Bolševikovi samozřejmě dost dlouho trvalo, než v punkerech začal větřit nějaké větší nebezpečí. Na přelomu 70. a 80. let se jich u nás pohybovalo jen pár desítek a režim se navíc koncentroval na likvidaci undergroundových aktivit spojených s Plastiky, DG 307 a s nimi sympatizujícími folkovými písničkáři. Když se mu androš podařilo takřka rozprášit (věznění, donucení k emigraci, neustálé persekuce), zaměřil se na tzv. pražskou alternativní scénu a soubory typu Extempore, Švehlík, potažmo Jazzovou sekci, která na svých koncertech tyto kapely zprostředkovávala.
Většina těchto umělců nosila dlouhé vlasy, provozovala divnou nesrozumitelnou hudbu, chovala se značně nekonvenčně a v rámci možností i svobodně - což pro Moc pochopitelně představovalo jisté ohrožení. Punkové pro ni byli se svými krátkými sestřihy nezajímaví, navíc v těch úplných počátcích jejich vizáž nevynikala nějakou přehnanou extravagancí. Manažér teplických punkových kapel Petr Růžička dokonce v seriálu Bigbít říká, že jeho F.P.B. byli zpočátku chváleni za to, že nejsou máničky a vypadají jako "slušní hoši".
Situace se prudce změnila až nástupem nové vlny (1981-82), která dopomohla punk výrazněji zviditelnit. Zrodil se pražský klub Na Chmelnici, najednou se objevily soubory se směšnými názvy jako Jasná Páka, Dvouletá Fáma, ze zimního spánku se k životu probral doposud jazz rockový, po nabrání druhého dechu však jasně novovlnný Pražský výběr. Hudebníci začali vystupovat v podivných úborech, líčit se, hrát jednodušší a přímočařejší hudbu. Texty spadly z nadoblačných básnických metafor "vrbovského" typu do zemitých, krátkých a výstižných sloganů, které dýchaly ulicí, sídlištěm a generačním protestem. A byly velmi, velmi humorné. Jak napsal Vlček: „…Všichni pociťovali, že ve společnosti, která je bez smyslu pro humor a bez schopnosti dělat si legraci sama ze sebe, je smíchová forma a parodie tím nejlepším způsobem, který by jí pomohl k nápravě.“ Punk se v této konstelaci začal cítit jako ryba ve vodě.
Jenomže to už opět zapracovala všudypřítomná a vševidoucí Moc ("Big brother´s watching you") a na pevném "chrbátu" proslulé Trojanovské listiny zakázaných kapel, zahájila tažení proti nové vlně a punku, se záměrem kapely obou těchto žánrů zlikvidovat. Článek "Nová vlna se starým obsahem", který vyšel v bolševickém plátku Tribuna v březnu 1983, a následný rok útoků proti rockové hudbě vůbec, sice symbolicky ukončil trvání prvního období punku u nás, ale v žádném případě tento styl neodstranil. Punk dýchal v nejhlubším podzemí (kam beztak patřil) a jen čekal až si jeho první tuzemská generace odbude nutné zlo v podobě základní vojenské služby. Po určitém přeskupení sil udeřil ve druhé polovině osmdesátých let podruhé a s daleko větší intenzitou.
"Na punku muselo totiž tehdejší moci vadit úplně všechno - především se příliš nedařilo ho ´zkulturnit´ a cenzorsky upravit (tak jako např. heavy metal) do podoby vhodné pro bezproblémovou konzumaci socialistickou mládeží. Potíže nebyly jen s provokativním vzhledem jeho protagonistů a s tím, že hudba je to ještě míň stravitelná než metal, ale především s texty popisujícími, většinou se syrovou upřímností a bez složitých metafor, reálný život tady a teď. Punk byl vždycky hudbou lidí, kteří se cítili ze společnosti vyřazení, anebo do ní patřit nechtěli, byl a je to prostor, kde má každý možnost se vyjádřit, tvořit podle svého, bez ohledu na konvence a normy. Není třeba dodávat, že něco tak spontánního a autentického bylo pro režim přinejmenším podezřelé až nebezpečné," napsal o českém punku 80. let publicista F.F. ve své knize Kytary a řev. S tím nelze nic jiného než souhlasit.
