Nyní se vraťme k přelomovému období naší nové vlny, jímž se stal bezesporu rok 1983. Signály, že se Ministerstvo kultury společně s Ministerstvem vnitra budou snažit změnit poněkud uvolněnější atmosféru v rockové hudbě začátku 80.let, se sice začaly objevovat pomalu a jen nárazově, ale vždy se jednalo o celkem tvrdé údery. Už v roce 1980 nepovolily bolševické orgány konání 10. a dva roky později 11. PJD. To však byl jenom začátek. Během jedenaosmdesátého roku inspektor kultury (přeloženo do srozumitelného jazyka „dohlížitel“ či „dozorce“)a estébák František Trojan sepsal z vlastní iniciativy tzv. „černou listinu“ zakázaných pražských bigbítových kapel, kterou promptně dodal jako svůj osobní manifest všem zástupcům pořadatelských institucí a okresním kulturně-ideovým pracovníkům. Na ní se objevily jak starší soubory, propagované Jazzovou sekcí, kterou Trojan bytostně nenáviděl, tak samozřejmě i mladé novovlnné kapely. Zejména pražskou alternativu seznam hodně poškodil – dusná atmosféra a komplikace s koncertováním vedly k zániku například souborů Švehlík a Extempore.
Je ale zajímavé, že první kapela, kterou postihl absolutní a totální zákaz, pocházela z oblasti oficiální (i když pravda okrajové) a navíc z řad profesionálů. Absolutně ne-novovlnní Etc… se v roce 1982 nacházeli na svém vrcholu a jejich frontman Vladimír Mišík požíval v té době nesmírné popularity. Nový program souboru, sestavený ze silných textů Dědečkových, Mertových i Mišíka samotného, ideové dohlížitele vyprovokoval k nepříčetnosti, takže hledali záminku, jak s touhle partou a najmě jejím zpěvákem řádně zatočit. Nakonec na to šli, jak jinak, přes „ouřad“; prohlásili, že Etc… na jednom koncertě v Lucerně nedodrželi schválený scénář programu a že Mišík nemá stálé bydliště v Praze, takže nemůže být pod PKS. Nejenže plánované třetí album Etc… už nenatočili, ale Mišíkovi byl vystaven zákaz činnosti, navíc ještě s hrůznou formulací – „až do zapomnění“. Vlna zákazů mohla začít.
V lednu roku 1983 odehrál ve městě „do kterého správnej rocker nejezdí“, tedy v Hradci Králové, dva koncerty další band, jenž stál na vrcholu popularity – Pražský výběr. Bohužel právě pro jeho popularitu se na jeho provokatérskou show přišla podívat spousta příslušníků místní bolševické honorace, která chtěla být (nejspíš) takzvaně in. Nehledě na fakt, že se v sále pohybovalo i množství estébáků. Papalášové a jejich manželky, vychovaní Gottem, Moravankou a televizními estrádami s vysokým procentem myšlenkového vakua, nemohli být než zákonitě zhnuseni. Vystoupení PV jim asi muselo připadat jako útok nějakých úchylných mimozemšťanů. Po koncertech následovala obligátní estébácká hlášení, což ovšem společně se stížnostmi spořádaných občanů (účastníků koncertu) vytvořilo časovanou bombu. Už po koncertě se objevilo v lokálním bolševickém plátku Pochodeň klasické „kojzarovské“ hodnocení typu: „hradecký koncert byl přehlídkou nevkusu a umělecky problematických záležitostí“ či „oblečením počínaje a to nechme stranou například některé primitivní až ideově silně problematické (mírně řečeno) texty“ dospívající až k filosofickým otázkám jako „komu slouží umění a kultura?“ a „kde jsou hranice vkusu?“.
Bomba ale vybuchla až v 23. března 1983, kdy ve dvanáctém čísle komunistického týdeníku Tribuna vyšel článek jakéhosi Jana Krýzla „´Nová´ vlna se starým obsahem“. Dle hudebního publicisty Radka Diestlera se „jedná o bezesporu nejslavnější článek o české pop music, jaký byl kdy napsán“. Krýzlova cílená ideologická propaganda měla za úkol zapůsobit hlavně na kulturní pracovníky na nižších instancích, klubové dramaturgy a na organizace pořádající koncerty, zejména svazácké. Jednoznačným postavením nové vlny a punku na úroveň nepřítele socialistické společnosti, se zároveň měly uvolnit ruce i složkám MV (sbory SNB a StB) a prakticky legalizovat jejich tvrdší postup vůči představitelům obou žánrů. A cílená manipulace veřejným míněním a z ní vycházející „rozhořčený hlas lidu“ měly veškerou tuto represi tiše posvětit. Navíc dostaly orgány Moci svojí berličku – jakákoliv akce, třeba i prachsprostá venkovská hardrocková tancovačka, pokud se někomu znelíbila, mohla být označena za novovlnnou a vymlácena složkami vnitra. Moc si tak vlastně osobovala právo zasáhnout na každém rockovém koncertě.
Týden po Tribuně, 30.3. 1983 publikovalo Rudé Právo článek „Prevít rock a my“ a kampaň proti nové vlně se rozjela. Po dalších článcích a ohlasech (zejména v Tribuně) došlo k tomu, že se za kapely nové vlny zcela samozřejmě postavili hudební kritici. Tím si pod sebou podepsali ortel - s Mocí se přece nediskutuje - a mnozí z nich začali mít celkem slušné problémy. V rozpoutaných diskusích mezi hudebníky a hudebními kritiky na jedné straně a partajními ideology s jejich pohunky (tzv. „hlasy z lidu“) na straně druhé, bylo totiž vcelku jasné, o co venkoncem jde. Logické argumenty v těchto přích nemohly mít pražádný význam, neboť článek a následná kampaň byly prostě jenom záminkou jak českou novou vlnu cíleně zlikvidovat.
Přestože neexistovalo příliš mnoho šancí, jak nastalou situaci zvrátit, docházelo během obrany nové vlny k vcelku silným publicistickým momentům Asi tou nejpádnější polemiku sepsal Josef „Zub“ Vlček. Hned v dubnu 1984 zaslal do Tribuny a RP téměř dvacetistránkovou obhajobu novovlnných kapel pod názvem „Rock na levém křídle“ v které Krýzlův článek podrobil kritické analýze a celkem snadno ho rozcupoval na kousky. „Hlavní vadou toho článku bylo to, že obsahoval příliš mnoho chyb,“ říká autor v seriálu Bigbít. „Objevily se tam totální nesmysly, který se týkaly jak českých souborů tak i světové populární hudby. Ten, kdo to napsal, byl prostě nějakej vůl, kterej si v životě neposlech snad ani jednu desku.“ Je pochopitelné, že útočná rétorika Vlčkovy obhajoby musela rudé kulturtrégry z Tribuny a Rudého práva pořádně nasrat. Jelikož autor sám nevěřil, že by se mohla na stránkách těchto bolševických plátků objevit, vyšla později v Jazzové sekci v rámci její edice Jazz petit. Což se stalo jedním z kamínků mozaiky důvodů, pro které Moc hodlala JS dostat před bolševický soud a její členy pozavírat.
Česká hudební veřejnost si také kladla otázku, kdo článek pod pseudonymem Jan Krýzl vlastně spáchal. Hodně indicií ukazovalo na komunistického pisálka Josefa Janouškovce. Po „pachateli“ pátral i hudební publicista Jan Rejžek a dozvěděl se, že pod smýšleným jménem Jan Krýzl, vystupovali dva soudruzi ve středním věku, kteří prostě splnili ideologický příkaz Ministerstva vnitra, stvořili onu postavu fiktivního redaktora a onen článek vypotili.
Není bez zajímavosti, že celé toto tažení proti české nové vlně bylo podle odvážné hypotézy historika Miroslava Vaňka odkýváno v Moskvě, neboť týden před vyjitím článku o „nové vlně se starým obsahem“ v Kremlu rokovaly o tématu ideologické diverze ze Západu stranické špičky obou zemí. Následný terč se ukazuje být jasný – máničky z „veselého ghetta“ undergroundu a folkaři ze Šafránu už byli eliminováni, eventuelně přinuceni k emigraci, pražská alternativní scéna jakbysmet, takže kdo vlastně zbývá? Jazzová sekce a nová vlna. Nu a jelikož náplní bolševické taktiky boje proti JS mělo být pomalé utahování „právní“ oprátky vedoucí až k závěrečnému kriminálnímu efektu, vyřídila si nejprve účty s českou novou vlnou.
