Festivaly

Autor: Petr Hrabalik

V šedesátých letech, respektive v jejich druhé polovině, zažila Amerika a Velká Británie několik festivalů, které se zapsaly do dějin rockové hudby. Prvním z nich byl ten v Monterey Pop v Kalifornii v roce 1967, druhým snad nejslavnější festival „Woodstock“, neboli „three days peace and music“, konaný v roce 1969 na americkém severovýchodě poblíž města Woodstock. Poté následoval vraždou v přímém přenosu smutně proslulý Altamont. V Anglii se konaly tři ročníky festivalu „Isle Of Wight“ na stejnojmenném britském ostrově (1968-1970) a dva ročníky festivalu v Bathu (1969-1970).

Festival v Monterey konaný v červnu 1967 byl první opravdovou masovou oslavou hippies. Pořadatelství se chopili zpěvák a skladatel skupiny Mamas And Papas John Phillips a gramofonový byznysman Lou Adler, akci pak zaštiťoval svým jménem beatle Paul McCartney. Fest navštívilo asi 70 000 lidí, známý chemik Owsley Stanley pro něj namíchal speciální model LSD, zvaný Monterey Purple, a pořadatel Phillips napsal dodnes slavnou písničku „San Francisco /Be Sure To Wear Some Flowers In Your Hair/“. Stephen Davis o tomto velkém setkání hippies v knize Rolling Stones – na věčné časy? napsal (zkráceno): „Monterey byl první velký rockový festival, který uváděl všechny hudební proudy šedesátých let a pyšnil se několika spektakulárními akcemi: celonočním koncertem Grateful Dead, halucinogenní noční lysergovou operou skupiny Jefferson Airplane na posadí Joshuovy světelné show, soulovým vystoupením Otise Reddinga pro ty, které láskyplně označoval ´milostný dav´. Festival odstartoval 18. června Ravi Shankar dlouhým a blaženým indickým snem, pozorován z první řady Brianem Jonesem a Nico. Následovali The Who, hlasitější než bombardování, když Pete Townshend a Keith Moon ničili své nástroje do výbuchů dýmovnic a zvukového chaosu.“

Na festivalu hráli ještě další kapely jako např. The Buttersfield Blues Band, The Byrds, Steve Miller Band, The Blues Project, Electric Flag, Booker T. & The MG´s, Eric Burdon & The Animals, Canned Heat, Big Brother & The Holding Company s Janis Joplin (z té festival udělal hvězdu), Country Joe & The Fish, The Association, Buffalo Springfield, Simon & Garfunkel, Scott McKenzie, Hugh Masekela, Lou Rawls, samozřejmě Mamas And Papas a také nový král elektrické kytary Jimi Hendrix se svojí skupinou Experience. Zde opět navážeme Davisovo vyprávění: „(Hendrix) podpořen dvěma dávkami místní odrůdy kyseliny zvané Monterey Purple, hrál na kytaru za zády a také jazykem. Do mocných akordů ´Wild Thing´zapracoval jednorukou verzi ´Strangers In The Night´. V kleče jako při modlitbě zažehl butanem do zapalovače svůj zlomený nástroj jako obětinu. Když plameny pohasly, rozpřáhl se kytarou nad hlavou a roztříštil jí na kousky. Na festivalu v Monterey se kytaristé – Hendrix, Pete Townshend alias Větrný mlýn, Mike Bloomfield – stali Hlasem božím v rockové hudbě.“ O festivalu byl natočen i dokument „Monterey Pop“ (1967, režie Don Alan Pannebaker).

Přes všechna pozitiva naznačoval pohyb a rozhovory ve festivalovém zákulisí, že do budoucna ona propagovaná hippiesovská nezávislost (na společnosti, na penězích) kompletně i s vznešenými idejemi půjde do „kytek“: právě zde v Monterey totiž začaly manažérské tanečky okolo všech aspektů hnutí (samozřejmě nejvíce okolo těch hudebních), které způsobily jeho budoucí komercionalizaci a tím vlastně i konec. Ale na něj se ještě dva roky muselo čekat. „Monterey byl festival dvojí revoluce, ti pod pódiem chtěli revoluci v hudbě, ve společnosti, v sobě samých. Ti v zákulisí potřebovali revoluci svých obchodních bilancí. A mezi tím bylo pódium, hudebníci, umělci, kteří se snažili vyjít vstříc oběma stranám.“ (Vojtěch Lindaur, „Šance sněhových koulí v pekle“).

O festivaly open air začal být zájem a v letech 1968-69 jich také několik proběhlo a to převážně s více než stotisícovou návštěvností. Jmenujme např. Miami Pop Festival (poprvé v květnu 1968, 100.000 diváků, zahráli např. Steppenwolf, Jimi Hendrix Experience, Frank Zappa & Mothers Of Invention, Blue Cheer, Crazy World Of Arthur Brown atd., podruhé v prosinci 1968, mj. Procol Harum, Turtles, Fleetwood Mac, Joni Mitchell, Canned Heat, Steppenwolf, Amboy Dukes atd.), Newport Pop Festival (poprvé v srpnu 1968, cca 110.000 diváků, hráli mj. Steppenwolf, Sonny & Cher, The Byrds, Jefferson Airplane, Grateful Dead, Blue Cheer, Eric Burdon & Animals, Electric Flag, Alice Cooper, podruhé v červnu 1969, cca 150.000 diváků, hráli mj. Jimi Hendrix Experience, Joe Cocker, Taj Mahal, CCR, Jethro Tull, Love, Johnny Winter, Marvin Gaye, The Byrds), Atlanta International Pop Festival (poprvé v červenci 1969, cca 125.000 diváků, vystoupili např. Janis Joplin, Johnny Winter, Spirit, Joe Cocker, CCR, Al Kooper, Led Zeppelin, Grand Funk Railroad, Chicago atd.), Atlantic City Pop Festival ( srpen 1969, 130.000 diváků, zahráli třeba Tim Buckley, P. Butterfield Blues Band, Chicago, CCR, CS&N, Iron Butterfly, B.B. King, Little Richard, Joni Mitchell, Frank Zappa & Mothers Of Invention, Procol Harum, Santana atd.), Texas International Pop Festival v Lewisville (srpen-září 1969, 150.000 diváků, hráli např. Canned Heat, Chicago, Janis Joplin, B.B. King, Led Zeppelin, Santana, Sly & The Family Stone, Spirit, Ten Years After, Sam & Dave atd.).

To největší, nejzásadnější a samozřejmě nejslavnější ale přišlo v srpnu 1969 a jmenovalo se Woodstock.

Festival uspořádali Michael Michael Lang, Artie Kornfeld, John Roberts a Joel Rosenman. Na farmu Maxe Yasgura poblíž města Woodstock se sjelo okolo 450 000 posluchačů a ještě dalších tři čtvrtě milionu se na něj vůbec nedostalo. Festival byl vyvrcholením myšlenkových idejí hippies a stál za tím, čemu někteří novináři začali říkat kulturní revoluce. Rockoví fanoušci, účastnivší se tohoto svátku hudby, si hrdě začali říkat „woodstocký lid“. Festival uváděl vlasatý bavič Wavy Gravy, šéf hippie komuny Hog Farm. První den (pátek 15.8.), vystoupili Richie Havens, Swami Satchadinanda (ind. guru), Sweetwater, Bert Sommer, Ravi Shankar, Tim Hardin, Melanie, Arlo Guthrie a Joan Baez. Druhý den (sobota 16.8.) to byli Quill, Country Joe McDonald, Santana, John Sebastian, Keef Hartley Band, The Incredible String Band, Canned Heat, Mountain, Grateful Dead, Creedence Clearwater Revival, Janis Joplin & Band, Sly & The Family Stone, The Who a Jefferson Airplane (končili v neděli ráno). Třetí den (neděle 17.8.) se představili Joe Cocker & Grease Band, woodstocký lid se skandováním „no rain!“, Max Yasgur (farmář na jehož pozemku se festival konal), Country Joe & The Fish, Ten Years After, The Band, Johnny Winter, Blood Sweet & Tears, Crosby Stills Nash & Young, Butterfield Blues Band, Sha-Na-Na a Jimi Hendrix, který končil v pondělí ráno.

Během festivalu se narodily dvě děti, tři lidé zemřeli (heroin, prasklé slepé střevo, přejetí traktorem), nejoblíbenější pochutinou se stala marihuana (90% návštěvníků), přes čtyři sta lidí vzalo „to špatný LSD“, na které je upozorňováno i ve filmovém zpracování. Slunce se střídalo s průtržemi mračen a prudkým větrem, jehož síla donutila k pohybu i obyčejnými plachtami zakryté pódium. Od dob Woodstocku se traduje, že pokud na fesťáku alespoň jednou nezaprší, takže není možnost pořádně se vyválet v blátě, stojí tento za prt. Jak napsal v úvodu své stati o Woodstocké generaci v knize Chaos a kybelkultura Timothy Leary: „Festival ve Woodstocku byl hvězdným návratem nejstaršího a nejzákladnějšího náboženského rituálu, tj. pohanské oslavy života a čisté přírody, klasickou ukázkou ´obřadu posedlosti´, při kterém věřící ´vystupují ze svých myslí´, aby bez obav předstoupili před vyšší mocnosti, chráněni skupinovým zázemím.“ O festivalu byl natočen slavný téměř tříhodinový film „Woodstock“ (1969, Richard Wadleigh), vyšlo 3LP „Woodstock“ (1970), přičemž dnes již lze na internetu sehnat nejen onen reprezentativní výběr z trojlaba, ale i koncerty umělců, kteří se na něj nevešli. Včetně zmaštěné Joplinky.

Woodstock je dodnes vzorem a synonymem pro jakákoli post-hippiesovská kmenová setkání stejně naladěných mladých lidí, dychtících po svobodě, lásce a míru, synonymem pro společné prožívání hudby, synonymem magické jednoty člověka a přírody, synonymem pro šíření tzv. „good vibrations“, tedy komodit, kterých se v současné technokratické době tak zoufale nedostává.

Když se na moment přeneseme na starý kontinent, též narazíme na pořádného festivalového mamuta, třebaže jeho dětství bylo, řekněme o něco skromnější.

V letech 1968, 1969 a 1970 proběhly totiž festivaly na Isle Of Wight, nacházejícím se na jihu Velké Británie. Festy organizovala společnost Fiery Limited bratrů Rona, Raye a Billa Foulkových. První ročník se konal na přelomu srpna a září 1968 a zúčastnili se ho např. Tyrannosaurus Rex, Fairport Convention, Jefferson Airplane, Pretty Things, Crazy World Of Arthur Brown nebo The Move. Druhý ročník, který se konal v dnech 29. -31. 8. roku 1969, byl zajímavý tím, že na něm po dlouhé koncertní přestávce vystoupil Bob Dylan. Dále na něm účinkovali mj. Bonzo Dog Dooh Dah Band, The Nice, Blodwyn Pig, Marsha Hunt, Edgar Broughton Band, Free, The Who, Fat Mattress, Aynsley Dunbar Retaliation, Moody Blues, Joe Cocker, Family, Tom Paxton, Richie Havens aj.

Třetí ročník (26.-30.8 1970) byl vyloženě hvězdný a dodnes je nejslavnější – zúčastnili se ho např. Jimi Hendrix, The Who, The Doors, Joan Baez, Donovan & Open Road, Leonard Cohen & The Army, Moody Blues, Richie Havens, Jethro Tull, Ralph McTell, Free, Joni Mitchell, Kris Kristofferson, Supertramp, Taste, Chicago, Family, Ten Years After, Cactus, John Sebastian, Miles Davis, EL&P, Sly & The Family Stone, Hawkwind a další. Tento třetí ročník konaný na East Afton Farm navštívilo sice neuvěřitelných 600 000 diváků, pořadatelé přesto zbankrotovali. Z festivalu existuje filmový dokument „Message To Love“ (natočený režisérem Murray Lernerem), který právě kvůli problémům s penězi mohl být dokončen až o 27 let později, v roce 1997. Zároveň Lerner vytvořil jednotlivé filmy o vystoupeních The Who, Jimiho Hendrixe, Milese Davise, EL&P, Moody Blues, Free, Leonard Cohen a Jethro Tull.

Slušně navštívené byly i dva ročníky Bath Festivalu konané v červnu let 1969 (Bath Festival Of Blues) a 1970 (Bath Blues and Progressive Rock Festival). Akci vymysleli a organizovali Freddy Bannister a jeho žena Wendy Bannister. Na prvním „zahřívacím“ festu, jehož 30.000 lístků bylo vyprodáno během týdne, si zahráli kapely a umělci jako Blodwyn Pig, Chicken Shack, Colosseum, Fleetwood Mac, Roy Harper, Keef Hartley, Led Zeppelin, John Mayall, The Nice, Savoy Brown, Taste nebo Ten Years After. O rok později navštívilo 2. ročník okolo 150.000 diváků, což se ukázalo jako problém – všechny komunikace byly ucpány auty a na místo konání se ani nemohli dopravit někteří vystupující, takže fest nabral obrovský skluz. Nakonec ale byly ke slyšení kapely jako třeba The Byrds, Canned Heat, Colosseum, Donovan, Fairport Convention, Keef Hartley, Hot Tuna, It's A Beautiful Day, Jefferson Airplane, Dr. John, Led Zeppelin (headliner), John Mayall, Country Joe, The Moody Blues, Pink Floyd, Santana, Steppenwolf, Johnny Winter, Frank Zappa & The Mothers of Invention atd. Není bez zajímavosti, že Bath se nachází v Avonu, jen asi třicet kilometrů od městečka, v němž právě v roce 1970 uspořádala svůj první malý hippiesovský minifestík plešatící mánička jménem Michael Eavis. Jo, ještě název toho městečka. Bylo to Glastonbury…

Pojďme zpět do USA.

Skutečným koncem 60. let se stal festival v Altamontu, který proběhl v prosinci 1969 a jenž navštívilo zhruba 300 000 diváků. Záběry z něj se objevují ve filmu „Gimme Shelter“ (1970, režie David Maysles, Albert Maysles, Charlotte Zwerin). Z této skutečnosti můžeme vyvodit, že iniciátory a hlavní hvězdou festivalu se stali Rolling Stones. A pozvali ještě řadu dalších kapel (Santana, Gram Parsons & The Flying Burrito Brothers, Jefferson Airplane, Crosby Stills & Nash atd.). Bohužel spoluiniciátoři festu, členové Grateful Dead požádali drsné chlapíky z motorkářské militantní komunity Hells Angels, by za piva zdarma hlídali aparaturu stojící u podia. Vzhledem k faktu, že ti už byli dost namletí, zřejmě vše špatně pochopili, a domnívali se, že mají hlídat celé podium – tedy, že jsou vyzváni dělat jakousi ochranku. Tento omyl pak určil další průběh akce.

Už od začátku festivalu bylo jasné, že tohle nemůže skončit jinak než průserem. V prostoru u podia vznikaly stále častěji pěstní bitky a nevraživost mezi vlasatci a motorkáři se zvyšovala – jeden z příslušníků gangu dokonce napadl zpěváka Jefferson Airplane Marty Balina. Zpití a sjetí Hells Angels nakonec zpitý a sjetý dav hippíků nezvládli. Při koncertě stounů ubodali a ušlapali jednoho z diváků, černošského mladíka jménem Meredith Hunter. Další dva lidi přejelo auto, jeden se utopil v drenážní struze. Po festivalu bylo následně ošetřeno asi sto zbitých a pobodaných obětí andělů. Tvrdí se, že právě tento festival nazvaný následně novinami „Pearl Harborem pro woodstocký lid“ znamenal vystřízlivění z naivních snů hippies. Jak dnes tvrdí Vojtěch Lindaur - „s Meredithem Hunterem zemřela šedesátá léta.“