Metaloví progresivisté

Dekády: 80. léta, 90. léta

Žánry: Hard rock & Heavy metal

Autor: Petr Hrabalik

Queensrÿche, vpředu zleva Geoff Tate a Chris DeGarmo, vzadu Eddie Jackson, Michael Wilton a Scott Rockenfield, cca 2. pol. 80. let

Škatule tzv. progresivního metalu je hudebně dosti prostorná a vejdou se do ní kapely, jejichž sound se od sebe liší jako nebe a dudy. Snad proto je zařazování některých part do tohoto kotce tak diskutabilní. Těžko říci, kdy se výraz „progressive metal“ objevil poprvé, obecně se ale soudí, že nejspíše v souvislosti s tvorbou kapely Queensrÿche. Nu, a od tohoto záchytného bodu se také odvíjí běžný názor, že vzory a inspirace typově podobných skupin je třeba hledat v progresivním rocku a art rocku sedmdesátých let. Například v propracovaných, složitých kompozicích Yes, Queen, Kansas, King Crimson a zejména Rush. Tato kompoziční komplikovanost je poté vsazena do obvyklého metalového soundu, tvořeného nabroušenými kytarami a kanonádami bicích nástrojů. Jenomže – některé tvrdé kapely z tohoto podžánru do svého ostrého zvuku včleňovaly i prvky psychedelického hard rocku, hardcore, gothic rocku, alternativního rocku, funku a elektroniky. Stejně diskutabilní je i dělení skupin progresivního metalu na tzv. „komerční“ a „nekomerční“. Existovaly (a existují) soubory, jejichž undergroundová tvorba se velmi dobře prodávala (např. Tool), stejně jako byly spolky, které se ve svých východiscích blížili běžné metalové produkci a přesto zůstaly na pokraji zájmu (Crimson Glory).

Nejznámějšími představiteli tohoto rozostřeného subžánru jsou dodnes američtí Queensrÿche ze Seattle. Skupina od svého vzniku v roce 1982 až téměř do konce devadesátých let vystupovala ve stejné sestavě - Geoff Tate (voc, ks), Chris De Garmo (g, ac g, ks, bvoc), Michael Wilton (g, bvoc), Eddie Jackson (bg, bvoc), Scott Rockenfield (ds, ks). Zpočátku byla inspirována Irony a Judasy a hodně známa tím, že než vylezla před lidi, repertoár dokonale do puntíku nadrtila. Takže žádná rychlokvaška. Přesto působila ve svém ranném období dosti zmateně, podlehla módě glamu a také první deska je značně nevyrovnanou záležitostí. Naopak dvojka „Rage For Order“ (1985, např. songy „Walk In The Shadows“, „Gonna Get Close To You“, „I Dream In Infra Red“, „London“, „Screaming In Digital“) je už slušný nářez. Objevují se na ní zárodky tvrdého, ale komplikovanějšího soundu s výraznými melodickými nápady a táhlým, poněkud dramaticky exaltovaným vokálem Geoffa Tateho.

To nejlepší přišlo až s koncepčním dílem, někdy označovaným jako poslední rock-opera, albem „Operation: Mindcrime“ (1988, skladby „Revolution Calling“, „Speak“, „Spreading The Disease“, „The Mission“, „Suite Sister Mary“, „Electric Requiem“, „I Don´t Believe In Love“, „Eyes Of A Stranger“), které je přesně onou fúzí mezi moderním metalem a progresivním rockem á la Rush. Spousta nápadů, silné skladby, kvalitní texty a coby host nyvě pějící popina Pamela Moore coby Sister Mary. Možná není bez zajímavosti říci, že deska byla velmi dobře přijímána na britských ostrovech a v Evropě, zatímco v USA se nevědělo co s ní, a potichu se vyčkávalo. S nástupem HC-crossoverových part typu Faith No More nebo později grunge kapel Soundgarden a Pearl Jam, začala kapelu Queensrÿche brát na vědomí i Amerika, a zejména její další album „Empire“ (1990, hit „Silent Lucidity“, dále např. „Another Rainy Night /Without You/“, „Empire“, „Best I Can“, „Anybody Listening?“, „Jet City Woman“) se stalo doslova bombou. A to i komerční (posbíralo několik platin).

Soubor využil nabízené šance a hned po roce mu vyšel kvalitní živák „Operation: Livecrime“ (1991), který za Empirem prodejem zaostal jen o jednu délku. Navíc v době rozvinuté vlády videií bylo bráno za přirozené, že se musí sestříhat i obrazový záznam koncertu – ten pak vyšel pod stejným názvem jako album (režie Wayne Isham). Ještě další studiová deska „Promised Land“ (1994, hity „I Am I“, „Bridge“, „Disconnected“, dále např. „Promissed Land“, „Lady Jane“) šla vcelku na odbyt.. A to i přesto (nebo právě proto), že se „řýše královen“ začala v muzice hodně opakovat. Ale asi se na to přišlo, protože hned potom prodeje začaly padat - odneslo to vcelku slušné album „Hear In The Now Frontier“ (1997, songy „Sign Of The Times“, „Hero“, „Saved“, „Miles Away“„You“). A pak se to začalo hádat a ty hádky trvají prakticky dodnes. Přesto přese všechno, pokud si chcete poslechnout samotnou definici progressive metalu, není jiné volby než Queensrÿche.

Podobně jako Queensryche zněli i floridští Crimson Glory, kteří měli vizáž normálních hairmetalistů, jen občas vystupovali v lesklých karnevalových maskách anebo poněkud pop-artově pomalováni. Hlavními figurami byli v kapele Jon Drenning (lg), Jeff Lords (bg) a zpěvák Midnight (vl. jm. John P. Jr. McDonald). Debutovali v šestaosmdesátém singlem „Dream Dancer“, v tomtéž roce se představili i elpím „Crimson Glory (1986, např. „Azrael“, „Valhala“, „Angels Of War“, „Lost Reflection“), známé je hlavně album „Transcendence“ (1988, např. „Lady Of Winter“, „Masque Of The Red Death“, „Lonely“, „Transcendence“, „Painted Skies“/trochu obšlehlé sabbaťácké „Sign Of The Southern Cross“/ ). Poté následovaly určité personální změny a v roce 1991 kapela zplodila hardrockovější desku „Strange And Beautiful“ (1991, např. „Starchamber“, „The Chant“, „Song For Angels“, „Make You Love Me“, „Strange And Beautiful“). Po jejím natočení ovšem odešel Midnight a o rok později se rozešla i samotná kapela. V devětadevadesátém Drenning a Lords CG obnovili a s novým zpěvákem Wade Blackem natočili mysteriózní album „Astronomica“ (1999, např. „Astronomica“, „Touch The Sun“, „Cydonia“, „The Other Side Of Midnight“, „Edge Of Forever“).

S přimhouřením brv sem patří i další kapela z Floridy - Savatage v čele s klávesistou a zpěvákem Jonem Olivou, přičemž důležitými hráči byli ještě jeho bratr Criss Oliva (g, bvoc) a Johnny Lee Middleton (bg, bvoc). Ono to bylo zpočátku takové power-speed-metalové, ale keď už tu chalani majú hen tých kýbordov… Tak jim to uznáme. Speed je znát na desce „Hall Of The Mountain King“ (1987, např. „Hall Of The Mountain King“, „Prelude To Madness“, „Beyond The Doors Of The Dark“, „Strange Wind“). Další LP už je „progressive“ - „Gutter Ballet“ (1990 hit „Gutter Ballet“, dále např. „When The Crowds Are Gone“, „Silk And Steel“, „Hounds“), a zejména koncepční „Streets: A Rock Opera“ (1991, např. „Jesus Saves“, „Can You Hear Me Now?“, „Somewhere In Time“, „Believe“, „Tonight He Grins Again“, „Ghost In The Ruins“), což je již čistě to, čemu se říkalo progresivní metal. Tehdy totiž s kapelou začal spolupracovat producent (a skladatel) Paul O´Neill, který ji - tvořenou výbornými instrumentalisty - právě na tento subžánr „navedl“. 

Nejvíce uznáváno je album „Edge Of Thorns“, natočené už bez Jona Olivy, kterého za mikrofonem vystřídal Zachary Stevens (1993, např. „Edge Of Thorns“, „Lights Out“, „He Carves His Stone“, „Degrees Of Sanity“, „Labyrinths“). Vzápětí po natočení desky tragicky zahynul  Criss Oliva při autonehodě. To byla ztráta největší. Kapela se ale vydrápala i z tohoto těžkého období, a pochytila též nové vlivy, které se objevily (grunge). Na albu „Dead Winter Dead“ se už za klávesami opět objevil Jon Oliva (1995, např. „Sarajevo“, „Christmas Eve /Sarajevo 12/24/“, „I Am“, „This Is The Time /1990/“, „One Child“). Někteří hudebníci z kapely (v čele s Jonem Olivou) v této době začali spolupracovat s O´Neillem na jeho bombastickém rock-operním projektu TSO.

Z východního pobřeží pocházeli i agit-rockoví Warrior Soul, které vedl zpěvák Kory Clarke, a jejichž stylu (zejména kvůli varovným textům) se někdy říkalo new age metal. Vcelku drsná záležitost (už kvůli hrubozrnnému Clarkeově vokálu), nějaké ty jemnůstky třeba jako u Queensrÿche tu sice jsou, ale v jen velmi malé míře. WS jest též možno počítat i do hard rocku. Dejte alba  „Last Decade Dead Century“ (1989, např. „We Cry Out“, „The Losers“, „Downtown“, „Blown Away“, „In Conclusion“), „Drugs, God & The New Republic“ (1991, např. „Drugs, God & The New Republic“, „Rocket 88“, „Jump For Joy“, „Hero“, „Children Of The Winter“) „Salutations From The Ghetto Nation“ (1992,např. „Blown“, „Trip Rider“, „Ghetto Nation“, „Shine Like It“, „The Golden Shore“). Další kapelou žánru - a hodně podobnou Queensrÿche - byli Fates Warning z amerického Connecticutu. Hlavními figurami v ní byli kytarista Jima Matheos a  zpěváci – nejprve John Arch a později Ray Adler. Komplikovanější stavba skladeb plus vypjatý vokál rovná se  patos, který je s tímto subžánrem neodmyslitelně spojen. Zkuste to s deskami jako např. „Awaken The Guardian“ (1986, např. „Prelude To Ruin“, „Guardian“, „Giant´s Lore /Heart Of Winter/“), „No Exit“ (1988, songy „In A Word“, „Silent Cries“, suita „The Ivory Gate Of Dreams“) anebo „Perfect Symmetry“ (1989, např. „Part Of The Machine“, „A World Apart“, „At Fates Hands“, „Chasing Time“). V devadesátých letech by příznivci stylu určitě nepohrdli alby jako „Parallels“ (1991, „Leave The Past Behind“, „The Eleventh Hour“, „Eye To Eye“, „We Only Say Goodbye“) nebo „Inside Out“ (např. „Outside Looking In“, „Shelter Me“, „Monument“, „Face The Fear“) či platňou „A Pleasant Shade Of Gray“ (1997), obsahující jedinou, přes padesát minut dlouhou skladbu „A Pleasant Shade Of Gray“. Později se k progresivnímu metalu přihlásili i coloradští The Quiet Room s deskou „Introspect“ (1998, např. „Different Scene“, „Altered Past“, „Holding On“).

Mezi publicisty existují tací, kteří do této škatule zařazují třeba texaské Galactic Cowboys s jejich melodickým thrashem a občasnými lupičskými výpravami za riffy do sedmdesátkového hard rocku. Inu, tedy je nechme a zmiňme nějaké ty nosiče. Stačí v podstatě dva: LP „Space In Your Face“ (1993, např. „You Make Me Smile“, „I Do What I Do“, „No Problem“, „About Mr.Leslie“, „Still Life Of Peace“) a EP „Feel The Rage“ (1995, např. „Paradigm Shift“, „Feel The Rage“, „9th Of June“). Hodně běsnou záležitostí byli také Thought Industry z Michiganu, které objevil basák z Metalliky Jason Newsted. Někdy dokázali rytmus rozsekat tak, že by ho ani všechny drum´n´bassové mašiny nedaly dohromady. Vlastně i melodická stránka byla rozšmelcována do různých, mezi sebou občas nekompatibilních částí. Pro náročné ucho tedy výběr z alb: „Songs For Insects“ (1992, např. „3rd Eye“, „Daughter Mobius“, „The Flesh Is Weak“), „Mords Carve The Pig: Assassins, Toads And God´s Flesh“ (1993, např. skladby „Horsepowered“, „Gelatin“, „Patiently Waiting For Summer“, „Worms Listen“ ) a „komerčnější“ „Black Umbrella“ (1997, skladby „My Famous Mistake“, „Blue“, „Word“, „Pink Dumbo“).

Simple Aggression z Kentucky přešli ke svému progressive metalu s nádechem grunge původně z thrashového pole. Dnes se o nich prakticky neví, stejně jako o jejich deskách „Formulations In Black“ (1994, např. „Formulations In Black“, „Frenzy“, „Of Winter“, „Lost“, „Spiritual Voices“) a „Gravity“ (1996, songy „Art Of Discipline“, „Devotion“, „Hated“, „In My Nature“, „Demon Smile“). Když se podíváme do Kalifornie, do San Diega, narazíme na dnes taktéž téměř zapomenutou skupinu Psychotic Waltz, v níž byl hlavní figurou kytarista Brian McAlpin. Kapela byla také známa více v Evropě než v USA. No, ví se o jejich debutu „A Social Grace“ (1990, např. „…And The Devil Cried“, „Nothing“, „In This Place“) a také o platni „Mosquito“ (1994, např. „Mosquito“, „All The Voices“, „Mindsong /Hidden Track/“, „Haze One“, „Only Time“).

Co se týče Jižní Ameriky, tam můžeme uvést minimálně jedno jméno – Angra z Brazílie. Skupinu založili kolegové z vejšky André Matos (ex-Viper, voc, ks, p) a Raffael Bittencourt (g, ks, p, voc). V základní sestavě z devadesátek pak byli ještě Luís Mariutti (bg), talentovaný Kiko Loureiro (g) a Ricardo Confessori (ds). Hudebně někde mezi Queensrÿche, Helloween a symfonic power metalem. Zkuste alba „Angels Cry“ (1993, např. „Angels Cry“, „Time“, „Stand Away“, „Lasting Child“, „Carry On“, „Never Understand“), „Holy Land“ (1996, např. „Make Believe“, „The Shaman“, „Nothing To Say“, „Carolina IV.“, „Holy Land“) a „Fireworks“ (1998, např. Lisbon“, „Wings Of Reality“, „Fireworks“, „Paradise“, „Petrified Eyes“) plus singl „Rainy Nights“, který se na album nakonec (kromě japonské edice) nedostal. Občas fakt dobré nápady, občas bahýnko klišé, jak to tak chodí. 

Pojďmež do Evropy. Na sever. A tak.

Finští Stratovarius začínali jako normální power metal, později se jejich skladby stávaly delšími a komplikovanějšími a také podobnými soundu Queensrÿche. Zásadními postavami kapely byli v 90. letech zejména zpěvák a kytarista Timo Tolkki a zpěvák Timo Kotipelto. Co se týče alb, lze doporučit „Dreamspace“ (1994, např. „Chasing Shadows“, „4th Reich“, „Eyes Of The World“, „Hold On To Your Dream“, „Magic Carpet Ride“, „Tears Of Ice“, „Wings Of Tomorrow“), „Fourth Dimension“ (1995, např. „Against The Wind“, „Twilight Symphony“, „030366“, „Nightfall“) a když vynecháte ty symfonic-power hopsa-polka-metalové honitby, tak ještě půlka desek „Episode“ (1996, např. „Babylon“, „Will The Sun Rise“, „Eternity“, „Season Of Change“) a „Visions“ (1997, např. „The Kiss Of Judas“, „Before The Winter“, „The Abyss Of Your Eyes“, „Visions /Southern Cross/"). To samé lze říci o následném „Destiny“ (1998, např. „4.000 Rainy Nights“, „Anthem Of The World“, „Destiny“, „S.O.S.“, „Playing With Fire“). 

Trochu Queensrÿche a možná Dream Theater, ale ještě větší inspirace prog-rockem 70.let – to lze slyšet v muzice švédských mániček Pain Of Salvation, které vedl zpěvák a kytarista Daniel Gildenlöw. Dalšími členy souboru byli ještě Johan Langell (ds, bvoc)), Kristoffer Gildenlöw (bg, vcl, bvoc), Fredrik Hermansson (ks), Daniel Magdic (g, bvoc), jehož v roce 1998 vystřídal Johan Hallgren (g, voc). Z toho, co bylo řečeno v úvodu, plyne: komplikovaná struktura skladeb, jejich delší stopáž (suity), metalický zvuk, vypjaté vokály, hudební patos, někdy osvedčená hudební klišé, vymakaná instrumentace, vážné texty. Celkově velmi slušná práce. Kapela vznikla sice na začátku 90. let, alba ale začala natáčet až v jejich závěru. Poslechněte si ona dvě, která do roku millenia vyšla: „Entropia“ (1997, např. „Revival“, „Winning A War“, „People Passing By“, „! /Foreword/“, „Nightmist“) a „One Hour By The Concrete Lake“ (1998, např. „Black Hills“, „Inside“, „The Big Machine“, „Handful Of Nothing“, „Pilgrim“).

Nizozemský skladatel, zpěvák a multi-instrumentalista Arjen A. Lucassen (ex-člen Vengeance) zase vymyslel projekt Ayreon, pod který schovával svoje rock opery, epická díla (většinou textově kritická nebo se zabývající sci-fi a fantasy), plná vznešeného hudebního patosu – jakýsi mix progressive metalu, folk-metalu, AOR, art-rocku, rock-impresionismu a filmové hudby. Prostě někde mezi Queensrÿche, Floydy, EL&P, ABBA a Vangelisem. Desky nenahrával úplně sám, na každé hostuje spousta muzikantů, zpěváků (třeba Fish) a zpěvaček (mj. z kapel The Gathering nebo Within Temptation).  První z kousků byl „The Final Experiment“ (1995, např. „Sail Away To Avalon“, „ Eyes Of Time“, „The Banishment“, „Listen To The Waves“, „Ayreon´s Fate“, „The Awareness“). Dvojka „Actual Fantasy“ byla „normálním“ albem bez konkrétního epického příběhu (1996, např. „The Stranger From Within´“, „Back On Planet Earth“, „Beyond The Last Horizon“, „Computer Eyes“). Vyloženou sci-fi rock-operou je následující „Into The Electric Castle“ (1998, např. „Isis And Osiris“, „The Mirror Maze“, „Another Time, Another Space“, „Time Beyond Time“, „Across The Rainbow Bridge“, „Tunnel Of Light“, „Valley Of The Queen“). V roce 1999 bylo natočeno album „Universal Migrator Part 1: The Dream Sequencer“ (např. „2084“, „One Small Step“, „Dragon On The Sea“, „And The Druids Turn To Stone“), které vyšlo v době milénia.

Z dalších kontinentálních borců progressive metalu bych jmenoval německou kapelu Vanden Plas třeba s albem „The God Thing“ (1997, songy „Fire Blossom“, „Rainmaker“, „In You I Believe“, „Day I Die“, „We´re Not God“, „Salt In My Wounds“) a italské Eldritch s deskami „Seeds Of Rage“ (1995, např. „Under This Ground“, „Chains“, „Cage Of Sins“) a „Headquake“ (1997, songy „Lord Of An Empty Place“, „Sometimes In Winter“, „Ghoulish Gift“, „The Last Embrace“).

Ve Velké Británii se k progressive metalu hlásila jihoanglická kapela Threshold, v níž byli hlavními borci skladatelé Karl Groom (g, ks), Jon Jeary (bg, voc) a Richard West (ks). Nezbytná kvalitní instrumentace, povinné výlety do art rocku. Vznešeno a temno. Pokud se kdokoli zmiňuje o albech kapely v 90. letech, cílí většinou na „Psychedelicatessen“ (1994, např. „Innocent“, „Babylon Rising“, Intervention“, „Sunseeker“, „A Tension Of Souls“, „Lost“), „Extinct Instinct“ (1997, např. „Virtual Isolation“, „Part Of The Chaos“, „Eat The Unicorn“, „Clear“, „The Whispering“, „Forever“) a na „Clone“ (1998, např. „Freaks“, „The Latent Gene“, „Voyager II“, „Goodbye Mother Earth“, „Angels“). Zajímavostí je, že každé z nich nazpíval jiný zpěvák: postupně to byli Glynn Morgan, Damian Wilson a Andrew „Mac“ McDermott.

Do progressive metalu jsou občas zařazovány i některé doom a gothic metalové party 90. let jako např. Candlemass, Saint Vitus, Paradise Lost, Anathema, My Dying Bride, Amorphis, Tiamat, Therion, Opeth, The Gathering, Orphaned Land či Lacuna Coil. My je máme hozené v doom a gothic škatulích, takže si o nich můžete přečíst právě tam.

Bohužel, nadšené skupiny progresivního metalu, aniž by tušily, v sobě nesly cosi jako „nebezpečí z tvůrčího rozletu“. Jejich produkce totiž přesně dle vzoru art-rockových předchůdců ze seventies dosti trpěla kompoziční přeplácaností a zároveň i určitou bezradností. Přestože hudebníci vynikali brilantní instrumentací, po skladatelské stránce prostě často zabředávali pouze do nudných a obehraných klišé.

Takovým příkladem je třeba band Dream Theater, který se dal dohromady na hudební škole v Berklee v Bostonu. Však by také jeho členové - zejména John Petrucci (g), John Myung (bg) a Mike Portnoy (ds) - z fleku mohli na kdejaké prestižní hudebce nástrojovou techniku vyučovat. Jejich autorské výplody ale postrádají jakýkoli moment překvapení nebo nedejbože novosti. Pořád slyšíte Yes, King CrimsonRush, Queensrÿche, Led Zeppelin nebo Deep Purple, někdy dokonce i U2. Takže na to, že jsou cpáni do „progresivní“ škatule, jsou newyorští ekvilibristici vlastně hodně konzervativní prďolové. Pokud si tedy budete chtít poslechnout muzikanty čistě z důvodu jak hrají, a nikoli pro to co hrají, DT jsou dobrá volba. Tuzemští pokročilí mistři šesti a čtyř strun či mlátiči do škopků zažijí skutečnou instrumentální nirvánu. 

Obecně se má za to, že nejlepší sestava byla ta, v níž výše zmíněné trio Petrucci-Myung-Portnoy doplňovali James LaBrie (voc) a Kevin Moore (ks), zkuste tedy třeba studiovky „Images And Words“ (1991/1992, např. „Another Day“, „Pull Me Under“, „Take The Time“, „Surrounded“, „Metropolis – Part I“, „Learning To Live“) a „Awake“ (1994, skladby jako např. „The Silent Man“, „Lie“, „Voices“, „6:00“, „Caught In A Web“, „The Mirror“) nebo ještě lépe živák „Live At The Marquee“ (1993). Z dalších nosičů lze doporučit EP „A Change Of Season“ (1995, suita „A Change Of Season“) a elpí „Falling Into Infinity“ (1997, např. „Hollow Years“, „You Not Me“, „Take Away My Pain“, „Trial Of Tears“). No a pro fandy DT ještě tedy „Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory“ (1999, např. „Overture 1928“, „Strange Deja Vu“, „Fatal Tragedy“, „Home“). Přes všechny výtky, lze o DT říci – ale jó.

Další podobnou americkou položkou, nicméně s kořeny na starém kontinentu, je progressive-metalová parta Artension. Proč s kořeny v Evropě? Protože její jádro se dalo dohromady ve Švajcu, kde se sešli dva studenti hudby – klasik Vitalij Kuprij z Ukrajiny (ks) a domácí jazzman Roger Staffelbach (g). Svoje aktivity posléze přenesli do USA, kde založili jmenovanou kapelu. Objevili se v ní kupříkladu i „turnerovský“ zpěvák John West nebo bicman Mike Terrana. Z desek bych jmenoval „Into The Eye Of The Storm“ (1996, např. „The Wind And The Rain“, „The Key“, „Song Of The Desert“), „Phoenix Rising“ (1997, např. „Phoenix Rising“, „Area 51“, „Valley Of The Kings“, „Goin´Home“) a „Forces Of Nature“ (1999, např. „Tall Ships“, „Behind Your Eyes“, „Lost Horizon“). A zase - brilantní instrumentace, ale jinak vcelku klišoidní záležitost. 

 

Opakem Dream Theater a Artension je undergroundová tvorba losangeleských Tool, v nichž působili kytarista Adam Jones, bubeník Danny Carey (hrál zároveň s Green Jellÿ), zpěvák Maynard James Keenan a baskytarista Paul D´Amour jehož v roce 1995 vystřídal Justin Chancellor. Jejich temný psycho-nářez, někdy označovaný jako „hatecore“ nebo také „alternativní metal“, sice vychází ze sedmdesátkového hard a progresive rocku, ale prostupuje ho naštvaná tvrdost a hutnost HC-crossoverových kapel typu Helmet nebo Rollins Band. Charakteristickou vlastností soundu Tool je taktéž minimalistické opakování některých motivů, které postupně rostou, až vyústí do hypnotizující gradace. Texty se většinou zaobírají nejtemnějšími stránkami lidské psyché, depkami a frustracemi.

Jste-li dostatečně odolní, zkuste třeba EP „Opiate“ (1992, např. „Sweat“, „Hush“, „Cold And Ugly“) a alba „Undertow“ (1993, hit „Sober“, dále např. „Prison Sex“, „Bottom“, „Crawl Away“, „Undertow“) nebo experimentální „AEnima“, které bylo oceněno dokonce cenou Grammy (1996, např. songy jako„Stinkfist“, „Eulogy“, „H.“, „Forty Six & 2“, „AEnema“, „Third Eye“). V době millenia vyšlo sběrné CD s různými songy z let 1992-98 pod názvem „Salival“ (např. „Part Of Me“, „Pushit“ plus covery „You Lied“, pův. Peach, a „No Quarter“, pův. Led Zeppelin). Tool také byli a jsou známi velmi temnými, znepokojivými video-klipy, které jako by vyšly z nějaké Švankmajerovské dílny (viz. např. „Sober“, „Stinkfist“, AEnema“). No optimism, babies! Zároveň se jedná o soubor, který hudebně ovlivnil spoustu různých kapel, jejichž soundu se začalo říkat post-rock eventuelně post-metal

Podobně jako Tool zní i formace A Perfect Circle, založená M. J. Keenanem a kytaristou, klávesistou a zpěvákem Billy Howerdelem na konci 90.let. Dalšími členy byli ještě Troy van Leeuwen (ex-Failure, g), Josh Freeze (zároveň The Vandals, ds) a argentinská baskytaristka Paz Lenchantin. “Dokonalý kruh“ natočil v letech 1999-2000 svůj vynikající debut „Mer De Noms“ (např. „The Hollow“, „Judith“, „3 Libras“, „Magdalena“, „Sleeping Beauty“, „Renholdër“, „Breňa“), který vřele doporučuji k poslechu. S Tool byla ideově a personálně propojena i anglická formace Peach, v níž působili mj. zpěvák Simon Oakes nebo basák Justin Chancellor. Po kapele bohužel zbylo jen jediné album „Giving Birth To A Stone“ (1994, např. songy „Spasm“, „Burn“, „Naked“, „You Lied“  plus cover „Catfood“, pův. od King Crimson). Nu, a z posledních (=zrodivších se těsně před rokem 2000) skupin tohoto typu je třeba uvést ještě post-metalový osamělý monolit zvaný Isis (původně z Bostonu, ale fungující v LA), jehož tvorba se blížila k pomalému doomu, stoner-rocku a hardcore. Do millenia vydal jen několik EP, na nichž jsou songy jako třeba „Hive Destruction“, „Relocation Swarm“, „The Minus Times“, „Red Sea“ plus covery – „Streetcleaner“, pův. od Godflesh a „Hand Of Doom“, pův. od Black Sabbath.

Do škatule k Tool lze přiřadit i americké Neurosis, v nichž byli hlavními osobnostmi Scott Kelly (g, voc) a Dave Edwardson (bg, ks). Původně hardcoreová kapela to v 90. letech začala míchat s doom metalem a soundem podobným třeba Swans. Výsledkem byla tudíž hudba pomalá, ponurá, depresivní. Dejte si prášek na uklidnění a alba jako třeba „Souls At Zero“ (1992, např. „Souls At Zero“, „Sterile Vision“, „To Crawl Under One´s Skin“), „Enemy Of The Sun“ (1993, mj. songy „Raze The Stray“, „The Time Of The Beast“, „Cleanse“) nebo „Through Silver In Blood“ (1996, např. „Through Silver In Blood“, „Eye“, „Strength Of Fates“, „Aeon“). Vlivy sabatů, death a doom metalu, hardcore a etnické hudby se střetávají u běsu zvaného Crisis, založeného asijskými hudebníky Gia Chuan Wangem (bg) a Afzaalem Nasiruddeenem (g) v New Yorku. A do toho všeho ještě vstupovala ďábelská vřeštivka Karyn Crisis. Uh! Když si pustíte desky Desky „8 Convulsions“ (1994, např. „There Goes My Soul“, „Sweething“, „Gemini“, „Smash To Pieces“), „Deathshead Extermination“ (1996,, např. „Onslaught“, „Working Out The Graves“, „The Watcher“, „Bloodlines“, „2 Minutes Hate“) či „The Hollowing“ (1997, např. „Mechanical Man“, „In The Shadow Of The Sun“, „Sleeping The Wicked“, „Fire Of Sorrow“), také budete váhat, kam je vlastně zařadit. 

U šesti výše jmenovaných souborů (stejně jako u některých, uvedených níže) vůbec existují pochybnosti, zda-li je ještě řadit k metalu. Jejich tvorba je tak eklektická a mnohoproudá, že je z obvyklých žánrových parametrů vlastně sama vyřazuje.

Pojďme se tedy vrátit do eighties, kde podobných kapel nebylo sice mnoho, ale přesto je musíme zmínit.

Podivné kousky s metalem předváděli třeba doom-black-thrashoví Celtic Frost ze Švýcarska v čele se zpěvákem a kytaristou Tomem Gabrielem Warriorem. Po slušném albu „To Mega Therion“ (1985, že by skladby „Tears In A Prophet´s Dream“, „Dawn Of Meggido“, „Necromantical Screams“) natočili svůj majstrštyk „Into The Pandemonium“ (1987), na kterém propojili metal a středověké chorály („Tristesses De La Lune“) s využitím samplerů a elektronických bicích („One /In Their Pride/“). Bohužel, vzápětí upadli do mámivých osidel glamu a ač se snažili svoji reputaci neustále napravovat, už se jim to nikdy nepodařilo. Výborná německá skupina Mekong Delta, stojící na chlapících, přezdívaných Björn Eklund (bg), Vincent St. Johns (g), Gordon Perkins (ds), Rolf Stein (g) a Keil (voc), na tom byla mnohem lépe instrumentálně než CF. Mohla si tak dovolit míchat brutální thrash metal občas s jazz rockem (sic!) a občas s vážnou hudbou (sic!). Ve svém soundu se velmi podobala níže uvedeným šílencům z Kanady. Zkuste alba „Mekong Delta“ (1987, např. „The Cure“, „Heroes Grief“, „Kill The Enemy“, „Without Honour“, a cover „The Hut Of Baba Yaga“, původně od Mussorgského), „A Principle Of Doubt“ (1989, např. „A Principle Of Doubt“, „Ever Since Time Began“, „Curse Of Reality“, „Shades Of Doom“) a „Dances Of Death“ (1990, např. „Eruption“, „Beyond The Gates“, „Sanctuary“, „True Believers“).

Cesta od Mekong Delta k další kapele je jasná, přestože vede přes oceán. Připomeneme si totiž kyber-thrash-coreové Voivod z Jonquiere (Kanada), kteří si však třeba na rozdíl od Celtic Frost svoji pověst šílené a nevyzpytatelné kapely udrželi doposud. Do začátku nineties působili v sestavě Denis „Piggy“ D´Amour (g), Michael „Away“ Langevin (ds), Denis „Snake“ Belanger (voc) a Jean-Yves „Blacky“ Theriault (bg). Původně hardcore parta, hrající podobně jako třeba britští Discharge, začala na svůj ultrarychlý punk nabalovat další podněty - například zde bylo znát ovlivnění starými Floydy, skupinou Magma a progresivním rockem. Textová témata se pohybovala zejména v oblasti sci-fi (většinou úpadek a konec civilizace) a vzteku (nasranost na politiku USA).

V tomto duchu vyprodukovala výborná alba „Killing Technology“ (1987, skladby „This Is Not An Exercise“, „Killing Technology“, „Forgotten In Space“), „Dimension Hatröss“ (1988, např. „Experiment“, „Chaosmongers“, „Macrosolutions To Megaproblems“, „Psychic Vacuum“, „Tribal Convictions“), „Nothingface“ (1989, hity „The Unknown Knows“, „Nothingface“, „Inner Combustion“, „Into My Hypercube“ a „Astronomy Domine“ – cover od Pink Floyd) nebo hardrockové „Angel Rat“ (1991, např. „Clouds In My House“, „Golem“, „Nuage Fractal“, „Angel Rat“). Jak již bylo uvedeno, kapela do té doby vystupovala v neměnné sestavě, avšak po „andělské kryse“ se ona soudržnost začala drolit. Na dalším elpí „Outer Limits“ (1993, např. „Moonbeam Rider“, „Le Point Noir“, „Time Wrap“, „We Are Not Alone“) už není Blacky, i když Snake na něm zatím ještě zpívá. V roce 1994 odešel také on. Nicméně naprostým HC-masakrem je pak následující deska „Negatron“ (1995, songy „Insect“, „Project X“, „Planet Hell, „Bio-TV“) už s novým basákem a zpěvákem Erikem „E-Force“ Forrestem. Z podobného zrna je také „Phobos“ (1997, např. „Rise“, „Phobos“, „Bacteria“, „Forlorn“, s bonusem-coverem „21st Century Schizoid Man“, pův. od King Crimson).

Také stylová škatule pro další soubor, švédské Meshuggah, zdá se býti poněkud úzká. Míchanice hardcore, thrash a progressive metalu, posazená na někdy obtížně pochopitelné rytmické sekci – to lze jen těžko někam jednoznačně přiřadit. Scukněte do sebe Voivod a Machine Head a možná dostanete něco, co se bude blížit. Berte tudíž zařazení Meshuggah do této přihrádky jen jako jednu z možností. Hlavními „cvoky“ byli v souboru už od založení v roce 1987 Jens Kidman (voc, g) a Fredrik Thordendal (lg, bg, bvoc). Dalšími členy byli ještě Tomas Haake (ds, voc), Marten Hagström (g, bvoc) a Peter Nordin (bg), kterého v roce 1995 vystřídal Gustaf Hielm (bg). Po „divně“ metalikovském debutu „Contradictions Collapse“ (1991, např. „Internal Evidence“, „Ritual“, „Qualms Of Reality“) se prosadil zejména deskami „Destroy Erase Improve“ (1995, např. „Future Breed Machine“, „Acrid Placidity“, „Transfixion“, „Sub Levels“, „Suffer In Truth“) a „Chaosphere“ (1998, např. „New Millenium Cyanide Christ“, „Neurotica“, „The Mouth Licking What You´ve Bled“, „Sane“).

A nyní – jako už několikrát – něco úplně jiného. Průnikem metalu a folk-rocku s prvky staroanglické a irské muziky se prezentovali velice plodní, britští Skyclad v čele se zpěvákem Martinem Walkyierem a kytaristou Steve Ramseyem. Aby také ne, když vznikli v Nottinghamu, odkud je to do Sherwoodského hvozdu, co by šípem dostřelil. Jejich tvorbě, blízké tvrdším Jethro Tull, se také někdy říkalo „folk-metal“. Za nejlepší jsou považována alba „A Burnt Offering For The Bone Idol“ (1992, např. „Alone In Death´s Shadow“, „A Broken Promised Land“, „Ring Stone Round“, „Men Of Straw“), „Prince Of The Poverty Line“ (1994, např. „Womb Of The Worm“, „Cardboard City“, „Land Of The Rising Slum“, „The One Piece Puzzle“ ), „Irrational Anthems“ (1996, např. „Snake Charming“, „The Sinful Ensemble“, „My Mother In Darkness“, „Science Never Sleeps“, „Quantity Time“) a „The Answer Machine?“ (1997, skladby „The Thread Of Evermore“, „Worn Out Sole To Heel“, „A Clown Of Thorns“, „Building A Ruin“, „Troublesometimes“, „Isle Of Jura“). Ale Robin Hood by si jistě od svého minstrela Allana z Dalu nechal přehrát i kousky z dalších desek jako třeba „Skyclad“, „The Sky Beneath My Feet“, „Thinking Allowed“, „The Wickedest Man In The World“, „A Word To The Wise“, „A Stranger In The Garden“, „Another Fine Mass“, „The Present Imperfect“, „Constance Eternal“, „Jumping My Shadow“ či „A Well Beside The River“.

V Irsku vznikla inspirována Skycladem skupina Cruachan (album „Tuatha Na Gael“, 1995, např. „I Am Tuan“, „Aeves March“, „Úchulainn“), a pokud se přesuneme do střední Evropy, je třeba upozornit i na moravskou skupinu Silent Stream Of Godless Elegy, která míchala metal s moravským folklórem. Lze vyslechnout kupříkladu na albu „Behind The Shadows“ (1998, např. „Wizard“, „Summoning Of The Muse“, „Shadow“, „Ghost“, „Embrace Beyond“, „When Sun Rises For The Last Time“). V Německu zase existovala mnohačlenná skupina Haggard kloubící doom metal se starověkou - gotickou a renesanční - hudbou, k čemuž hodně využívala symfonického zvuku (a to z vlastních řad, žádný synťáky). Jsou tací, kteří ji řadí k doomu, jiní k folk-metalu, třetí do symphonic metalu. Jediné album, které do millenia natočila, se nazývalo „And Thou Shalt Trust… The Seer“ (1997, např. „Chapter I: The Day As Heaven Wept“, „Chapter II:Requiem In D-Minor“, „Chapter III: In Pale Moon´s Shadow“).

V této souvislosti bych chtěl také zmínit vlnu německých kapel, jimž se začalo říkat „Die Neue Deutsche Härte“, a které ve svých skladbách propojily právě středověkou (najmě gotickou) hudbu s metalem. Využívaly zvuku tvrdých kytar, samplů a kláves v kontrastu ke zvuku dud, louten, houslí, šalmají, píšťal a tamburin. Většinou zpívaly latinsky nebo německy s odkazem na tématiku dávných věků a jejich členové designově vypadali jako… no prostě jako herci z těch podbízivých historických filmů, které se chtějí vnutit mladému publiku a tak do evropského středověku vyšlou obarvené punkýše, metalisty, hololebce a Číňany. A všichni vynikají v asijských bojových uměních. Nejznámější partou „nové německé krutosti“ jsou asi In Extremo. Ti v podstatě začínali s dosti hlučným podáním středověké muziky (skladby „Tourldon“, „Neunerle“) a tvrdé kytary byly vlastně logickým vyústěním jejich snah, které se projevily například na albech „Weckt Die Toten!“ (1998, např. „Ai Vis Lo Lop“, „Niemali Tempore“, „Rotes Naar“, „Como Poden“, „Two Sostra“) či „Vehert Und Angespien“ (1999, hit „This Corrosion“ , dále skladby „Merseburger Zauberspruche“, „Herr Manneling“, „Weiberfell“, „Ich Kenne Alles“). Další kapelou jsou třeba Subway To Sally s alby „Foppt Den Dämon“ (1996, např. „Der Sturm“, „Kain“, „Abgesang“, „Herbstzeit“), „Bannkreis“ (1997, např. „Mephisto“, „Kruzifix“, „Element Des Verbrechens“, „Syrah“) a „Hochzeit“ (1999, hit „Die Rose Im Wasser“, dále např. „Henkersbraut“, „Minne“, „Müde“, „Ohne Liebe“). Jinou takovou skupinou byli třeba Tanzwut, kteří ovšem již zhusta využívali elektroniky, tudíž by bylo možné je vrhnout někam mezi Rammstein a Scooter – viz. debutové album „Tanzwut“ (1999, skladby „Exkremento“, „Das Schicksal“, „Verruckt“, „Augen Zu“).

A další „progresivisté“ z osmé a deváté dekády?

Patří sem vlastně i missourští King´s X (deska „Gretchen Goes To Nebraska“, 1989), Mordred ze San Franciska (desky „Fool´s Game“, 1989, „In This Life“, 1990), newyorští hlukaři White Zombie (deska „Make Them Die Slowly“, 1989), z téhož města pocházející funkári White Trash (album „White Trash“, 1991), další vynikající newyorská skupina Mind Funk s deskami „Mind Funk“ (1991) a „Dropped“ (1993), a také švédští sleaze-rockeři Electric Boys (album „Funk-O-Metal Carpet Die“ (1989). Jmenované kapely jsou pro svůj eklektický přístup k muzice řazeny taktéž k crossoveru. Aspoň vidíte, že škatulkáři to opravdu nemají jednoduché.

A tím bychom tuto povedenou zahrádku, označenou vágním výrazem „progressive metal“ mohli opustit. Však si některé kapely ještě připomeneme v textech o… mhmm…crossoveru.