např. „We´ll Bring The House Down“ (1981, např. „We´ll Bring The House Down“, „Wheels Ain´t Coming Down“, „When I´m Dancin´ I Ain´t Fightin´“, „Dizzy Mama“, „Night Starvation“), „Till Deaf Do Us Part“ (1981, mj. songy „Lock Up Your Daughters“, „Ruby Red“, „Rock And Roll Preacher“, „It´s Your Body Not Your Mind“), živák „Slade On Stage“ (1982) a sukcesní záležitost v podobě singlových hitů „My Oh My“ a „Run Runaway“, které se objevily na též úspěšném albu „The Amazing Kamikaze Syndrome“ (1983, kromě zmíněných třeba „C´est La Vie“, „Slam The Hammer Down“, „Ready To Explode“). Slušně znělo i album „Rogues Gallery“ (1985, hity „7 Year Bitch“, „All Join Hands“ dále např. „Myzsterious Mizster Jones“, „Little Sheila“, „Harmony“). V roce 1987 pak vyšla poslední deska, kde se „slejdy“ hráli Holder a Lea (LP „You Boyz Make Big Noize“, songy „Still The Same“, „That´s What Friends Are For“) a pak už to nějak lidi přestalo bavit. Zpěvákovi a kytaristovi Steve Marriottovi zbyl při reinkarnaci původních Humble Pie jen bicman Jerry Shirley. Tak nějak tu existovala snaha navázat na původní sound, což se sice povedlo, ovšem jaksi s absencí hudebních nápadů. Proto z aktivní dvouletky 1980-82 HP známe dvě zapomenutá průměrná alba „On To Victory“ (1980, např. „You Soppy Pratt“, „Fool For A Pretty Face“ a cover „Baby Don´t You Do It“, pův. od Holland-Dozier-Holland) a „Go For The Throat“ (1981, např. „All Shock Up“, „Go For The Throat“, „Driver“). V roce 1991 Marriott tragicky zahynul při požáru domu.

Z potomků Led Zepp si, jak už jsme zmínili, vedl nejlépe zpěvák Robert Plant. Hned po rozpadu slavné čtyřky se uvedl výborným albem „Pictures At Eleven“ (1982), zvukově podobným „olověnému cepelínu“, obsahujícím hutnou věc s orient. motivy „Slow Dancer“ (1982, dále např. „Moonlight In Samosa“, „Burning Down One Side“, „Like I´ve Never Been Gone“, „Pledge Pin“). Stejně kvalitní, i když jemnější je deska „Principle Of Moments“ (1983, hit „Big Log“, dále např. „Other Arms“, „Wreckless Love“, „Thru´ With The Two Step“). Pak se Planty trošku plácal; swingoval s pub-rockovou kapelou Honeydrippers (občas s ex-kolegou z LZ Pagem, hit „Sea Of Love“), a po jejím rozpadu téměř dva roky zkoušel co a jak dál. Návrat ale stál za to – série alb „Now And Zen“ (1988, songy „Tall Cool One“, „Heaven Knows“, „Way I Feel“, „Ships Of Fools“, „Helen Of Troy“), „Manic Nirvana“ (1990, hity „Big Love“, „Hurting Kind /I´ve Got My Eyes On You/“, dále např. „Tie Dye On The Highway“, „She Said“, „Nirvana“, „Watching You“) a „Fate Of Nations“ (1993, hit „29 Palms“, dále např. „Calling To You“, „Down To The Sea“, „Come Into My Life“, „I Believe“, „Memory Song /Hello Hello/“, „Network News“) patří k vrcholům jeho tvorby.

Další exponent Led Zeppelin Jimmy Page se zabýval převážně studiovou prací. V půli osmé dekády založil se zpěvákem Paulem Rodgersem (ex-Bad Company) hardrockový a zcela neúspěšný soubor The Firm, s nímž natočil dvě LP „The Firm“ (1984, skladby „Radioactive“, „Satisfaction Garanteed“, „Midnight Moonlight“, „Money Can´t Buy“) a „Mean Business“ (1986, mj. „All The King´s Horses“, „Fortune Hunter“, „Live In Peace“, „Tear Down The Walls“). Po rozpadu této kapely Jimmy natočil vcelku slušné sólové album „Outrider“ (1988, songy „The Only One“, „Prison Blues“, „Wasting My Time“, „Wanna Make Love“), na kterém mu zazpívali třeba Plant, John Miles a Chris Farlowe. Následovaly dva projekty se známými zpěváky - s Davidem Coverdalem (ex-Deep Purple, ex-Whitesnake) nejprve natočil dobrou desku „Coverdale/Page“ (1993, hit „Pride & Joy“, dále např. „Shake My Tree“, „Over Now“, „Take Me For A While“, „Waiting On You“, „Take A Look At Yourself“).

Nu, a tím druhým pěvcem nebyl nikdo jiný než kolegáček z Led Zepp Robert Plant. Album „No Quarter“ (1994) dua Page – Plant, je vlastně napůl koncertní a napůl studiovou koláží různých verzí skladeb Led Zeppelin plus některých nových kousků (např. „The Truth Explodes – Yallah“, „City Don´t Cry“, Wonderful One“, dále výborné covery LZ-songů „Nobody´s Fault But Mine“, „Gallows Pole“, „No Quarter“, včetně duetu Planta a zpěvačky Najmy Akhtar v „The Battle Of Evermore“). Jde o famózní fúzi mezi rockem a etnickou hudbou (orientální a keltskou) a některými kritiky a fanoušky je označováno za nejlepší rockovou desku 90. let a jakoby naznačenou cestu, kudy by se v té době umdlévající bigbít měl vlastně ubírat. Každopádně z nově zaranžované skladby „Kashmir“, zahrané dohromady rockovou kapelou, londýnskými filharmoniky, egyptskými muzikanty a marockými bubeníky, jde mrazení dodneška. V roce 1998 pak vznikla další deska dua Page – Plant s názvem „Walking Into Clarksdale“ (hit „Most High“, dále např. „Shining In The Light“, „Blue Train“, „When The World Was Young“, „Upon A Golden Horse“, „Burning Up“).

Je vcelku zvláštní, že v té samé době ostřílený ex-basák Led Zeppů John Paul Jones vydal teprve svoje debutové (instrumentální) album „Zooma“ (1999, např. „Grind“, „Goose“, „B. Fingers“, „Zooma“), kterým jakoby ukazuje možnosti nástroje ve světle příchodu nového tisíciletí. Předtím natočil vlastně jen jakýsi průměrný soundtrack a pak v roce 1994 s běsnou zpěvačkou Diamandou Galás společné album „The Sporting Life“ (např. „Skotoseme“, „Do You Take This Man?“, „Devil´s Rodeo“, „The Sporting Life“, „Hex“).

Původně art-rockoví Genesis - už v redukované sestavě Phil Collins (ds, ks, voc), Tony Banks  (ks), Mike Rutherford (bg, g) - velice rychle pochopili, kam doba po punkové a novovlnné explozi směřuje, a svoje songy začali zkracovat a zjednodušovat. Tento princip jim také vynesl jejich občas lepší, občas průměrné, AOR-ové desky na první místa britské hitparády, což se jim v době plně rozvinutého art rocku nikdy nepodařilo. Jmenovitě se jednalo o alba „Duke“ (1980, hit „Misunderstanding“, dále např. „Behind The Lines“, „Guide Vocal“, „Duchess“, „Turn It On Again“), „Abacab“ (1981, hit „Abacab“, dále např. „Me And Sarah Jane“, „Man On The Corner“), „Genesis“ (1983, hity „Mama“, „That´s All“, dále např. „Home By The Sea“, „Taking It All Too Hard“) a „Invisible Touch“ (1986, hit „Invisible Touch“, dále např. „Tonight, Tonight, Tonight“, „In Too Deep“, „Throwing It All Away“, „Land Of Confusion“). Do devadesátých let vpluli s albem „We Can´t Dance“, které sice přineslo hity „No Son Of Mine“, „Jesus He Knows Me“, „I Can´t Dance“, (1991, dále např. „Hold On My Heart“, „Driving The Last Spike“), ale muziku tak zoufale průměrnou, až se vkrádá pocit, že to bylo všechno dělaný snad jenom kvůli těm hitparádám.

Do hitparád vstupovaly i desky a songy sólových projektů jednotlivých členů Genesis. Ex-kytarista kapely Steve Hackett vytvořil jako první osmdesátkové album průměrné „Cured“ (1981 např. „Can´t Let Go“, „Hope I Don´t Wake“, „Cradle Of Swans“, „The Air Conditioned Nightmare“), stejné to bylo na desce „Highly Strung“ (1982, např. „Cell 151“, „Camino Royale“, „Group Therapy“, „Hackett To Pieces“). Následovala akustická deska s klasickou kytarovou hrou „Bay Of Kings“ (1983, např. „Bay Of Kings“, „The Journey“, „Kim“, „Second Chance“, „The Barren Land“, „Time Lapse At Milton Keynes“) a pak opět návrat k bigbítu – ale teda nic moc. Poté Hackett s Howem z Yes založili jednoalbovou skupinu GTR a když to neklaplo, Steve se vrátil k sólovkám. Genesisovský basák a kytarista Mike Rutherford založil v pol. 80. let kapelu Mike & The Mechanics, která v podstatě hrála to samé, co v té době Genesis (AOR), jenom to prostě bylo bez toho Collinsova zpěvu. Začala deskou „Mike & The Mechanics“ (1985, hity „Silent Running“ a „All I Need Is A Miracle“, dále např. „Par Avion“, „A Call To Arms“), dobře se prodávalo album „The Living Years“ (1988, např. „The Living Years“, „Nobody´s Perfect“ ), v roce 1995 přišel hit „Over My Shoulder“.

Co dělal v eighties první zpěvák Genesis Peter Gabriel je stručně naznačeno v textu o představitelích art-rocku. Snad jen krátce – více než muzice se věnoval propagaci umělců ze zemí třetího světa (world music) a též se podílel se na akcích organizace Artists Against Aperheid a Amnesty International (to je ono známé turné „Human Rights“ se Stingem, Springsteenem a Tracy Chapman v letech 1988-89). Přes tuto, řekněme osvětově-politickou práci, dobyl velkého úspěchu v polovině 80.let se singlem „Sledgehammer“ a albem „So“ (1986, hity „Red Rain“ a „Don´t Give Up“ - duet s Kate Bush, dále např. „Mercy Street“, „We Do What We´re Told“, „In Your Eyes“). Natočil i hudbu k dvěma filmům, k „Birdy“ (1984, mj. „At Night“, „Floating Dogs“, „Birdy´s Flight“ plus „The Heat“ z Gabrielova čtvrtého alba) a zejména ke slavnému Pokoušení Ježíše Krista - „Passion: Music For The Last Temptetation Of Christ“ (1989, např. „The Feeling Begins“, „Zaar“, „Of These, Hope“, „Open“, „Passion“, „With This Love“). Úspěšná byla i další Gabrielova řadová deska „Us“ (1992, hity „Digging In The Dirt“, „Steam“, dále např.„Blood Of Eden“, „Fourteen Black Paintings“, „Come Talk To Me“). Na konci 90.let Gabriel zkomponoval „OVO“ (1999, skladby jako např. „Low Light“, „The Time Of The Turning“, „The Weavers Reel“, „Father Son“, „The Tower That Ate People“, „Downside-Up“), což byl jakýsi „soundtrack“ pro Millenium Dome Show ve stylu new age, world music, elektroniky a rocku, to celé se spoustou hostujících zpěváků (mj. Richie Havens, Iarla Ó Lionard, Elizabeth Fraser z Cocteau Twins, Paul Buchanan z Blue Nile). Peter Gabriel nikdy nebyl skladatelem prvoplánově líbivých písní, spíše komponoval věci, které byly pro mnoho posluchačů obtížně stravitelné. Buď byla jeho hudba temná anebo trochu pošahaná, ale nikdy nejela po nějakém komerčním úspěchu.

Zato druhý pěvec Genesis Phil Collins proměnil během osmdesátých let svoje AOR-ové ambice ve zlatou medaili. Přestože stále fungoval se svou kmenovou kapelou, v rámci sólové kariéry se stal se jednou z největších hvězd světového popu. Přitom na to vzhledově vůbec nevypadal - vždyť si ho představte: pomenší tatík s méně vlasy, v nepadnoucím sáčku a směšnými pohyby. Přesto celá osmdesátá léta zahlcoval éter superhity jako např. „I Don´t Care Anymore“, „You Can´t Hurry Love“, „Do You Know, Do You Care?“, „Against All Odds“, „One More Night“, „Only You Know I Know“, „I Don´t Wanna Know“, „Easy Lover“ (duet s Philem Baileym), „Separate Lives“, „Two Hearts“, „A Groovy Kind Of Love“, „Something Happened On The Way To Heaven“, a jak jinak než „Another Day In Paradise“, oceněná Grammy. Obě poslední pak pocházejí z jeho nejslavnější desky „…But Seriously“ (1989, dále např. „I Wish It Would Rain Down“, „Do You Remember?“). Collinsovou nejúspěšnější platňou je „No Jacket Required“ (1985). Za nejlepší album je považováno jeho první: „Face Value“ (1981, hit „In The Air Tonight“, dále např. „The Roof Is Leaking“, „Hand In Hand“, plus cover„Tomorrow Never Knows“, pův. od Beatles), které se ještě nese lehce v „gabrielovském“ duchu. Zahrál si i v několika filmech, např. „Buster“ (1988, režie David Green). I v 90. letech pokračoval Collins ve stejném písničkovém mustru, tzn. takovém tom synth-soul-rocku. Z desek tohoto období připomeňme vcelku povedený výlisek „Both Sides“ (1993, např. "Both Sides Of Story“, „Everday“, „Survivors“, „We Fly So Close“).

Kupodivu dobře se vedlo i epigonům Genesis, skotské skupině Marillion, v jejímž čele stáli „collinsovsko-gabrielovský“ zpěvák Fish a kytarista Steve Rothery. Dalšími členy v nejlepším a nejúspěšnějším období (1983-1988) byli ještě Mark Kelly (ks, bvoc), Pete Trewavas (bg, bvoc) a Ian Mosley (ds). Je totiž fakt, že se desky Marillion umísťovaly v britských hitparádách. Od debutu „Script For A Jester´s Tear“ (1983, např. „He Knows You Know“, „Chelsea Monday“, „Garden Party“), přes „Fugazi“ (1984, např „Jigsaw“, „She Chameleon“, „Assassing“, „Punch Judy“, „Incubus“), zejména „Misplaced Childhood“ (1985, hit „Kayleigh“, dále např. „Lavender“, „Heart Of Lothian/Curtain Cell“, „Pseudo Silk Kimono“), „Clutching At Straws“ (1987, hit „Incommunicado“, dále např. „That Time Of The Night“, „Sugar Mice“, „Slainte Mhath“) až třeba k „Seasons End“ (1989, např. „Hooks In You“, „Easter“, „King Of Sunset Town“, „Uninvited Guest“, „Holloway Girl“), natočené s novým zpěvákem Stevem Hogarthem, hlasově oběma pěvcům Genesis již zcela nepodobným. Po dalším albu „Holidays In Eden“ (1991, např. „Splintering Heart“, „This Town“, „The Party“, „Sympathy“) ovšem úroveň nahrávek kapely pozvolna klesá. Zpěvák Fish po svém odchodu z Marillion krátkodobě dobyl slávy s alby „Vigil In A Wilderness Of Mirrors“ (1990, např. „State Of Mind“, „Big Wedge“, „The Company“, „A Gentleman´s Excuse Me“, „) a „Internal Exile“ (1991, např. „Internal Exile“, „Credo“, a cover „Something In The Air“ od Thunderclap Newman).

Ex-člen Traffic, soulový zpěvák Steve Winwood pokračoval i v eighties ve své sólové dráze a nutno podotknout – zejména v USA velmi úspěšné. Zaměřil se na takový ten AOR-ový synth-pop-rock. Někdy to nebylo příliš k poslouchání, někdy ano, pokud jste ovšem měli v oblibě Phila Collinse nebo Petera Gabriela. Existuje zde totiž určitá podobnost. Prvním Steveho hitíkem byl v roce 1983 song „Valerie“, poté dobyl Ameriku podobnými alby „Back In The High Life“ (1986, hit „Higher Love“, dále např. „Back In The High Life Again“, „Take It As It Comes“, „Split Decision“) a „Roll With It“ (1988, hit „Roll With It“, dále např. „The Morning Side“, „Don´t You Know What The Night Can Do?“). V roce 1990 vyšlo oproti předchozím méně úspěšné elpí „Refugees Of The Heart“ (např. „One And Only Man“, „In The Light Of Day“, „Another Deal Goes Down“).

Další art-rockoví dinosauři Yes se po průměrné a komerčně neúspěšné desce „Drama“ (1980, např. „Machine Messiah“, „Into The Lens“, „Does It Really Happen?“) rozpadli. V té době ale už beztak v kapele nepůsobili ani zpěvák Jon Anderson, ani klávesák Rick Wakeman – jejich role si rozdělili členové elektronického dua The Buggles, jmenovitě Trevor Horn (voc) a Geoff Downess (ks). Steve Howe tehdy odešel založit skupinu Asia a baskytarista Squire s bicmanem Whitem pak přišli na mladého jihoafrického kytaristu, zpěváka a skladatele Trevora Rabina, díky němuž vznikl nový repertoár. Poté trojka povolala do zbraně ostřílené harcovníky Kaye a Andersona. Comeback Yes přišel v roce 1983 se sestavou Chris Squire (bg, voc), Alan White (ds), Trevor Rabin (voc, g, ks), Tony Kaye (ks) a Jon Anderson (voc) a albem „90125“ (1983, hit „Owner Of A Lonely Heart“, dále např. „Changes“, „Cinema“, „Hearts“, „It Can Happen“, „Hold On“, „Our Song“), které, hudebně oblečené do elegantně pompézního stylu AOR, znamenalo pro skupinu naprostý úspěch. Skladba „Cinema“ dokonce dostala cenu Grammy. Z následného turné k platni existuje videofilm „9012Live“ (1985). Po další AOR-ové, už ne tak výrazné desce „The Big Generator“ (1987, hity „Rhythm Of Love“, „Love Will Find A Way“ dále např. „Shoot High, Aim Low“, „The Big Generator“) a druhém odchodu Andersona přicházejí právní tahanice o název Yes a kapela na tři roky usnula.

Po vyřešení sporů a návratu Andersona a kytaristy Steve Howea se ale v roce 1991 dala dohromady a funguje prakticky dodnes. Během první poloviny nineties natočila dvě průměrné desky „Union“ (1991, např. „Take The Water To The Mountain“, „Shock To The System“, „I Would Have Waited Forever“, „Lift Me Up“) a „Talk“ (1994, např. „I Am Waiting“, „Walls“, „Calling“, „Real Love“) a objížděla celý svět se svými trošku nudnými koncertními shows plnými kosmického love&peace pathosu a pochopitelně vynikajících instrumentálních výkonů. Brilantní klávesista Rick Wakeman, který v určitých obdobích do Yes přicházel a pak zase odcházel, natočil několik solidních desek i v eighties. Zde bych jmenoval „1984“ (1981, např. „Julie´s Song“, „Robot Man“, „Sorry“, „1984“), a klavírní „Country Airs“ (1986, např. „Lakeland Walks“, „Wild Moor“, „Green To Gold“, „Quiet Valleys“) a „Sea Airs“ (1989, např. „Harbour Lights“, „Storm Clouds“, „Waves“) ve stylu new-age music. Mezitím se stal členem uskupení Anderson, Bruford, Wakeman & Howe (kvůli němuž vznikaly ony právní spory), které natočilo LP „Anderson, Bruford, Wakeman, Howe“ (1989, např. „Birthright“, „Meeting“, „Order Of The Universe“, „Themes“, „Brother Of Mine“).

Superskupinu Asia vytvořili staří psi z art-rockových skupin 70.let – jednalo se o ex-členy King Crimson (zpěvák a baskytarista John Wetton), Yes (kytarista Steve Howe a klávesista Geoff Downes) a EL&P (bubeník Carl Palmer). Uvedla se patetickým eponymním superúspěšným albem „Asia“ (1982), jakoby vystřiženým z formátu AOR. Vedle hitu „Heat Of The Moment“ obsahovalo i další skladby, které šlo poslouchat, např. „Sole Survivor“, „Wildest Dreams“, „Without You“ a „Time Again“ s úvodem jak z Čelistí. Bohužel už tehdy začala do některých svých songů vkládat módní disco rytmus, což spojeno s určitou kompoziční bohatostí dávalo výsledek zcela šílený. Mohutné a bombastické nástupy se náhle jakoby usekly a skladby najely do juchavých diskotékových rytmů, do nichž frontman pěl vcelku závažné texty. Druhé album „Alpha“ je v tomto ohledu mistrovskou ukázkou spojení komerce a „umění“, zejména hlavní hit „Don´t Cry“ (1983, dále např. „The Smile Has Left Your Eyes“, „True Colors“, „Midnight Sun“). A situace se nezlepšila ani na další desce „Astra“, přičemž navíc kapele začaly docházet hudební nápady (1985, hit „Go“, dále např. „Countdown Zero“, „Too Late“). Nuda.

S nadprůměrnou deskou „Grace Under Pressure“ (1983, hit „The Body Electric“, dále např. skladby „Distanc Early Warning“, „Between The Wheels“, „Afterimage“, „Red Sector A“) vstoupili do období určitého hledání kanadští progresivisté Rush. Chtěli se nějak popasovat s nástupem a vlivy nové vlny, reggae a elektro-popu. Z této doby pochází hudebně průměrné LP se sociálně-politickými texty „Power Windows“ (1985, např. „The Big Money“, „Manhattan Project“, „Mystic Rhythms“). V nezměněné sestavě - Geddy Lee (voc, bg, g, ks), Alex Lifeson (g, ks) a Neil Peart (ds) – se vrátili na konci 80. let s (v podobném duchu nahranými) studiovými alby „Hold Your Fire“ (1987 hit „Time Stand Still“, takto duet Leeho s Aimee Mann, dále např. songy Turn The Page“, „Prime Mover“, „Tai Shan“ nebo „High Water“) a ceněným „Presto“ (1989, hit „Show Don´t Tell“, sad song „The Pass“, dále např. „Presto“, „Available Light“, „War Paint“), obsahujícími lehce a s grácií zahraný, vymakaný kytaro-klávesový bigbít. Předtím členové už už uvažovali o rozpadu, k němuž naštěstí nedošlo.

Na začátku deváté dekády stojí určitě za poslech také alba „Roll The Bones“ (1991, hit „Roll The Bones“, dále např. „Dreamline“, „Where´s My Thing“, „Heresy“, „Ghost Of A Chance“) a tvrdé „Counterparts“ (1993, např. „Animate“, „Cut To The Chase“, „Nobody´s Hero“, „Stick It Out“). No, a poslední deska před milleniem, velmi slušná „Test For Echo“ (1996, např. „Test For Echo“, „Driven“, „Half Of The World“, „Virtuality“, „Color Of Right“ či instrumentální „Limbo“) už jenom potvrdila stálý názor na tyto torontské ekvilibristiky – nikdy nenatočili elpíčko, které by bylo vyloženě slabé. A za to si zasluhují poklonu. Jinak co se týče sólových prací, do millenia vydal svoje album pouze kytarista Alex Lifeson. Dostalo název „Victor“ a bylo průměrné (1996, např. „Don´t Care“, „Promise“, „Mr. X“, „Start Today“).

Američtí komplikátoři Kansas sice neochvějně stáli na svých pozicích stejného modelu progresivního rocku, přesto i oni začali své skladby zkracovat a zjednodušovat. Navíc hlavní osobnosti – Kerry Livgren (g, ks, voc), Steve Walsh (ks, voc) a Robby Steinhardt (vln, voc) – tak nějak pořád migrovali; občas chyběl ten, občas zase onen. Album „Audio-Vision“ (1980, hit „Hold On“, dále např. „Relentless“, „No One Together“, „Curtain Of Iron“, „Back Door“) jakž takž ušlo, následující „Vinyl Confessions“ bylo průměrné (1982, hit „Play The Game Tonight“, dále např. „Chasing Shadows“, „Face It“), Poté Kansas sklouzl do normálního líbivého osmdesátkového bigbítu (LP „Drastic Measures“, 1983, songy „Fight Fire With Fire“, „Andi“, „Don´t Take Your Love Away“). Na další, o něco lepší řadovce „Power“ se objevil ex-kytarista Dixie Dreggs (a budoucí „párpl“) Steve Morse (1986, hit „All I Wanted“, dále např „Silhouettes In Disguise“, „Power“, „Three Pretenders“). V roce 1988 měli Kansas hitík „Stand Beside Me“. Víc není co dodat.

Z původní sestavy britských Soft Machine nezbyl na začátku eighties už nikdo - v té době je vedl klávesista Karl William Jenkins. Na začátku dekády byl pak natočen poslední výkřik a do dvou let „jemná mašinka“ doklapala úplně. Jednalo se o album „Land Of Cockayne“ (1981, např. „Lotus Groves“, „Panoramania“, „/Black/ Velvet Mountain“) a skupina se na něm představuje nablýskaným jazz-art rockem jak od Sandborna nebo Crusaders. Syntezátorová skladba „Isle Of The Blessed“ pak vlastně naznačuje, čím se Jenkins zabýval následně po zbytek 80. let - orchestrální hudbou pro reklamy. V první polovině devadesátek pak vymyslel projekt Adiemus. Na něm s ním spolupracovali býval „soft-machine man“ Mike Ratledge a zpěvačka Miriam Stockley. Adiemus byla vlastně fúze vážně hudby, starověké hudby, rock-impresionismu a world music, v níž se při vokálu, jenž byl vlastně dalším nástrojem, využívalo vymyšleného jazyka. Trošku kýčovité, ale velmi příjemné. Zkuste alba: „Adiemus: Songs Of Sanctuary“ (1995, např. skladby „Adiemus“, „Cantus Inaequalis“, „Kayama“, „In Caelum Fero“, „Hymn“), Adiemus II: „Cantata Mundi“ (1997, např. skladby „Cantus – Song Of Tears“, „Chorale I /Za Ma Ba/“, „Cantilena“, „Elegia“) či „Adiemus III: Dances Of Time“ (1998, např. „La La La Koora“, „Intrada And Pavan“, „Rain Dance“, „Zarabanda“). Ovšem nejlepší je sehnat si best-ofku „The Journey“ (1999), na níž všechny hlavní skladby uslyšíte. Blízké Deep Forest (na rozdíl od jejich syntíků na to má Jenkins Londýnský filharmoňák), Enigmě a Enye a new age music.

Britská zpěvačka Miriam Stockley natočila svůj debut v podobném duchu jako Adiemus, tedy v kombinaci new age, world music a starověké hudby. Ona sama hlasově patřila mezi „renesanční“ Annie Haslam, Maggie Reilly a Enyu. Album vzniklo v roce 1999 a mělo prostý název „Miriam“ (např. „Forever My Heart“, „Arcadia“, „Perfect Day“, „Morte D´Arthur“, „Innocents“). Další bývalý „jemnomašinkář“, na vozík upoutaný zpěvák, multiinstrumentalista a skladatel Robert Wyatt nikdy nebyl nějakým chrličem hudby – když ale něco vydal, bylo to, když už ne výborné, tak aspoň zajímavé. To lze třeba říci o jediném albu z eighties, klávesovém a textově politickém „Old Rottenhat“ (1985, např. „United States Of Amnesia“, „The Age Of Self“, „East Timor“, „Gharbzadegi“). V následující dekádě se Wyatt pochlapil a vydal dvě desky – nejprve průměrnou „Dondestan“, která jakoby vyšla z dílny nějakého souboru R.I.O. (1991, např. „N.I.O. /New Information Order/“, „CP Jeebies“, „Costa“), a pak výbornou „Shleep“ (1997, např.  „Free Will And Testament“, „A Sunday In Madrid“, „„Heaps Of Sheeps“, „Alien“,, „Maryan“).

 

Ex-člen uznávaného progressive rockového celku Van Der Graf Generátor, zpěvák, klávesista a kytarista Peter Hammill byl naopak velmi plodným autorem. Do 80.let vstoupil průměrnou deskou „Black Box“ (1980, např. „The Spirit“, „Golden Promises“, „Flight“) pak ale pokračoval ve vydávání svých zvláštních znepokojivých alb, plných ponuré atmosféry a zmaru, jimiž jakoby s osudovou neodvratností prostupoval jeho dramatický hlas. Tragicky nádherné desky.  Experiment byl Hammillovi vlastní a nebál se ani vkládání prvků nové vlny. V tomto směru jsou zajímavé zejména desky „Sitting Targets“ (1981, např. „Breakthrough“, „My Experience“, „Ophelia“, „Sign“, „What I Did“), Enter K“ (1982, skladby „Paradox Drive“, „Accidents“, „The Unconscious Life“, „The Great Experiment“, „Don´t Tell Me“) či „Patience“ (1983, hitík „Patient“, dále např. „Jeunesse Dorée“, „Just Good Friends“, „Traintime“, „Conmfortable“). Poté trošku koketoval s průměrem – ani on se nevyhnul příšernému osmdesátkovému zvuku, nicméně písničky stále zvládal skvěle, jako např. „Four Pails“, „After The Show“, „Too Many Of My Yestrerdays“, „Other Old Cliches“, „Time To Burn“, „This Book“. Zabodovala ale až deska „Fireships“ (1992, např. „Fireships“, „Gaia“, „I Will Find You“, „Oasis“, „Curtains“, „Reprise“) a dobré bylo i následné LP „Roaming Forties“ (1994, např. „Sharply Unclear“, „You Can´t Want Chat You Always Get“, „The Gift Of Fire“, „A Headlong Stretch“). Hammill je fakt zásadní postava progresivního rocku a hudby vůbec.

V souvislosti s partami, dlícími na konci sixties v londýnském undergroundu, je zajímavé, že se po mnoha letech mlčení probudila k životu skupina Third Ear Band perkusisty a bubeníka Glena Sweeneyho. Nenavazovala ale ani tak na svého artificiálního Macbetha, ale spíše na ranné album „Alchemy“, tzn. že se vrátila se k muzice, kterou označovala „electric acid raga“. S využitím nových technologií a stylů ji oblékla do nového kabátu, a vzniklo tak několik výborných desek na pomezí etnické (a najmě indické) hudby, alternativního rocku, psychedelie, jazzu a ambientu. V podstatě by se ony skladby neztratily ani na nějakých open-air trans-ambientních mejdanech. Zkuste alba „Magic Music“ (1990, např. „Reading The Runes“, „Sun Ra Raga“, „Behind The Pyramids“, „Solstice Song“), „Brain Waves“ (1993, např. „Dances With Dolphins“, „Water Into Wine“, „Psychedelic Trance Dance“, „Alchemical Raga“) a „Magic Music (II)“ (1997, např. „Flight Of The Coven“, „Dance Of The Elves“). Vzhůru do jiného časoprostoru. A nepřežeňte to s acidem.

Němečtí proroci rock impresionismu Tangerine Dream v sestavě Edgar Froese - Chris Franke – Johanes Schmoelling vstoupili do 80. let s vcelku solidními deskami „Tangram“ (1980, jediná skladba „Tangram“) a „Exit“ (1981, např. „Kiew Mission“, „Choronzon“, „Exit“), jenomže i když to třeba pořád dělali stokrát líp než Human League, novovlnní fanoušci je měli za klasické dinosaury. Megaaparatury a vizuální „kosmické“ efekty se prostě mezi mladými a nezávislými moc nenosily (o pár let později se z nich při tanečních parties mohli ovšem zbláznit). TD se nicméně postupně stávali velkou inspirací pro hudbu new age. Velmi dobré je album „Hyperborea“ (1983, např. „Hyperborea“, „Cinnamon Road“, „Sphinx Lightning“) a slušné také „Underwater Sunlight“ (1986, skladby „Song Of Whale Part 1., Part 2“, „Dolphin Dance“, „Underwater Twilight“), na němž Schmoellinga vystřídal Paul Haslinger.

Až na titulní hopsandu je výborná i deska „Optical Race“, ovlivněná etnickou melodikou a rytmikou (1988, např. „Marakesh“, „Atlas Eyes“, „Sun Gate“, „Mothers Of Rain“), první na níž již nehraje odšedší Franke. V té době se pomalu dostává na scénu elektronická taneční hudba a když si poslechnete někeré zvukobarevné plochy například u stylu acid house, zjistíte, že přínos TD je v tomto ohledu zcela neoddiskutovatelný. Samotná kapela v 90. letech, kdy ji posílili Edgarův syn Jerome Froese (ks, g) a multiinstrumentalistka Linda Spa, plodila v podstatě stále to samé, ať už jmenujeme alba „Melrose“ (1990, např. „Three Bikes In The Sky“, „Rolling Down Cahuenga“), „Canyon Dreams“ (1991, např. „Canyon Carver“, „Purple Nachtigal“), „Tyranny Of Beauty“ (1995, songy „Tyranny Of Beauty“, „Living In A Fountain Pen“, „Birdwatcher´s Dream“), „Goblin´s Club“ (1996, např. „Elf June And The Midnight Patrol“, „United Goblins Parade“) či „Oasis“ (1997, např. „Reflections“, „Summer Storm“) – atmosférickou hudbu, při níž lze sníti o tajemných neznámých krajinách. A když k tomu schroupnete ještě kilo mandarinek, bude vaše iluze zcela dokonalá.

Němečtí Popol Vuh se v 80.letech stabilizovali v sestavě Florian Fricke (ks, voc), Daniel Fichelscher (g, perc, voc) a Renate Knaup (voc, ex-Amon Düüll ll). Nadále pokračovali v takovém tom křížení rockové imprese, ethna, minimalismu, spiritualismu a ambientu (říkalo se tomu new age), přičemž v deváté dekádě, kdy už se Fricke obklopil novými hudebníky, skupina dodala něco, co sama ovlivnila - elektronickou taneční hudbu. Nicméně tak nějak pomalu mizela ze zorného pole posluchačů. Zkuste desky „Sei Still, Wisse Ich Bin“ (1981, např. „Wehe Khorazin“, „Garten Der Gemainschaft“, „Gemeinsam Tranken Sie Den Sein“), „Agape-Agape/Love-Love“ (1983, např. „They Danced, They Laughed, As Of Old“, „Christ Is Near“, „Love – Love“, „Agape – Agape“) a z nineties „City Raga“ (1994, např. „Wanted Maya“, „Tears Of Concrete“, „Running Deep“). Klaus Schulze syntil čím dál více chemičtěji a ač se snažil zvuk co nejvíce vyhlazovat, za moc to nestálo. Zkuste lepší desky „En=Trance“ (1988, např. „En=Trance“, „Numerique“, „Fm Delight“) a „jarréovsky“ atmosférickou „Miditerranean Pads“ (1990, např. „Decent Changes“, „Miditerranean Pads“, „Percussion Planante“).

Vliv francouzského klávesisty Jean-Michela Jarrého na taneční hudbu je také jasně zřejmý. Na začátku 80. let mu po LP „Magnetic Fields“ (1981, song „Magnetic Fields“) vyšla deska z koncertů v Číně – „The Concerts In China“ (1982) a poté natočil výborné album „Zoolook“, na němž spolupracoval s performerkou a zpěvačkou Laurie Anderson, kytaristou Adrianem Belewem a basistou Marcusem Millerem (1984, např. „Ethnicolor“, „Diva“, „Zoolook“, „Zoolookologie“, „Ethnicolor II“). Do konce dekády zrealizoval ještě tři řadové desky. Elpí „Rendez-vous“ (1986, např. „Second Rendez-Vous“, “Fourth Rendez-Vous”) bylo sice superúspěšné, hudebně se však pohybovalo v průměru. O něco lepší je album „Revolutions“, nabité neobvyklými synthezátorovými strukturami, finesami a etnickými vlivy (1988, např. „Industrial Revolution“, „Revolutions“, „L´Emigrant“). Ambientní zvuk má následující povedená deska „Waiting For Cousteau“ s tématikou moře (1990, skladby „Calpyso“, „Waiting For Cousteau“). V té době se Jarré také vyžíval na svých bombastických laserových shows, na která mnohdy přišlo přes milión návštěvníků. V 90. letech je vcelku poslouchatelná deska „Chronologie“ (1993, jediná skladba „Chronologie“), přestože čpí sedmdesátkovými a osmdesátkovými zvuky někdy až příliš. Ale Jarremu to zjevně nevadí – však taky všechny ty zvuky vymyslel.

Řecký klávesový mág Vangelis si užíval slávu získanou z muziky k filmům „Chariots Of Fire“ (1981) a „Blade Runner“ (1982) a přestože točil normální řadová alba, čekal spíš na nějaký ten filmový úkol – tzn. natočení soundtracku k úspěšnému filmu. To se nakonec podařilo a po jmenovaných dílech byl jeho dalším zásahem do černého soundtrack k filmu „1492: Conquest Of Paradise“ (1992, hit „Conquest Of Paradise“, dále např. „Monastery Of La Rábida“, „City Of Isabel“, „Light And Shadow“). Z Vangelisových samostatných alb lze uvést „Soil Festivities“ (1984, jediná skladba „Movement“), „Mask“ (1985, jediná skladba „Movement“, zvláště pak party 2,3,4,6 jsou zásadní), „Direct“ (1988, např. „The Will Of The Wind“, „First Approach“, „Dial Out“, „Message“), „blade-runnerovské“ „The City“ (1990, např. „Dawn“, „Good To See You“, „Nerve Centre“), „Voices“ (1995, např. „Ask The Mountains“, „Come To Me“, „Losing Sleep /Still, My Heart/“) a na Grammy nominovanou desku „Oceanic“ (1997, např. „Bon Voyage“, „Dreams Of Surf“, „Aquatic Dance“, „Song Of The Sea“, „Pyramid“). Unášivé a pozitivní. Ale nepřehánět to. 

Vangelisův řecký kolega v new age music, klávesista a skladatel Yanni v osmdesátých letech neužíval nijaké slávy, nýbrž pilně tvořil. Muž vizáže našeho folkaře Vlasty Redla měl jistojistě stejný hudební talent. Uznání se mu dostalo za náladové album „Keys To Imagination“ (1986, např. „Keys To Imagination“, „Forbidden Dreams“, „Santorini“, „North Shore Of Matsushima“, „Nostalgia“). A Yanni kul železo, dokud žhnulo, proto natočil vzápětí další – sice už ne tak dobrá – LP „Out Of Silence“ (např. „After The Sunrise“, „Within Attraction“, „The Mermaid“, „Secret Vows“) a „Niki Nana“ (1989, např. „Niki Nana /We´re One/“, „Someday“, „First Touch“). Většina zmíněných skladeb je ke slyšení na kompilaci „Reflections Of Passion“ (1990). Ono to pak mělo víceméně stejný mustr seriálových a filmových melodií, takže vyberu ještě na Grammy nominovaná  alba „Dare To Dream“ (1992, např. „So Long My Friend“, „A Love For Life“, „To The One Who Knows“, „Desire“, „Once Upon A Time“, „Aria“) a „In My Time“ (1993, např. „Until The Last Moment“, „In The Morning Light“, „To Take… To Hold“, „One Man´s Dream“, „Felitsa“, „Whispers In The Dark“)  a s Yannim končím. Ženy by se ještě mohly nostalgicky rozněžnit a co pak s nima potom, že?  

Když už jsme u Vangelise zmínili ty soundtracky - Francouz Éric Serra, v 80.letech baskytarista skupiny Jacquese Higelina, napsal hudbu k filmu „Le Grand Bleu“ (1988, např. „The Big Blue Overture“, „Sailing To Death“, „Synchronised Instant“, „My Lady Blue“). V následující dekádě stál za výbornou muzikou k filmu „5th Element“, v níž kombinuje, rock impresionismus, elektroniku a etnickou hudbu – zejména alžírský styl rai (1997, např. „Timecrash“, „Akta“, „Ruby Rap“, „The Diva Dance“, „Little Light Of Love“). Švýcarský hráč na elektrickou harfu Andreas Vollenweider obsáhl v rámci stylu new age prostor mezi komercí a alternativou, hudbou keltskou a východní - chvílemi byl blíž k Vangelisovi s Jonem Andersonem, chvílemi Kitarovi, chvílemi Jarrému, chvílemi Adiemusu, chvílemi Dead Can Dance. A to ještě práskal desky jak na běžícím pásu. Jinak velmi náladová záležitost. Z osmdesátek bych vybral alba „Behind The Gardens“ (1981, např. „Behind The Gardens – Behind The Wall – Under The Tree“, „Pyramid – In The Woods – In The Bright Light“), „Caverna Magica“ (1983, např. „Huiziopochtli – Con Chiglia“, „Lunar Pond“, „Schajah Saretosh“, „Belladona“), „Down To The Moon“ (1986, např. „Down To The Moon“, „Steam Forest“, „Water Moon“, „The Secret, The Candle And Love“) a možná „Dancing With Lion“ (1989, např. „Unto The Burning Circle“, „Dancing With The Lion“, „Hippolyte“, „Ascent From The Circle“). V devadesátých letech stojí za poslech „Book Of Roses“ (1991, např. „La Strega“, „The Birds Of Tilmur“, „Czippa And The Ursanian Girl“, „In The Woods Of Kroandal“) a výborný „Kryptos“ (1997, mj. „Domus Cordis“, „Hermes´ Wedding“, „Under The Tree Of Hope“, „Forest Folks“, „Circulus Finalis“).

Multiinstrumentalista Mike Oldfield měl v 80. a 90. letech ve své tvorbě určité výkyvy. Po výborném albu „Discovery“ natočil vcelku slušné LP „Islands“ (1987, „Magic Touch“, „The Wind Chimes”, „Northpoint”), jenomže pak už to bylo na 10 let jen nezáživné popování, ohřívání starých konzerv a nuda. Fajn, bylo pár záblesků: jakžtakž album „Amarok“ (1990, jediná skladba „Amarok“), song „Heaven´s Open“ (1991), částečně LP „Tubular Bells II“ (1992, hit „Sentinel“, dále např. „The Bell“, „The Great Plain“, „Tattoo“, „Altered State“) a song „Ascension“ (1994). Ve druhé polovině devadesátých let to Mike konečně pochopil a následoval „návrat ke keltským kořenům“ zasněně melancholickým albem „Voyager“, obsahujícím jak autorské věci, tak po oldfieldovsku zaranžované tradicionály (1996, „The Song Of The Sun“, „Women Of Ireland“, „She Moves Through The Fair“, „Wild Goose Flaps Its Wings“, „Mont St. Michel“, „The Voyager“).

Jeho kmenová zpěvačka Maggie Reilly z Glasgowa věru nebyla žádná princezna, ale to, co se jí linulo z hrdla, by se mělo vyvážit zlatými cihlami. Klenutý, hladivě sférický hlas, který může prostoupit prakticky jakoukoli hudbu a přitom nikdy nebudete mít pocit promarněného času. Maggie navíc moc dobře věděla, kdo a s jakým stylem muziky ji vytáhl na výsluní, a proto měla na svých sólových deskách (které začala točit až v nineties) sound podobný tomu Oldfieldovu. Těžko něco nedoporučit a to zejména pro - jak jinak -zasněné, melancholické duše. Nuž, vyberte si z alb „Echoes“ (1992, songy „Everytime We Touch“, „Tears In The Rain“, „Wait“, „Echoes“, „I´m Sorry“), „Midnight Sun“ (1993, např. „So Much More“, „Follow The Midnight Sun“, „Tell Me“, „Only Love“, „Oh My Heart“) a „Elena“ (1996, písně jako např. „Elena“, „Little Boy Eyes“, „You Brightened Up The Darkness“, „As Darkness Falls“). A nebo je dejte všechna.

Stejně jako hore Yes se soudili i londýnští Pink Floyd. Megalomanské a vůdcovské manýry Rogera Waterse (voc, bg) se v průběhu času stávaly pro ostatní členy stále více nesnesitelnější - jako první odešel klávesista Rick Wright. Ještě ve trojici (vedle Waterse ještě David Gilmour – voc, g a Nick Mason – ds) byla sice zrealizována deska „The Final Cut“ (1982, např. např. „Not Now John“, „The Hero´s Return“, „When The Tigers Broke Free“, „Two Suns In The Sunset“), ale většina fanoušků a hudebních kritiků ji považovala jen za jako takový odštěpek „The Wall“. Kapela se pak rozhádala, pročež Waters odešel, a tak tedy Gilmour s Masonem oslovili znovu Wrighta s tím, že pod názvem Pink Floyd začnou opět působit, což se samozřejmě nelíbilo Watersovi a podal na zbylou trojici žalobu, s níž však neuspěl. Snad i proto trio (Gilmour, Wright, Mason) coby „floydi“ nakonec nové album vydalo – dostalo název „A Momentary Lapse Of Reason“ (1987, hity „Learning To Fly“, „On The Turning Away“ a temná „The Dogs Of The War“, dále např. „Yet Another Movie/Round And Around“, „Sorrow“) a dopadlo vcelku vydařeně. Navíc se na něm zjistilo, že Waters skupině vlastně vůbec nechybí. Naštvaný basák ve stejném roce kontroval průměrnou deskou AOR-ového charakteru „Radio K.A.O.S.“ (1987, hit „The Tide Is Turning“, dále např. „The Powers That Be“), v roce 1990 zorganizoval v Berlíně při příležitosti pádu berlínské zdi obrovský megakoncert The Wall (cca 300 000 lidí) a v roce 1992 vydal kritikou ceněnou desku „Amused To Death“ (např. „What God Wants“, „The Bravery Of Being Out Of Range“, „A Perfect Sense“).

Zbylou trojici to však nevyvedlo z míry; jako Pink Floyd nadále vesele koncertovala a v roce 1994 natočila další solidní album „Divison Bell“ (1994, hity „High Hopes“, „Wearing The Inside Out“ s „blade-runnerovským“ začátkem a pak samozřejmě „Take It Back“ s kytarou jak od U2, dále např. „Poles Apart“, „Lost For Words“) na něž navázala superúspěšným live dvojalbem „Pulse“ (1995). Od té doby však ani ťuk. V souvislosti s Watersovými sólovými projekty je třeba v rámci space balance uvést i jedno kvalitní album od jeho antagona, zpěváka a kytaristy Davida Gilmoura. Natočil jej v roce 1984 a dostalo název „About Face“ (např. skladby „Murder“, „Blue Light“, „Until We Sleep“, „Love On The Air“). Podobně, jen trošku hozené do new age, zní i o více než dekádu později natočené album klávesisty Ricka Wrighta „Broken China“ (1996, mj. „Runaway“, „Far From The Harbour Wall“,, „Night Of A Thousand Furry Toys“, „Along The Shoreline“). A song „Reaching For The Rail“ mu na něm zpívla Sineadka.

Pinkflojdí bicman Nick Mason před natočením svého samostatného alba získal na palubu nečekaného spojence. Všechny songy mu totiž zkomponovala avantgardní pianistka a skladatelka Carla Bley. Ale v pravdě řečeno, je ta deska – „Nick Mason´s Fictitious Sports“ – vcelku průměrná (1981, např. „Hot River“, „I Was Wrong“, „Siam“). Pro Carlu to byla příjemná odbočka, ona stále pracovala na svých „divných“ alternativních projektech, kořeněných specifickým hudebním humorem, které se objevovaly na deskách jako „Social Studies“ (1981, např. „Reactionary Tango“, „Útviklingssang“, „Floater“), výborném živáku nazvaném překvapivě „Live!“ (1982, např. „Blunt Object“, „Time And Us“, „Song Sung Long“), „Heavy Heart“ (1984, např. „Light Or Dark“, „Talking Hearts“, „Heavy Heart“). Nicméně postupně stále směřovala ke stravitelnější muzice, jakémusi soft jazz rocku – příkladem budiž LP „Night-Glo“ (1985, songy „Pretend You´re In Love“, „Rut“, „Crazy With You“) a „Sextet“ (1987, např. „More Brahms“, „Houses And People“, „Lawns“, „Healing Power“). Na tom posledním s ní spolupracovali mj. Hiram Bullock (g) a Steve Swallow (bg), který jí později doprovázel v komorních sestavách, kdy ona hrála na piano.

V tuzemsku populární Jethro Tull, stále v čele se skladatelem, zpěvákem a flétnistou Ianem Andersonem a jeho věrným kytaristou Martinem Barrem pokračovali ve svém míchání staroanglického folklóru s bigbítem, jen přibylo něco syntetických ploch. A Anderson zastřihl svůj mohutný pačes a vous, i když na koncertech stále jančil a postával na jedné noze. Na delší čas také v kapele zakotvil jeden z hudebníků – byl jím baskytarista Dave Pegg, jenž přišel z Fairport Convention. Z první poloviny osmé dekády lze z tvorby Jethro Tull vybrat výbornou desku „Broadsword And Beast“ (1982, např. skladby „Beastie“, „Fallen On Hard Times“, „Slow Marching Band“, „Broadsword“, „Clasp“, „Flying Colours“), z druhé zase jemně „dire-straitsovské“ album „Crest Of A Knave“ (1987, s hitem „Budapesť“, dále např. „She Said She Was A Dancer“, „Raising Steam“, „Farm On The Freeway“, „Jump Start“), které získalo cenu Grammy.

Za devátou dekádu bych asi nominoval nadprůměrné desky „Catfish Rising“ (1991, např. „This Is Not Love“, „Occasional Demons“, „Rocks On The Road“, „White Innocence“) a zejména „Roots To Branches“ (1995, např. „Roots To Branches“, „At Last Forever“, „Rare And Precious Chain“, „This Fee Will“, „Valley“, „Stuck In The August Rain“) na němž se opravdu vrátily „větve ke kořenům“. A špatná nebyla ani do ethna hozená platňa „J-Tull Dot Com“ (1999, např. „Dot Com“, „Spiral“, „El Niňo“, „Bends Like A Willow“, „Far Alaska“, „Hunt By Numbers“). Došlo i na sólové album pána hlavného: v roce 1995 primáš souboru Ian Anderson natočil zvláštní náladové instrumentální album s vlivy vážné hudby, ethna a ambientu „Divinitives: Twelve Dances With God“ (např. „In A Stone Circle“, „In Sight Of The Minaret“, „In Maternal Grace“, „At Their Father´s Knee“, „En Afrique“, „In The Olive Garden“).

A nyní comebacky; my už jsme je u některých kapel zmínili v jejich samostatných profilech v rámci kapitol hard rock, glam rock a art rock, ale pro zapamatování raději once more.

Když jsme hore zmínili Jethro Tull, tedy pojďme někam poblíž - po několikaleté odmlce se v polovině 80.let vrátili stylově podobní, angličtí Fairport Convention. Stručně řečeno, nebyla to žádná sláva, ale ani žádný průser. Prostě se pokračovalo tam, kde se skončilo na konci seventies, jen se to obalilo novým technologických kabátem. Většina alb je průměrných, občas z nich ale nějaký ten slušný kousek přece jen vypadne. Když už bych měl něco vybrat, mhmm… tedy třeba první ponávratové LP „Glady´s Leap“ (1985, např. „Honour And Praise“, „How Many Times“, „The Hiring Fair“), instrumentálku „Portmeirion“ (1986), pak možná album „Red & Gold“ (1988, např. „Set Me Up“, „Red & Gold“, „The Battle“, „Summer Before The War“). A z devadesátých let desky „The Five Seasons“ (1990, např. „All Your Beauty“, „Rhythm Of The Time“, „The Card Song“/„Shuffle The Pack“ a cover „Gold“, pův. od Slapp Happy) a „Jewel In The Crown“ (1995, např. „Jewel In The Crown“, „A Surfeit Of Lampreys“, „Diamonds And Gold“, „Red Tide“). A v songu „The Golden Glove“ (1997) je fakt pěkná mandolína. 

Hezky se uvedli do eighties i bývalý člen FC, zpěvák a kytarista Richard Thompson se svou ženou Lindou – jednalo se o výborné LP „Shoot Out The Lights“ (1982, např. „Did She Jump Or Was She Pushed?“, „Wall Of Death“, „Shoot Out The Lights“, „Walking On A Wire“, „Just The Motion“). Zpěvačka Steeleye Span Maddy Prior se v 80. letech ukázala dvěma alby, na nichž už znějí její autorské písničky – její a jejího manžela Ricka Kempa, baskytaristy výše zmíněné kapely. Jde o folk-pop-rocková LP „Hooked On Winning“ (1982, např. „Face To Face“, „Commit The Crime“, „Friends“, „Love´s Not Just A Word“) a „Going For Glory“ (1983, např. „Deepest In The Darkest Night“, „After The Death“, „Morning Girls“, „Allelujah“, „Pater Noster“). Jak to tak chodí - některé songy jsou skvělé, jiné průměrné a některé… mhmm…slabší.

S velkým uznáním se hledělo na progressive rockové King Crimson, vedené kytarovým experimentátorem Robertem Frippem. Ten skupinu obnovil po sedmi letech v roce 1981 s fantastickými hráči Adrainem Belewem (g, voc), Tony Levinem (bg) a Billem Brufordem (ds). Spojil svoje zkušenosti z progresivního, alternativního a minimalistického rocku s vlivy nové vlny á la Talking Heads (ty tam přinesl Belew) a vytvořil eklektické ale zároveň svěže znějící desky „Discipline“ (1981, např. „Elephant Talk“, „Frame By Frame“, „Matte Kudasai“, „Indiscipline“), „Beat“ (1982, např. „Heartbeat“, „Two Hands“, „Waiting Man“, „Neal And Jack And Me“, „Sartori In Tangier“) a „Three Of A Perfect Pair“ (1984, např. „There Of A Perfect Pair“, „Model Man“, „Man With An Open Heart“, „Sleepless“, „Dig Me“). Poté Fripp band opět rozpustil a znovu ho obnovil až v polovině deváté dekády. A zase z něj vymačkal skvělé věci: protože „krimsni“ byli známí svými výbornými živáky, jmenuje alespoň jeden z tohoto období - „B´Boom: Live In Argentina (1995). V tomtéž roce soubor natočil vynikající studiovku „Thrak“ (skladby „Vrooom“, „Walking On Air“, „Dinosaur“, „One Time“, „Thrak“, „People“, „Vrooom Vrooom“). Známa je také Frippova spolupráce s ex-Japanem, zpěvákem a klávesistou Davidem Sylvianem na desce „The First Day“ (1993) - viz. text v kapitolce Vzhůru proti komerci.

Průběžný člen King Crimson a byvší spolupracovník Zappy, Bowieho a Talking Heads, americký zpěvák a kytarista Adrian Belew se jak v době působení v KC tak i v době, kdy kapelu Fripp držel u ledu, dopouštěl samostatných alb. Dokázal kouzlit svým hlasem, prsty i kytarovými krabičkami, bohužel ne vždy svoje nápady dokázal usměrnit a mnohá jeho alba jsou značně nevyrovnaná. Obecně vzato se jednalo o průnik alternativního rocku s novou vlnou a la Talking Heads a bigbítem ze sixties. Belewův debut „Lone Rhino“ (1982, např. The Momur“, „The Man In The Moon“, „The Lone Rhinoceros“) zněl vcelku svěže, další LP ale jen opakovalo postupy na debutu. Po dosti ulítlém experimentu s deskou „Desire Caught by The Trail“ (1986, např. „Tango Zebra“, „The Gypsy Zurna“) se dostáváme do tvůrcových nejúspěšnějších let s alby - průměrným „Mr. Music Head“ (1989, hit „Oh, Daddy“ , dále např. „House Of Cards“, „Bad Days“) a o trochu lepším, pop-rockovým „Young Lions“ (1990, bigbítové hity „Pretty Pink Rose“ – s Davidem Bowiem – a „Man In Helicopters“ , dále např. „Heartbeat“, „Not Alone Anymore“, „Phone Call From The Moon“). Přesto asi nejkvalitnější Belewovou řadovou deskou je „beatlesovská“ a nejvyrovnanější „Here“ (1994, např. „Never Enough“, „Survival In The Wild“, „May 1, 1990“, „Brave New World“, „I See You“, „Here“, „Fly“).

Comeback po dvanácti letech trojky Emerson, Lake & Palmer neboli EL&P nezasluhuje nějaký delší komentář. Prostě se na čas sešli, zaznamenali jeden solidní koncert („Live At The Royal Albert Hall“, 1993) a dvě podprůměrná alba, z nichž lepší (lze vůbec tenhle výraz použít?) je to první „Black Moon“ (1992, např. „Black Moon“, „Paper Blood“, „Affairs Of The Heart“, „Footprints In The Snow“, „Farewell To Arms“). No, a pak se zase rozešli. Jak už bylo poznamenáno v kapitole o art rocku, před tímto comebackem psal Emerson filmovou muziku, Palmer spoluzaložil AOR-partičku Asia (viz. výše), takže plnohodnotná sólová alba točil jenom Greg Lake. Od něj bych uvedl snad jen debut LP „Greg Lake“, na němž si s ním zahrál i Gary Moore, bývalý „krimsonovec“ Michael Giles nebo muzikanti z Toto (1981, např. „Nuclear Attack“, „It Hurts“, „Retribution Drive“, „Love You Too Much“). A vlastně existuje ještě jeden projekt na kterém se Lake sešel s Keithem Emersonem. To když si k sobě přizvali bubeníka Cozy Powella (mj. ex-Rainbow) a dali do kupy sezónní partičku Emerson, Lake & Powell. Zůstalo po ní slabé album „Emerson, Lake & Powell“ (1986, např. „Lay Down Your Guns“, „Touch And Go“, „Learning To Fly“, „Love Blind“).

 

Pěkný návrat předvedli po sedmi letech od rozpadu legendární rachotmajstři Deep Purple. Nejenže se objevili ve své nejslavnější sestavě - Jon Lord (ks), Ritchie Blackmore (g), Ian Gillan (voc, harm), Roger Glover (bg) a Ian Paice (ds) - , ale ještě navíc vypálili výborné album „Perfect Strangers“ (1984, hity „Perfect Strangers“, „Knockin´ At Your Back Door“, dále např. „Under The Gun“, „A Gypsy´s Kiss“, „Wasted Sunsets“). Řekněme, že další deska „The House Of Blue Light“ (1987, např. „Bad Attitude“, „The Unwritten Law““, „Call Of The Wild“, „Mad Dog“) chtěla na „perfektní cizince“ nějak navázat, což se ovšem povedlo jen částečně. Ono se to s těmi „párply“ totiž začalo mít jak na houpačce (opět spory Blackmore-Gillan, vyhození Gillana, příchod Joe Lynn Turnera atd.) a jelikož se zuby nehty drželi osvědčeného hardrockového písničkového mustru, dál vlastně nebylo ani co nabízet. Z DP se tak postupem času stala koncertní atrakce pro nostalgicky vzpomínající plešatící máničky. Trochu se to zdvihlo po dalším návratu Gillana, myslím tím elpí „The Battle Rages On“ (1993, např. „The Battle Rages On“, „Lick It Up“, „Nasty Piece Of Work“, „Anya“). Což samozřejmě Ritchie neunesl a DP opustil.. No, alespoň že Blackmora nahradivší kytarista Steve Morse (ex-Dixie Dregs, ex-Kansas) nebyl takový ješitný vztekloun a vztahy v kapele se vyčistily. Z Morseovy éry lze vzpomenout na lepší desku „Perpendicular“ (1996, např. „Sometimes I Feel Like Screaming“, „Vavoom: Ted The Mechanic“, „Loosen My Strings“, „The Aviator“, „Rosa´s Cantina“), a vlastně i na LP „Abandon“ (1998, např. „Any Fule Kno That“, „Almost Human“, „Seventh Heaven“).

A Ritchie? Po krátkém obnovení Rainbow, jehož výsledkem bylo průměrné LP „Stranger In Us All“ (1995, např. „Ariel“, „Hunting Humans /Insatiable/“, „Too Late For Tears“, „Black Masquerade“) se dal na sólovou dráhu. Stal se z něj šášprda ve středověkém kostýmu, an s loutnou v ruce vyrábí patetické pseudo-gotické kýčoviny, které cukrkandlovým hláskem nyvě pěla jeho manželka Candice Night. No, abychom zas moc nehaněli, řekněme, že vždy tak tři čtyři songy z jeho alb s kapelou Blackmore´s Night docela jdou, zbytek ovšem jakoby vypadl z nějakého soundtracku k televizním pohádkám Studia kamarád. Doporučuji tedy milovníkům televizních pohádek Studia kamarád – „Shadows Of The Moon“ (1997, např. „Shadows Of The Moon“, „Be Mine Tonight“, „Play, Minstrel, Play“, „Ocean Gypsy“) a „Under A Violet Moon“ (1999, např. „Under A Violet Moon“, „Wind In The Willows“, „Beyond The Sunset“, „Fool´s Gold“, „Possum Goes To Prague“).

 

Bostonští hardrockeři Aerosmith byli v trochu jiné situaci než DP. Oni se vlastně nerozpadli jako kapela, jen se asi na čtyři roky rozdělilo základní duo, které tvořili zpěvák Steven Tyler (zůstal v souboru) a kytarista Joe Perry (odešel ze souboru). V roce 1985 jsou Aerosmith už opět sceleni (S. Tyler - voc, J. Perry - g, Brad Whitford - g, Tom Hamilton - bg, Joey Kramer - ds), ale prakticky bez zájmu publika. Ten přišel až po geniálním nápadu producenta Ricka Rubina, když vyfetované aero-trosky v jejich vlastní pecce „Walk This Way“ spojil se svými rapperskými koňmi Run D.M.C. Ono video prolétlo celý svět a zapůsobilo jako bomba, mj. podnítilo vznik mnohoznačného stylu zvaného crossover (scuknutí hardcore, rapu, hard rocku, metalu a funku). Aerosmith pak vydali výborné album „Permanent Vacation“ (1987, hity „Dude /Looks Like A Lady/“, „Angel“, „Rag Doll“, dále např. „Simoriah“, „The Movie“), a vzhledem k rýsující se možnosti obnovení zašlé slávy, i samotné duo „toxic twins“ opustilo všechny své závislosti (najmě koks a chlast) a stalo se zářným příkladem správné životosprávy.

To ovšem nebylo všechno - svůj mega-comeback soubor elegantně pojistil superalbem „Pump“ (1989, hity „Love In An Elevator“, „Janie´s Got A Gun“, dále např. „F.I.N.E“, „The Other Side“, „Hoodoo/Voodoo Medicine Man“, „What It Takes“) a další výbornou deskou „Get A Grip“ (1993, hity „Livin´ On The Edge“, „Cryin´“, „Amazing“, dále songy „Eat The Rich“, „Crazy“, „Get A Grip“). A nebylo v počínajících 90. letech kromě Stounů, AC/DC, Metalliky, U2 a Guns n´Roses větších rockových hvězd. V roce 1997, tedy v době, kdy naopak sláva skupiny začala poněkud opadat, Aerosmith vydali vcelku slušné album „Nine Lives“ (1997, např. „Nine Lives“, „Pink“, „Falling In Love /Is Hard On The Knees/“, „Taste Of India“, „Hole In My Soul“), které je do zlatých sedel opět navrátilo zpět. A ani se nemuseli obtěžovat se sladkobolností typu „I Don´t Want To Miss A Thing“ pro soundtrack k filmu Armageddon. Ale zase nikdy předtím neměli za singl tolik prvních míst v hitparádě. Tak to chodí. Na druhý straně song „What Kind Of Love Are You On“ z téhož soundtracku je velice řízná pecka.

Frekvence vydávání desek se sice u většiny z výše jmenovaných kapel a interpretů zpomalila, přesto po obě celé dekády dokázali vyprodávat stadiony nebo velké haly. Byliť to přec zasloužilí veteráni…