Hard rock britských ostrovů a Evropy

Dekády: 70. léta

Žánry: Hard rock & Heavy metal

Autor: Petr Hrabalik

Rainbow, zleva Jimmy Bain, Cozy Powell, Ronnie James Dio, Ritchie Blackmore, Tony Carey, 1976-77

Pokud vynecháme Cream, kteří se rozešli v roce 1968, tak první opravdu hlučnou skupinou z ostrovů byli samozřejmě The Who, jejichž miniprofil ze sixties jsme uvedli v kapitolce „Who were The Who“. Ve stejné sestavě – Pete Townshend (g, ks, voc), Roger Daltrey (voc, harm), John Entwistle (bg, voc), Keith Moon (ds) – vstoupil soubor i do sedmdesátých let, kde však jeho aktivita střídavě klesala střídavě stoupala. Nicméně pořád to byla ta stará divoká parta ze sixties – řádně hlučná a s naprostou podiovou anarchií. Pete v roce 1971 punkově prohlásil: „Myslíme to vážně. Nestaráme se o sebe, ani o svoji budoucnost. Chtěli jsme poslat do prdele systém, starší generaci, hipíky, rockery, nahrávací byznys, Beatles, i sami sebe. To poslední se nám podařilo nejlíp.“ A tak stále vysoko skákal a bušil do kytary stylem „větrný mlýn“, který sám vymyslel, Daltrey stále vyhazoval mikrofony nad sebe nebo jimi mlátil do Keithových činelů a Moonie stále bubnoval svým rozevlátým stylem – zlé jazyky tvrdí, že měl okolo sebe hory bubnů a činelů zejména proto, aby, když dá ránu, něco trefila. Nu, a basový ekvilibristik Entwistle stál pořád opodál a snažil se běsu těch tří bláznů dát jakýsi řád.

Po fantastickém koncertním albu „Live In Leeds“ (1970) a vynikající řadovce „Who´s Next“ (1971) napsal Townshend další rockovou operu, která dostala název „Quadrophenia“ (1973). Byla sice vcelku úspěšná (zejména v USA), ale nejvíce ji proslavil později natočený stejnojmenný film (1979, režie Franc Roddam). Mezitím byl zfilmován také majstrštyk kapely „Tommy“ (1974, režie Ken Russell) s Daltreym v hlavní roli.  Jelikož se natáčení zúčastnili i Townshend s Moonem, dostal Entwistle volnou ruku se sestavením kompilace raritních nahrávek The Who – ta pak vyšla pod názvem „Odds & Sods“ (1974) a byla výborná.  Kapela se pak vrhla do natáčení (solidní řadovka „The Who By Numbers“, 1975) a do koncertování. Ale v roce 1978 těsně po vydání studiové desky „Who Are You“ prohrál svůj boj s alkoholem a prášky největší úlet kapely, bubeník Keith Moon. Byl nahrazen Kenney Jonesem (ex-Faces) a The Who fungovali ještě asi pět let, než se rozešli.

Každopádně i v 70. letech po nich zůstala spousta skvělých skladeb – jmenujme např. „Baba O´Riley“, „Bargain“, „Won´t Get Fooled Again“, „Behind Blue Eyes“, „Going Mobile“, „Love Ain´t For Keeping“, Getting True“, „Join Together“, „Relay“, „Pure And Easy“, „Baby Don´t You Do It“, (pův. interpretováno Marvinem Gayem), „Put The Money Down“, „Too Much Of Anything“, „Real Me“, „The Punk And The Godfather“, „Is It In My Head“, „I´ve Had Enough“, „5:15“, „Love Reign O´er Me“, „How Many Friends", „In A Hand Or A Face“, „Slip Kid“, „Squeeze Box“, „New Song“, „Trick Of The Light“, „Who Are You“, „Had Enough“ či „Sister Disco“. Jestli chcete vidět The Who naživo, je dobré si obstarat třeba dokument „Live At The Isle Of Wight Festival 1970“ (vyšel v r. 1998) nebo Tangled Up In Who“, což je koncert The Who v Tanglewoodu v roce 1970 (vyšel v r. 2005). Celkový pohled na koncerty kapely v letech 1965-89 dodá dokument „Thirty Years Of Maximum R&B Live“ (1994). Ceněno je i video „The Who At Kilburn: 1977“ (1977). O kapele byl v závěru seventies natočen také dokument „The Kids Are Alright“ (1979, režie Jeff Stein).

Ze samostatných prací členů The Who lze od zpěváka Rogera Daltreyho zmínit album „Daltrey“ (1973, hitovka „Giving It All The Way“ dále např. It´s Hard Life“, „Thinking“, „One Man Band“), zbytek byl podprůměr. Možná připomeňme některé songy jako třeba „Near To Surrender“, One Of The Boys“ nebo „Avening Annie“Who-ácký kytarista a zpěvák Pete Townshend na sebe upozornil albem „Who Came First“ (1972, např. „Pure And Easy“, „Time Is Passing“, „Evolution“, „Parvardigar“). V té době už byl ovlivněn učením indického mystika Mehera Baby, kterému vénoval také jedno album. A protože v Babovi jel i basista Ronnie Lane (ex-Faces) společně s Petem natočili LP „Rough Mix“ (1977, např. „Keep Me Turning“, „Rough Mix“, „Heart To Hang Onto“, „My Baby Gives It Away“). Poté Townshend zplodil trošku do punku a new wave hozenou desku „Empty Glass“ (1980, hit „Let My Love Open The Door“, dále např. písně „Rough Boys“, „Jools And Jim“, „Gonna Get Ya“). Baskytarista a zpěvák John Entwistle si ze všech členů The Who počínal nejaktivněji – během seventies natočil čtyři sólové desky. Debutoval kvalitním hardrockovým LP s „optimistickým“ názvem „Smash Your Head Against The Wall“ (1971, např. „My Size“, „Pick Me Up /Big Chicken/“, „I Believe In Everything“, „What Are We Doing Here?“ plus cover „Heaven And Hell“, pochopitelně od The Who, v reedici ještě „Cinnamon Girl“, pův. od Neila Younga). Ceněno bylo i jeho druhé album „Whistle Rymes“ (1972, např. „I Feel Better“, „I Found Out“, „Apron Strings“, „Who Cares“, „Ten Little Friends“).  Z dalších, již průměrnějších elpí LP, bych jmenoval snad „Rigor Mortis Sets In“ (1973, např. „Gimme That Rock´n´Roll“, „Made In Japan“, „Peg Leg Peggy“ plus cover „My Wife“, pův. od The Who).  

Nyní se vraťme zase zpět do konce šedesátých let a pojďme si nejprve uvést ty tvrdé kapely, jejichž sound hodně vycházel z bílého rhythm & blues.

Asi bych začal s londýnskou skupinou Ten Years After, kterou vedl proslavený kytarista a zpěvák Alvin Lee. Ani ne rok po své woodstockovské slávě a ve stejné sestavě (kromě Alvina ještě  Leo Lyons – bg, Ric Lee – ds a Chick Churchill – ks) vypustila průměrná a vcelku úspěšná alba „Cricklewood Green“ (1970, hit „Love Like A Man“, dále např. „Circles“, „Sugar The Road“, „Me And My Baby“) a lepší „Watt“ (1970, např. „Think About The Times“, „I´m Coming Out“, „My Baby Left Me“, „She Lies In The Morning“). Ve stejném období se zúčastnili dalšího ze slavných fesťáků – akce na Isle Of Wight. Poté „alvinovci“ natočili asi svoji nejlepší desku vůbec „A Space In Time“ (1971, songy jako „One Of These Days“, „Let The Sky Fall“, „I´d Love To Changes The World“, „Over The Hill“, „Here They Come“), plnou zvukové psychedelie, vybrnkávaných ploužáků a hard rocku. Pak ale následoval pozvolný pokles zájmu o TYA – ne že by to bylo nějak špatné, spíše průměrné a to zejména díky Alvinovu stejnému a poněkud klišovitému skladatelskému mustru. Přesto mají alba z této doby spoustu příznivců a tak bych je jmenoval: jsou to „Rock & Roll Music To The World“ (1972, mj. „You Give Me Loving“, „Turned Off TV Blues“, „Choo Choo Mama“, „Convention Prevention“, Standing At The Station“) a „Positive Vibrations (1974, např. „Positive Vibrations“, „Nowhere To Run“, „Look Me Straight Into The Eyes“, „I Wanted To Boogie“). Nakonec se ale Ten Years After v polovině 70. let rozpadli.

On už totiž Alvin Lee drahnou dobu předtím přemýšlel, že by svůj pohled na rockovou muziku zkusil trochu pozměnit. Táhlo ho to k určitému zjemnění - folk-rocku, country a gospelu. Nejprve se spojil s křesťanským zpěvákem a kytaristou Mylonem LeFavrem a pod jednoduchou markou Alvin Lee & Mylon LeFevre spolu (s vydatnou podporou George Harrisona) natočili vírou naplněné LP „On The Road To Freedom“ (1973, např. „On The Road To Freedom“, „We Will Shine“, „I Can´t Také It“, „Riffin´“ plus cover „So Sad /No Love Of His Own/“, pův. od George Harrisona). Hned další album ale natočil už pod svým jménem (nebo spíše pseudonymem) Alvin Lee – šlo o soul-rockovou double-desku „In Flight“, takto živák plný coverů, zejména r´n´r charakteru (1974, např. „Got To Keep Moving“, „Going Through The Door“, „Every Blues You´ve Ever Heard“, „Ride My Train“, „How Many Times“). Další alba ze seventies jsou taková nejednoznačná, obsahují občas slušné songy, ale taky hodně vaty. Z nich bych připomněl tvrdší LP „Pump Iron!“ (1975, mj. „Let The Sea Burn Down“, „You Told Me“, „Have Mercy“, „Darkest Night“, „Burnt Fungus“). No a ještě z oné dekády pár vybraných skladeb – „Chemicals, Chemistry, Mystery & More“, „Break Jam“, „Ain´t Nothin´ Shakin´“, „Ride On Cowboy“, „Devil´s Screaming“, „Gonna Turn You On“, „No More Lonely Nights“  plus cover „Hey Joe“, známý v interpretaci Jimi Hendrixe

Jedním z nejstarších souborů tvrdého stylu byli Groundhogs kytaristy a zpěváka Tonyho McPhee, kteří vznikli už v roce 1963. Tehdy „po chicagsku“ bluesovali (no, spíše „po detroitsku“, protože jejich koněm byl hlavně John Lee Hooker), ale vzápětí se rozpadli. Na konci dekády McPhee kapelu obnovil - zpočátku jako bluesovou, později jako vyloženě hardrockovou, modelu někde mezi Free a Led Zepp. Byla též známa svými sociálně a politicky kritickými texty. Za nejlepší alba jsou považována „Thank Christ For The Bomb“ (1970, např. „Strange Town“, „Eccentric Man“), „Split“ (1971, songy „Split – Part l, Part ll, Part lV“, „Groundhog“) a „Who Will Save The World? The Mighty Groundhogs“ (1972, např. „Earth Is Not Room Enough“, „Bog Roll Blues“, „The Grey Maze“). Velšsko-anglická blues-rocková skupina Savoy Brown vstoupila do 70. let v počtu čtyř členů, přičemž stále mezi nimi byli zakladatel Kim Simmonds (voc, g, p) a také Dave Peverett (g, voc). V roce 1970 natočila album „Looking In“ (např. „Poor Girl“, „Sunday Night“, „Looking In“, „Leavin´ Again“), a o rok později už bez Peveretta (který založil Foghat) další ceněnou desku „Street Corner Talking“ (1971, např. „Tell Mama“, „Street Corner Talking“, „Time Does Tell“, „Let It Rock“). Klasická žánrová kapela.

Bývalý „animal“, anglický zpěvák Eric Burdon se etabloval v Kalifornii. Nejprve natočil dvě alba s funk-partou War: „Eric Burdon Declares ‚War‘“ (1970, hit „Spill The Wine“, dále např. „Blues For Memphis Slim“ plus bluesový Loudermilkův cover Tobacco Road“) a 2LP „The Black-Man´s Burdon“ (1970, např. „Spirit“, „Gun“, „Pretty Colours“, „Out From Nowhere“, „Jimbo“ plus cover „Paint In Black“, pův. od Rolling Stones). Následně byla zrealizována deska Burdona s jump-bluesmanem Jimmy Withersponem pod názvem „Guilty!“ (1971, např. „Soledad“, „Headin´ For Home“, plus covery „Steam Roller“, pův. od Jamese Taylora, a The Laws Must Change“, pův. od Johna Mayalla). Z prvního Erikova samostatného alba stojí za poslech song „Sun Secrects“, druhá deska „Stop“ je již lepší (1975, např. „Stop“, „Funky Fever“, „Gotta Get It On“, „I´m Lookin´ Up“). Burdon se pak načas vrátil k War, poté udělal samostatné hardrockové LP „Survivor“ (1977, např. „Rocky“, „P.O.Box 500“, „Woman Of The Rings“ plus cover „Tomb Of the Unknown Singer“, pův. od Jonnie Barnetta) a ve stejné době došlo k znovuobnovení jeho původní skupiny Animals

Exponent londýnského hippiesovského undergroundu, parta z Warwicku zvaná Edgar Broughton Band fungovala i v první polovině 70. let, přestože zájem o ni poněkud ochladl. Ona totiž pomalu opouštěla tvrdý bigboš a spíše experimentovala s folk-rockem. Nicméně nadále ji vedli bratři Edgar (voc, g) a Steve (ds) Broughtonovi a nadále vydávala vcelku ucházející desky. Jako ukázku bych uvedl asi alba „Edgar Broughton Band“ (1971, psychedelic folk hit „Evening Over Rooftops“, dále např. „The Birth“, „Don´t Even Know Which Day It Is“, „Thinking Of You“, „For Doctor Spock“), „In Side Out“ (1972, např. „Sister Angela“, „Homes Fit For Heroes“, „Double Agent“, „It´s Not You“) a „Bandages“ (1975, např. „Speak Down The Wires“, „John Wayne“, „Love Gang“). Z dalších songů bych asi připomněl ještě „Someone“ a „Eviction“.

Už v roce 1967 založil kytarista a Jeff Beck svoji Jeff Beck Group, tvrdou a agresivní bluesárnu, o níž píšeme v kapitole „Dítka Kornerova, Bondova, Mayallova a B.B. Kingova“. Po jejím rozpadu se dal dohromady s duem Bogert-Appice neboli rytmickou sekcí skupiny Vanilla Fudge . Ovšem hned poté měl tento pěstitel koček těžkou autohavárii a po uzdravení už s jinými hudebníky obnovil kapelu pod názvem Jeff Beck Group Mark ll (měl tam třeba zpěváka a kytaristu Bobby Tenche, co hrál později s Bakerem nebo Streetwalkers, a taky Cozy Powella, pozdějšího bicmana Bedlam, Rainbow, Whitesnake, Black Sabbath a dalších). Celkem nic moc, i když třeba deska „Rough And Ready“ (1971, např. „I´ve Been Used“, „Jody“, „Got The Feeling“, „Short Business“, „Situation“) vcelku jde. Po rozpadu „dvojky“ natočil Beck pár průměrných alb s torzy bývalých známých kapel, přičemž jim to vždycky šlo líp na koncertech než ve studiu, což je třeba případ po třech letech obnovené trojice Beck, Bogert & Appice (to se Beck dal znovu do holportu s již zmíněnou rytmickou sekcí kapel Vanilla Fudge a Cactus). Trio ve třiasedmdesátém natočilo album pod uvedenou značkou „Beck, Bogert & Appice, které je sice slušné (1973, např.  songy  „Lady“, „Oh To Love You“ či covery „Black Coat Man“, pův. od Dona Nixe, „I´m So Proud“, pův. od Curtise Mayfielda a „Superstition“ pův. od Stevie Wondera), ale dvojalbový živák „Live In Japan“ (1973) je prostě lepší (větší huť). Kapela byla našláplá, jenomže pak se opět projevila Jeffova problematická povaha – během amerického turné to jednoho dne prostě zabalil a odjel domů. A firma BB&A ze dne na den skončila!

Nakonec se Jeff Beck vrhl na sólovou dráhu s určitým pošilháváním po nafunklém jazz rocku. A v těchto nových vodách se mu vcelku dařilo. Výborná je třeba instrumentální deska „Blow By Blow“, na které mu hraje klávesy Stevie Wonder (1975, např. „Scatterbrain“, „Freeway Jam“, „Air Blower“, „Diamond Dust“, „You Know What I Mean“) nebo alba s Honzou Hammerem: „Wired“ (1976, „Blue Wind“, „Sophie“, „Led Boots“, „Play With Me“ plus cover „Goodbye Pork Pie Hat“, pův. od Charlese Minguse) a koncertní lahůdka „Jeff Beck Live With Jan Hammer Group“ (1977, např. „Freeway Jam“, „Earth /Still Our Only Home“/, „Full Moon Boogie“, „Darkness/Earth In Search Of A Sun“, „Blue Wind“). Seventies zakončil Beck průměrným albem „There & Back“ (1980, např. „The Final Peace“, „Star Cycle“, „You Never Know“, „Space Boogie“).

Svižná tvrdá boogie vypalovala jako cejchy do posluchačů skupina Climax Blues Band ze Staffordu. A občas je proložila téměř „zeppelínskými“ blues (např. „St. Michael´s Blues“, „So Many Roads“). Také na to měla ve svém středu velice schopné chlapíky - saxofonistu Colina Coopera, zpěváka a basistu Dereka Holta a kytaristu Pete Haycocka. Nejlepší období měla kapela v době alb „Plays On“ (1969), „Tightly Knit“ (1971) a „Rich Man“ (1972) - z té doby pocházejí nejen výše zmíněné songy, ale i některé další jako třeba „Flight“, „Shake Your Love“, „Standing By The River či „All The Time In The World“. Později přišly třeba písně „Let´s Work Together“ nebo „I Am Constant“. Ovšem nejúspěšnější byl CBB ve druhé polovině 70. let, kdy měl v hitparádách pop-soulové cajdáky typu „Couldn´t Get It Right“ či „I Love You“. Soubor se jimi prosazoval zejména v USA.

Valivý bluesový hard rock s dobrou prací kytary a vokálem W. G. „Snuffy“ Waldena předvádělo v Londýně usazené, americké trio  Stray Dog. Stručně řečeno – něco mezi Mountain, Free a Hendrixovými Experinece. Dalšími členy byli Alan Roberts (bg, voc, ks) a Leslie Sampson (ds, bvoc, ex-Road). Zkuste album „Stray Dog“ (1973, hit „Chevrolet“, dále např. „Speak Of The Devil“, „Crazy“, „Slave“, „Tramp /How It Is/“) - velmi šťavnatá deska.  Stejně jako živák „Fasten Your Seat Belts“, který krom zmíněných kusů obsahuje i songy jako „You Know“ nebo desetiminutovku „The Journey“ (1973, vyšel ale až o dvacet let později). V roce 1974 se trio rozšířilo o další kytaru, zpěv a klávesy a… šlo to do kytek. Z té doby pochází téměř AOR-ová deska „While You´re Down There (1974, např. „Worldwinds“, „Pieces“, „Calamity Jane“ /poněkud obšlehnutý motiv z „All Along The Watchtower“/, „I Would“, „Junkyard Angel“). Rok, dva se „toulavej pes“ ještě bez zájmu potuloval a pak zmizel.

Jen o kousek vedle výše zmíněného Becka stáli londýnští Free, kteří svůj pomalý valivý hard rock také kombinovali s rhythm & blues a jejich sound vcelku připomínal Cream. Hvězdou souboru byl zpěvák s téměř černošským hlasem Paul Rodgers. Bubeníku Simonu Kirkeovi se zase přičítá vymyšlení takového toho bigbítu „s těžkou prdelí“, velmi oblíbeného u českých tancovačkových skupin 70. let. Dalšími členy Free byli ještě baskytarista Andy Fraser a talentovaný, ale psychicky nevyrovnaný kytarista Paul Kossoff. Kapela teenagerských mániček – když měli první koncert, bylo jim mezi patnácti a osmnácti -  začala působit na konci 60. let, ale její první dvě (a vůbec ne špatná) elpí „Tons Of Sobs“ (1968) a „Free“ (1969) se prodávala vcelku mizerně. Vše se otočilo v roce 1970 když se po vydání singlu „All Right Night“ a alba „Fire And Water“ Free zúčastnili megafestivalu na Isle Of Wight – najednou začali být v kursu. Následoval výborný živák „svobodných“ „Free Live!“ (1971), ale kapela je v té době bohužel v rozkladu a to díky osobním třenicím (skladatelé Rodgers a Fraser) a drogám (Kossoff).

Nějakou dobu v podstatě nefunguje, až se nakonec sejde v původní sestavě na natočení velmi dobrého alba  „Free At Last“ (1972). Poté Fraser definitivně odchází a místo něj přichází hned dva hudebníci, Tetsu Yamauchi (bg) a John „Rabbit“ Bundrick (ks, bvoc), s nimiž je realizováno poslední elpí, opět kvalitní „Heartbreaker“ (1973). Z kompilací rozhodně potěší double „The Free Story“ (1974), obsahující to nejlepší ze všech desek. Nejznámější skladbou Free je zmíněný hit „All Right Now“,. Z dalších hitů či víceméně slavných skladeb bych jmenoval tyto: „Worry“, „I´m A Mover“, „Walk In My Shadow“, „Sweet Tooth“, „Broad Daylight“, „Mouthful Of Grass“, „Woman“, „Trouble On Double Time“, „Fire And Water“, „Oh I Wept“, „Heavy Load“, „Mr. Big“, „Be My Friend“, „The Stealer“, „My Brother Jake“, „Get Where I Belong“, „A Little Bit Of Love“  „Travelling Man“, „Catch The Train“, „Soldier Boy“, „Come Together In The Morning“, „Wishing Well“, „Common Mortal Man“, „Seven Angels“ a „Heartbreaker“.  Free se definitivně rozpadli v roce 1973.

Dva z Free, zpěvák Paul Rodgers a bubeník Simon Kirke, se vzápětí spojili s s ex-členem King Crimson basákem a zpěvákem Bozz Burrellem a kytaristou Mickem Ralphsem z party Mott The Hopple a založili superskupinu Bad Company. A pokud už tedy superkapela, tak tedy i supermanažér – pod své medvědí tlapy si „špatnou společnost“ vzal boss Led Zeppů, starý mafián Peter Grant.  Kapela vyloženě vycházela ze soundu Free, tzn. hrála pomalý, zatěžkaný bluesový hard rock s výborným Paulovým vokálem. Hm, hudba podobná, ale na rozdíl od „svobodných“ prodeje desek Bad Company stály hodně vysoko, první tři byly posypány platinovým deštěm. Nejúspěšnější deskou bandu byla hned ta první, „Bad Company“ (1974), s hitem „Can´t Get Enough“ a dalšími zajímavými skladbami „Ready For Love“, „Bad Company“,„Movin´ On“ a „Seagull“.

O rok později natočila kapela dobré album „Straight Shooter“ (1975, hit „Feel Like Makin´ Love“, dále např. „Good Lovin´ Gone Bad“, „Shooting Star“, „Deal With The Preacher“, „Wild Fire Woman“),  opět platinové – to se nakonec přihodilo i následnému opět slušnému elpí „Run With The Pack“ (1976, leiber-stollerovský hit „Young Blood“, dále např. „Run With The Pack“, „Simple Man“, „Live For The Music“, „Honey Child“). Pak už se hudba „špatné společnosti“ tak nějak opakovala, tedy vyberu z posledních tří alb klasické sestavy jen jedno: jakžtakž ucházející desku „Desolation Angels“ (1978-79, např „Rock´n´Roll Fantasy“, „Gone, Gone, Gone“, „Early In The Morning“, „Evil Wind“) a doplním songy z ostatních jako např. jako  „Burning Sky“, „Like A Water“ a „Electric Land“. Bad Company svým klasickým hardrockovým soundem předznamenali tvorbu například takových Whitesnake.

Další ex-člen Free, basák Andy Fraser dal dohromady kvalitní, ale krátce působící kapelu Sharks, v níž pěl téměř „stewartowsko-cockerovský“ zpěvák Snips, hrál kytarista Chris Spedding (ex-Nucleus) a do bicích bušil Američan Marty Simon. „Žraloci“ se prezentovali albem „First Water“ (1973, např. „World Park Junkies“, „Ol´ Jelly Roll“, „Snakes And Swallowtails“, „Steal Away“, „Follow Me“). Hned po jeho natočení odešel zakladatel Fraser, jehož nahradili „Busta“ Cherry Jones (bg) a Nick Judd (ks). Tato nová sestava vydala dobrou desku „Jab It In Yore Eye“ (1974, „Kung Fu“, „Sophictication“, „Baby Shine A Light“, „Surrender“), nicméně ještě téhož roku se rozešla. V této souvislosti bych uvedl i samotného Speddinga a jeho desku „Chris Spedding“ (1976, hit „Motor Bikin´“, „Guitar Jamboree“, „Hungry Man“, „Boogie City“). Nu a čtvrtý člen, jeden ze zakladatelů Free, kytarista Paul Kossoff dopadl nejhůře – po několika otravách, způsobených drogami a chlastem, a jednom návratu ze spárů klinické smrti, nakonec zemřel v roce 1976 ožralý a sjetý prášky na letecké lince Los Angeles – New York. Budiž naň vzpomenuto poslechem jeho autorské desky „Back Street Crawler“ (1973, např. „Tuesday Morning“, „Time Away“, „I´m Ready“, „Molten Gold“) a albem „The Band Plays On“ jeho následné kapely Back Street Crawler (1975, např. „Hoo Doo Woman“, „Train Song“, „It´s A Long Way Down To The Top“, „Jason Blue“, „New York, New York“), jíž dal do kupy s Terry Slesserem (voc) a Mikem Montgomerym (ks)..

Kapela Spooky Tooth s dvěma výbornými soul-bluesovými zpěváky a hráči na klávesy Mike Harrisonem a Gary Wrightem na palubě vstoupila do 70.let svým rozchodem. Oba hlavní protagonisté si natočili nějaká ta sólová alba, ale po dvou letech se znovu dala znovu do kupy, přičemž do ní přišel kytarista Mick Jones (pouhá shoda jmen s kytaristou The Clash), kterého přivedl Wright. Albově začala  dobrým, tvrdým elpím „You Broke My Heart, So I Busted Your Jaw“ (1973, např. „Cotton Growing Man“, „Old As I Was Born“, „Self Seeking Man“, „This Time Around“, „Holy Water“). A jak byla po svém znovuzrození plna aktivit, ještě v tomtéž roce přišlo další, tentokrát slabší LP „Witness“ (1973, např. „Wings On My Heart“, „As Long As The World Keeps Turning“, „Don´t Ever Stray Away“). Pak odešel Harrison a „strašlivej zub“ se vypjal k výbornému albu „The Mirror“ (1974, např. „Fantasy Satisfier“, „Two Time Love“, „Woman And Gold“, „Hell Or Hight Water“, „Kyle“). Bohužel hned po něm se skupina podruhé rozešla.

Následně vydali oba byvší zpěváci Spooky Tooth svá alba:Mike Harrison neúspěšné „Rainbow Rider“ (1975, např. „Easy“, „You And Me“ plus covery „Maverick Woman Blues“, pův. od Dona Nixe a „I´ll Keep It With Mine“, pův. od Boba Dylana). Gary Wright měl  za sebou – stejně jako Mike - vcelku zajímavé nahrávky už v době prvního rozpadu, konkrétně třeba hardrockové album „Extraction“ (1971, např. „Get On The Right Road“, „I Know A Place“, „The Wrong Time“, „Too Late To Cry“) a jemnější  desku „Footprint“ (1972, např. „Give Me The Good Earth“, „Whether It´s Right Or Wrong“, „Two Faced Man“, „Love To Survive“, „If You Treat Someone Right“). Nebylo to špatné, ale žádného většího sukcesu nepobraly. Wrightovy další pokusy po druhém rozpadu ST z půle seventies už byly naopak úspěšné; místo hammondek zakoupil synťáky a nechal se inspirovat na jedné straně art rockem a na druhé samozřejmě soudobým pop-rockem typu Fleetwood Mac. Nejvíce se prodávalo LP „The Dream Weaver“ (1975, hity „The Dream Weaver“, „Love Is Alive“, dále např. „Made To Love You“, „Let It Out“, „Power Of Love“). Bodovalo i jeho album „The Light Of Smiles“ (1977, např. „Time Machine“, „I Am The Sky“, „Phantom Writer“, „Are You Weepin´“). Pak ale Wright omámen úspěchem začal načmuchávat i disko, a kvalita jeho muziky šla do kytek. V roce 1981 měl ještě hit „Really Wanna Know You“, pak se na dlouhý čas odmlčel.

A co udělal po rozpadu Spooky Tooth Mick Jones? Ten si v USA založil Foreigner

Na velmi krátký čas se vrátila na scénu birminghamská parta Spencer Davis Group, samozřejmě opět pod vedením kytaristy a zpěváka Spencera Davise. V tomto návratu ho podpořili Pete York (ds), Eddie Hardin (voc, ks), Ray Fenwick (g, voc) a Charlie McCracken (bg). Reunion proběhl v období 1973-74 a zbyla po něm dvě průměrná, převážně hardrocková alba: „Gluggo“ (1973, např. „Today Gluggo, Tomorrow The World“, „The Screw“, „Don´t Let It Bring You Down“, „Catch You On The Rebop“, v reedici ještě „Mr.Operator“) a „Living In A Back Street“ (1974, např. „Living In A Back Street“, „Sure Need A Helping Hand“, „No Reason“, „Hanging Around“).

Z dalších ostrovních bluesově laděných kapel uveďme např. britské Blodwyn Pig kytaristy Micka Abrahamse (viz. text Dítka Kornerova), a také vlastní Mickův projekt The Mick Abrahams Band (LP „Mick Abrahams“, 1971, songy „Greyhound Bus“, „Awake“, „Winds Of Change“, „Seasons“), a pak samozřejmě irské trio Skid Row v čele s význačným šestistruňákem Gary Moorem s deskami „Skid“ (1970, např. „Unco-Up Showman Blues“, „New Faces Old Places“, „Mad Dog Woman“) a „34 Hours“ (1971, např. „Night Of The Warm Witch“, „First Thing In The Morning“, „Go, I´m Never Gonna Let You“). Moore se pak několikrát octl v Thin Lizzy (viz níže) a posléze se vydal na úspěšnou sólovou dráhu.

No, a když Irové, tak tedy Irové. Po rozpadu kapely Taste založil její vedoucí, zpěvák a kytarista Rory Gallagher (dále ještě harm, mand, sax) velice tvrdou hard-bluesovou skupinu, kterou nazval vcelku prostě Rory Gallagher Band. Jediným muzikantem, který v ní hrál s Rorym od začátku po celé další dvě dekády byl baskytarista Gerry McAvoy, hráči na ostatních postech se střídali. Kapela hned v úvodu sedmdesátých let natočila dobrá elpí „Rory Gallagher“ (1971, např. „Laundromat“, „Just The Smile“, „I Fall Apart“, „For The Last Time“, „Hands Up“) a „Deuce“ (1971, např. „Used To Be“, „I´m Not Awake It“, „Whole Lot Of People“, „Crest Of A Wave“, „Maybe I Will“) a později výborný živák, zaznamenaný na albu „Live! In Europe“, kde Gallagher kromě svých songů „Laundromat“ a „In Your Town“ pere do publika buď jím zaranžované tradicionály anebo převzaté bluesárny (1972, mj. „Bullfrog Blues“, či cover „Messin´ With The Kid“, pův. od Junior Wellse). Co se kvality týče, totéž lze říci i o řadovce „Tattoo“ (1974 např. „Cradle Rock“, „Tattoo´d Lady“, „A Million Miles Away“, „They Don´t Make Them Like You Anymore“, „Livin´ Like A Trucker“, „Admit It“) a další koncertní desce RGB, jíž je live double album „Irish Tour ´74“ (1974). Na něm tvoří většinu kousků songy ze jmenované řadovky plus několik starých bluesových coverů.

Rory to prostě uměl ďábelsky zmáčknout – slul vynikající kytarovou technikou, a díky silné inklinaci k blues byl občas nazýván „irským Ericem Claptonem“, což má určitou logiku (nakonec i v tom, že oba byli těžkými alkoholiky), nicméně oproti elegantnímu Slowhandovi byl mnohem větší divočák. Já bych ho s jeho stylem hry hodil i někam k Alvinovi Lee (Ten Years After) a ceppelínovi Jimmy Pageovi. Už proto šly Gallagherovi tak dobře třeba ty živáky. Ze studiových desek bych ještě připomněl LP „Calling Card“ z roku 1976 (např. „Moonchild“, „Country Mile“, „Edged In Blue“, „Secret Agent“„Do You Read Me?“, v reedici ještě „Rue The Day“) a energetické nářezy „Photo-Finish“ (1978, např. „The Mississippi Sheiks“, „Cloak & Dagger“, „Fuel To The Fire“, „Brute Force & Ignorance“, v reedici ještě „Early Warning“) a zejména „Top Priority“ (1979, např. „Follow Me“, „Philby“, „Wayward Child“, „Keychain“, „Just Hit The Town“). Z ostatních Roryho alb ze seventies bych vybral skladby jako třeba „Walk On Hot Coals“, „Ain´t Too Good“, „Lost At Sea“

I živák ex-člena Cream a Derek & The Dominos Erica Claptona „Eric Clapton´s Rainbow Concert“ (1973) stojí vcelku za poslech. Bohužel „slow hand“ toho jinak hudebně moc v 70. letech nenatropil. V první půlce dekády se věnoval spíše fetu (koks a heroin), rasistickým narážkám a obskakování Harrisonovy partnerky Pattie. Navíc poté, co se mu podařilo dostat se ze závislosti na heroinu, hledaje vhodnou náhražku, začal nehorázně chlastat, takže druhou půlku dekády prožil v alkoholovém oparu. Nadto ještě trpěl Jirousovskou mánií se při ožralství svlékat. A tak po něm v rámci seventies zůstaly jen čtyři velké hity – „Layla“ (vlastní skladba), „After Midnight“ (cover od J. J. Calea), „Cocaine“ (cover od J. J. Calea) a „I Shoot The Sheriff“ (cover od Boba Marleye). Ten posledně jmenovaný pochází z vcelku dobré desky „461 Ocean Boulevard“ (1974, dále např. „Motherless Children“, „Get Ready“, „Let It Grow“ či cover „Steady Rollin´ Man“ od Roberta Johnsona). V roce 1974 si Eric zahrál kněze ve who-áckém filmu „Tommy“ a o tři roky později se líbilo ještě jeho album „Slowhand“ (1977, kromě „Cocaine“ ještě např. „Wonderful Tonight“, „Lay Down Sally“, „The Core“ nebo instrumentální „Peaches And Diesel“). Zbytek je opilecký průměr, tak snad jen pár songů: „Better Make It Through Today“, „Hello Old Friend“, „Black Summer Rain“, „Golden Ring“.

Skotský ex-creamovský baskytarista a zpěvák Jack Bruce natočil na začátku 70.let dvě naprosto odlišná a nepříliš úspešná alba: první z nich, „Things We Like“, obsahovalo vyloženou coltraneovskou jazzárnu (1970, např. „Things We Like“ „Over The Cliff“, „Hckhh Blues“ plus covery „Ageing Jack Bruce…“, pův. od Dicka Hecktalla-Smithe z Colossea, a „Born To Be Blue“ pův. od dua Tormé-Wells), druhé „Harmony Row“ bylo rockové a v rámci stylu velmi barevné (1971, songy jako „You Burned The Tables On Me“, „Escape To The Royal Wood“, „Morning Story“, „Folk Song“, „Vicoria Sage“). Pak se zúčastnil projektu West, Bruce & Laing (po němž zbyly dvě studiovky „Why Dontcha“ a „Whatever Turns You On“ – viz. kapitola Hard rock v USA a Kanadě) a po spoluprácích s různými hudebníky (mj. Carla Bley) vydal další sólovou desku až v roce 1974. Jednalo se o vcelku solidní elpí „Out Of The Storm“ (např. „Keep It Down“, „Peaces Of Mind“, „Into The Storm“, „Timeslip“). Materiál z těchto desek pak zněl na koncertech jeho Jack Bruce Bandu, kde mj. fungovali ex-kytarista Stounů Mick Taylor a klávesistka Carla Bley (album „Live ´75“). Úroveň dalších dvou alb už byla nižší, uvedl bych z nich jen LP „How´s Tricks“ (1977, např. „Johnny B´77“, „Without A Word“, „Madhouse“, „Outsiders“) a 2 songy  „In This Way“, „Wind And The Sea“ z roku 1980.

Když už jsme zmínili bývalé členy Cream, mohli bychom připomenout i výbornou, „creamovsky“ znějící partu Bedlam bubeníka Cozy Powella, jejíž existence trvala bohužel sotva dva roky. Stačila natočit jen jedno studiové LP „Bedlam“ (1973, např. „Believe In You“, „Hot Lips“, „Whiskey And Wine“, „Sweet Sister Mary“, „Putting On The Flesh“). A existuje i nahrávka „Live In London“ z koncertu, jenž se uskutečnil v roce 1973, ta ovšem vyšla až po milleniu. Powell si těsně po rozchodu Bedlam natočil instrumentální SP „Dance With The Devil“ (1973) a posléze se objevil v Rainbow . Rock´n´rollový a rockabilliový „rychlík“ z Walesu Dave Edmunds je další ze série zajímavých hráčů – vynikající kytarová technika ho ale předurčila spíše k předělávání skladeb jiných autorů (třeba i vážné hudby – mj. A. Chačaturjan – skladba „Sabre Dance“, 1968). Jeho největším hitem byl cover (známý z interpretace Smileyho Lewise) „I Hear You Knockin´“, který se objevil na debutu plném coverů, nazvaném „Rockpile“ (1972, dále např. „Hell Of A Pain“, plus „Dance, Dance, Dance“, pův. od Neil Younga, „Egg Or The Hen“, pův. od Willie Dixona). O rok později bodovaly singly „Baby, I Love You“ a „Born To Be With You“, na konci dekády ještě deska „Track On Wax“ (1978, např. „Deborah“, „Never Been In Love“, „It´s My Own Business“) a cover-singly „Girls Talk“ a „Queen Of Hearts“

Londýnský Keef Hartley Band, který vedl bubeník Keef Hartley, stavěl zejména na výborném hlasovém projevu zpěváka, kytaristy a skladatele Millera Andersona. Obecně šlo sound skupiny charakterizovat jako průnik melodického hard rocku (někdy i folk-rocku) a najazzlého dechového rhythm&blues á la BS&T. Za nejlepší jsou považovány desky „The Time Is Near“ (1970, např. „The Time Is Near“, „Another Time, Another Place“, „Change“) a „Overdog“ (1971, např. „Roundabout“, „Overdog“, „You Can´t Choose“, „Plain Talkin´“, „We Are All The Same“). V tom samém roce vydal svoji průměrnou sólovku i Miller Anderson – měla název „Bright City“ (1971, např. „Alice Mercy /To Whom It May Concern/“, „High Tide, High Water“, „Nothing In This World“).

 

The Sensational Alex Harvey Band skotského zpěváka a kytaristy Alexe Harveye zase vešel ve známost svými divadelními prvky a rekvizitami při koncertech (klaunské masky), stejně jako hudebními vtípky (vaudevill). Mastil bluesový hard rock, ale svou muziku dokázal hodně odlehčit, takže byl občas zařazován i do škatulky glitter/glam rocku. Ze známějších muzikantů v kapele působil např. Zal Cleminson (g), který hrával později s Nazareth, důležitým členem byl i Hugh McKenna (ks), s nímž Alex spoustu písní napsal. Kritici si od SAHB cení alb „Framed“ (1972, např „St. Anthony“, „Hole In Her Stocking“, „Hammer Song“ plus cover „Framed“, pův. od dua Leiber-Stoller), „Next“ (1973, např. „The Faith Healer“, „Vambo Marble Eye“, „Swampsnake“, „Gang Bang“) a „The Impossible Dream“ (1974, např. „Hot City Symphony Pt. 1: Vambo“,  „Hot City Symphony Pt. 2: Man In The Jar“, „Tomahawk Kid“, „Anthem“, „Long Hair Music“), ale podle mnohých příznivců se nejlépe zadařilo na deskách „Live“ (1975, mj. re-make hitu „Delilah“, pův. od Toma Jonese) „The Penthouse Tapes“ (1976, např. „I Wanna Have You Back“, „Jungle Jenny“, covery „Crazy Horses“, pův. od Osmonsds a „School´s Out“,  pův. od Alice Coopera), „SAHB Stories“ (1976, např. „Dance To Your Daddy“, „Boston Tea Party“, „25 Dollars For A Message“, „Scirocco“, „Dogs Of War“) a „Rock Drill“ (1978, např. „King Kong“, „The Dolphins“, „Rock Drill“, „Rock´n´Roll“). Skupina ale skončila po deseti letech trvání - v roce 1982 zemřel Alex Harvey na infarkt.

Alexův mladší brácha, kytarista Les Harvey měl zase skupinu Stone The Crows, v níž vládla svým joplinkovským vokálem výborná zpěvačka Maggie Bell. V prvním line-upu působili ještě James „Jimmy“ Dewar (bg, voc), John McGinnis (ks) a Colin Allen (ds). Stylově šlo o průnik hard rocku, blues a boogie. Prakticky všechny desky měly v Britanii značný ohlas, můžeme je tedy vyjmenovat: „Stone The Crows“ (1969-1970, např. „Raining In Your Heart“, „The Touch Of Your Loving Hand“, „I Saw America“ plus cover „Blind Man“, pův. od Joshe Whitea Jr.), „Ode To John Law“ (1970, např. „Love 74“, „Things Are Getting Better“, „Sad Mary“ „plus cover „Danger Zone“, pův. od Percy Mayfielda) a v pozměněné sestavě - odešli Dewar (ten k Robinu Trowerovi) a McGinnis, přišli Steve Thompson (bg) a Ronnie Leahy (ks) - ještě  „Teenage Licks“ (1971, mj. „Big Jim Salter“, „Faces“, „Keep On Rollin´“, „One Five Eight“, „Seven Lakes“) a „Ontinuous Performance“ (1972, např. On The Highway“, „Sunset Cowboy“, „King Tut“, „Niagara“). V roce 1972 zahynul Harvey přímo na podiu po ráně elektrickým proudem. Jeho život byl tedy ještě kratší než pozemská existence Alexova. Skupina pak ještě asi rok existovala a posléze se rozpadla. Maggie Bell se následně dala na sólovou dráhu.

Když už jsme se zmínili o Maggie Bell, tak bychom na tomto místě asi měli také představit jednoho z nejlepších bílých britských soul-bluesových zpěváků, sheffieldského chraplouna Joe Cockera. Ona sice jeho dráha měla v seventies díky osobnostnímu úpadku (drogy, chlast) poněkud klesající tendenci, přesto existují některé desky, které stojí za poslech.  Začneme netradičně - z počátku seventies pochází filmový dokument o Cockerově americkém turné „Mad Dogs And Englishmen“ (1971, režie Pierre Adidge) plus stejnojmenná kapela (hráli v ní třeba Billy Preston, Leon Russell, Chris Stainton, Carl Radle, Jim Keltner, Rita Coolidge aj.). A  samozřejmě taktéž audio záznam v podobě 2LP, na němž nalezneme nejlepší kousky jeho tehdejšího silného repertoáru,  klasiky „With A Little Help From My Friends“ (pův. od Beatles) a „Delta Lady“ (pův. Leon Russell), dále soul-funkovou verzi „Honky Tonk Women“ (původně od Stounů),  „The Letter“, (pův. od Wayne Carsona), „Stick & Stones“ (pův. od dvojice Turner-Glover) či „Feeling Alright“ (původně od Traffic).

Vcelku dobrou deskou je i napůl autorské album Joe Cocker“, které vyšlo v Evropě pod názvem „Something To Say“ (1972-73, např. „High Time We Want“, „Black-Eyed Blues“, „Something To Say“  plus cover  „Midnight Rider“, pův. od Allman Brothers Band), jde i „I Can Stand A Little Rain“ (1974, hit „You Are So Beautiful“ (pův. od Billy Prestona), dále např. „I Can Stand A Little Rain“, „I Get Mad“ plus cover „Put Out The Light“, pův. od Daniela Moorea) a poslouchatelná je i pomalá „Stingray“ (1976., mj. covery „The Jealous Kind“, pův. od Bobby Charlese, „She Is My Lady“, pův. od George Clintona, „Worrier“, pův. od Matthewa Moorea, „A Song For You“, pův. od Leona Russella). Jak je vidno, osobitý Cocker hodně přebíral; byl v první řadě interpret a nikoli skladatel. Moc dobře věděl, že v jeho podání jakákoli píseň získá ten správně rozervaný charakter a šmak.

Další velký hlas, černošsky znějící zpěvák Long John Baldry se po svých rhythm&bluesových začátcích v polovině 60.let vrhnul na dráhu popového zpěváka, seznámil se s dvojicí Taupin-Elton John a s nimi také často spolupracoval. Na začátku 70. let se k soul-blues-rocku částečně vrátil, byť nějaké ty popácké manýry také úplně neztratil. Stejně jako Cocker i on byl především interpret a skládal velice málo. Něco songů lze vyslechnout na deskách „It Ain´t Easy“ (1971, např. „Don´t Tray To Lay No Boogie Woogie On The King Of Rock & Roll“, dixonovka „I´m Ready“, či další covery „Morning, Morning“, pův. od Fugs a „It Ain´t Easy“, pův. od Davida Bowieho) a „Everything Stops For Tea“ (1972, např. tradicionál „Wild Mountain Thyme“, dále např. „Seventh Son“, „You Can´t Judge A Book“, „Jubilee Cloud“, „Lord, Remember Me“). Hlas dobrý, ale hudebně až na výjimky průměr. 

Jiní dva dobří interpreti, kteří se následně uplatnili jako sólisté, jmenovitě zpěvák a kytarista Robert Palmer a zpěvačka Elkie Brooks začínali ve vcelku dobré londýnské kapele Vinegar Joe, jíž vedl kytarista a klávesák Pete Gage. Hudebně se jednalo o tvrdší rhythm&blues s výborně se doplňující výše zmíněnou pěveckou dvojicí - Palmer dbal na drsný černošský výraz, a Brooksová dokázala svým silným hlasem ječet jak Joplinka. Uvedl bych alba „Vinegar Joe“ (1972, např. „Circles“, „Rusty Red Armour“, „See The World“, „Early Monday Morning“, „Gettin´ Out“) a „Rock´n´Roll Gypsies“ (1972, např. „Charley´s Horse“, „Buddy Can You Spare Me A Line?“, „Forgive Us“ plus covery „Angel“, pův. Jimi Hendrix, a „Rock´n´Roll Gypsies“, pův. od zapomenutého folkového dua Gypsy Trips). V roce 1973 měl Vinegar Joe menší hitík v songu „Proud To Be (A Honky Woman)“ z poslední, závěrečné desky „Six Star General“ (1973, dále např. „Fine Thing“, „Give Yourself Away“ plus Talkin´ ´Bout My Baby“, pův. od Andy Frasera z Free). Pak následoval odchod obou vokalistů na sólovou dráhu. 

Z undergroundového psychedelického pop rocku se přeorientovali na tvrdé boogie-woogie Status Quo, kapela, u níž se spoustu let předpokládalo, že hraje jednu jedinou skladbu a jen mění text. Přesto se našli odvážlivci, kteří dokázali rozpoznat hity jako „Paper Plane“, „Big Fat Mama“, „Break The Rules“, „Roll Over Lay Down“, „Claudie“, „Caroline“, „Down Down“, „Rain“, „Wild Side Of Life“, „Rockin´ All Over The World“ (cover, pův. John Fogerty), „Again And Again“, „Accident Prone“, „Someone Show Me Home“, „Whatever You Want“, „Who Asked You“ či „What You´re Proposing“. Londýnská skupina, kterou tvořili Francis Rossi (g, voc), Rick Parfitt (g, voc), Alan Lancaster (bg, voc) a John Coghlan (ds), dle kritiků to nejlepší předvádí nejspíš na deskách „Hello“ (1973) a „If You Can´t Stand The Heat“ (1978) plus živáku, zajímavě nazvaném „Live!“ (1977). Vše velmi jednoduché, velmi předvídatelné a velmi… bugy. Huh!

Rok 1969 znamenal konec pro londýnskou undergroundovou kapelu Crazy World Of Arthur Brown, když z ní odešli varhaník Vincent Crane a bubeník Carl Palmer. Oba pak založili „atomového kohouta“ neboli Atomic Rooster. Ten začínal jako psychedelická parta, později vynikl vcelku tvrdým soundem s dominujícími Craneovými klávesami. V textech se to hemžilo ponurými, „ďábelskými“ tématy stejně jako u Black Sabbath, valilo se to tak nějak pomalu a drsně, takže i o „atomicích“ lze hovořit jako o jakýchsi „ideologických“ předchůdcích black metalu. V kapele, v níž zůstával stabilně pouze Crane, se vystřídala spousta muzikantů, kromě Palmera (ds), který po roce odešel k EL&P, ještě například Nick Graham (bg, voc), John Du Cann (g, voc, ex-Andromeda), Paul Hammond (ds) nebo Pete French (voc). Na dvou deskách si zazpíval i ex-člen Colossea, vynikající Chris Farlowe, i když se občas zdá, jakoby to ne moc zrovna sedělo.

Zkuste alba „Atomic Rooster“ (album 1969-70), „Death Walks Behind You“ (1970), „In Hearing Of…“ (1971) a „Made In England“ (1972). Za největší hity Atomic Rooster je možno považovat skladby „Tomorrow´s Night“ a „Devil´s Answer“, známé jsou i songy jako „Friday The Thirteenth“, „Winter“, „Banstead“, „Broken Wings“, „Before Tomorrow“, „Death Walks Behind You“, „Seven Lonely Streets“, „Sleeping For Years“, „I Can´t Take No More“, „Play The Game“, „Head In The Sky“, „The Rock“, „Breakthrough“, „Little Bit Of Inner Air“, „Never To Lose“, „Space Cowboy“, „All In Satan´s Name“, „All Across The Country“, Voodoo In You“ atd. V roce 1975 šéf Crane kapelu rozpustil a psal hudbu pro muzikály a divadelní hry. Další výrazná postava zpěvák a kytarista John Du Cann hrál v Hard Stuff (viz níže), mihl se v Thin Lizzy a v roce 1977 natočil LP „The World´s Not Big Enough“ na pomezí hardrocku, rock´n´rollu, punku a nové vlny, které ovšem vyšlo až za dalších patnáct let (např. „You Didn´t Know Any Better“, „Fashion Fantasy“, „Only One Night“, „Throw Him In Jail“, „Your Application Failed“). V devětasedmdesátém se Du Cann a Crane opět spojili a Atomic Rooster obnovili.

Jak je naznačeno výše, Vincent Crane svým odchodem od Arthura Browna jeho „crazy world“ prakticky pohřbil. Extravagantní zpěvák tedy sestavil nový soubor, který nazval Kingdom Come. Pokud bychom ho měli nějak hudebně zařadit, asi bysme ho nazvali jakýmsi divadelním alternativním space-hard rockem, někde mezi Hawkwind a Van Der Graf Generator. Proto lze Brownovu partu mrsknout i do škatulky bigbítu progresivního. Z nevyrovnaných alb lze akceptovat dvojku „Kingdom Come“ (1972) a trojku „Journey“ (1973), ze skladeb bych připomněl „Internal Messenger“, „Galactic ZOO“, „Traffic Light Song“, „Love Is A Spirit“, „The Whirlpool“, „Gypsy“, „Spirit Of Joy“ a „Come Alive“. Po rozpadu „království“ se Arthur Brown vrhl na sólovou kariéru, v ní mj. spolupracoval s různými esy většinou syntezátorového rocku (Alan Parsons, Klaus Schulze, znovu Vincent Crane). Jeho věci se ale až na výjimky pohybovaly v průměru (např. písně „Helen With The Sun“, „She´s On My Mind“, „Timeship“).

Hlavní exponenti londýnských psychedeliků The Gun, bratři Adrian (g, voc) a Paul (bg, voc) Gurvitzové v roce 1970 „zbraň“ spěšně rozložili, aby okamžitě spunktovali něco nového. Paul se spojil se zpěvákem a kytaristou Brianem Parrishem v duu Parrish & Gurvitz, které začalo natáčet s producentem George Martinem. Vznikla dvě poněkud nevyrovnaná alba s občas takovým tím nafolklým bigbítem, ale díky smluvním zmatkům vyšlo jen jedno: „Parrish & Gurvitz“ (1971, mj. „Another Time, Another Day Take What You“, „It´s A Shame“, „Libra“, „I´ve Got Time“). Na dvojku „Two“, přichystanou na rok 1972 už nedošlo (např. „Rainy Day Man“, „When Evening Comes“, „Living Out Of A Suitcase“). Duo se rozešlo a Parrish se stal členem nové skupiny Badger. Ale už v době existence dua P&G dali Adrian s Paulem dohromady prog-hardrockové trio Three Man Army. Pod tímto názvem natočili odvazové desky jako třeba „A Third Of A Lifetime“ (1971, např. „Butter Queen“, „Third Of A Lifetime“, „Daze“, „Three Man Army“), „Mahesha“ (1972, mj. „My Yiddishee Mama“, „Hold On“, „Mahesha“, „Take A Look At The Light“) a „Three Men Army Two“ (1974, songy jako „Today“, „Polecat Woman“, „Flying“, „Space In Place“, „Irving“). A stejně jako tomu bylo u jejich předchozí kapely - zas žádný úspěch.

I dali se tedy do holportu s ex-bubeníkem Cream Gingerem Bakerem v další „armádní“ kapele Baker Gurvitz Army a vlastně hráli i cosi podobného jako britská šlehačka, ovšem s pianema a pozdějšími názvuky funku. První album mělo prozaický název „Baker Gurvitz Army“ (1974, např.  „Mad Jack“, „Memory Lane“, „Inside Of Me“, „Love Is“). Následně se k mikrofonu postavil zpěvák Snips (ex-Sharks), za klávesy usedl Peter Lemer, a s nimi vzniklo dle kritik asi nejlepší LP BGA „Elysian Encounter“ (1975, např. „People“, „The Key“, „The Dreamer“, „Remember“, „The Artist“). Existuje i video z jejich koncertu z rozhlasového-studia v rámci pořadu Radia Bremen „Musik Laden“ (1975, režie Michael Leckebusch). Na odchodnou pak vznikla slabší deska „Hearts Of Fire“ (1976, např. „Hearts Of Fire“, „Mystery“, „Flying In And Out Of Stardom“, v reedici ještě „Whoever It Is“). Klidně je zkuste, jestli jsou tedy vůbec k sehnání. Je opravdu zvláštní, že o Gurvitzovské hudební projekty (konkrétně třeba o takové The Gun) nebyl zájem. Možná to bylo proto, že do kalkulací o název kapely zapomněli zařadit ty prokleté „růže“.

Muzikou někde na pomezí hard rocku, AOR a progresivního rocku s výraznými sborovými vokály se prezentovala i skupina Argent klávesisty, zpěváka a skladatele Roda Argenta, který mj. napsal znělku pro fotbalové MS ´78 („Argentine Melody“). V kapele určitý čas působil i kytarista a skladatel Russ Ballard, rytmickou dvojku tvořili Jim Rodford (bg, g, voc) a Robert Henrit (ds). Kapela debutovala eponymním elpím „Argent“ (1970, např. „Liar“, „Like Honey“, „Bee Free“, „Dance In The Smoke“), pokračovala dvojkou „Ring Of Hands“ (1971, např skladby „Pleasure“, „Celebration“, „Lothlorien“, „Where Are We Gong Wrong“), hitem pak song „Hold Your Head Up“ z ceněného alba „All Together Now“ (1972, dále např. „I Am The Dance Of Agens“, „Tragedy“ plus suita „Pure Love“). Z dalších songů skupiny Argent lze uvést ještě „Time Of The Season“, „It´s Only Money“, „Thunder And Lightning“, „God Gave Rock´n´Roll To You“, kterou později proslavili Kiss, a instrumentálku „The Coming Of Kohoutek“. Poté odešel písničkověji laděný Ballard, přišli dva kytaristé a muzika se definitivně posunula do progressive rocku a jazz-rocku. Ovšem ve fúzi těchto žánrů vznikla jen dvě alba, z nichž je lepší „Circus“ (např. skladby „Circus“, „Trapeze“, „Highwire“), a skupina se rozešla. 

Ex-kytarista a zpěvák Argentu Russ Ballard byl v té době docela věhlasný pop-rockový skladatel, jeho věci byly hodně přebírány (brali např. Santana, Rainbow, Roger Daltrey). Málokdo ví, že třeba songy „Winning“, „Since You Been Gone“ nebo „Just A Dream Away“ jsou od něj – najdete je na Ballardově albu „Winning“ (1976). Nejznámější deskou je od něj LP „Barnet Dogs“ (1980, např. „It´s Too Late“, „Riding With The Angels“, „Beware“).

Klávesy Johna Petera Robinsona hrály velkou roli i v muzice nadějných londýnských Quatermass, vedených baskytaristou a výborným zpěvákem Johnem Gustafsonem. Posledním členem byl pak Mick Underwood (ds). Trojka muzikantů v nástrojovém obsazení bg, voc – ks – ds se pokoušela o jakýsi kýbordový hard rock (znělo to jako průnik EL&P, Atomic Rooster a Deep Purple), ale neuspěla. Bohužel po nich zbylo jen jedno velmi dobré eponymní album s lehce „párplovským“ soundem (1970, např. „Black Sheep Of The Family“, „Up On The Ground“, „Gemini“, „Laughin´ Tackle“, „Make Up Your Mind“, v reedici ještě „One Blind Mice“). Všichni se pak stali oporami jiných kapel, Gustafson hrál třeba s Hard Stuff, Roxy Music a Ian Gillan Bandem, Underwood taktéž s Gillanem v pozdější sestavě a Robinson s jazzrockovými Brand X. Zmíněná parta Hard Stuff byla vlastně takovou menší superskupinou: kromě Gustafsona (voc, bg, ks) ji tvořili dva zběhnuvší od Atomic RoosterJohn Du Cann (g, voc) a Paul Hammond (ds), přičemž občas vypomáhal Harry Shaw (voc). Vydržela ale jen dva roky a natočila dvě alba. Zmíním pouze to první, poslouchatelné: „Bulletproof“ (1971/1972, např. „Hobo“, „Sinister Minister“, „No Witch At All“, „Jay Time“, „Monster In Paradise“).

Nyní dejmež slovo opět klasikům.

The Kinks z Londýna vstoupili do seventies dobrou deskou „Lola Versus Powerman And The Moneygoround, Part One“, která obsahovala známou hitovku „Lola“ (1970, dále např. „Apeman“, „Got To Be Free“, „The Contenders“, „Strangers“, „Top Of The Pops“) a v jiném obsazení. Sestava se rozšířila na pět členů: tvořili ji šéf Ray Davies (voc, g, harm, ks), jeho brácha Dave Davies (lg, voc), dále Mick Avory (ds), John Dalton (bg, bvoc) a John Gosling (ks). Hudebně to tak nějak čenžovali mezi folk rockem, kabaretem, obyčejným bigbítkem a hard rockem, stále s těmi výbornými ironickými Rayovými texty. Jelikož ale alba jako celek byla většinou průměrná, uvedl bych z první poloviny 70. let jen pár songů „20th Century Man“, „Celluloid Heroes“, „Sitting In The Midday Sun“, „Money Talks“, „Where Have All The Good Times Gone“, „You Can´t Stop The Music“. Ani ve druhé půli se „kinkům“ nijak moc nevedlo. Určitým zábleskem na lepší časy bylo až LP „Misfits“ (1978, např. „A Rock & Roll Fantasy“, „Live Life“, „Misfits“). Nu, a na přelomu seventies a eighties pak došlo k určitému comebacku Kinks. Ale o tom už v textu o rockových veteránech.

V londýnských Humble Pie byl díky svému sympa kukuči za největší hvězdu ex-člen Herd, zpěvák a kytarista Peter Frampton, ale otěže kapely pevně držel bývalý mod ze Small Faces, zpěvák a kytarista Steve Marriott. V souboru ještě působili Greg Ridley (bg, voc, ex-Spooky Tooth) a 17-letý teenager  Jerry Shirley (ds). HP předváděli výborný výbušný hard rock vycházející z Led Zepp s pronikavým a občas ječivým Steveovým vokálem (např. skladba „The Fixer“). Zkuste SP „Natural Born Bugie“ (1969) a alba „Safe As Yesterday“ (1969, např. „Stick Shift“, „Buttermilk Boy“, „As Safe As Yesterday Is“, „Bang!“, „What You Will“), „Town & Country“ (1969, např „The Sad Bag Of Shaky Jake“, „Cold Lady“, „Heartbeat“, „The Light Of Love“, „Silver Tongue“), „Humble Pie“ (1970, např. „Red Light Mama, Red Hot!“, „Earth And Water Song“„Live With Me“ plus cover „I´m Ready“, pův. od Willie Dixona), „Rock On“ (1971, např. „Shine On“, „Sour Grain“, „Stone Cold Fever“, „A Song For Jenny“, „The Light“) a výborný dvojalbový živák „Performance – Rockin´ The Filmore“ (1971, mj. „Stone Cold Fever“, dále např. covery „Four Day Creep“ - původně Ida Cox, „I Don´t Need No Doctor“ – pův. Ashford-Simpson).

Jelikož se Frampton cítil být stále více ve stínu Marriotta, rozhodl se z kapely odejít. Nahradil ho ex-člen blues-jazz-rockových Colosseum, kytarista Dave „Clem“ Clempson. S ním HP také natočili svojí nejúspěšnější desku „Smokin´“ (1972, hit „Hot ´n´ Nasty“, dále např. „Fixer“, „Road Runner´s G Jam“, „Sweet Peace And Time“, „30 Days In The Hole“ a cover „C´mon Everybody“, pův. od Eddie Cochrana), na níž je již znát ještě větší příklon k ranné zeppelínštině a tedy k hard-blues-rocku. Bohužel další alba měla co se týče kvality již sestupnou tendenci , tak bych snad uvedl ještě double „Eat It“ (1973, např. „Black Coffee“, „Oh, Bella /All That´s Hers/“, „Beckton Dumps“ plus covery „Honky Tonk Women“, pův. od Rolling Stones„/I´m A/ Road Runner“, pův. od Holland-Dozier-Holland) a z ostatních elpí jen pár songů – „Rally With Ali“, „Groovin´ With Jesus“, „Street Rat“, „Let Me Be Your Lovemaker“ (cover, pův. Clarence Reid). V polovině seventies se Humble Pie rozpadli. Pak se sice párkrát vrátili, ale už to nějak nebylo ono.

Blonďatý teenagerský idol, londýnský zpěvák a kytarista Peter Frampton se po odchodu z kapely Humble Pie  věnoval sólové dráze. Z té určitě musíme zmínit singlovou výbornou pomalou verzi stounovského Jumpin´ Jack Flash“, z alb zejména druhou studiovou desku „Frampton´s Camel“ (1973, např. „Do You Feel Like We Do“, „White Sugar“, „I Believe /When I Fall In Love With You It Will Be Forever/“, „Lines On My Face“, „Just The Time Of Year“), výborné koncertní 2LP „Frampton Comes Alive!“ (1975, s hity „Show Me The Way“ a „Baby, I Love Your Way“, dále např. „Something´s Happening“, „/I´ll Give You/ Money“, „Shine On“, „Do You Feel Like We Do“) či smutné, ale úspěšné album „I´m In You“ (1977, hit „I´m In You“, dále např. „Rocky´s Hot Club“, „You Don´t Have To Worry“, „/I´m A/ Road Runner“). A samozřejmě zpěvákovu účast (dokonce v hlavní roli) v příšerném hudebním filmu „Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“ (1978, režie Michael Schultz). Přibližně od konce sedmdesátých let až do millenia se Framptonovy desky nacházely víceméně v průměru až podprůměru: jakžtakž poslouchatelné je snad ještě LP „Breaking All The Rules“ (1981, např. „Breaking All The Rules“, „Rise Up“, „Dig What I Say“, „Lost A Part Of You“ plus cover „Friday On My Mind“, pův. od Easybeats).

 

Zbytek SF - Ronnie Lane  (voc, bg) Ian McLagan (ks, voc) a Kenney Jones (ds) - zase založil kapelu Faces, v níž se objevili bývalí kumpáni Jeffa Becka - na kytaru hrál Ron Wood a za mikrofonem stál velmi výrazný zpěvák s chraplavým hlasem Rod Stewart, tehdy zvaný „Rod The Mod“. Nahrávací společnost sice chtěla, aby skupina používala starý název, ale hudebníci poukazovali na to, že došlo k výrazným personálním změnám, takže je na místě, aby se band jmenoval jinak. Faces byli vyhlášenými opilci (aspoň to o sobě hodně rozšiřovali) a co se týče muziky mastili do boogie hozený syrový hard rock, vycházející z britského r&b. V určitých chvílích to trošku připomínalo Stouny. Vcelku dobře se poslouchal už debut „First Step“ (1970, např. „Shake, Shudder, Shiver“, „Around The Plynth“, „Flying“ plus cover „Wicked Messenger“, pův. od Boba Dylana) stejně jako dvojka „Long Player“ (1971, písně jako „Sweet Lady Mary“, „Had Me A Real Good Time“, „Bad´n´Ruin“ plus covery „Maybe I´m Amazed“, pův. od Paul McCartneyho a „I Feel So Good“, pův. od Big Bill Broonzyho).

Nicméně úspěšnými se stala až alba „A Nod´s As Good As A Wink… To A Blind Horse“ (1971, hit „Stay With Me“, dále např. „Love Lives Here“, „Miss Judy´s Farm“, „You´re So Rude“, „Debris“) a „Ooh La La“ (1973 např. „Cindy Incidentally“, „Glad And Sorry“, „Borstal Boys“, „Silicone Grown“, „My Fault“), známé jsou též skladby „Flying“ a cover „The Wicked Messenger“, pův. od Boba Dylana). Z té doby pochází i známý singl „Pool Hall Richard“. Soubor byl  lepší na koncertech, proto se hodně cení živák „Coast To Coast Overtures And Beginners“ (1974). Ve třiasedmdesátém ale v kapele skončil rozčarovaný Lane – oni Faces se vnitřně rozkládali už delší čas a to zejména kvůli Stewartovi. Ten si v „tvářích“ odchraptěl svých pět let, nicméně zároveň se staral i o sólovou (a mnohem úspěšnější)  kariéru, což zbylému teamu nebylo příliš po chuti. Wood pak v polovině seventies odešel ke  Stounům, a kapela kompletně skončila v pětasedmdesátém.

Kmenové členy Faces totiž dožíralo, že věčný fanda fotbalového Celticu Glasgow Rod Stewart má samostatně větší úspěch než kapela. Ten natáčel vysoko hodnocená a hlavně dobře prodávaná alba, obsahující tvrdé a špinavé rhythm & blues s folkovými názvuky a jeho proslulý uhrančivý soulový chraplák. Co se týče těch jeho prvních v 70. letech, jednalo se hlavně o  desky, na kterých spolupracoval zejména s kytaristou Ronnie Woodem (ale hostovali na nich i členové Faces!): „Every Picture Tells A Story“ (1971, hity„Maggie May“, „Reason To Believe“ – cover, pův. od Tima Hardina, dále např. „/I Know/ I´m Losing You“ – cover, pův. od Temptations, „Mandolin Wind“, „Every Picture Tells A Story“) a „Never A Dull Moment“ (1972, hit „You Wear It Well“, dále ještě např. „True Blue“, „Italian Girls“, plus cover „Twistin The Night Away“, pův. od Sama Cookeho). První brala v USA platinu, druhá zlato a Stewart se tak pomalu stával hvězdou první velikosti jak v Británii tak za oceánem. A pak už to bylo jen sex, drugs and rock´n´roll…

V závěru svého působení u Faces se totiž Rod kvůli daním odstěhoval do nefotbalového Hollywoodu, na čas sbalil filmovou hvězdu Britt Ekland a soustředil se na svou úspěšnou dráhu hvězdy glamu, se všemi těmi „dobrotami“, krásnými babami a kožichy. A ještě ji rámoval hity a songy jako „Farewell“, „Hard Road“, „Three Time Loser“, „Sailing“ (cover, pův. od Sutherland Bros.), „I Don´t Want To Talk About It“ (cover, pův. od Crazy Horse), „This Old Heart Of Mine“ (předělávka motownovského hitu, interpretovali ho Isley Brothers), „Stone Cold Sober“, „Tonight´s The Night (Gonna Be Alright)“, „First Cut Is The Deepest“ (cover, pův. od Cata Stevense), „The Killing Of Georgie“, The Balltrap“, „Fool For You“, „You´re In My Heart (The Final Acclaim)“, „Hot Legs“, „I Was Only Joking“, „Your Got A Nerve“, „D´Ya Think I´m Sexy“, „Last Summer“, „Standin´ In The Shadoes Of Love“, „Dirty Weekend“, „Passion“, „My Girl“, aj. Pokud byste se chtěli zaposlouchat do celých alb, pak dejte ta z poloviny seventies – „Atlantic Crossing“ (1975), „A Night On The Town“ (1976), „Foot Loose & Fancy Free“ (1977) a nakonec i občas poněkud dýzoidní „Blondes Have More Fun“ (1978).

Jestliže si Rod Stewart sedmdesátky hodně užíval, tak u zpěváka té následující party to platilo dvojnásob. 

Na konci 60. let existovala v Londýně skupina Smile, v níž hrál na kytaru jistý pan May, na bicí jistý pan Taylor a motal se kolem ní jistý grafik jménem Bulsara, který měl touhu stát se rock star. Zůstalo po ní několik písní, lehce hozených do progressive rocku   s prvky kabaretu, jako např.  „April Lady“, „Step On Me“, „Polar Beer“ nebo „Doin´ Alright“. A právě onen poslední song se stal základním bodem repertoáru nové skupiny, která na troskách „úsměvu“ v roce 1970 vznikla a která se nazvala neskromně Queen - a na dalších skoro dvacet let si užívala pozici jedné z největších hvězd světového rocku. Kapelu tvořili po celou dobu její existence Brian May (g, voc), Freddie Mercury (vl. jm. Farrokh Bulsara, voc, p), Roger Taylor (ds, voc) a John Deacon (bg) a bylo až neuvěřitelné, co tato čtveřice pomocí pěti instrumentů (včetně hlasu) a práce s playbacky dokázala ve studiu vytvořit. Skupina byla excelentně vybavena jak instrumentálně tak i hlasově - ve své hudbě dokázala sloučit hendrixovské a creamovské riffy, zeppelínskou hutnost a melodičnost Beatles nebo skupiny ABBA se sweetovsky precizními doprovodnými vokály a doplnit pianem jako od Bowieho. Co se týče hudebních stylů, byla v podstatě všežravcem, který vše dokázal přežvýkat a strávit, a vyvrhnout pak něco, co jako by všichni znali, ale přitom to znělo neokoukaně a nově. Queenovský „pseudowagnerovský“ pompézní, barokně košatý, do art rocku sahající styl lze dodnes jen stěží napodobit. 

Poznávacími znaky „kralovnina“ soundu se staly Mercuryho vysoký průrazný hlas (rozsah tři a půl oktávy, velmi ho inspiroval zpěv Arethy Franklin) plus používání klavíru, dokonalé a vtipné pseudooperní sbory, a také zvláštní (někdy až klávesový) zvuk doma vyrobené kytary Briana Maye. Nelze ovšem vynechat ani hutné „bakerovské“ bubnování Rogera Taylora, a elegantní a vynalézavou baskytarovou hru Johna Deacona.  A ještě něco se v souvislosti s kapelou vědělo – že extrovert Freddie je pravděpodobně jedním z největších rockových požitkářů od dob Briana Jonese. Honosnost a pompéznost se z muziky přenesla i do jeho životního stylu; od konce 70. let se zúčastňoval warholovských večírků plných jídla, chlastu, drog a sexu (hetero i homo), které navštěvovaly ty nejbizarnější postavičky pornobyznysu a showbyznysu. Tedy – ono jich vzhledem k vytíženosti skupiny nebylo mnoho, ale když už, tak stály zato. Bisexuál Mercury slul také jakousi aristokraticky ležérní rozhazovačností – když se mu někdo líbil, koupil mu třeba auto.

Ale zpět k samotné „královně“. Téměř po dvě desetiletí patřila skupina Queen ovšem také k nejlepším koncertním kapelám, což lze dokumentovat buď videi z koncertů z Rainbow (1974, s názvem „Live At The Rainbow ´74“) nebo v v Hammersmith Odeon (1975) či výborným živým 2LP „Live Killers“ (1979). Ze všech tří cítíte rockový tah, agresivitu ale zároveň hravost a občas hudební humor. Chameleón a vystudovaný grafik Mercury do rocku navíc přinesl i výtvarně pozoruhodnou glitter a glam-rockovou garderobu (kostkované nebo pruhované, obepnuté trikoty, róbu bílého „anděla“, bílou bundu-uniformu atd.), která inspirovala i některé kapely new wave a diska. Navíc byl pohybově velmi nadaný – na koncertech svým téměř kabaretně-divadelním vystupováním dokázal získat davy. Na přelomu 70. a 80. let začali díky Deaconovi „kvíni“ do svých skladeb postupně včleňovat prvky nové vlny (vliv Police), funku a stylu disco (zejména v rytmické sekci). I přes tento „komerční“ ústupek, hráli, a to zejména v případě zmíněných live-shows, velmi tvrdě.

Queen se posléze – jak už bylo výše napsáno - stali jednou z nejslavnějších rockových kapel všech dob a jejich alba „Queen“ (1973), „Queen ll“ (1973-74) „Sheer Heart Attack“ (1974), „A Night At The Opera“ (1975), „A Day At The Races“ (1976), „News Of The World“ (1977), „Jazz“ (1978), „The Game“ (1979-80), a songy jako např. „Keep Yourself Alive“, „Liar“, „Doing All Right“, „The Night Comes Down“, „Great King Rat“, „Father To Son“, „White Queen“, „The March Of The Black Queen“, „Seven Seas Of Rhye“, „Nevermore“, „Brighton Rock“, „Killer Queen“, „Now I´m Here“, „Lily Of The Valley“, „Stone Cold Crazy“, „Tenement Funster“, „Bohemian Rhapsody“, „Love Of My Life“, „´39“, „The Prophet´s Song“, „Death On Two Legs“, „I´m In Love With My Car“, „Tie Your Mother Down“, „Somebody To Love“, „Teo Torriatte“, „White Man“, „You Take My Breath Away“, „Long Away“, „We Are The Champions“, „We Will Rock You“, „Spread Your Wings“, „It´s Late“, „Get Down Make Love“, „Bicycle Race“ „Mustapha Ibrahim“, „Leaving Home Ain´t Easy“, „Don´t Stop Me Now“, „Fat Bottomed Girls“, „Crazy Little Thing Called Love“, „Sail Away Sweet Sister“, „Save Me“, „Play The Game“, „Another One Bites The Dust“ nebo „Flash Theme“, „Football Fight“ a „The Hero“ patří do zlaté pokladnice světové pop music. Kapela prokázala svojí kvalitu i v osmdesátých letech, fandících na jedné straně heavy metalu a na straně druhé disko-skotačinám na MTV. Svoji hvězdnou dráhu skončila prakticky až v roce 1991, kdy zpěvák Freddie Mercury zemřel na AIDS.

A nyní něco úplně jiného, i když ne zas tak zcela.

Za soubory britského triumvirátu (Led Zeppelin, Deep Purple a Black Sabbath) a Queen pak stojí celá řada britských kapel, které pomáhaly hardrockový žánr definovat.

K těm nejznámějším patřila londýnská skupina Uriah Heep, která vznikla v devětašedesátém a pojmenovala se dle jedné z postav Dickensova románu David Copperfield. V čele UH stáli kytarista Mick Box, zpěvák David Byron a zpěvák, klávesista a kytarista Ken Hensley. Po třech deskách se ustálil post bubeníka, stal se jím Lee Kerslake. Baskytaristé se často střídali, ale objevovala se mezi nimi známá jména, jako třeba Paul Newton, Mark Clarke (ex-Colosseum), Gary Thain (ex-Keef Hartley Band, zemřel v roce 1975) nebo John Wetton (ex-King Crimson), . Melodický hard rock „Uriášů“ měl velmi blízko k Deep Purple (například Byron zpíval podobným způsobem jako Ian Gillan), ale na rozdíl od „blackmorovcov“ zde byly určujícím faktorem spíše klávesy – snad proto byli okrajově cpáni i do škatulky art a progressive rocku. Uriah Heep také více zdůrazňovali roli vícehlasých vokálů, které měli v rámci stylu vedle Queen a Sweet nejpropracovanější. To vše je slyšet už od debutového alba „Very ´eavy, Very ´umble“ (1970). První polovina sedmdesátých let byla pro kapelu nejúspěšnějším obdobím – tehdy natočila svá nejlepší řadová alba „Look At Yourself“ (1971), Demons And Wizzards“ (1972), „The Magicians´s Birthday“ (1972) a koncertní 2-LP „Live In January“ (1973).

Z písní pak vedou „Gypsy“, „Come Away Melinda“, „Walking In Your Shadow“, „Bird Of Prey“, „Real Turned On“, „Lady In Black“, „Look At Yourself“, „The Park“, „The Wizard“, „Circle Of Hands“, „All My Life“, „Traveller In Time“, „July Morning“, „Tears In My Eyes“, „I Wanna Be Free“, „Love Machine“, „Sunrise“, „Echoes In The Dark“, „Rain“, „The Magician´s Birthday“, „Tales“, „Easy Livin´“, „Stealin´“, „If I Had The Time“, „Sweet Freedom“, „The Easy Road“, „I Won´t Mind“, „Shady Lady“, „Return To Fantasy“, „Beautiful Dream“, „Devil´s Daughter“, „Weep In Silence“, „Cant Keep A Good Band Down“, „Confession“. Poté u Uriah Heep došlo k podstatné změně – stále více nasávajícího vokalistu Byrona vystřídal typově jiný frontman John Lawton (kdysi Lucifer´s Friends a Les Humphries Singers), zpěvák s černošskou barvou hlasu a soulovým feelingem. A přišel také nový baskytarista Trevor Bolder (ex-David Bowie & The Spiders From Mars). Hned první album této sestavy „Firefly“ (1977) bylo označeno za povedené, ta další byla ale už slabší. Z tohoto „lawtonovského“ období si připomeňme songy „The Hanging Tree“, „Sympathy“, „Firefly“, „Been Away Too Long“, „Wise Man“, „Free Me“, „Illusion“, „Woman Of The Night“, „I´m Alive“, „Fallen Angel“ či „Come Back To Me“. Další nesnáz pro kapelu nastala v roce 1980, když Hensley, takto výrazná „heepovská“ figura, odešel na sólovou dráhu. Věru nelehké časy čekaly na UH v první půli další dekády…

 

Z dvou alb, která v 70. letech vydal pod svým jménem klávesista, kytarista a zpěvák UH Ken Hensley, bych vybral asi „Eager To Please“ (1975, např. „The House On The Hill“, „Through The Eyes Of A Child“, „Stargazer“). Jak bylo naznačeno, pro nezřízené pití byl z Uriah Heep vyhozen první zpěvák, výborný David Byron. Ještě předtím zrealizoval společně s některými členy kapely svoje debutové, vcelku ucházející sólové album „Take No Prisoners“ (1975, např. „Man Full Of Yesterdays“, „Midnight Flyer“, „Love Song“, „Roller Coaster“). Dvojka „Baby Faced Killer“ byla jiná: šla do pop-rocku a elektroniky s názvuky world music (1978, např. „African Breeze“, „Sleepless Nights“, „Only You Can Do It“, „Baby Faced Killer“). Po čase založil hardrockový The Byron Band, s nímž ale stačil natočit jen jedinou desku – „On The Rocks“ (1981, např. „Rebecca“, „Piece Of My Love“, „Bad Girl“, „How Do You Sleep“). Bohužel zdravotní komplikace spojené s alkoholem neustále nabývaly na síle, až na ně nakonec David Byron v roce 1985 zemřel. Druhý zpěvák Uriášů John Lawton natočil po svém odchodu z bandu (1979) průměrné, trochu hard a trochu pop-rockové album „Heartbeat“ (1980, např. „Lola“, „Return To Sender“, „Rainbow Chasing“, „Heartbeat“). Poté až do millenia hrál v různých obskurních partách. 

Poněkud syrovějším zvukem než Uriah Heep se prezentovala skotská parta Nazareth, která vznikla v roce 1968  v malebném městě Dunfermline. Původně se jmenovala The Shadettes a nejprve v ní působili basista Agnew a bubeník Sweet. Po nějakém čase v ní jistý McCafferty, Agnewův spolužák ze základky, drsný chlapík s kudrnatou hřívou začal dělat bedňáka. Jednou, když se na koncert nedostavil zpěvák, stoupl si za mikrofon on sám – a původní frontman už chodit více nemusel. Všem členům bylo zřejmé, že doma na maloměstě by se kapela utopila, a tak se po dvou letech stěhovala do Londýna. Zde si změnila název –nebyl inspirován biblickým Nazaretem, nýbrž americkým městečkem stejného názvu, o němž zpívala v songu „The Weight“ skupina The Band. Základní a téměř 10 let neměnnou sestavu tvořili baskytarista a zpěvák Pete Agnew, zpěvák-křikloun Dan McCafferty, španělský kytarista Manny Charlton a bubeník Darrell Sweet. Skupina vynikala zejména agresivním pódiovým vystupováním a občasným využitím pro rock netradičních nástrojů (jak jinak – dudy). Poznávacím znamením „nazaretů“ byl i McCaffertyho ostrý, průrazný chraplák (model Joplinka), který při rychlých rockových jízdách obdivovali zejména drsní hoši, ovšem při ploužácích rajcoval zejména příslušnice něžného pohlaví. Ceněna byla i Agnewova hra na baskytaru. Popularity dobyli Nazareth též umně zpracovanými předělávkami skladeb jiných autorů a byli první rockovou kapelou ze Skotska, která měla celosvětový hit. Věhlasní byli též svojí nadměrnou konzumací whisky..

Oblíbenými deskami jsou „Razamanaz“ (1973) a „Loud´n´Proud“ (1974), se zvláštní nostalgií se na kontinentu pohlíží na debut „Nazareth“ (1971), nejlepší je ale LP „Hair Of The Dog“ (1975). Největšími hity nebo známými songy jsou pak „Witchdoctor Woman“, „Morning Dew“ (cover od Tima Rose), „Empty Arms, Empty Heart“, Country Girl“, „I Will Not Be Led“, „Sad Song“, „Razamanaz“, „Broken Down Angel“, „Bad Bad Boy“, „Alcatraz“ (cover, pův. od Leona Russella), „Hard Living“, „Woke Up This Morning“, „Go Down Fighting“, „Not Fakin´ It“, „This Flight Tonight“ (cover, pův. od Joni Mitchell), „Child In The Sun“, „Sunshine“, „Silver Dollar Forger (Parts 1 & 2)“, „Shanghai´d In Shanghai“, „Shapes Of Things“ (cover, pův. od Yardbirds), „My White Bicycle“ (původně od sk. Tomorrow), „Hair Of The Dog“, „Miss Misery“, „Love Hurts“ (cover, pův. od Everly Brothers), „Please Don´t Judas Me“, „Changin´ Times“, „Whiskey Drinkin´ Woman“, „Carry Out Feelings“, „Telegram“, „Somebody To Roll“, „Except No Mercy“, „Kentucky Fried Blues“, „Shot Me Down“, „Star“, „Just To Get Into It“, „What´s In It For Me“, „May The Sunshine“. „Nazareti“ (stejně jako hore „Uriáši“) u nás v sedmdesátých letech požívali mezi odžínovanou, vlasatou mládeží velkého věhlasu, a která z tehdejších tancovačkových kapel od nich neměla aspoň jeden song v repertoáru, nebyla hodna ni jen zmínky.

Londýnská skupina UFO vznikla v roce 1969 a pojmenovala se podle známého hudebního klubu. U jejího zrodu stáli zpěvák Phil Mogg, basák Peter Way a bubeník Andy Parker, kytaristé se střídali: do roku 1973 jí prošli tři. Původně hrála jakýsi tvrdší, do blues hozený space rock, ale úspěchy s ním měla pouze v Japonsku a Západním Německu, což nepřekvapí, neboť tamní space-rocková scéna byla v tom čase vcelku silná. Z těch dvou alb, které v tomto duchu kapela nakrútila, je lepší asi vyzrálejší dvojka „UFO 2: Flying“ (1971, např. „Prince Kajuku“, „The Coming Of Prince Kajuku“ plus suita „Flying“). Kapela pak přehodnotila svoje dosavadní úsilí, a zhruba od roku 1973 se už u ní hudebně jednalo o klasický hard rock, inspirovaný Led Zeppelin, přestože po hudební stránce byla mnohem jednodušší. Pozornější posluchač objeví spíše vlivy Free nebo Faces. Tento přechod UFO k tvrdší šlapavější muzice ještě více zdůraznili mladý talentovaný německý kytarista Michael Schenker (ex-Scorpions) a později ještě veterán britské bluesové scény Paul Raymond (ks, g, ex-Chicken Shack, ex- Savoy Brown). 

Po na zkoušku zajížděném LP „Phenomenon“ (1974), jsou za nejlepší desky UFO považovány „Force It“ (1975), „No Heavy Petting“ (1976), „Lights Out“ (1977), „Obsession“ (1978) a velmi ceněný je také vynikající dvoj-deskový živák „Strangers In The Night“ (1979). Z nejznámějších skladeb bychom mohli uvést „UFO“, „Rock Bottom”, „Oh My“, „Too Young To Know“, „Shoot Shoot“, „Let It Roll“, „Out In The Street“, „Mother Mary“, „This Kid´s", „Natural Thing“, „Can You Roll Her“, „Reasons Love“, „On With The Action“, „Too Hot To Handle”, „Love To Love“, „Lights Out”, „Just Another Suicide“, „Try Me“, „Gettin´ Reddy“, „Electric Phase“, „Only You Can Rock Me”, „Hot´n´Ready“, „Cherry“, „Pack It Up /And Go/“, „Ain ´t No Baby“ a samozřejmě klasiku „Doctor Doctor”. Z kapely na konci dekády odešel Schenker a nahradil ho kytarista Paul Chapman, který se v UFO v průběhu 70. let už dvakrát mihl. Soubor pak bodoval ještě na začátku eighties, ale pak už byla vytlačena nahoru se deroucím heavy metalem.

Glitter-rockoví Geordie z Newcastlu se nazvali dle „jadrné místní mluvy, jež stříbrně zvoní v ústech rázovitého lidu“ pokud bychom parafrázovali klasika. Výrazem Geordies se také častují hráči a fandové místního fotbalového klubu United. Hudební soubor Geordie v základní sestavě – Vic Malcolm (g, voc), Brian Johnson (voc), Tom Hill (bg), Brian Gibson (ds) - produkoval křičený „sladeovský“ bigbít, ale moc úspěchů si s ním neužil. Chytl se debutový singl „Don´t Do That“, lépe další „All Because Of You“ a do hitparád se dostaly ještě dva („Can You Do It“ a „Electric Lady“). Bohužel s elpí to kromě dvou slušných desek moc valné nebylo – první z nich je debut „Hope You Like It“ (1973, vedle prvních dvou jmenovaných singlů ještě např. „Give You Till Monday“, „Hope You Like It“) a pak dvojka „Don´t Be Fooled By The Name“ (1974), která obsahovala kromě vypalovaček „Goin´ Down“, „Look At Me“, „Mercenary Man“ a téměř u-heepovského ploužáku „Little Boy“ také hard verzi traditionalu „House Of The Rising Sun“. Dobře, s přimhouřením očí ještě uvedu i třetí LP „Save The World“ (1976, např. „Goodbye Love“, „Fire Queen“, „Save The World“ plus cover „Mama´s Gonna Take You Home“, pův. od Jericho Jones). Existuje ale zásadní skutečnost, proč bychom na Geordie neměli zapomenout – byl jí odchod zpěváka Briana Johnsona do AC/DC v roce 1980.

Když už zmiňujeme australsko-skotské AC/DC ze Sydney, v čele s kytaristy Angusem a Malcolmem Youngovými a zpěvákem Bonem Scottem, oni vlastně také hráli v podstatě hard rock, ale tak špinavý a syrový, že když se v roce 1976 objevili v Londýně, působili jak zjevení. Přesný protiklad jiných špinavců, ovšem vyznávajících instrumentálně mnohem jednodušší hudbu – punkerů. Právě ponurá a vzteklá atmosféra roku 1976 zapříčinila zrod britského punk rocku a na straně hardrockových maňuch způsobila kvašení, které později vyústilo v nástup heavy metalu. Z prvních desek AC/DC jmenujme např. „High Voltage“ (1976, např. „It´s A Long Way To The Top /If You Wanna Rock´n´Roll/“, „T.N.T.“, „High Voltage“, „Live Wire“) a „Let There Be Rock“ (1977, např. „Dog Eat Dog“, „Let There Be Rock“, „Problem Child“, „Whole Lotta Rosie“). Více o nich v textu o průkopnících HM.

Pojďme zůstat chvilku v Austrálii – sabbaťáckým hard rockem se prezentovali sydneyští Buffalo v čele s ostrým vokalistou Davidem Ticem a kytaristou Johnem Baxterem. Za nejlepší LP je považována dvojka „Volcanic Rock“ (1973, např. „Till My Death“, „Shylock“, „Sunrise“, „The Prophet“) a částečně „Only Want You For Your Body“ (1974, např. „I´m A Skirt Lifter, Not A Shirt Raiser“, „King Cross Ladies“ plus cover „I´m Coming On“, pův. od Ten Years After). Ač výborní, přesto neúspěšní zůstali australští hardrockeři z Adelaide The Angels zpěváka Doca Neesona, kteří začínali v podstatě s AC/DC, snažili se podobně hrát, jenom prostě neměli to kouzlo. A Bona Scotta. A když si poslechnete jejich LP „Face To Face“, tak je tam slyšíte (1978, např. „Take A Long Line“, „Marseilles“, „Comin´ Down“). Austrálie měla ještě dvě „hard“ želízka v ohni: poněkud známější Rose Tattoo ze Sydney, v čele se sporým holohlavým zpěvákem „Angry“ Andersonem a s deskami „Rock´n´Roll Outlaw“ (1978, např. „Rock´n´Roll Outlaw“, „Bad Boy For Love“, „Butcher And Fast Eddy“, „Tramp“) a „Scarred For Life“ (1982, např. „We Can´t Be Beaten“, „Scarred For Life“, „Who´s Got The Cash“) a poněkud méně známé The Aztecs zpěváka Billy Thorpeho (songy „Rock´n´Roll City“, „Southern Comfort“, „Most People I Know Think That I´m Crazy“).

Ze země klokanů poplujme přes Indický oceán na černý kontinent, konkrétně do Jižní Afriky. Odtamtud pocházel mladý kytarista Trevor Rabin, který se orientoval na jemnější odrůdu tvrdého rocku a jeho tvorba připomínala spíše výtvory amerického AOR. Doma v JAR měl v polovině 70.let kapelu Rabbitt a s ní hity v písni „Charlie“, a dost zběsilé verzi jethro-tullského songu „Locomotive Breath“ – pak se Trevor přestěhoval do Londýna. Pro úplnost ještě dvé elpíček, které vydal pod svým jménem: „Face To Face“, 1979, např. I´m Old Enough /To Make You A Woman/“, „The Wanderer“, „Now“) a „Wolf“ (1981, písně „Do Ya Do Ya Want Me“, „Looking For A Lady /Wolfman/“, „Pain“, „Long Island“). Později znám jako člen Yes.

Ale pojďme zpět do Anglie - ze „sabaťáckého“ Birminghamu pocházela a „sabaťáckého“ soundu vycházela skupina Judas Priest, tvořená zpěvákem Robem Halfordem, kytarovou dvojkou K. K. Downing – Glenn Tipton, a neochvějným basákem Ianem Hillem. Bubenící se často střídali. Než se kapela oblékla do ocvočkované kůže a stala jednou z vlajkových lodí heavy metalu, natočila tři alba - jedno pitomé, jedno skvělé a jedno ucházející. To skvělé se jmenovalo „Sad Wings Of Destiny“ (1976) a obsahovalo výborné skladby „Victim Of Changes“, „The Ripper“, „Dream Deceiver“, „Deceiver“, „Prelude“. A to ucházející zase „Sin After Sin“ (1977, např. „Sinner“, „Disident Aggressor“, „Here Come The Tears“ plus cover „Diamonds And Rust“, pův. Joan Baez). Také o „judasech“ více v kapitolce „Průkopníci a vznik NWOBHM. V Birminghamu vznikl i další předchůdce metalu, soubor Magnum, který byl znám svými výbornými koncerty. Aspoň byli tací, kteří to tvrdili. Zpočátku to byl takový ten hard rock s náběhem do art a progressive. Hlavními figurami kapely byli Tony Clarkin (g, voc) a Bob Catley (voc), přičemž debutovala průměrným  LP „Kingdom Of Madness“, 1978, např. „In The Beginning“, „Kingdom Of Madness“, „Universe“, „All That Is Real“, „Bringer“). Po se ovšem přeorientovala na AOR music typu Foreigner, což už je slyšet na další desce „Magnum II“ (1979, např. „Great Adventure“, „If I Could Live Forever“, „Stayin´ Alive“, „Battle“).

A do třetice střední Anglie, kraj staffordský – ten je rodištěm maníka, který se jmenoval Ian „Lemmy“ Kilmister. Po svém nuceném odchodu z Hawkwind se tento baskytarista a zpěvák rozhodl, že dá dohromady soubor, který bude stát za to – časopisu Sounds tehdy řekl: „Bude to nejdrsnější rocková skupina světa. Kdybychom se nastěhovali vedle vás, zdechne vám i váš trávník!“ A jak Lemmy řekl, tak učinil, V roce 1975 založil v Londýně ostrou partu zvanou Motörhead, která se později stala jednou z nejhlasitějších a nejtvrdších rockových řežeb vůbec. Protože je více rozebrána (stejně jako Judas Priest) v textu o průkopnících britského heavymetalu, připomenu snad jen úvodní album. Dostalo nekomplikovaný název „Motörhead“ a na trh se dostalo v roce 1977 (songy „Motörhead“, „Iron Horse/Born To Lose“, „White Line Fever“, v reedici ještě „Instro“).

A nyní jinam a jinak.

Irští Thin Lizzy vznikli v roce 1969 v Dublinu ze dvou kapel, jejichž spojení inicioval Eric Bell, kytarista jedné z nich. Už v první sestavě figurovali zásadní členové Thin Lizzy: baskytarista, zpěvák a skladatel Phil Lynott.a bubeník Brian Downey. Skupina nehrála takový ten typický hard rock jako předchozí party – měla v sobě spíše  „vanmorrisonovské““ rhythm & blues a občas využívala prvky funku, soulu a irského folklóru (však také dva ze členů první sestavy hrávali v Them). Svou hudební tvář získávala postupně, přes dva roky působila jako trio a také se přestěhovala do Londýna. A chtělo to také nějaký ten úspěch, a tak chlapci sáhli po tradicionálu: hit „Whiskey In The Jar“ je opravdu na moment proslavil, ale stále to nebyl ten správný průlom, protože tehdy se hodně dbalo i na alba, a ta zatím obsahovala, až na výjimky průměrný materiál. Řekněme, že za první vlaštovku budoucího soundu lze označit vypalovačku „The Rocker“ (1973). Co se týče úspěchu, situace se začala měnit, až když odešel Bell (nutno ale říci - kvalitní hráč). Od začátku čtyřiasedmdesátého fungovala „tenká Líza“ ve triu s Gary Moorem (g, ex-Skid Row), ale po půl roce místo něj přišli hned dva kytaristé, Kaliforňan Scott Gorham a Skot Brian Robertson. Album s nimi bylo sice zase víceméně průměrné, ovšem píseň „It´s Only Money“ opět cosi naznačila (1974).

Až v polovině dekády začala série velmi dobrých desek – „Fighting“ (1975, cover-hit „Rosalie“, pův. od Boba Segera, dále např. „Ballad Of A Hard Man“, „Wild One“, „King´s Vengeance“, „Fighting My Way Back“), průlomový „Jailbreak“ (1976, hity „The Boys Are Back In Town“, „Jailbreak“, dále např. „Angel From The Coast“, „Emerald“, „Warriors“, „Romeo And The Lonely Girl“), dále „Johnny The Fox“ (1976, hit „Don´t Believe A Word“, dále např. songy„Massacre“, „Boogie Woogie Dance“, „Rocky“, „Sweet Marie“) a „Bad Reputation“ (1977, písně „Bad Reputation“, „Killer Without A Cause“, „Dancin´ In The Moonlight“, „Southbound“, „Opium Trail“). Série vyvrcholila vydáním vynikajícího koncertního dvojalba „Live And Dangerous“ (1978), bohužel – vzhledem ke zhoršení vztahů mezi Lynottem a Robertsonem - zároveň také pro Briana výlisku posledního. Na dva roky se tedy vedle Lynotta, Downeyho a Gorhama objevil ztracený synek Gary Moore (mezitím působil v Colosseuu II) a natočil s nimi výbornou řadovku „Black Rose – A Rock Legend“ (1979, hit „Waiting For An Alibi“, dále např. songy „Toughest Street In Town“, „With Love“, „Roisin Dubh A Rock Legend“, „Do Anything You Want To“, „Sarah“). Po Mooreovi pak na jeho místo přišel Snowy White (g). A ještě poznámečku: kapela dosti důsledně dbala domácích tradic - její členové se nevyhýbali fetu a folklórně se po irsku prochlastávali k hospodským rvačkám a následným němotám. Zejména smavější Lynott (irsko-brazilského původu) v sobě nezapřel jihoamerickou horkokrevnost. A bohužel chlast a drogy se měly v další dekádě stát jeho osudem…

Ještě dvě takové zajímavosti – za prvé Lynott se umísťoval vysoko v různých žebříčcích co baskytarista, a za druhé - jak je výše uvedeno - v kapele Thin Lizzy určitý čas působil i pozdější slavný bluesový kytarista Gary Moore; ve stejné době natočil průměrnou sólovku „Back On The Streets“ (1978, hit „Parisienne Walkways“, dále např. „Back On The Streets“, „Fanatical Fascist“). Předtím natočil lepší, ale dnes již zcela neznámé hard-bluesové album „Grinding Stone“ (1973, např. „Sail Across The Mountain“, „Spirit“, „Grinding Time“, „Time To Heal“).

Z dalších ostrovních kapel žánru je možné jmenovat birminghamské Trapeze, v čele s kytaristou a zpěvákem Mel Galleyim a basákem a zpěvákem Glennem Hughesem. Ten už tehdy (snad proto, že měl výborný soulový hlas), cpal do tvrdého soundu prvky funku. Od souboru jsou v této první fázi nejznámější alba „Medusa“ (1970, např. „Black Cloud“, „Medusa“, „Seafull“, „Touch My Life“) a „You Are The Music – We Are Just The Band“ (1972, např. „You Are The Music“, „Keepin´ Time“, „Coast To Coast“, „Way Back To The Bone“). Hughes posléze přestoupil do Deep Purple a hlavní slovo tak měl v kapele Mel Galley. Vznikla alba jako třeba „Hot Wire“ (1974, např. „Midnight Flyer“, „Turn It On“, „Back Street Love“) nebo „Trapeze“ (1976 album) (1976, např. „Star Breaker“, „Nothin´ For Nothing“, „Soul Stealer“). Pak přišel nový hlavní zpěvák Peter Goalby, přičemž bylo nahráno LP „Hold On“ (1979, např. „Running“, „Time Will Heal“, „When You Go To Heaven“). Kapela fungovala ještě asi tři roky a poté se rozpadla – Goalby odešel k „uriášům“ a Galley do Whitesnake.

 Je třeba zmínit i soubor Tempest, který založil bubeník Jon Hiseman z  Colossea z něhož  přišel ještě Mark Clarke (bg, ks, voc). Dalším členem se stal talentovaný Allan Holdsworth (g, vln, voc) a za mikrofon se tehdy postavil(-sadil) zpěvák a klávesista Paul Williams. Výsledkem byl opravdu vymakaný hard rock s jazzovými názvuky – vřele doporučuji. Po prvním albu Holdswortha (odešel k Soft Machine a později do Gongu) a Williamse vystřídal zpěvák a kytarista Ollie Halsall, A výlisky? Asi jediná dvě alba, která kapela natočila – výborné „Tempest“ (1973, např. „Gorgon“, „Foyers Of Fun“, „Brothers“, „Up And On“, „Strangeher“, „Dark House“) a nadprůměrné „Living In The Fear“ (1974 např. „Funeral Empire“, „Dance To My Tune“, „Turn Around“, „Living In Fear“  plus cover „Paperback Writer“, pův. od Beatles). Skupina se pak rozešla, Hiseman znovu postavil Colosseum, Clarke se objevil v Rainbow a pak hrál s Billy Squierem, Halsall spolupracoval ponejvíce s Kevinem Ayersem, a v roce 1992 se bohužel předávkoval heroinem.

Nesmíme zapomenout ani na nabroušené velšské trio Budgie vzniklé už v roce 1967. V něm byli hlavními figurami John Burke Shelley (voc, bg, ks) a Tony Bourge (g, voc), přičemž bubeníci kapelou v éře 70.let prošli tři: Ray Philips bušil do čtyřiasedmdesátého, následně si jednu desku střihl Pete Boot a jeho poté vystřídal Steve Williams. Trojka, která se ve svém hutném, občas křičeném hard rocku inspirovala nejspíši sabbaty a blues, se uvedla ucházejícím debutem „Budgie“ (1971, např. „Nude Disintegrating Parachutist Woman“, „Homicidal Suicidal“, „The Author“, „Guts“, „You And I“). Také dvojka „Squawk“ je považována za dobrou (1972, např. „Stranded“, „Whisky River“, „Rocking Man“, „Drugstore Woman“, „Rocking Home Again“). Ještě v první polovině seventies se pak Budgie prezentovali slušnými deskami „Never Turn Your Back On A Friend“ (1973, hit „Breadfan“, dále např.„In The Grip Of A Tyrefiter´s Hand“, „Parents“, „You´re The Biggest Thing Since Powdered Milk“), nejznámější „In For The Kill“ (1974, např. „In For The Kill“, „Hammer And Tongs“, „Zoom Club“, „Living On Your Own“, „Crash Course In Brain Surgery“) a „Bandolier“ (1975, např. „I Can See My Feelings“, „Breaking All The House Rules“, „I Ain´t No Mountain“, „Slipaway“). Poté úroveň tvorby poněkud poklesla. Když si zvyknete na Shelleyho někdy až příliš jemný, někdy až moc pronikavý vokál, zařadíte si i tuhle partu do kolonky „oblíbené“. 

Můžeme jmenovat i další – krátce působící - partičku z Walesu, smutně nazvanou Lone Star. Hudebně se pohybovala někde na pomezí hard rocku, funku a progressive rocku, a hlavními figurami v ní byli skladatelé Kenny Driscoll (voc) a Tony Smith (g, bvoc). Ale hráli v ní třeba také Paul „Tonka“ Chapman (g), který působil i u UFO, anebo Drsicolla vyměnivší John  Sloman (voc), jenž později přestoupil k Uriah Heep. „Osamělá hvězda“ natočila dvě dobrá, ale nepříliš úspěšná LP: „Lone Star“ (1976, songy  „Spaceships“, „Illusions“, „A Million Stars“, „Lonely Soldier“ plus cover „She Said She Said“, původně od Beatles) a „Firing On All Six“ (1977, např. „The Ballad Of Crafty Jack“, „All Of Us To All Of You“, „The Bells Of Berlin“, „Hypnotic Mover“), a pak se rozplynula ve vesmíru…

Určitě je třeba vzpomenout na severoanglickou kapelu Necromandus v čele s kytaristou Barry „Buz“ Dunnerym a firemním zásahem k ledu daný její albový debut „Orexis Of Death“ natočený v roce 1973 (např. „Orexis Of Death“, „Still Born Beauty““, „Nightjar“, „A Black Solitude“), který vyšel až někdy v době millenia. A také tragicky skončivší hard-progressive rockový Armageddon, který na podzim 1974 vytvořili Keith Relf (ex-Yardbirds, ex-Renaissance, voc, harm), Martin Pugh (ex-Steamhammer, g, ac g), Louis Cennamo (ex-Renaissance, ex-Steamhammer, bg) a Bobby Caldwell (ex-Johnny Winter And, ex-Captain Beyond, ds, bvoc, ks). Bohužel jeho nadějnou kariéru, spuštěnou výborným debutem „Armageddon“, (1975, hit „Buzzard, dále např. „Silver Tightrope“, „Basking In The White Of The Midnight Sun“, „Paths And Planes And Future Gains“), utnula smrt bývalého „yardbirda“, zpěváka Keitha Relfa (1976).

V polovině 70.let vznikli také čtyři pohrobci Deep Purple.

Rainbow kytaristy Ritchie Blackmora pokračovali v podobném soundu jako jeho původní kapela. Ritchie dal nový band dohromady jednoduše – muzikanty, které potřeboval (hned čtyři), šlohnul newyorské partě Elf, čímž ji v podstatě odsoudil k zániku. Rainbow na sebe upozornili hned prvním LP „Ritchie Blackmore´s Rainbow“ (1975), obsahujícím známé písně „Man On The Silver Mountain“, „16th Century Greensleeves“, „Temple Of The King“, „Self Portrait“ a (téměř hendrixovský ploužák) „Catch The Rainbow“, které zpíval postavou sice nevelký, ale jinak famózní americký vokalista Ronnie James Dio. Po první desce ovšem „černý rytíř“ Ritchie kromě zpěváka vyházel celý zbytek první „duhy“ a tak do skupiny přišel známý bubeník-ranař Cozy Powell. S ním (plus basákem Jimmy Bainem a klávesistou a zpěvákem Tony Careyim) bylo realizováno skvělé album „Rising“ s vůbec nejlepší písní kapely „Stargazer“, nahranou dohromady s monackým symfoňákem (1976, dále ještě např. „Starstruck“, „Run With The Wolf“, „A Light In The Black“, „Tarot Woman“). Slušná je také koncertní deska „On Stage“ (1977), představující precizně vygradované cover-verze od „párplů“ („Mistreated“) a Yardbirds („Still I´m Sad“). Z té doby pochází i výborný koncertní videofilm „Rainbow: Live In Munich“, natočený v rámci Rockpalastu (1977, režie: Christian Wagner). A za poslech stojí i následující kvalitní studiovka „Long Live Rock´n´Roll“ (1978, např. songy „Gates Of Babylon“, „Long Live Rock´n´Roll“, „Kill The King“, „Lady Of The Lake“, „Rainbow Eyes“) natočená ale opět v pozměněné sestavě - místo Baina a Careyho zde hráli Bob Daisley (bg) a David Stone (ks).

Jak je vidět, kapela se neustále potýkala s personálními problémy, vyvolávanými nesnesitelným perfekcionistou Blackmorem (možná že ho také štvalo, že kapele se přes všechnu snahu nedařilo prosadit se v USA). Po Long Live Rock´n´roll vyhodil také Dia a měl konflikty i s jeho nástupcem Grahamem Bonnetem, který si odmítal nechat narůst dlouhé vlasy. Z té doby pochází jakžtakž dobrá deska poněkud měkčího charakteru „Down To Earth“, na níž si zahráli mj. klávesista Don AireyColossea a ex-párpl Roger Glover (1979, songy „The Eyes Of The World“, „Makin´ Love“, „All Night Long“, „Danger Zone“  plus cover „Since You´ve Been Gone“, původně od Russe Ballarda). Po tomto jediném albu Bonnet z kapely odešel, aby ho nahradil další zpěvák Joe Lynn Turner - s ním byl Ritchie spokojen, neb jeho háro bylo již dostačující. Prvním počinem s novým frontmanem byla deska „Difficult To Cure“ (1980, hit „I Surrender – další „ballardovka“, dále „Magic“, „Freedom Fighter“, „Spotlight Kid“  plus beethovenovská parafráze „Difficult To Cure /Beethoven´s Ninth/“), kterou místo Powella nabubnoval Bobby Rondinelli. Album tak nějak navazovalo na předchozí elpí, přičemž se začaly ozývat hlasy, že to jde s Rainbow hudebně dolů.

To potvrdilo i další průměrné album „Straight Between The Eyes“ (1982, hit „Stone Cold“, z lepších songů snad ještě „Tearin´ Out My Heart“, „Power“ plus orientální ponurost „Eyes Of Fire“). Kapela pak měla ještě menší hit „Street Of Dreams“ na další průměrné desce „Bent Out Of  Shape“ (1983, dále např. „Can´t Let You Go“, „Drinking With The Devil“ plus cover „Snowman“, pův. od Howarda Blakea) a v roce 1984 se rozpadla. Dio už dříve po svém vyhazovu přešel k „sabatům“, Bonnet a Turner se dali na sólo-dráhu a Ritchie s Gloverem se přidali k znovu obnoveným „párplům“. Rainbow byli jedním z inspirativních zdrojů pro nástup heavy metalu.

Whitesnake, další kapelu vzniklou na troskách DP, svého času opanovali dokonce tři z „párplů“ – David Coverdale, Jon Lord a Ian Paice. Založil ji Coverdale, který si v mezidobí od rozpadu legendy užil neúspěchu s dvěma sólovými alby, z nichž „Northwinds“ z roku 1978 jakž takž ujde (songy „Queen Of Hearts“, „Time And Again“, „Only My Soul“). „Bílej had“ se představil tvrdou, hutnou muzikou, „chlapským“ bigbítem, stylově někde mezi Bad Company a Deep Purple s výraznými názvuky blues-rocku. Na konci seventies se vytasil zejména s těžkotonážní deskou „Lovehunter“ (1979, např. „Long Way From Home“, „Walking In The Shadow Of The Blues“, „Love Hunter“ plus cover „Help Me Thro´ The Day“, pův. od Leona Russella), největším hitem se pak stala zemitá písnička „Fool For Your Loving“ z alba „Ready An´ Willing (1980, dále např. „Blindman“, „Ready An´ Willing“, „Carry Your Load“, „Sweet Talker“). Zde právě začíná éra tří párplů na palubě – ovšem kromě Coverdala, Lorda a Paiceho v kapele ještě působili Micky Moody (g), Bernie Marsden (g) a Neil Murray (bg, ex-Colosseum II). Na začátku  osmé dekády bylo pro družinu Coverdalovu střídavě oblačno. Třeba album „Come And Get It“ (1981, např. „Don´t Break My Heart Again“, „Till The Day I Die“, „Hit An´ Run“, „Would I Lie To You“) jde trochu dolů, naopak LP „Saints & Sinners“ (1982, hit „Here I Go Again“, dále např. „Saints An´ Sinners“, „Rough An´ Ready“, „Crying In The Rain“, „Victim Of Love“) zase jemně nahoru. Ale pak se přece jenom začalo blýskat na časy – viz. text o Přehlídce veteránů. 

Ještě než se připojili k Whitesnake, založili Lord s Paicem superskupinu s klávesistou a zpěvákem Tony Ashtonem, prostě nazvanou Paice Ashton Lord neboli PAL. Zůstalo po ní jediné, průměrné album, vycházející z purpláckého soundu na „Come Taste The Band“. Deska dostala název „Malice In Wonderland“ (1977, např. „Remember The Good Times“, „Malice In Wonderland“, „Silas & Jerome“).

Čtvrtý pohrobek Deep Purple, zpěvák Ian Gillan byl ze jmenovaných ex-kolegů nejméně úspěšný - jeho kapela Ian Gillan Band se výrazněji neprosadila a v punkové éře ani nemohla. Přitom měl v partě mj. Johna Gustafsona (bg, voc, ex-Quatermass), Colina Townse (ks) nebo kytaristu Raye Fenwicka a album „Child In Time“ je dost dobré (1976, např. „Lay Me Down“, „You Make Me Feel So Good“, „Let It Slide“, „My Baby Loves Me“ plus zvláštní verze parpláckého  „Child In Time“). Zpěvák se později pustil do módního funku a fusion music, což se projevilo na podivně eklektickém LP „Clear Air Turbulence“ (1977, např. „Money Lender“, „Clear Air Turbulence“, „Over The Hill“). Naštěstí dostal rozum a vrátil se k hard rocku. Kapelu přestavěl (mj. Bernie Tormé – g a John McCoy – bg, ex-Zzebra), změnil název na  Gillan (1978), a zejména díky metalovému boomu, následovaly pro něj tři lepší roky. A to s deskami „Mr. Universe“ (1979, např. „Secret Of The Dance“, „Roller“, „Mr. Universe“, „Fighting Man“), „Glory Road“ (1980, „No Easy Way“, „On The Rocks“, „Are You Sure?“, „Sleeping On The Job“), „Future Shock“ (1981, songy jako „Night Ride Out Of Phoenix“, „For Your Dreams“, „/The Ballad Of/ The Lucitania Express“, „If I Sing Softy“, „Bite The Bullet“). Po dalším albu „Magic“ (1982, např. „Demon Driver“, „What´s The Matter“, „Living A Lie“) Gillan kapelu rozpustil a připojil se k Black Sabbath a poté k znovu obnoveným Deep Purple.

A co se týče pohrobků DP, nesmíme zapomenout ještě na dva počiny – ex-baskytarista Nick Simper po svém nedobrovolném odchodu založil „párpláckou“ skupinu Warhorse, v níž pěl frontman Ashley Holt. Možno připomenout desky „Warhorse” (1970, např. „Woman Of The Devil“, „Vulture Blood”, „Ritual“) a „Read Sea” (1971, např. „Red Sea“, „Back In Time“, „I /Who Have Nothing“). Další ex-baskytarista a zpěvák DP Glenn Hughes po krátkých soulových hrátkách (průměrné album „Play Me Out“, 1977, např. „Soulution“, „I Found A Woman“) natočil společně s kytaristou Patem Thrallem solidní desku „Hughes – Thrall“ (1982, např. „The Look In Your Eye“, „Beg, Borrow Or Steal“, „Muscle And Blood“ a „Coast To Coast“ – cover od Trapeze).

I kontinentální Evropa měla své hardrockové hvězdy.

V Holandsku to byli zejména neustále podceňovaní Golden Earring, kteří začínali už v polovině sixties. Kapela šlapala v sestavě George Kooymans (g, voc), Rinus Gerritsen (bg, ks), Barry Hay (voc, fl) a Cesar Zuiderwijk (ds), a pořád se u ní vyskytovala snaha nějak ten hard rock ozvláštňovat takovým tím progresivním směrem. Z první půle seventies jsou známy desky „Golden Earring“ (1970), „Together“ (1972), „Moontan“ (1973) a „Switch“ (1975), a songy jako např. „Back Home“, „The Wall Of Dolls“, „This Is The Time Of The Year“, „I´m Going To Send My Pigeons To The Sky“, „Road Swallowed Her Name“, „Holy Holy Life“, „Silver Ships“, „All Day Watcher“, „From Heaven From Hell“, „Avalanche Of Love“, „Thousand Feet Bellow You“, „Candy´s Going Bad“, „Are You Receiving Me“, „Vanilla Queen“, „Love Is A Rodeo“, „Kill Me (Ce Soir)“, „Daddy´s Gonna Save My Soul“, „Troubles And Hassles“, a pochopitelně největší hit „Radar Love“. Z druhé půle dekády se líbí album „Contraband“ (1976, např. „Faded Jeans“, „Mad Love´s Comin´“, „Bombay“, „Sueleen“) a songy „Nomad“ nebo „Movin´Down Life“. Soubor se hitově prosadil ještě v roce 1982 písní „Twilight Zone“.

Cuby & Blizzards zpěváka Harry Muskeeho a kytaristy Eelco Gellinga své hard blues proměňovali v běžný hard rock s pianem. Samozřejmě, to blues tam měli pořád, ale už ne tak důsledně jako v sixties. Trošku známějším elpí z 70. let je „Simple Man“ (1971, např. „Gave You My Word“, „Back Street“, „The Faker“, „Simple Man“), jakžtakž poslouchatelné je i album „Sometimes“ (1972, např. „Sometimes“, „I´m Drinking My Whisky“, plus cover „Straight, No Choser“, pův. do Theloniouse Monka). Velké naděje se vkládaly do jednoho z projektů kytaristy Roba Vunderinka, hardrockové skupiny Cobra, v které pěl Winston B. Gawke. Bohužel po ní zůstalo jen pár singlů jako např. „The War Will Soon Be Over (My Love)“/„Midnight Walker“, „I´m In Love“/ „I Feel Down“, (oba 1971), „Don´t Do  Like I Do“ a „So Dissatisfied“ (1972), a naděje tak zůstaly nenaplněny… 

Norská skupina Titanic měla blízko k „párplům“ nebo UFO, což naznačuje třeba úvodní singl „Sing Fool Sing“. Ovšem  instrumentální hit „Sultana“ (1971) ukazoval také na santanovské vlivy. Pocházel z asi nejznámějšího alba kapely „Sea Wolf“ (1971, dále např. „Sea Wolf“, „Underbird“, „Hanging Over“). Od Titaniku bych uvedl ještě singl „Macumba“ a LP „Eagle Rock“ (1973, např. „Richmond Express“, „Dying Sun“, „And It´s Music“, „One Night In Eagle Rock“). Aj Island se představil jednou stylovou partou. Jmenovala se Icecross, a spojovala sabbatovský hardrock s psychedelií. Zbylo po ní bohužel jen jedno eponymní album „Icecross“ (1973, např. „1999“, „Solution“, „Jesus Freaks“, „Nightmare“, „A Sad Mans Story“). Přes jmenované soubory se v 70.letech rock ve skandinávských a severních zemích držel trochu při zdi a v Britanii nebo v kontinentální Evropě se o něm moc nemluvilo, neboť všechno přebila - ABBA. To se ale v 80. a 90.letech mělo velmi radikálně změnit.

V Německu to pálil od boku Lucifer´s Friend s britským zpěvákem Johnem Lawtonem (později známým z Uriah Heep). V jeho obsazení stáli téměř celou první polovinu 70. let v podstatě stejní hudebníci – vedle Lawtona to byli Peter Hesslein (g, voc), Peter Hecht (ks), Dieter Horns (bg, voc) a Joachim „Addi“ Rietenbach (ds), jehož ve čtyřiasedmdesátém vystřídal Herbert Bornhold. Přestože kritika si kapely cenila, její desky kromě prvního eponynmního alba „Lucifer´s Friend“ (1970/71, např. „Ride To Sky“, „Toxic Shadows“, „Everybody´s Clown“, „Lucifer´s Friend“, „Baby You´re A Liar“) nebyly příliš komerčně úspěšné. Soubor v duchu doby posléze začal „progresivnět“ a „jazz-rockovatět“, skladby se prodlužovaly, ale stále bylo co poslouchat. Občas to zabíhalo až někam ke King Crimson (jako fakžejo). Bohužel o albech „Where The Groupies Killed The Blues“ (1972, „Hobo“, Rose On The Vine “, Mother“, „Burning Ships“, „Summerdream“), „I´m Just A Rock´n´Roll Singer“ (1973, např. „Groovin´Stone“, „Closed Curtains“, „Song For Louie“, „Blind Freedom“) a se symfoňákem dělaném Banquet“ (1974, např. „Thus Spoke Oberon“, „Spanish Galleon“, „High Flying Lady-Goodbye“, „Dirty Old Town“) dnes už kromě sběratelů nikdo neví…

Podobně dopadli i King Ping Meh, vycházející ze soundu Deep Purple (např. songy „Drugson´s Trip“, „Fairy Tales“, „Sometime“, „Everything“, „Come On In“, „My Dove“). Z německého undergroundu vzešli Birth Control, kteří tak nějak stáli na rozhraní psychedelického hard a progressive rocku. V kapele byli hlavními figurami zejména Bruno Frenzel (g, voc), Bernd Noske (voc, ds) a zpočátku ještě Reinhold Sobotta (ks). Eponymní debut „Birth Control“ (1970, např. „No Drugs“, „Sundown“, „Deep Inside“) se ještě nese ve vlivu LSD  stejně jako dvojka „Operation“ (1971, např. „Stop Little Lady“, „The Work Is Done“, „Pandemonium“ a v reedici ještě „What´s Your Name“). Také trojka „Hoodoo Man“ je podávána ve stejném duchu (1972, např. „Gamma Ray“, „Buy!“, „Get Down To Your Fate“, „Hoodoo Man“). Usazenější muzika je slyšet na deskách „Rebirth“ (1974, např. „She´s Got Nothing On You“, „Together Alone Tonight“, „„No Shade Is Real“, „M.P.C.“) a „Plastic People“ (1975, např. Plastic People“, „Tiny Flashlights“, „Rockin´ Rollin´ Roller“, „My Mind“).

Stále více se ozývali také Scorpions, u nichž působili zpěvák Klaus Meine, kytarista Rudolf Schenker a jeho mladičký brácha Michael Schenker, taktéž kytarista. Toho ale rok po albovém debutu kapely, přetáhla do svých řad anglická skupina UFO. První, vcelku průměrné období Scorpions je ovlivněno hendrixovským hard rockem a německou undergroundovou psychedelickou scénou, v čemž se vyžíval zejména nový kytarista Ulrich „Uli“ Roth. To jsou taková ta alba jako „Lonesome Crow“ (1972, „Leave Me“, „In Search Of The Peace Of Mind“, „It All Depends“, „Lonesome Crow“) a „Fly To The Rainbow“ (1974, např. „Speedy´s Coming“, „Drifting Sun“, „Fly People Fly“, „Fly To The Rainbow“). Nakonec bylo zakončeno vcelku solidní deskou „In Trance“ (1975, se stejnojmenným hitem, takže… „In Trance“, dále např. „Top Of The Bill“, „Dark Lady“, „Longing For Fire“, „Life´s Like A River“). Poté následoval příklon ke stále tvrdší a tvrdší muzice - „škorpíci“ se definitivně prosadili až v éře nástupu heavy metalu. 

Něco podobného jako „škorpíci“ ve svém prvním období hrála s art-rockovými Atlantis personálně propojena skupina Jeronimo. Působila v sestavě Gunnar Schäfer (voc, bg), Ringo Funk (voc, ds), Rainer Marz (voc, g), jehož po prvním LP vystřídal Michael Koch (voc, g). Než někteří její členové přešli do výše jmenovaného souboru, natočila čtyři víceméně průměrná alba psychedelického hard rocku, z nichž se drží v podvědomí snad lepší „Cosmic Blues“ (1970, např. „News“, „So Nice To Know“, „Highjack“, „The Light Live Needs“) možná eponymní „Jeronimo“ (1971, např. „Shades“, „End Of Our Time“, „Sundays´s Child““) a delší song „There Are People“ (1972). Největšími hity souboru byly ovšem singlové halekačky „Heya“ a cover „Na Na Hey Hey“, pův. od Steam (obě 1969), které se později objevily na zmíněném „kosmickém blues“. Kapela se rozpadla v roce 1972. Podobnou délku existence (1969-1972) měla i další německá skupina Cravinkel, kterou vedl kytarista Kralle Kravinkel. Jednalo se o valivý psychedelický hard rock s občasnými folkovými prvky. Dobré záblesky, ale víceméně průměr. Zkuste album „Cravinkel“ (1970, např. „Lucy“, „Get A Feeling Going Round“, „About Mother And Son“) a singlový cover „Keep On Running“, pův. od Spencer Davis Group. Poté se Cravinkel začali zaplétat do 10-20minutových LSD-kompozic (např. „Stoned“), až posléze zanikli. Kralle Kravinkel se na přelomu 70. a 80. let objevil v novovlnné skupině Trio.

Švýcarští Krokus vznikli v půli seventies a vedli je kytarista Fernando von Arb plus vcelku zajímavá postava Chris von Rohr – ten postupně hrál v kapele na bicí, pak zpíval hlavní vokál a nakonec skončil u baskytary. Zpočátku to tedy byla bída, první dvě alba jsou vpravdě děsná. Jemně se to zlepšilo až na LP „Painkiller“ (1978, např. „Killer“, „Werewolf“, „Rock Ladies“). Ale jen jemně. Kritici tvrdí, že to začalo mít nějaký smysl, až když přišel zpěvák Marc Storace, který se uvedl na albu „Metal Rendez-vous“ (1979-80, např. „Heatstrokes“, „Come On“, „Tokyo Nights“, „Streamer“) – to prý je z těchto ranných desek asi nejposlouchatelnější. A Krokus se také příklonem k metalu posléze prosadili, snad že se pokoušeli mastit podobný bigboš jako  AC/DC - v této souvislosti mě napadá zmínit ještě LP „Hardware“ (1981, songy „Winning Man“, „Celebration“, „Easy Rocker“, „Burning Bones“, „Rock City“).

V Itálii měli svoji „joplinku“ ve zpěvačce Gianna Nannini, jenomže ta po albu „California“ (1979, hit „America“, dále např. „California“, „Good Bye My Heart“) začala poněkud elektro-jančit a k hard rocku se vrátila až v 90. letech. A nyní teplým středomořím poplujmež na východ. Stát Izrael se mohl pyšnit skupinou se vskutku biblickým názvem Jericho (nebo Jericho Jones), v čele s anglickým zpěvákem a kytaristou Robbem Huxleym. V kapele dále působili Haim Romano (g), Dani Shoshan (voc), Miki Gavrielov (bg) a Ami Traibetch (ds). Šlo o vcelku dobrý vymakaný hard rock, možná přesahující až do škatule progressive rocku. Je ke slyšení na SP „Time Is Now“ (1971) či albech „Junkies, Monkeys And Donkeys“ (1971, např. „Freedom“, „Man In The Crowd“, „There Is Always A Train“, „What Have We Got To Lose“) a „Jericho“ (1972, např. „Ethiopia“, „Don´t You Let Me Down“, „Featherbed“, „Justin And Nova“), eventuelně na v Německu vydaném singlu  „Champs“/ „Hey Man “(1972).

Ze soc-tábora je třeba zmínit maďarskou napůl hard & psychedelic a napůl progressive rockovou skupinu Omega, v níž hráli hlavní roli její zakladatelé János Kóbor (voc) a László Benkö (ks, voc), přičemž dlouhou dobu v ní působili i Tamás Mihály (bg), György Molnár (g) a Ferenc Debreczeni (ds). Jejím největším hitem je písnička „Gyöngyhajú lány“. Zpočátku silně beatlesoidní záležitost se v první polovině 70. let změnila v čistý hard rock, a posléze progresivní space rock. Známý je živák „Élö Omega“ (1972, mj. „Hütlen Barátok“) a významnými alby jsou ještě „Omega 5“ (1973, např. „A Jovendomondo“, „Bucsuztato, Szvit“, „Ebredes“) a „Omega III“ (1974, např. „Spanish Guitar“, „Everytime She Steps In“, „Go On The Spree“).  Pozn. – u maďarsky zpívaných a anglických alb je odlišné číslování. Jak už bylo řečeno, od pol. 70.let se kapela vrhla poněkud „umělečtějším směrem – z té doby jsou známa alba „Csillagok Útján – Skyrover“ (1978, např. „Léna“, „Metamorfózis“, „Finálé“) a „Gammapolis (1979, např. „Gammapolis“, „Ezüst esö“). Kapela v 70. letech často vystupovala v Západní Evropě.

Ze stejného státu, tedy Maďarska, pocházela blues-hardrocková skupina Locomotiv GT. Ta se proslavila debutem „Locomotiv GT“ (1971, např. „Ezüst nyár – Silver Summer“), singlem „Érints meg – Touch Me“ a deskou „Ringasd el magzd – Rock Yourself“ (1972, např. „Szeress nagyon – Love Me Much“). Jinak obě kapely spojuje jméno klávesisty Gábora Pressera (v Omeze hrál na přelomu 60.-70. let). V Jugoslávii byla tou nejznámější bosenská skupina Bijelo Dugme kytaristy Gorana Bregoviče, která stejně jako Omega balancovala někde na pomezí hard rocku a art rocku a navíc s příměsí balkánské lidové hudby. Z poloviny 70.let si připomeňme LP „Kad bi bio bijelo dugme“ (1974, mj. „Kad bi bio bijelo dugme“, „Selma“, „Blues za moju bivšu dragu“) a dále například skladby „Ne gledaj me tako i ne ljubi me više“, „Došao sam da ti kažem da odlazim“, „Eto! Baš hocu!“.

I u nás jsme měli jednu skvělou kapelu, rámec hard rocku také značně přesahující – jednalo se o partičku Flamengo, zejména z jejího „kainarovského“ období. Tehdy v sestavě Pavel Fořt (lg), Jaroslav „Erno“ Šedivý (ds), Ivan Khunt (ks, voc), Vladimir „Guma“ Kulhánek (bg, bvoc), Vladimír Mišík (voc) a Jan Kubík (sax, fl), natočila v tuzemsku slavnou desku „Kuře v hodinkách“ (1972, např. „Kuře v hodinkách“, „Stále dál“, „Já a dým“, „Chvíle chvil“, „Rám příštích obrazů“). Jednalo se o mix hardrocku, blues, jazz rocku a folku s názvuky latiny. Po zákazu kapely na její sound lehce navázal Vladimír Mišík, když si založil bigbítový soubor Etc… a natočil s ním desky „Vladimír Mišík & Etc…“ (1976, songy „Bazarem proměn“, „Biograf“, „Stříhali dohola malého chlapečka, „Syn Daidalův“, v reedici ještě např. „Lady Vamp“) a „Vladimír Mišík & Etc…2“ (1980, např. „Nejlepší ženská našich dnů“, „Taxůvku jsme chytli“, „Sochy“, „Variace na renesanční téma“, „Na okraji“).

Nejtvrdším tuzemským tělesem oněch časů byla ovšem Skupina F. Ringo Čecha s „coverdalovským“ zpěvákem Jiřím Schelingerem, byť to bylo slyšet více na koncertech než na deskách. Z těch bych vybral LP „Hrrr na ně…“, (1977, např. „Kartágo“, „Lucrezia Borgia“, „Siréna“, „Divné tušení“), a „Nám se líbí“ (1979, např. „Nám se líbí“, „Čas“, „Pohřeb přítele“) plus SP: „Lupič Willy“ (1980) a „Sen“ (1981). Bohužel, další snažení skupiny ukončila v roce 1981 Schelingerova tragická smrt…

Nu, a to by bylo asi tak všechno…

K hard rocku řadíme samozřejmě i další britské skupiny a interprety jako Slade, Sweet, částí své tvorby sem patří i T. Rex, David Bowie, Suzi Quatro, nebo Gary Glitter, ale protože přijali novou rockovou estetiku té doby, je možné si o nich přečíst v kapitole „Glam rock“.