(1987 – dodnes) Příbram
Motto: „Hele, v první řadě si musíš uvědomit, že my se nepovažujeme za nějakou kapelu. My jsme PARTA.“ Bořek Řehoř (Rock & Pop, 1991)
Největším impulsem pro vznik tohoto souboru bylo vystupování příbramské novovlnné legendy Bon Pari. Na jejích zábavách se pozvolna začaly scházet skupinky prvních příbramských punků, aniž by tušili, že jednou spolu budou hrát. Zpěvák Bořek Řehoř konstatuje ve Vokně (1991): „Hele, stačí ti, že my sme chodili skoro rok po Příbrami a neznali jsme se? Myslím Kysela, Burgersteina a mě. Nosili jsme kabrhely, vocvokovaný saka a podobný krakoviny, ale neznali jsme se. Neznal jsem Pistole, prostě jsem nevěděl… Chtěl jsem bejt jenom jinej, úplně jinej, než ty vokolo…“
Hlavním cílem příbramských punkerů bylo podle Kysela prostě „nasírat“ lidi. Vytočit je a pobouřit. Už samotný název E!E je netradiční – každý ví, že výraz „ee“ je známý jako dětské citoslovce pro vyjádření něčeho ošklivého, smradlavého, nechutného.
E!E se dali dohromady z nudy a touhy „po ňáký srandě“ na podzim 1987 a to v čtyřčlenné sestavě: Robert „Kyseláč“ Kyselo (ds), Vilda (bg), Petr „Bakča“ Bakalerov (g, voc), Míra „Berger“ Burgerstein (acc, voc). Jako u většiny punkových kapel jim zvládání nástrojů dělalo potíže, vždyť v době vzniku z nich hrál alespoň trochu solidněji jen Bakča. Nicméně kapela na sobě hodně pracovala. Tehdy začaly vznikat první skladby jako „Stop disko“, „Naivní“, „Číro“, „Lochotín“ či „K. H. Borovský“. Koncertní premiéru si kapela odbyla v lednu 1988 v příbramské hospodě U Podařilů („Byl to úspěch. Lidi byli šokovaný a pak za náma furt chodili, jak to, že nejsme zavřený, a tak…“ R. Kyselo ve Vokně).
V roce 1988 odešli nejprve Vilda a pak i Berger na vojnu, takže bylo nutné opět doplnit sestavu. Zpěvákem a baskytaristou se stal Bořivoj „Bořek“ Řehoř, kamarád členů kapely, jenž se ale později rozhodl věnovat jen zpěvu, takže „tlustý dráty“ putovaly k Petru „Mottlíkovi“ Mottlovi, znuděnému mistru podniku Zetor, kde skupina zkoušela. Od té doby proběhlo v kapele mnoho různých zvratů, změn (dokonce vznikl i epizodní pobočný projekt Hilfe Schule, což byli vlastně E!E bez Bakči, když na kytaru hrál L. Havlík), nicméně personální jádro Kyselo, Bakša, Bořek, Mottl zůstávalo konstantní. Později (od podzimu 1989) tuto stabilní čtveřici doplnil ještě kytarista Láďa Havlík.
Skupina se prezentovala melodickým punkem stylu 77 s propracovanými vícehlasy. „Každej se tady snaží buď hrát strašně rychlej hardcore, nebo dělat ´umění´, ale melodickej rock´n´roll tady bude pořád“ (Bořek v Rock & Popu,1991). Je zajímavé, že hudba většinou vznikala až na texty, které ponejvíc donášel Kyselo. Ty se opětně zaobíraly klasickými punkovými náměty - většinou otázkami ze sociální oblasti, protiválečnou tématikou, nebo tím, co to vlastně znamená být punk apod. Například skladba „Skins“ reagovala na krátkodobé konvertování Hoška ke skinům, začátek dema „Obyčejní poserové“ natočeného v říjnu 1988, zase parafrázoval HNF a jejich program „Obyčejní hrdinové“, skladba „Lochotín“ se vracela k vystoupení německých punkerů Die Totenhosen na nechvalně proslulém festivalu „za mír“ v plzeňském Lochotíně. Samozřejmě, že v repertoáru „éé-ček“ se objevovaly i coververze od zavedených světových part jako např. 999 nebo Clash, ovšem opatřené českými texty.
E!E se „proslavili“ také svojí nadměrnou spotřebou alkoholických nápojů před vlastní produkcí, což je pasovalo do členství v elitní skupině chlastacích souborů jako byly např. podobně znějící Visací zámek nebo hudebně odlišné Tři Sestry nebo Našrot.
V devadesátých letech kapela zůstala u stejného modelu svých písniček a stala se jednou z nejoblíbenějších českých punkových skupin.
Co se zachovalo do r. 1989:
- Audio:
E!E: „Obyčejní poserové“ (1988)
E!E : „Live na Deltě“ (1989)
