(1981 - 1983) Praha
Soubor Jasná Páka byl pravděpodobně největším objevem čs. klubové scény na začátku 80. let. Jeho pestrá směsice pub-rocku, punku okořeněného prvky nové vlny (oblečení, někdy pomalované obličeje) skloubená se starým rhythm & blues a neotřelým, syrovým písničkářstvím soubor už od počátku stavěla do pozice jakýchsi novovlnných předáků.
Jeho kořeny musíme hledat na dvou frontách. Mladičký teenager, bubeník David Koller se někdy kolem pětasedmdesátého roku v učení na ČKD (obor elektromechanik) seznámil s o něco starším kytaristou Bohoušem Zatloukalem a ihned spolu založili bezejmennou kapelu. S repertoárem Katapultu, proloženým vlastními, hlavně Zatloukalovými skladbičkami se asi rok potáceli mezi zkušebnou a občasnými koncerty, které většinou pořádalo samo učiliště. Největším úspěchem pak bylo vystoupení na Jazzrockové dílně v Lucerně. Skupina se ale záhy rozešla.
Koller nějaký čas cvičil na bubny sám, poté si zahrál s Křečanem v jeho improvizovaném projektu Kilhets na koncertě u Zábranských. Následně se opět objevil B. Zatloukal a dotáhl ho do country skupiny Ohaři, kde hrál tehdy na kytaru. To ale nebylo nic pro Kollera a proto se někdy v roce 1978 připojil ke dvojici, jíž tvořili student konzervatoře Marek Vízner (lg, voc) a František Chobot (bg) a která si říkala Ezechiel. Společně pak produkovali jakousi asambláž klasické hudby, kramářských písní a bigbítu. Mezitím bral David hodiny na bicí v Lidové škole umění.
Koncem 70. let pendloval mezi Okrouhlicí u Havlíčkova Brodu a Prahou kytarista Michal Ambrož. Jeho rodiče měli v jmenované vesnici, ležící na Sázavě, baráček, v Praze pak Michal učil na lidovce hru na kytaru. Už tehdy měl za sebou první pokusy s psaním písniček - byly to většinou folk-čundrácké záležitosti, dobře hratelné u vody, u ohně. Zároveň si do hlavy ale cpal všechno důležité ze světové populární hudby - Dylana, Rolling Stones, Franka Zappu atd., ovšem na to, že by mohl založit svůj vlastní soubor, zatím nemyslel.
Někdy v roce 1980 se Koller s Ambrožem potkali zcela náhodně v pražské vinárně Beskyd, kde se pochopitelně opili a z legrace se rozhodli, že spolu založí novou skupinu. Ihned do jejího obsazení začali cpát všechny své přátele a známé - David spoluhráče z Ezechielu a Michal své kamarády z putyky a věčných vandrů. Tak postupně vzniklo folk-rockové společenství, jež se pojmenovalo Mrňous Singers, a ve kterém figurovali Michal Ambrož (g, acc g, voc), David Koller (ds), Markéta Vojtěchová (voc), Ivana Fráňová (voc), František Chobot (bg), Marek Víšek (g) a Vladimír Albrecht zvaný Dáda (voc, acc g, harm).
Dáda byl vystudovaný akademický malíř, který při nekonečných vysokoškolských mejdanech bavil osazenstvo svými vlastními, velmi svéráznými skladbami, při nichž se doprovázel na akustickou kytaru a foukací harmoniku. Byly jednoduché a zároveň použitelné jak na večírcích, tak i pro plnohodnotnou bigbítovou sestavu. Dobře se znal z různých pařeb hlavně s Ambrožem, který mu také členství v novém spolku nabídl. "Dáda byl akademickej malíř," říká v seriálu Bigbít M. Ambrož, "a přines písničky, který hrával na španělu ve studentským prostředí. A ten sebou taky přived celou takovou skupinu lidí, který na nás začali chodit. A na ně se později nabalili takový - my jim říkáme ´maturanti´ - středoškoláci, a vod tý doby na nás vlastně chodili. A zůstali nám až do konce Hudby Praha."
První vystoupení "mrňousů" proběhlo v listopadu 1980 v hospodě Na krásné vyhlídce v Praze-Tróji, kde jim předkapelu dělal tehdy již zavedený Zikkurat. Skupina odehrála svůj koncert pouze s převzatým repertoárem - kousky od Stounů, Dylana, Yardbirds, Bowieho, J. Wintera - s absencí vlastních věcí. Avšak po své premiéře začali Mrňous Singers svoji produkci brát přece jenom vážně a rozhodli se společně zkoušet. K tomu jim dopomohl i jejich kamarád Luboš Schmidtmajer, který zrovna v té době nastupoval jako dramaturg do žižkovského klubu Na Chmelnici, díky čemuž soubor získal velmi kvalitní zkušebnu. Zároveň ale přišel o dva své členy - Víšek a Chobot se rozhodli emigrovat, takže bylo nutné formaci opět doplnit. V kapele se tedy objevili další dva hráči - Kollerův kamarád a první spoluhráč Bohumil Zatloukal (g) a klávesista (a také surrealistický básník) Josef Janda.
A poté následovala dnes již slavná historka s příchodem baskytaristy Jana Ivana Wunsche. S ním se Ambrož seznámil už dávno předtím v rámci jednoho společného ožralství v Rubínu. Tehdy jen tak nadhodil, že má rock´n´rollovou kapelu a Wunsch se na ní pak přišel podívat - jednalo se o již zmíněný koncert v Tróji. A v lednu 1981 se objevil i na první zkoušce kapely. V seriálu Bigbít to komentuje B. Zatloukal: "Votevřely se dveře a přišel tam pro mě tehdy neuvěřitelnej zjev - přišel Ivan Wunsch. Dívám se na něj a říkám si, kdy už konečně vezme tu basu, že mu pomůžeme s aparaturou, ale von přitáh jenom strašně obrovskou tašku, v který furt něco cinkalo. Zeptal jsem se ho: ´Máš basu?´ a von že: ´Ne!´, tak se ho ptám, co to nese v tý tašce. Měl tam asi dvanáct lahváčů." J. I. Wunsch v Rock & Popu (1998) nic nepopírá: "Koukali na mě jako na exota taky proto, že vůči některým jsem byl jednou tak starej - bylo mi tenkrát skoro třicet čtyři let a Davidovi nebo Bohoušovi kolem osmnácti. Ale ty piva mi pomohli vypít docela rádi. V určitých věcech jsme se shodli hned od začátku.".
Nutno podotknout, že Wünsch neměl ani zesilovač a bednu ani baskytaru. Tu si nakonec vypůjčil od Gumy Kulhánka, zrovna nastoupivšího do Blues Bandu, a aparát zase od Plecha Novotného, jenž působil v Hevalu a Žlutém psu. Když už pak měl obé určitý čas, připadalo mu nesmyslné aby si kupoval vlastní instrumenty a tak vlastně po celou existenci Jasné Páky hrál na vypůjčený aparát a vypůjčenou baskytaru.
Ještě v červnu 1981 si kapela neoficiálně zahrála na jednom zahradním mejdanu v Nebušicích, společně s Garáží, která tu zkoušela. Na konci léta v srpnu poprvé proběhlo (pozdější tradiční) letní soustředění v Okrouhlici, přičemž zkoušky probíhaly v hospodě v nedalekých Babicích. Na revanš tam pak skupina uspořádala další koncert, na který se sjelo hodně přátel jak z Prahy, tak z blízkého Havlíčkova Brodu.
Repertoár MS se začal pozvolna měnit; přece jenom nová vlna ve světě prožívala svoji zlatou éru, takže se její vliv nemohl nedotknout ani nového tělesa a partičky jako B-52´s a Talking Heads se staly oblíbenou součástí mejdanů hned vedle ostřílených veteránů typu Stones. V té době se také všichni shodli na tom, že je třeba změnit název. Nakonec to vyhrál návrh klávesisty Josefa Jandy, výraz Jasná Páka, který tak skvěle spodobnil na plakát další přítel skupiny, rockový výtvarník Karel Haloun. Název byl odvozen od slangového úsloví pro souhlas ("jasná páka, vole") a pro fantazii Halouna byla onou jasnou pákou vývrtka na víno ("stejně to vždycky u toho chlastu končí").
Premiéru už pod tímto názvem soubor absolvoval v listopadu 1981 v klubu Na chmelnici, kde jim předkapelu dělalo prazvláštní seskupení Stará vlna (Mišík, Merta + členové Etc…), přičemž vtip byl v tom, že každý ze "starovlňáků" v rukou třímal jiný nástroj než ten, na který byl zvyklý hrát. Přestože obě tělesa měla během svých vystoupení silně naváto, koncert měl celkem nebývalý úspěch. Na Chmelnici "páka" už zahrála (kromě tradičních cover-verzí) některé ze svých vlastních písniček, které ji později proslavily - "Cizej chlap", "Výlet", "Majolenka" - plus Dádovy "tradicionály" "Paralet" a "Ryba Badys". Od té doby se stala Páka (ač jejím zřizovatelem byl KD na Praze 6, kde Ambrož učil) kmenovou kapelou Junior klubu Na Chmelnici. Hrálo se tak čtyřikrát až pětkrát do měsíce a většina koncertů byla vyprodaná. Koncem roku se Páka představila poprvé mimo pražskou aglomeraci - v Havlíčkově Brodě, v kulturáku nemocnice, zvaném Prasečák, později si zahrála ještě v Brně.
Na začátku roku 1982 došlo k dalším změnám v obsazení souboru - odešla vokalistka I. Fráňová, kteropu vystřídala Zdena Pištěková, "páku" opustil i klávesista Josef Janda, kterému hraní příliš nešlo - tento nástroj pak občasně obsluhoval Dáda Albrecht. V té době se ze skupiny pomalu stával kult, neboť její popularitě napomáhaly nejenom chmelnické koncerty , ale také výjezdy ven mimo Prahu. K výsadnímu postavení Jasné Páky na naší amatérské rockové scéně pak přispěla souhra několika faktorů. Za prvé, trojanovská listina zakázaných kapel úspěšně likvidovala pražskou alternativu vyšlou z PJD, takže tu najednou vzniklo jakési vakuum, které bylo třeba zaplnit - poptávka byla obrovská, ale nabídka náhle neexistovala. Za druhé se sem ze Západu pomalo ale jistě šířilo ono okouzlení novou vlnou - ta svým zcela odlišným přístupem k rockové hudbě začala bořit vše zavedené. Navíc kapela hrála krátce a nové jméno vždycky budí zájem. Ale hlavní a zásadní roli v tom sehrál samotný repertoár Jasné Páky.
Skupina sice nejprve přehrávala coververze old school kapel, ale pak začaly vznikat první autorské texty a písně, jejímiž autory byli hlavně Ambrož, Albrecht a také Koller. Páka v nich nezapřela svoje folkové kořeny, což bylo důležité. Písničky, ač svým charakterem zdánlivě rockové, se daly skvěle vysmahnout na španělu v hospodě u piva. A při pódiových vystoupeních to byla navíc pořádná řežba. Mužem, který na sebe nejvíce upoutával pozornost byl jednoznačně Dáda Albrecht. Divoký a nespoutaný frontman, plný pohybu, vždy křečovitě držící mikrofon a řvoucí bez ohledu na hlasivky ("Je to ten největší rozjížděč, jakýho jsem kdy viděl," D. Koller o Dádovi v seriálu Bigbít). Jeho zběsilým eskapádám sekundoval hlavně Ambrož, který většinou na kytaru hrál jenom beglajty, takže se mohl různým pódiovým vylomeninám v klidu věnovat.
Jasná Páka u nás také jako první zavedla dívší sbory, na což vzpomíná v seriálu Bigbít zpěvák Visacího zámku Jan Haubert: „Byl to šok. Oni tam měli ty holky, to jsem ještě nikdy neviděl, takový drzý holky, aby takhle křičely. Říkal jsem si - něco takovýho, úplně jinýho a přitom to ty lidi baví.“ Onen pěvecký sbor, tzv. "ječivky" nebo "šmizetky", koncipovaný dle B-52´s (Markéta Vojtěchová a Zdena Pištěková), se staly pak hlavním poznávacím znamením jak Jasné Páky, tak i později Hudby Praha. Obě doplňovaly hlavního zpěváka Dádu a občas Ambrože. David Koller svým rázným bubnováním a Jan Ivan Wunsch punkově jednoduchou hrou na baskytaru (a zcela nevzrušivým pohledem při ní) pak spolu drželi tvrdě rockový spodek. A Bohouš Zatloukal občasnými kytarovými výkřiky a krátkými nervními sóly vyplňoval Ambrožův beglajtový podklad v okamžicích, kdy Dáda nezpíval.
A navíc ty texty! "Jasná Páka pálila přímo od boku syrové skladby plné ironie, sarkasmů, vzteku, neurotických křečí a rozbitých citových vztahů. Jediná rafinovanost - trocha nalíčení. Zbytek beze všech oklik,“, píše o nich Vlček v knize Excentrici v přízemí. „Bylo to rock´n´rollové rebelantství a vzpoura proti všemu a proti všem. S ničím se nemazlit a řezat to nalevo i napravo.“ Michal Ambrož se dnes usmívá (seriál Bigbít): „Prostě a dobře, bylo to vždycky vo bolševikovi, vo chlastu a vo holkách: Tak jak to má bejt v každý rock´n´rollový kapele.“ Tedy aspoň tehdy. Písničky jako Pal vodsuď, „Špinavý záda“, „Paralet“, „Majolenka“, „To tak“ se staly hity, byly syrové, agresivní, ale i nadčasové.
Členové Jasné Páky byli známí jako velcí pařiči, na což se všeobecně radostně vzpomíná. Kapela se scházela (kromě ortodoxního pivaře Wünsche) hlavně ve vinárně Beskyd, kde sedával se svou stolní společností i Michalův otec Jan Ambrož. Ale chodilo se i po vinohradských hospodách (U Bohouše, U tržnice), na Malou Stranu (Rubín) atd. J. I. Wunsch v seriálu Bigbít: „Hospod bylo míň, brzo zavíraly, takže sme tam vopravdu museli ten čas řádně využít.“ A co teprve slavné nekonečné mejdany, odehrávající se po bytech! Hlavním centrem byl ateliér Jana Zrzavého na Zámeckých schodech, kde spolu bydleli Michal Ambrož se setrou Sašou. Scházeli se tu lidi z Etc…, Marsyas. „Jo, to byly velký hodokvasy,“ přikyvuje dnes David Koller v seriálu Bigbít. „Pamatuju se, že jednou byl u Ambrože mejdan čtvrt roku.“
Na konci roku 1982 došlo ve skupině k dalším změnám. Kytarista Bohouš Zatloukal dostal nabídku od Luboše Pospíšila a jeho kapely 5P, a neodolal - přece jenom se jednalo o profesionální angažmá a Páka, ačkoliv se momentálně vyhřívala na sluníčku popularity, byla jenom amatérskou hvězdou bez přístupu do médií; jedinou výjimkou byl klip k "nezávadné" písni "Majolenka" v TV pořadu Videodisco, který protlačil jeho režisér Adam Rezek. Navíc i nad samotnou Jasnou Pákou se začala stahovat černá mračna. Bohouš pak sám doporučil Ambrožovi svého staršího bratra Vladimíra Zatloukala, který se předtím na chvilku ohřál v "habalovské" Garáži. Po této změně došlo k natáčení několika studiových nahrávek ve studiu Petra Kocfledy, což je zajímavé v tom směru, že se ho hrou na vibrafon zúčastnil i mladý Libor Kubánek, jenž se stal později prvním bubeníkem jasnopákovského následovníka, kapely Hudba Praha.
Jasná Páka se pak stala jednou z obětí paličského článku v Tribuně a po jeho vydání v březnu 1983 od ní odstoupil její zřizovatel z Kulturního domu Prahy 6; ředitelka KD Eva Lukešová prostě dostala befel "seshora" že tato kapela nesmí být zřizována. To už ovšem měla Páka na triku od podzimu ´82 zákaz vystupování mimo Prahu. I výše zmíněná hudebně-pivní soustředění v Babicích byla na nátlak policejních orgánů ukončena a kapela se tak později přesunula do malinkaté vísky Vadín poblíž Okrouhlice. Situace těsně po článku byla velice zmatená - jeho vlastní dopad se začal objevovat poznenáhlu jako tsunami. Dokonce snad ještě koncem března ´83 proběhl koncert souboru ve velkém sále KD Kovoprůmyslu na Smíchově, z něhož údajně existuje záznam. Během několika týdnů ale členové JP velice rychle pochopili jak se věci mají. Sám Ambrož začal tušit, že se prostě stává nežádoucí figurou - ještě předtím se stýkal s umělci-chartisty, z nichž spousta byla nucena po nátlaku vnitra odjet do zahraničí, jako např. Vlasta Třešňák, Zbyněk Benýšek a Olaf Hanel - a teď ještě navíc vedl anarchistickou partu, která (jak si bolševik zřejmě myslel) podkopává režim.
Během onoho zákazu kapelu Ambrož přestavil a použil tehdy hojně používaný trik - soubor přejmenoval na Hudbu Praha. Bylo totiž nad slunce jasné, že kapela pod názvem Jasná Páka by nejenže nezískala zřizovatele ale byl by na ní s gustem uspořádán přímo "trojanovský" hon. Hudba Praha už fungovala bez Kollera, jenž následoval svého věčného spoluhráče B. Zatloukala do 5P a bez "Dády" Albrechta, který měl psychické problémy a nadále se chtěl věnovat jenom malování. "Nový" Ambrožův team stavěl na poněkud odlišné hudební orientací (důraz na méně agresivní a více melodické pojetí skladeb) a od května ´84, kdy soubor poprvé vystoupil Na chmelnici, vydržel hrát dalších dvanáct let.
Jasná Páka se společně s Pražským výběrem stala symbolem české nové vlny a díky článkům v Tribuně také nejznámější hudební obětí mocenského aparátu. Při vší novosti, kterou na tuzemskou scénu přinesla, však stále vycházela z klasického rocku typu Stones nebo Iggyho Popa, takže z odstupem let je možné hledět na její „novovlnnost“ všelijak. Nicméně v roce 1982 o tom vůbec nikdo nepochyboval.
Co se zachovalo do r. 1989:
- Fotografie + TV clip na píseň „Majolenka“ (1982, Videodisco), píseň "Ráno" v pořadu Videodisco (1982)
krátký němý 8mm šot z koncertu (cca 1982),
němý 8mm šot z Hanspaulských hudebních dní (nejspíš 1981-2, vlastní Č. Huňát)
- Audio:
Jasná Páka: "Live In Brno" (1981)
Jasná Páka: „Volume 1 - Complete Works“ - live z let 1982-3 (STCV 1987)
Jasná Páka: „Volume 2 - Complete Works“ - live z března 1983 (Fist rec. 1985)
Jasná Páka: „Live“ (STCV) (bližší informace chybí)
Jasná Páka: „Jasná Páka“ (1981-83 nahrávky live + studio, LP, Punc, vyšlo v roce 1990)
„Czech Till Now“ (1986, LP-sampler, Café Europe - Itálie, Jasná Páka píseň „Hele hele“)
„Czechoslovak Alternativ Disco Music Vol. 1“ (STCV 1988) (JP píseň „Po tobě mi zůstaly…“)
- V seriálu BIGBÍT písně:
„Pal vodsuď“ (1982)
„Špinavý záda (Na Žofíně)“ (1983)
„Penízek“ (1983)
„Výlet“ (1983)
„Paralet“ (1983)
„Badys“ (1983)
„Majolenka“ (1983)
„To tak“ (1983)
