Dekády: 80. léta
Autor: Petr Hrabalik
Další hudební buňkou, tentokrát punk-hardcoreovou, se mohl pyšnit od Ostravy východně ležící Havířov. Tam se všechno motalo okolo Jiřího „Bobeše“ Prokše, baskytaristy skupin Radegast, Třírychlostní Pepíček a Masomlejn. Se svými přáteli totiž založil undergroundové vydavatelství „Rytmická mládež“, jehož se stal hlavním organizačním pilířem. Začal natáčet a vydávat nahrávky spřízněných kapel z Havířova a Valmezu.
„Rychle jsme pochopili, že žádné oficiální vydavatelství nám nic nevydá a tak jsme si to vydávali sami,“ říká v seriálu Bigbít J. Prokš. „Založili jsme soukromé hudební vydavatelství ´Rytmická mládež´.“ Název byl vtipnou parafrází na tzv. „zlatou mládež Gottwaldovu“.
První nahrávkou byla kazeta Slepého střeva „Nečum a tleskej“, které se prodalo přes tisíc kusů. V tehdejší době to byl samozřejmě odvážný počin, za který se mohli on i členové skupin octnout v kriminále, proto také kapely svoje „alba“ prodávaly za cenu kazet, aby nemohly být obviněny z nedovoleného podnikání, jako se stalo ve fraškovitém procesu v Praze [artist:ID=2688|text=Jazzové sekci].
Kytarista Mňágy a Happyendu M. Knorr o tom píše v knize „Z nejhoršího jsme uvnitř“: „Hlavní činnost spočívala ve vytváření katalogu nahrávek moravských rockových kapel. Což byly většinou naše vlastní kapely nebo spolky našich kamarádů z Havířova a Valmezu. Celý tento projekt vlastně odstartovalo Slepé střevo. Rytmická mládež byla ale hlavně neformálním sdružením několika lidí, kteří se mimo chlastání piva po hospodách věnovali i produkováním hudby a skládáním písniček.“
P. Fiala vzpomíná: „Byt „Bobše“ Prokše se změnil v buňku Rytmické mládeže, kde on seděl doma a ničil si magnetofony tím, že do zblbnutí přetáčel to, co jsme my předtím zplodili.“ J. Prokš dodává: „Oslovil nás i Mikoláš Chadima a Petr Cibulka, který v té době měli také vydavatelství neoficiálních kazet (Fist records a STCV - pozn. autora), takže jsme měli kontakty i na tyhle lidi. Někdy později se mi do rukou dostal oběžník, kterej komunisti rozdávali po schůzích a z něj jsme se dozvěděli, že se ke mně sjíždějí živly z Valašského Meziříčí a že tu bratři Fialové zakládají protistátní odbojové skupiny a dokonce tam stálo, že chodí dům od domu a agitují mladé lidi, aby se postavili proti stávajícímu režimu.“ Tolik k Rytmické mládeži.
Jmenujme nyní některé havířovské soubory: Radegast, nejstarší hardcoreová kapela u nás, další HC mlátičky Brachyblast a Katafalk, crazy punk Masomlejn a samozřejmě Randulův elektronický androš zvaný Třírychlostní Pepíček (ten je ovšem počítán k brněnské alternativě, protože ho havířováci založili během svého působení na VŠ v Brně). Dále to byli punkýši IQ:60, kteří se scházeli v hospodách Tiskárna, U šodka, U ježibaby, a stylově podobní Středně rychlé šípy a Klec, v samotném závěru 80. let pak ještě Piráti klidných vod. A nelze zapomenout ani na havířovskou androšskou dechovku Kmochova paralýza.
Co se týče dalších aktivit - z Havířovska pocházel alternativní a rockový plátek nazvaný Hadr.
