Zástup některých (komerční odnože heavy metalu)

Mötley Crüe, zleva Nikki Sixx, Mick Mars, Vince Neil, Tommy Lee, 1983-4

Je přirozené, že tím, jak se heavy metal neustále rozvíjel, muselo časem dojít k jeho štěpení na různé podstyly, které pak dál začaly dýchat a žít svým vlastním životem. Tyto nové metalové odnože vstřebávaly podněty, ať už z punku, hard coru, popu, art rocku nebo z vážné hudby.

Začněme tím nejednodušším – za prvé kapelami, které původně mastily hard rock a po přijetí heavymetalového image se také svůj sound snažily přizpůsobit této nové linii; a za druhé – mladšími partami (zejména z USA), jež sice heavy metal uznávaly, toužily ho hrát, ale zároveň také chtěly, aby jejich skladby nepostrádaly určitý komerční aspekt – to znamenalo namíchat jakýsi amalgám z AOR skupin typu Foreigner, hard music třeba takového Alice Coopera a Kiss a radiového metalu souborů Def Leppard nebo Van Halen.

Obě tyto charakteristiky splňoval americký melodický styl, kterému se někdy říkalo pop metal. Kapely tohoto typu měly silně komerční charakter a přímo si říkaly o uvádění v MTV, která je také pochopitelně hojně propagovala.

Takže na úvod staří kofři a jejich verze heavy metalu. Která byla ovšem velmi často v podstatě čím?… Ano, a modří již vědí - hardrockem.

Quiet Riot z L.A. v čele s holderovským zpěvákem-křiklounem Kevinem DuBrowem začínali někdy v polovině 70. let s právě s klasickým hard rockem. Ale přestože v kapele působil Randy Rhoads (g), byli neúspěšní a v osmdesátém se rozpadli. DuBrow kapelu po dvou letech postavil znovu a ta se pak skutečně prosadila - ve svém „metalovém“ období. Tehdy byli DuBrowovými spoluhráči Frankie Banali (ds), Rudy Sarzo (bg, bvoc) a Carlos Cavazo (g, bvoc), jednalo se o takové to hard & heavy s křičeným vokálem a stadiónovými sbory. Nejúspěšnější deskou Quiet Riot té doby bylo mnohaplatinové album „Metal Health“ (1983, např. „Metal Health /Bang Your Head/“, „Slick Black Cadillac“, „Let´s Get Crazy“, „Love´s A Bitch“ , „Run For Cover“ a hit - a jak jinak „Cum On Feel The Noize“ - cover od Slade). Prodávalo se ještě LP „Condition Critical“ (1984, např. „Stomp Your Hands, Clap Your Feet“, „Condition Cricital“, „Scream And Shout“, „Sign Of The Times“, „Winners Take All“ plus další sladeovský cover „Mama Weer All Crazee Now“), pak zájem o kapelu poněkud upadl. Pojďme tedy uvést snad ještě jedno, již spíše pomalejší, hardrockové LP – „QE III“ (1986, např. „The Wild And The Young“, „Twiglight Hotel“, „Dow And Dirty“, „Main Attraction“). 

Stejně letitá byla i parta ze San Franciska Y&T (neboli Yesterday & Today), vedená zpěvákem a kytaristou Dave Menikettim. Toho v nejlepším období kapely (1.polovina 80.let) podporovali ještě Phil Kennemore (bg, bvoc), Joey Alves (rg, bvoc) a Leonard Haze (ds, bvoc). Bohužel skupina nikdy předtím ani nikdy potom neudělala tak slušnou desku, jako je album „Earthshaker“ (1981, např. „Rescue Me“, „Squezze“, „Hurricane“, „I Believe In You“, „Hungry For Rock“). Za zmínku stojí ještě alba „Black Tiger“ (1982, např. „Forever“, „Hell Or High Water“, „Winds Of Change“) a „Mean Streak“ (1983, „Mean Streak“, „Straight Thru The Heart“, „Midnight In Tokyo“).

Ač na to nevypadali (hezcí hoši s nadýchanými hřívami atd.), vcelku špinavý, hardrockem silně ovlivněný metal s občas vtipnými texty hráli kanadští Coney Hatch zpěváka a kytaristy Carla Dixona. Dalšími členy byli ještě Andy Curran (voc, bg), Steve Shelski (lg, voc) a Dave „Thumper“ Ketchum (ds) jehož v půli dekády vystřídal Barry Connors (ds). Z desek je možné pustit si třeba „Coney Hatch“ (1982, např. „Devil´s Deck“, „Hey Operator“, „Monkey Bars“, „You Ain´t Got Me“, „No Sleep Tonight“) a „Outa Hand“ (1983, např. „First Time For Everything“, „Don´t Say Make Me„Shake It“, „To Feel The Feeling Again“). S úspěchem se ale moc nepotkali.

Riot z New Jersey, kteří stejně jako Quiet Riot začínali také v hloubi seventies, stále vedli kytarista Mark Reale a zpěvák Guy Speranza. Ale ať se snažili, jak chtěli, ani oni nebyli moc úspěšní. Snažili se kupříkladu s deskou „Fire Down Under“ (1981, např. „Fire Down Under“, „Altar Of The King“, „Swords & Tequila“, „Run For Your Life“„Outlaw“), mezi fandy i kritiky vcelku uznávanou. Jenže pak Speranza odešel z hudebního byznysu, za mikrofonem ho nahradil Rhett Forrester, a (aniž by to byla jeho vina) následná alba kapely „Restless Breed“ (1982, např. „Hard Lovin´ Man“, „Loanshark“, „Showdown“) a „Born In America“ (1983, např. „Born In America“, „Running From The Law“, „Wings Of Fire“) byla podprůměrná. Kapela se na čas rozpadla, ovšem Reale ji v nové sestavě se zpěvákem Tony Moorem cca v roce 1987 obnovil a hned si trochu zaspeedmetalovala s albem „Thundersteel“ (1988, např. „Thundersteel“, „Fight Or Fall“, „Sign Of The Crimson Storm“„Bloodstreets“). Výsledek?  Nula od nuly pošla. Pozn.: ex-singer Forrester byl v roce 1994 zastřelen, když bránil svoje auto před lupiči.

To newyorští Twisted Sister s vlasatým kašparem Davidem „Dee“ Sniderem za mikrofonem byli iné kafé; určité období slávy si se svým melodickým dusavým bigbošem zažili dokonce v tehdejší mecce metalu – v Anglii. Navíc, na rozdíl od sebestředných glamových spolků z LA (viz níže), pochopili podstatu slova „humor“, a nebrali se tak vážně. A když k tomu ještě připočteme, že Sniderovo hlasové zabarvení jemně evokovalo „božského“ Ronnie J. Dia, je jasné, že se tahle parta prostě musela stát metalovým kultem. Jinak kromě Deeho v kapele dále ještě působili Eddie Ojeda (lg, bvoc), Jay Jay French (g, bvoc), Mark „The Animal“ Mendoza (bg, bvoc, ex-Dictators) a A.J.Pero (ds). Ač kapela vznikla jako hardrocková už někdy v první polovině sedmdesátek, období největší slávy TS nastalo až za panování heavy-metalu. Trvalo ale jen krátce – zhruba mezi léty 1982 a 1986.

Za poslech stojí minimálně několik jejich desek. Dejte „Under The Blade“ (1982, např. „Under The Blade“, „Destroyer“, „Shoot ´Em Down“, „Tear It Loose“), „You Can´t Stop Rock´n´Roll“ (1983, hit „You Can´t Stop Rock´n´Roll“, dále např. „I Am /I´m Me/“, „The Kids Are Back“, I´ll Take You Alive“, „We´re Gonna Make It“) a určitě nejlepší a komerčně nejúspěšnější „Stay Hungry“ (1984, např. „Stay Hungry“, „Burn In Hell“, „I Wanna Rock“, „The Price“, „The Beast“), přestože obsahuje i veleznámou odrhovačku „We´re Not Gonna Take It“. Známy jsou i pozdější odrhovačky – cover dávných Shangri-Las „Leader Of The Pack“  z alba „Come Out And Play“ (1985, dále např. „Come Out And Play“, „The Fire Still Burns“, „Kill Or Be Killed“, „King Of The Fools“) a  singl „Hot Love“ (1987). Kapelu ale v té době poškodil útok ze strany cenzorské organizace PMRC (to byli ti, co pod praporcem božím  rozhodli se chránit děti před ďábelským rockem), a v osmaosmdesátém na dlouhou dobu přerušila činnost.

Kalifornský zpěvák a sexy symbol David Lee Roth, takto uprchlík z Van Halen, zahájil svůj hudební mejdan komerčním tahákem, jímž bylo rock-swingové EP „Crazy From The Heat“ (1985 hity – cover „California Girls“, pův. od Beach Boys, „Just A Gigolo“, „Easy Street“). Poté se dal do holportu společně se zappovským kytaristou Steve Vaiem a Billy Sheehanem, budoucím basákem Mr. Big. Debutní hardrockový výpad „Eat´em And Smile“ (1986, hit „Yankee Rose“, dále např. „Goin´ Crazy“, „Shy Boy“, „Elephant Gun“, plus cover „Tobacco Road“, pův. od Johna D. Loudermilka) znamenal vpravdě touché. Metalovější a chemičtější dvojka „Skyscraper“ (1988, hit „Just Like Paradise“, dále např. „Damn Good“, „Stand Up“, „Hina“, „Knucklebones“) byla slabší, byť se prodávala stejně dobře. Jenže pak se to nějak všechno zadrhlo, nic nevycházelo, aj ten Vai odišol dokonca aj Billy a bombastický David už jen lapal po dechu – hudebně i ekonomicky. Poslední Lee Rothův zaznamenáníhodný zářez je LP z roku 1991 -  „A Little Ain´t Enough“ (hit „Lil´ Ain´t Enough“, dále např. „Baby´s On Fire“, „40 Below“, „It´s Showtíme“). Jinak, jak je již naznačeno v úvodu a nakonec i v rámci odstavce věnovaného Lee Rothovi, zpěvákova tvorba se dá zařadit do více škatulí – hard rock, blues rock, swing, pop rock, pop metal, jak kdo chce…

 I dejmež slovo kytaristům.

Vynikající byl zejména newyorčan Joe Satriani, jehož stylu se někdy říkalo „technometal“. Kytaru též vyučoval (jak v New Yorku, tak i poté, co se přestěhoval do kalifornského Berkeley) a mnozí z jeho „studentů“ dosáhli značného věhlasu – znáte třeba chlapíka, co se jmenuje Kirk Hammett? Jasně, že jo. Jinak za poslech určitě stojí Satrianiho desky „Surfin´ With The Alien“ (1987,např. „Surfin´ With The Alien“, „Satch Boogie“, „Crushing Day“, „Lords Of Karma“), „Flying In A Blue Dream“ (1989, skladby „Big Bad Moon“, „One Big Rush“, „I Believe“, „The Forgotten Part 2“), „The Extremist“ (1992, např. „Friends“, „War“, „Cryin´“, „The  Extremist“, „Motorcycle Driver“) a dvojalbum „Time Machine“ (1993, např. „Time Machine“, „Flying In A Blue Dream“,, „Woodstock Jam“, „Satch Boogie“, „Summer Song“ plus cover „All Alone“,pův. interpretace Billie Holliday). Satriani je také otcem projektu G3 , který vzniknul v polovině 90. let. Jedná se čistě o koncertní těleso, v němž se Joe spojí vždy s dalšími dvěma brilantními kytaristy plus doprovodnými bandy a společně vyrazí na tour. Asi nejčastějším spoluhráčem byl Satrianimu (jeden z jeho žáků) Steve Vai, z dalších jmen z nineties bych uvedl třeba Erika Johnsona, Adriana Legga, Kenny Wayne Sheparda či dva bývalé „škorpionyMichaela Schenkera a Uli Rotha. Po trojici Satriani-Vai-Johnson zůstal i albový živák „G3: Live In Concert“ (1997).

 

Velmi invenčně si počínal i brilantní kytarista a klávesista Tony MacAlpine z Massachusetts. Byl jakýmsi Rickem Wakemanem kytary – tzn. občas využíval témat z vážné hudby (aj tie fanfáry dokázal na gitare zahrať), občas ale také z jazz-rocku. Obecně se jednalo o takové nablejskané hard&heavy. Jelikož byl Tony velmi plodný, vybral bych namátkou alba: instrumentální „Maximum Security“ (1987, např. „Autumn Lords“, „Tears Of Sahara“, „Key To The City“, „Dreamstate“, „Porcelain Doll“), zpívané a nablýskané „Eyes Of The World“ (1990, písně „Escape The Hell“, „Cry A Tear“, „Wrong To Love“, „Summer´s Gone“, „Heartache Calling“) a opět instrumentální „Freedom To Fly“ (1992, např. „Salvation“, „Ice Princess“, „Albania“, „Capistrano“) a „Evolution“ (1995, skladby „The Sage“, „Eccentrist“, „Futurism“, „Plastic People“, „Sinfonia“). No, dokázal Tony ty prsty po hmatníku řádně pohonit! A měl i svoji vlastní verzi Rusalky!

Asi největším kytarovým masturbantem HM scény byl v LA žijící maník, jménem Yngwie J. Malmsteen původem ze Švédska,. Těžko naň napsat lepší charakteristiku, než tu, kterou uvádí encyklopedie Heavy Metal Direkt!!: „…Pan Malmsteen je klasický hudební fanatik s vážnou fixací na Ritchieho Blackmora. Jako kytarista je bezpochyby skvělý, nicméně trpí falešným sebeklamem vznešenosti, v jejíž dosažení ani nemůže doufat – a to jsme se ještě nezmínili o tom, že nedokáže napsat slušnou skladbu, ani kdyby mu šlo o život.“ Prostě sterilní, bezduché, vyumělkované. Vystřihněte si z papundeklu kejtru, navlečte proužkaté šponovky, postavte se před zrcadlo, pusťte si k temu třeba třeba „Rising Force“ (1984, např. „Black Star“, „Icarus´ Dream Suite op. 4“, „Far Beyond The Sun“, „Evil Eye“), „Odyssey“ (1988, např. „Hold On“, „Riot In The Dungeons“, „Deja Vu“) eventuelně „Eclipse“ (1990, např. „Devil In Disguise“, „Faultline“, „Eclipse“, „What Do You Want“) nebo „Seventh Sign“ (1994, např. „Pyramid Of Cheops“, „I Don´t Know“, „Hairtrigger“, „Brothers“, „Seventh Sign“) a drhněte!

Ještě běsnější byla dámská hmatníková rychloběžka, co si říkala The Great Kat (vl. jm. Katherine Thomas), původem z Jižní Anglie. Pohybovala se na dálnici mezi klasickým metalem a ultra-thrashem. Její exhibice byly jistě excelentní, až na to, že přestávaly být zajímavé už po půlminutě. No, jen pro připomenutí – třeba LP „Worship Me Or Die!“ (1987, např. „Metal Messiah“, „Kat Possessed“, „Death To You“, „Satan Goes To Church“, Worshop Me Or Die!“, „Kill The Mothers“) nebo zmrvení klasiky na elpí „Beethoven On Speed“ (1990, např. „Ultra Dead“, „Kat-Abuse“ plus covery „Flight Of The Bumble-Bee“, pův. N. Rimsky-Korsakov, „Beethoven On Speed /5th Symphony/“, „Beethoven Mosh /5th Symphony/“, obě pův. L. van Beethoven). Kaťuša balšaja! Stejně šílený byl i ex-člen glammetalových Nitro, kytarový prstohonič Michael Angelo Batio z Chicaga – sotva jste mu vrazili nástroj do rukou, v mžiku se mu tyto proměnily ve vrtačky a už to obráběl, obráběl až třísky lítaly! Měl dokonce i videoškolu pro ty, kdo se chtějí stát nejrychlejšími kytaristy na světě, zvanou „Speed Kills“. Pro názornou ukázku dejte od Batia třeba LP „No Boundaries“ (1995, např. „No Boundaries“, „Rain Forest“, „Science Fiction“, „Peace“, „The Jam Game“). No, přece jen to bylo poslouchatelnější než ten Yngwie… Anebo ne? Nevím, a je mi to jedno.

U předchozích tří jmen neměla tvorba žádný valný smysl než ten, pořádně se předvést. Málo, ale někomu to stačí. 

Nu, a abychom uzavřeli kruh – Satrianiho žákem byl v dávných dobách i výše uvedený newyorský kytarista Steve Vai, prošedší také dlouhou zkušeností u Franka Zappy. Hrál též určitý čas s Davidem Lee Rothem a dva roky strávil i ve Whitesnake. A se svým učitelem Satrianim často spolupracoval v jeho koncertním projektu G3. Pro milovníky zajímavé kytarové hry (a tedy nikoli malmsteenovské masturbace) jsou doporučována Vaiova alba jako třeba Zappou načichlé „Flex-Able“ (1984, např. „Viv Woman“, „Lovers Are Crazy“, „Call It Sleep“, „Little Green Man“), vynikající „Passion And Warfare“ (1990, mj. skladby „Liberty“, „The Animal“, „Blue Powder“, „“For The Love Of God“, „The Riddle“), „Sex & Religion“, kde mu zpíval Devin Townsend a na bicí hrál Terry Bozzio (1993, např. „Here & Now“, „In My Dreams With You“, „Sex & Religion“, „State Of Grace“, „Survive“) nebo výborné „Fire Garden“ (1996, např. „Dyin´ Day“, „All About Eve“, „Damn You“, „The Crying Machine“, „Little Alligator“, „Brother“ plus cover „Bangkok“, pův. interpretovaný Murray Headem), na němž uslyšíte vlivy metalu, hard rocku, jazzu, funku, orientální i klasické hudby.Takže vlastně crossover. A na millenium se připravil albem „The Ultra Zone“ (1999, např. „The Ultra Zone“, „The Blood And Tears“, „Voodoo Acid“, „Frank“, „Asian Sky“), další experimentální deskou s prvky elektroniky a východní hudby. Prostě Vai ví a zná.

Zpět ke kapelám. 

Malmsteenem, MacAlpinem a Vaiem jsme zahájili náběr z kádinky těch mladších pop-metalistů. Když už se pohybujeme okolo NYC, tak samozřejmě nelze nezmínit hezouny s nadýchanými háry z New Jersey, soustředěné v kapele Bon Jovi. Těmi mladými sympa hochy byli jmenovitě Jon Bon Jovi (voc, g), David Bryan (ks, g, voc), Richie Sambora (g, voc), Tico Torres (ds, voc) a Alec J. Such (bg, voc) a za svou slávou vyrazili s chytlavým, AOR-ově melodickým metalem (spíše hard rockem), vyznačujícím se hitově vystavěnými songy se sborovými refrény, výraznou podporou kláves, kvalitní Samborovou kytarou a vypjatým Bon Joviho vokálem. Prosadili se  prostě něčím podobným jako Defleppardi v Británii – jednalo se o tu nejměkčí formu žánru, však se také říkalo, že Bon Jovi jsou metal pro holky. Debutová deska „Bon Jovi“ (1984, songy „Runaway“, „Roulette“, „Shot Through The Heart“, „Breakout“, „She Don´t Know Me“) byla hodnocena vcelku kladně. Druhé album „7800° Fahrenheit“ vypadalo jako odvar z jedničky (1985, např. „Only Lonely“, „Silent Night“, „In And Out Of Love“, „Secret Dreams“).

Zato multiplatinová trojka „Slippery When Wet“ znamenala totální světový úspěch, za nímž mimo jiné stály hity jako „You Give Love A Bad Name“, „Livin´ On A Prayer“, „I´d Die For You“ či „Wanted Dead Or Alive“ (1986, dále např. „Social Disease“, „Never Say Goodbye“). Skupina se dostala do laufu a svojí pozici potvrdila další velmi prodávanou deskou „New Jersey“ (1988, hity „Bad Medicine“, „Born To Be My Baby“ s povědomým refrénem, „99 In The Shade“, „I´ll Be There For You“, dále např. „Lay Your Hands On Me“, „Living In The Sin“). Tehdy vystoupala na piedestal slávy k těm největším světovým rockovým hvězdám. Mezi členy - zejména mezi Bon Jovim a Samborou - to však začalo skřípat a na začátku nineties se skupina téměř rozpadla. K čemuž sice nakonec nedošlo, přesto ale oba kohouti na jednom smetišti vydali alespoň své sólové počiny (viz. níže).  

Bon Jovi znovu jako kapela pak vyrazili do 90. let albem „Keep The Faith“, které ji už jednoznačně napěchovalo do škatulky běžného melodického bigbítu (1992, hity „Keep The Faith“, „In These Arms“, „Bed Of Roses“, dále např. „I Believe“, „Fear“, „Dry Country“). A jestli si myslíte, že ta deska byla superúspěšná, máte zcela a bezvýhradně pravdu. Bon Jovi se nabalíkovali i o dva roky později na best-ofce „Crossroad“, která obsahovala dva nové songy, „Always“ a „Someday I´ll Be Saturday Night“, které se coby singly ihned staly hity. V roce 1995 vyšla další mnohaplatinová a notně ocajdákovaná deska „These Days“ (hit „This Ain´t A Love Song“, dále např. „Something For The Pain“, „Hey God“, „These Days“, „All I Want Is Everything“). Pak se bubeník Tico Torres oženil na dva roky s českou modelkou Evou Herzigovou, Sambora natočil další sólovku a Jon Bon Jovi se vrhl na hereckou dráhu – mj. hrál ve filmech „The Leading Man“ (1996), „Destination Anywhere: The Film“ (1997), „Little City“ (1997), „No Looking Back“ (1998) a objevil se i v seriálu „Sex In The City“ (1999). A  kapela v ten čas samozřejmě chvilku pauzírovala. Ale na konci dekády už stála zase v plné zbroji a připravovala se na další úspěšný albový zásek „Crush“, který vyšel v roce millenia. Přičemž na jeho hlavní singlový hit „It´s My Life“ by se dal vyvěsit slogan „znáte z přiblblých reklam“ (1999/2000, dále např. „Thank You For Loving Me“, „Save The World“, „Say It Isn´t So“, „Two Story Town“).

Nyní ale nechme kapelu spát a pojďme se vrátit na začátek devadesátých let k sólovým deskám obou jejích hlavních protagonistů. Kytarista a zpěvák Richie Sambora natočil docela kvalitní album „Stranger In This Town“ s hlavním hitem „Ballad Of Youth“ a jeho zástupcem „Stranger In This Town“ (1991, dále např. „Rest In Peace“, „Church Of Desire“, „One Light Burning“, „Rosie“ a „Mr. Bluesman“ s hostujícím Erikem Claptonem). A v druhém, delším spánku skupiny z Richieho vypadla už o něco slabší, ale pořád jakžtakž solidní platňa „Undiscovered Soul“ (1998, např. „Hard Times Come Easy“, „In It For Love“, „Undiscovered Soul“, „Made In America“, „Who I Am“). A zpěvák Jon Bon Jovi? Z jeho průměrného a vykalkulovaného alba „Blaze Of Glory“ si asi pamatujeme jen stejnojmennou hitovku „Blaze Of Glory“, takto ústřední píseň k slabému westernu „Young Guns ll“ (1990, dále např. „Miracle“, „Justice In The Barrel“, „Never Say Die“). Bon Joviho dvojkou je vlastně stejnojmenný soundtrack ke krátkometrážnímu video-filmu, ve kterém hrál hlavní roli: „Destination  Anywhere“ (1997, např. „Queen Of New Orleans“, „Midnight In Chelsea“, „Janie, Don´t Take Your Love To Town“, „Ugly“, „Staring At Your Windows With A Suitcase In My Hand“, „It´s Just Me“). Hm, docela dobré…

„Švábi heavy metalu“, skupina Skid Row z New Jersey prorazila až v době, kdy do ní její chráněnec Jon Bon Jovi vrazil něco škváry (kytarista Dave Sabo s ním totiž kámošil už od dětství a dokonce v jeho kapele začínal) a kdy se za mikrofon postavil další rockový playboy, torontský drzoun Sebastian Bach. Krasavečci s nadýchanými hřívami však také zpočátku cosi jako Bon Jovi hráli. Jenže potom zdrsnila se jejich vizáž (vzor Guns´n Roses, možná i W.A.S.P.) a souběžně s tím zdrsnila se i jejich hudba. A začala být mnohem zajímavější. Jak ale níže uvidíme, jednou ze základních pravd komerčního žánru je – nebýt zajímavý. Protože posluchače to jinak neustále vyrušuje z jeho předem vytvořeného pohledu na interpreta, a pak se to negativně projeví na prodejích. Což sde také samozřejmě stalo. Jo, abych nezapomněl:  nejznámější je sestava z let 1987-96, kdy u Skid Row působili Rachel Bolan (bg, bvoc), Dave „The Snake“ Sabo (g, bvoc), Scotti Hill (g), Rob Affuso (ds) a Sebastian Bach (voc). 

Když už se dostanete k oběma deskám z přelomu dekád, méně doporučuji mnohaplatinové bonjovité „Skid Row“ (1989, hity „18 And Life“, „I Remember You“, dále např. „Youth Gone Wild“, „Big Guns“, „Piece Of Me“) a více zas aerosmithovější, méně prodávanější (ale pořád osypané platinou) „Slave To The Grind“ (1991, skladby „Monkey Business“, „Psycho Love“, „Get The Fuck Out“, „Wasted Time“, „Slave To The Grind“, „In A Darkened Room“). To je v rámci subžánru opravdu povedená záležitost. Právě díky této druhé desce někteří publicisté zařazovali soubor do škatulky street (sleaze) rocku. Z oné doby pochází také videofilm z jejich různých živáků s názvem „Oh Say Can You Scream“ (1990, režie Jean Pellerin). Skid Row velmi překvapili v roce 1995, kdy se již zcela odklonili od původního pop-metalu a natočili výborné, hudebně barevné album „Subhuman Race“, na němž zní moderní hard rock s vlivy grunge a crossoveru (skladby jako např. „Into Another“, „Breakin´ Down“, „My Enemy“, „Firesign“, „Beat Yourself Blind“, „Subhuman Race“, „Frozen“, „Eileen“). Bohužel ale komerčně propadlo a stalo se jejich labutí písní…

Z dalších kapel tohoto pop-metalového ranku bychom mohli jmenovat kapelu Cinderella Toma Keifera (voc, g, ac g, slide g) z Filadelfie. Také ona byla objevena Jonem Bon Jovi, i když její sound byl o něco málo tvrdší a občas šel do blues. Někdy lehce nad, ale většinou průměrná záležitost, pokud máte náladu, zkuste platinová alba „Night Songs“ (1986, hit „Nobody´s Fool“, dále mj.„Somebody Save Me“, „Night Songs“, „Shake Me“, „Nothin´ For Nothin´“), lepší „Long Cold Winter“ (1988, hit „Don´t Know What You Got /Till It´s Gone/“, dále např.„Coming Home“, „The Last Mile“, „Gypsy Road“, „Take Me Back“), a vcelku dobré, bluesovější „Heartbreak Station“ (1990, např. „Heartbreak Station“, „Shelter Me“, „The More Things Change“, „Dead Man´s Road“, „Love Gone Bad“). A ten táhlej jižanskej ploužák „Hard To Find The Words“ nejspíš Popelka obškrábla od Žlutýho psa.

Newyorský band White Lion v čele s dánským zpěvákem Mike Trampem a americkým kytaristou Vito Brattou byl označován jako nástupce Van Halenů. Nevím, nevím, já bych tam ale spíš viděl tu Cinderellu, Bon Jovi nebo Lepardy. Nakonec přesvědčit se můžete sami, třeba na deskách „Fight To Survive“ (1985, „Brooken Heart“, „Cherokee“, „El Salvador“, „In The City“) a nejslavnější „Pride“ (1987, hity „Wait“, „When Children Cry“, „Tell Me“, dále např. „All You Need Is Rock´n´Roll“, „Hungry“). Úspěšná byla ještě platňa „Big Game“ (1989, hit „Little Fighter“, dále např. „Cry For Freedom“, „Goin´ Home Tonight“, „Let´s Get Crazy“, plus cover „Radar Love“, pův. od Golden Earring), ale pak už to šlo s těmito nadýchanými hároši poněkud dolů. V podstatě už měli jen jeden malý hitík „Love Don´t Come Easy“ na posledním albu „Mane Attraction“ (1991, dále např. „You´re All I Need“, „She´s Got Everything“, „Lights And Tunder“, „Farewell To You“) a  vzápětí se rozešli…

Losangelesští Impellitteri rychloprstého kytaristy Chrise Impellitteriho na svém prvním albu působili jako jakési rychlejší pokračování Rainbow - a nebylo to jen tím, že v jejich první sestavě se objevil bývalý zpěvák „duhy“ Graham Bonnet. LP mělo název „Stand In Line“ a vyšlo v roce 1988 (např. „White And Perfect“, „Leviathan“, „Tonight I Fly“, „Stand In Line“, „Secret Lover“). Pak se na čas kapela rozešla a v roce 1992 se opět dala dohromady, tentokrát s křesťansky založeným zpěvákem Robem Rockem. Ač se to v tomto kontextu může zdát podivné, druhé album bylo odvážnější druhého – občas šlo o docela odpichový hard rock: viz a slyš „Grin And Bear It“ (1992, např. „Wake Up Sally“, „Under The Gun“, „City´s On Fire“, „When The Well Runs Dry“, „Ball And Chain“). Na trojce „Answer To The Master“ už nějak došly rify (1994, např. „The Future Is Black“, „I´ll Wait“, „Something´s Wrong With The World Today“), což je případ i následující desky (obstojí snad jen singl „Father Forgive Them“). O něco se to zlepšilo u alba „Eye Of The Hurricane“ (1997, např. „Shed Your Blood“, „Kingdom Fighter“, „Bleed In Silence“, „Everything Is You“). Ale jen o něco.

Kalifornští Stryper představovali v rámci stylu určitý paradox – byli jednou z mála kapel tohoto typu, které hrdě nesly nálepku christian metal, tedy křesťanského metalu. Už z tohoto spojení samotného vyplývá, že většinou se jednalo o zapálené party, které s rozzářeným zrakem pěly chválu na Boha. Chtěly opravdu moc a moc a dle toho to taky vypadalo - hudební průměr, někdy směrem až do vskutku pekelné sračkovitosti. Soubor Stryper byl takový jednooký králem - do nakouřených kytar a tvrdých bubnů honil svoje exaltované hlasové vibrato zpěvák Michael Sweet. Pop metal skloubený s AOR. Doporučováno (těžko říci kým) je album „To Hell With The Devil“ (1988, např. „Abyss“, „To Hell With The Devil“, „Calling On You“, „Free“, „Sing-Along Song“).

Metalových zpěvaček či dívčích kapel nebylo (a dodnes není) příliš mnoho, protože styl si svým chlapáckým pojetím, svým maskulinním charakterem vyloženě říká o to, aby ho provozovali muži. Ovšem na druhé straně, bez krásných bab by to tak nějak nebylo ono. Ale pouze jen v rolích jakýchsi ornamentů a doplňků – HM si na feminismus nikdy příliš nepotrpěl. Přesto lze jmenovat několik „odvážlivkyň“, které se postavily přímo za mikrofon, eventuelně si okolo krku pověsily elektrickou kytaru a snažily se „zlobit“.

O britských chuligánkách Girlschool už jsme hodili řeč v textu o NWOBHM, tedy pojďme za oceán. Kanadská modelka Lee Aaron byla ze všech těch odvážlivkyň asi nejkrásnější, navíc disponovala výborným hlasem. Bohužel, nikdy se nedostala do pozice hvězdy, což pro mnoho rockových fanoušků i kritiků tak trochu zůstává záhadou. Asi proto se později dala na swing. Od „metal queen“ zkuste alba „Call Of The Wild“ (1985, např. „Rock Me All Over“, „Runnin´ From The Fire“, „Paradise“, „Line Of Fire“), „Lee Aaron“ (1987, např. „Powerline“, „Number One“, „Eye For An Eye“) či „Bodyrock“ (1989, např. „Rock The Hard Way“, „Nasty Boys“, „Gotta Thing For You“, cover „Rock Candy“, pův. od Montrose). Divčí kapele Vixen ze St.Paul (Minnesota) se přezdívalo „ženský Bon Jovi“. Možná, že něco na tom bude - dívky byly sice občas kvůli svým natrvaleným hřívám a spandexovým hadrům házeny do glam metalu (viz níže), ale až na výjimky  se jednalo v podstatě o metalový pop. Nějaká jména? S kapelou je od začátku spojena kytaristka Jan Kuehnemund a v nejlepším období u Vixen zpívala ostrohlasá Janet Gardner. Z desek je možno uvést alba „Vixen“ (1988, hit „Edge Of A Broken Heart“, dále např. „Cruisin´“, „Waiting“, „I Want You To Rock Me“) a „Rev It Up“ (1990, např. „Rev It Up“, „How Much Love“, „Love Is Killer“, „Streets In Paradise“).

Kytaristka a zpěvačka, jinak bývalá „runawajka“ z LA Lita Ford zažila slávy jízdu už na konci seventies. Samostatně se ovšem prosazovala dosti těžce. Přitom třeba její druhá deska „Dancin´ On The Edge“ nebyla v rámci žánru vůbec špatná, přestože skladby jedou podle stejného skladatelského mustru (1984, obsahuje např. poněkud kissoidní songy „Gotta Let Go“ a „Dressed To Kill“  nebo písně „Fire In My Heart“, „Run With The Dollars“, „Don´t Let Me Down Tonight“). Ale trvalo ještě další čtyři roky, než dosáhla na nějaký ten sukces. Nejúspěšnější (a svoje nejlepší) album tak natočila vlastně až na konci osmdesátek; mělo název „Lita“ (1988) a kromě několika slušných kousků („Blueberry“, „Broken Dreams“, „Kiss Me Deadly“, „Under The Gun“, „Can´t Catch Me“) obsahuje proslulý cajdákový duet s Ozzy Osbournem, jež se zove „Close My Eyes Forever“. Z Litiných dalších songů jmenujme ještě například „Hungry“, „Lisa“, „Playin´ With Fire“, „What Do You Know About Love“

 

Divoká zpěvačka „queen of hell“ Ann Boleyn byla tváří další – vcelku slušně znějící - skupiny z LA, která si říkala Hellion. Její heavík občas prosvištěl do speedmetalu. Připomenu LP „Screams In The Night“ (1987, např. „Screams In The Night“, „The Tower Of Of Air“, „Bad Attitude“) a „The Black Book“ (1990, např. „Black Book“, „Losing Control“, „Living In Hell“). LA coby vynálezce glamu a hair metalu pochopitelně podněcovalo mladé padlé divoženky, by chopily se nástrojů a za zvuku tvrdých kytar pohazovaly svými nadýchanými hřívami. Jednou z dalších takto postižených holčičích part byla i kapela Phantom Blue v čele s vyřvanou pěvou Gigi Hangach a kytaristkou Nicole Couch. Holky začaly eponymním debutem „Phantom“, plným osvědčených HM klišé (1989, např. „Why Call It Love?“, „Never Too Late“, „Going Mad“, „Frantic Zone“). Následně během pár let  opustily glamové image a hodily to do „normálna“, jak bylo zvykem, a jako návdavek natočily další, již více moderně znějící (vliv grunge) album, hardrockové „Built To Perform“ (1993, např. „Time To Run“, „Little Man“, „My Misery“, „You´re Free“, „Loved Ya To Pieces“, „So Easy“). Ale jo, je vidět (a slyšet), že za to uměly vzít…

Nyní opusťme – vím, že je to těžké - ženy a Ameriku.

Přes Tichý oceán na krůček do Japonska, kde to vařila nejlepší tamější kapela Loudness, občas přirovnávaná k AC/DC. Stejně jako „ácéčka“ byla vynikající zejména na koncertech, proto se doporučují desky „Live-Loud-Alive (Live In Tokyo)“ (1983) a „8186 Live“ (1987). ). Ze studiových desek je nejznámější asi „Lighting Strikes“ (1986, např. „Let It Go“, „1000 Eyes“, „Street Life Dream“).

V Evropě pop metal, tuto hodně úspěšnou HM odnož, představovala například sheffieldská kapela Def Leppard, kterou jsme zmínili v textíku o NWOBHM.

Na kontinentě to byli zejména veteráni ze sedmdesátých let, švýcarští Krokus. Stále s Fernando von Arbem (g, voc), Markem Storacem (voc) a Chrisem von Rohrem (bg, voc) na palubě. V první polovině eighties se jim dařilo, zejména z toho důvodu, že se snažili zároveň udržovat model evropské verze AC/DC a zároveň si osvojili britský metal. Z lepších alb bych jmenoval „One Vice At A Time“ (1982, např. „Save Me“, „Bad Boys Rag Dolls“, „Long Stick Goes Boom“, „Playin´ The Outlaw“ plus cover „American Woman“, pův. od The Guess Who) a „Headhunter“ (1983, např. „Stayed Awake All Night“, „Screaming In The Night“, „Eat The Rich“, „Stand And Be Counted“). Pak se postupně stávali oporami takového toho radiového metalu nejkomerčnějšího ražení viz. LP „The Blitz“ (1984, hit „Midnight Maniac“, dále např. „Our Love“, „Out Of Control“).

Uprchlík ze Scorpions a UFO, poněkud nabubřelý německý kytarista Michael Schenker si v Anglii založil svojí skupinu Michael Schenker Group, a hnedle byl chválen její debut „The Michael Schenker Group“ (1980, např. „Victim Of Illusion“, „Into The Arena“, „Lost Horizons“, „Feels Like A Good Thing“). Později pracovala velmi dobře zejména sestava s bubeníkem Cozy Powellem (ex-Rainbow), viz. album  „MSG“ (1981, např. „Attack Of The Mad Axeman“, „On And On“, „Ready To Rock“, „Never Trust A Stranger“) nebo  živák „One Night At Budokan“ (1981). V dvaaosmdesátém vyšla deska „Assault Attack“ (např. „Assault Attack“, „Girl From Uptown“, „Broken Promises“, „Desert Song“), na níž pro změnu pěl Graham Bonnett (opět ex-Rainbow) Pak už to ale stálo za vyliž… Mistr se poněkud plácal v různých projektech a kapelách (mj. UFO), až v půli nineties znovu nakopl Group a vydal s ní vcelku průměrnou desku „Written In The Sand“ (1996, např. „Brave New World“, „I Believe“, „Cry No More“, „Written In The Sand“). Nadýchané nizozemské máničky Vengeance to daly dohromady ve třiaosmdesátém. Hlavními figurami byli v bandu kytarista a skladatel Arjen A. Lucassen a vysokofrekvenční zpěvák Leon Goewie. Z alb lze uvést „We Have Ways To Make You Rock“ (1986 „Dreamworld“, „Only The Wind“, „May Heaven Strike Me Down“), „Take It Or Leave It“ (1987, např. „Looks Of A Winner“, „Ain´t Gonna Take You Home“, „Take It Or Leave It“, „Code Of Honour“) a „Arabia“ (1989, např. „Arabia“, „If Lovin´ You Is Wrong“, „Castles In The Air“, „Broadway-Hollywood-Beverly Hills“). Z dalších songů lze jmenovat „Down And Out“, „Wings Of An Arrow“, „As The Last Teardrop Falls“, „Planet Zilch“. Arjen A. Lucassen po odchodu z kapely vrhl všechny své síly do progresivně-metalového projektu Ayreon.

 Vlasatí elfové Europe ze Švédska se v polovině osmdesátých let doslova topili v úspěchu, až se v něm úplně utopili. Přitom předtím než se stali slavnými, natočili dvě desky, které jen tak prošuměly – a tak třeba songy typu „Wings Of Tomorrow“, „Dreamer“, „Scream Of Anger“, „Lyin´ Eyes“ z LP „Wings Of Tomorrow“ (1984) jsou většinou známé jen v zemi Tre Kronor. Byť už jsou hrány v budoucím úspěšném soundu. Kapela působila v obsazení John Norum (lg, bvoc), Mic Michaeli (ks, g, bvoc), John Levén (bg), Ian Haugland (ds, bvoc), přičemž hlavní figurou byl zpěvák a kytarista Joey Tempest, jehož mohutná trvalá doháněla puberťačky doslova k šílenství.

Europe se proslavili pompézní, melodickou směskou hard rocku a pop-metalu s takovým tím fanfárově patetickým zvukem kláves. Což je dobře slyšet na jejich komerčním trháku, mnohaplatinovém albu „The Final Countdown“ (1986, hit „The Final Countdown“, dále ještě „Cherokee“, „Rock The Night“, „Carrie“, „Love Chaser“, „Time Has Come“). Po něm ale odešel Norum a skupina pokračovala ve čtyřech. Prodávala se ještě deska „Out Of This World“ (1988, hit „Superstitious“, dál např. „Open Your Heart“, „Let The Good Times Rock“, „Ready Or Not“, „Sign Of The Times“). Jenže vzápětí poté švédským „juropákům“ jejich lví hřívy zvadly, neboť se ukázalo, že na nic víc než nápodobu svého majstrštyku se nezmůžou. Po menší stylové změně vytlačili ještě LP „Prisoners In Paradise“ (1991, např. „I´ll Cry For You“, „Halfway To Heaven“, „Prisoners In Paradise“, „Little Bit Of Lovin´“, „Girl From Lebanon“), ale to se chytlo jen ve Švédsku a kapela se rozpadla.  Haj hou.

Tak nějak navázat na Europe moc chtěla další švédská skupina Talisman Marcela Jacoba (bg, g, ks) a Američana Jeffa Scotta Soto (voc). Podobný sound (melodický pop metal, melodický hard rock) a podobný imidž (nadýchaná hára, rozevlaté kostýmky), ovšem mládenci s tím začali někdy v roce 1990 a to už holt přicházela úplně jiná éra. Tak snad jen pár výlisků, pro ty nostalgiky, kdo v tomhle jedou: debut „Talisman“ (1990, hitík „I´ll Be Waiting“, dále např. „Break Your Chains“, „Just Between Us“, „Standin´ On Fire“) a době se částečně přispůsobivší dvojka „Genesis“ (1993, např. „Time After Time“, „Mysterious /This Time It´s Serious/“, „Comin´ Home“, „If U Would Only Be My Friend“, „Long Way 2 Go“). Dále propírati netřeba. Pokud se vrátíme trochu v čase a přejedeme do Dánska, narazíme v rámci žánru na heavy-pop-metalovou skupinu Pretty Maids s hlavními figurami Ronnie Atkinsem (voc) a Kenem Hammerem (g). Z desek 80.let bych uvedl debut „Red, Hot And Heavy“ (1984, např. „Red, Hot And Heavy“, „Cold Killer“, „Night Danger“) a „Future World“ (1987, např. „Loud´n´Proud“, „We Came To Rock“, „Long Way To Go“), z 90. let pak snad „Sin-Decade“ (1992, např. „Nightmare In The Neighbourhood“, „Sin-Decade“, „Who Said Money“, „Healing Touch“ plus cover „Please Don´t Leave Me“, pův. od Thin Lizzy) a „Spooked“ (1997, např. „Die With Your Dreams“, „Live Until It Hurts“, „If It Can´t Be Love“, „Spooked“). Hm, sice poctivý ale běžný HM bigboš.

Tak nějak zhruba jsme si vyjmenovali špičku toho, čemu se obecně říkávalo pop-metal. V hudbě výše jmenovaných part byl původní hard rock asi nejvíce čitelný, snad i díky tomu, že z valné většiny měly v nástrojovém obsazení klávesy nebo synťák. A jak už jsme si řekli, občas byly dokonce zaměnitelné za kapely AOR.

Existovala však ještě jedna, hodně komerčně úspěšná množina kapel, které hrály poněkud tvrději, ovšem stejnou důležitost jako muzice přikládaly i svému image. Jakoby znovu oprášily staré lesklé hadry, cetky a kadeřnické příručky z poloviny sedmdesátých let, jakoby znovu šminky a rtěnky hlásily návrat snových androgynů z dob bowieovského Ziggy Stardusta na scénu. Velkou inspirací zde byli úspěšní hardrockoví velikáni Kiss, Aerosmith, New York Dolls a Alice Cooper. Je tak trošku příznačné, že se kufry s make-upem počaly otvírat ve městě, jež je známo svou hollywoodskou továrnou na sny – v Los Angeles.

Jen si to představte – nastínované oči, prodloužené řasy, umělá znamínka „krásy“, namalované rty a hlavně hradby natupírovaných pačesů. Počítala se jejich výška, šířka i délka (vedla jakási kapela Nitro – když se kouknete na jejich starou fotku, máte pocit jako byste se octli v nějaké hodně veselé parodii na sci-fi). Do toho samozřejmě tattoo a obtažené S&M obleky z kůže a gumy (spandex), opatřené množstvím kovu (jako-zlato a jako-stříbro) či levhartím potiskem. A chlastačky plus drogové orgie v klubech na hollywoodské Sunset Strip. Ani není divu, že se tyto kapely staly jednou ze základních položek tehdy zatím mladého hudebního kanálu, zvaného MTV a zejména jeho pořadu pro metly a podobné existence, který se jmenoval „Headbangers Ball“.

Kapelám s glamovým retro-image se říkalo různě – suše a pragmaticky glam metal, pro jejich někdy až neuvěřitelnou vizáž rámovanou monstrózními vlasovými aranžmá také „kadeřnický metal“ (hair metal). A jelikož hlavním tématem jejich songů byl v prvé řadě sex, říkalo se jim, potažmo jejich písničkám, posměšně T&A metal nebo sprostě cock rock.

Za nejlepší skupinu tohoto vcelku drsného, ale vizuálně mnohdy až komického žánru, byli považováni divocí Mötley Crüe z LA, působící v sestavě Nikki Sixx (bg), Tommy Lee (ds), Mick Mars (g) a Vince Neil (voc). „Jednalo se zjevně o nezničitelný hybrid klasických Kiss pomalovaných válečnými barvami, New York Dolls všeho vulgárního, povrchního a kýčovitého, co nacpali do svého tavicího tyglíku, který měl být předobrazem dekadence. Crüe byli originálním hollywoodským děsem a hrůzou…,“ píše o nich encyklopedie „Heavy Metal Direkt!!. Nutno ještě podotknout, že v muzice byly znát citelné vlivy Aerosmith, ale hrnula se mnohem svěžeji, v podstatě se jednalo o rychle zahraný hard rock. Soubor taktéž proslul jako mistr světa v sebezničení: Mars klidnil chronické bolesti páteře prášky a hektolitry vodky, další zchlastanec, silně whiskoidní Sixx díky mocné konzumaci heroinu a kokainu prožil klinickou smrt, Lee taky spolykal a vyžáh´ co se dalo a pak ojel, co se dalo, přičemž párkrát na sračky namlátil manželce (TA Pamela), a poněkud vylízaný náfuka Neil, blonďatý sexuální maniak, se v ožralosti vyflákal v autě, přičemž zabil svého spolujezdce Razzleho, bubeníka Hanoi Rocks. Koksu mládenci vyšňupali víc než deset takových kapel najednou a třeba Guns n´Roses byli proti nim jako parta Rychlých šípů. Nikdo nikdy netoužil tolik po tom stát se rockovými hvězdami a zároveň se zabít, tak jako Mötley Crüe.

Doporučil bych hned debut „Too Fast For Love“ (1981, songy „Live Wire“, „Come On And Dance“, „Merry-G-Round“, „Take Me To The Top“, „Too Fast For Love“, „Public Enemy #1“) a možná „Shout At The Devil“ (1983, „Shout At The Devil“, „Looks That Kill“, „Too Young To Fall In Love“, „Red Hot“). Slavnou deskou je „Girls, Girls, Girls“ (1987, hit „Wild Side“, „Girls, Girls, „Girls“, dále např. „You´re All I Need“, „Five Years Dead“), ale nejúspěšnějším albem se stalo „Dr. Feelgood“ (1989, hity „Dr. Feelgood“, „Kickstart My Heart“, „Without You“, „Don´t Go Away Mad /Just Go Away/“, „Slice Of Your Pie“, „Sticky Sweet“). V roce 1992 byl konečně vyhozen Vince Neil a na jeho místo přišel zpěvák John Corabi (ex-The Scream). Tehdy kapela natočila společně s debutem asi nejlepší svojí desku „Mötley Crüe“ (1993/94, např. „Power To the Music“, „Uncle Jack“, „Hooligan´s Holiday“, „Misunderstood“, „Till Death Do Us Part“, „Loveshine“) tak nějak lehce ve směru grunge a alternativního rocku. Ironií osudu je, že u fanoušků propadla, protože tohle přece od nich nikdo nechtěl… A to ještě následovalo experimentální EP „Quaternary“ (1994, např. „Planet Boom“, „Bittersuite“, „Babykills“). Pak po nátlaku ze strany ředitele gramolabelu a managingu Corabi odešel (založil skupinu Union) a za mikrofon se vrátil zpátky Neil. Nicméně následná deska „Generation Swine“ zůstala někde napůl cesty mezi Corabiho érou a starým soundem MC (1997, např. „Afraid“, „Beauty“, „Flush“, „Find Myself“, „Let Us Prey“)…

Z podobných ingrediencí (rychlejší varianta Kiss kontra Aerosmith) vařili i W.A.S.P., takto další zástupce Los Angeles. Kapelu vedl bývalý NY-doll, baskytarista, kytarista a provozovatel pronikavého křičeného zpěvu Blackie Lawless, důležitým členem byl ještě kytarista Chris Holmes. Z dalších hudebníků, kteří kapelou prošli, lze jmenovat například Johnnyho Roda (bg, bvoc), Steve Rileyho (ds) nebo Frankie Banaliho (ds, ex-Quiet Riot). V hudebním lektvaru W.A.S.P. samozřejmě plovaly lebky, mučidla, syrové maso, ohně a dým, cirkulárky v rozkroku a na předloktích. Kapela zaujala už svým prvním singlem (zejména tedy názvem) „Animal /Fuck Like A Beast/“). Z desek zkuste debut „W.A.S.P.“ (1984, např. „L.O.V.E. Machine“, „I Wanna Somebody“, „Sleeping /In The Fire/“, „School Daze“, „Tormentor“), a dále LP „The Last Command“ (1985, např. „Blind In  Texas“, „Cries In The Night“, „The Last Command“, „Wild Child“, „Savage“), „Inside The Electric Circus“ (1986, např. „9,5 – /with N.A.S.T.Y./“, „Shoot From The Hip“, „Inside The Electric Circus“, včetně starého motownského coveru „I Don´t Need No Doctor“).

Z roku 1987 si poslechněte živák „Live…In The Raw“ (existuje i na videu). Nejvíce ceněnou „vosí“ deskou je „The Headless Children“ (1989, např. „The Heretic /The Lost Child/“, „Thunderhead“, „The Neutron Bomber“, „Forever Free“, „Meneater“). A jestli někdy zaslechnete nejlepší verzi písničky The Who „The Real Me“, vězte, že pochází právě z tohoto alba W.A.S.P. V devadesátém roce odešel z kapely Holmes, a ta se rozpadla. Lowless následně napsal rock operu, kterou ale nahrál s přizvanými muzikanty pod značkou W.A.S.P. s názvem „The Crimson Idol“ (1992, např. „Doctor Rockter“, „The Invisible Boy“, „Chainsaw Charlie /Murders In The New Morgue/“, „¨The Idol“, „The Great Misconceptions Of Me“, „The Titanic Overture“). V polovině devadesátek pak dal Blackie kapelu v nové sestavě (včetně Chrise Holmese) znovu dohromady a ta začala fungovat normálně jako… prostě jako kapela. Z tohoto období je ceněno depresivní album „Kill. Fuck. Die.“ (1997, např. „Kill Your Pretty Face“, „The Horror“, „Kill. Fuck. Die“, „Take The Addiction“, „Little Death“, „U“). Hustý.  

A do třetice podobná muzika – od „kryssáků“ Ratt ze San Diega. Kapela vznikla už někdy v polovině 70.let, kdy ji spoluzaložil tehdy teenager Stephen Pearcy (voc), ale na vrchol se dostala po personálních změnách až s nástupem glam metalu – tehdy v ní působili třeba Robbin Crosby (lg, bvoc), Warren DeMartini (g, bvoc), Juan Croucier (bg, bvoc) nebo Bobby Blotzer (ds). Je zajímavé, že hore zmíněná „vosa“ je mnohem známější, ale ve své době to byla naopak „kryssa“, která prodávala mnohem více LP. Je fakt, že její sound byl o něco vyleštěnější a tudíž tak prodejnější. Všeobecně se doporučují desky y „Out Of The Cellar“ (1984, hit „Round And Round“, dále např. „Wanted Man“, „Lack Of Communication“, „Back For More“), „Invasion Of Your Privacy“ (1985, songy „You´re In Love“, „Lay It Down“, „What You Give Is What You Get“, „Dangerous But Worth The Risk“) a „Dancing Undercover“ (1986, mj. „Dance“, „Slip Of The Lip“, „Body Talk“). Hm, moc neba, příliš cílené na první dobrou…

 

Úspěchu dobyli i melodičtí Dokken z LA zpěváka Dona Dokkena a to zejména díky MTV-klipům „Tooth And Nail“ a „Alone Again“ , takto písním z desky „Tooth And Nail“ (1984, ještě např. „Into The Fire“, „Just Got Lucky“). Lepší chvíle lze ale nalézt na LP „Under Lock And Key“ (1985, např. „The Hunter“, „In My Dreams“, „It´s Not Love“, „Unchain The Night“) a „Back For The Attack“ (1987, „Dream Warriors“, „Burning Like A Flame“, „Prisoner“, „Heaven Sent“). Helix z kanadského Ontaria, vedení frontmanem Brianem Vollmerem, byli stejně jako W.A.S.P. stará škola, neb začínali už v hloubi seventies. Nicméně prosadili se v polovině dekády následující, až když se oblékli do kůže, nadýchali hřívy a jali se jimi pohazovat. Do té doby sice měli pár stylových kousků („It´s Too Late“, „Heavy Metal Love“), úspěšnými se stali ale v období alb „Walkin´ The Razor´s Edge“ (1984, hit „Rock You“, dále ještě „Gimme Gimme Good Lovin´“, „Young And Wreckless“), „Long Way To Heaven“ (1985, např. „Deep Cut The Knife“, „The Kids All Shakin´“, „Ride The Rocket“, „Long Way To Heaven“, „House On Fire“) a „Wild In The Streets“ (1987, např. „Give Em Hell“,  „Wild In The Streets“, plus cover „Dream On“, pův. od Nazareth).

Poison pocházeli sice ze severovýchodu, ale slávy dobyli až když přijeli do L.A.. Však zde patřili mezi ty nejvyšňořenější kapely. Skupina hrála převážně v sestavě Bret Michaels (voc), Bobby Dall (bg, ks, bvoc), Riíkki Rockett (ds) a C.C.DeVile (g), jenž byl v roce 1991 odejit (hádka s Michaelsem po zazdění songu na MTV Video Music Awards) a nahrazen Richie Kotzenem (lg, ks, bvoc). Známa jsou platinou pobitá alba „Look What The Cat Dragged In“, 1986 (hit „Talk Dirty To Me“, dále např. „Cry Tough“, „I Won´t Forget You“, „I Want Action“, „Blame It On You“), „Open Up And Say…Ahh!“ (1988, hity „Every Rose Has Its Thorn“, „Nothin´ But A Good Time“, dále např. „Back To The Rocking Horse“, „Fallen Angel“) a „Flesh And Blood“ (1990, hity „Unskinny Bop“, „Something To Believe In“, dále např.„Ride The Wind“, „Life Goes On“, „Valley Of Lost Souls“). Další elpí „Native Tongue“ (1993, hit „Stand“, dále např. „Until You Suffer Some /Fire And Ice/“, „The Scream“, „Bring It Home“, „Theatre Of The Soul“) už kleslo z platiny na zlato, přestože se hozeno do hard rocku a blues hudebně zdálo být konečně zajímavější. Možná tomu bylo tak právě proto. 

Také mladý zpěvák a kytarista Adam Brenner byl náplavou – do Hollywoodu se přistěhoval coby osmnáctiletý ze Seattle (tam hrával v kapele s Geoffem Tatem z pozdějších Queensrÿche). V Kalifornii, kde se zase kámošil s Izzy Stradlinem (později Guns N´Roses) nebo Tommy Thayerem (později Kiss), si postavil band, přijal jméno Adam Bomb a pod tímto pseudonymem začal natáčet glamm(rock)metalová alba jako třeba „Fatal Attraction“ (1984, hitík „I Want My Heavy Metal“, dále např. „Take Me In“, „Shape Of The World“, „Russian Roulette“), „Pure S.E.X.“ (1989, např. „Pure S.E.X.“, „Fallen Angel“, „Youth Will Lead The Way“) a „Grave New World“ (1993. např. „Johnny In The Sky“, „Rock Sex City“, „Magenta Sky“). Hm, něco jakžtakž jde, něco je průměr – hudebně něco mezi Kiss a Hanoi Rocks. U dalších kapel jen jmenovitě – do glam metalu patřili např. ploužákoví Warrant z Hollywoodu s deskami „Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“ (1989, hit Heaven“, dále např. „Sometimes She Cries“, „Down Boys“, „Big Talk“) a „Cherry Pie“ (1990, hit „Cherry Pie“, dále např. „Uncle Tom´s Cabin“, „I Saw Red“, „Blind Faith“) nebo kdesi hore zmíněná hollywoodská parta Nitro, v níž působil taktéž zmíněný, šílený kytarista Michael Angelo Batio (čtyřkytara, prstová honitba zdola, zhora, napravo, nalevo atd.) – ví se o albu „O.F.R.“ (1989, např. „Freight Time“, „Long Way From Home“).

Nyní na blýskavý východ.

Patří sem newyorský Winger, v němž byli hlavními figurami skladatelé Kip Winger (voc, bg, ac g, ks) a Reb Beach (g, bvoc). Je pak doplňovali Rod Morgenstein (ds, bvoc) a na prvních dvou albech ještě Paul Taylor (g, ks, voc). Kapela sice vyznávala všechny atributy stylu (hardrock, metal, ploužáky), ale v její hudbě bylo i něco navíc – něco, co leželo jakoby ukryto pod povrchem. Přitom byla jedním z největších terčů posměchu ze strany, řekněme alternativnějších forem metalu.  Představila se solidními alby „Winger“ (1988, hit „Headed For A Heartbreak“ dále např „Hungry“, „Madelaine“, „Seventeen“), „In The Heart Of The Young“ (1990, hity „Miles Away“, „Can´t Get Enuff“, dále např. Loosen Up“, „Under One Condition“) a výborným „Pull“ (1993, hit „Down Incognito“, dále např. „Blind Revolution Mad“, „In My Veins“, „Spell I´m Under“, „Who´s The One“, „Junkyard Dog /Tears On Stone/“). Rozpadla se někdy v roce 1994.

Dosti krátce působila i skupina s very metalovým názvem Steelheart z Connecticutu. Vedli ji americký Chorvat Miljenko Matijevic (voc, g, ks) a James Ward (bg), v kapele působil i Chris Risola (lg). Muzikantsky se jednalo o solidně odehraný metalový hard rock, do něhož Matijevic kvílel jak meluzína. Zejména pak v srdcervoucích ploužácích. Z prvního období po ní zbyla dvě alba: „Steelheart“ (1989/90, např. „I´ll Never Let You Go“, „She´s Gone“, „Everybody Loves Eileen“, „Love Ain´t Easy“) a lepší „Tangled In Reins“ (1991/92, např. „Steelheart“, „Electric Love Child“, „Take Me Back Home“, „Sticky Side Up“, „Love´Em And I´m Gone“, „Mama Don´t You Cry“), které ale doplatilo na nástup grunge. Navíc měl Matijevic nehodu na podiu a těžce se zranil. A „ocelové srdce“ rozpadlo. Zpěvák pak v roce 1996 kapelu s novou sestavou (mj. kytaristou Kenny Kanowskim) krátce obnovil, ale neúspěch dle mě kvalitní, poloakustické desky „Wait“ (např. „We All Die Young“, „Shangrila“, „Garden Of Delight“, Say No More“, „Wait“, Ahh Song“) snahu pokračovat opět zlikvidoval.

Zařazujeme sem i průměrný Kix Donnie Purnella (bg, ks, bvoc) a Steve Whitemana (voc). z Marylandu s deskami „Blow My Fuse“ (1988, hity „Get It While It´s Hot“ plus ploužák „Don´t Close Your Eyes“, dále např. „Cold Blood“, „Blow My Fuse“) a „Hot Wire“ (1991, např. „Girl Money“, „Hot Wire“, „Same Jane“, „Hee Bee Jee Bee Crush“). Asi sem patří i klasicky heavy-metalová skupina Chastain z Ohia, takto projekt kytaristy Davida T. Chastaina, v němž mu mocně pěla (vřeštěla) kožená Leona neboli Leather Leone. Z nic moc alb kapely je možno zmínit alespoň o něco lepší (v uvozovkách) „Ruler Of The Wasteland“ (1986, napž. „Angel Of Mercy“, „Ruler Of The Wasteland“, „There Will Be Justice“, „Battle Of Nevermore“, „Children Of Eden“) a s novou zpěvou Kate French snad „Sick Society“ (1995, např. „Angel Falls“, „I Know The Darkness“, „Every Emotion“, „Violence In Blame“). 

Známá je též lasvegaská skupina Slaughter zpěváka a kytaristy Marka Slaughtera, která mj. natočila desky „Sick It To Ya“ (1990, např. „Up All Night“, „Spend My Life“, „Mad About You“, „Fly To The Angels“) nebo „The Wild Life“ (1992, např. „The Wild Life“, „Reach For The Sky“, „Days Gone By“). Sláva další kapely, Gorky Park, se vešla do zhruba do let 1989-91. Původně moskevská parta byla ve druhé polovině 80.let puštěna do USA, kde už zůstala. Jezdila jako opening band před Bon Jovi, v devětaosmdesátém se zúčastnila Moscow Music Peace Festivalu a debutní LP „Gorky Park“ mělo vcelku úspěch (1989, např. „Bang“, „Try To Find Me“ , „Fortress“, „Danger“ plus mizerný cover „My Generation“, který dostává trochu smysl po shlédnutí klipu, pův. od The Who). Z pozdějších alb lze uvést čistě glamové „Moscow Calling“ (1993, mj. „Moscow Calling“, „Tomorrow“, „Stranger“, „Strike“) a „Scare“, jehož některé písně by možná šlo přiřadit i k progressive metalu (1996, např. „Stare“, „Don´t Make Me Stay“, „Scared“, „Stop The World I Want To Get Off“). Tak nějak. 

Svého času byli díky svému image do glam metalu (hair metalu) počítáni také již jmenovaní interpreti jako Ozzy Osbourne, Twisted SisterDavid Lee Roth, Bon JoviCinderella, White Lion, street rockoví Guns n´Roses a L.A. Guns, též Faster Pussycat z Evropy pochopitelně švédští Europe a také finští špinavci Hanoi Rocks. A světe div se, v polovině 80. let se hollywoodská kostýmní paráda pár drápky uchytila i v zemi svého dávného původu – v Anglii. Jedním z nich byl (dnes již zapomenutý) soubor Wrathchild s albem „Stakk Attakk“ (1984, např. Stakk Attakk“, „Law Abuser“, „Wreckless“). Velmi děsné.

Glammetaloví pozéři byli někdy až neúnosně vtíraví. Sotva, co se stali denním chlebem na MTV, kvalita produkce většiny z nich padala nezadržitelně dolů, což se projevovalo v tom, že vědomi si prodejnosti určitého druhu hudebního artiklu, začali vytvářet příšerně ukníkané balady. Bohužel, „ať už ve zlém nebo dobrém, natupírované vlasy, ženské prádélko a tlustě nanesená rtěnka definovaly v lidovém podvědomí ještě dlouho vzhled heavy metalu.“ (Ian Christe, „Ďáblův hlas – Heavy Metal“). A v tom případě je jen dobře, že je na přelomu 80.-90. let smetly jejich drsné protipóly, tvořené skupinami thrash metalu, novými HC-crossoverovými soubory a zejména grunge partami ze Seattle.

Dalším komerčním stylem byl tzv. speed metal. V dnešní – neškatulkové době – se sem vrzne halabala všechno, co je rychlé a s ostrými kytarami, tzn. od Motörhead, přes Anthrax až k Helloweenu. Dříve, v čase, kdy se trochu rozlišovalo (80.-90.léta), speed metal představoval rychlejší, ale zároveň uhlazenější verzi klasického heavy metalu. Vyznačoval se patetickými, melodickými skladbami a úpornou snahou naroubovat je na splašený rytmický spodek. Občas to fakticky znělo jako nějaké diskotékové nebo fotbalové popěvky, které nadmíru podivným způsobem uhání na hospodském větráku. Oblíbenými triky byly vysoko položené vokály a také z klasického metalu převzatý model kytarového dvojhlasu (při sólech nebo při vybrnkávání ústředního motivu). A prokládání rychlojízd pomalými baladami též nikdy nebylo na škodu.

Za „vynálezce“ speed metalu jsou pokládáni Raven z Newcastle. Kapela většinou vystupovala v triu a po celou dobu existence v něm nalezneme jména zakladatelů Johna (voc, bg) a Marka (g) Gallagherových. „Havraní“ sound ještě zatím nebyl tak vyumělkovaný, chlapci to sice hrnuli rychle, ale bez těch popových melodií. Jejich nejznámějšími deskami jsou „Rock Until You Drop“ (1981, např. Hard Ride“, „Hell Patrol“, „Don´t Need Your Money“, „Over The Top“, „Lamb To The Slaughter“), „Wiped Out“ (1982, např. „Faster Than Speed Of Light“, „UXB“, „Star War“) a živák „All For One“ (1983).

Později se ale speed-metal stal spíše doménou hlavně německých kapel. Asi nejtypičtější speedovou partou byli v tomto ohledu populární Helloween v čele s kytaristou a zpěvákem Kai Hansenem a „božským“ kvílilem, zpěvákem Michaelem Kiskem. To byly jistojistě navenek hlavní figury, ale po celou dobu existence kapely ji zůstali věrni pouze zakladatelé Michael Weikath (g, bvoc) a Markus Grosskopf (bg, bvoc). A co že se to hrálo? Inu, melodie jako od ELO, ale pod nimi závody formule 1 – ultrarychlá kytarová jízda. Za nejlepší desky tohoto období se považují „Walls Of Jericho“ (1985, např. „Walls Of Jericho“/„Ride The Sky“, „Metal Invaders“, „How Many Tears“, v reedici ještě SP „Judas), „Keeper Of The Seven Keys, Part l.“ (1987, skladby „Future World“, „Twilight Of The Gods“, „Helloween“, „I´m Alive“, „Follow The Sign“) a „Keeper Of The Seven Keys, Part ll.“ (1988, např. „Eagle Fly Free“, „Dr. Stein“, „I Want Out“, „Save Us“, „Keeper Of Seven Keys“).

Poté odešel Hansen (založil si Gamma Ray), soubor poněkud zpomalil, přibylo balad a tvorba se stala více přístupnější. Bohužel ale také předvídatelnější. Z období počátku 90.let bych snad uvedl songy „Kids Of The Century“, „Number One“, „Windmill“, „When The Sinner“ a „Step Out Of Hell“. Pak se kapela silně rozhádala (duo Weikath-Kiske) a navíc byl kvůli nadměrnému braní drog vyhozen psychicky nevyrovnaný bubeník Ingo Schwichtenberg (nakonec spáchal sebevraždu). V podstatě to už vypadalo na rozchod, ale  nakonec k němu nedošlo. V roce 1994 už místo Kiskeho zpívá Andi Deris (ex-Pink Cream ´69) a kritika vzala vcelku na milost i novou helloweenskou platňu „Master Of The Rings“ (např. „When The Rain Grows“, „Why“, „Mr. Ego“, „Sole Survivor“). A byla shovívavá i dalším počinům konce nineties - albům „The Time Of The Oath“ (1996, např. „Power“, „The Time Of The Oath“, „Forever And One /Neverland/“, „King Will Be Kings“) a „Better Than Raw“ (1998, např. „Hey Lord!“, „Midnight Sun“, „Don´t Spit On My Mind“, „Time“). 

Ex-zpěvák souboru Michael Kiske se na svých sólových deskách speed-metalu až na výjimky moc nepřiblížil – většinou jde o normální hard rock stadiónového charakteru – viz. např. album „Instant Clarity“ (1996, např. „Be True Yourself“, „Burned Out“, „Somebody Somewhere“, „Always“, „Hunted“). Jiný odšedší člen Helloweenu, kytarista a zpěvák Kai Hansen – jak jest hore zmíněno - si dal  do kupy občas dosti klišoidní Gamma Ray, od kterého jsou známy desky jako třeba „Heading For Tomorrow“ (1990, např. „Lust For Life“, „Heaven Can Wait“, „Money“ a cover „Look At Yourself“ pův. od Uriah Heep) či asi nejoceňovanější „Land Of The Free“ (1995, např. „Rebellion In Dreamland“, „Gods Of Deliverance“, „Time To Break Free“, „Salvation´s Calling“, „Afterlife“, „All Of The Damned“)..

Do speed metalu patří i power-soundoví Living Death (LP „Vengeance Of Hell“, 1984, „My Victim“, „You And Me“), výborní Rage zpěváka a baskytaristy Peavy Wagnera s elpí „Perfect Man“ (1987, „Wasteland“, „Perfect Man“, „Time And Place“) a „Trapped“ (1992, např. „Shame On You“, „Solitary Man“, „The Body Talks“, „Medicine“), nebo nabušený Blind Guardian s alby „Tales From The Twilight World“ (1990, např. „Traveller In Time“, „Welcome To Dying“, „Weird Dreams“, „Lord Of The Rings“) a „Imaginations From The Other Side“ (1995, např. „Imaginations From The Other Side“, „I´m Alive“, „Bright Eyes“, And The Story Ends“). Největší odbytiště desek měly jmenované party zejména v Japonsku, které na nich ujíždí snad dodneška.

Přesto se stále objevovala nová krev – například v polovině 90. let se objevili švédští HammerFall kytaristy Oscara Dronjaka a zpěváka Joacima Canse, kteří svou muzikou naprosto naplňovali definici speedmetalu (rychloběžka + ploužáky, viz výše). No, nebudem to protahovat, vy, kdož tomuto genre hovíte, asi víte o albech „Glory To The Brave“ (1997, např. „Glory To The Brave“, „The Dragon Lies Bleeding“, „The Metal Age“, „I Believe“) a „Legacy Of Kings“ (1998, např. „Heeding The Call“, „Let The Hammer Fall“, „Remember Yesterday“, „At The End Of The Rainbow“).

Speed metal se společně s power metalem (viz. níže) stal jednou ze základních položek poněkud nabubřelého žánru, jenž je zcela v linii sebestřednosti tvůrců nazýván jako „symfonický power metal“.

Pak zde byla ještě jedna podskupina, která spojila speed metal se siláckou fantasy(sc-fi) image a vokály spíše evokující pana R.J. Dio než nějaké vysoké kvílily.

V komerční linii NWOBHM se všemi těmi klišé, ovšem s řádně conanovským image fičeli zase newyorští „bobuláři“ z fitness-center Manowar, svalnatí na těle i na duchu – brali metal tak vážně, jak jen to bylo možné. Snad právě proto mnoha lidem připadali dosti komičtí, což se ale raději dávalo najevo až v dostatečné vzdálenosti od členů kapely. Manowar jel těžce ve sword & sorcery – mýty, bojovníci, hodně krve, baby na šuk atd. Také muzika občas připomínala pochod bojovníků z nějaké brutální fantasy, občas se valila sabbatovsky pomalu, v rychlejších kouscích zase využívala klasických metalových postupů NWBHM. A to celé samozřejmě  hodně nahlas. Možná asi ani nepřekvapí, že nejvíc bodovala na evropském kontinentu, zejména pak u vikingských a germánských kmenů. Band debutoval elpím s vcelku příznačným názvem „Battle Hymns“ (1982, např. „Battle Hymn“, „Dark Avenger“, „Metal Daze“), ovšem to hlavní přišlo až poté.

Základní sestava z osmdesátek - Joey DeMaio (bg, g, ks), Ross „The Boss“ Friedman (g, bvoc, ex-Dictators), Eric Adams (voc), Scott Columbus (ds) – totiž spáchala oblíbená alba „Hail To England“ (1984, např. „Blood Of My Enemies“, „Hail To England“, „Kill With Power“„Each Dawn I Die“), „Sing Of The Hammer“ (1984, např. „All Men Play On 10“, „Guyana /Cult Of The Damned/“, „Mountains“, „The Oath“, „Sing Of The Hammer“), „Fighting The World“ (1987, např. „Blow Your Speakers“, „Fighting The World“, „Defender“, „Black Wind, Fire And Steel“), „Kings Of Metal“ (1988, např. „Kings Of Metal“, „Heart Of Steel“, „Hail & Kill“„Kingdom Come“, včetně parafráze na klasiku Rimsky-Korsakova v songu „Sting Of The Bumblebee“, kde DeMaio basu fakt pohoní). Po určitých změnách v sestavě - místo The Bosse přišel kytarista David Shankle, později místo Columbuse bicman Kenny Earl Edwards zvaný „Rhino“ - vzniklo ještě metlami obdivované „Triumph Of Steel“ (1992, hit „Metal Warriors“, dále např. suita Achilles, Agony And Ecstasy“ plus songy Ride The Dragon“, „Master Of The Wind“, „Spirit Horse Of The Cherokee“). Do konce desetiletí měli trochu-hit v songu „Return Of The Warlord“ (1996), ale tu největší hitovku si tihle „válečníci světa“ nechali až na dobu po milleniu. Jestli jste milovníci těch nejpředvídatelnějších hudebních okamžiků a toho nejprostšího metalového klišé, je Manowar čistě kapela pro vás.

K hudbě Manowar a ještě dalších podobných kapel byla napasována škatulka power metal.

Jsou do ní házení třeba naspeedovaní němečtí Accept v čele s kytaristou Wolfem Hoffmannem a malým, ale bojovně vyzerajúcím zpěvákem Udo Dirkschneiderem. Ten byl znám tím, že ve „řvaných“ pasážích z něj místo řevu vycházel chraplavě zastřený a vcelku směšný kvakot. Kapela stejně jako Scorpions fungovala už po celá 70. léta, ale chytla se až s nástupem heavy metalu, přičemž prvním „hitem“ byla „ácédécéčková“ odrhovačka „I´m Rebel“. Za nejlepší jsou u Accept považovány desky „Restless And Wild“ (1982, např. „Fast As A Shark“, „Get Ready“, „Princess Of The Dawn“, „Restless And Wild“), „Balls To The Wall“ (1983, např. „Balls To The Walls“, „Love Child“, „Head Over Heels“, „Losers And Winners“, „Losing More Than You´ve Ever Had“, „Winterdreams“) a zejména „Metal Heart“ (1985, hit „Metal Heart“, dále např.„Midnight Mover“, „Screaming For A Love-Bite“, „Wrong Is Right“, „Bound To Fail“). Z pozdějších songů bych ještě uvedl „Monsterman“, „Heaven Is Hell“, „Mistreated“, „Hellhammer“, poslední dva už s novým zpěvákem Davidem Reecem. Kapela se pak na dva roky rozešla, aby se v roce 1992 opět na pár let objevila – v sestavě už opět s kvákavým Udem. Vstupní album „Objection Overruled“ lze považovat za slušné (1993, např. „I Don´t Wanna Be Like You“, „All Or Nothing“, „Objection Overruled, „Sick, Dirty And Mean“, „Amamos La Vida“), další desku „Death Row“ kritika strhala coby opakovačku předchozí platně (1994, např.„Bad Habits Die Hard“, „Stone Evil“, „The Beast Inside“, „Dead On!“), skladatelsky se to zlepšilo s albem „Predator“ (1996, např. „Hard Attack“, „Crossroads“, „Making Me Scream“, „Lay It Down“, „It Ain´t  Over Yet“, „Run Through The Night“). Po něm následoval další rozpad.

Souputníky „acceptů“ byli Grave Digger, kteří aj tak nějak podobně hráli. Z desek bych uvedl debut „Heavy Metal Breakdown“ (1984, např. „Headbanging Man“, „Heavy Metal Breakdown“, „We Wanna Rock You“, „Heart Attack“ ) a dvojku „Witch Hunter“ (1985, např. „Witch Hunter“, „Get Away“, „Friends Of Mine“). Občas jsou sem zařazováni také další Němci Warlock s uřvanou frontmankou Doro Pesch (tady to myslím pozitivně), která se nejlépe ukázala na LP „Triumph And Agony“ (1987, např. „All We Are“, „Three Minute Warning“, „East Meets West“, „Cold Cold World“). Předtím měla hit „Fight For Rock“. Doro Pesch pak vydávala elpí pod svým jménem, což začalo deskou „Force Majeure“ (1989, např. „Angels With Dirty Faces“, „Hard Times“, „Beyond The Trees“, „Hellraiser“ a cover „A Whiter Shade Of Pale“, pův. od Procol Harum). No, ono to už pak nebylo moc power, spíš se jednalo o klasický hard rock.

Dále k power metalu zařazujeme motorovou pilou se ohánějící kanadské Anvil zpěváka a kytaristy Steve „Lipse“ Kudlowa s jejich LP „Hard´n´Heavy“ (1981, např. „AC/DC“, „School Love“ a cover „Paint In Black“, pův. od Rolling Stones), „Metal On Metal“ (1982, např. „Metal On Metal“, „Bottom Feeder“, „Mothra“) a „Forged In Fire“ (1983, např. „Forged In Fire“, „Free As The Wind“, „Motormount“), taktéž z Kanady pocházející naspeeděný Exciter (deska „Long Live The Loud“, 1985, např. „Fall Out“, „Long Live The Loud“, „Victims Of Sacrifice“, „Violence And Force“), Vicious Rumors ze San Franciska (LP „Digital Dictator“, 1988, např. „Minute To Kill“, „Digital Dictator“, „Lady Took A Chance“, „Worlds And Machines“), a pak ještě nabubřelé Němce Running Wild, metalové „piráty“, jimž velel kapitán Rolf Kasparek, s deskami „Under Jolly Roger“ (1987, např. „Under Jolly Roger“, „Merciless Game“, „Diamonds Of The Black Chest“, „Land Of Ice“) a „Pile Of Skulls“ (1992, např. „Sinister Eyes“, „Whirlwind“, „Chamber Of Lies“, „Lead Or Gold“, „Roaring Thunder“).

Za power metal jsou někdy označována i první elpí skupin Metallica a Anthrax, pozdějších legend thrashe - tyto nové mladé kapely samy začaly nazývat svůj styl výrazem „power metal“ proto, aby se odlišily o britské a zejména losangeleské produkce. Za power metal se někdy považuje počáteční tvorba Queensryche, později řazených k progresivnímu metalu, a také debut dánského blacku Mercyful Fate. Anebo třeba tvorba Helloween z deváté dekády. A kupodivu ještě jedna parta začínala s touto odnoží – texaská Pantera, která se proslavila až v 90.letech spojením svého soundu s pomalejšími odnožemi hardcore.

Kromě thrashe ale z power metalu (a speed metalu) vzešel také stejně bombastický podstyl zvaný symfonický power metal, jehož podstatou bylo vrážení starých classical-rockových postupů do běžného metalové klišé, zpatetizovaného buď symfonickými barvami kláves nebo přímo symfonickým orchestrem. A mohutné středověké chorály nikdy nebyly na závadu. Špatné také nebylo opatřit si nějakou operní zpěvačku, by pathosu dodala ještě větší grády.

V období konce devadesátek do těchto komnat patřily sebestředné háraté spolky typu kupříkladu italských „fantasy-metalistů“ Rhapsody. Ti byli vedeni skladateli Lucou Turillim (g) a Alexem Staropolim (ks) a do doby millenia natočili dvě alba: „Legendary Tales“ (1997, songy jako „Legendary Tales“, „Land Of Immortals“, „Lord Of The Thunder“, „Rage Of Winter“, „Forest Of Unicorns“) a „Symphony Of Enchanted Lands“ (1998, hit „Emerald Sword“, 1998, dále např. „Wisdom Of The Kings“, „Wings Of Destiny“, „The Dark Tower Of Abyss“ plus suita „Symphony Of Enchanted Lands“). Patos z nich jen tekl. Patřil sem i soubor finských metalových akademiků zvaný Nightwish, v čele s hlavními figurami, skladatelem Tuomasem Holopainenem (ks, voc) a zpěvačkou Tarjou Turunen. Už rok po svém vzniku natočil kompozičně průměrné album „Angels Fall First“ (1997. např. „Angels Fall First“, „The Carpenter“, „Astral Romance“, „Beauty And The Beast“ plus suita „Lappi /Lapland/“). Počinem, který kapelu nakopl do alespoň evropských sfér pop music, pak bylo natočení desky „Oceanborn“ (1998, např. „Stargazers“, „Passion And The Opera“, „Swanheart“, „The Pharaoh Sails To Orion“, „Sacrament Of Wilderness“ plus „Walking In The Air“, pův. od Howarda Blakea). Ještě větší raritou, keď už sme v hen tom onom Fínsku, byla skupina Apocalyptica. Tvořily ji máničky ze Sibeliovy akademie, které slavné rockové songy přehrávaly na cella. Metaloví vrzalové začali Metallicou a později převzali i skladby dalších skupin. Huh! Nejznámějšími covery byly „The Unforgiven“, „Nothing Else Matters“ a „One“  od Metalliky a „From Out To Nowhere“ od Faith No More. Tedy nic proti akademikům, ale souboru by spíše slušel název druhého alba mexické skupiny Molotov.

Víc už nevím. A raději ani nechci vědět.