(1986 – 1988 a 1990 - 1993)
Kytarista Pavel Richter po zániku poslední „švehlíkovské“ inkarnace Marno Union hrával asi rok a půl v minimalistickém triu Janota - Fidler - Richter. Kapela se vyžívala v dlouhých „glassovských“ plochách vybrnkávaných na kytaru, používala přednatočené pásky a smyčky. Mezitím ho oslovili jeho „malechovští“ kamarádi Č. Suška, M. Baumbruck, kteří v Praze provozovali multimediální (zejména výtvarně) divadlo Kolotoč. A tak Richter nejprve sám a poté společně s ex-členy Dvouleté Fámy kytaristou Janem Vikem a bubeníkem Zdeňkem Konopáskem pracoval na hudbě, která doprovázela výtvarníky při jejich experimentálních vystoupeních (Např. „Pocur“ 1983, „Bersidejsi“ 1984, „Kompot“ 1985). Udělal také hudbu k představení „Hobbit“, kterého zinscenoval se svoji divadelní skupinou Alfréd & spol. Ctibor Turba.
Mezitím si hrál doma s magnetofony a s přednatočenými páskami a v roce 1986 s tímto svým experimentem sám vystoupil na prvním Rockfestu. Jeho zvuková performance byla přijata rozpačitě, na čemž se podepsal velkou měrou místní erární zvukař, jenž do konce koncertu nepřišel na způsob, jak vlastně takovouto hudbu nazvučit. Na tom samém Rockfestu ale Richter také vystoupil jako host s brněnskou bigbítovou superskupinou Kolektiv(Bittová, Fajt, Václavek, Ostřanský, Kolšovský), s níž později odehrál i několik dalších koncertů a výrazně se podílel i na její první LP desce, kterou v únoru 1988 natočila, ovšem už pod novým názvem Dunaj.
V roce 1986 emigroval do Německa Luboš Fidler a zůstaly tu po něm jakési hrnce, které kdysi používal jako perkuse. Jeden z herců divadla Kolotoč Štěpán Pečírka, jemuž se Richterovy hudební experimenty s kytarou a pásky líbily a chtěl se jich také zúčastnit, navrhl Richterovi, že by ho na ony hrnce doprovázel. Jelikož ale nebyl instrumentálně příliš zdatný, Richter se rozhodl, že z oněch hrnců postaví nový nástroj, který by tak rozdíl mezi jeho a Pečírkovou instrumentální zručností setřel. A tak vznikl nástroj na počest Fidlera nazvaný „fidlerofon“, jakési podivuhodné sousoší tvořené rámem a soustavou různě ladících hrnců a remosek.
Postupně se k Richterovi (lg, tps) a Pečírkovi (fidlerofon) přidali i další hráči – kytarista Martin Bartoň, Jaroslav Kořán (perc, fidlerofon, je to ten z Paprsků ing. Garina?) a básník Ján Štolba (sax, zároveň KNS), ale sestava byla stále taková plovoucí, jedinými stálými hráči byli Richter a Pečírka, a to celé vlastně zatím ani nemělo název. K němu se kapela dobrala až před svým prvním veřejným vystoupením v Junior klubu Na chmelnici na podzim 1987. Tehdejší dramaturg J. Smrček nevěděl, jak vlastně seskupení na plakátech uvést, Richter mu tedy navrhl, že Pavel Richter & skupina. Nakonec se na nich objevilo Richter Band, což sice sám boss nesl celkem nelibě, ale už to tak zůstalo.
To, co Richter Band předváděl, popsal odborně v Gramorevui (1989) hudební publicista Saša Neuman: „Fidlerofon umožňuje vytvářet paličkami rytmicko-harmonické struktury, upomínající na indonéský gamelan či některé hudební postupy africké. K nepoznání změněné zvuky elektrofonických kytar, známé už třeba z Richterovy spolupráce s Janotou, dotvářejí původní hudební prostor, který těžko osloví posluchače rocku dechovkovitého typu, zato dobrovolníky zavede daleko a hluboko.“
Pavel Richter k tomuto prvnímu období RB dodává (2002): „Nejvíc jsme samozřejmě hráli Na Chmelnici, různě se to tak nějak plácalo, ta doba byla úplně příšerná, nicméně na tu Chmelnici lidi chodili. Těch koncertů ale moc nebylo, ono to ani nemělo ambice, aby se hodně hrálo, spíš to bylo určený pro takový domácí hraní.“
Někdy na přelomu let 1988-89 toto první období opět vyšumělo do ztracena, stejným způsobem jako Marno Union. Richter v té době skládal i pro film - v roce 1988 zazněla jeho hudba ve filmu Pražská pětka, (v části, v níž se představilo výtvarné divadlo Kolotoč), v roce 1989 dělal hudbu k filmu „Příběh ´88“ režisérky Zuzany Hojdové, o rok později k detektivce Jana Kubišty „Divoká svině“.
Richter Band se znovu rozjel až v roce 1990. Tehdy se Pavel opět sešel se Štěpánem Pečírkou a Jaroslavem Kořánem na jarním koncertě v Edenu. Poté se v kapele objevil perkusista Tonda Hlávka a začalo se znova hrát. Toto relativně šťastné období (doba tehdy alternativním projektům přála) skončilo někdy kolem roku 1992-93, a jelikož se znova rozhodlo o znovuobnovení skupiny Švehlík, Richter svůj „band“ rozpustil podruhé.
Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):
Audio:
Richter Band: „Tvorba 1986 – 1988“ (1988, v roce 1992 vyšlo na CD firmy Rachot-Béhemot)
Pavel Richter: „Richtig Music“ (tvorba 1976-2003, CD, Indies Rec. 2003)
