S mohutným nástupem punku a sílícím počtem jeho příznivců se začala profilovat i určitá diferenciace v rámci hnutí. Bylo zde vidět klasické punkáče, vyznávající „styl 77“ (vzory Sex Pistols, Clash, UK Subs), již dříve popsané „číraře“ (vzory Exploited), a také poněkud méně vzhledově ortodoxní příznivce hard core - nepříliš melodické ale divočejší a rychlejší formy punku (vzory Dead Kennedy´s, Black Flag, Agnostic Front, Suicidal Tendencies). Dále bylo možné narazit na šátky se zdobící vlasaté hardcore-metalisty (vzory Slayer, Voivod, Sepultura), balancující na hraně metalu a punku.
A také šlo potkat do tmavého oblékané, ponuře se tvářící gotiky, občas s černě namalovanými rty a očními víčky (vzory Joy Division, Siouxie And The Banshees, The Cure, Birthday Party), či elektronikou zasažené a vždy v černém chodící tzv. „depešáky“ (vzory Depeche Mode, Duran Duran) – ovšem zejména na druhou jmenovanou subskupinu se pankáči dívali s pohrdáním. A v úplném konci 80. let se objevili i reprezentanti nejagresivnější mutace punku - první skinheadi (vzory Sham 69, Cockney Rejects - soubor, který použil poprvé výraz oi!, později Skrewdriver a ).
Dále - jestliže v první polovině 80. let byly akce, na nichž hrály jenom punkové soubory, spíše naprostou výjimkou (např. Stará Lysá, 1. Punk parník), v druhé polovině dekády jich značně přibylo, což zapříčiňovalo i zvýšenou pozornost ze strany represivních orgánů bolševického režimu. V knize Kytary a řev píše publicista F. F.: „Prostý fakt, že k provozování punk rocku není zapotřebí virtuózních schopností, že je to skutečná hudba ulice, kterou může dělat v podstatě každý a tím pádem například k organizování neoficiálních koncertů není zapotřebí drahé aparatury či luxusního sálu, měl za následek to, že se punk u nás hrál prakticky všude a většinou na akcích, které si jeho příznivci organizovali sami.“ A dále: „To, že se (punkové) neptali na svolení anebo dělali koncerty polooficiálně pomocí různých úskoků, způsobovalo odpovědným orgánům záchvaty zuřivosti. Nikoliv nestravitelnost hudby či vzhledu příznivců punku, ale právě ony spontánní, oficiálně neorganizované a nekontrolovatelné aktivity, byly nakonec nejčastější represí proti tomuto stylu.“ Zde je ovšem nutné podotknout, že i v tomto období bylo přece jen mnohem obvyklejší, když se punkové koncerty odehrávaly v rámci undergroundových akcí, které pořádaly „zasloužilé“ máničky, vyšlé spíše z prostředí „plastikovského“ než z punkového.
Nicméně nápor punku na konci druhé poloviny dekády donutil některé prozíravější kulturní pracovníky, aby něco málo koncertů takříkajíc posvětili, tzn. pomohli jim získat statut jakési „oficiálnosti“; jmenujme třeba samostatný blok Rockfestu 1988, nazvaný „tvrdé jádro“, punk akci v pražském hotelu Tichý, či největší punk-hardcore festival, který se u nás za bolševického režimu podařilo uspořádat – tzv. „Punkeden“, jenž na pražském Žofíně v říjnu 1989 navštívilo snad dva a půl, podle některých odhadů až tři tisíce návštěvníků. Velkou roli v propagaci punku sehrály i pražské kluby – nejvíce asi Junior klub Na Chmelnici, pak Opatov, Jahodnice, v úplném konci dekády ještě strahovský Klub 007. Mimo Prahu se pogovalo hlavně v brněnské Křenové a ostravském Žaláku, v Bratislavě to byly Muko klub Družba a Lamač.
Punk se koncem 80. let stal pro určitou část teenagerské komunity oblíbeným rockovým životním stylem. Hlavně pro frustrovanou a deprimovanou mládež z měst byl přijatelný dík své svobodomyslnosti, nezávislosti, sklonem k anarchii a odmítání hmotných či materiálních statků. Byl prostě programem lidí, žijících na okraji společnosti a je jedno jestli je na tento okraj ona společnost vytlačila sama, anebo se na něj dostali díky vlastnímu přesvědčení žít mimo ni. Navíc zásadní rockovou myšlenku – být za každé situace rebelem – splňoval punk naprosto dokonale; jeho rebelství bylo vizuálně snadněji proklamativní, a i jeho syrová „neumětelská“ hudba nebyla nic než čirou provokací.
A tak se rozšiřoval i do oblastí, kam by v první polovině 80. let normálně nemohl infiltrovat - tzn. směrem z velkých městských aglomerací na venkov. Z:
- Prahy (Visací Zámek, Plexis, Tři sestry, SPS, V3S, Michael´s Uncle, P.S., Kritická situace),
- Brna (Zeměžluč, Vzor 60, Insania, Skimmed, S.R.K.),
- Plzně (Znouzectnost, O.P.M., Kudy kam, Požár mlýna),
- průmyslových oblastí teplicka (F.P.B., Šanov 1, Divize T, Už jsme doma, Do řady!),
- kladenska (Fabrika),
- severní Moravy (Klec, IQ:60, Radegast, Masomlejn, Brachyblast)
kupříkladu do zemědělských oblastí:
- Českomoravské vysočiny (HNF, Našrot),
- Hané (Alexej P.),
- konzervativních jižních Čech (Novodur – Telex, Zelení kanibalové, Třetí doba),
- poklidných středoměstských celků na úpatí Brd (Franta Mast, E!E),
- anebo třeba do podhůří Krušných hor (sokolovsko - Svobodný slovo, Stres, Šišatý kolo)
- či městeček Východolabské tabule (Kmitací Adaptér neboli N.V.U.),
- Orlických hor (Nátěrová hmota).
Své první pankáče zaznamenaly v tomto druhém období i maloměsta a vesnice, tedy teritoria doposud patřící typické venkovské mládežnické subkultuře – vlasatým, odžínovaným účastníkům hard rockových a heavymetalových tanečních zábav.
