Snad možná z té všeobecné frustrace a deprese, z onoho neustálého života jakoby na hraně, kdy si člověk nebyl ničím jistý, ale i z drobných každodenních nepříjemností způsobovaných úřady, kulturními odbory, milicemi, esenbáky a kdoví čím ještě, se v polovině 80. let objevil v Praze nový trend.
V. Lindaur o tom hovoří v seriálu Bigbít: „V Praze bylo možné zaregistrovat takovou zcela novou tendenci. Pamatuji si na jeden rozhovor s Josefem Vondráškem, který říkal - už mám dost těch depresivních Hudeb Praha, Psích Vojáků a Garáže. Chci dělat radostnou veselou hudbu - a skutečně ji pak s kapelou Jižní Pól dělal. A když se právě pro tohle hledalo pojmenování, tak zcela logicky se v něm už neobjevovalo slovo ´rock´, ale říkalo se tomu ´nový pop´.“
Tento typ hudby jakoby na jedné straně chtěl bojovat proti oné všeobecné depresi, způsobené Mocí, nějakou proklamovanou radostí či bezstarostností, ale na druhé straně jakoby se s daným stavem věcí najednou chtěl smířit. Prostě „tak to je a nedá se s tím nic dělat, tak proč proti tomu neustále jít.“ Vojtěch Lindaur v seriálu Bigbít: „Na těhle kapelách bylo zvláštní to, že už nechtěly stát třeba proti médiím nebo proti establishmentu jako takovému, ony se skutečně chtěly do té televize dostat, ony chtěly natáčet desky, ony chtěly mít velké barevné plakáty, ony chtěly používat drahé světelné parky. Zkrátka chtěly být součástí tehdy ještě bohužel socialistického, ale přece jenom showbyznysu.“
U zkušených novovlnných matadorů (Žentour, Jižní pól, Dr. Max) bylo možné vzít tento obrat jakožto důsledek jejich jisté psychické vyčerpanosti, snahu o jakési „obrození“ ducha a své životní vitality. U mladší „bezproblémové“ generace teenagerů (Bossanova, Lucie) zase jako snahu o určitou hru na přirozenost - vždyť žijeme jen jednou a když už tu máme ten pitomý systém, tak proč z něj nezkusit něco vytřískat. A ještě se u toho pobavit.
Roman Holý (Bossanova) říká v seriálu Bigbít: „Všichni jsme studovali, neměli jsme žádný výrazný problémy, jeli jsme desky, jeli jsme filmy a strašně nás otravovali lidi, který něco řešili. To byli většinou starší kamarádi a my jsme si z nich dělali srandu a voni z nás, ale vzájemně jsme se tolerovali. Nicméně - chtěli jsme jít proti tomu androši, chtěli jsme bejt dobře voblečený a hrát veselou energickou funky muziku, úplně jinak než se to tenkrát dělalo.“
Takže jestliže pro ostatní pražské rockery, vyšlé z nové vlny a alternativní hudby, bylo jejich největší snahou prostě pravidelně koncertovat, pro tuto novou a vcelku agresivní ekipu bylo cílem dostat se do médií (rozhlas, televize, tisk) a na desky. Prostě vystřídat na postech idolů prefabrikované hvězdičky hudebních mafiánských skupin, vedených svými „kmotry“ Janečkem, Hannigem, Štaidlem a Vágnerem. A stvořit hudbu veselou, bezproblémovou, kvazi-generační, a hlavně pustitelnou na příslušných diskotékách, v rozhlase a televizi. Navíc měli „novopopaři“ vcelku dobrý příklad na Slovensku, kde starší i mladé pop-rockové hvězdy (Elán, Nagy, Tublatanka), obklopené silným manažérským zázemím, vyprodávaly stadióny a stávaly se slavnými v celé republice.
Michal Dvořák (Lucie) v seriálu Bigbít: „Říkali jsme tomu bigbít, i když dneska už samozřejmě víme, že to směřovalo do popu. Ale my jsme chtěli jít co nejvýš a pořád nahoru. Chtěli jsme prostě bejt ta slavná kapela, chtěli jsme, aby lidi o našich písničkách věděli, chtěli jsme hrát na koncertech a chtěli jsme bejt v televizi.“
Dostat se takzvaně nahoru se samozřejmě podařilo jen některým kapelám nového popu. S pevnou pozicí bossů naší populární hudby to sice nijak nezamávalo (ti měli média podchycena z mnoha stran), ale přece jenom si novopopaři vybojovali na trhu nějaký ten dílek z ono koláče úspěšnosti. Navíc si tím vytvořili i prostor do budoucna - právě z některých skupin nového popu (těch nejtalentovanějších) se rekrutovaly největší tuzemské popové hvězdy 90. let (Lucie, Ledecký, Holý). A svojí tehdejší snahu identifikovat se (a nepřímo se vlastně tak spolčit) s mašinérií bolševické kultury, někteří z umělců obhajují dodnes, jako například Janek Ledecký (Žentour) v seriálu Bigbít: „To prostě jenom tady vzniklo klima, že v momentě, když se něco líbí a je to úspěšný v nějakém masovějším měřítku, že je to jako nějak špatně, nebo že to tak nemá bejt.“
Ono v totalitním systému je hromada věcí, které by neměly bejt.
