Pražské jazzové dny

Zpravodaje VI. PJD, 1978

Nejdůležitějším počinem Jazzové sekce bylo pořádání Pražských jazzových dnů. Samotná myšlenka se zrodila v hlavách činitelů JS už někdy na konci třiasedmdesátého roku - chtěli na společném fóru představit divákům kompletní špičku tuzemského jazzu. Od myšlenky k jejímu uskutečnění pak uběhlo jen několik měsíců a v březnu 1974 se už konaly první Pražské jazzové dny.

1. PJD (1974)

PJD byly zatím víceméně jazzovou záležitostí - úvodní den (16. 3.) na pódiu Radiopaláce tehdy vystoupily jak pražské soubory Jazz Fidlers, Steamboat Stompers, Jazz Antikvariát, Metropolitan Jazz Praha, tak zástupci menších měst - Hot Club z Mladé Boleslavi a Dixieland B.C. z Karlových Varů. Jednalo se většinou o amatérské skupiny tradičního jazzu, které do puntíku naplňovaly podtitul onoho koncertu, jenž dostal název "Ke kořenům jazzu".

O den později hřměl Radiopalácem moderní jazz s rockovými názvuky - však byl také koncert pojmenován "Od bopu k rocku" a vystoupili na něm Volf Jazztet, Tandem Stivín - Dašek, jazzrockový soubor Jazz Nova, vedený klávesistou Pavlem Kostiukem, a stylově podobní Mudrci z Liberce.

Pondělní "Jazz kolem nás" pak divákům představil široké spektrum jazzu. Na pódiu se postupně vystřídaly Swing Kvartet, SHQ, Kvartet E. Viklického, a další příležitostné kapely a seskupení většinou "džemséšnového" charakteru. V nich se objevili např. pianisté Jaroslav Kos a Emil Viklický, saxofonisté Karel Mezera, Jiří Stivín a Rudolf Ticháček, vibrafonista Karel Velebný či kytaristé Luboš Andršt a Rudolf Dašek. Většina jmenovaných se na závěr sešla v tzv. All Stars Bandu. 1. PJD konferoval pracovník rozhlasu a člen JS Mojmír Smékal.

2. PJD (1975)

O rok později, v březnu 1975, Jazzová sekce uspořádala 2. PJD, ale protože si byla vědoma toho, že prostory Radiopaláce jsou příliš malé, přesunula část koncertů do pražské Lucerny, kam prosadila divácky atraktivní českou jazzrockovou špičku. První večer (29. 3.) nazvaný "Ragtime & Boogie Woogie" byl věnován opět víceméně tradičnímu jazzu, však se zde objevovala jména známá z prvního ročníku - Steamboat Stompers, Jazz Fidlers, Metropolitan Jazz Praha a dále Classic Jazz Memorial, Traditional Jazz Studio Pavla Smetáčka či Swing kvartet.

To, co se dělo před odpoledním koncertem nazvaným "Jazzrock", připomínalo tak trochu atmosféru příprav Čs. beatových festivalů v druhé polovině 60. let. Hudební publicista a člen JS Vladimír Kouřil to popisuje v knize Jazzová sekce v čase a nečase: "Vzato od shora, úředníci státu si nebyli jistí, nepáše-li se něco ideologicky závadného, pravověrné - tudíž zatím většinové - jazzové publikum, k němuž patřili i četní z Otců-zakladatelů Jazzové sekce, se bálo průšvihů, organizační štáb Dnů byl nadšen a publikum se těšilo po letech na návrat do největšího pražského sálu pro dva tisíce sedících a nejméně tisíc stojících posluchačů."

Ony ty obavy byly celkem opodstatněné - po pěti letech života v normalizační konzervě mohlo setkání mladých lidí na správném místě (Lucerna) podpořeno "odbojnou" hudbou (jazz a rock) celkem snadno vyústit k propuknutí divokých vášní a třeba i k demolici samotného sálu. Naštěstí publikum pochopilo, že další průser v Lucerně (v roce 1973 zemřel při tlačenici na koncert maďarských Locomotiv GT mladý fanoušek) by mohl znamenat úplný utrum jak pro rock tak jazz, a chovalo se vřele a nadšeně.

Konferenciér Miloš Čuřík pak uvedl na scénu tyto soubory: Mahagon baskytaristy Petra Klapky, v němž se překvapivě za mikrofonem objevil zpěvák Michal Prokop, brněnskou kapelu CH.A.S.A. s mladou zpěvačkou Mirkou Křivánkovou, čistě jazzrockový Impuls Pavla Kostiuka, pak Jazz Q Martina Kratochvíla s anglickou zpěvačkou Joan Duggan a jako poslední se představil Energit kytaristy Luboše Andršta. V závěrečném jam sessionu nazvaném Jazzrocková dílna pak vystoupili společně C&K Vocal s Joan Duggan.

Večerní koncert v Radiopaláci proběhl za účasti souborů Volf Jazztet, Nové jazz sanatorium L.H., Cellula Jazz Laco Decziho, SHQ, Trio Karla Růžičky a samozřejmě Tandem Stivín - Dašek.

Velký úspěch 2. PJD pak ještě podpořilo živé album "Jazzrocková dílna", na kterém se objevili skupiny Impuls, CH.A.S.A., Jazz Q a Jazzrocková dílna.

3. PJD (1975)

Když Jazzová sekce zjistila, že vše vyšlo podle představ jejích i publika, rozhodla se nečekat na příští rok a uspořádat 3. PJD už v říjnu pětasedmdesátého. Dramaturgie koncertů se nelišila od předchozích PJD, jenom se všechny přesunuly z nevyhovujícího Radiopaláce do Lucerny. Prvnímu sobotnímu koncertu (11. 10.), nazvanému "Revival & Swing" vládli tradicionalisté - představili se v něm Traditional Jazz Studio Pavla Smetáčka, Classic Jazz Collegium, Pražský dixieland, Swing Kvartet a Metropolitan Jazz Band. Večerní koncert "Míting modernistů" pak zahájilo SHQ a pokračovali v něm Jazz Sanatorium Luďka Hulana, pětičlenné Free Jazz Trio Olomouc, asi nejavantgardnější soubor večera, dále Trio Ivana Domináka se zpěvačkou Evou Svobodovou, vynikající Pražský Big Band Milana Svobody a na závěr jako obvykle Tandem Stivín - Dašek.

Nedělní "2. Jazzrocková dílna" měla mnohem širší záběr než ta březnová. Vedle osvědčených jazzrockerů z Impulsu, Jazz Q, Energitu a Mahagonu se na ní objevili stylově podobný host z Bratislavy, soubor Fermáta s kytaristou Františkem Grigľákem, pak turnovský Modus, Semelkova art rocková Bohemia s bývalým saxofonistou Flamenga Janem Kubíkem, dále C&K Vocal a konečně folk-bluesový písničkář Vladimír Merta a jeho sestava nazvaná ČDG (Čundrgrunt).

4. PJD (1976)

Už na třetích jazzových dnech bylo oznámeno, že 4. PJD se budou konat v březnu 1976, ale sami pořadatelé tehdy ještě vůbec netušili, že se nakonec rozhodnou pro pětidenní maratón. Už ale nebylo možné, aby celou akci zaštítila Jazzová sekce sama a tak na Čuříkův popud do hry vstoupili svazáci a kulturní pracovníci z OKD na Praze 8 a dalším spolupořadatelem se stal i Kulturní dům hlavního města Prahy. Celá monstr akce se pak rozložila do několika míst - KD hlavního města Prahy poskytl sál Městské knihovny, OKD Prahy 8 pak Centrum Rokoska, kde Čuřík působil již třetím rokem, a hlavní koncerty se samozřejmě odehrály v Lucerně. Co se týče hudby, opět zde byl znatelný stylový posun směrem i k čistě ne-jazzovým žánrům, což vedlo k určitým mírným konfliktům.

Vladimír Kouřil píše v knize Jazzová sekce v čase a nečase: "Nastal průlom do dosavadní ryze jazzové koncertní koncepce Dnů. Byl osudový, neboť od této chvíle se přehlídky rockových amatérů staly nejvýznamnějšími událostmi ve vývoji Jazzové sekce a pravověrná členská základna se začala štěpit na fundamentalisty a tolerantně zvídavé. Rock na koncertech Pražských jazzových dnů a v textech bulletinu Jazz přilákal do Jazzové sekce tisíce nových členů. Situace se převrátila: noví členové byli tolerantní k jazzové menšině."

A stala se ještě další důležitá věc, hlavně z hlediska publicistiky. Díky Robertu Radostovi, zaměstnanci KD hl. m. Prahy, který organizátorům z JS poskytl zákulisí Malostranské besedy a dal k dispozici grafika Josefa "Kobru" Kučeru mohla Jazzová sekce poprvé uskutečnit svůj nápad - vydávat denní programy PJD s "ultrarychlými" recenzemi koncertů z předchozího večera. "Díky nim (tištěným programům) začala vznikat podrobná kronika Pražských jazzových dnů. Dvojlisty programu se staly dokumenty, bez nichž nelze psát úplnou historii české jazzové a rockové scény druhé poloviny sedmdesátých let. Aktuální články - rozhovory a recenze - se psaly v zákulisí Malostranské besedy v noci po skončení koncertů. Před ránem je zpracoval grafik a odnesl do tiskárny. V odpoledních hodinách jsme programy přivezli, poskládali a připravili do sálu." (Vladimír Kouřil, Jazzová sekce v čase a nečase).

První večer (18. 3.) v Divadle hudby byl věnován Jaroslavu Ježkovi, který uváděl Ježkův vrstevník Václav Holzknecht. Dvoudenní přehlídku nazvanou "Tradiční jazz" v sále městské knihovny uvedl konferenciér a recitátor poezie Mirek Kovařík - vystoupily zde osvědčené bandy jako Metropolitan Jazz Band, Steamboat Stompers, Classic Jazz Collegium, Jazz Fidlers, Pražský dixieland, Hot Club (Mladá Boleslav), a dále Indigo, Classic Jazz Memorial, Krakatit (Ústí nad Labem). Úspěšně zde svoji dráhu započal i Originální pražský synkopický orchestr (OPSO) pod vedením Pavla Klikara a coby žánrový přesah si tu zahrál a zazpíval i folkový Spiritual Kvintet.

Kromě Městské knihovny se ty samé dny hrálo v Centru Rokoska, kde se pod konferenciérskou "taktovkou" Miloše Čuříka předvedly české amatérské rockové skupiny, přičemž jako hosté večera vystoupili folk-rockoví Marsyas, písničkář Vladimír Merta a kombo Jiřího Stivína s bratislavským klavíristou Gabrielem Jonášem. Z oněch amatérských skupin mnohá jména již zapadla (kdo dnes vzpomene na Skupinu tradičního jazzu ČSA, Frekvenci, Novum, Argus nebo Ultra?) a to i přes svoji určitou kvalitu (Fluidum, J4 nebo Loď s kytaristou Janem Martínkem), mnohá se vzápětí rozešla (velké naděje Expanze a později i Elektrobus), jenom skupina Tlön se objevila jako velký příslib i na dalších Dnech. A Yo Yo Band se se svou soulovou hudbou prosadil až o mnoho let později s nástupem nové vlny a reggae.

V neděli 21. 3. se pořadatelé odvážili k husarskému kousku - "3. Jazzrockovou dílnu" v Lucerně nabídli hned dvakrát (odpoledne a večer) a ještě komplet se stejným obsazením. Neobvyklý tah se povedl a oba koncerty byly totálně narvané. I když vlastně ona to zase taková odvaha nebyla - v roce 1976 byl v tuzemsku po jakékoliv rockové (jazzrockové) muzice hlad, takže si to organizátoři klidně mohli dovolit.

A kdo v Lucerně vystoupil? Combo FH klávesisty Dana Fikejze, tradiční účastník Klapkův Mahagon, Skupina Jiřího Stivína, rock-folk-bluesoví Etc… se zpěvákem Vladimírem Mišíkem, příležitostné trio s příznačným názvem Nikomu ani moog (Viklický, Jonáš, Růžička), přičemž Blue Effect (M Efekt) ústy svého leadera, kytaristy Radima Hladíka pořadatelům oznámil, že hraje jinou hudbu než jazz a vystoupit odmítl. Asi největšího ohlasu dobyli Mišíkovci, tedy sestava s Padrůňkem na basu, houslistou Honzou Hrubým a kytaristou Petrem "Kulichem" Pokorným. Stivín s Ctiborem Turbou pro tento večer vymysleli podivnost "První, jarní, třetí, čtvrtá," při níž jim pomáhala malá děcka - většinou třískat do různých předmětů denní potřeby.

Pondělek pod názvem "Sjezd swingařů" pak patřil v Lucerně Orchestru Gustava Broma, Swing Kvartetu Vladimíra Klusáka, Jazz Sanatoriu Luďka Hulana a Jiřímu Stivínovi & Co., v úterý 23.3. pak v Lucerně vystoupili ve večeru věnovaném modernímu jazzu opět Stivín, tentokrát s klavíristou Gabrielem JOnášem, česko-těšínská skupina Jazz Q (neplést si s Jazz Q M. Kratochvíla - pozn. autora), Jazz Cellula Laco Décziho, Pražský Big Band Milana Svobody a jazzrockový Impuls.

5. PJD (1977)

5. PJD se staly mezníkem v historii českého bigbítu, neboť se poprvé v 70. letech v hlavním stánku české populární hudby, pražské Lucerně na pódiu objevila amatérská kapela. Touto kapelou byli Extempore a projekt, který zde předvedli se nazýval "Milá 4 viselců".

Rozsáhlý, sedmidenní maratón začal už v pondělí (4. 4. 1977) koncertem Jazz Fidlers a pokračoval v úterý a ve středu v holešovickém kulturáku na Domovině, kde vystoupili amatérští rockeři a jazzmani. Nejprve se na scéně objevili Jazz Fragment (klávesy Aleš Faix), "Vaťákův" undergroundový Dom, Skupina 4, bluesový Slamník ll a alternativní Extempore.

O den později se publiku představily kapely Trilobit, Tlön, jazzrocková Andromeda z Kostelce nad Orlicí, alternativní Stehlík (Křečan, Richter, Fidler, Hajdovský), B-Team a těžká jazzárna Jana Šulce zvaná Hemenex, (na začátku 80. let se přetavila v novovlnný Žentour). Dále vystoupilo duo Durman (sax) - Posejpal (b) a taneční skupina Jazz Dance, kterou vedl známý choreograf Frank Towen. Opět se také zapojil Miloš Čuřík, který promítl několik výtvarných, experimentálních filmů.

Čtvrtek a pátek byl ve znamení poslechových diskoték avantgardního rocku - v Divadle hudby se tohoto úkolu chopili mladí hudební publicisté Josef "Zub" Vlček a Petr Dorůžka. Ve čtvrtek také začaly hlavní koncerty v Lucerně - úvodní večer patřil tradičnímu jazzu, který předvedli Traditional Jazz Studio, Jazz Fidlers, OPSO a Classic Jazz Memorial, druhý páteční pak ctitelům moderního jazzu, které potěšili svým vystoupením Kvartet J. Krajníka, Volf Jazztet Michaela Kocába, Hulanovo Jazz Sanatorium, Nonet V. Kozla a Svobodovo Combo Pražského Big Bandu.

V sobotu 9. 4. to přišlo - Extempore (Neduha, Chadima, Mareš, Tomášek, Toman, Godhard-Zelinková) v Lucerně. Poprvé v sedmdesátých letech stály na jednom pódiu profi a amatérské soubory jako rovnocenní partneři. "Extemporeovská" rocková operetka "Milá 4 viselců", podpořená brutální show divadelní skupiny Paskvil, publikum nadchla a vlastně pomohla zpopularizovat tehdejší pražskou amatérskou - alternativní - scénu mezi širší posluchačské spektrum. Byl to totiž moment, který přesvědčil pořadatele z Jazzové sekce, že tyto kapely mají svůj celkem silný hudební potencionál a jsou svěžím větrem mezi většinou jazzrockovými projekty. A že potřebují podobnou pomoc, jakou na začátku 70. let potřeboval jazz. Od tohoto momentu se pak snažila JS alternativní kapely na PJD stále více prosazovat.

Ten večer ještě vystoupili ve slavném sále Jazz Half Sextet Viktora Kotrubenka, Fousy Jiřího Jelínka, Chameleon Jana Hály a smích vyvolal Jiří Stivín & Co. svým happeningem Láhve plné alchymistů. "Pomocí zvláštní klaviatury ovládal žárovky umístěné na čelenkách asi dvacítky spoluhráčů. Ti měli v rukou vodou naladěné převážně pivní láhve a každý na tu svou vyloudil táhlý zvuk v okamžiku, kdy se mu na čele rozsvítilo." (Vladimír Kouřil, Jazzová sekce v čase a nečase). Publikum aplaoudovalo taktéž při vystoupení projektu nazvaném Nikomu ani moog ll., ve kterém se představila česká klávesová špička - Milan Svoboda, Michael Kocáb a Tomáš Víšek.

V sobotu se v rámci PJD uskutečnil ještě jeden kulturní zážitek - pod záštitou JS byl v kině Ponrepo promítnut kultovní americký film Easy Rider, který byl sice pro distribuci kdysi zakoupen, ale jelikož ho bolševičtí kulturlégři shledali ideově závadným, válel se tak pět let kdesi ve skladu na Barrandově. Obležené kino pak asi poprvé zažilo, to, co se třeba děje na afrických fotbalových stadionech - tísnilo se v něm mnohem více lidí, než byla jeho stávající kapacita. Možná právě toto uvedení Easy Rider filmu pomohlo v tom, že od té doby se občas promítal v klubových kinech.

Nedělní "Jazzrocková" dílna představila staré známé - semelkovskou Bohemii s baskytaristou Kulhánkem a kytaristou Pavlíčkem, Klapkův Mahagon a přestavěné Mišíkovo Etc…, dále si zahrálo například duo Viklický-Andršt.

Zajímavým "opilecko-uměleckým" aktem se během Dnů staly společné muzikantské sessiony v R-klubu (dnes Vagon) na Národní třídě, o nichž mnozí z návštěvníků, aniž by to díky alkoholu měli podloženo stoprocentním vnímáním, dodnes tvrdí, že byly z celých PJD to nejlepší. Na improvizovaném pódiu tak spolu jamovali třeba Neduha, Mišík, Kocáb, Svoboda a další. Existuje názor, že skutečně pravdivé svědectví o těchto divokých nocích už ale asi zřejmě nikdo nikdy nepodá…

A ještě jeden údaj nakonec – organizátoři spočítali, že během týdne navštívilo PJD téměř 15.000 návštěvníků.

6. PJD (1978)

6. PJD se konaly až o více než rok později v květnu 1978. Téměř desetidenní maratón pak byl pro jeho pořadatele asi nejvíce vyčerpávající akcí vůbec. Úterý (16. 5.) bylo v Divadle hudby věnováno přednáškám o nových směrech ve výtvarném umění (K. Srp Jr.), filosofie (P. Rezek), pouštěla se ukázka z Glassovy opery "Einstein On The Beach". V sále Elektrických podniků v Holešovicích zase jazzovali a rockovali amatéři. Jmenovitě to byly soubory Katharsis, Loď (mj. J. Freiburg - vib, J. Charypar - lg), Jazz tělo, art rockový Aqualung (přejmenovaný B-Team) a také skupina Čtyři, v jejímž středu hrál piano nadějný teenager Vladimír Štancl. To, jak později se svým talentem naložil, vyznívá i z jeho uměleckého jména, jež používal v 80. letech - Michal David.

Úterní večer pak ještě oživil bluesový Jazz Prask Rock (kytaristé Roškaňuk a Charypar), tancem ozdobilo Experimentální studio Franka Towena a publikum koulet očima donutilo naprosto šílené seskupení Žabí hlen, které muselo být na plakátech uvedeno jakožto Žába. Předvedlo neuvěřitelnou zvukovou změť a tříšť, která stála na samotném okraji hudebního útesu.

O den později na tomtéž místě amatérská přehlídka pokračovala. Poprvé se představilo netradiční "psychedelic-folkové" seskupení okolo Lesíka Hajdovského, nazvané F.O.K. se svou suitou "Sen zdravého dítětě v krizi", "art-jazzový" Synt Art Jazz, dále Introvičovy Bluesberry z Hanspaulky a vynikající Švehlík (Richter, Hajdovský, Fidler, Křečan), který naštval pořadatele z JS tím, že přešvihl délku svého vystoupení, ale protože byl diváky oceněn jako nejlepší kapela, museli ho organizátoři chtě něchtě nominovat na slavnostní koncert do pražské Lucerny. Na pódia se po dvouleté pauze vrátila také jazz-rocková Expanze (Plech-Novotný, Markovič, Hrubeš, Šimáček, Vávrová), jež naopak vyvolala největší ohlas u pořadatelů a jazzrockových publicistů, kteří ji pochopitelně nominovali do Lucerny za svůj "ouřad". S podobnou hudbou jako Expanze se představila i plzeňská Elegie bratří Rajtmajerů.

Ve čtvrtek se v Lucerně představili tradiční hosté PJD společně s amatérským vítězem ankety publicistů, Expanzí. Takže diváci mohli postupně vidět JOČR Kamila Hály, Big Band V. Kozla, OPSO, Volf Jazztet (Kocáb), Kvartet Milana Svobody a samozřejmě Expanzi. Ač kritika večer pochválila (hlavně JOČR), stala se věc, která pořadatele nepříjemně překvapila - Lucerna byla poloprázdná.

Pátek 19.5. se opět zapsal do dějin tuzemského bigbítu - "Zub" Vlček v Divadle hudby ve své přednášce "Punk rock" poprvé oficiálně představil světovou punkovou scénu a její hlavní představitele. Vladimírt Kouřil o tom píše v knize Jazzová sekce v čase a nečase: "K pořadu vychází patnáctistránkový sešitek s Vlčkovým seznamovacím textem o punku. Začíná slovy: ´Pánové, jestli jste to dodnes nepochopili a platí to nejméně čtvrt století, tak rock and roll je jen tehdy pořádnou muzikou ve všech svých odrůdách, když za ním stojí rebel.´ Rebel samozřejmě těžjo může budovat socialistickou společnost, takže pokud se někde o punku něco objeví, tak jsou použita tradičně stejná slova o ´projevu bezvýchodnosti mladých lidí v kapitalistické společnosti´. Případně v ´zahnívající´. Jazzová sekce nemohla ovšem pominout nový silný hudební proud - jen v Británii se v něm zrodilo v prvních letech na dva tisíce skupin -, byť by byl označován za primitivní či úpadkový."

V Lucerně se toho dne jazzovalo, rockově rámusilo i etnicky probublávalo a meditativně ulétávalo, což Vlček ve zpravodaji shrnul do věty "Prostě od Altamiry po elektronickou hudbu". Z jazzových či jazzrockových part se představili brněnské Spektrum O. Lubicha a G. Kočího (neplést si s kralovéhradeckou skupinou téhož jména - poz. autora), Tlön a Horký dech Jany Koubkové. S progresivním a drsným hard rockem se představil Švehlík, vítěz středeční ankety diváků, máničkami nadšeně aplaudován. Jakýmsi průchodem mezi rockem, folkem a etnickou hudbou bylo vystoupení Amalgamu Vlasty Marka, ve kterém si zahrála téměř celá sestava Švehlíku a hostující indický tablista Mohan Lal. Dodnes se tvrdí, že Richterovo kytarové sólo v rámci této performance patří k tomu nejlepšímu, co na tento nástroj u nás bylo kdy zahráno. Na Amalgam pak svoji etnickou hudbou navázalo polské akustické kvarteto Ossian. Bohužel publikum uchváceno rámusem Švehlíku a vesmírem Amalgamu se na jeho koncert už nestačilo dostatečně soustředit.

V sobotu 20.5. se zahájilo šokem - pořadem "4P pro Ena", koncertem pro čtyři klavíry teamu okolo klávesisty C&K Vocalu Lubora Šonky, pro nepřipravené publikum zcela nestravitelnou záležitostí. Due Boemi di Praga pak předvedli skladbu V. Kučery "Tabu", inspirovanou zakázanými rytmickými signály, které je možno v džungli použít jen ve výjimečných situacích. Jiří Stivín nejprve improvizoval na zvuky z přednatočených pásků, poté se představil v duu s kytaristou Rudlofem Daškem. Na kytaru, potažmo kytarová sóla, měli účastníci těchto PJD vůbec štěstí. Jedno z těch, označených stejně jako Richterovo, předvedl v novém pořadu skupiny Extempore "Dům č.p. 112/34" jeho kytarista Jiří Mareš.

V rámci tohoto projektu došlo ještě k další zajímavosti - propojení profesionálů a amatérů. Extempore totiž na pódiu vokálně doprovodila skupina C&K Vocal. Zajímavý poznatek z těchto PJD napsal do Zpravodaje publicista (dnes slavný astrolog) Pavel Turnovský: "Extempore, Švehlík, Amalgam, F.O.K. a možná i další, o nichž asi nevíme, si mohou dovolit přepych avantgardnosti, protože jejich členové rezignovali na finanční efekt svých občasných koncertů. Již před léty, kdy ještě neměl s hudbou nic společného, si to uvědomil dnešní vedoucí skupiny Amalgam Vlasta Marek. Amatérismus se mu stal podmínkou, bez níž by nemohl uskutečnit své projekty." Tato slova lze dnes, v době proslulé komerčními ataky, tlačícími umělce pouze do "úspěšných" projektů, jen potvrdit.

Neděle pak byla věnována tradiční, již páté Jazzrockové dílně. Asi největší úspěch měli opět Mišíkovy Etc…, zajímavý byl i C&K Vocal se svým pořadem "Čas her". Dále se ještě představili CH.A.S.A., Combo FH a mizerná východoněmecká skupina Fusion. Lucerna nebyla zcela zaplněna a Vlček nazval svou recenzi na tento koncert "…aneb konec jazz-rocku v Čechách".

Následující dva dny si vzali pod svou patronaci spolupořadatelé z Kulturního domu města Prahy a svazáckého Klubu mladých turistů, kteří pod taktovkou Roberta Radosty zorganizovali koncerty v Malostranské besedě a v sále Městské knihovny. Jednalo se o vystoupení Dixielandu pražských aviatiků (pianista M. Procházka) a Pražského Big Bandu M. Svobody, v jehož rámci představil Michael Kocáb svůj ještě jazz-rockový kvintet Pražský výběr.

Ve středu se opět chopili pořadatelství lidé z Jazzové sekce a na pódiu Lucerny se předvedli Jazz Fragment & Jana Koubková, pianista Karel Růžička, duo Déczi (tp) - Dvořák (g), Nouzové přistání Michaela Kocába, což byla podivná fúze vážné hudby a jazzu, dále art rocková Bohemia Jana Kubíka, ovšem už bez Semelky, a potom jazzový Hemenex. Nejmasivnější PJD skončily…

7. PJD (1978)

7. PJD, které se konaly v říjnu 1978, měly už poněkud úspornější obsazení a také jejich délka se vešla pouze do čtyř dnů. Jazzová sekce cítila, že Dny je potřeba dělat pohodověji, s omezením psychických stresů a také začínala mít problémy s pronajímáním objektů. Navíc nebylo téměř koho pozvat - jak amatérské tak profesionální kapely se rozpadaly, přeskupovaly, prožívaly své tvůrčí i osobní krize. Nově určený boss Extempore Chadima dlel na vojně, Švehlíkovci měli od JS za to, že na jaře přešvihli čas svého koncertu, zákaz. Jazzrock jako takový prakticky končil, jazz se potýkal s odlivem diváků, v republice vládly jalový "dietl-rock" Katapultu, ostrý schelingerovský hard rock Skupiny Fr. Ringo Čecha, jenž byl sám celkem podivnou persónou našeho hudebního byznysu, vrbovský art rock Blue Effectu, na diskotékách vystřídalo normální bigbít "disco" ála Bee Gees nebo Boney M atd. Punk v plenkách, Pastici v ghettu.

Nakonec se v tom málu přece jen objevily osobnosti, které PJD ozdobily. V rámci amatérské scény v Radiopaláci (sobota 7. 10.) to byli ze starých známých například F.O.K. Lesíka Hajdovského, kteří se představili novými písněmi z jejich programu "Sny zdravého dítěte v krizi", free jazzové duo Durman & Posejpal, Janotův a Nohův folkový Pentagram a hanspaulští Bluesberry. Tyto party se jakožto vítězové představili ještě na večerním koncertu. V základním kole ještě vystoupili Jazz těla, Synth Art Jazz, písničkář Michal Vích, teenagerská rocková parta 0,5 l, šumní hlukotvůrci Žabí hlen (pořadatelé dali opět na plakáty raději alternativní název Žába), Amalgam coby duo Marek & Mazánek. Kromě vítězů se večer ještě objevil rockový orchestr se smyčci nazvaný Ka-Fu a na závěr coby host vystoupil čím dal známější Classic Rock´n´roll Band Josefa Pilaře (v minulosti působící jako The Old Teenagers).

Nedělní dopoledne bylo určeno přednášce Petra Rezka o Johnu Cageovi, odpoledne a večer pak v Lucerně proběhly dva bloky Jazzrockové dílny. V těch se dvakrát představil M. Kocáb se svým projektem Nouzové přistání, který hudební kritici Rejžek s Vlčkem označili jako Nouzový úlet a vysmáli se mu. Publikum reagovalo příznivě na Expanzi a na jazzrockový Impuls. Velkým překvapením byla divoká fúze dechového sexteta s čtvernou rytmickou sekcí, baskytarou, kytarou a elektrickým pianem, s názvem Congomerát, což bylo příležitostné seskupení okolo pianisty Jana Hály. Ohlas také vzbudilo duo Koubková & Hrášek a jazzový komik Jiří Stivín, který rozesesadil kolem dlohého stolu velkou skupinu hráčů na různá pískátka a společně s nimi improvizoval. Premiérově vystoupilo coby headliner nově přestavěné Jazz Q Martina Kratochvíla se zpěvákem Marsyas Oskarem Petrem.

V pondělí pak Lucernu ovládl dramaturgický mišmaš - v rámci posledního večera PJD vystoupily Swing Kvartet V. Klusáka, Hulanovo Jazz Sanatorium, "jazzdadaistický" Kotrubenkův Jazz Half Sextet a po duu Viklický & Andršt i jako hlavní kapela jazzrockový Energit. "Sedmičky" tedy lze označit jakožto Dny víceméně prosté, a i když hudebně zajímavé, přesto spíše vyvolávající pocit onoho pověstného ticha před bouří.

8. PJD (1979)

8. PJD, konající se v květnu 1979, se dramaturgicky pozměnily. Bylo na čase - moc posluchačů by vzhledem k tomu, co se dělo ve světě a zasahovalo i k nám, večer nazvaný "Jazzrocková dílna" nenalákal. Takže po čtyřech letech byl tento dosud osvědčený pořad zrušen. A tradiční jazz na tom byl s diváckým zájmem ještě hůře, tudíž jeho večer potkalo to samé co Jazzrockovou dílnu. Dny začaly propagační jízdou Klikarovy kapely, jež naložena na valník projížděla centrem Prahy a hudbou zvala všechny kolemjdoucí na pětidenní koncertní maratón.

První den (středa 23. 5.) se v Janáčkově síni představily dva soubory - JOČR pod vedením Kamila Hály a Décziho Jazz Cellula. Druhý den si pak v Lucerně zopakoval svůj koncert JOČR, předvedl se i Pražský Big Band Milana Svobody a svým jazz rockem s prvky latiny nadchla publikum i Expanze Michala Pavlíčka. Kaňkou na povedeném hudebním večeru bylo špatné nazvučení všech tří veličin.

Pátek byl velice silným dnem. Nejprve se v Divadle hudby představil v samostatném koncertu švýcarský bubeník a perkusista Pierre Favre. Celá scéna byla zastavěna obrovskou soustavou bubnů, bubínků, gongů, činelů a cinkátek, na které Favre předvedl dlouhé sólo, přičemž jako jednu z bicích jednotek použil i své tělo. Opravdový hudební běs ale propukl až večer v Lucerně. Po úvodním vystoupení Kvartetu M. Svobody, uvedl jazzový tatík Karel Velebný dvojici, kterou kdyby slyšel někdy předtím, nejspíše by prchl v bezmezné hrůze. Na scéně se totiž objevilo úderné duo Frith & Cutler z britských Art Bears, jedné z ústředních kapel hnutí Rock In Opposition.

To, co kytarista Fred Frith s bubeníkem Chrisem Cutlerem předvedli hraničilo s naprostým hlukovým šílenstvím. Hudební publicista Vladimír Kouřil o tomto koncertu píše v knize Jazzová sekce v čase i nečase: "Rejžkovy komentátorské otázky v sobotním programu zněly: ´Co to bylo? Fata Morgana? Šílenství? Antihudba? Metajazz?´ Bylo to naše první setkání s improvizacemi, které vznikají mimo hranice free jazzu i artificiální aleatoriky - s využíváním prvků náhody, hlukové hudby a elektronického běsnění. Dnes už toto skutečně svobodné zacházení se ´zvukovými možnostmi´ které nabízejí nástroje, elektronika a akustika prostředí, patří k běžným praktikám veškeré hudby. Tehdy, v roce 1979, řečeno s Rejžkem, nad jejich výkonem ztuhl v sále nejeden Lot s přítelkyní." I samotné publikum se po této smršti rozdělilo na dva nesmiřitelné tábory. Nic mezi tím - buď absolutní nadšení nebo absolutní zhnusení. Závěrečný koncert pak patřil Mišíkovým Etc…, kteří nabuzeni kontroverzními anglány, předvedli jeden z nejlepších výkonů v celé své kariéře.

Koncerty amatérské scény se přesunuly do nových prostor - do sportovní haly na Folimance. Tam ráno v sobotu 26. 5. vystoupili Vyamhum Quas Group hanspaulského kytaristy K. Ešpandra, slovenský folkjazzový písničkář Peter Kizák, akustické trio Svíce basisty J. Koláška a hanspaulští lidoví bluesmani Bluesberry. Tím nejlepším, co na ranní přehlídce hrálo, byl starý známý Švehlík - pořadatelé JS se uvolili kapelu nakonec pozvat. Odpoledne patřila přehlídka skupině 0,3 l (bývalí 0,5 l), kolínskému Extraktu J. Šantrůčka se scatující Mirkou Neckářovou, folkaři Oldřichu Janotovi, dívčímu perkusionistickému triu Slzy a jak jinak běsmenům ze Žabího hlenu. Představilo se i trio R.C., složené z kytaristů V. Tomka a J. Kolmana a houslisty M. Valenty, a dechová jazzárna z Karlových Varů, Brigáda bratří Pelců.

A večer opět do Lucerny na prý údajně historicky nejlepší koncert F.O.K., které vlastně tvořili všichni členové Švehlíku a obě Hajdovskému blízké ženy, jeho manželka Mirka a sestra Kateřina. "Prolínání akustického a až tvrdě elektrického zvuku, středomořská a orientální melodika, ozvěny sanfranciské psychedelie," napsal o nich v knize Jazzová sekce v čase a nečase Vladimír Kouřil. Pak nastoupil Kocáb se svým Nouzovým úletem (pojmenoval projekt dle předchozího výsměšného článku pánů Rejžka a Vlčka, ale doplatil na špatné nazvučení. Pak opět nastoupili běsotvůrci Frith s Cutlerem, ovšem tentokrát už jako kapela Art Bears i s vokalistkou Dagmar Krause. Vynikající koncert s vynikající prací anglické zvukařky, která naším "mistrům zvuku" dala jasně na frak. Levicově založeného Cutlera pak naštvalo, že po jejich "anti-imperialistickém" rocku, na pódium Lucerny nastoupil Classic Rock´n´roll Band a začal od podlahy sypat do lidí americké rokenroly, což podle Brita bylo "opium a dudlík".

Nedělní Folimanka představila čerstvě novou formaci Ondřeje Hejmy a Ivana Hlase - bluesrockový Žlutý pes, poté se zajímavým akusticko-jazzově-rockovým rytmickým třeštěním vystoupila trojice Bellmann-Němec-Podobský pod podivným ale poetickým názvem Jablkoň. Dále se představil karlovarský jazzrock Modul a trio Amalgam, které tentokrát tvořili Marek, Mazánek a Valenta. Poté následovala česká odpověď na Art Bears a všechny jiné ulítlé formy alternativní hudby - Křečanovo sdružení Kilhets.

V Lucerně toho večera perlili klávesové duo Kocáb - Víšek, poté Švýcar Pierre Favre, k němuž se v půlce jeho vystoupení přidal náš veselý dechař Stivín. Samostatný koncert měl také kytarista Rudolf Dašek. Večer se pak organizátoři a muzikanti sešli na parníku Děvín aby oslavili úspěšné a hudebně nadmíru zajímavé Dny. Tam vyhrávali nejenom Bluesberry a Jana Koubková, ale vystoupili i Extempore, kteří se vzpamatovávali z mocenských ataků případu Libouchec, jenž zavinil a způsobil to, že na PJD měl zakázáno hrát.

Celkově "osmičky" vyzněly po hudební stránce nadmíru přesvědčivě, a jestliže se o předchozích PJD hovořilo jako o tichu před bouří, na těchto Dnech byla hudební nebesa roztržena a divoce zahrozila hromy a blesky. Čeští alternativci byli poprvé konfrontováni s tím, co se za alternativu pokládá v Británii a začali se zajímat o hnutí Rock In Opposition. Kapely tohoto okruhu pak za přispění jejich propagátora "Zuba" Vlčka velmi silně ovlivnily český underground 80. let.

9. PJD (1979)

Na 9. PJD (listopad 1979) měla započatá bouře pokračovat a stalo se, i když pršelo z úplně jiných mraků. Přestože listopadová přehlídka na první pohled vypadala velice skromně - vešla se do pouhých tří dnů - dělo se toho mnoho. První věcí, která stála za povšimnutí, byla skutečnost, že JS povolila stavidla a dala šanci mladým amatérským rockovým kapelám. Poprvé od založení Dnů zde byli v převaze rockeři a nikoliv jazzmani. A poprvé se také objevilo něco, co zavánělo konfrontací nikoliv jen hudební - ostře formulovaný manifest.

Byl jím Vlčkův text "Úkoly české alternativní hudby". Jednalo se o dvacet jedna tezí, které se nějakým způsobem snažily vymezit prostor, ve kterém by se amatérští hudebníci provozující (rockovou) hudbu měli pohybovat. Na svoji dobu to bylo celkem ostré kulturně-politické prohlášení, a přestože s některými tezemi by šlo celkem snadno polemizovat (např. protiřečení si v bodech 3. a 5. - viz "Úkoly české alternativní hudby), vydat tento provokativní text oficiálně byla od JS docela odvaha. Přesto jeho přijetí bylo rozpačité. Hudebník Mikoláš Chadima píše v knize Alternativa: "S většinou těch bodů jsem souhlasil. Ale! Do hlavy se mi vtírala neodbytná myšlenka: Není zbytečné vyřvávat takhle nahlas to, co většina lidí, kteří se kolem alternativní rockové muziky motají, dobře ví? Neuškodí to spíš věci než naopak? Vždyť je to v podstatě veřejná výzva k boji proti tomu, co si pod slovem kultura představují mocenské složky našeho socialisticky realistického státu! Tohle nám přece Oni jen tak nedarujou!"

Kouřil tato slova potvrzuje v knize Jazzová sekce v čase i nečase: "Dnes je zřejmé, že průběh těchto Dnů včetně zveřejnění Úkolů české alternativní hudby znamenal setkání s onou pomyslnou hranicí, od níž už státní idelogie nehodlala ustoupit ani o píď. Proto již nebyly povoleny žádné Pražské jazzové dny…"

Problémů od minulých PJD přibylo i jinde. Ochota pražského inspektorátu kultury i dalších kulturních institucí povolovat tyto koncerty postupně tuhla hluboko pod bod mrazu. Po dlouhé době Jazzové sekci nebyly dány k dispozici například prostory pražské Lucerny, takže "hlavním" sálem se stala tělocvična na Folimance. Tam navíc MV umístilo sledovací kamery a všude se to zelenalo uniformovanými příslušníky a šedalo estébáky v civilu. Okolo zaparkovaná policejní auta a přistavené antony - prostě se jen čekalo na jakoukoli záminku, aby se mohlo rozpoutat peklo.

Ale k programu: V pátek 2. 11. byl nejprve v Divadle hudby uveden průřez minimalistickou operou "Einstein On The Beach" Phila Glasse. Večer se konaly dva koncerty - oficiální a neoficiální. V Radiopaláci se představili pouze tradicionalisté - Jazz Fidlers, Steamboat Stompers, Metropolitan Jazz Band a slepý klavírista Jaroslav Kos. Ten neplakátovaný večer se konal v karlínském sále U Zábranských a Extempore v něm vlastně načerno (kapela neprošla tzv. povolovacím řízením) předvedlo svůj nový pořad "Velkoměsto". To pravé "fízlácké" drama ale skupinu čekalo o den později v prostoru na Folimance, kde skupinu Jazzová sekce chtěla uvést i přes přísný zákaz.

Sobota 3. 11. pak byla nejsilnějším dnem Dnů. Hned v dopoledním koncertě se představila teenagerská punková Energie G, jazzově akustická Svíce, a experimentální trio Omnibus Jaroslava Zajpta a Milana Kotta. Po něm vystoupila Relaxace (Mazánek, Matoušek, Babuljak), snažící se o fúzi staré evropské hudby, folklóru a hudby indické. Po roce a půl se na Dnech také objevila plzeňská jazz-rocková Elegie. A závěr ranního koncertu obstarali kluci, chodící snad ještě na základku - Psí vojáci, kteří pod vedením klavíristy a zpěváka Filipa Topola předvedli několik skladeb s texty jeho bratra Jáchyma. Úvod odpoledního koncertu patřil na Folimance Žabímu hlenu, do jehož středu se členům skupiny podařilo vpašovat i "plastika" Vráťu Brabence. Poté se představil písničkář Jakub Noha a po něm kapela Jazz-Wa pianisty J. Andrase a bubeníka J. Blažka.

Dále vystoupil MO České Budějovice, třináctičlenný big band pod vedením kytaristy J. Klimeše. Další bývalý "plastik" kytarista Jiří Števich se představil v čele jam sessionového tělesa Amitabha a pak nastalo druhé punkové peklo - asi největší ohlas vyvolalo vystoupení divokého tria Zikkurat (Křivka, Čok, Havrda), kterému nezbyl čas předvést svoje jazz-rockové improvizace a tak naštvaní teenageři začali (vlastně z nouze) hustit do přítomných mániček naučené covery od Sex Pistols či Damned do nichž vložili i jednu vlastní punkovku "Disco 2000". Od tohoto koncertu o Zikkurat všichni hovořili jako o punkové kapele, i když její postata ležela trochu někde jinde.

Večer přítomnost policejních složek ještě více zhoustla - chystaly se najít a zajistit členy nepovolené skupiny Extempore. V této mrazivé atmosféře nastoupil Švehlík - osvědčená první liga naší alternativy a odehrál vynikající koncert. Po nich pak kytarová konkláva českých jazzmanů Dašek - Fišer - Andršt. V tu chvíli se objevili v civilu oblečení příslušníci StB na sále a jejich uniformovaní kolegové z vnitra - esenbáci - začali s prohlídkou šaten. Vzápětí z jedné z nich vlétlo na scénu Extempore a svůj koncert odehrálo. "…Oknem jsem koukal ven z haly. Jedno policejní auto vedle druhýho. Pocit obležení byl naprosto oprávněný. Hustá atmosféra strachu. A uprostřed toho se konal koncert rockové hudby. Jakoby v jiném světě." (Mikoláš Chadima, Alternativa).

Ono mrazivé napětí pak vybuchlo ve vzájemnou nevraživost mezi kapelou a publikem při vystoupení skupiny Kilhets. Ani hudebníci ani publikum na sebe nebrali servítky. Diváci na kapelu řvali a posílali ji někam, na oplátku do nich Kilhets hustili surové apokalyptické free. A pak byl konec. Slovy Marka Twaina "zazněl nesmělý pokus o potlesk, ale zemřel mlád". Raději domů z té fízlácké okupace.

Neděle 4. 11. opět začala ráno na Folimance. Zahajovala partička konzervatoristů Jazz Mary s bubeníkem M. Rychtou, která předvedla cosi jako mírně jazz-rockovou "zappárnu". Po ní opět rozcinkal, rozzvonil a rozbrnkal svoji rytmickou show akustický Jablkoň, následní trutnovští Cui Bono pak zahráli opět cosi jako jazzrock. Pod tajemnými iniciály T.V. pak šlo poznat klávesistu Tomáše Víška, a pak konečně někdo také rozesmál strnulé publikum - to si hanspaulská trojka Hejma-Hlas-Fikejz pod názvem Ventyl Brothers udělala legraci ze svého kolegy v hudbě a pivu, kapelníka Bluesberry Petra Introviče, když ho představila ve své suitě "Tragická dovolená Emana Ventyla". A po nich se opět rozezvučel teenagerský punk - mladá Antitma 16 měla ve svém středu kytaristu K. Jančáka, který se proslavil bezmála o deset let později coby člen Michael´s Uncĺe a Půlnoci. Večerní Folimanka pak představila obvyklé účastníky Dnů - Emila Viklického, duo Milan Svoboda & Michal Gera, Jazz Fragment a nakonec i JIřího Stivína.

A tak skončily "devítky", jakožto předzvěst nástupu nové vlny a punku, ale i jako předzvěst neustále se zvětšující koule problémů a průšvihů, jež na začátku osmdesátých let svým objemem naroste do neforemných rozměrů.

Dny nekonané

10. PJD, které měly proběhnout v září 1980 se už nekonaly. Počítalo se na nich s domácí ale hlavně se zahraniční špičkou alternativní hudby (Art Bears, Art Zoyd, This Heat, Etron Fou Leloublan), nicméně Moc si moc dobře pamatovala, co se dělo minulý rok a hodlala PJD zastavit jakýmkoliv způsobem. Což se jí nakonec podařilo. Tak dlouho úřady mlžily, dohadovaly se, posouvaly lhůtu k vyřízení žádostí o povolení, až sami členové JS zjistili, že PJD prostě do stanoveného termínu zorganizovat nestihnou.

11. PJD naplánovala Jazzová sekce na velikonoce 1982, jenomže to už se mezitím inspektorem pražské kultury stal příslušník StB František Trojan, který z vlastní iniciativy sestavil seznam zakázaných pražských kapel. A protože spousta z těchto kapel byla předtím přímými účastníky Dnů, došlo členům JS, že přejít přes tohoto "potvora" českého rocku bude nesmírně těžké. Bolševik Jazzovou sekci pro její silnou nezávislost na něm nenáviděl a hledal jakoukoli možnost se ji zbavit. Mašinérie úřadů pod vedením kapitána Trojana nakonec oficiálně zvítězila, ale přesto se podařilo uspořádat několik utajených ilegálních koncertů, jimž vévodilo vystoupení This Heat v klubu Na chmelnici. A samotného Trojana toto Pyrrhovo vítězství také zahubilo. Během hádek s pořadateli se před pražskou Lucernou omylem prokázal nikoliv legitimací magistrátu, ale průkazem, ve kterém stálo, že je důstojníkem StB. Během pár dnů o tom hovořily všechny zahraniční rozhlasové "štvavé" stanice, a on byl odsunut na bezvýznamný post v kterémsi pražském obvodu.

Nicméně s PJD už byl konec. A pomalu se chystalo i zaříznutí samotné Jazzové sekce.

Resumé

PJD znamenaly v letech 1977 - 79 pro mnohé soubory tuzemské alternativní scény jedinou možnost jak se představit širšímu publiku. Hudebníci na nich získávali sebevědomí, četnost Dnů je nutila stále přicházet s něčím novým, mohli si poslechnout své kamarády (a nekamarády) od konkurence, seznámit se i s mimohudebními projekty jiných tvůrců. A v omezené míře také konfrontovat svoji představu alternativní hudby s představou zahraničních umělců. Karel Srp říká v seriálu Bigbít: „Muzikanti přicházeli s novými a novými experimenty, ať už hudebními nebo textovými, docházelo tu k propojení divadla a hudby, hrál se folk, jazz, rock, punk atd. Na PJD se tak objevily i pantomimické skupiny, dělaly se přednášky o akčním umění, filosofické přednášky, prostě se tam začaly objevovat věci, které nebyly běžné. A nálada v publiku? Byla to taková atmosféra spiknutí.“ Tato "atmosféra spiknutí" v zákulisí ale příliš neplatila - mezi jazzmany a rockery se to neustále blýskalo, vzájemná nevraživost byla hodně silná.

Nicméně můžeme říci, že přesto všechno tu probíhalo něco, co v 70. letech nemělo obdoby. Něco, co zavánělo svobodou. Každý den se tu tiskly nové a nové zpravodaje PJD a materiály, v kterých se psalo to, co by jinde nemohlo ani náhodou vyjít. Navíc se Jazzová sekce jako pořadatel nebála riskovat, protože koncerty některých kapel, které neměly tzv. „oprávnění vystupovat“, vlastně probíhaly na černo.

A když v té době něco přitahovalo velký počet lidí a zároveň to bylo pro bolševické pohlaváry nesrozumitelné (což nedalo moc velkou práci), režim se okamžitě cítil ohrožen. Jak již bylo řečeno, 10. PJD v r. 1980 byly preventivně zrušeny a činnost Jazzové sekce začala být sledována ze strany Moci s větší ostražitostí.

Pozn.: autor by rád poděkoval hudebnímu publicistovi a členovi Jazzové sekce Vladimíru Kouřilovi z jehož knihy Jazzová sekce v čase i nečase při psaní této stati vycházel.