Acid jazz

Freak Power, 1993

Ve druhé polovině osmdesátých let se v souvislosti se zvyšující oblibou hip hopu a také funku, jehož největší osobností byl tehdy zpěvák a multiinstrumentalista Prince, vynořil z britského dýdžejského podzemí nový „groove“ směr nazvaný acid jazz. Výraz vymyslel DJ Gill Peterson, který tak pojmenoval svůj malý label – nejspíš to měla být narážka na sanfranciská psychedelická léta druhé poloviny sixties a jejich halucinogenní opar. Jde o to, že on jako první začal na ostrovech míchat jazzové desky s hip hopem a r&b. Vznikaly tak většinou pomalejší songy postavené na klátivém hip-hopovém rytmickém modelu. U rychlejších záležitostí měly songy „groove“ funkový rytmus. Pokud ovšem pomineme tyto vyložené jazz-funk-soul-latino divočárny (např. Incognito – viz. níže), většina muziky se nesla v lehce downtempovém rytmu (okolo 64 bpm), příjemně se u ní přešlapovalo a hulily ušlechtilé traviny. Do toho jel soulový vokál, někdy rap, funková rytmika a občasné jazzové a jazz-rockové figury kytary nebo dechů.

Acid jazz hodně pomohl jazzu a jazzrocku znovu se zapsat do podvědomí publika, tentokrát nové generace. A proto vůbec nevadilo, že vznikl na jiném kulturně-sociálním základě (přisvojila si ho právě elektronická taneční scéna); důležité je, že ony kořeny – funk, soul, jazz a jazzrock - v něm šly dobře poznat a zejména pro dva posledně jmenované žánry znamenal opětovný návrat na výsluní hudebního kolbiště. Po dýdžejských soaré začaly vznikat i první acid-jazzové party. Kapely používaly sice živé nástroje ale často jejich zvuk doplňovaly právě jazzovými smyčkami a samply.

Pojďme si vyjmenovat některé některé skupiny a projekty.

Začal bych britskými Incognito, jimž šéfoval zpěvák, kytarista a skladatel Jean-Paul „Bluey“ Maunick, původem z ostrova Mauritius. Fanoušek Wondera, Gaye, Santany a Kool & The Gang hrál na kytaru a baskytaru od mládí, ale živil se jako prodavač desek. Kapelu založil už v roce 1980 ještě s teenagerským basákem Paulem „Tubs“ Williamsem. Incognito byli možná jedni z prvních, kteří začali hrát to, čemu se později říkalo acid jazz. Oni samozřejmě míchali všechno možné (jazz, rock, hip-hop, funk, soul, latinu, disco) a výsledkem pak byl elegantní a s grácií zahraný nářez, který dokázal rozjet jak případné návštěvníky diskoték, tak jazzové fanoušky.Byli z nich hodně cítit třeba Weather Report. Zahájili už na začátku eighties deskou „Jazz Funk“ (1981, např. „Parisienne Girl“, „Incognito“, „Interference“), ale pak se Maunickovi kapela rozutekla za lepšími příležitostmi a on zůstal sám. V podstatě celá osmdesátá léta pak hrál jako host s různými hudebníky v různých sestavách (mj. s Marcusem Millerem,  George Dukem atd.). Na konci dekády si nakoupil sequencery a programovatelné bicí a doma začal psát skladby pro nové Incognito, které dal v té době do kupy. 

Ony skladby vyšly v roce 1991 na desce „Inside Life“, která přinesla hit v nahrávce „Always There“, jíž zpívala Jocelyn Brown (dále ještě např. „Soho“, „Inside Life“, „One Step To A Miracle“, „Promise You The Moon“, „Love Is The Colour“). Následující deska „Tribes, Vibes + Scribes“ (1992) představila songy jako třeba „Colibri“, „Change“, „Magnetic Ocean“,  „Pyramids“ nebo „I Love What You Do For Me“. Za nejlepší éru Inkognita je považováno období let 1993 až 1997. Tehdy vyšla alba jako „Positivity“ (1993, např. „Givin It Up“, „Pieces Of A Dream“, „Deep Waters“, „Talkin´ Loud“, „Thinking About Tomorrow“, „Still A Friend Of Mine“), dále „100° And Rising“ (1995, songy „Everyday“, „After The Fall“, „Roots“, „Spellbound & Speechless“, „Where Did We Go Wrong?“) a nakonec „Beneath The Surface“ (1996, skladby „A Shade Of Blue“, „Out Of The Storm“, „Misunderstood“, „Solar Fire“, „Labour  Of Love“). A přidal bych i „No Time Like The Future“ (1999, např. „Marrakech“, „Nights Over Egypt“, „It Ain´t Easy“, „I Can See The Future“).

Určitou předzvěst acid jazzu možná naplňovali Working Week kytaristy a producenta Simona Bootha (vl. jm. Emmersona) a saxofonisty Larry Stabbinse. Posuďte sami na deskách „Working Nights“ (1985, hit „Venceremos – We Will Win“, dále např. „Inner City Blues“, „Sweet Nothing“, „Thought I´d Never See You Again“, „Autumn Boy“) nebo „Surrender“ (1987, hit „Knockin´ On Your Door“, dále např. „Surrender“, „Largo“). Poznámka – s WW spolupracovaly mj. i zpěvačky Julie Tippetts-Driscoll (ex-Trinity) a Juliet Roberts. Kapela průběžně fungovala dál, později se Booth věnoval hlavně produkci afro-popu a world music a založil skupinu Afro Celt Sound System.

Další Londýňané Soul ll Soul v sobě měli hodně hip hopu a soulu, však si také název stylu vrazili dvojitě do názvu. Osobnostmi byli v kapele, která začala fungovat někdy v polovině eighties, skladatel Jazzie B a zpěvačka Caron Wheeler. V roce 1989 měla dva úspěšné singly „Keep On Movin´“, a „Back To Life (However Do You Want Me)“ z debutového alba „Club Classics Vol. l“ (dále např. „Fairplay“, „Feel Free“, „African Dance“, „Jazzie´s Groove“), dále natočila slušné elpí „Vol. Il: 1990 – A New Decade“ (1990, songy „Get A Life“, „Love Come Through““, „Missing You“, „Time“), a průměrné „Just Right, Vol. III“ (1992, hit „Joy“). Kapela bývá někdy řazena také k jazzovému hip hopu. Z Rochesteru pocházel James Taylor Quartet, vedený jak vidno klávesistou Jamesem Taylorem (pouhá shoda jmen se známým folkařem). Ten to měl hozené do filmových melodií a trochu do diska. Zkuste LP „Wait A Minute“ (1988, např. „Wait A Minute“, „Indian Summer“, „Jungle Strut“, „Fat Boy Stomp“), Supernatural Feeling (1991, hit „Love The Life“, dále např. „Highen World“, „Slow Dive“, „Supernatural Feeling“, „Got To Get To Know You“) a In The Hand Of The Inevitable“ (1995, např. „3 Mile Island“, „Journey“, „Free Your Mind“, „Good Thing“).

Další maník jest u mě hodně oblíben: DJ a perkusista Snowboy, vl. jm. Mark Cotgrove sice vypadal jako nějaký rockandroller z 50.let (anebo jako Joe Strummer), ale z drážek jeho alb nesl se výborný latino-jazz. Se svými projekty, v nichž ho doprovázela flexibilní kapela The Latin Section natočil několik opravdu hodně dobrých kousků, které by měly zaznít na každé vkusné latino-party. Námátkou vyberměž třeba debutové LP „Ritmo Snowbo“ (1989, např. „Ritmo Snowbo“, „A Night In Tunisia“, „Mambo Teresa“, „Wild Spirit“), sinlgy „Astralisation“/„Lucky Fellow“ (1991) a „Girl Overboard“/„24 For Betty Page“ (1992) či další alba jako třeba „Something´s Coming“ (1993, songy „Salute To Elegua“, „42nd And Broadway“, „Something´s Coming“), „M.F.O.S.“ (1997, „The New Avengers“, „Jazzakuti“, „Where Is The Love?“) či „Mambo Rage“ (1998, songy „Mambo rage“, „Tierra Va Temblar“). Od londýnského černošského kytaristy Ronny Jordana je nejznámější debut „The Antidote“ (1992, např. „Get To Grips“, „After Hours /The Antidote/“, „Summer Smile“, „Show Me /Your Love/“ a cover „So What“ , pův. od Milese Davise). Známý je též jeho příspěvek „My Favorite Things“ do kompilace „Rebirth Of Cool“.

Z města nad Temží pocházeli i The Brand New Heavies, v nichž vládla silná trojka Simon Bartholomew (g), Jan Kincaid (ds, ks, voc) a Andrew Levy (bg, voc). S kapelou ještě zpívala zpěvačka N´Dea Davenport. Hudebně se jednalo hodně „jazzy“ funk" s N´Deyným výborným vokálem. Zkuste alba „The Brand New Heavies“ (1991, písně „BNH“, „Dream Come True“, „Never Stop“, „Sphynx“, „Stay This Way“), EP „Ultimate Trunk Funk“ (1992, hit „Stay This Way“) a album „Brother Sister“ (1994, hit „Dream On Dreamer“, dále např. skladby „Back To Love“, „Brother Sister“, „Ten Ton Toke“, „Keep Together“). Úspěšný byl i singl „Midnight At The Oasis“ (1994). Kritikou ceněno bylo také album „Shelter“ na kterém už nezpívala Davenportová nýbrž zpěvačka Siedah Garrett (1997, songy „I Like It“, „Shelter“, „Feels Like Right“, „Once Is Twice Enough“, „Last To Know“, „You Are The Universe“ plus cover „You´ve Got A Friend“, pův. od Carole King).

Samotná N´Dea Davenport pak v roce 1998 vydala solidní eponymní desku „N´Dea Davenport“ (songy „Bring It On“, „Bullshittin´“, „Underneath A Red Moon“, „Whatever You Want“). I druhá zpěvačka TBNH Siedah Garrett měla za sebou své sólo album – ovšem natočila ho už ve druhé půli osmdesátek s týmem Michaela Jacksona, a proto tak nějak i znělo. Umělohmotně, jak se na ty časy patřilo. Deska „Kiss Of Life“ prostě ničím nevybočovala z řady (1988, např. „Refuse To Be Loose“, „Innocent Side“, „K.I.S.S.I.N.G.“, „The Legend Of Ruby Diamond“). Naopak její, po deseti letech natočené druhé album „An Electric Set“ zní velmi dobře (1998, např. „Man In The Mirror“, „Nappy Head“, „Rise“, „Nobody Home“). Jen se o něm moc neví.

Londýnský acid jazz Galliano začal fungovat už někdy v roce 1988 a u jeho zrodu stáli Rob Gallagher (voc), Konstantine Weir (voc) a Crispin Robinson (perc). Později se v kapele objevili třeba Valerie Etienne (voc), Nemo Jones (g), Ernie McKone (bg), Crispin Taylor (ds) či Mick Talbot (ks). Partička to měla zase hozené hodně do hip hopu a rapu s příměsí reggae. Jejich debutové SP „Frederick Lies Still“ bylo vůbec první nahrávkou, kterou Petersonův label Acid Jazz vydal. Co se týče velkých desek, Galliano debutovali albem „In Pursuit Of The 13th Note“ (1991, songy „Coming On Strong“, „Nothing Has Changed“, „Welcome To The Story“), slušné bylo i „What Colour Our Flag“ (1994, mj. „So Much Confusion“, „Prince Of Peace“, „Jus´ Reach“), a také deska „The Plot Thickens“ (1995, hity „Long Time Gone“, „Twyford Down“, „Travels The Road“). Jejich song „Slack Hands“ zazněl ve filmu K. Reynoldse „One Eight Seven“ (1997).

Corduroy bratrů Bena (ds, voc) a Scotta (ks) Addisonových z Londýna využívali ve svém acid jazzu hodně prvky latiny a britského beatu ze sixties, dejte alba „Dead Man Cat“ (1992, songy „Chowdown“, „Harry Palmer“, „Money Is“), nejlepší „High Havoc“ (1994, např. „Something In My Eye“, „London England“, „The Frighteners“, „Corduroy Orgasm Club“, „High Havoc“) a „Out Of Here“ (1995, songy „Mini“, „Motorhead“, „Don´t Wait For Monday“). Za projektem D*Note stál londýnský hudebník a producent Matt Winn (vl.jm. Matt Wienevski) se svými spolupracovníky, jako třeba Ceri Evansem (ks), Mattem Cooperem (ks), Pam Andersonovou (voc) nebo producentem a muzikantem Charlie Lextonem a dalšími. Sound, který vytvářeli, byl určitou fúzí mezi ambient jazzem, hip hopem a občas d´n´b – Winn, který sám ovládal saxofon, flétnu a piano a programming byl hodně ovlivněn Milesem Davisem nebo Billem Evansem, ale také klasikou např. Maurice Ravelem, nebo minimalismem Steve Reicha. Debutové album dostalo název „Babel“ a vyšlo v roce 1993 (hit „D*Votion“, dále např. „Now Is The Time“, „Message“, „Rain“, „Scheme Of Things“, „Aria“), na průměrné dvojce „Criminal Justice“ se objevuje známá houseová tucka „The Garden Of Earthly Delights“ (1995, dále např. „Deep Water“, „Solomon´s Blade“, „Criminal Justice“). Za zmínku stojí i d´n´b-singly, které bodovaly v britských hitparádách: „Waiting Hopefully“ a „Lost And Found“ (oba 1997). 

Producent a DJ Geoff Wilkinson a hráč na klávesy Mel Simpson dali dohromady projekt Us3 až někdy v roce 1992. Jednalo se o (jak jinak) londýnský acid jazz se silnými prvky rapu. Skupina se proslavila nasamplovanou groovy předělávkou od Herbie Hancocka „Cantaloop Island“, kterou nazvala „Cantaloop (Flip Fantasia)“ a později umístila na solidní album „Hand On The Torch“ (1993, dále ještě „I Got It Goin´ On“, „Tukka Yoot´s Riddim“, „It´s Like That“, „Lazy Day“, „The Darkside“). Pak proběhly nějaké ty soudy mezi oběma hlavními figurami a Wilkinson pak už sám vyprodukoval pod názvem Us3 druhé album „Broadway & 52nd“ (1997, např. „Come On Everybody“, „Grand Groove“, „Snakes“, „Hymn For Her“) – ač bylo slušné, bohužel se oposouchávalo už tak nějak rychleji. Britský jazzový saxofonista žijící v New Yorku Courtney Pine využíval prvky hip hopu, reggae a různých elektronických zvuků (oldjazzové samply, dýdžejský scratching). Dejte např. alba „Closer To Home“ (1990, mj. „Get Busy“, „I Don´t Care“, „Be Mine Tonight“, „Blue Tide“), „Modern Day Jazz Stories“ (1996, hit „The 37th Chamber“ s citací Zawinulovy skladby „Mercy, Mercy, Mercy“, dále např. „Dah Blessing“, „In The Garden Of Eden“, „Absolution“) a „Underground“ (1997, např. „The Book Of… /The Dead/, „Oneness Of Mind“, „Children Of The Sun“, „Modern Day Jazz“, „Invisible“, „Underground“). Jen tak mimochodem - Pineovo ságo zní i v kultovním Parkerově thrilleru Angel Heart (1987).

Když už jsme u ságařů a Ameriky, pak by k acid jazzu šli zařadit i někteří američtí funk-majstři, přestože, tomu co hráli, mnozí z nich asi acid jazz neříkali. V prvé řadě bychom měli zmínit zasloužilého umělce funku Maceo Parkera, saxofonistu, flétnistu, pianistu a skladatele. Tento již letitý hudebník, prošedší školou u Jamese Browna, u nás během 90. let vzbudil opravdu velký ohlas. Mohl za to výborný živák „Live On Planet Groove“ (1992, se songy „Shake Everything You´ve Got“, „Pass The Peas“, „Got To Get U“, „Soul Power ´92“), kdy mu v kapele hráli třeba Fred Wesley (tb, voc) nebo Pee Wee Ellis (sax, fl, voc), taktéž Brownovi muzikanti. Svou kvalitu mají určitě také album „Southern Exposure“ (1994, např. „Splashin´“ , „Blues For Shorty Bill“, „Keep On Marching“ plus cover „Mercy, Mercy, Mercy“ pův. od Pepíčka Zawinula) nebo deska „Funk Overload“ (1998, např. „Uptown Up“, „Maceo´s Groove“, „Tell Me Something Good“, „Do You Love Me“, „Gong In Circles“). Experimentálně si počínal v NYC žijící chicagský saxofonista Steve Coleman se svou partou Five Elements, přesto byl k jazzu a jazz-rocku (a různým fúzím s ním) asi úplně nejblíž – co nejblíž, on to byl jazz - a naopak od acid jazzu možná nejdál. Zkuste třeba LP „Black Science“ (1990, skladby jako „Ghost Town“, „A Vial Of Calm“, „Beyond All We Know“, „Turbulence“). V roce 1995 vyšlo další ceněné album „Def Trance Beat“ (1995, např. „The Klu“, „Dogan“, „Jeannies Sizzling“, „Salt Peanuts“, „Verifable Pedagogy“).

Newyorští Brooklyn Funk Essentials baskytaristy Lati Kronlunda se prosadili albem „Cool And Steady And Easy“ (1995, songy „Take The L Train /To Brooklyn/“, „The Creator Has A Master Plan“, „Mizz Bed-Stuy“, „Big Apple Boogaloo“, „Blow Your Brains Out“). Jejich kolegáčkové Groove Colective využívali hodně prvků jazz rocku, obaleného vrstvami perkusí. Pokud máte rádi jemnější polohu jazzíčku, dejte alba „Groove Collective“ (1994, skladby „Genji Monogatari“, „Sunday Afternoon“, „Renstrike“), „We The People“ (1996, hit „Lift Off“, dále např. „Fly“, „Sneaky“, „Caterpillar“) a „Dance Of The Drunker Master“ (1998, např. „Floating“, „St. Gallen“, „Sending“). Odnoží GC pak byli The Repercussions, kteří to honili hodně do funku a tanečních rytmů. Dejte debut „Earth And Heaven“ (1995, např. „Find Your Way“, „Love Like The Sun“, „Test Of Time“, „Turn Your Card“, „Slice Of Heaven“, „Keeping It All Together“).

Baltimorská skupina Lake Trout by mohla patřit i do jiných škatulí – nejlépe někam do alternativy -, každopádně její hudba byla směsicí acid jazzu, rocku, dubu, ambientu, post-punku a elektroniky. Hlavními figurami tu byli James Griffith (bg, g, voc) a Ed Harris (g, bg, voc). Do millenia vydala dvě alba: „Lake Trout“ (1997, např. „Cracked“, „On My Way To Work“, „Too Sweet“, „Nuetro Ivenus“, „Stuck In My World“) a „Volume For The Rest Of It“ (1998, např. „Spin“, „Sounds From Below“, „Kono“, „Little Things In Different Places“, „I´ll Be“).  Do dubu, latina a lounge šli Thievery Corporation z Washingtonu D.C. Pod projektem bylo podepsáno duo DJ-ů, producentů a politických aktivistů (anti-Bush, anti-Irák war atd.) Rob Garza a Eric Hilton, přičemž ti dva vždy využívali nějaké ty hostující hudebníky a zpěváky (nejčastěji Pam Bricker nebo třeba Bebel Gilberto). Zkuste jejich debut „Sounds From The Thievery Hi-Fi“ (1997, např. 2001 Spliff Odyssey“, „Shaolin Satelite“, „Transcendence“, „Incident At Gate 7“, „The Glass Bead Game“). Na konci devadesátek pak začalo vznikat druhé album „The Mirror Conspiracy“, které vyšlo v roce millenia (hit „Lebanese Blonde“, dále např. „Indra“, „Air Batucada“, „The Mirror Conspiracy“, „Focus On Sight“, „Shadows Of Ourselves“).

Svým způsobem by do acid jazzu částečně patřila i sympatická soulová zpěvačka a herečka Erykah Badu, původem z Dallasu. Naznačila to na svém debutovém, 3platinovém pomalém albu „Baduizm“, plném hip-hopového rytmu a jazzové instrumentace (1996/1997, např. „Otherside Of The Game“, „Sometimes…“, „Next Lifetime“, „On & On“, „Certainly“, „4 Leaf Clover“). Následoval taktéž úspěšný živák lapidárně nazvaný „Live“ (1997) se singlem „Tyrone“. Nu, a v následujících dvou letech se připravovala druhá deska „Mama´s Gun“, která vyšla v roce millenia (1998/1999/2000, hity „Bag Lady“, „Didn´t Cha Know?“, dále např. „Orange Moon“, „Cleva“, „Time´s A Wastin´“, „Green Eyes“). Více zařaditelné do hip-hop-soulu. Badu, mající netečný, jemně melancholický pohled, vhánějící svou hustou hřívu v drdol, obalovaný do exotických nebo futuristických pokrývek, navíc vlastnící štíhlou figuru, v sobě skrývala cosi étericky tajemného, téměř mimozemského. Zajímavá umělkyně…

A vynikající  washingtonská (byť narozena v Berlíně) multiinstrumentalistka, najmě však baskytaristka, pianistka a zpěvačka Me´shell Ndegeocello! Točila skvělé líné desky, plné rhythm&blues (nikoli „árenpička“), hip-hopu, jazzu, etnických motivů, prostě nádhera. Dejte je od alba „Plantation Lullabies“ (1993, např. „Dred Loc“, „Step Into The Project“, „Call Me“, „Outside Your Door“) přes lepší „Peace Beyond Passion“ (1995/1996, např. „The Way“, „Ecclesiastes: Free My Heart“, „Mary Magdalene“, „God Shiva“, „Bittersweet“, „The Womb“, „Leviticus: Faggot“) až k nejlepšímu „Bitter“ (1998/1999, songy „Bitter“, „Adam“, „Fool Of Me“, „Faithful“, „Sincerity“, „Beautiful“, „Grace“ plus cover „May This Be Love“, pův. od Jimi Hendrixe).

Po tomto drobném exkursu se teď zase pojďme vrátit do Velké Británie.

V rámci acid jazzu si velmi dobře komerčně vedl Jamiroquai, soubor v jehož čele stál „instinktivní“ skladatel a zpěvák se „stingovským“ hlasem Jay Kay. Muzika skupiny měla měla – až na výjimky - poněkud rozvernější funky charakter a též ubíhala v jaksi rychlejším tempu. Navíc se v ní objevovaly i prvky soulu a reggae. Textově to ovšem bylo celé velmi depresivní (neveselé sociální a politické texty). V kapele měl Kay kvalitní muzikanty, připomeňme třeba Toby Smithe (ks), Derricka McKenzieho (ds) nebo Stuarta Zendera (bg). Známé jsou desky „Emergency On Planet Earth“ (1993, songy „Emergency On Planet Earth“, „When You Gonna Learn?“, „Too Young To Die“, „Whatever It Is, I Just Can´t Stop“, „Blow Your Mind“, „Music Of The Mind“), „The Return Of The Space Cowboy“ (1994, hity „Space Cowboy“, „Light Years“, „Half The Man“, „Stillness In Time“, „Scam“) nebo směr disco mířící, průměrné album „Travelling Without Moving“ (1997, hity „Virtual Insanity“, „Cosmic Girl“, „Alright“,  dále např. „Travelling Without Moving“, „High Times“). Velmi úspěšnou se pak stala disco-funk-jazz-rocková deska (já, vím, že to zní divně, ale nemůžu si pomoct) „Synkronised“ (1999, hity „Canned Heat“, „Supersonic“, „King For A Day“ dále např. „Planet Home“, „Black Capricorn Day“, „Where Do We Go From Here“). 

Londýnská elektronická kapela Stereo MC´s měla také širší záběr než jak si přestavujeme u běžné acid-jazzové party – od tanečnějších věcí až po vlivy soulu a rapu. To je dobře slyšet už na elpí „Supertnatural“ (1990, např. „Elevate My Mind“, „Scene Of The Crime“). Ovšem prosadili se až v roce 1992, kdy vydali desku „Connected“ (hity „Step It Up“, „Connected“, dále např. „Chicken Shake“, „Fade Away“, „Ground Level“).

Mě velmi oblíbeným je projekt ex-člena Housemartins, baskytaristy a kytaristy Normana Cooka, nazvaný Freak Power. V teamu měl Cook (zde kytarista a programátor) mj. ještě trombonistu a zpěváka Ashley Slatera a bicmana Jima Cramichaela – ti vydrželi po celou, tříletou existenci bandu. Ostatní muzikanti se střídali. Skladatelsky to byla záležitost Cooka, anebo dua Cook-Slater: vyráběli líně se ploužící acid jazz, u kterého se dobře stojí u baru, jemně kýve v bocích, popíjí víno a hulí ušlechtilé traviny. Dobrý též do přehrávače na cesty motorovým vozidlem. Skupina vydala pouze dvě (ale výborná) alba „Drive Thru Booty“ (1993/1994, songy „Moonbeam Woman“, „Turn On Tune In Cop Out“, „Rush“, „Freak Power“, „Change My Mind“ plus cover „Running Away“, pův. od Sly & The Family Stone) a More Of Everything For Everybody“ (1996, songy „Husband“, „Can You Feel It“, „One Nation One Ride“, „KK Nuns“, „Ghettos Of My Mind“). Cook se posléze proměnil ve Fatboye Slima a dal se na big beat.

V londýnskýém bandu Touch And Go byli hlavními figurami trumpetista James Lynch a zpěvačka Vanessa Lancaster. Skupina toho moc nevyprodukovala – jen jedno album, nazvané „I Find You Very Attractive“, ovšem s dvěma známými hity: „Would You…?“ a „Straight To…Number One“ (1999, dále např. „Big Beat“, „So Hot“, „Tango In Harlem“, „Life´s A Beach“). Jednalo se o vyloženě taneční jazz-pop, však se taky na ty jejich hity radostně hopsalo na všech možných dýzáchAnglická Groove Armada se prosazovala až v době po milleniu, takže jmenujme jen alba „Northern Star“ (1998, např. „Captain Sensual“, „M2 Many“) a „Vertigo“ (1999, hity „I See You Baby“, „At The River“, dále např. „If Everybody Looked The Same“).

Když zamíříme na kontinent, nesmíme pominout Švédsko. Ve třiadevadesátém se singlem „Here We Go“ vylétl projekt Stakka Bo, za nímž stál zpěvák a DJ Johan Renck. Espéčko pocházelo ze zajímavého alba „Supermarket“ (1993, dále např. „Natural“, „People /And The Things We Do/“, „On Your Knees“, „Everything“, „We“). Mistra Rencka je velice těžké zařadit do jedné škatule – hodně využíval elektroniku, v rytmice drum´n´bass, občas ulétl k reggae a jsou tací, kteří ho přilepí třeba k trip-hopu. Inu, proč ne. Nicméně v jeho hudbě se nejvíce obtiskoval hip-hop a jazz, a proto jsem ho vrhnul právě sem. Stakka-Boovým největším majstrštykem bylo výborné album „Great Blondino“ (1996, hit „Great Blondino“, dále např. „Softroom“, „Dissever“, „Immaculate“, „Without Me“, „Seconds Before“, „Terrorist“). Jestliže Stakka Bo měl vizáž řádného severského chlapáka, hubený Francouz Kid Loco vám musel připadat jako smutný souchotinář, co vyhulí šedesátku denně. Na své desce „Grand Love Story“ ovšem vytáhl paletu až impresionistických syntezátorových barev, které rozetřel na šlapavý hip-hopový podklad (1998, např. songy „She´s My Lover“, „Relaxin´ With Cherry“, „Alone Again So“, „Love Me Sweet“, „She Wolf Daydreaming“, „Calling Aventura King“). Fakt, skvělá, poklidná, náladová deska.

Asi nejjazzověji a zároveň nejexperimentálněji působil „novodobý Miles Davis“, švýcarsko-francouzský trumpetista Erik Truffaz. V jeho tvorbě byly nejzřetelněji znát odkazy na milesovský jazz-rock (či fusion music) 70. let. Zároveň ale dokázal tyto odkazy zkombinovat s vlivy orientální hudby, rapem, elektronikou a kdoví čím ještě. Z alb bych uvedl „Out Of A Dream“ (1997, např. „Down Town“, „Out Of A Dream“, „Saisir“, „Samara“, „Up Town“ ), „The Dawn“ (1998, např. „The Down“, „Round Trip“, „Yuri´s Choice“, „The Mask“) a „Bending New Corners“ (1999, např. „Arroyo“, „Minaret“, „Siegfried“, „Bending New Corners“, „Betty“). Nyní ze Švýcar a Francie na Severovýchod USA.

Na pomezí stylů stáli také newyorští Fun Lovin´ Criminals Hugha „Huey“ Morgana (voc, g) a Briana "Fast" Leisera (ks, bg). V podstatě se jednalo o jakýsi crossover: ve své tvorbě byli dost eklektičtí – míchali hiphopový acid jazz s popem, folk rockem a občas velmi tvrdým bigbošem. Snad proto je vítala spíš Británie než aby se nějak prosazovali doma v USA. Doporučuji alba „Come Find Yourself“ (1996 hit „Scooby Snack“, dále „We Have All The Time In The World“, „King Of New York“, „The Fun Lovin´ Criminal“, „Passive/Aggressive“, „I Can´t Get With That“) a zejména slavné a výborné „100% Colombian“ (1998, hity „Love Unlimited“, „Big Night Out“, „Korean Bodega“, dále „Up On The Hill“, „The View Belongs To Everyone“, „10th Street“, „Southside“).

A nyní země vycházejícího slunce. Japonští United Future Organization svůj poněkud umělohmotný acid jazz míchali s rock impresionismem, latinem, etnickou hudbou a občas si vysamplovali něco z filmové muziky. Přehrajte si alba „United Future Organization“ (1993, „Vinyl Junkie“, „My Foolish Dream“, Off Road“), „No Sound Is Too Taboo“ (1994, „United Future Airlines“, „Doopsylalolic“, „Mistress Of Dance“) nebo „3rd Perspective“ (1996, „His Name Is…“, „Nica´s Dream“, „Cosmic Gypsy“, „Friends /We´ll Be/“). Částí své tvorby sem patřil i krajan „ufónůDJ Krush (mj. song „Just Wanna Touch Her“). Nejlépe to je slyšet na společné desce s výše zmíněným Ronny Jordanem, která dostala název „Bad Brothers“ (1995 , hit „Love I Never Had It So Good“, dále např. „Shit Goes Down /But I Got Phunked/“, „Season Of Change“, „Bad Brother“). Taktéž francouzský DJ a samplový hračička Dimitri From Paris by sem tak nějak napůl spadal – a to konkrétně se svým albem „Sacrebleu“ do něhož nasamploval a smíchal muziku ze známých filmů (1996, skladby jako „Un World Mysteriouse“, „Nothing To Lose“, „Une Very Stylish Fille“, „La Rytme Et La Cadence“).

Kapel acid jazzu se v 90. letech vynořila kvanta. Některé ho pokládaly za svůj hlavní styl, některé ho pouze využily v některých svých skladbách. Pojďme si ještě pár projektů jen letmo vyjmenovat.

Svým způsobem by sem třeba šli zařadit i v trip-hopu zmiňovaní Morcheeba a Moloko. Určitě sem patří i prehistorická, mnohokrát re-formovaná latino jazz kapela Pucho & His Latin Soul Brothers („Trouble Man“, „Caravan“, „Slipping Into Darkness“, „Rip A Dip“).. Acid jazzem byly zasaženi i umělci a jejich projekty jako Tranquillity Bass („Cantamilla“), jazzoví Palm Skin Productions („Spock With A Beard“), Outside („Crazy“), DJ Shadow („What Does Your Soul Look Like“ ) atd., přičemž kupříkladu Jamese Browna nejlépe vyfunknul Brazilec Ivo Meirelles se svými Funk´n´Lata („Funky lata“).

Asi nejreprezentativnější kompilací acid jazzu je ta z roku 1994 nazvaná „100% Acid Jazz“, na níž najdete známé songy např od Incognito, Brand New Heaves, Jamiroquai, UFO, Freak Power, Us3, Corduroy či Brooklyn Funk Essentials a mnohých dalších. Dalším známým výběrem byla např. skvělá řada „Rebirth Of Cool“ (1-4).

Na konci 90.let se pak objevila další jazzová fúze – tentokrát čistě s elektronikou. Tomuto spojení se začalo říkat nu jazz a jeho představiteli byli např. Francouz St. Germain (vl. jm. Ludovic Navarre) s deskami „Boulevard“ (1995, „Street Scene /4 Schazz/“, „What´s New“) a „Tourists“ (1999, hity „Rose Rouge“, „So Flute“, dále např. „Latin Note“, „Sure Thing“) nebo po milleniu se prosazující norská skupina Jaga Jazzist, která hodně experimentovala a občas připomínala některé nahrávky hnutí R.I.O. Před rokem 2000 natočila pouze krátké, nevyrovnané album „Jeavla Jazzist Grete Stitz“ (1996, např. „Serafin“, „Jazzthang“) a EP „Magazine“ (1998, např. „Plym“, „Jaga Ist Zu Hause“, „Serafin I Jungelen“).

Pojďme vedle k Tre Kronor: ze Švédska pocházelo duo Koop (Oscar Simonsson, Magnus Zingmark), které – a to je nutné podotknout – znělo zpočátku dosti eklekticky. Nebylo jen nu-jazzové, využívalo i prvky space elektroniky, severského folklóru, ethna nebo vážné hudby, což vše občas podložilo lámanými beaty. Z té doby pochází deska „Sons Of Koop“ (1997, např. „Glömd“, „Absolute Space“, „Words Of Tranquility“, „Hellsbells“). Až později duo více směřovalo k nu-jazzu, zejména díky sázce na dvě „astrud-gilbertovské“ zpěvačky s pro nás téměř fatálními příjmeními – Yakimi Nagano a Cecilii Stalin.

Dále jsme tu měli německý projekt několika berlínských producentů Jazzanova, který se poprvé obtiskl do drážek na remixovém albu „The Remixes 1997-2000“ (např. „4Hero-Jazzanova Mix/We Who“, „Jazzanova – United Future Organization-Jaz““, „Men From The Nile – Jazzanova Re Group“, „Azymuth – Jazzanova Mix/Amazo“). Nebo dvě výborné britské party - dosti ambientní Fila Brazillia s albem „Old Codes New Chaos“ (1994, např. „Mermaids“, „The Sheriff“, „The Light Of Jesus“), songem „The Last Of The Red Hot Brethren“ (1996), deskami „Black Market Gardening“ (1996, „Little Dipper“, „Blubber Plinth“, „Xigue-Xigue“) a nejlepší „Luck Be A Weirdo Tonight“ (1997, např. „Hells Rarebit“, „Rustic Bellyflop“, „Heat Death Of The Universe“, „Weasel Out The Muck“, „„Do The Hale-Bopp“). A pak také poněkud tobineskní The Cinematic Orchestra producenta a bývalého hardcoreového hudebníka Jasona Swinscoea  a jeho debutové album „Motion“ (1999, např. skladby „And Relax!“, „Durian“, „Night Of The Iguana“, „Ode To The Big Sea“, „Diabolus“).

Samozřejmě, že v rámci acid jazzu a nu-jazzu těch part existovalo mnohem více, my jsme si vyjmenovali jen ty nejznámější.