Základní soubory crossoveru

Faith No More, zleva Billy Gould, Jim Martin, Mike Bordin, Mike Patton, Roddy Bottum, cca 1989-90

Některé crossoverové kapely probíráme v jiných kapitolách – například Beastie Boys v textu o rapu, Anthrax v textu o metalovém undergroundu, Suicidal Tendencies v textu o „vzteklých tatíčcích HC“, Hüsker Dü, S.O.D. a Biohazard v textu o hardcore fúzujícím, Dinosaur Jr. a Big Black v textu o „alternativě v alternativě“. Pojďme se blíže zmínit o dalších čtyřech souborech, které se staly legendami.

Původně HC-punkoví Faith No More ze San Franciska začínali už někdy okolo roku 1983 a tvrdí, že na jejich prvním veřejném vystoupení se sešlo pět diváků. Pokud to není zas jeden z těch rockových mýtů, nebylo by špatné sehnat fotky těchto diváků s podpisy a nechat je vydražit v Southeby´s jako merchandisingovou raritu. Fandové skupiny by za ně jistě plotili zlotem. „Fejti“, jak se jim u nás říkalo, zahájili v sestavě Billy Gould (bg), Mike Bordin (ds), Roddy Bottum (ks), Jim Martin (g) a Chuck Mosley (voc). Všichni byli výborní muzikanti s různorodými hudebními zájmy (například Jim Martin byl zaníceným fanouškem Black Sabbath a Metalliky, Mosely rapu, Gould punku a hardcore), takže není divu, že se to muselo odrazit i v jejich vlastní tvorbě. V průběhu eighties se všechny tyto vlivy tak nějak vyrovnaly, až vznikla různorodá, ale vzácně vyvážená směs muziky, která posluchače i kritiky tak excituje. Eponymní albový debut FNM z roku 1985 je dnes téměř zapomenut, nicméně pochází z něj známá pecka „We Care A Lot“ (a také songy „Arabian Disco“, „As The Worm Turns“). Hovoří se tak až o desce „Introduce Yourself (1987, mj. znovu „We Care A Lot“, dále „Faster Disco“, „The Crab Song“, „Spirit“, „Anne´s Song“) která se však již objevila v Evropě. Poté ale došlo v souboru k důležité změně, když byl po hádkách a osobní krizi (chlast, nadměrná konzumace „dobrot“) vyhozen mohutný zpěvák Chuck Mosley. Začal zpívat s Bad Brains a později založil vcelku kvalitní skupinu Cement.

Do souboru tak přišel z kapely Mr. Bungle „inteligentní pošuk“ Mike Patton - vokalista s charismatickým hlasem a zároveň divoký klučina, který na podiu vyvádí takové pohybové eskapády, že by mu je záviděli frontmani nejedné hardcoreové skupiny. A možná i Igáč a Angus Young. Však se také stalo, že Mike, jak byl v ráži, několikrát z podia spadl. Nicméně do kapely skvěle zapadl, neboť se navíc skladatelům Gouldovi, Bottumovi a Martinovi stal textařskou oporou. A tak právě s ním v sestavě FNM dobyli prvního obrovského úspěchu. Deska „The Real Thing“ (1989), obsahuje několik zásadních skladeb, které výrazně ovlivnily tvář stylu, kterému se později bude říkat všelijak, my jsme se ale shodli na termínu „crossover“. Jednalo se o superhit „Epic“ a songy jako „From Out Of Nowhere“ (nominace na Grammy), „Falling To Pieces“, „Surprise! You´re Dead!“, „Zombie Eaters“, „Edge Of The World“ plus geniálně udělaný cover „War Pigs“, původně od Black Sabbath. Faith No More toto album katapultovalo nahoru a navíc se tvrdí, že tak trochu pomohlo i grungeovým kapelám, s kterými byli hoši z Friska v přátelském kontaktu (např. společná vystoupení se Soundgarden). No, „katapultovat se nahoru“ – toto sousloví v případě FNM znamenalo pouze to, že soubor se stal slavným všude ve světě (zejména Evropa a Jižní Amerika na něj nedaly dopustit), kromě USA. Doma opravdu tahle parta nebyla prorokem a nikdo nikdy nevěděl proč. Že by – jak tvrdili někteří kritici - jejich eklektická hudba byla pro jednoduše chápající Američany příliš sofistikovaná? To mi připadá hodně levný. Nevím, fakt nevím…

Během dvou koncertních roků (1990-91) byl vydán živák „Live At The Brixton Academy“ (1991), přičemž o půl roku dříve se mezi fandy objevil také videofilm z tohoto koncertu, nazvaný „Faith No More – You Fat Bastards“ (1990, režie John Booth). Poté kapela vydala další majstrštyk, desku „Angel Dust“ (1992) s hity jako „Midlife Crisis“ a „A Small Victory“. Skvělé jsou i skladby „Land Of Sunshine“, „Everything´s Ruined“, „Caffeine“, „R.V.“, „Be Aggresive“ a cover „Easy“, pův. od Lionela Richieho, přičemž za připomenutí stojí i „fejťácká“ verze ústřední melodie ze Schlesingerova filmu „Midnight Cowboy“. Album je to výborné, ale stejně jako u předchozí desky se více kopií prodalo ve světě než v USA. Nadto se právě při hodnocení tohoto elpí kapela začala přít – Martinovi se zdálo málo tvrdé, a Pattonovi zase málo progresivní. Fejti pak vyrazili na turné s G N´R a Soundgarden, které se záhy proměnilo v mistrovství světa v chlastu a fetu. V roce 1993 se FNM podíleli společnou písní s Boo Ya T.R.I.B.E. na albu „Judgement Night“ (song „Another Body Murdered“).

Pak se ale Fejti rozhádali, Martin byl kvůli názorovým rozdílům a chlastání odejit, v souboru se střídali kytaristé (Trey Spruance, Dean Menta, Jon Hudson) a i když nová alba byla znovu velice kvalitní, na dva výše jmenované vrcholy neměla. Jednalo se o desky „King For A Day, Fool For A Lifetime“ (1995, hity „Evidence“, „Digging The Grave“ dále např. „Ricochet“, „The Gentle Art Of Making Enemies“, „Ugly In The Morning“, „King For A Day“, „Just A Man“) a „Album Of The Year“ s presidentem Masarykem na obalu (1997, hity „Ashes To Ashes“, „Last Cup Of Sorrow“, dále „Stripsearch“, „Got That Feeling“, „Collision“). Následně vyšla ješte best-ofka s novým hitem „I Started A Joke“  (cover, původně od Bee Gees)a poté se Faith No More definitivně rozpadli.

Po rozpadu si nejaktivněji počínal Mike Patton. On už během svého fungování ve FNM měl svoji kapelu Mr. Bungle (v níž působil mj. i kytarista Trey Spruance), což byl „zappoidní“ hudební guláš tvrdého bigbítu, HC, funku, jazzu, a různých, většinou nepříjemných pazvuků, přičemž to celé bylo prokládané ulítlými humornými texty. Občas to připomínalo i tvorbu některých kapel hnutí Rock In Opposition. První výborná deska „Mr. Bungle“ vyšla v roce 1991 (např. „Quote Unquote“, „Slowly Growing Deaf“, „Squeeze Me Macaroni“, „Carousel“, „My Ass Is On Fire“), dvojka „Disco Volante“ v roce 1995 (mj. „Everyone I Went To High School With Is Dead“, „Desert Search For Techno Allah“, „The Bends“, „After School Special“, „Carry Stress In The Jaw“), ceněným albem „mistra hudlala“ je i relativně nejstravitelnější trojka „California“ (1999, např. „Sweet Charity“, „Retrovertigo“, „The Air-Conditioned Nightmare“, „Ars Moriendi“, „Pink Cigarette“, „Vanity Fair“). Souběžně s vydáním této fošny dal pak Patton společně s Dave Lombardem (ds, ex-Slayer), Buzzem Osbornem (g, zároveň Melvins) a Trevorem Dunnem (bg, zároveň Mr.Bungle) dohromady avantgardní HC-projekt Fantomas, což byla naprostá šílenost – skladby okolo minuty, nadité energií a neuvěřitelnými hudebními nápady. Dejte album „Fantomas“ (1999, např. „Book 1: Page 3“, „Book 1: Page 7“, „Book 1: Page 9“, „Book 1: Page 11“ , „Book 1: Page 18“ atd. atd.) a budete lízt po stropě.

Ještě malá poznámka: kapela Faith No More a zejména její členové Billy Gould a Jim Martin měli vcelku úzký vztah k České republice – často sem zajížděli, i když je pravda že z dosti odlišných důvodů (Gould kvůli produkčním záležitostem, Martin kvůli chlastu).

Další top partou crossoveru byli Red Hot Chili Peppers z Los Angeles, u nás přezdívaní „redhoti“ anebo „papričky“. Počátky kapely hledejme ve spojení dvou teenagerských fanoušků Kiss, Led Zepp a Hendrixe – Jacka Ironse (ds) a Hillela Slovaka (g) - s chlapíkem, co si říkal Flea (vl. jménem Michael Balzary, bg), pocházel z Austrálie a byl nevlastním synem jazzového trumpeťáka. Frontman Anthony Kiedis (voc) zpočátku koncerty jen uváděl, teprve později začal zpívat. Název Red Hot Chili Peppers si mládenci dali v roce 1983 a perličkou je skutečnost, že Slovak s Ironsem se sice pokládali za členy skupiny (za zakladatele), ale jelikož byli zasmlouvováni jinde, nemohli se podílet na jejích prvních nahrávkách. Ta v příštích třech letech vydala dvě hudebně průměrná alba, obsahující songy jako například „True Men Don´t Kill Coyotes“, „Get Up And Jump“, „Jungle Man“, „Hollywood (Africa)“ či „Catholic School Girls Rule“. Navíc její eklektická směs hard rocku, funku a rapu zpočátku příliš mnoho lidí nebrala, takže desky ani nedobyly nějakého komerčního úspěchu.

Situace se začala obracet v roce 1988, který pro kapelu jinak dopadl tragicky. Tehdy se zadařilo singlu „Fight Like A Brave“ a desce „The Uplift Moto Party Plan“ (1987, dále ještě např. „Me & My Friends“, „Behind The Sun“, „Funky Crime“, „Skinny Sweaty Man“), jež rozhodně byla dobrým příslibem do budoucnosti. Bohužel v tom čase jel Kiedis silně v heráku, a co bylo horší, toutéž látkou se předávkoval kytarista Hillel Slovak. Z čehož se psychicky zhroutil jeho největší kámoš, bubeník Jack Irons a z kapely odešel. Osiřelé duo Flea a Anthony Kiedis k sobě tedy hledalo nové spolubojovníky (s kapelou si v tom čase zahrál i D.H. Peligro, ex-člen Dead Kennedys). Nakonec se rozhodlo pro dva hráče, kteří se motají s různými přestávkami okolo RHCP dodnes, kytaristu Johna Fruscianteho a bubeníka Chada Smithe. A red-hot-chili-peppermánie mohla vypuknout naplno.

Začalo to vynikajícím albem „Mother´s Milk“ (1988/1989) s peckami jako „Good Time Boys“, „Magic Johnson“, „Knock Me Down“, „Taste The Pain“, „Punk Rock Classic“, „Johnny Kick A Hole In The Sky“ a covery „Higher Ground“, původně od S. Wondera a „Fire“ od J. Hendrixe. Po světovém turné se pokračovalo superdeskou, 2LP „Blood Sugar Sex Magik“ (1991, hity „Under The Bridge“ a „Give It Away“, dále „Breaking The Girl“, „Suck My Kiss“, „Blood Sugar Sex Magic“, „The Greeting Song“), která čtveřici katapultovala na pomyslný vrchol: zde to – třeba co se týče prodejů – na rozdíl od fejtů skutečně platí (mnoho platin, mnoho). Poznávacím znamením obou desek je rytmická beglajtová Fruscianteho kejtra, rapové Kideisovo odsekávání a zejména – vynikající funkový slap toho skákavého baskytarového blázna, co si říkal Flea. Bohužel poté spadl do drog Frusciante a z kapely v roce 1992 odešel. „Red-hoti“ tedy vesele měnili kytaristy (neznámí Arik Marshall, Zander Schloss, Jesse Tobias) a jen se vyhřívali na sluníčku popularity (baby, fet, chlast), které ovšem postupně začalo zacházet.

Nakonec RHCP sehnali toho správného šestistruňáka, jímž byl Dave Navarro (ex-Jane´s Addiction), a natočili desku „One Hot Minute“ (1994/1995, hity „Warped“ a Aeroplane“, dále např. „My Friends“, „Coffee Shop“, „One Big Bob“, „Shallow By The Game“). Ta však byla oproti předchozímu elpí méně úspěšná. Ona si vůbec mezi všemi alby kapely nese jakéhosi černého Petra, přitom je velmi dobrá. No, ale jelikož v té době kapela opravdu žila stylem „sex, drugs & rock´n´roll“, nevyhýbaly se jí průsery, a tak nějak celkově to nefungovalo, nakonec celá situace skončila Navarrovým odchodem. Tehdy Flea přemluvil k návratu vyléčeného Fruscianteho a začaly se kout plány, jak se znovu dostat na výsluní. Na konci dekády pak osvědčená čtyřka Flea – Kiedis – Smith – Frusciante natočila další majstrštyk, album „Californication“ (1999, hity „Around The World“, „Scar Tissue“, „Californication“, dále songy „Paralel Universe“, „Otherside“, „Easily“), která kapelu opět vrátila na vrchol (opět mnoho platin, mnoho).

Přestože potom Red Hot Chili Peppers plodili desky už jen nadprůměrné, kapela se stala váženou rockovou institucí a počtem prodaných alb nejúspěšnější skupinou crossoveru vůbec.

V rámci textu o RHCP jsme zmínili kytaristu jménem Dave Navarro. Ten se zhruba v polovině osmdesátek spojil s baskytaristou a hráčem na akustickou kytaru Ericem Averym, bubeníkem Stephenem Perkinsem a výstředním zpěvákem a pianistou Perry Farrellem, a společně založili jednu z nejpodivnějších kapel přelomu 80.-90. let. Říkala si Jane´s Addiction. Vznikla v LA a v mnoha ohledech byla v USA tabuizována (obaly desek, některé songy, videa). Ve své hudbě spojovala zeppelinský hard rock a blues, psychedelii, velvetovskou garáž, rychlý thrash-metal, punk, funk, reggae, no prostě opět velice mišmašoidní záležitost. Kdosi její hudbu nazval psycho-metalem, jiný na ní dokonce napasoval škatulku art rock. V kapele se vše hýbalo a točilo okolo bláznivého Farrella „androgynního frontmana, strašidelného klauna, metalového Iggy Poppa pro novou generaci“, jak ho nazvali v encyklopedii Direkt!!. Zbožňoval Jima Morrisona, vypadal jako úchyl, měl vysoký ječák na úrovni Geddyho Lee z Rush nebo Roberta Planta a provázely ho (nakonec i celou kapelu) nafouklé storky týkající se nadměrného užívání drog a sexu. Psal ponorné, metaforické texty zabývající se buď lidskou psyché anebo společností, která tuto psyché destruuje. Svým způsobem tak navazoval na zmíněného Jima z Doors – také zkoušel co jsou posluchači, kritici a orgány státní moci ještě schopni unést a skousnout.

Kapela zahájila slušným debutem „Jane´s Addiction – Live“ (1987), ovšem následující dvě desky už patřily k vrcholu – anti-masmediální „Nothing´s Shocking“ (1987/1988) obsahovalo neuvěřitelné záležitosti jako „Jane Says“, „Mountain Song“, „Up The Beach“, „Ocean Size“, „Had A Dad“ a „Pigs In Zen“. Nu, a tím druhým majstrštykem byla deska „Ritual De Lo Habitual“ (1989/1990, hity „Stop!“ a „Been Caught Stealing“, dále ještě songy „Ain´t No Right“, „Three Days“, „Classic Girl“, „Obvious“). Poté Farrell udělal vzácnou věc: v momentě, kdy byla skupina na vrcholu, ji rozpustil. Vrhl se do dalších aktivit, mj. je zakladatelem putovního festivalu Lollapalooza, na kterém hrály crossoverové a grungeové party, poté založil svou vlastní skupinu Porno For Pyros, s níž debutoval albem „Porno For Pyros“ (1993, hit „Pets“, dále např. „Porno For Pyros“, „Cursed Female“, „Sadness“), přičemž po něm následovala platňa „Good God´s Urge“ (1996, hitík „Tahitian Moon“, dále např. „Porpoise Head“, „Dogs Rule The Night“, „Wishing Well“). A „Janina závislost“ se stala už jen legendou. Přestože ji Farrell pár let po milleniu zase oživil…

Newyorská černošská skupina Living Colour vznikla v roce 1984 a u jejího zrodu stál obdivovatel Beatles, Hendrixe, Led Zeppelin, blues, soulu a funku, kytarista Vernon Reid. Druhým zakladatelem byl zpěvák Corey Glover. O dva roky později se v LC objevila ještě dvojice Will Calhoun (ds) a Muzz Skillings (bg, bvoc). Kapela v podstatě mastila jakýsi sofistikovaný hard rock, hodně načichlý funkem, ale na druhé straně třeba i hardcore. Hodně ji pomohl s prosazením se Mick Jagger, jemuž někteří členové LC (Reid a pozdější basák Wimbish) hráli na jeho jinak průměrném elpí Primitive Cool. Neustále se o ní zmiňoval v tisku a na rautech, až nakonec došlo k natočení vynikajícího debutu Living Colour, který se jmenoval „Vivid“ (1987/1988). Deska se stala absolutní bombou a všichni na ní obdivovali zejména vynalézavou Reidovu hru na kytaru a téměř jazzové Calhounovy bicí. Kromě výborných songů (např. „Middle Man“, „Desperate People“, „Open Letter /To A Land Lord/“, „Broken Hearts“, „Glamour Boy“, „Funny Vibe“) obsahovala i zásadní singl „Cult Of Personality“, který dokonce získal Grammy.

Stejně úspěšné a stejně ohodnocené bylo i druhé album „Time´s Up“ (1989/1990, s hity „Type“ a „Love Rears Its Ugly Head“, a songy jako „Time´s Up“, „Pride“, „Elvis Is Is Dead“). Pěkné bylo i EP „Biscuits“ (1991, mj. „Money Talks“ plus covery „Memories Can´t Wait“, pův. od Talking Heads, a „Burning Of The Midnight Lamps“, pův. od Jimiho Hendrixe). Na tomto disku si ještě naposledy zabasoval Skillings. Místo něj přišel v roce 1991 z hudebně podobné party Tackhead excelentní baskytarista Doug Wimbish, který se podílel na další výborné desce „Stain“ (1992/1993, hity „Nothingness“, „Leave It Alone“, dále Go Away“, „Mind Your Own Business“, „Auslander“, „Wall“) a také na společné práci s rappery Run D.M.C. na soundtracku „Judgement Night“ (1993, song „Me, Myself & My Microphone“). Bohužel v polovině nineties se Living Colour rozpadli. Členové se začali věnovat svým vlastním projektům, jak to u velkých osobností bývá, a když tyto projekty dokončili nebo dali k ledu, začalo je zase svrbět - a tak v roce millenia dali své „živoucí barvy“ znovu dohromady. Přestože jim bylo jasné, že to bude pád z jasné oblohy téměř do undergroundu. Ale dali to.

A nyní k těm vlastním projektům jednotlivých členů.

Vernon Reid se věnoval sólové dráze a vyplodil najazzlé, trochu do ethna hozené, přesto rockové album „Mistaken Identity" (1996, např. „CP Torn“, „Mistaken Identity“, „What´s My Name“). Calhoun s Wimbishem se zase spojili se zpěvákem Vinxem a založili experimentální trio Jungle Funk, s kterým natočili eponymní album „Jungle Funk“ (1998, např. „September“, „Torn“, „Still I Try“, „Prague City Lights“, „Jungle Funk“, „Temporary Love“). Nu, a basák Doug Wimbish pak nakrútil desku „Trippy Notes For Bass“ (1999, např. „Arabic Cat“, „Pass It Around“, „Gangster“, „Logdrum“, „Quasimodo“).

Takže toto – Faith No More, Red Hot Chili Peppers, Jane´s Addiction a Living Colour - byla taková ta základní čtyřka crossoveru.