Alternativa elektronická - Německý krautrock 70. let

Dekády: 70. léta

Žánry: Alternative rock

Autor: Petr Hrabalik

Kraftwerk, zleva Wolfgang Flür, Karl Bartos, Florian Schneider, Ralf Hütter, 1977

Hned na začátku je třeba si pojem krautrock vyjasnit. Jedná se o vcelku hanlivý britský výraz, vztahující se k německé experimentální scéně první poloviny 70. let. Zahrnoval jak níže zmíněné soubory (Faust, Can, Kraftwerk), tak i rock-impresionistické umělce typu Tangerine Dream, Popol Vuh, Klause Schulzeho či Cluster nebo jazz-rock-fusion kapely Kraan, Dzyan, Embryo atd. Později se tímto výrazem častovalo cokoliv rockové, co z Německa zavítalo na ostrovy. My tedy v rámci použití pojmu krautrock zůstaneme čistě u experimentu a najmě experimentu elektronického.

Za rok 1 se v německé elektronické hudbě považuje onen revoluční osmašedesátý. Předtím v Germanii nebylo zhola nic – pár zpěváčků šlágrů v čele se slaďoušem Roy Blackem, rakouský „karelgott“ Udo Jürgens, němečtí „die beatles“ Rattless a teenagerské období Scorpions. Ano, samozřejmě že nahrávali svoje desky Stockhausen nebo Ligeti, ale ti měli punc „klasiků“ a mládež na ně samotné vcelku kašlala. Jejich vliv na nastupující muzikantskou generaci je ovšem nevyvratitelný. Co se tedy v Německu tehdy dělo?

V tomto elektronickém pravěku (1967-68) začaly fungovat první undergroundové = alternativní skupiny; zatím ale jen načmuchávaly, co a jak by se mohlo dělat, a pod vlivem psychedelických látek produkovaly muziku víceméně obdobnou, jako jejich zmaštění kolegové v Americe a Anglii. Vrcholné období konzumace LSD zaznamenáváme u německých hippies v letech 1969-70. V té době to nejzajímavější představovaly kapely Amon Düül ll a Guru Guru. Druzí jmenovaní byli známí tím, že na svých hlasitých psycho-koncertech hráli třeba jen jednu skladbu. Vyfetovaný free rock jak vyšitý. Za nejlepší bývají považována alba „UFO“ (1970, např. „Next Time See You At The Dalai Lhama“), „Hinten“ (1971, např. „Electric Junk“) a „Känguru“ (1972, např. „Immer Lustig“). Podobný psycholektrický rock hrála třeba s Popol Vuh personálně propojená Gila zpěváka a kytaristy Conny Veita na deskách „Gila“ (1971, např. „Aggression“, „Kommunikation“) nebo „Night Works“ (1972, songy „Viva Arabica“, „Braintwist“, „Gila Symphony“) či kapela Birth Control – viz. LP „Birth Control“ (1970, mj. „No Drugs“, „Recollection“). Někdy v této době se také objevil výraz kosmische Musik a vcelku opodstatněně – zaprvé se o výlety do „kosmu“ postaralo zmíněné LSD, a zadruhé některé kapely začaly využívat prvních elektronických přístrojů, zejména klávesových.

Hipýzáci Amon Düül II. jsou asi nejznámějším německým undergroundovým souborem. Jeho původ tkví v jedné z máničkovských komun, které tehdy vznikaly nejen v Americe, ale i v Evropě, potažmo v Západním Německu. Tato mnichovská levicová komuna se nazývala Amon Düül a někteří její jedinci vytvořili stejnojmenný band. No, ale v podstatě jediné, čím kapela zaujala, bylo to, že v jejím středu hrála na perkuse modelka a tehdejší německý sexy symbol Uschi Obermeier. Zato pozdější skupina Amon Düül II - to už byla jiná káva. Hlavními figurami v ní byli Renate Knaup (voc, perc), John Weinzierl (g, bg, voc) a Chris Karrer (vln, g, 12s-g, sax, voc) a a Peter Leopold (ds), a když se zaposloucháte do její muziky, zjistíte, že vliv floydů je neoddiskutovatelný - dlouhé monotónní skladby na elektronickém podkladě (ovšem stojící hodně na kytarách), to celé prezentované v syrovém zvukovém kabátě. Témata kosmu, strachu z něj a smrti. Hodně vytripovaná záležitost. Později hardrockové přitvrzení a jazzrocková komplikovanost. Jako vzorek je možno zkusit desky „Yeti“ (1970, např. „Soap Shop Rock“, „She Came Through The Chimney“, „Eye-Shaking King“), „Carnival In Babylon“ (1971, např. „Between The Eyes“, „Shimmering Sand“, „Tables Are Turned“, „All The Years Round“), „Wolf City“ (1972, např. „Sorrounded By The Stars“, „Deutsch Nepal“, „Wolf City“, „Jail-House Frog“) a „Live In London“ (1973). Známé jsou i LP „Made In Germany“ (1975, např. „Dreams“, „Ludwig“, „Loosey Girls“, „Top Of The Mud“) a „Pyragony X“ (1976, např. „Flowers Of The Orient“, „Merlin“, „Telly Vision“).

Tyto kapely ovšem neustále živořily a pohybovaly se na hraně ekonomického krachu, takže se časem zákonitě rozpadaly anebo přecházely na komerčně výhodný hard rock (Guru Guru, Birth Control). Jednou z mála kapel, které v experimentování se zvukem vydržely, byli Tangerine Dream (Edgar Froese, Klaus Schulze, Peter Baumann, Chris Franke, Conny Snitzler) – o nich a dalších partách (Ash Ra Tempel, Cluster) píšeme v kapitole o rock impresionismu.

Asi nejproslulejším německým experimentálním souborem prvního období jsou kolínští Can, původně „mužové vážné hudby“. Ovlivněni Stockhausenem, minimalismem a Velvety začali v základním obsazení Holger Czukay (bg, ks, voc), Irmin Schmidt (ks, voc), Michael Karoli (g) a Jaki Liebezeit (ds) tvořit koláže syrových elektronických zvuků. Své hudební zkušenosti (většinou se jednalo v průměru o třicátníky) spojili s neurotizujícím hledačstvím – razili myšlenku, že nová moderní vážná hudba nemůže být dostatečně „nová“ bez rockového zvuku. Prvním výsledkem bylo album „Monster Movie“, natočené ještě s americkým zpěvákem Malcolmem Mooneym (1969, např. „Mary, Mary So Contrary“, „Yoo Doo Right“, „Outside My Door“). Ten se objevil ještě na dvojce „Soundtracks“ (1970, např. „Deadlock“, „Mother Sky“, „Tango Whiskyman“), na níž ale většinu pěveckých partů převzal jeho nástupce. 

Za „klasická léta“ jsou u Can považovány roky 1970-1973, kdy v kapele působil šílený japonský zpěvák Kenji „Damo“ Suzuki a skladby se posunuly směrem k bezskrupulóznímu expresivnímu stylu, který oprášili mnohem později post-punkové a industriální soubory typu Cabaret Voltaire, P.I.L. či Chrome. Z tohoto období jsou nejuznávanějšími deskami dvojalbum „Tago Mago“ (1971, např. „Paperhouse“, „Mushroom“, „Halleluhwah“, „Aumgn“), dále „Ege Bamyasi“ (1972, např. „Spoon“, „One More Night“, „Vitamin C“, „Spoon“) a „Future Days“ (1973, skladby jako „Moonshake“, „Bel Air“, „Spray“). Později Can do svých skladeb začali montovat ty nejjednodušší rytmy (disco), eventuelně rytmy jamajského reggae, takže dokonce měli i hity, jako např. „I Want More“ (1976). Ono to sice pořád řvalo a kvílelo (např. „Flow Motion“), ale ten strojový podklad byl alespoň něčím uchopitelným. Otrlci jistě přivítají alba „Soon Over Babaluma“ (1974, např. „Dizzy, Dizzy“, „Come Sta, La Luna“, „Splash“) a eklektické „Saw Delight“ (1977, např. „Animal Waves“, „Call Me“, „Sunshine Day And Night“).

Holger Czukay po svém odchodu z kapely natočil velmi ceněné album „Movies“ (1979, např. „Persian Love“, „Oh Lord, Give Us More Money“, „Cool In The Pool“), zajímavě znělo i následující „On The Way To The Peak Of Normal (1981, např. „Fragrance“, „Ode To Perfume“).

Rockoví avantgardisté Faust, založeni radikálním novinářem Uwe Nettelbeckem, pracovali v proměnlivé sestavě, v níž postupně figurovali kupříkladu Werner „Zappi“ Diermaier (ds), Jean-Hervé Peron (bg), Hans-Joachim Irmler (ks), Rudolf Sosna (g, ks), Gunther Wüsthoff (sax, ks) a mihl se zde i Peter Blegvad, pozdější člen Slapp Happy. Důležitým členem byl také zvukový inženýr Kurt Graupner. „Fausti“ snad jako vůbec první začali využívat nahrávacího studia (Wumme) jako hudebního nástroje. Podle toho také vypadala jejich práce – základní nahrávky se neustále sestříhávaly a rozstříhávaly, modulovaly, zkreslovaly, echovaly, hojně se využívalo playbacků. Výsledkem pak byla anarchistická koláž, hodně vycházející z prvních dvou desek Pink Floyd. Nesla v sobě vše možné – od rocku a soudobé vážné hudby (vliv Stockhausena) přes elektroniku až po různé ruchy a šumy, připomínající ladění radia a přes mikrofon náhodně zachycené rozhovory. Tyto zvukové úlety pak byly doplněny trochou surrealistických textů. Pokud jste dostatečně odvážní, album „Faust“ (1971, např. „Why Don´t You Eat Carrots?“, „Meadow Meal“) si poslechněte. V Německu sice propadlo, ale britští hippies po něm vyjeli jako vosy po medu. Po tomto albu se kapela začala věnovat jakési minimalistické elektronice, přičemž skladby dokonce získaly písňovou formu – lze vyslechnout na LP „Faust So Far“ (1972, např. „It´s A Rainy Day, Sunshine Girl“, „No Harm“, „On The Way To Abamäe“), následovaly opět koláže ovšem písně či najazzlé improvizace v nich byly přítomny („Faust Tapes“, 1973, mj. „Flashback Caruso“, „J´ai Mal Aux Dents“). V roce 1974 se kapela po posledním albu „Faust IV“ (songy „Krautrock“, „Jennifer“, „Just Second“) rozešla. Faust svým přístupem k tvorbě ovlivnil pozdější alternativní skupiny industrialu a nové vlny jako Throbbing Gristle, The Residents nebo Cabaret Voltaire.

Ve studiu Wumme natáčelo i mezinárodní avantgardní trio Slapp Happy. To tvořili Anthony Moore (ks, g, perc, theremin, voc), Peter Blegvad (g, bg, sax, clar, perc, harm, voc) a samozřejmě Dagmar Krause, diva alternativní scény, známá pozdější spoluprací s kapelami Henry Cow a Art Bears. Nejznámější deskou Slapp Happy je dvojka „Slapp Happy (Casablanca Moon)“ (1974, např. „Casablanca Moon“, „Slow Moon´s Rose“, „The Secret“, „Mr. Rainbow“, „Me And Parvati“), které obsahovalo „divnej“ pop rock. Velmi těžko pustitelné v běžných komerčních rádiích, ale přesto podmanivé. Je ovšem znát, že na další desce „Desperate Straights“ se Slapp Happy spolupracovali členové Henry Cow, neboť převážně zní jako… Henry Cow (1974/1975, např. „Extract From Messiah“, „Riding Tigers“, „Strayed“, „Bad Alchemy“, „A Worm Is At Work“). Poté se členové SH včlenili do Henry Cow a pod touto markou vzniklo LP „In Praise Of Learning“ (1975) – viz text o Rock In Opposition.

Ale vraťme se zase o pár let nazpátek.

Na začátku 70. let v Německu zrovna končilo období LSD a psychedelie, a kulturně-sociální klima poněkud zkonzervativnělo. Po vystřízlivění z revolučních let se totiž vlasatá mládež vrací zpět do reality a tedy opět k pivu a láhvím alkoholu. Ani není divu, že v té době vznikl velký počet německých hardrockových skupin (Alkatraz, Weed, Friedhof), které dnes už ani nikdo nezná. Koho ale zná téměř každý, je kapela, která tomuto hardrockovému třeštění odolala.

Tehdy se totiž na scénu dostává čtyřčlenná formace Kraftwerk. Po začátcích, v nichž je cítit vliv Johna Cage, Stockhausena a Pink Floyd (LP „Kraftwerk“, 1971, např. „Stratovarius“, „Ruckzuck“), vyrazila do světa s tím nejjednodušším a nejstudenějším soundem, takovým, jaký zatím nebyl do té doby v rocku a popu zaznamenán. Přesně dle německé filosofie „ordnung und disciplin“. Dušemi souboru byli Ralf Hütter (ks, elektronics, ds, voc) a Florian Schneider (ks, elektronics, ds, voc), v jeho nejsilnějším obsazení pak s nimi působili ještě Wolfgang Flür (el-perc) a Karl Bartos (el-perc, ks, vbf). Jejich kombinace elektroniky, rocku a robotického „tuc tuc“ rytmu vyznívala jako chladný závan chmurné, odlidštěné budoucnosti. I samotní hudebníci s vybílenými tvářemi a krátkými vlasy ulízanými dozadu, stojící v pozoru za svými synťáky, působili přinejmenším jako androidi nebo mechanické loutky. Proto je kapela mnohými škatulkáři považována za zakladatele futuristic rocku.

Náznaky změn v tvorbě Kraftwerku se objevily na trojce „Ralf & Florian“ (1973, např. „Tonebirge“, „Kristallo“, „Tanzmusik“, „Ananas Symphonie“). Přelomovým momentem v tvorbě „elektrárny“ bylo album „Autobahn“ (1974), se stejnojmenným hitem - „Autobahn“ (dále např. „Komtenmelodie 2“, „Mitternacht“). Následně uspěla i deska „Radio-Activity“ (1975, hit „Radioactivity“, dále např. „Airwaves“ – ta je jak od Jarreho, ale rok před Jarrem, „Antenna“ - ta je jak od Human League, ale čtyři roky před Human League , plus „Ohm Sweet Ohm“). A pak už šlo všechno jako na drátku – Kraftwerkům jejich „future sound“ spolkli všichni i s navijákem, a to jak v Británii, tak v Americe. V následném období je dobrou deskou „Trans-Europe Express“ (1977, hit „Showroom Dummies“, dále např. „Europe Endless“, „Trans-Europe Express“, „Metal On Metal“), ale tou nejvýznamnější je „Man Machine“ (1978 s hity „The Model“, „The Robots“, dále např. „Metropolis“, „Neon Lights“), velký úspěch měla i deska „Computer World“ (1982, hit „Computer World“ dále např. „Computer Love“, „It´s More Fun To Compute“). Kraftwerk ovlivnili spoustu kapel 80. a 90.let (včetně rapových – viz. Afrika Bambaataa) a patří k jednomu z kořenů taneční elektronické hudby deváté dekády.

Existovala i odnož Kraftwerku, zvaná Neu!, takto duo Klaus Dinger a Michael Rother, které kromě dvou vystoupení v roce 1974 nikdy nekoncertovalo a soustřeďovalo se pouze na studiové nahrávky. Zpočátku vytvářelo sound, ve kterém se sbíhaly prvky rock impresionismu, minimalismu, Can a floydů a to zejména na prvních deskách „Neu!“ (1972, např. „Hallogallo“, „Weimensee“) a „Neu! 2“ (1973, skladby „Für Immer“, „Cassetto“, „Super“). Třetí album „Neu! 3“ (1975, např. „Hero“, „Isi“, „Seeland“, „After Eight“) už v sobě mělo hodně z tvorby Kraftwerku (ale třeba i Ash Ra Tempel) a svým způsobem předznamenalo nástup nové vlny.

Je zvláštní, že většina jmenovaných skupin dobyla úspěchu v Německu teprve poté, co měly ohlas v Británii a USA, když o nich zahraniční tisk začal hovořit jako o světových kapelách. Přitom ale stále (ze zvyku?) používal hanlivé označení krautrock. S nástupem punku a new wave ve zmiňovaných zemích se začalo elektro-kapelám typu Kraftwerk, ale zejména jejich druhé generaci říkat neue deutsche welle.

Předními představiteli NDW byli např. LA Düsseldorf Klause a Thomase Dingerových, jakési pokračování Neu! s výbornými alby „LA Düsseldorf“ (1976, skladby „Düsseldorf“, „Silver Cloud“, „Time“) a „Viva“ (1978, songy „Viva“, „Rheinita“, „White Overalls“), která ovlivnila třeba i Davida Bowieho. Právě ve velkoměstě na Rýnu vznikla lokální elektronická scéna, nazývaná düsseldorfská nová vlna.

Kromě LAD jsou do ní zařazováni např. D. A. F. (Deutsch Amerikanische Freundschaft), kteří se ovšem pojmu NDW přímo vysmívali. Byli známí svým eklektickým propojením postpunku, rock impresionismu, minimalismu a jazzu. Ústřední dvojici skupiny tvořili skladatel Robert Görl (ks, electro, drums) a Gabi Delgado-Lopez (voc), přičemž v určité fázi zde působili třeba i Wolfgang Spelmans (g), Michael Kemner (bg), Chrislo Haas (electronics, bg, sax) nebo Kurt „Pyrolator“ Dahlke (electronics). Zkuste ještě zatím hodně rockové album „Ein Produkt der D.A.F.“ (1979, např. „Bild 1“, „Bild 2“, „Bild 5“, „Bild 9“, „Bild 14“, „Bild 18“), které je jakýmsi elektro-rockovým undergroundem, vzdáleně připomínajícím německou LSD-éru přelomu 60. a 70. let. Někde mezi alternativním rockem (více) a elektronikou (zatím méně) se nachází LP „Die  Kleinen und die Bosen” (1980, např. „Osten Wahrt Am Langsten“, „Nacht Arbeit“, „Gib´s Mir“, „Auf Wiedersehen“, „Was Ist Eine Welle“). Později se už jednalo o čistou elektronickou novou vlnu vycházející třeba z Throbbing Gristle, jak je ke slyšení na SP „Das Kebab-Träume“ (1980), známé desce „Alles Ist Gut“ (1981, hit „Der Mussolini“, dále např. „Sato Sato“, „Als War´s das Letzte Mal“, „Alles Ist Gut“, „Mein Herz Macht Bum““) či elpí „Gold Und Liebe“ (např. „Sex Unter Wasser“, „Liebe Auf Den Ersten Blick“, „Ich Will“, „Verschwende Deine Jugend“).

Patří sem i projekt Der Plan, , jakási pobočka D.A.F. (působili zde třeba Robert Görl a  Kurt Dahlke). První eponymní singl projektu „Der Plan“ spatřil umělé světlo mechanického světa v roce 1979. Na debutovém albu „Geri Reig“ (1980, dále např. „Adrenalin Lässt Das Blut Kochen“, „Ich Bin Schizophren“, „Persisches Cowboy Golf“, „Hans Und Gabi“, „Commerce Exterieur Mondial Sentimental“) jsou pak slyšet zřetelné vlivy industriálních Throbbing Gristle a úletových The Residents. Další singl DP, elektro-reggae skladbička „Da Vorne Steht Ne Ampel“, se pro svoji melodičnost již stala malým hitem. Druhé LP „Normalette Surprise“ ale spíše navazovalo na experimentální sound prvního alba (1981, např. „Renate“, „Leb Doch“, „FRL. Nicol“, „Ich Bin Ein Komputer“). Trojka pak byla soundtrackem k filmu Rainera Kirberga „Die Letzte Rache“ (1983, např. „Die Zerstörung Der Grossen Stadt“, „Die Wuste“, „Der Todesmonolog“, „So Wurden Wir Zu Ihm Gemein“).

Zařazujeme sem i punkové S.Y.P.H., spolupracující s Holgerem Czukayem (LP „S.Y.P.H.“, 1981). Stejně tak pocházeli z Düsseldorfu členové projektu Die Krupps, což byla kombinace primitivní elektroniky a tvrdého industrialu. Jest ku poslechu kupříkladu na debutu „Stahlwerksymphonie“ (1981, např. „Stahlwerksymphonie“, „Wahre Arbeit, Wahrer Lion“). Na konci dekády se kapela přihlásila ke stylu EBM. Do NDW patří i popovější trojice Rheingold s eponymním albem „Rheingold“ (1980, hit „Dreiklangsdimensionen“, dále např. „Fluss“, „Graffitis“, „Himmelgeist“). V roce 1982 udělala hudbu k filmu „Der Fan“ (režie Eckhart Schmidt), v němž si hlavní roli střihl zpěvák a kytarista kapely Bodo Staiger.

Nyní opustme düsseldorfské a vyražmež do jiného města, potažmo do jiného státu.

K neue deutsche welle můžeme zařadit i hamburské Trio (Gert „Kralle“ Krawinkel – g, Stephan Remmler – voc, ks, Peter Behrens - ds), které poněkud účelově zmiňujeme v kapitole new romance, přestože se stylem samotným nemělo nic společného. To jsou ti hoši, kteří do boje vyrazili s ostrou punkovou kytarou a dětským japonským synťákem (Casio VL-1) a na začátku eighties se proslavili jednoduchými, v podstatě minimalistickými peckami jako např. „Da Da Da Ich Lieb Dich Nicht Du Liebst Mich Nicht Aha Aha Aha“, „Halt Mich Fest Ich Werd Verrückt“, „Bum Bum“, „Herz Ist Trumpf“, „Bye Bye“ či „Drei Mann Im Doppelbett“. Většinu z těchto songů pak uslyšíte na porozpadové kompilaci „5 Jahre Zuviel“ (1986), což nám lehce napovídá, že ve druhé půli osmdesátek Trio už ve své činnosti nepokračovalo. 

V Mnichově zase tvořila skupina Spider Murphy Gang multiinstrumentalisty Willie Duncana a zpěváka a basisty Günthera Sigla. Vešla ve známost svým hitem „Skandal Im Sperrbezirk“ ze svého asi nejznámějšího alba „Dolce Vita“ (1981, dále např. „Schickeria“, „Wer Wird Denn Woana“, „Dolce-Vita-Rita“). O rok později měla hitíky ve skladbách „Wo Bist Du?“ a „Ich Schau Dich An /Peep Peep/“. Do německé nové vlny je počítána také zpěvačka Nena se stejnojmennou západoberlínskou kapelou (song „99 Luftballons“). Té je věnován krátký text v kapitole Mezi rockem a popem. Do škatulky NDW publicisté házejí také švýcarskou skupinu Grauzone, která fungovala někdy v první polovině 80. let. Může za to elektro-hit „Eisbär“ a další podobné „kraftwerky“ jako např. „Moskau“, „Ein Tanz mit dem Tod“, „Film 2“ a to i včetně srandovně znějícího „love“ songu „Ich lieb sie“, který jako by byl kombinací robotického elektra a toho nejstupidnějšího klišé v italském popu.

Nu, a to by k německým elektrárnám bylo asi tak všechno.