Úvod » Články

Všechno to začalo vybublávat na povrch někdy v létě roku 1965, kdy začalo osídlování sanfranciské čtvrti Haight-Ashbury mladými lidmi, na konci pětašedesátého a v šestašedesátém to vypuklo a v létě 1967 tzv. „Summer Of Love“ vyvrcholilo. Tito mladí lidé (pocházející většinou ze střední třídy), kteří se rozhodli žít po svém, se nazvali hippies dle vzoru beatniků, jimž se říkalo hipsters.

Šmak onoho období poeticky popisuje hudební publicista Vojtěch Lindaur ve své knize Šance sněhových koulí v pekle: „…Byly to ty nejkrásnější měsíce, které si mohli mladí noví Američané představit. Byly to časy, o kterých sní každá nastupující generace, ale snad dosud žádná neměla po ruce takové šťastné prolnutí všech okolností, aby si své ideály dokázala prožít naplno, se vším všudy – až do hrůzně mrtvolného finále. Byla to doba souznění a ztotožnění se s něčím opravdu novým, s do důsledku dovedenou antitezí k životním hodnotám rodičů – hrdých vítězů druhé světové války. Byla to éra, ve které na několika čtverečních kilometrech spontánně vznikla kontrakultura, v níž se tak přirozeně mísilo umění s životním stylem, že v těch časech ´zapojování a vylaďování´ na krátký čas splynuly v jedno jedinečné lidské bytí, Human Be-In.“

V roce 1965, kdy to všechno začalo, nejenže vyšlo několik zásadních alb rockové historie ale také vzniklo několik kapel, které s érou hippies úzce souvisely. Tak například Beatles se prezentovali ve své tvorbě prvním přelomovým albem „Rubber Soul“, když na něm opustili klasický model svých komerčně úspěšných beatových písniček a věnovali větší pozornost práci se zvukem; to se pak projevilo na dalším albu „Revolver“, které už v sobě nese silné poselství psychedelie (např. skladba „Tomorow Never Knows“). The Who předvedli zárodek svých pozdějších hudebních masakrů na premiérové desce s příznačným názvem „My Generation“. Baezová se blýskla svým doposud nejlepším albem „Farewell Angelina“, Bob Dylan natočil LP „Bringing It All Back Home“, své první, na němž ho v některých písních doprovázela rocková skupina. Navíc podle kritiků obsahovalo snad jeho nejlepší texty. V Los Angeles mezitím vznikli Love a The Doors, v San Francisku Jefferson Airplane a zkompletovali se Grateful Dead, v New Yorku se spojili The Fugs. A „stouni“ napsali svoje „Satisfaction“.

Mimo hudbu existovaly pohyby i v jiných druzích umění. Ve výtvarném, kde se projevoval pop art Andy Warhola a Roye Lichensteina a op art Victora Vasarelyho a Bridget Rileyové, ale také minimal art, concept art a různé jiné další „arty“. V divadelním - vznikem malých scén a pouličních forem divadla (např. Living Theatre), jež vyvrcholily pořádáním tzv. happeningů. Ve filmovém, v němž díky rostoucímu vlivu televize došlo ke kolapsu hollywoodských studií, když při jejich out-the-mode filmech zela kina prázdnotou – tehdy začal nástup mladých odvazových tvůrců (Coppola, Scorsese, Polanski, Hopper, Bogdanovich, Altman), přinášejících autorské filmy; do Ameriky se totiž dostávaly evropské snímky od Godarda, Truffauta, Bergmanna, Andersona, Felliniho, Antonioniho a Pasoliniho, které mladé tvůrce inspirovaly. Pod vlivem Warholovy Factory se začaly točit undergroundové a experimentální filmy. S hippiesovským protržením sexuálních tabu ovšem došlo také k rozvoji filmové pornografie. Další posun se objevil na poli literárním, kde sice stále vládli beatnici Ginsberg, Kerouac, Burroughs či Brautigan ale mladí Američané objevili i Kafku, v laufu byl Vonnegut, četlo se Jitro kouzelníků a sci-fi a naprostý úspěch mezi hippies vyvolal Tolkien se svým Pánem prstenů. Nadto samozřejmě existoval výrazný pohyb i v módě a oblékání a vůbec v celkovém designu nové mládeže. Míchání všeho se vším pak vykrystalizovalo v osobitý styl, který společně s pozdějším stylem punku můžeme označit jakožto nejúspěšnější pokus o odlišení se od kulturně-sociálního backgroundu předchozí generace. Stručně řečeno: přišla kulturní revoluce.

Ono vření nejlépe charakterizuje heslo, již naznačené V. Lindaurem - „Turn On, Tune In and Drop Out“ (zapoj se, vylaď a ulétni), vyslovené právě „otcem“ psychedelických drog Timothy Learym. Nejen na Haight-Ashbury v San Franciscu, ale postupně po celé Kalifornii začaly vznikat komuny hippies, podivných pačesatých lidiček, žijících vždy pouze pro ten jediný den, který zrovna přicházel („Be here now!“ – žít teď, v tento okamžik, v tuto chvíli). Nájmy byly v té době levné, byty velké, takže spousta lidí žila pohromadě. V duchu výrazu „dropping out“ (vypadnout pryč) se ale objevily i venkovské komuny, fungující mimo oblast San Franciska (jednou z prvních byla anarchistická zahrada „Morning Star“ Lou Gottlieba). Pro úplnost dodejme, že stejným centrem jako Haight-Ashbury v San Fo byl pro vlasatý národ na Severovýchodě New York a jeho East Village. Prvotním základem ale bylo San Francisco a pochopitelně LSD. Jeho první model vyrobený mimo chemické laboratoře podomácku „vymíchal“ už v roce 1965 místní chemik Augustus Owsley Stanley lll. V říjnu toho roku vznikla i agentura Family Dog (pod vedením aktivistky Luria Castello), která chtěla pořádat rockové koncerty takovým způsobem, jak je před ní nikdo v Americe nedělal: bez židlí, s tancem, se světly, diáky a filmy, jakési multimediální happeningy.

A je jisté, že ve spojení s kyselinou musel zákonitě nastat absolutní šrumec.

Vznikaly naprosté úlety. Spisovatel Ken Kesey (autor knihy „Přelet nad kukaččím hnízdem“) společně s partou dalších vyjetců koupili autobus, pomalovali ho, sami sebe pojmenovali „Merry Pranksters“ (veselí žertéři) a vyrazili šířit filosofii LSD po celé zemi. Na začátku šestašedesátého zase uspořádali „Trips Festival“, plný halucinogenů a muziky Grateful Dead a Big Brother & The Holding Company.

Začaly se dělat rockové koncerty, z kterých LSD doslova „dýchalo“ – a aby ne, když byl tento syntetický halucinogen (model LSD-25) v té době ještě legální (sic!). Pro koncerty najali legendární promotéři Bill Graham a Chet Helms sál ve Fillmore Street a během šestašedesátého tu vystoupili třeba Jefferson Airplane, Grateful Dead, Big Brother & The Holding Company, Quicksilver Messenger Service, Moby Grape, Country Joe & The Fish, Velvet Underground, Butterfield Blues Band, Blues Project, Mothers Of Invention nebo Them. Druhým hippie stánkem byl koncertní sál nazvaný The Avalon Ballroom.

Velkým novem těchto vystoupení byla i skutečnost, že díky jmenované agentuře Family Dog se poprvé v krátkých dějinách rocku na koncertech mohlo tančit. Do té doby se na nich totiž jen sedělo. Koncerty pak provázely pro ještě větší zesílení hudebních vjemů tzv. light shows. Objevovaly se první světelné parky se stroboskopy a filmovými projekcemi - psychedelické obrazce a tvary se promítaly buď přímo na kapelu nebo za ní. Výsledný efekt propojení hudby, filmu, stroboskopů, světel a psychedelických drog pak vyvolával neuvěřitelné zážitky, jako by z jiných světů, jiných dimenzí. Jen tak mimochodem - na úplně stejném principu cca o pětadvacet, třicet let později fungovaly taneční party s elektronickou muzikou. Všechny tyto akce byly samozřejmě plakátovány a právě plakáty té doby, vizuálně představující jakýsi průnik mezi op artem a secesí, ustanovily typografický a výtvarný design této psychedelické éry (např. plakáty Wese Wilsona, Ricka Griffina).

Nejen výtvarný design ovlivnili hippies významným způsobem, ale také svět módy a vzhledu. Svoji svobodu a volnost samozřejmě vyjadřovali dlouhými vlasy – to byl základ. Za svůj symbol si vybrali jednoduchý mírový znak, vytvořený v roce 1958 britským designerem Geraldem Hottomem pro organizaci Campaign For Nuclear Disarment (Kampaň za nukleární odzbrojování). Znak je tvořen písmeny N a D v praporkové abecedě, jež jsou zasazeny do kruhu, který má symbolizovat matičku Zemi. Pro ty, kteří si ho stále nějak nedokáží představit: je to takové to logo Mercedesu se svislou čárkou dole navíc. Obecně je nazýván „proti-atomák“.

Hippies samozřejmě přišli i s novou módou, která byla jakýmsi kompilátem všech možných podnětů. Byl v ní cítit pop artový vliv britských mods, tradice džínové kultury USA, odrážela se tu doba lovců kožešin a design indiánských oděvů Divokého Západu, vznikala spousta samodělně vzniklých modelů, ušitých z různých kusů látek, nahlíželo se do Mexika, Afriky a Asie. „Válka ve Vietnamu podnítila zájem o odlišné kultury a hippies se na důkaz solidarity oblékli do etnických oděvů. Trendem se staly slaměné espadrilly, bohatě zdobené ginghamy (hustá bavlněná pruhovaná nebo kostkovaní tkanina s plátnovou vazbou), potištěné látky, háčkované přehozy a etnické šperky. Čím častěji se v televizi objevovaly zprávy o vzdálených krajích a klesaly ceny letenek, tím populárnějším se etnický vzhled stával. Brzy se staly lidové batikované košile z Indie, korálky z Afriky, kožené sandály a ponča z Mexika či tyrkysové polodrahokamy amerických Indiánů, nedílnou součástí zdrojů inspirace módních návrhářů. Hippies pak tento nový trend zkombinovali s tradičním americkým oděvem – džínami. Vytvořili tak skutečně univerzální módu, která svůj největší rozkvět zažila v následujících, sedmdesátých letech.“ (Honza Dědek, Generační války v šatníku, příloha Reflexu, 2002).

A tak se nosila batikovaná trička (která měla svými barevnými obrazci výtvarně zobrazovat LSD-vize), košile s květinovými nebo fraktálovými vzory, dlouhé volné (vytahané) svetry, „trapperská“ kožená saka s třásněmi, pastevecké kabáty z Orientu, a v samotném konci sixties také džínové kalhoty s nohavicemi do zvonu (tzv. zvonáče), které amerického maloměšťáka doháněly k zuřivosti bezmála stejně dobře jako dlouhý pačes. Nejvýraznějším hipízáckým designovým znakem se staly „korálky lásky“, ať už v podobě náhrdelníků nebo náramků, vyráběné prakticky z čehokoli, včetně dřeva. Pak to byly různé doplňky – na hlavu kožený klobouk, do vlasů vedle květiny (nejoblíbenější byla kopretina) hedvábný šátek anebo čelenka (buď kožená nebo korálková), na krk zase šátek (opět – buď hedvábný, nebo bavlněný orientální). Používaly se i různé pásky a náramky z háčkované krajky macramé, původem z arabských zemí. Důležitou součástí hippie módy byl prvek „unisexu“; poprvé v historii obě pohlaví nosila stejné dlouhé vlasy a vlastně i stejné oblečení.

Brzy se vytvořila potřeba i tisku nějakých letáků či novin, které by informovaly o filosofii hippies, o nových trendech, nových kapelách. Od září 1966 tedy hippies z Haight Ashbury vydávali vlastní časopis San Francisco Oracle, „průvodce po cestách a stavech mysli, jejíž hranice jsou rozšiřovány pomocí LSD“, jehož šéfredaktorem byl básník Allen Cohen. Později, na přelomu let 1967-68 začal ve Frisku vycházet i hudební magazín Rolling Stone, který se stal jedním z největších propagátorů rockové kultury.

V lednu ´67 se v Golden Gate Parku sešlo 25 000 lidí na prvním „Human Be-In“. Objevila se tu spousta známých osobností: Jerry Rubin, Timothy Leary a betanici Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti, Michael McClure, Gary Snyder atd. A samozřejmě skvělé hipízácké kapely, všechny ve skvělé formě: QMS, Jeffersoni, G. Dead, Joplinka a spol. (přítomné Doors na pódium nikdo nepozval, prý je jejich sound moc temný). O koncertě pak řekl fotograf Gene Anthony: „Velký motýl rozepjal svá křídla v zapadajícím slunci nad sanfranciským Human Be-In a rozletěl se po celé zemi a pak přes moře na jiné kontinenty. Nenásilná světová revoluce začala.“ Hesly těchto dní se staly „Flower Power“ (Moc květin) a známé „Make Love Not War“ (prekládať netreba).

Po Human Be-In nastalo pro Haight-Ashbury doslova šílenství. Hodně tomu napomohly i reportáže o hippies v celostátních společenských magazínech typu Time. Desetitisíce vlasáčů z celých Spojených států se pak chtěly alespoň na pár dní podívat do legendárního sídla nové kontrakultury (spousta z nich se zde schovávala před odvodem do Vietnamu). Tvrdí se, že v té době téměř každá druhá rodina ve Spojených státech pohřešovala svoje mladé ratolesti, které se rozhodly připojit k hippies. A protože právě dorůstala děcka z poválečné populační exploze (tzv. „baby boom“), byla jich opravdu spousta. San Fo zachvátila přeplněnost, cestovky totiž nabízely do tohoto města celé zájezdy.

Je nabíledni, že i samotní hipýzáčtí „pionýři“ z Haight začínali být z celkové atmosféry pěkně rozladěni. Poklidný život s travkou a acidem se změnil v chaotickou tříšť turismu, drogového dealingu a zvýšeného napětí mezi komunitami starousedlíků a nově přijíždějícími zvědavci. Tato okupace čtvrti a města přívalem nových mániček samozřejmě přinášela i další negativa jako např. růst tvrdých návykových drog - kromě trávy a LSD se totiž začaly brát heroin a methedrin (což je vlastně amfetamin shodný s perníkem), později nebezpečný psychedelický speed zvaný STP. Za druhé: mezi mírumilovné hippies se začali infiltrovat různí pošuci, hochštapleři a - co bylo nejhorší – kriminálníci, kteří se v barevném davu vlasáčů mohli lépe ztratit a dále se věnovat svým zločineckým aktivitám.

To nakonec připomíná kytarista Velvetů Sterling Morrison v Bokrisově a Malangově knize Velvet Underground Nadoraz: „…Exodus na západ, do San Franciska. Inspirováni reklamním blázněním médií a povzbuzovaní nestydatě prolhanými písničkami v rádiu (Airplane, Mamas & Papas, Eric Burdon), se puberťácký pitomci hrnuli jako telata ze Středozápadu směrem k pobřeží; těsně v patách měli bezohlednou loupeživou chátru z celého N.Y.C. Když to řeknu natvrdo, tak každý kripl, každý zvrhlík, každý podvodník, každý zloděj, každý šmírák, každý zkažený pošuk, tihle všichni si spakovali svoje kapavky, filcky a švindly a vyrazili do zaslíbené země. Tahle odporná šupácká legie se pak jako komando idiotů a zabijáků z filmu Harveye Kormana Blazing Saddles snesla v San Francisku na nebohé hippies (a jim podobné důvěřivce). A zbytek už, jak se říká, patří historii.“ Také neskutečný binec, v který se téměř celé město postupně proměňovalo, celkové atmosféře příliš nepřidal. Ale jelo se dál a možná že se tak nějak už začínalo tušit, že je to jízda do pekel.

První hippiesovské období pak vyvrcholilo tzv. „Summer Of Love ´67“ (Létem lásky ´67) a jeho třešinkou na dortu – prvním mamutím rockovým festivalem, který se konal v Monterey asi sto kiláků jižně od San Franciska a dostal název Monterey Pop (viz. kapitola Festivaly). Tím bychom se zase měli vrátit k hudbě a vyjmenovat si nyní některé hippiesovské rockové kapely – těmi prvními byli určitě Charlatans, Grateful Dead (Warlocks), Big Brother & The Holding Company a Jefferson Airplane (viz. Kalifornský underground). Kapelami, které byly sice odjinud, ale hippiesovskou filosofii přijali za svou, byli třeba newyorští Lovin´ Spoonful, samostatnou kapitolu pak tvořili The Fugs, u nichž byl zřetelný odkaz a vazby na beat generation.

Psychedelickou atmosféru Ameriky té doby se všemi těmi halucinogenními dobrotami a úlety, průsery, protesty ale také střety s konzervativní společností skvěle vyjádřilo několik knih, třeba ta od spisovatele Toma Wolfeho „The Electric Kool-Aid Acid Test“ (1968), která popularizuje LSD.

A samozřejmě také filmů: na prvním místě musíme jmenovat kultovní „Easy Rider“ v hlavních rolích s Peterem Fondou a Dennisem Hopperem (1969, režie Dennis Hooper), pak samozřejmě festivalové dokumenty „Monterey Pop“ (1967, D. A. Pennebacker) a „Woodstock“ (1969, Richard Waldleigh), dále „The Trip“ (1967, Roger Corman), „Psych-Out“ (1968, Richard Rush), „I Love You, Alice B. Toklas!“ (1968, Hy Averback), „Revolution“ (1968, Jack O´Connor), „Alice´s Restaurant“ (1969, Arthur Penn), „Zabriskie Point“ (1969, Michelangelo Antonioni), „Medium Cool“ (1969, Haskell Wexler), „The Strawberry Statement“ (1970, Stuart Hagmann), „Hair“ (1979, režie Miloš Forman), „The Doors“ (1991, Oliver Stone) a jak také jinak než největší filmový halucinogenní úlet „Fear And Loathing In Las Vegas“ (1998, Terry Gilliam). Svým kolážovitým způsobem hippiesovskou filosofii a barevnost doby ukazuje i kreslená beatlesiáda „Yellow Submarine“ (1968, George Dunning, výtvarná složka Heinz Edelmann), britskou psychedelii zastupuje film „Wonderwall“ (1968, Joe Massot), komunu hippies na Ibize navštívíme díky španělskému dramatu „La Larga Agonía De Los Peces Fuera Del Aqua“ (1970, Francisco Rovira-Beleta) a post-hippiesovská mecheche v Orientu zobrazuje film „Haré Rama, Haré Krishna“ (1971, Dev Anand). Závěrečná pasáž z filmu „2001:A Space Odyssey“ (1968, Stanley Kubrick) vlastně přímo vychází z kalifornských light-shows a jejich snahy o zobrazení psychedelického rozpínání mysli díky LSD.