Přehlídka veteránů - zasloužilí mistři sportu v 80. a 90. letech (1. část)

Rolling Stones (zleva Charlie Watts, Keith Richards, Ron Wood, Mick Jagger, Bill Wyman, 1989-90)

Huh! Tak u koho začít? Možná u Rolling Stones, byť osmdesátá léta pro ně znamenala jakousi „občanskou válku“ mezi Mickem Jaggerem (voc, g, harm) a Keithem Richardsem (g, bvoc. Zpočátku v ní byl Mick oním prudivým pedantem s diktátorskými sklony, který neustále vyžaduje stopadesátiprocentně odvedenou profesionální práci a Keith zase věčně ožralým a zkoksovaným reptalem a desperátem, jenž to dle Jaggera všechno kazí. Do toho navíc Ron Wood (g, bvoc) fetoval o sto šest a Bill Wyman (bg, ks, bvoc), který měl na krku přes čtyři křížky, se začal scházet s třináctiletou školačkou. Jen Charlie Watts byl jako obvykle v klidu. Ovšem jen do té doby, než vrazil Mickovi jednu pěstí a později začal potajmu brát heroin a speed.

Film „Let´s Spend The Night Together“ (režie Hal Ashby) z nadlouho posledního stonesovského turné v roce 1981 nezaznamenal žádný pronikavý úspěch. Alespoň že nová deska se dobře prodávala. Nicméně po ucházejícím „Tatoo You“ (1981, hitovka „Start Me Up“, dále např. „Waiting On A Friend“, „Little T&A“, „Neighbours“, „Tops“) natočili Stouni průměrné LP „Undercover“ (1983, s political songem „Undercover Of The Night“, nebo skladbami „She Was Hot“ a „Too Tough“), které moc úspěšné nebylo a navíc se jejich osobní konflikty výrazně zostřily. Všeobecně se tvrdí, že za ně mohlo premiérové album Micka Jaggera „She´s The Boss“ (1985, hit „Just Another Night“, dále např. „Lucky In Love“, „Lonely At The Top“) a singlový cover-hit „Dancing In The Street“ v duu s Davidem Bowiem – Keith si nacpal do hlavy, že Mick stouny zradil a že hodlá hrabat už jen na vlastním písečku, tedy že se soustředí na sólovou dráhu. A tak otěže v kapele přebral on sám. Jen tak mimochodem, Jaggerova deska byla – alespoň v kontextu tehdejších prodejů kmenové kapely - sice stejně úspěšná, ale hudebně za moc nestála. Jenomže za moc nestálo ani další album totálně rozklížených Rolling Stones, nazvané „Dirty Work“ (1986, cover hit „Harlem Shuffle“, původně od dua Bob & Earl, dále např.„One Hit /To The Body/“, „Fight“). Následoval zákonitý rozchod.

Richards s Chuckem Berrym se v „bez-stounovském“ mezičase stali hlavními persónami filmíku „Hail Hail Rock´n´Roll“ (1987, režie Taylor Hackford), Keith pak natočil svoje první sólové a kritiky vřele přijaté album „Talk Is Cheap“ (1988, hit „Take It So Hard“, dále např. „You Don´t Move Me“, „Locked Away“, „How I Wish“, „Big Enough“). Před tím vydal Mick svoji druhou sólovku „Primitive Cool“ (1987, např. „Let´s Work“, „Radio Control“, „Shoot Off Your Mouth“, „War Baby“), která ovšem, byť byla nápaditější debutu, skončila komerčním propadákem. Charlie bubnoval s jazzbandem, Ron koncertoval s Bo Diddleym a Bill stále nadbíhal té své školačce, jež mezitím nabyla plnoletosti.

Rolling Stones se dali znovu dohromady v roce 1989, vystřelili lehce nadprůměrné album „Steel Wheels“ (např. skladby „Sad, Sad, Sad“, „Mixed Emotions“, „Rock And A Hard Place“, „Continental Drift“, „Almost Hear You Sigh“) a po osmi letech vyrazili na mega-mega-úspěšné turné („kameny se vali do Prahy“ pamatujete?), které bylo tím nejmohutnějším v dosavadních dějinách rocku. Jak se na „největší kapelu všech dob“ sluší a patří. Asi přece jenom ten rock´n´roll mají rádi. Love Is Strong.

Love k rock´n´rollu is sice strong, ale věk nezastavíš. Aspoň si to po onom turné myslel Bill Wyman, který se začal cítit se svou padesátkou na chrbátě příliš stár a ze souboru odešel. Kdyby tak tušil, do jakého dědkovského věku bude zbytek kapely koncertovat… Mezi tím Keith Richards vydal svoji druhou (průměrnou) sólovku „Main Offender“ (1992, např. „Wicked As It Seems“, „Eileen“, „999“, „Runnin´ Too Deep“) a Mick Jagger zas svoji třetí „Wandering Spirit“, vcelku dobrou a konečně oceněnou kritikou (1993, např. „Don´t Tear Me Up“, „Wired All Night“, „Sweet Thing“, „Evening Gown“, „Think“). Stouni pak ve čtyřech (hostem na baskytaru byl Darryl Jones) vydali další album „Voodoo Lounge“ (1994, hit „Love Is Strong“, dále např. „Out Of Tears“, „You Got Me Rocking“, „I Go Wild“, „The Worst“), kterému škodí to, co většině cédeček z 90. let – přílišná délka. Což je problém i následující (lepší) řadovky „Bridges To Babylon“ (1997, hit „Anybody Seen My Baby“, dále např. „Saint Of Me“, „Flip The Switch“, „Low Down“, „Out Of Control“). Nicméně mašinu zvanou Rolling Stones to nezastavilo a ač se to zdá být neuvěřitelné, úspěšně se přesupěla i přes millenium.

Za „největšího“ skladatele rocku a popu je zase považován bývalý beatle Paul McCartney alias Macca. Za brouků „ten hezkej“, špulivá pusinka s diktátorskými sklony, pracant a tahoun, po broucích uvědomělý umělec, obchodník, pěkný škrt, vegetarián a travkohulič, v obou obdobích rozhodně písničkový genius. Vše popsáno v kapitolách o Beatles a Beatles po rozpadu. Tak tedy jen výčet Paulových úspěchů v 80. a 90. letech: vše zahájil podprůměrný song, přesto hit „Coming Up“ z podprůměrného experimentu „McCartney ll“ (1980, dále např. „Waterfalls“, „On The Way“), v roce 1982 následovalo solidní album „Tug Of War“ s velkým protirasistickým hitem „Ebony And Ivory“ (duet se Stevie Wonderem) a dalšími písněmi jako „Tug Of War“, „Take It Away“, „Somebody Who Cares“, „The Pound Is Sinking“, „Wanderlust“ a „Here Today“, pak přišel singlový hit „The Girl Is Mine“ (1982, duet s Michaelem Jacksonem). S bílícím se androgynem Jacksonem přibyl o rok později další hit „Say Say Say“ ve stylu disco-funku a úspěšná i když průměrná deska „Pipes Of Peace“ (1983, dále např. „So Bad“, „Hey Hey“).

Jediný nezdar zaznamenal snad jen Paulův film „Give My Regards To Broad Street“, v němž si zahrál jak on sám, tak i jeho ex-kolega z brouků Ringo Starr. Ovšem snímek měl zase vcelku úspěšný soundtrack a hit „No More Lonely Nights“ (1984, dále např. „Not Such A Bad Boy“, „No Values – No More Lonely Nights“). Pak Macca nějaký čas neúspěšně elektronkoval (se světlou výjimkou – song „Move Over Busker“), a v roce 1989 přišlo průměrné album „Flowers In The Dirt“, přesto ovšem hitparádová jednička (hit „My Brave Face“, dále např. „This One“, „Figure Of Eight“, „Back On My Feet“). Nu a pak mohutné světové turné a z něj film „Get Back“ (1991, režie Richard Lester).

Během nineties pak Macca vydal několik alb, přičemž za připomenutí stojí slušné „Off The Ground“ (1992, „Looking For Changes“, „Get Out Of My Way“, „Winepark Open Sea“, „C´mon People“, „Hope Of Deliverance“) a určitě výborné „Flaming Pie“ (1997, songy „Young Boy“, „The World Tonight“, „Beautiful Night“, „If You Wanna“, „Souvenir“). V roce 1999 si udělal radost a natočil energickou desku starých rock´n´rollů a několika vlastních věcí (napsaných v podobném duchu) s názvem „Run Devil Run“ (např. „Run Devil Run“, „Try Not To Cry“, „What It Is“ plus covery „She Said Yeah“, pův. Larry Williams,  „Honey Hush“ pův. od Big Joe Turnera, „Shake A Hand“, pův. od Joe Morrise, „Party“, známá z interpretace Elvise Presleyho). A jen tak mimochodem – v celém hudebním showbyznysu nenajdete bohatšího chlapíka než je právě Paul McCartney. Tož pište, skládejte a třeba jednou…

Druhý z beatlů, zpěvák, kytarista a hráč na sitár George Harrison se v 80. letech autorské muzice věnoval minimálně – založil si svojí vlastní gramofirmičku a podlehl kouzlu závodních vozů. Na začátku eighties měl hit v songu „All Those Years Ago“ (což byla jakási pocta Johnu Lennonovi – na nahrávce se podíleli jak Paul, tak Ringo), který pocházel z průměrného alba „Somewhere In England“ (1980/1981, dále např. „Teardrops“, „Writing´s On The Wall“, plus cover „Baltimore Oriole“, pův. od Hoagyho Carmichaela). Následně vypotil jedno zbytečné elpíčko, a pak na dlouhou dobu šlus. 

Jeho velký návrat přišel s deskou „Cloud Nine“, na které se objevili kromě Ringa třeba Jeff Lynne z ELO, Eric Clapton, Elton John či sólové beatlesáky doprovázející bicman Jim Keltner (1987, cover-hit „Got My Mind Set On You“, pův. z repertoáru Jamese Raye, dále např. „Cloud Nine“, „When We Was Fab“, „This Is Love“, „That´s What It Takes“, „Someplace Else“). Vzápětí George začal působit ve skupině Traveling Wilburys. V roce 1989 sestavil vlastní kompilaci „Best Of Dark Horse 1976 – 1989“, obsahující i nové písně jako třeba „Poor Little Girl“ nebo zejména „Cheer Down“, která uváděla soundtrack ke slavné krimi-komedii „Leathal Weapon 2“. Na konci jednadevadesátého pak absolvoval s Erikem Claptonem a bandem turné po zemi vycházejícího slunce – výběr skladeb z koncertů následně vyšel na živém 2LP „Live In Japan“ (1991/1992). Po zbytek devadesátých let pak – kromě níže zmíněného „nového“ singlu Beatles - o „tichém beatlovi“ nebylo nic slyšet. V roce 2001 George Harrison zemřel na rakovinu.

Díky společnému nahrávání stál George Harrison (voc, g) ještě za jedním projektem – jak bylo uvedeno, v osmaosmdesátém založil kapelu Traveling Wilburys sestavenou z „old“ rockerů (ještě Bob Dylan, Jeff Lynne, Roy Orbison a Tom Petty). A hned slavila úspěch s albem „The Traveling Wilburys“ a hitem „Handle With Care“, jehož ústřední motiv jakoby z oka vypadl jedné písni Curved Air (1988, dále např. „End Of The Line“, „Tweeter And The Money Man“, „Heading For The Light“, „Not Alone Any More“). Poté byl (už bez zemřelého Orbisona) realizován singl „Nobody´s Child“ (1990) na charitativní album vydané ve prospěch rumunských sirotků. Následně bylo natočeno ještě jedno elpí s poněkud matoucím názvem „Travelling Wilburys Vol 3“ (1990, hit „She´s My Baby“, dále např. „Inside Out“, „The Devil´s Been Busy“, „Where Were You Last Night“, „Wilbury Twist“) a pak se tato supergroup rozešla. 

Třetí brouk, bubeník a zpěvák Ringo Starr se v eighties věnoval spíše filmování než hudbě a ty dvě alba, co vydal, byla vskutku bědná. O to víc na začátku devadesátek překvapil kvalitní deskou „Time Takes Time“ (1991/1992, hit „Weight Of The World“ , dále např. „Don´t Go Where The Road Don´t Go“, „Don´t Know A Thing /About Love/, „In A Heartbeat“, „Runaways“). A pěkné bylo i album se spoustou hostů (např. Paul McCartney, George Harrison, Tom Petty, Joe Walsh, Ozzy, Alanis Morissette), nazvané „Vertical Man“ (1997/1998, např. „One“, „Vertical Man“, „Le De Da“, „What In The… World“, „Mindfield“, „King Of Broken Hearts“). Navíc, jaké by to byly vánoce bez Ringovo vánoční desky „I Wanna Be Santa Klaus (1998/1999.mj. „Come On Christmas, Christmas Come On“, „I Wanna Be Santa Klaus“, „Pax Um Biscum/Peace Be With You“ plus cover od Beatles „Christmas Time Is Here Again“ a vánoční klasika „The Little Drummer Boy“). Protože nezapomeňte: celý svět má rád Ringa, a Ringo má rád celý svět – Love & Peace, children!

V roce 1995 se zbylí The Beatles – tedy Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr – plus zvukař George Martin sešli, aby v rámci propagace šestidílného dokumentu „The Beatles Anthology“ (režie: Bob Smeaton a Geoff Wonfor) restaurovali dva songy z demáčů Johna Lennona ze sedmdesátých let. Nahráli do nich své nástrojové party a doprovodné vokály a posléze vydali jako singly. Tudíž máme k dispozici dva posmrtné „beatlesácké“ ploužáky - „Free As A Bird“ (s pěkným retro-klipem) a „Real Love“. V rámci Antologie se uvažovalo ještě o zrestaurování skladby „Now And Then“, ale kvalita původní nahrávky nebyla moc dobrá, a tak se od toho upustilo…

Bývalý „wing“ a spolupracovník beatla Paula McCartneyho, zpěvák, kytarista, baskytarista, pianista a skladatel Denny Laine pokračoval po odchodu z „křídel“ v sólové dráze. Jeho desky s hudebním otiskem Paulovy DNA měly občas dobré záblesky, nicméně byly průměrné a prosty jakéhokoliv úspěchu. Vyberu namátkou elpíčka „Anyone Can Fly“ (1981/1982, např. „Anyone Can Fly“, „Be Together“, „Various Shapes And Forms“, „Could Not Believe“) a „Hometown Girls“ (1984/1985.např. „Hometwon Girls“, „Cruisin´“, „Twist Of Fate“, „Blue Nights“, „I Wish You Could Love“), z chemičtějšího období pak „Wings On My Feet“ (1986/1987, např. „Portrait“, „Blushing Bride“, „Wings On My Feet“, „No Sleep“). Z dalších Lainových písní bych uvedl například „Land Of Peace“, „If I Tried“, „Rory´s Theme“, „On The Radio“. V devadesátkách se mj. vytasil s albem „Reborn“ (1995/1996, např. „In Time“, „Reborn“, „Hard Labour“, „Misty Mountain“, „Eternal Quest“). Jak jinak – dobré záblesky, ale celkově průměr.  

„Slowhand“ Eric Clapton vstoupil do eighties s pořádným nákladem whisky na palubě. Jeho oblíbenými nástroji se taktéž staly kreditkarta a zrcátko, s jejichž pomocí šlo jistý bílý prášek vytvarovat do kýžené pidinudle. Erikův zdravotní stav se rapidně zhoršoval, na začátku dekády z chlastu dokonce zkolaboval a málem zhynul. Objevovaly se u něj deprese i náznaky počínajícího šílenství. Jediné, co ho drželo při životě byla muzika - nejčastěji se věnoval bluesovým a baladickým rockovým písničkám. Z první poloviny dekády stojí za zmínku snad stojí úspěšné singly „I Can´t Stand It“ (1981) a „I´ve Got A Rock´n´Roll Heart“ (1983), z poloviny osmdesátek pak (na něj) docela zvukově nadupané album „Behind The Sun“, na němž pracoval se skladatelem Jerry L. Williamsem (1985, hit „Forever Men“, dále např. „See What Love Can Do“, „She ´s Waiting“, „Just Like A Prisoner“). O rok později bodoval další singl „It´s In The Way That You Use It“. Ale jinak alba – spíš průměr.

Na konci 80. let Eric přestal jak s chlastem, tak s drogami, a vyšlo mu to i hudebně: s elpí plným coverů „Journeyman“ (1989, hity „Bad Love“, „Pretending“, dále např. „No Alibis“, „Anything For Your Love“, „Before You Accuse Me“). O rok později získal Eric cenu Grammy za song „Bad Love“. Asi nejúspěšnějším Claptonovým počinem tohoto období pak byla koncertní deska „MTV Unplugged“ (1992, hity „Tears In Heaven“, „Old Love“ plus dávná „Layla“ a ještě dávnější „Walkin´ Blues“, pův. od Roberta Johnsona a „Rollin´ & Tumblin´“, pův. od Muddy Waterse). A pak už se jen vrtal ve starém blues, což ukázal na albu „From The Cradle“ (1994, bluesové covery jako např. „I´m Tore Down“, „Blues Before Sunrise“, „Hoochie Coochie Man“).

Když už jsme načali jednu třetinu dávných hardrockových průkopníků Cream, pojďme se lehce zmínit i o jejich dalších dvou třetinách, tedy o Jacku Bruceovi (voc, bg) a Gingeru Bakerovi (ds). Baker vyrukoval během eighties s několika kvalitními alby ve stylu jazz-rock-funk-alternative (viz. kapitola Alternativa – vzhůru proti komerci). Jack Bruce se zaměřil na kombinaci elektroniky a rocku, jak to tehdy bylo v módě; nutno ale dodat, že se svými sólovkami žádnou slávu do světa neudělal. Viz třeba LP „Automatic“ (1983, např. „New World“, „Encore“, „Automatic Pilot“, „Make Love, Pt. 2“) nebo „A Question Of Time“ (1989, např. „Life On Earth“, „Grease The Wheels“, „A Question Of Time“) plus songy z 90.let jako „Ships In The Night“ či „The Food“. Nakonec se creamovský „spodek“ dal někdy v roce 1993 dohromady s kytaristou a zpěvákem Gary Moorem a coby trio pod hlavičkou BBM (pro natvrdlé – Bruce-Baker-Moore) natočili výbornou, „creamovsky“ bigbítovou desku „Around The Next Dream“ (1994, např. „Waiting In The Wings“, „City Of Gold“, „Where In The World“, „Why Does Love /Have To Go Wrong/“, „Can´t Fool The Blues“, „Glory Days“). Bohužel jim to dlouho nevydrželo, odehráli turné a pár fesťáků a šli si každý po svém.

I starý sheffieldský pes, soul-rockový chroptil Joe Cocker se v osmé dekádě chytl. Postupně se zbavil všech možných závislostí, v roce 1982 měl společný hit s Jennifer Warnesovou („Up Where We Belong“) a vcelku dobrou desku „Sheffield Steel“ (např. cover „Many Rivers To Cross“ pův. od Jimmy Cliffa, dále např. „Look What You´ve Done“, „Sweet Little Woman“, plus cover „Ruby Lee“, pův. od Billa Witherse). O dvě léta později přišel singl „Civilized Man“ (1984). V roce 1986 natočil lehce nadprůměrné album „Cocker“ (1986), které obsahovalo známé songy „Don´t You Love Me Anymore“, „Shelter Me“, „Heart Of The Matter“ a hlavně „You Can Leave Your Hat On“ (původně od Randy Newmana; zazněla ve slavném filmu „9 ½ Weeks“). Poté se v hitparádách octla jeho verze „Unchain My Heart“ (proslavil ji Ray Charles), zabodoval i s bryan-adamsovským songem „When The Night Comes“ a po dlouhé době se také podílel autorsky na dobré písni „Another Mind Gone“.

I živák „Joe Cocker Live“ (1990) zní velmi dobře. Slušně bylo přijato také album „Night Calls“ (1991, hit „Night Calls“ dále např. „Now That The Magic Has Gone“, „There´s A Storm Coming“ „I Can Hear The River“, plus cover „Love Is Alive“, pův. od Gary Wrighta) a singl „Feels Like Forever“ (1992). V roce 1994 natočil jakž takž elpí „Have A Little Faith“ (cover hit „Summer In The City“, pův. od Lovin´ Spoonful, dále např. „The Simple Things“, „Highway Highway“  plus covery „Let The Healing Begin“, pův. od Tony Joe Whitea, „Have A Little Faith In Me“, pův. od Johna Hiatta). A možno je uvést i řadovku „Across From Midnight“ (1997, hit „N´Oubliez Jamais“, dále např. „What Do I Tell My Heart?“ plus covery „Could You Be Loved“, pův. od Boba Marleyho, „Wayward Soul“, od Brendy Russell „Tonight“, pův. od Maxe Carla). Asi takhle – na všech těch albech bylo vždy něco, co vás excitovalo, ale bohužel taky záležitosti, které si mohl milý Joe klidně odpustit.

Ostrohlasý zpěvák, ex-animal Eric Burdon se v první polovině 80.let plácal mezi převzatými a autorskými věcmi: desky z té doby jsou víceméně průměrné, ale pár slušně udělaných songů se na nich objevilo, jako třeba „Darkness Darkness“ (pův. od Youngbloods), „Ride On“ (pův. od AC/DC), „The Last Drive“, „Bird On The Beach“, „Devil´s Daughter“, „Who Gives A Fuck“ atd. V roce 1982 si Burdon zahrál rockovou hvězdu Rocca v hudebním filmu „Comeback“ (režie Christel Buschmann). Comebackem zavánělo až období 1987-1988 – tehdy Eric natočil singl se starou „zvířecí“ vykopávkou „Good Times“ a posléze ještě album „I Used To Be Animal” (1988, např. „Run For Your Life“, „I Used To Be An Animal“, „I Will Be With You Again“, „Good Back To Memphis“). Krátce to snad i tak vypadalo, ale…

Zachmuřený irský chlapík v klobouku, zpěvák Van Morrison natočil na začátku eighties dvě lehce nadprůměrné desky - „Common One“ (1980, mj. s 15-minutovkami „Summertime In England“, „When Heart Is Open“, plus „Wild Honey“, „Haunts Of Ancient Peace“) a „Beautiful Vision“ (1982, s písněmi „Dweller On The Threshold“, „Clearing Windows“, „Vanlose Stairway“, „Celtic Ray“, „Across The Bridge Where Angels Dwell“). A v podobném duchu se nese LP „Inarticulate Speech Of The Heart“ (1983, např. „Irish Heartbeat“, „River Of Time“, „Higher Than The World“, LP „Inarticulate Speech Of The Heart No. 4“). Dalších pár desek je víceméně průměrných, takže bych upozornil až na „Poetic Champions Compose“ (1987, např. „Someone Like You“, „The Mystery“, „Spanish Steps“, „Celtic Excavation“) a „Irish Heartbeat“, natočené společně s Chieftains (1988, písně - tradicionály „Star Of The County Down“, „Irish Heartbeat“, „Carrickfergus“, „She Moved Through The Fair“, „Marie´s Wedding“). Určitých komerčních úspěchů pak dobyly Morrisonova alba z konce dekády, jako například „Avalon Sunset” (1989, hit „Have I Told You Lately“, dále např. „Orangefield“, „Darling Night“, „When Will I Ever Learn To Live In God“), a pak také „Enlightenment“ (1990, skladby „Real Real Gone“, „Avalon Of The Heart“, „So Quiet In Here“). Devadesátá léta Van zahájil s další úspěšnou deskou, dvojalbem „Hymns To The Silence“ (1991, např. „I´m Not Feeling It Anymore“, „Why Must I Always Explain?“, „Carrying A Torch“ plus tradicional „Be Thou My Vision“). Hostoval u The Chieftains nebo Toma Jonese.

Divocí britští veteráni a rozbíječi nástrojů The Who vstoupili do osmdesátých let v sestavě Pete Townshend (g, voc, ks), Roger Daltrey (voc, harm, ac g), John Entwistle (bg, voc) a Kenney Jones (ds, ex-Faces), otřeseni dvěma tragédiemi, které je postihly: zaprvé zemřel jejich původní bubeník Keith Moon (1978), a zadruhé - o rok později bylo ušlapáno 11 jejich fanoušků před koncertem v Cincinnati (aniž by to kapele někdo řekl). A do osmdesátek vstoupili i albem „Face Dances“ (1980/81, hit „You Better You Bet“, dále např. „The Quiet One“, „You“, „Daily Records“, „Another Tricky Day“), které je -  i přes tehdejší vlažné kritiky (kromě těch amerických) – počinem kvalitním. A vlastně i „rozlučkové“ LP „It´s Hard“ (1982, např. „It´s Your Turn“, „Dangerous“, „Cook´s County“, „Athena“, „I´ve Known No War“) není taková mizérie, jak se tehdy psalo. Až na jeden písňový hokus-pokus („Eminence Front“), obě nesou rukopis kapely – možná ale, že některé kritiky už tento rukopis začal prostě štvát. Byla jiná doba… osmdesátky…hm.

Přitom skupina kupříkladu na koncertech hrála fantasticky – dokladem je mj. její vynikající vystoupení na německém televizním Rockpalastu, které lze sehnat i na videu „The Who – 28th March 1981 – 8th Rockpalast“ (1981). Jenže zároveň do Peteovy hlavy opět vstoupili brouci a začal mít deprese z toho, že už asi není ten rockový vizionář jako dřív. Vstup brouků do hlavy byl pochopitelně doprovozen i vstupem heroinu do jeho těla. Nakonec se ze závislosti dostal, ale depky ho neopustily – chtěl přestat koncertovat a zaměřit se pouze na studiové nahrávky. Tehdy v kapele nastal rozpor, a tak v roce 1982 uspořádala rozlučkové „farewell“ turné a skončila. Při její hráčské kvalitě a sehranosti - škody kotel. Poslední koncert proběhl v prosinci ´82 v Torontu.  Skupina se pak dala kvůli různým příležitostem ještě několikrát do kupy (například kvůli festivalu Live Aid 1985), víceméně pravidelně pak koncertovala od roku 1996, kdy za bicí usedl Zak Starkey, syn slavného beatla  Ringa. V této souvislosti se vyloženě nabízí sjet koncertní film „The Who & Special Guests: Live At The Royal Albert Hall“ (2000, režie Dick Carruthers), ve kterém to tito již postarší chlápci rozbalí tak, že vás to rozseká na cimpr campr. 

 Ale pojďme se vrátit zase do eighties. Kytarista a zpěvák The Who Pete Townshend vstoupil do osmdesátek kromě kmenové kapely také sólovou deskou „Empty Glass“ a hitem „Let My Love Open The Door“, poté natočil taktéž dobře přijaté LP „All The Best Cowboys Have Chinese Eyes“ (1982, např. „The Sea Refused No River“, „Stop Hurting People“, „Exquisitely Bored“, „Communication“, „Stardom In Action“, „Somebody Saved Me“). Později  se prosadil i albem „White City“ (1985, např. songy „Give Blood“, „Brilliant Blues“, „White City Fighting“, „Come To Mama“). Většinou se jednalo o záležitosti lehce nad průměrem. To víceméně platí i o albu „Psychoderelict“ z roku 1993, které je až zbytečně naddimenzované (rock opera?). Ale některé songy jsou docela dobré (např. „English Boy“, „Predictable“, „Don´t Try To Make Me Real“). 

To jeho kolega z The Who, zpěvák Roger Daltrey se věru neměl čím chlubit. Jsa neskladatel, pouze pěvec, musel vyčkat, co mu napíší jiní. AOR-ový soundtrack k filmu „MrVicar“ byl průměrný (1980, „MrVicar“, „Waiting For A Friend““, „Free Me“, „Without Your Love“), svého času se mluvilo o albu „Under A Raging Moon“, které trochu srážel ten neblejskanej osmdesátkovej zvuk  (1985, např. „Under A Raging Moon“, „After The Fire“, „Don´t Talk To Stranglers“, „Let Me Down Easy“). Nicméně už je na něm Roger spoluautorem několika skladeb. No, a o albu „Rocks In The Head“ lze říci, že žádnou perlou sice není, ale celkově to jakžtakž jde (1992, např. „Before My Time Is Up“, „Who´s Gonna Walk On Water“, „Days Of Light“, „Perfect World“, „Love Is“). Daltrey si také zahrál v několika filmech: „McVicar“ (1980), „Buddy´s Song“ (1990) „If Looks Could Kill“ (1991) v seriálu „Tales From The Crypt“ v díle „Forever Ambergris“ (1993), nebo ve snímku „Like It Is“ (1998).

Jak již bylo napsáno, The Who se v dvaaosmdesátém rozpadli. O rok později – v roce 1983 – ale jiná britská legenda málem vstala z popela. V rámci pětadvacetin slavného britského klubu Marquee se na jednom podiu náhle ocitli tři původní členové Yardbirds – Paul Samwell-Smith (bg, ks, bvoc), Jim McCarty (ds, bvoc) a Chris Dreja (rg, bvoc), a došlo jim, že by nebylo špatné dělat zase spolu. Do holportu přizvali Johna Fiddlera (voc, g, ks), a začali makat na novém matroši. A to s nimi při následném nahrávání desky úzce spolupracoval i další ex-Yardbird, proslavený kytarista Jeff Beck. Jenomže hudebně se to od soundu kmenové kapely dost výrazně lišilo, proto se kapela nazvala Box Of Frogs: jejich eponymní albový počin „Box Of Frogs“ se nese v duchu rádiového AOR (1983/1984, např. „Back Where I Started“, „Two Steps Ahead“, „The Edge“, „Into The Dark“, „Harder“). Kámen úrazu ovšem nastal, když původní trojka odmítla americké turné. To dožralo jak Becka, tak i Fiddlera. Jeff s kapelou okamžitě ukončil spolupráci, a po určitém váhání tak učinil i John Fiddler: na druhé desce BOF sice několik songů ještě zpívá, ale zbytek dojíždějí hosté (Roger Chapman, Ian Dury, Graham Parker), a hvězdy se objevily i za kytarami (Rory Gallagher, Steve Hackett, Jimmy Page) Jo, ještě název: elpíčko se jmenovalo „Strange Land“ (1985/1986, např. „Average“, „Strange Land“, „Asylum“, „Get It While You Can“). Vzápětí skupina zanikla, McCarty následně vytvářel meditativní new age music v projektu Stairway a v devadesátkách společně s Drejou a jinými muzikanty znovu obnovili Yardbirds.

Nyní na skok do Ameriky, konkrétně do Kalifornie.

V USA žijící britský kytarový čarostřelec a experimentátor Jeff Beck toho v 80.letech příliš nevyplodil (mj. neúspěšný pokus s ex-kolegy z Yardbirds o návrat jako Box Of Frogs – viz výše), ale za jednu věc by měl dostat metál (tedy on ho vlastně dostal v podobě Grammy) – v roce 1989 se spojil s bývalým zappovským bubeníkem Terry Bozziem a klávesistou Tony Hymasem a společně vytvořili výbornou desku „Jeff Beck´s Guitar Shop“, jíž by si měl pořídit každý (pokročilejší) adept hry na elektrickou kytaru, který jen tak hned nepropadne srovnávacím depresím (např. skladby „Guitar Shop“, „Savoy“, „Behind The Veil“, „Where Were You“, „Sling Shot“). O deset let později Beck, nasátý elektronickou dekádou, propojil taneční rytmy se svoji kytarovou ekvilibristikou a zvukovými efekty a natočil další zajímavé album „Who Else!“ (1999, např. „Blast From The East“, „THX138“, „Angel“, „Even Odds“).

Frank Zappa i v 80. letech točil ta svoje bláznivá elpí, plná komplikovaného progresivního rocku, v němž samozřejmě nechyběl nezbytný humor (hudební i textový). Některá měla svou kvalitu, některá byla slabší, jak už to u albových chrličů chodí. Možná by nebylo špatné připomenout 2LP „You Are What You Is“ (1981, např. „Doreen“, „Any Downers?“, „You Are What You Is“, „The Meek Shall Inherit Nothing“), instrumentální desku „Jazz From Hell“ (1986, např. „Night School“, „Jazz From Hell“, „St. Etienne“), kytarovou „Guitar“ (1988, songy jako „Sexual Harassment In The Workplace“, „Which One Is It?“, „Republican“) či politické album „Broadway The Hard Way“ (1988, např. „Dickie´s Such An Asshole“, „Promiscuous“, „Jesus Thinks You´re A Jerk“). A k live albu „Does Humor Belong In Music?“ (1984) vyšel vcelku povedený videofilm. V úplném počátku 90. let Frank Zappa přijel díky Michaelu Kocábovi a Milanu „Gogo“ Krampotovi (šéfovi českých zappistů) i do Československa, setkal se s Václavem Havlem, a dlouho se mluvilo o tom, že by se stal jakýmsi americkým zmocněncem přes československou kulturu. Tento nápad ale velice rychle zatípl americký establishment, který zejména ve své konzervativní podobě (v USA tehdy vládl Bush starší) veškeré Zappovy aktivity - ať už se týkaly hudby nebo čehokoliv jiného - považoval téměř za protistátní. Bohužel nějakým dalším budoucím plánům a nakonec i hudebníkově životní pouti se postavila do cesty rakovina, na níž Frank Zappa zemřel v roce 1993.

Další proslavený kytarista Carlos Santana měl první půlku 80. let hodně průměrnou, chytila se až deska z konce dekády, která získala Grammy. Měla název „Blues For Salvador“ a je vcelku dobrá, i když podle poslechu na ní i on podlehl módě chemických bicích a chemických kláves (1988, např. „Bailando / Aquatic Park“, „Bella“, „Trane“, „Now That You Know“, „Blues For Salvador“). V 90. letech se mág latino-rocku uvedl slušným elpí „Milagro“ (1992, např. „Somewhere In Heaven“, „Red Prophet“, „Free All The People /South Africa/“) a v jejich závěru pak s mnoha hostujícími hudebníky (mj. Dave Matthews, Everlast, Rob Thomas či Eric Clapton) natočil výbornou desku „Supernatural“ (1999, např. „Love Of My Life“, „Put Your Lights On“, „El Farol“, „Africa Bamba“, „Smooth“, „Corazon Espinalo“, „/Da Le/ Yaleo“). Její úspěch byl až děsivý – po celém světě se jí prodalo asi 27 miliónů nosičů. 

Pojďme k bývalým prominentům jazz rocku a fusion music.

Legendární trumpetista Miles Davis měl ve druhé polovině 70. let zdravotní problémy a na fóru se objevoval v omezené míře. Hodně aktivní začal být až v osmé dekádě. Tehdy spolupracoval s mnoha jmény světového jazzu i popu (Johnem Scofieldem, Darrylem Jonesem, Marcusem Millerem, Joni Mitchellovou, Cyndi Lauperovou, ale také s Michaelem Jacksonem) a jeho skladby postupně přijaly určitá schémata tanečního funku, takže jsou mnohem snadněji poslouchatelná než třeba elektrické free-jízdy z přelomu 60. a 70. let. Namátkou uvedu alba „The Man With The Horn“ (1981, např. „Shout“, „Back Seat Betty“, „The Man With The Horn“), „Star People“ (1982, např. „Come Get It“, „Speak“) nebo „Tutu“ (1986, např. „Tutu“, „Tomaas“, „Portia“). Určitým žánrovým návratem k jazz-rock fusion bylo LP „Amandla“ (1989, např. „„Amandla“, „Catembe“, „Cobra“, „Hannibal“), produkované Millerem (viz. výše i níže), k new age  a filmové hudbě má zase blízko deska „Aura“ o níž se produkčně a skladatelsky postaral dánský multiinstrumentalista Palle Mikkelborg a zahostoval si na ní John McLaughlin (např. „Intro“, „Orange“, „Yellow“, „Red“, „Electric Red“). Snad i Grammy to tak nějak dostalo. Nu, a poslední počin zavedl Davise až do hájemství acid jazzu a hip hopu. Album dostalo název „Doo-Bop“ (1992, např. „Chocolate Chip“, „High Speed Chase“, „The Doo Bop Song“, „Blow“, „Fantasy“), ale jeho vydání se slavný trumpetista už nedočkal - Miles Davis totiž v roce 1991, krátce po jeho vydání, zemřel.

Další hudebník sice žádným veteránem nebyl, nicméně v 80. letech s Milesem Davisem (ale také s Dave Sanbornem a Spyro Gyra – viz. níže) hodně spolupracoval. Mladý skladatel Marcus Miller mu spoustu věcí napsal a zaranžoval. Navíc byl sám též fenomenálním basistou (a vlastně multiinstrumentalistou – ovládal i klávesy a dechové nástroje). Samostatně natočil dvě desky už v první polovině osmdesátek, ale… no, řekněme, že jsou poplatné době. Po téměř deseti letech natočil solidní album „The Sun Don´t Lie“ (1993, např. „Panther“, „Steveland“, „Rampage“, „Scoop“, „Funny“ plus „Juju“Wayne Shorterem). Millerovou asi nejlepší samostatnou deskou je album „Tales“ (1995, např. „The Blues“, „Tales“, „Rush Over“, „Ethiopia“, „Eric“, „True Geminis“, plus cover „Come Together“, pův. od Beatles). Skutečným jazz-rockovým nářezem je pak jeho živák „Live & More“ (1996/97).

Teď mě v souvislosti hore s Marcusem napadá, že ještě než probereme ty staré jazzrockery, mohli bychom udělat takový menší exkurs k těm, kteří také své první hudební krůčky dělali na konci 70. let, ale vzhledem ke svému mládí, se prosadili až v dekádách následujících. Stali se tudíž jakýmisi následovníky oněch veteránů, ale často s nimi i spolupracovali.

Jako první bych uvedl jednoho z těch jazzových „mladých lvů“, i když v tomto případě se jedná spíše o mladou lvici. Byla jí zpěvačka, kytaristka, klávesistka a skladatelka Cassandra Wilson, která vládla zastřeným, hlubokým hlasem, trochu připomínajícím Ninu Simone. Dokázala nově zaranžovat a zazpívat klasické jazzové a bluesové standardy, přičemž v podkladu občas zněly africké kmenové rytmy a zvuky, ovšem občas se jednalo o řádně nafunklý elektrický randál. Gró její tvorby, jež je slyšet na většině jejích alb, nicméně spočívá v blues; a aby taky ne, když pochází z povodí Mississippi. V 80. letech jsou hodnoceny kladně desky „Point Of View“ (1985, např. „Desperate Move“, „I Am Waiting“„Never“, plus cover „Blue In Green“, pův. od Milese Davise) a víceméně i hlučná „Days Aweigh“ (1987, např. Electromagnolia“, „If You Only Know How“ plus covery „Let´s Face The Music And Dance“, pův. od Irvinga Berlina a „Some Other Time“, pův. od Leonarda Bernsteina). Z dalších songů té doby vzpomeňme na „Lies“, „Whirlwind Soldier“, cover My One And Only Love“, známý od Franka Sinatry, a starou standardu  „Autumn Nocturne“. .

Z nineties bych uvedl alba „She Who Sleeps“ (1991, např. „Iconic Memories“, „Out Loud /Jeri´s Blues/“, „She Who Weeps“  plus standarda „Body And Soul“), „After The Beginniíng Again“ (1992, např. „There She Goes“, „Yazoo Moon“, „Sweet Black Night“, „My Corner Of The Sky“), „Blue Light ´Till Down“ (1993, např. „Sankofa“, „Children Of The Night“, „Blue Light ´Til Down“ , „You Don´t Know What Love Is“ či van-morrisonovský cover „Tupelo Honey“) a songy „Don´t Look Back“ a „I Will Be There“. Z druhé půle devadesátek pak „New Moon Daughter“ (1995, např. „Solomon Sang“, a dále mj. covery „Love Is Blindness“, pův. od U2, „Death Letter“, pův. od Sona House, „I´m So Lonesome I Could Cry“, pův. od Hanka Williamse, výborný „Last Train To Clarksville“, pův. od Monkees) a poslední record před milleniem - „Traveling Miles“ (1999, hit „Time After Time“, dále skladby „Traveling Miles“, „Right Here, Right Now“ a half-cover „Resurrection Blues /Tutu/“, inspirovaný songem Marcuse Millera pro Milese Davise).

Zpěvačka, pianistka a skladatelka Patricia Barber byla bílá holka z Chicaga, která vyrůstala v buranově v Nebrasce - to mohlo skončit všelijak. Ale narodila se v muzikantské rodině, takže od dětství poslouchala a hlavně cvičila jazz. A cvičila tak pilně, že je dodnes v oboru považována za jednu z nejlepších pianistek. Zaobírala se hlavně autorskou tvorbou, ceněny jsou jak její kompozice vždy s výraznou basovou linkou, tak sofistikované (a občas humorné) texty. Samostatná alba začala točit až ve zralejším věku, zkuste „Split“ (1989, např. „Early Autumn“, „Alone Together“, „Spy Sly“, „Easy To Love“, „Retrograde“, „Winter Illusion“, „Two For The Road“), „Distorsion Of Love“ (1992, např. „You Stepped Out Of A Dream“, „Subway Station # 5“, „Or Not To Be“ plus covery „Summertime“, pův. od George Gershwina a „My Girl“, pův. od Smokey Robinsona a proslaven Temptations), „Cafe Blue“ (1994, např. „What A Shame“, „Mourning Grace“, „Too Rich For My Blood“ plus covery „Ode To Billie Joe“, pův. od Bobbie Gentry, The Thrill Is Gone“, pův. interpret Rudy Vallée a „Taste Of Honey“, který proslavili Beatles) a „Modern Cool“ (1998, např. „Winter“, „Let It Rain“, „Constantinopole“, „Silent Partner“).

Také další mladík, saxofonista Greg Osby hrával od konce 70. let s význačnými jazzovými muzikanty. Z jeho samostatné tvorby bych uvedl free-jazz-rockové album „Season Of Renewal“ (1989, např. „Sapphire“, „Enchantment“, „Life´s Truth“, „Season Of Renewal“, „Word“). Chicagský kytarový virtuoz Stanley Jordan využíval a využívá techniky obouručního tappingu a je u toho tak rychlý a dobrý, že dokáže hrát melodii a akordy současně. Přitom se jedná mnohdy o smooth-jazzové záležitosti, často také svou technikou předělává nějakou rockovou nebo jazzovou klasiku. Je možno vyslechnout na jeho elpíčkách: na kvalitním „Magic Touch“ (1985, např. „All The Children“, „Fundance“, „New Love“  plus covery „Eleanor Rigby“, pův. od The Beatles, a „Freddie Freeloader“, pův. od Milese Davise), poněkud chemicky funkovním „Flying Home“ (1988, např. „When Julia Smiles“, „The Music´s Gonna Change“, „Flying Home“, plus covery „Stairway To Heaven“, pův. od Led Zeppelin), a na více jazzovém, napůl živém albu „Cornucopia“ (1986-1989/1990, např. „Impressions“, „Fundance“, „Always Know“  plus cover „Autumn Leaves“ pův. od Nat King Colea).

I čtvrtý mlaďoch, newyorský virtuóz na banjo a skladatel Béla Fleck působil na scéně už od konce seventies. Nejznámější je jeho období s kapelou The Flecktones, s níž začal nahrávat na konci osmdesátých let. Navíc v ní působili stejně kvalitní instrumentalisté jako byl on sám - třeba Victor Wooten (bg) či Howard Levy (harm, ks). Fleckova hudba byla nesmírně eklektická – spojoval jazz, rock, funk, bluegrass, world music. Kritikou nejvíce ceněné desky jsou „Béla Fleck And The Flecktones“ (1989/1990, např. „Sunset Road“, „The Sinister Minister“, „Tell It To The Gov´nor“, „Half Moon Bay“, „Mars Needs Women: Space Is A Lonely Place“) a „Flight Of The Cosmic Hippo“ (1991, např. „Blu-Bop“, „Flying Saucer Dudes“, „Flight Of The Cosmic Hippo“, „Turtle Rock“, „Hole In The Wall“), slušně zní i odlehčenější „UFO Tofu“ (1992, např. „Magic Fingers“, „Bonnie & Slyde“, „The West County“, „After The Storm“, „The Yee-Haw Factor“), poslední s Levym. Dobré je také sehnat si nějakou kompilačku nebo živák, jako například „Live Art“ (1996), kde kromě většiny výše uvedených skladeb uslyšíte další jeho majstrštyky jako např. „New South Africa“, „Lochs Of Dread“, „Bigfoot“, „Far East Medley“, „Vix 9“

Jak je výše uvedeno, s Bélou Fleckem hrál i virtuózní černošský baskytarista Victor Wooten, původně z Idaha. Zejména v devadesátých letech toho měl na práci až až, kromě Flecktones hrál v dalších projektech a našel si čas i na samostatná alba. To první z poloviny devadesátek je víceméně školou basové hry pro pokročilé, lepší je dvojka „What Did He Say?“ (1997, např. „What Did He Say?“, „What You Won´t Do For Love“, „A Chance“, „Naima“, „Sometimes I Laugh“). Třetí deska z nineties, double „Yin-Yang“ je až na výjimky spíše vyklidněná, vyrovnaná (1999, např. „Yinin´ & Yangin´“, „Hip Bop““, „Joe´s Journey“, „Tali Lama“, „Sacred Place“, „Pretty Little Lady“, „Hormones In The Headphones“). Co se týče těch projektů, prsty si Wooten pohonil zejména v tom, nazvaném Bass Extremes, v němž se potkal se stejným baskytarovým bláznem Steve Baileym. Viz album „Cookbook“ (1998, např. „To Serve Man“, „1/2 Fast“, „Madonna Lee“, „Bassically Yours“, „Not a 3“). 

Basákem jsme tuhle mladší partu začali, basáky pokračovali, a basákem ji také… tedy ne zcela úplně, ale téměř - skončíme. Jedním z nejlepších ve svém oboru bývá často zván John Patitucci z newyorského Brooklynu. Dokázal basovat prakticky do všeho, co lze nazývat hudbou (rock, jazz, ethno - Afrika, latina, vážná hudba a mnohé další genres). Možná by udělal muziku i z Listerova kytarového blouznění. Ověřitelné kupříkladu na albech „John Patitucci“ (1987, např. „Growing“, „Wind Sprint“, „Our Family“, „The View“) a „On The Corner“ (1989, songy „Venetian Moonlight“, „Vaya Con Dios“, „A Better Mousetrap“, „Painting“, „Flatbush Avenue“). Z devadesátých let bych vybral desky „Sketchbook“ (1990, songy „Scophile“, „They Heard It Twice“, „Spaceships“, „Two Worlds“, „Through The Clouds“) a „Another World“ (1993, např. „Ivory Coast“, „My Summer Vacation“, „Peace Prayer“, „The Griot“) či „Mistura Fina“ (1995, songy „Puccini“, „Joys And Sorrows“, „Assim Nao Da“, „Barra Da Tijuca“), včetně „Now“ (1998, např. „Now“, „Out Of The Mouth Of Babes“, „Labor Day“, „Miya“ plus cover Search For Peace“, pův. od McCoy Tynera). A vlastně cokoli dalšího, prostě - basová nirvána!

Nejmladším z těchto nových tváří bylo newyorské trio experimentálního jazzu a jazz-rock fusion Medeski Martin & Wood, které by klidně šlo hodit i do škatulky americké alternativní hudby. Tvořili ho pianista a klávesista John Medeski, bubeník a perkusista Billy Martin a basák Chris Wood (plus různí hosté). Trio hrálo autorské skladby i převzaté standardy, ty ovšem značně po svém. Za nejlepší alba jsou považována „Notes From The Underground“ (1991, např. „Hermeto´s Daydream“, „The Saint“, „La Garonne“), „It´s A Jungle In Here“ (1993, např. „Where´s Sly?“, „Worms“, „Beeah“ plus cover „Syeeda´s Song Flute“ pův. od Johna Coltranea), částečně „Friday Afternoon In The Universe“ (1995, např. „The Lover“, „Last Chance To Dance Trance /Perhaps/“, „We´re So Happy“) a „Shack-man“ (1996, např. „Is There Anybody Here That Love My Jesus“, „Dracula“, „Strance Of The Spirit Red Gator“). V roce 1998 vyšlo album „Combustication“ občas inspirované hip hopem a acid jazzem (např. „Sugar Draft“, „Whatever Happened To Gus“, „Coconut Boogaloo“).

A nyní tedy již ke starým psům.

Klávesový mág Herbie Hancock patřil v 70.letech k pionýrům propojení jazzu, funku a disca. Vstup do osmé dekády se mu povedl deskou „Mr.Hands“ (1980, např. „Spiraling Prism“, „Calypso“, „4 A.M.“). Poté ho opět začaly více než hudba bavit mašinky, které hudbu vyrábějí. Výsledkem pak byla jeho velmi úspěšná deska „Future Shock“ s hitem „Rockit“. Tato skladba je čistě elektronickou změtí zvuků a rytmiky a lze ji počítat mezi předchůdce taneční hudby, tak jak se objevila na přelomu 80. a 90. let (1983, dále např. „Earth Beat“, „TFS“ plus cover „Future Shock“ pův. od Curtise Mayfielda). V podobném duchu se nese i průměrné LP „Sound-System“ (1984, např. „Metal Beat“, „Sound-System). Bylo to v té době s Hancockem jako na houpačce – občas chemická nuda, občas návrat ke kořenům. Například s griotem Foday Musa Susem natočil ceněné album „Village Life“ (1985, songy jako „Early Warning“, „Kanatente“), ale koncertní deska s tímtéž umělcem byla přijata vlažně („Jazz Africa“, 1987, např. „Debo“). Zbytek eighties – nic. Z devadesátých let bych jmenoval solidní, téměř hip-hop-funkovou desku „Dis Is Da Drum“ (1994, např. „Call It 95“, „Dis Is Da Drum“, „The Melody“, „Butterfly“, „Juju“, „Bo Ba Be Da“).

Jazzrocková legenda, klávesista Chick Corea založil těleso, které nazval obecně Elektric Band a v němž se objevili výborní muzikanti Frank Gambale (g), Dave Weckl (bg), John Patitucci (bg – viz. výše) a Eric Marienthal (sax). Z této spolupráce vzniklo několik alb, z nichž nejvíce je ceněna deska „Eye Of The Beholder“ (1988, např. „Home Universe“, „Eternal Child“, „Passage“, „Trance Dance“, „Amnesia“). Ani náš český Honza se ve světě neztratil. Jan Hammer udělal v 80. letech soundtrack k TV-seriálu „Miami Vice“ (1985), známa je i instrumentální, částečně rock-impresionistická, částečně pop-rocková deska „Beyond The Mind´s Eye“ (1992, hit Seeds“, dále např. „Sunset“, „Transformers“, „Virtual Reality“), na níž znovu předvedl svoji schopnost napsat melodický hymnický riff. Což potvrdil i na následném albu „Drive“, na kterém si zahostoval mj. i Jeff Beck (1994, např. „Island Dreamer“, „Drive“, „Knight Rider 2000“). I když je pravda, že těm, kteří přísahali na Hammerovy práce ze seventies, tyto desky připadaly příliš chemické, přehnaně okázalé a nebetyčně komerční.

Klávesista Joe Zawinul pokračoval v osmé dekádě dál se svým souborem Weather Report, v němž stále působili Wayne Shorter (sax), Peter Erskine (ds) a Jaco Pastorius (bg), kterého ovšem v roce 1982 vystřídal basista Victor Bailey a poté se v kapele objevil i bubeník Omar Hakim.  Bohužel čas klasického jazz-rocku a různých fúzí trochu pominul – vše už bylo jakoby prozkoumáno, využito, a svět 80. let, v němž vládlo proteplené disco a nablýskaný chemo-funk, žádné složitosti nepotřeboval. Toto obé mělo vliv i na WR – Joe začal svoji muziku zjednodušovat a na některých deskách se mu objevil i zpěv (o ten se mj. starali Bobby McFerrin a Carl Anderson, známý co Jidáš z filmového Jesu Christa superstára). Ale popořadě, vstup do eighties se kapele vydařil – deska „Night Passage“ je slušná (1980, např. „Three Wiews Of A Secret“, „Port Of Entry“, „Fast City“, „Three Views Of A Secret“, „Madagascar“), ujde i „Weather Report“ (1982, např. „Volcano For Hire“, „Speechless“, „Dara Factor Two“, „N.Y.C.“), ale od alba „Procession“ (1983, např. „The Well“, „Molasses Run“, „Two Lines“) už to šlo ale pomalu dolů. Nu, a posléze se „zpráva o počasí“ rozpadla úplně.

Ale ani po konci Weather Report to vídeňský Pepíček nezawinul. Na konci 80.let si založil soubor The Zawinul Syndicate a hrál si dál ten svůj jazz-rock ovšem s příměsí etnických vlivů. Obecně je doporučováno album „Black Water“ (1989, např. „Carnavalito“, „In The Same Boat“, „Little Rootie Tootie“). Velmi dobré je koncertní 2CD „World Tour“ (1997, např. „Bimoya“, „N´awlins“, „Three Postcards“, „Slivovitz Trail“). Na prvních dvou elpí TZS hrál americký kytarista Scott Henderson, který měl v té době vlastní jazzrockový soubor s basistou Gary Willisem s názvem Tribal Tech. Z jeho tvorby je možno uvést LP „Dr. Hee“ (1987, mj. „Dr. Hee“, „Twilight In The North Ridge“, „Ominous“), „Nomad“ (1988/1990, např. „Rituals“, „Nomad“, „Renegade“, „Tunnel Vision“) nebo „Face First“ (1993, např. „Face First“, „Canine“, „Salt Lick“, „The Crawling Horror“). Henderson ale točil i sólo desky silně hozené do blues rocku, jako třeba „Dog Party“ (1994, např. „Hole Diggin“, „Fence Climbin´ Blues“, „Smelly Ol´ Dog Blues“, „Milk Bone“) nebo „Tore Down House“ (1997, např. „Tore Down House“, „Mocha“, „Xanax“). Brilantní technik s někdy podivnými hudebními nápady.

Špatně dopadl Zawinulův souputník a spoluhráč z WR Jaco Pastorius. Brilantní baskytarista nenatočil příliš mnoho sólových desek, z výjimek jsou to LP „World Of Mouth“ (1981, např. „Three Views Of A Secret“, „Chromatic Fantasy“, „World Of Mouth“ plus cover „Blackbird“, pův. od Beatles) a živák „Invitation“ (1983), neboť často koncertoval. Bohužel, temperamentní basák slul docela horkokrevnou povahou a v roce 1987 se stalo, že byl během jedné rvačky zabit. Baskytarista Victor Bailey se po rozpadu WR dal také na sólovou dráhu plus různé hostování. Debutoval jakousi školou hrou na basovku pro jazz rock fusion, deskou „Bottom´s Up“ (1989, např. „Bottom Up“, „Kid Logic“, „Miles Wows“ plus cover „Round Midnight“, pův. od Theloniouse Monka). Znám je živák „Petite Blonde“, který natočil společně s jazzrockovými esy: s Dennisem Chambersem, Billem Evansem, Chuckem Loebem a Mitchem Formanem (1992, mj. „Millenium“, „Two Price Hit“, „Captain Brutis“). A ví se o propagačně basovém albu věnovaném Larrymu Grahamovi „Victor Bailey – Low Blow“ (1999, např. „Low Blow“, „Sweet Tooth“, „Graham Cracker“).

Americký Oregon hrál v první polovině 80.let stále v sestavě Ralph Towner (g, ks), Paul McCandless (fl, sax, ob, horn), Glenn Moore (b, ks) a Collin Walcott (perc, sitar) a stále vytvářel skvělé skladby na bázi jazz-rocku, akustického jazzu, evropské a etnické (najmě orientální) hudby. Z té doby pocházejí alba jako „Oregon“ (1983, např. „Rapids“, „Taos“, „Beside A Brook“) a „Crossing“ (1985, např. „Amaryllis“, „Queen Of Sydney“, „Crossing“). Bohužel v době vydání druhého jmenovaného už nežil Collin Walcott, který v roce 1984 zahynul při autonehodě. Oregon se asi na dva roky rozpadl, ale následně se obnovil s příchodem indického perkusisty Triloka Gurtu. S ním byla natočena velmi dobrá deska „Ecotopia“ (1987, např. „Innocente“, „Zephyr“/„Ecotopia“, „Song Of The Morrow“, „Redial“). Přelom 80. a 90. let přinesl poněkud všednější materiál, tak snad vyjmenujme několik výborných skladeb – „Beneath An Evening Sky“, „Les Douzilles“, „Renewal“, „Apology Nicaragua“, „Spanish Stairs“, „Minaret“ či znovunahraná „Aurora“. Další řadová vynikající deska „Northwest Passage“ vznikla až v roce 1997 s novým perkusistou Markem Walkerem (např. „Take Heart“, „Lost In Horns“, „Claridade“, „Joyful Departure“, „Nightfall“).

Albově plodný kytarista John Scofield z amerického Ohia to během eighties hodně házel do funku. Jako třeba na deskách „Blue Matter“ (1986, např. „Blue Matter“, „Heaven Hill“, „Now She´s Blonde“, „The Nag“) nebo „Loud Jazz (1988, např. „Signature Of Venus“, „Wabash“, „Otay“, „Dance Me Home“). V dalším období točil solidní elpí se songy jak třeba „The Boss´s Car“, standarda „Cissy Strut“ nebo „Fat Lip“, „Keep Me In Mind“, „Go Blow“ či „Grace Under Pressure“.  Z devadesátých let se u Scofielda cení např. společná deska s Patem Methenym „I Can See Your House From Here“ (1994, např. „The Red One“, „Everybody´s Party“, „Message To My Friend“, „One Way To Be“, „Say The Brother´s Name“) a pak již samostatná LP „Hand Jive“ (1994, např. „7th Floor“, „She´s So Lucky“, „Whip The Mule“) a „Groove Elation“ (1995, např. „Kool“, „Old Soul“, „Groove Elation“). 

Baltimorský kytarista Bill Frisell proslul velkým experimentátorstvím, přičemž někdy posluchač doopravdy kulil oči z toho, co z drážek slyší. Bill totiž létal z žánru do žánru i v rámci jediného alba. Dokázal hrát jazzově, rockově, folkově, countryově, uměl být melancholický i šílený a když si pustíte Zornovo Naked City, v němž Bill též hlukově působí, promění se vaše uši v rozteklou pizzu.  Zkuste Frisellova alba „Lookout For Hope“ (1987, např. „Lookout For Hope“, „Lonesome“, „Alien Prints“ plus cover „Hackensack“, pův od Thelonia Monka), „Before We Were Born“ (1989, např. „Before We Were Born“, „Love Motel“, „Hard Plains Drifter“, „The Lone Ranger“), „Where In The World?“ (1991, např. „Unsung Heroes“, „Spell“, „Child At Heart“, „Where In The World?“) nebo „Gone, Just Like A Train“ (1998, např. „Gone, Just Like A Train“, „Verona“, „Egg Radio“, „The Wife And Kid“, „Blues For Los Angeles“).

Jedním z těch, kteří v 80. letech hrávali s Milesem Davisem , byl i výborný bostonský kytarista Mike Stern . Působil i v kvintetu Michaela Breckera , ale našel si čas i na svoje vlastní alba. A samozřejmě, že mu na nich zahostovali výborní muzikanti. Za poslech stojí třeba LP „Upside Downside“ (1986, např. „Upside Downside“, „Mood Swings“, „Little Shoes“, „After You“), další z osmdesátek byla kompozičně slabší a dosti podobná, takže snad jen několik skladeb: „Gossip“, „Chromazone“, „Another Way Around“. Na začátku další dekády se líbilo album „Odds Or Evens“ (1991, např. „Common Ground“, „Odds Or Events“, „If You Say So“, „DC“). No, a za album „Standards (And Other Songs)“ (1992, např. „Like Someone In Love“, „L Bird“, „There Is No Greater Love“, „Straight No Chaser“) pak dostal cenu nejlepšího jazzového kytaristy roku. Doplnil bych ještě desku „Give And Take“ (1997, např. „Everything Chages“, „One Liners“, „Hook Up“, „I Love You“, „Rooms“). 

Vstupme též krátce na ostrovy. Britský jazz-rockový soubor Brand X se v roce 1980 rozešel. Přesto mu počátkem dekády vyšla dvě LP, jedno slabší a druhé lepší, přičemž u obou jde v podstatě o skladby nahrané při sessionech v roce 1979, sestříhané Robinem Lumleym (ks) a Johnem Goodsallem (g): „Do They Hurt?“ (1979/1980, např. „Cambodia“, „Voidarama“, „Noddy Goes To Sweden“, „Fragile“) a „Is There Anything About?“, vydané v roce 1982 (např. „Ipanaemia“, „Modern, Noisy and Effective“, „Is There Anything About?“, „Swan Song“). Na začátku devadesátek kapelu obnovili John Goodsall (g) a Percy Jones (bg), přičemž bylo natočeno comebackové album „Xcommunication“ (1992, např. „Xanad Taxi“, „Liquid Time“, „Healing Dream“, „A Duck Exploding“, „Church Of Hype“).

Bývalý „mahavishna“, anglický kytarista John McLaughlin pokračoval v té své rychlojízdě, přičemž tentokrát jí podrobil latinu a to na desce „Belo Horizonte“ (1981, např. „Belo Horizonte“, „La Baleine“,, „Stardust On Your Sleeve“, „Zamfir“). Pak zase zpunktoval další LP s kytaristy Al DiMeolou a Paco De Lucíou, s názvem „Passion, Grace And Fire“ (1983, např. „Orient Blue Suite“, „Sichia“, „David“). No a poté tak nějak různě hrál s kýmkoliv. Nežli se po hromadě let ono Trio opět sešlo v roce 1996 a vznikla deska Paco De Lucía – Al Di Meola – John McLaughlin „The Guitar Trio“ (např. „La Estiba“, „Beyond The Mirage“, „Midsummer Night“, „Espiritu“, „Azzura“ plus cover „Manha de Carnaval“, pův. od Luize Bonfy). Jiný britský kytarista Allan Holdsworth byl po krátké anabázi s kapelou U.K. už opět sólový - jednalo se o jakýsi zpívaný jazz rock (vokál obstaral Allanův kolega z Tempest Paul Williams). Zkuste LP „I.O.U.“, obsahující nahrávky z devětasedmdesátého (1982, např. „Where Is One“, „Letters Of Marque“, „Temporary Fault“). V roce 1985 vzniklo další podobné album „Metal Fatugue“ (např. „Metal Fatigue“, „Panic Station“ plus suita The Un-Merry Go Round“). A je pravda, že obě elpí kritika vyzdvihovala. Stejně jako EP „Road Games“, které má téměř délku alba (1983, např. „Water On The Brain Pt. II“, „Tokyo Dream“, „Three Sheets To the Wind“).

Když se zase vrátíme trochu nazpět - španělský kytarový virtuóz stylu flamenco Paco de Lucía vstoupil do eighties s deskou „Dólo Quiero Caminar“ (1981, např. „Convite“, „Solo Quiero Caminar“, „Montiňo“, „La Tumbona“, „Monasterio De Sal“), poté činil to, co jest popsáno výše, a následně natočil svůj majstrštyk, LP „Siroco“ (1987, hity „La Barrosa“, „Gloria Al Niňo Ricardo“, dále např. „Caňa De Azúcar“, „El Paňuelo“, „Mi Niňo Curro“). Na další desce „Zyryab“ si zahráli mj. klávesista Chick Corea či kytarista Manolo Sanlúcar (1990, např. „Zyryab“, „Canción de Amor“, „Tío Sabas“). Na konci nineties pak Paco natočil kvalitní album „Luzio“ (1998, např. „El Chorruelo“, „La Villa Vieja“, „Me Regale“, „Manteca Colora“). 

Ex-člen Return To Forever, kytarista Al DiMeola – kromě spolupráce s výše zmíněnými – vkročil do eighties výbornou deskou s orientálními vlivy „Splendido Hotel“ (1980, např. „Alien Chase On Arabian Desert“, „Silent Story In Her Eyes“, „Al Di´s Dream Theme“, „Dinner Music Of The Gods“, „Isfahan“). Další LP s De Luciou a Hammerem Jr. „Electric Rendezvous“ bylo možná o něco slabší, ale i tak je slušné (1982, např. „Cruisin´“, „God Bird Change“, „Ritmo De La Noche“). Pak už to šlo tak nějak trošku do chemie a do komerčna – viz. „Scenario“ (1983, např. „African Night“, „Island Dreamer“, „Scenario“, „Mata Hari“). Půlku osmdesátek měl DiMeola vyloženě v lounge viz. LP „Soaring Through A Dream“ (1985, např. „Traces /Of Tear/“, „Broken Heart“) a lepší „Tirami Su“ (1987, např. „Song To The Pharaoh Kings“, „Beijing Demons“, „Arabella“). Z nineties bych pak uvedl alba „Kiss My Axe“ (1991, např. „The Embrace“, „South Bound Traveller“, „One Night Last June“, „Global Safari“, „Interlude #3“) a „World Sinfonia“ (1991, např. „Perpetual Emotion“, „Orient Blue“, „La Cathedral“).

Možná vůbec nejlépe si počínal missourský kytarový ekvilibristik Pat Metheny, a to ať už se svou Group či sám, anebo ve spolupráci s dalšími muzikanty. Druhem ve zbrani mu byl jeho věrný klávesista Lyle Mays, ze stálých či častých lze jmenovat Steve Rodbyho (bg), Paula Wertica (ds), Pedra Aznara (ex-Serú Girán, voc, g, bg, fl, perc, sax) či Armanda Marcala (perc). Vlasatý Pat svoji hrou stále dokazoval, že mu jde více o atmosféru nežli o dajaké prstolamózní předváděčky. Těžko kdo by mohl tak jako on zahrát třeba smutný instrumentální baladický song „If I Could“. S Group si vyposlechněte třeba alba „Offramp“ (1981/1982, např. „Barcarole“, „Are You Going With Me?“, „Au Lait“, „James“) či vynikající živé 2LP „Travells“ (1982/1983). Výborná je i deska „First Circle“ s občasnými etnickými prvky (1984, např. „The First Circle“, „If I Could“, „Tell It All“, „Mas Alla /Beyond/“, „Praise“). Ještě bych zmínil společný počin dua Metheny & Mays „As Falls Wichita, So Falls Wichita Falls“ (1980/1981, např. „It´s For You“, „Estupenda Graca“, „September Fifteenth“).

Metheny dále v osmdesátých letech spolupracoval také např. s Davidem Bowiem (skladba „This Is Not America“ z výborného soundtracku k filmu „Falcon And The Showman“, 1985, dále např. „Chris“, „Capture“, „Daulton Lee“, „The Falcon“). S PMG pak natočil solidní desku „Still Life /Talking/“ (1987, např. „Minuano“, „So May It Secretly Begin“, „Third Wind“, „In Her Family“), ale největšího komerčního úspěchu dobyl s divácky přístupnou, jemně acidickou deskou „Letter From Home“ (1989, např. „Have You Heard“, „Are We There Yet“, „Dream Of The Return“, „Vidala“, „Slip Away“, „Leter From Home“, „Beat 70“). Z devadesátých let lze doporučit alba „We Live Here“ (1994/1995, např. „We Live Here“, „Epizode D´Azur“, „The Girls Next Door“, „Something To Remind You“, „To The End Of The World“, „Here To Stay“) a „Imaginary Day“ (1997, např. „The Awakening“, „Imaginary Day“, „Follow Me“, „Across The Sky“, „The Roots Of Coincidence“, „The Heat Of The Day“).

Geniální klávesista Lyle Mays byl sice členem a spolu s Patem i hlavním skladatelem PMG, ale to neznamená, že by také nenatáčel a nekoncertoval sólově. Činil tak ovšem jen tak mimochodem a vcelku nenápadně. Hned jeho první elpí, prostě nazvané „Lyle Mays“ mělo velmi dobré kritiky, ale že by tomu odpovídaly prodeje, se říci nedá (1985/1986, např. „Close To Home“, „Alaskan Suite: Northern Lights – Invocation – Ascent“, „Teiko“, „Mirror Of The Heart“). Stejnou kvalitu má i dvojka „Street Dreams“, občas klouzající k smooth jazzu (1988, např. suita „Street Dreams“, „Feet First“, „Possible Straight“, „Before You Go“). Trojka „Fictionary“ svým soundem zase odkazuje k jazzovým triím šedesátých let (1993, např. „Sienna“, „Fictionary“, „Hard Eights“, „Something Left Unsaid“, „Bill Evans“). Prostě kouzelník Mays.

Kalifornský kytarista Lee Ritenour byl až do cca roku 1987 vinárensky třpytivě pop-rockový. On samozřejmě hrál výborně, ale ten zvuk! TEN osmdesátkovej zvuk!!! A do toho osmdesátkovej zpěv. Ještě tak bych vzal půlku alba „Earth Run“ (1986. např. „Watercolours“, „Water From The Moon“, „Sanctuary“) a jednu smutnou vybrnkávačku z 1984 („Heavenly Bodies“). Situaci zachránil se slušnými deskami „Portrait“ (1987, skladby „Windmill“, „White Water“, „Asa“, „Portrait“, „Children´s Games“), „Festival“ (1988, např. „Night Rhythms“, „Latin Lovers“, „Rio Sol“, „Humana“) a „Color Rit“ (1989, např. „Bahia Funk“, „Color Rit“, „Malibu“, „Etude“). Prosluněné jemné záležitosti. O něco podobného jako Rit, tedy o jakýsi náladový soft jazz-rock, se snažil newyorský kytarista Chuck Loeb. Těžko něco vybrat, ony ty desky vždycky tak nějak za chvíli začnou splývat. Tak třeba: „Balance“ (1991, „En El Rio“, „Balance“, „Espionage“), The Music Inside“ (1996, např. „The Music Inside“, „Cruzin´ South“, „La Siesta“, „Shanghai“) nebo „Listen“ (1999, např. „Shhh“, „High Five“, „Love Is All“, „Listen“). Hezké pro zamilované, k vínku a filmovému západu slunce.

Loeb se ale zúčastnil ještě s Victorem Baileyim (bg), Dennisem Chambersem (ds), Mitchem Formanem (ks) výborného společného live projektu se saxofonistou Billem Evansem s názvem Petite Blonde, po kterém nakonec zůstalo živé album  „Petite Blonde“ (1992, např. „Millenium“, „Two Price Hit“, „Brancas Hal“, „The Watcher“, „Daddy´s Long Leg“). Zmíněný saxofonista Bill Evans, původem z Chicaga, už na přelomu 70.-80.let hrával s Milesem Davisem, později třeba s McLaughlinem, Breckerem nebo Hancockem. Na svých samostatných deskách se představil čistým, většinou pomalým soundem s občasným houpavým hip-hopovým rytmem, pro což se v Británii ujal pojem acid jazz. No budiž. Zkuste desky „Push“ (1994, např. „Push“, „Road To Ruin“, „If Only In Your Dreams“, „Matter Of Time“, „You Gotta Believe“, „Life Is Dangerous“), „Escape“ (1996, skladby „Escape“, „The Sunday After“, „Coravilas“, „Flash In Dreamland“, „Rattlerap“) nebo „Starfish & The Moon“ (1998, např. „Something In The Rose“, „Little Slow Poke“, „Whisky Talk“). 

Ale ještě před Evansem měl hodně vyčištěný sound na svých nahrávkách také saxofonista, pianista a flétnista David Sanborn ze Saint Louis. Na konci 60. let a během seventies hrál prakticky kdekým, tudíž načerpal patřičné zkušenosti. A tak když se vrhnul na sólové desky v letech osmdesátých, věděl, že je musí co nejlépe prodat. Proto bylo třeba soundu trochu ubrat koule a obléknout do blýskavých sáček s flitry. Chvílemi příjemné, chvílemi příšerné, jak už to tak u profíků chodí. No, ale většinou se jedná o muzakové kousky, co se vtírají jak pitralon. Na většině jeho nahrávek s ním spolupracoval producent, basista a skladatel Marcus Miller, a také kytarista Hiram Bulock. Známy jsou Sanbornovy desky „Voyeur“ (1980/1981, např. „One In A Milion“, „Let´s Just Say Goodbye“, „All I Need Is You“), „As We Speak“ (1982, např. „As We Speak“, „Port Of Call“, „Rush Hour“), disco-funkovka „Backstreet“ (1983, např. „A Tear For Crystal“, „Bums Cathedral“, „I Told U So“) či živě ve studiu nahraná smooth-jazzovka a funkovka „Straight To The Heart“ (1984, např. „Hideaway“, „Lisa“, „Straight To The Heart“ plus covery „Smile“, pův. z repertoáru Paula Simona, a „Love & Happiness“, pův. od Al Greena), která byla oceněna Grammy. Z pozdějších alb bych uvedl „A Change Of Heart“ (1987, např. „Chicago Song“, „The Dream“, „A Change Of Heart“) a „Close-Up“ (1988, např. „Lesley Ann“, „Slam“, „Some Girl“). Na začátku devadesátek pak natočil alba „Another Hand“ (1991, např. „Another Way“, „Dukes & Counts“, „Weird From One Stop Beyond“) a „Upfront“ (1992, např. „Benny“, „Crossfire“, „Hey“). Sanborn měl velký vliv na pop-jazzové saxofonisty typu Kennyho G nebo Candy Dulfer.

Sanbornův častý spolupracovník, newyorský kytarista a zpěvák Hiram Bullock hrál stejně jako Dave s kdekým, na rozdíl od něj, až od poloviny sedmdesátých let. A teprve na začátku další dekády natočil svou první sólovou desku „First Class Vagabond“, která kvůli smluvním závazkům hudebníkovým nemohla v USA vyjít, proto vyšla v Japonsku (1982, např. „Special Occassion Man“, „Hi-Tech Mech“, „Make Up Your Mind“, „Teasin´ Eyes“ – duet s Lani Groves, zpěvačkou od Stevie Wondera). Jedná se o příjemný smooth & pop jazz obarvený jeho stratocasterem, a občasnými vokály. Druhé LP „From All Sides“ už vyšlo i v Americe a tepe funkem (1986, např. „Say Goodnight, Gracie“, „Really Wish I Could Love You“, „Mad Dog Daze“, „Window Shoppin´“ plus cover „Funky Broadway“, pův. z repertoáru Wilsona Picketta), stejně jako trojka „Give It What U Got“ (1987, např. „Too Hip 2 B Needy“, „Gotta Get Your Jollys“, „Down The Pipe“). Ze začátku devadesátek je známo Bullockovo album „Way Kool“ (např. „Da Alley“, „Wolfman“, „Way Kool“, „Shut Up“).

Dixie Dregs z Augusty, stále pod vedením kytaristy Steve Morseho, vstoupili do eighties alby víceméně průměrnými - byl na nich znát odklon od jazz-rocku sice k přímočařejší, ale také poněkud mělčí instrumentální muzice (např. LP „Dregs Of The Earth“, 1980, z lepších songů  „I´m Freaking Out“, „Old World“). Jedna dobrá deska ale existuje, jmenuje se „Industry Standard“, je určitou fúzí mezi jazz a art rockem (však si na ní zahraje i Steve HoweYes) a je první častečně zpívaná (1982, např. „Bloodsuckin´ Leeches“, „Chips Ahoy“, „Vitamin Q“, „Assembly Line“, „Up In The Air“, „Ridin´ High“). Pak ale Morse odešel do skupiny Kansas a DD na čas usnuli. V období po návratu blonďatého kytaristy stojí za zmínku živák „Bring ´Em Back Alive“ (1992). Po další, lehce nadprůměrné desce „Full Circle“ (1994, např. „Pompous Circumstances“, „Sleevelees In Seattle“, „Yeolde“) ale Morse znovu odešel – tentokrát k Deep Purple

Spyro Gyra z Buffala, které vedl saxofonista Jay Beckenstein, vlastně hráli pořád to samé a posluchači jim to velice trpělivě žrali. Stále to bylo odlehčené, precizní, náladové, občas snové s jemným nádechem kýčovitosti. Jak u toho Loeba - posadit se do kavárny s pěknou babou, objednat si sedmičku červeného vína (tady bych volil nejspíše Chile) a přát si, aby tohle nepříliš nahlas znělo z repráků. Fajn, teď doporučená alba k tomu posazu: „Freetime“ (1981, skladby „Pacific Sunrise“, „Freetime“, „Amber Dream“, „Elegy For Trane“), „Incognito“ (1982, např. „Old San Juan“, „Harbor Nights“, „Incognito“), „City Kids“ (1983, skladby „Conversations“, „A Ballad“, „Island In The Sky“), výborný živák „Access All Areas“ (1984), dále „Alternative Currents“ (1985, např. „Alternative Currents“, „Shakedown“, „Sunflurry“), „Stories Without Words“ (1987, skladby „Del Corazon“, „Early Light“, „Pyramid“) či „Rites Of Summer“ (1988, např. „Claire´s Dream“, „Limelight“, „Innocent Soul“). V podstatě je to pořád na jedno kopyto a navíc stejně budete zasněně koukat krásce do očí a muzika to bude jen tak podbarvovat…

Podobně působil v 80.letech i černošský kytarista Earl Klugh s těmi svými náladotvornými brilancemi na akustickou kytaru. Už v samém začátku eighties byl nominován na Grammy za osmyčcované průměrné LP „Dream Come True“ (1980, např. „If It´s In Your Heart /It´s In Your Smile/“, „Amazon“, „Doc“). A další nominovaná deska  „Late Night Guitar“ byla jak přes kopírák. (1980, např. „Smoke Gets In Your Eyes“, „Mona Lisa“, „Jamaica Farewell“, „A Time For Love“, „I´ll Never Say Goodbye /The Promise/“). V žebříčcích bodovalo i LP „Crazy For You“ (1981, např. „Calypso Getaway“, „Crazy For You“, „I´m Ready For Your Love“,, „Twinkle“). Na konci dekády natočil Klugh jakž takž desku „Whispers And Promises““ (1989. např. „Master Of Suspense, „Water Song“, „Whispers And Promises“, „Fall In Love“). Stejně jako od SG - na jedno kopyto. I když od královského koně. Nový hutný zvuk přineslo až album „Peculiar Situation“ (1999, např. „Now And Again“ se zpěvem Roberty Flack, dále „Thin Ice“, „Peculiar Situation“, „I´m Falling“). 

Ex-člen Return To Forever, brilantní baskytarista Stanley Clarke vstoupil eighties sice s nafunklou, ale víceméně rockovou deskou, která měla ovšem ještě náběh k takovému tomu nablýskanému zvuku. Jmenovala se  „Rocks, Pebbles And Sand“ (1980, např. „Danger Street“, „Rock, Pebbles And Sand“, „Underestimation“ plus suita „The Story Of A Man A Woman“). Na dalším LP (kde si zahostoval kytarista Jeff Beck) se víceméně předvádí, co všechno na basu umí a jakej je mistr slapu („Time Exposure“, 1984, např. „Play The Bass 10“, „Speedball“, „Spacerunner“). Totéž se, ovšem v invenčnějším podání, děje na albu „If This Bass Could Only Talk“ (1988, např. „Goodbye Pork Pie Hat“, „Stories To Tell“, „If This Bass Could Only Talk“, „Funny How Time Flies“). V rámci dua The Clarke/Duke Project vznikly tři LP v duchu funku, r&b a pop-rocku; jednička je průměrná (1981, např. „Touch And Go“, „Finding My Way“, „Never Judge A Cover By It´s Book“), dvojka slabá (skladba „Great Dances“ to nezachrání), teprve „Clarke/Duke Project III“ má určitou kvalitu (1990, např. „Mothership Connection“, „Pit Bulls“, „No Place To Hide“, „Find Out Who You Are“, „Finger Prints“).

Samotný klávesista a zpěvák George Duke i v 80.letech psal ty své wonderovské funk-popy, ale tak úspěšný jako jeho slepý kolega nebyl. Snažil se s LP „Dream On“ (1981, např. „Let Your Love Shine“, „Framed“, „Son Of Reach For It“, „Shine On“), „Guardian Of The Light“ (1983, např. „You“ /Are The Light/“, „Light“, „Silly Fightin´“), udělal funk-hard-rockový song „Better Ways“ (1985), chvilku spolupracoval s Milesem Davisem, ale své hvězdné období zažil až s poměrně klišoidní deskou „George Duke“ (1986, např. „Stand With Your Man“, „African Violet“, „Good Friend“, „Island Girl“). V další dekádě po poněkud nevyrovnaném albu „Snapshot“ (1992, např. „No Rhyme, No Reason“, „Bus Tours“, „Geneva“, „Until Sunrise“) splodil svůj dekádový majstrštyk „Illusions“ (1995, např. „Illusions“, „No Greater Love“, „411“, „Buffalo Soldiers“, „500 Miles To Go“). Z Kalifornie pocházela i funk-rhythm&bluesová parta War v čele (již bez zemřelého Charlese Millera) s Howardem Scottem (g, voc), Thomasem „Papa Dee“ Allenem (voc, perc) a Lee Oscarem (harm). Z počátku 80. let pochází kvalitní, reggaem šmrncnuté album „Outlaw“ (1982, hit „You Got The Power“, dále např. „Cinco De Mayo“, „Outlaw“, „The Jungle“, „Just Because“). V pětaosmdesátém měla hit „Groovin´“, o dvě léta později částečně i v „Livin´ In The Red“, V roce 1988 zemřel další člen kapely, Papa Dee Allen a War se na čas odmlčeli. Následoval návrat s albem „Peace Sign“ (1994, např. „Peace Sign“, „I´m The One /Who Understands/“, „Wild Rodriguez“, „Let Me Tell You“, „Homeless Hero“).

Detroitský president funku George Clinton v 80. letech ponechal osudu názvy Funkadelic a Parliament a svou doprovodnou kapelu nazýval The P-Funk All Stars, přestože se v ní objevovaly staré známé tváře jako např. Eddie Hazel (g), Bootsy Collins (bg, ds) či Maceo Parker (sax). Hudebně se posunul k jakémusi elektrofunku, využívaje k tomuto nových syntetických mašin, které byly tehdy tak populární. Podle toho také jeho muzika vypadala – ač na disco hleděl zvrchu, jeho některé skladby se občas k tomuto stylu blížily. Z desek je možno na ukázku vybrat „Computer Games“ (1982, hit „Atomic Dog“, dále např. „Loopzilla“, „Knee Deep“) a „You Shouldn´t-Nuf Bit Fish“ (1983, např. „Nubian Nut“, „Last Dance“). Ve druhé polovině dekády měl Clinton hitík „Du Fries Go With That Shake?“. Z nineties bych uvedl funk-rapové album „Hey Man, Smell My Finger“ (1993, např. „Martial Law“, „Paint The White House Black“, „If True Love“, „High In My Hello“) a zhulené LP „Dope Dogs“ (1994, např. „Dog Star /Fly On/“, „Some Next Shit“, „Fifi“). V roce 1992 zemřel na selhání jater výborný kytarista Eddie Hazel. 

Fenomenální baskytarista William „Bootsy“ Collins nechal během eighties a nineties svou značku Bootsy´s Rubber Band poněkud zaprášit a své střelené funkové desky vydával až na výjimky už pod svým vlastním jménem.  Jednalo se třeba o LP „Ultra Wave“ (1980, např. „Mug Push“, „F-Encouter“, „Sound Crack“), SP „Body Slam!“ (1982) a album „The One Giveth, The Count Taketh Away“ (1982, např. „Shine-O-Myte“, „Landshark“, „Play On Playboy“, „Excon /Of Love/“). Ceněna jsou pak Bootsyho alba z přelomu 80. a 90.let, na kterých se producentsky podílel Bill Laswell, jako například „What´s Bootsy Doin´?“ (1988, např. „Party On Plastic /What´s Bootsy Doin´?/“, „Love Song“, „/I Wanna Bee/ Kissin´ You“, „Save What´s Mine For Me“) a tvrdé „Lord Of The Harvest“ (1993, např. „Bootsy And The Beast“, „Bugg Lite“, „Fuze Face“, „Exterminate“, „Smell The Secrets“). Collins v té době působil také v experimentálním seskupení Praxis (viz Význačné soubory crossoveru).

Zpěvák a baskytarista Robert „Kool“ Bell, takto hlavní protagonista disko-funkové kapely Kool & The Gang  New Jersey, si na počátku 80.let na úspěch nemohl stěžovat. Vydával průměrná, ale velmi dobře prodávaná alba jako třeba „Celebrate!“ (1980, hity „Celebration“, „Take It To The Top“ , dále např. „Jones Vs. Jones“) nebo „Something Special“ (1981, hity „Take My Heart /You Can Have It If You Want It/“, „Get Down On It“, dále např. „Be My Lady“, „Pass It On“) a „In The Heart“ (hit  „Joanna“, dále např.„Tonight“, „Straight Ahead“, „Place For Us“). V roce 1984 kapela zabodovala svou nejúspěšnější deskou „Emergency“ (hity „Cherish“, „Fresh“, „Misled“, dále např. „Emergency“). Funk-parta z Chicaga, Earth, Wind & Fire, jíž vedli bratři Maurice White (voc, perc) a Verdine White (bg, voc), se vstupem do nové dekády poněkud syntetizovala – výsledkem byl moogově čvachtavý hit „Let´s Groove“ a úspěšná, byť poněkud jednotvárná deska „Raise!“ (1981, dále např. „I´ve Had Enough“, „Wanna Be With You“, „You Are A Winner“). Podobný strojovější a vyčištěný sound je slyšet i na dalším albu „Powerlight“ (1983, hit „Fall In Love With Me“, dále např. „Side By Side“, „Spread Your Love“, „Miracles“). Atd. Atd. Pojďme si tedy uvést od EW&F něco songů: „Magnetic“, „System Of Survival“, „Thinking Of You“. Z 90. let je možné připomenout album „Heritage“ (1990, např. „Heritage“, „Good Time“, „Welcome“, „Takin´ Chances“) a skladby  „Sunday Morning“, „Honor The Magic“, „Revolution“, „Rock It“, „Love Is Life“… 

Černá Amerika měla vůbec výborné baskytaristy, vedle Clarka, Collinse, Bella, Whiteho nebo Grahama je stavěn i další mistr slapu Louis Johnson z LA, známý z funk-kapely The Brothers Johnson. Ten se uplatňoval zejména jako studiový hráč pro hvězdy funku a popu - třeba pro Michaela Jacksona v jeho nejslavnějším období, dále pro George Bensona, basoval i se Stanley Clarkem, George Dukem, Earlem Klughem a dalšími. Samostatně tohoto moc „nezrobil“ - pokud jste do diska a funku, je možno nabídnout skladatelsky průměrné, konvenční LP „Passage“, vzniklé v rámci stejnojmenného projektu (1981, např. „I See The Light“, „The Son Will Come Again“, „The Great Flood“, „Have You Heard The Word“). O čtyři roky později už pod svým jménem natočil LP „Evolution“, kde dal slapu mnohem větší prostor (1985, např.„Kinky“, „Your Vain And Swallow Love“, „A Touch Of Class“, „I Tried“, „I Wanna Take You Away““, „Midnight“). 

Jamajské rytmické duo Sly and Robbie, takto Lowell „Sly“ Dunbar (ds, voc) a Robert „Robbie“ Shakespeare (bg, voc) fungovalo společně cca od poloviny 70. let – většinou jako studiová nebo koncertní rytmika, zejména pak v oblasti reggae a dubu. Hudebníci pracovali s Peterem Toshem, U-Royem, Black Uhuru, ale také s Mickem Jaggerem, Bobem Dylanem, Jacksonem Brownem, Cyndi Lauper anebo třeba se Serge Gainsbourgem či Grace Jones. Samostatně – tedy pod markou Sly & Robbie vyprodukovali v osmdesátkách společně s dalšími muzikanty a producentem Billem Laswellem jedno kvalitní album: „Rhythm Killers“, které je kombinací funku, a hip hopu (1987, např. „Boops /Here We Go/“, „Fire“, „Let s Rock“, „Rhythm Killer“). O deset let později natočili průměrnou reggae-pop desku „Friends“ (1997/1998, např. „Friday“, „Night Nurse“, „Only A Smile“, „Shoulder To Cry On“).   

Detroitský president moderního popu Stevie Wonder vstoupil do 80.let úspěšným a kvalitním albem „Hotter Than July“ (1980, reggae-hit „Master Blaster /Jammin´/“, dále např. „I Ain´t Gonna Stand For It“, „Did I Hear You Say You Love Me“, „Cash In Your Face“), zabodoval též s dvoj-albovou kompilačkou „Stevie Wonder´s Original Musiquarium“ (1982), která ovšem obsahovala i některé nové písně jako třeba „Do I Do“, „Front Line!, „That Girl“, „Ribbon In The Sky“. Ty se pochopitelně ihned dostaly vysoko do hitparád. Ovšem naprostou jedničkou té doby (jak v USA tak ve Velké Británii) byl společný singl Wondera a McCartneye s Paulovou písničkou „Ebony And Ivory“. Wonder si pak dal toto jedničkové opáčko v roce 1984, kdy natočil slavný hit „I Just Called To Say I Love You“ pro jinak průměrný soundtrack k filmu „The Woman In Red“ (mj. ještě „Love Light In Flight“). O rok později Stevie vydal další průměrnou desku „In Square Circle“ (1985, hit „I „Part-Time Lover“, dále např. „It´s Wrong /Apartheid/“, „Land Of La La“) a tím bych u něj asi skončil – prostě to už tak nějak přestávalo být ono.

Hlavní a ukrutná hlasová síla vokální r&b-funkové skupiny The Temptations, tenor-baryton Dennis Edwards se neustále pokoušel o nějaký sólo projekt, ale label Motown, co měl tuhle partu na starosti, to stále odmítal. A tak zhrzený zpěvák začal lít a nechodit na zkoušky tělesa. Gramofirma tedy usoudila, že ho pustí k samostatnému lizu, a dovolila mu natočit LP s reklamně-návodným názvem „Don´t Look Any Further“ které uvedl hit-duet se zpěvačkou Siedah Garrett „Don´t Look Any Further“ (1984, dále např. „/You´re My/ Aphrodisiac“, „Another Place In Time“, „I Thought I Could Handle It“, „Shake Hands /Come Out Dancin´/“). A vzápětí šlo na trh podobné druhé album „Coolin´ Out“ (1985, např. „Coolin´ Out“, „Amanda“, „Wrap You“, „State Of Limbo“, „Breakin´ Loose“). Promakaný, typický osmdesátkový sound, studený tak, že ho Edwards nepropálil ani svým ohnivým vokálem. Po této zkušenosti se sólo dráhou se zpěvák následně vracel do různých revivalů Temptations, a zase z nich odcházel…

Malý návrat na začátku eighties zažil další veterán ze sixties a seventies, skladatel a zpěvák Bobby Womack. Deskou, která se chytila, bylo velmi dobré LP „The Poet“ lehce fúzující soul, funk a blues (1981, např. písně „So Many Aires Of You“, „Secrets“, „Lay Your Lovin´ On Me“, „If You Think You´re Lonely Now“, „Just My Imagination“). Následně měl Womack ještě hit v duetu s Patti LaBelle v songu „If You Think You´re Lonely Now“. V devadesátých létech se zase come back povedl velkému (a to do slova a do písmene) černošskému veteránovi ze 70.let, chlapíkovi s hlubokým sexy hlasem, Barry Whiteovi. Jednalo se o platinovou řadovku „The Icon Is Love“ (1994, hit „Practice What You Preach“,dále např. „Come On“, „I Only Want To Be With You“, „Baby´s Home“, „Love Is The Icon“) a stejně platinovou kompilací „All-Time Greatest Hits“ (1994).

Když se přesuneme na jihovýchod USA, nalezneme tu hardrockových funkárov Mother´s Finest. Ti, začátkem osmé dekády v sestavě Joyce „Baby Jean“ Kennedy (voc, perc), Glenn Murdock (voc), Jerry „Wyzard“ Seay (bg, perc), Gary „Moses Mo“ Moore (g), Barry „B.B. Queen“ Borden (ds) a Mike Keck (ks) vypustili výbornou tvrďárnu „Iron Age“ (1980, např.„Movin´On“, „Time“, „Evolution“, „All The Way“, „Gone With Th´ Rain“). Jenomže další deska už šla trochu do AOR, no, a pak to nějak měklo, měklo až to úplně vyměklo. Kapela dokonce nějaký čas ani neexistovala, když se někteří muzikanti začali věnovat hraní v jiných souborech, potažmo svým sólovým kariérám. Moc velkou díru do světa ale neudělali, a tak se coby Mother´s Finest zase dali do kupy. Co se týče songů, namátkou bych z tohoto roztrženého období vybral třeba písně Secret Service“, „Love Me Too“ či „I´m N´ Danger“. Návratem k bigbítu byly až vynikající crossoverové desky -  živák z Německa, nazvaný „Subluxation“ (1990, např. „Baby Love“, „Cheap Shot“, „Chain“, „Call Me Mister“, „Truth´ll Set You Free“, „Mickey´s Monkey“) a studiovka  „Black Radio Won´t Play This Record“ (1992, např. „Like A Negro“, „Cry Baby“, „Shirt“, „The Wall“, „Attitude“, „Stop“). Existuje i koncertní videofilm „Mothers Finest at Veronica´s Music Beach Tour 1993“. Vynikající kousky. Jak jsem poudal dřív – nikdo nemá na Baby Jean.

Chicagské Chicago se po smrti kytaristy Terry Katha nějaký čas trošku potácelo, což je vcelku pochopitelné. Přitom v sestavě čteme stále ta samá jména, mj. Robert Lamm (ks, g, voc), Peter Cetera (voc, bg), James Pankow (tb, g, perc, voc), Lee Loughnane (tp, g, voc), Danny Seraphine (ds). Comeback přišel s novými členy Chrisem Pinnickem (g) a Billem Champlinem (voc, ks, g) a čistě AOR-ovou deskou „Chicago 16“ (1982, hit „Hard To Say I´m Sorry“, dále např. „What You´re Missing“, „Love Me Tomorrow“, „Waiting For You To Decide“, „Chains“). AOR-sound samozřejmě pokračoval i na dalších albech, z nichž je nejoblíbenější „Chicago 17“ (1984, hit „You´re The Inspiration“ dále např. „Hard Habit To Break“, „Prima Donna“, „Along Comes A Woman“). V druhé polovině osmdesátek měla kapela hity v písních „Will You Still Love Me?“, „If She Would Have Been Faithful…“, „Look Away“ a „What Kind Of Man Would I Be?“, „I Don´t Wanna Live Without You“, a ani neudiví, že většina z nich jsou ploužáky. Dalo by se i říci, že některé songy jsou pro svou slizkost v Evropě velice obtížně poslouchatelné.

Také hlavní skladatel „chicagských“, zpěvák, baskytarista a klávesista Peter Cetera se v eighties pustil do nahrávání sólových alb, která se – jak jinak – nesla v duchu AOR, což znamenalo vcelku jistou záruku přijatelnosti pro mainstreamová radia. Písně byly precizně zahrané a zazpívané (dobrá barva hlasu), přičemž oplývaly kompozičně zavedenými postupy, aby posluchače zbytečně nevyváděly z míry. No, aspoň to zpočátku nebylo tak slizké jako Chicago. Zkuste LP „Peter Cetera“ (1981, hitík „Livin´ In The Limelight“, dále např. „On The Line“, „I Can Feel It“, „Mona Mona“, „Ivy Coloured Walls“) nebo prodávanější dvojku „Solitude/Solitaire“ s typickým osmdesátkovým soundem (1985/1986, hity „Glory Of Love“ a duet s Amy Grant „The Next Time I Fall“, dále např. „Only Love Knows Why“, „Big Mistake“, „Solitude/Solitaire“). Z dalších songů je možno vybrat třeba „You Never Listen To Me“, „On Good Woman“, „Restless Heart“, „Wild Ways“, „Where There´s No Tomorrow“, „One Clear Voice“,včetně duetu se zpěvačkou Crystal Bernard v písni „(I Wanna Take) Forever Tonight“.

Nyní tedy k veteránům americké A.O.R. scény.

R.E.O. Speedwagon z Illinois, které vedli Gary Richrath (g) a Kevin Cronin (voc, g) a stále v ní setrvával úplně od začátku Neal Doughty (ks, p), v průběhu 80.let svůj úspěšný „bostonovský“ model moc neměnili. A aby taky jo, když za LP „Hi Infidelity“ dostali tuny platiny (viz. kapitola AOR). Následná  deska „Good Trouble“ byla jen průměrná (1982, hit „Keep The Fire Burnin´“, dále např.„Sweet Time“,„Good  Trouble“, „I´ll Follow You“), nicméně druhou hvězdnou chvíli po „Hi Infidelity“ si mládenci užili v roce 1984. Tehdy natočili album „Wheels Are Turnin´“, které je znovu vyneslo do výšin (hit „Can´t Fight This Feeling“, dále songy „One Lonely Night“, „I Do´ Wanna Know“, „Thru The Window“, „Gotta Feel More“). Pak už se zase mrskaly na jedno brdo podobná elpí, na kterých se vždy urodil nějaký ten hitík: „That Ain´t Love“, „Variety Tonight“, „I Don´t Want To Lose You“, „Here With Me“, „Live It Up“ či „Love Is A Rock“, „Building The Bridge“. Mhmm…

Toto z Los Angeles jakoby se svým jemně nafunklým soundem do „mizerných“ osmdesátých hodili. Však také studiová parta okolo Steve Lukathera (voc, g) a Davida Paicha (ks, voc) dobyla v této době největších úspěchů. Deskou „Turn Back“ (1980/1981, např. „Turn Back“, „Live For Today“, „English Eyes“, „I Think I Could Stand You Forever“, „If It´s The Last Night“) se teprve zastřelovala, big sukces přišel až s albem „Toto IV“ (1981/1982, hity „Rosanna“, „Africa“, dále např. „I Won´t Hold You Back“, „Good For You“, „Afraid Of Love“). Po něm ale odešel David Hungate (bg), jehož vystřídal další z bratrů Porcarů, Mike, a za svou sólovou kariérou se vydal i dosavadní frontman Bobby Kimball - následně pak hlavní zpěváci přicházeli a odcházeli (mj. Fergie Frederiksen, ex-Trillion, ex-LeRoux), přičemž určitý čas byl tím hlavním i kytarista Lukather. Toto tehdy zabodovali i ve filmovém průmyslu, když natočili soundtrack k Lynchovu sci-fi „Dune“ (1984). Kapela nicméně na svých elpíčkách vyvařovala stále tutéž hudební polívku, tak snad jen několik písní: „Stranger In Town“, „Endless“, „How Does It Feel“, „I´ll Be Over You“, „Lea“  či „Pamela“ nebo „Stay Away“. Průměrná alba a průměrné songy pro průměrná eighties. V tom čase z Toto odešel i další ze zakladatelů, Steve Porcaro (ks, voc).

Z devadesátých let bych z tvorby Toto připomněl jakžtakž alba „Kingdom Of Desire“ (1992, např. „Don´t Chain My Heart“, „Only You“, „Kingdom Of Desire“, „The Other Side“) a „Tambu“ (1995, např. „Gift Of Faith“, „I Will Remember“, „The Other End Of Time“, „If You Belong To Me“), na kterém zemřelého Jeffa Porcara vystřídal bubeník Simon Phillips (ex-Judas Priest, ex-Michael Schenker Group). Nu, a na konci dekády se vrátil i Kimball a kapela natočila další jakžtakž album „Mindfields“ (1999, např. „After You´re Gone“, „Melanie“, „Mad About You“, „Cruel“, „Better World“, „Spanish Steps Of Rome“), které klasicky trpí přílišnou délkou… Zpěvák Bobby Kimball se v době, kdy v Toto chyběl, mj. zúčastnil pop-rockového projektu Far Corporation, který zaštiťoval nechvalně známý německý producent Frank Farian (viz Boney M). Objevili se v něm bývalí členové part Toto, BJH, Grand Prix a Boney M. V roce 1985 bylo vytvořeno LP „Division One“ s převzatou písní Led Zepp „Stairway To Heaven“ (dále např. „You Are The Woman“, „One Of Your Lovers“, „Johnny Don´t Go The Distance“, „If You Could See You Through My Eyes“).

Člen Toto, kytarista, klávesista a zpěvák Steve Lukather kromě hostování na miliónu alb stihnul natočit i vlastní elpíčka, na kterých pěl hlavní vokál, a obsluhoval i sólovou kytaru. První se jmenovalo prostě „Lukather“ a naopak si na něm zahostovala spousta jiných slavných muzikantů jako třeba Eddie Van Halen nebo Jan Hammer, včetně členů samotných Toto (1989, např. „Lonely Beat Of My Heart“, „Twist The Knife“, „Swear Your Love“, „Fall Into Velvet“, „Drive A Crooked Road“). Převážně se jednalo o takový ten precizní, vyčištěný osmdesátkový hardrock. O čtyři roky později natočil Lukather se svou koncertní skupinou Los Lobotomys další desku „Candyman“ (1993/1994, např. „Hero With A 1000 Eyes“, „Borrowed Time“, „Extinction Blues“, „Never Walk Alone“, „Party In Simon´s Pants“), a v sedmadevadesátém album „Luke“ v čele s téměř „dylanovským“ singlem „Hate Everything About U“, (1997, dále např. „The Real Truth“, „Broken Machine“, „Tears Of My Own Shame“, „Bag O´ Tales“). Hodnocení? To samé jako jednička jen v bledě modrém - propracovaný, nevzrušivý, easy listening rock.

Někde mezi AOR typu Toto a electro-funkem se pohyboval ex-člen Steely Dan, zpěvák a klávesista Donald Fagen. V 80.letech vydal jedinou desku „Nightfly“, která se jako první rockové album celá točila na digitální vybavení (1982, např. „Maxine“, „Green Flower Street“, „Goodbye Look“, „New Frontier“). Fagen alby šetřil, v následné dekádě natočil zase jedno nafunklé s názvem „Kamakiriad“ (1993, např. „Trans-Island Skyway“, „Tomorrow Girls“, „On The Dunes“, „Countermoon“). Jeho kolega ze Steely Dan, kytarista, baskytarista a zpěvák Walter Becker (který na Faganově jmenovaném albu taktéž hraje) vydal svoji sólovku „11 Tracks Of Whack“ v podstatě ve stejné době a Fagen si na ní také zaklávesil (1994, např. Junkie Girl“, „Surf And/Or Die“, „Hat Too Flat“, „Hard Up Case“, „Girlfriend“,). Oba protagonisté se nakonec dohodli, že znovu obnoví svoji kapelu ze sedmdesátých let, tedy Steely Dan. Pracovali, nahrávali a to zejména v letech 1997-1999, kdy natočili funk-jazz-rockové album „Two Against Nature“ (např. „Cousin Dupree“, „Gaslighting Abbie“, „Janie Runaway“, „Two Against Nature“, „Negative Girl“), které ovšem vyšlo až v roce millenia. Nojo, perfekcionisti, ti maj na všechno dost času… 

Stejný perfekcionista, filadelfský zpěvák, multiinstrumentalista a skladatel Todd Rundgren začal na počátku eighties upřednostňovat klávesový sound, až mu z toho vznikl hybrid elektroniky, MTV-r&b a AOR-ového synth-rocku. Jeho melodické nápady a invence nezmizely, ale songy obaleny v takovém tom osmdesátkovém univerzálním soundu již poněkud ztrácely své kouzlo. Jasně, že onen sound v některých svých písních v minulé dekádě předznamenal, ale tam to byla pouze překvapující čerstvá (a přesná) vize, kdežto nyní už jen nudná realita. A do toho sociálně-kritické a politické texty… No, posuďte sami třeba na LP „The Ever Popular Tortured Artist Effect“ (1982, např. „Drive“, „Hideaway“ plus synth-ska hitík „Bang The Drum All Day“) či „Nearly Human“ (1989, hit „The Want Of A Nail“, dále např. „The Waiting Game“, „Unloved Children“, „I Love My Life“).

I Rundgrenův souběžný projekt, skupina Utopia sála z osmdesátkového zvukového ňadra, byť se hudebně zdála být trochu eklektičtější. A texty měla stejně ostré. Předtím vším ale natočila srandovně „beatlesovskou“ desku „Deflace The Music“ (1980, např. „Everybody Else Is Wrong“, „Just Want To Touch You“, „Take It Home“, „All Smiles“, „Crystal Ball“) s kterou by ve čtyřiašedesátém rozhodně prorazila. A pak nastal čas na synťáky jako třeba na politickém albu „Swing To The Right“ (1982, např. „Shinola“, „Lysistrata“, „Last Dollar On Earth“, „Swing To The Right“) či podobném eponymním „Utopia“ (1982, např. „Libertine“, „Hammer In My Heart“, „Feet Don´t Fail Me Now“, „Princess Of The Universe“, „There Goes My Inspiration“) Pak už to bylo nic moc, takže jen pár songů: „Cry Baby“, „Itch In My Brain“, „Play This Game“, „Wildlife“. Kdybych si měl vybrat mezi Toddem sólo a jeho Utopií, asi bych bral to druhé. Ale vocaď pocaď.

Pojďme se vrátit k typickému AOR. Kalifornští Journey po super-úspěšném LP „Escape“ natočili (ve stejné sestavě: Neal Schon – lg, voc, Steve Perry – voc, Ross Valory – bg, voc, Steve Smith – ds, Jonathan Cain – ks, voc) v podobném duchu znějící a téměř stejně úspěšné album „Frontiers“ (1983, hit „Separate Ways /Worlds Apart/“, dále např. „Send Her My Love“, „Edge Of The Blade“, „Faithfully“, „Chain Reaction“). I v hloubi osmdesátek si stále stále udržovali vysoký standart a točili úžasně okázalé skladby - viz. třeba album „Raised On Radio“ (1986, songy „Girl Can´t Help It“, „Suzanne“, „Happy To Give“, „Be Good To Yourself“), ale jako kapela už v podstatě neexistovali a scházeli se pouze ve studiu. Příčinou byl asi fakt, že se zpěvák Steve Perry chtěl věnovat sólové kariéře, což potvrdil svým velmi dobře prodávaným (ale průměrným) debutem „Street Talk“ (1984, hit „Oh, Sherrie“, dále např. „Foolish Heart“, „Strung Out“, „She´s Mine“). O deset let na to vyšla podobně stavěná deska „For The Love Of Strange Medicine“ (1994, hit „You Better Wait“, dále např. „Somewhere There´s Hope“, „Stand Up /Before It´s Too Late/“, „Missing You“). Pěvec měl sice hlas stále klenutý, furt mu to dobře soulově zpívalo, ale na materiál již jaksi poněkud vyčpělý. Ovšem první, pro kapelu zásadní figurou, která opustila Journey, byl klávesista a zpěvák Gregg Rolie. V osmdesátkách natočil dvě dnes zapomenutá alba, obsahující tehdejší nablýskaný a přeprodukovaný učesaný rock: „Gregg Rolie“ (1985, např. „I Wanna Go Back“, „Close My Eyes“, „Zap  Me“, „It´s  Only Make Believe“) a „Gringo“ (1987, např. „The Hands Of Time“, „One Of These Days“, „Don´t Wanna Be Alone Tonight“).

Kytarista Neil Schon si to ještě za časů Journey dával dost nenápaditě s Janem Hammerem Jr., aby pak v době neexistence kapely založil s Jonathanem Cainem a Johnem Waitem (voc, ex-The Babys) ultra-pompézní AOR-soubor Bad English, který vydal ultra-úspěšnou desku „Bad English“ s ultra-úspěšným singlem „When I See Your Smile“, (1989, další hit „Price Of Love“, dále např. „Heaven Is A 4 Letter Word“, „Forget Me Not“, „Best Of What I Got“, „Possession“) a po dalším, průměrném elpí „Backlash“ (1991, hit „Straight To Your Heart“, dále např. „Time Stood Still“, „So This Is Eden“, „Time Alone With You“) se ultra-úspěšně rozpadl. Invenci abys hledal pod mikroskopem. Journey se nakonec ve výše zmíněné sestavě vrátili v polovině 90.let, aby natočili průměrné album „Trial By Fire“ (1996, hit „When You Love A Woman“, dále např. „Message Of Love“, „Can´t Tame The Lion“, „If He Should Break Your Heart“). Pak se zase pohádali s Perrym a pokračovali dál bez něj. Pěveckým debutem nového frontmana Steve Augeriho byl song „Remember Me“ z ultra-úspěšného soundtracku k ultra-příšerné sci-fi „Armageddon“ (1998). Následné album kapely „Arrival“ pak vznikalo v letech 1999-2000 a vyšlo rok po milleniu (např. „Livin´ To Do“, „Kiss Me Softly“, „Higher Place“, „All The Things“). Další nahrávky Journey však netřeba vyhledávat.

V New Yorku působící, britsko-američtí Foreigner vstupem do eighties značně zúžili sestavu. Kapelu stále táhly dvě základní figury – kytarista, zpěvák a klávesista Mick Jones a zpěvák Lou Gramm, těmi dalšími byli Dennis Elliott (ds, voc) a Rick Wills (bg, bvoc). Co se týče úspěchu, zpočátku jako by se nic neměnilo – v první půli osmdesátek se pořád sypaly tuny platiny. Pak to ale začalo nějak váznout… V roce 1981 natočila skupina asi svoje nejlepší album „4“ (hity „Jukebox Hero“, „Urgent“, „Waiting For A Girl Like You“, dále např. „Night Life“, „Girl On The Moon“). O dva roky později zase vydala svůj vůbec největší hit „I Want To Know What Love Is“, který se objevil na desce „Agent Provocateur“ (1984, dále např. hit „That Was Yesterday“, a písně „Reaction To Action“, „Down On Love“, „Tooth And Nail“). Posledním albem, které v osmé dekádě zrealizovala, bylo průměrné „Inside Information“ (1987, hity „Say You Will“, „I Don´t Want To Live Without You“ , dále např. „Heart Turns To Stone“, „Can´t Wait“). Pak už o Foreigner, jako ostatně o většinu AOR-ových part, pomalu přestával být zájem.

Na přelomu 80. - 90.let načas odešel Gramm, a vystřídal ho podobný zpěvák Johnny Edwards: s ním byla natočena deska „Unusual Heat“ (1991, např. „I´ll Fight For You“, „Lowdown And Dirty“, „Ready For The Rain“, „Moment Of Truth“, „No Hiding Place“). Pak se Gramm vrátil, tklivě zapěl do baladického singlu „Until The End Of Time“ (1994) a jeden se pak v čase grunge a hardcore musel ptát – WTF? Jinak Lou Gramm ještě v době, kdy zpíval s kapelou, natočil dvě sólová alba - možná si tak trochu myslel na sólovou dráhu. Jenomže obě elpí se svým soundem podobají kmenovénu bandu, a navíc - kdoví jak velkou díru do světa s nimi taky neurobil. Jde o desky: „Ready Or Not“ (1987, např. „Ready Or Not“, „Midnight Blue“, „Time“, „If I Don´t Have You“) a slabší „Long Hard Look“ (1989, např. „Just Between You And Me“, „True Blue Love“, „Hangin´ On My Hip“). V devětaosmdesátém vydal svoji sólovku také jiný člen Foreigner, kytarista a klávesista (a v tomto případě i hlavní zpěvák Mick Jones. Jmenovala se jednoduše „Mick Jones“, a opět obsahovala takový ten vyleštěný osmdesátkový hardrock s klávesami (1989, např. „The Wrong Side Of The Law“, „Save Me Tonight“, „4 Wheels Turnin´“, „Danielle“, „Just Wanna Hold“).

Na počátku osmdesátých let v sestavě illinoiských satiriků melodického hard rocku, zvaných Cheap Trick stále působili Rick Nielsen (g), Robin Zander (voc, g) a Bun E. Carlos (ds). Měnili se ale baskytaristé – odešel Tom Petersson, jehož postupně střídali krátce Peter Comita a na delší čas Jon Brant. Na konci dekády se Tom ale zase vrátil. Tvorba ChT měla v tom čase určité výkyvy, přece jen - byly to chemické osmdesátky, a kdo se nepřizpůsobil tehdejšímu syntetickému zvuku, byl brán jako dinosaur a přežitek seventies. No, a „levný trik“ si hrál prostě pořád to svoje. Tu přitvrdil, tu zjemnil, ale zvuk neměnil. Jinak co se týče alb, vždycky je tvořily parádní skladby, ale taky hodně vaty – pokud tohle budeme brát v potaz, tak třeba slušnými deskami jsou „One On One“ (1981/1982), „Next Position Please“ (1983) a  „Standing On The Edge (1985), byť kritika je příliš nemusela. Nejslavnější je z tohoto období průměrné LP „Lap Of Luxury“ (1988), možná i proto, že se na něm vrátil Petersson (byť Brant nebyl vůbec špatný). Z devadesátek je poslouchatelné elpí „Woke Up With A Monster“ (1992-1994). 

Přesto z osmdesátých let existuje spousta dobrých songů Cheap Trick jako jsou například „If You Want My Love“, „One On One“, „She´s Tight“, „Lookin´ Out For Number One“, „I Can´t Take It“, „Next Position Please“, „Y.O.Y.O.Y.“,  „Borderline“, „Tonight It´s You“, „Standing On The Edge“, „Love Comes“, „Rock All Night“, „Wild Wild Women“, „It´s Only Love“, „Take Me To The Top“, „The Flame“, „Ghost Town“, „No Mercy“, „Can´t Stop Fallin´ Into Love“, „When You Need Someone“,„Wherever Would I Be“, „Wrong Side Of Love“ nebo covery – rundgrenovský „Heaven´s Falling“ a elvisovský „Don´t Be Cruel“. Z nineties jsou známy písničky jako třeba „Woke Up With A Monster“, „You´re All I Wanna Do“, „Girlfriends“, „Didn´t Know I Had It“, „Say Goodbye“, „Yeah Yeah“ a beatlesovský  cover „Magical Mystery Tour“. Ale už to nebylo ono. „Levnému triku“ prostě tak nějak docházela šťáva a hlavně nápady. 

Z členů kapely vyšlo samostatně LP pouze zpěvákovi a kytaristovi Robinu Zanderovi – jmenovalo se nekomplikovaně „Robin Zander“ a házel bych ho hudebně někam k Tomu Pettymu (1993, hitík „I´ve Always Got You“, dále např. „Reactionary Girl“, „Time Will Let You Know“„Everlasting Love“ plus duety se Stevie Nicks v „Secret“ a s Marií McKee v „Show Me Heaven“). Ještě předtím se z Cheap Trick odešedší baskytarista Jon Brant stal členem AOR-skupiny Siren (vzápětí kvůli stejnojmenné britské kapele přejmenované na Red Siren), ve které pěla Kristin Massey a na kytaru hrál Robert Haas. Po rudé siréně zbylo pouze jedno, vcelku poslouchatelné album „All Is Forgiven“ (1989, např. „All Is Forgiven“, „So Far Away“, „Don´t Let Go“, „One Good Lover“, „Love Shut Down“, „How Dare A Woman“).

Jeden z bývalých členů funkových Wild Cherry, pensylvánský kytarista a zpěvák Donnie Iris byl vcelku úspěšný na sólové dráze, když si založil kapelu Donnie Iris & The Cruisers. V té byl důležitou figurou i klávesista, backvokalista a spoluautor Mark Avsec. Jejich práci je možno posoudit na chytrých, svižných, hudebně někde mezi AOR a costellovskou novou vlnou se nacházejících albech „Back On The Streets“ (1980, hit „Ah! Leah!“, dále např. „I Can Hear You“, „Back On The Streets“, „Agnes“, „She´s So Wild“, „Too Young To Love“), „King Cool“ (1981, hit „Love Is Like A Rock“, dále např. „Sweet Merillee“, „Broken Promisses“, „That´s The Way Ought To Be“, „My Girl“, „Pretender“), „The High And The Mighty“ (1982, např. „Tough World“, „I Wanna Tell Her“, „The High And The Mighty“, „You´re Gonna Miss You“) či „Fortune 410“ (např. „Do You Compute“, „Stagedoor Johnny“, „She´s European“, „I´m A User“) nebo „No Muss…No Fuss“ (1985, např. „Injured In The Game Of Love“, „I Want You Back“, „10th Street“, „Follow That Car“, „Don´t Cry Baby“).

Málem bych zapomněl na chicagské Styx, stále pod vedením zpěváka a klávesáka Dennise DeYounga s velkou podporou Jamese Younga a Tommy Shawa (oba voc, g). Možná je to proto, že se po koncepční, ale invenčně mátožné desce „Kilroy Was Here“ (1983, např. „Mr. Roboto“, „Just Get Through This Night“, „Don´t Let It End“, „Heavy Metal Poisoning“, „Haven´t We Been Here Before“) na čas rozešli (stačili ještě vydat dvojalbový živák „Caught In The Act“, který byl zaznamenán i na video). Znovu se dali (už bez Shawa) do kupy na konci osmé dekády, přičemž vyplodili o něco lepší, ale přesto průměrnou platňu - „Edge Of The Century“ (1990, např. „Love Is Ritual“, „Show Me The Way“, „Love At First Sight“, „World Tonite“). A pak to znovu zatípli. V pětadevadesátém (i se Shawem) ohlásili návrat, který byl zkalen smrtí bubeníka Johna Panozzoa. Na konci dekády pak bylo vypuštěno poněkud nevyrovnané album Styx „Brave New World“ (1998/1999, např. „Everything Is Cool“, „Brave New World“, „I Will Be Your Witness“, „Heavy Water“, „What Have They Done To You“). Po něm pro změnu odešel z kapely DeYoung.

V mezidobích, kdy „řeka mrtvých“ neexistovala, samozřejmě její členové točili sólovky. Po průměrném „Kilroyovi“ si průměrně počínal i zmíněný zpěvák a klávesista Dennis DeYoung, a to jak v rámci svého vzhledu (inu, osmdesátky), tak i na své debutové desce „Desert Moon“ (1984, např. „Don´t Wait For Heroes“, „Desert Moon“, „Dear Darling /I´ll Be There/“ a cover „Fire“, pův. od Jimi Hendrixe). Jen o něco lepší je jeho „přeploužákovaná“ dvojka „Back To The World“ (1986, např. „Call Me“, „Southbound Ryan“, „Warning Shot“, „Black Wall“ plus song „This Is The Time“, který zazněl ve filmu „Karate Kid II“). Zpěvák a kytarista Styx  Tommy Shaw v osmdesátých letech vydal mj. – jak jinak – průměrné LP „Girls With Guns“ (1984, např. „Girls With Guns“, „Free To Love You“, „Little Girl World“). Což nevylepšil ani na druhém elpí „What If“ (1985, např. „Remo´s Theme /What If/“, „Jealousy“, „Reach For The Bottle“). Jinak se Tommy Shaw sna přelomu 80. a 90.let dal do holportu se vcelku nepravděpodobným člověkem – radikálním a ulítlým kytaristou Tedem Nugentem a to v supergroup Damn Yankees (dále v ní působil např. zpěvák a basák Jack Blades, ex-Night Ranger). Kapela natočila dvě sice chvílemi tvrdší, ale přesto AOR-ová alba „Damn Yankees“ (1990, hit „High Enough“, dále např. „Coming Of Age“, „Runaway“, „Come Again“, „Damn Yankees“) a „Don´t Trend“ (1992, např. „Silence Is Broken“, „Don´t Tread On Me“, „Where You Goin´ Now“, „Fifteen Minutes Of Fame“) a rozešla se. 

Bostonský Boston, stále vedený kytaristou, klávesistou, vokalistou a skladatelem Tomem Scholzem alby opravdu šetřil. Šéf kapely byl totiž perfekcionista, a dokavaď dle něj nebylo všechno exactly, nechtěl nahrávku dát z ruky. Z toho pak vycházel průměr  – LP za dekádu. Což ovšem posluchače dráždilo a když se deska konečně objevila, slétli se na ní jak vosy. A teď si představte, že Scholz vůbec sound neměnil – například jediné album osmé dekády „Third Stage“ dával dohromady pět let a zní, jako kdyby bylo natočeno v půli seventies (1981-1986, hit „Amanda“, dále např. „We´re Ready“, „My Destination“, „Can´tcha Say /You Believe In Me/ Still In Love“ plus instrumentálka „The Launch“). Stejně tenký zvuk, stejně nadoblačné vokály zpěváka Brada Delpa. Ten ale nakonec z kapely odešel, a na další – nudné - desce „Walk On“ už nezpívá, místo něj stojí za mikrofonem Fran Cosmo (1991-1994, hit „I Need Your Love“, dále např. „Surrender To Me“, „Walk On“, „Livin´ For You“). Poté došlo k turné s Cosmem i s navrátilcem Delpem, a následovalo vydání kompilace „Greatest Hits“, doplněné o některé nevydané kousky. Od roku 1998 se začalo pracovat na novém albu, a jak bylo u Scholze & spol. zvykem, trvalo věky, než vyšlo: dostalo název „Corporate America“, je typicky bostonovské a – průměrné (např. „I Had A Good Time“, „Someone“, „Turn It Off“, „With You“, „Corporate America“).

Ona časová díra mezi vydáváním jednotlivých LP, na která navíc až na výjimky psal songy jen Scholz, vedla k určitému přetlaku u dalších členů skupiny. Kupříkladu Barry Goudreau (g, ks, bg, bvoc) ještě za existence Bostonu natočil jako první z kapely své sólové LP „Barry Goudreau“, se kterým mu pomohli jak stávající členové kapely (Delp, Hashian), tak i budoucí (Cosmo), a které bylo se soundem kmenové kapely téměř totožné (1980, např. „Dreams“, „Hard Luck“, „Mean Woman Blues“, „Saillin´ Away“). Pak se dal Goudreau do holportu s Cosmem a založili neúspěšnou partu Orion The Hunter, po které zbylo průměrné eponymní LP „Orion The Hunter“ (1983/1984, např. „So You Ran“, „Dreamin´“, „I Call It Love“, „All Those Years“). Na konci osmdesátek odešel z kapely Boston i zpěvák, kytarista a pianista Brad Delp a s kým jiným než s kytaristou Goudreauem (a klávesákem Brianem Maesem) dali dohromady opět hudebně podobnou skupinu RTZ (Return To Zero). Ta byla o dost úspěšnější než OTH], zejména její debut „Return To Zero“ (1991, hit „Until Your Love Comes Back Again“, dále např. „Face The Music“, „All You´ve Got“ „This Is My Life“, „Devil To Pay“, „There´s Another Side“). Pak se to nějak zadrhlo, label kapelu moc nepropagoval, a ta od něj tedy odešla. V čase, kdy se dával dohromady nový matroš, se Delp vrátil do Bostonu, a zbytek RTZ se rozhodl už nepokračovat. Přesto byl po čase onen materiál vydán na albu pod příznačným názvem „Lost“ (1998, např. „When You Love Someone“, „Violent Days“, „Change For Change“, „Don´t Wait“, „Don´t Lead Me On“).

Skupinu Shooting Star z Kansas City i v 80. letech vedli zpěváci, kytaristé a skladatelé Van McLain a Gary West. Z alb lze uvést „III Wishes“ (1982, např. „Are You Ready“, „Heartache“, „Where You Gonna Run“, „Weary Eyes“) a slabší „Burning“ (1983, např. „Preview“, „Straight Ahead“, „Burning“). V půli dekády trochu zaujal song „Where You´re Young“. V sedmaosmdesátém se kapela rozešla, a když se dala o dva roky později dohromady, už v ní chyběl West. V roce 1989 měl jakýs takýs úspěch její singl „Touch Me Tonight“.

Pojďme se vrátit opět do první poloviny 80.let. V třiaosmdesátém totiž natočila jedno z mála svých lepších alb i křesťanská skupina Petra kytaristy Boba Hartmana. Jmenovalo se příznačně „Not Of This World“ a už to nebyl ten jižanský rock, s kterým začínala, spíše pompézní AOR-bigbít (1983, např. „Not Of This World“, „Grave Robber“, „Not by Sight“, „Pied Piper“). Kapela pak překvapila v první polovině 90. let, kdy už v ní zpíval John Schlitt, a kdy natočila poslouchatelná alba „Beyond Belief“ (1990, např. „Creed“, „Seen And Not Heard“, „Underground“, „I Am On The Rock“), „Unseen Power“ (1991, např. „Hey, World“, „Destiny“, „Dance“, „Secret Weapon“, „Ready, Willing And Able“), „Wake-Up Call“ (1993, např. „Midnight Oil“, „Sleeping Giant“, „Underneath The Blood“, „Just Reach Out“, „Good News“) a „No Doubt“ (1995, např. „Enter In“, „Think Twice“, „Think On These Things“, „Right Place“, „Heart Of A Hero“). Singer Petry John Schlitt na to hned navázal rychle za sebou natočenými sólovými, víceméně průměrnými alby „Shake“ (1995, např. „Wake The Dead“, „The Hard Way“, „Carry The Burden“) a „Unfit For Swine“ (1996, např. „Can´t Get Away“, „Save Me“, „There Is Someone“, „We Worship You“).  Víc dodat nelze. Ale aspoň jsme si udělali ze „skály“ pěkný kamenný můstek z AOR k jižanům. 

Co se týče jižanského bigbítu, ten byl ve své klasické formě tak trochu na ústupu.

Allman Brothers Band po celá eighties prakticky nefungoval a na scénu se vrátil až na jejich konci, samozřejmě v čele se zpěvákem, klávesistou a kytaristou Greggem Allmanem. Z pamětníků v kapele zbyli ještě Dickey Betts (g, voc) a Butch Trucks (ds). LP „Seven Turns“ bylo vcelku úspěšné a nutno dodat že i docela dobré (1990, hit „Good Clean Fun“, dále např. „Shine It On“, „Seven Turns“, „Gambler´s Roll“, „True Gravity“, „It Ain´t Over Yet“). Následovala hodně do blues hozená deska „Shades Of Two Worlds“ (1991, např. „End Of The Line“, „Nobody Knows“, „Get On With Your Life“ plus cover „Come On In My Kitchen“, pův. od Roberta Johnsona) a po reunionu asi nejúspěšnější „Where It All Begins“ (1994, např. „Back Where It All Begins“, „No One To Run With“, „Sailin´ Cross The Devil´s Sea“, „Mean Woman Blues“). Nový allmaní kytarista a zpěvák Warren Haynes si občas od své kmenové kapely odskočil tu a tam něco nakrútit. V roce 1993 například vznikl jeho autorský debut, plně hardrocková a kvalitní deska „Tales Of Ordinary Madness“ (např. „Fire In The Kitchen“, „Kiss Tomorrow Good-Bye“, „Tattoos And Cigarettes“, „Blue Radio“, „Movers And Shakers“). Měl také jamovou hard-blues-rockovou partu Gov´t Mule, s níž natočil alba „Gov´t Mule“ (1995, např. „Mule“, „Mother Earth“, „Rocking Horse“, „Monkey Hill“, „World Of Difference“), živák „Live At Roseland Ballroom“ (1996) a další řadovku „Dose“ (1998, např. „Thorazine Shuffle“, „Birth Of The Mule“, „Raven Black Night“, „Game Face“, „Larger Than Life“, „Blind Man In The Dark“). Chraplavej hlas (občas trošku waitsovskej, fakt), hutná kytara, zatěžkanej bigboš, dobré, dobré… 

Lynyrd Skynyrd se dali znova do kupy až v sedmaosmdesátém, když po deseti letech od smrti zpěváka Ronnie Van Zanta, vzal do ruky mikrofon jeho mladší brácha Johnny Van Zant. Nu, a u kytar stále byli Gary Rossington a Ed King, basu stále svíral Leon Wilkeson, a za klávesami stále seděl Billy Powell. Bohužel, ten, který neustále inicioval návrat LS, kytarista Allen Collins už pomoci nemohl – od šestaosmdesátého byl po autonehodě ochrnutý a v roce 1990 zemřel. Z přelomu 80. – 90. let si od Lynyrd Skynyrd pamatujeme zejména mnohaplatinovou kompilačku „Skynyrd´s Innyrds: Their Greatest Hits“ (1989) a regulérní studiová alba „1991“ (např. „Backstreet Crawler“, „Pure And Simple“, „Keeping The Faith“ a „Smokestack Lighning“) a „The Last Rebel“ (1992/1993, hit „Born To Run“, dále např. „One Thing“, „The Last Rebel“, „Can´t Take That Away“, „Outta Hell In My Dodge“). V roce 1994 pak vyšla další vcelku povedená, akustická deska „Endangered Species“ (1994, např. znova „The Last Rebel“, „Devil In The Bottle“, „Down South Jukin´“, „All I Have Is A Song“,  „Good Luck, Bad Luck“). Tvrdším albem je pak „Edge Of Forever“ (1999, např. „Workin´“, „Edge Of Forever“, „Preacher Man“, „Tomorrow´s Goodbye“, „Through It All“), kde místo Kinga hraje už bývalá „černá noha“, kytarista Ricky Medlocke. Nicméně, když se to vezme kolem a kolem, na rozdíl od LP ze sedmdesátek, nové studiovky nějaké větší prodeje příliš nevykazovaly…

Když už jsme nakousli „černou nohu“ Medlockea, vrátíme se s ním a jeho partou Blackfoot do první poloviny osmdesátek. Po živáku „Highway Song – Live“ (1982) přišel do kapely klávesista, kytarista a zpěvák Ken Hensley (ex-Uriah Heep) a s každým dalším elpíčkem se postupně proměňovala sestava: dosud pevná základna (plus Hensley) se udržela pouze na albu „Siogo“ (1983, např. „Crossfire“, „Send Me An Angel“, „We´re Goin´ Down“, „White Man´s Land“). Na následných, horších a horších albech probíhaly stále častější personální rošády, až kapela v podstatě vyšuměla, a Medlocke ji v sedmadevadesátém rozpustil…  

Zato texaští vousáči ZZ Top z Houstonu, jmenovitě Billy Gibbons (voc, g), Dusty Hill (voc, bg, ks) a Frank Beard (ds), kteří si také vydobyli slušnou pozici už během sedmé dekády svým ostrým jižanským bigbítovým blues-rockem, naprosto zářili. Do eighties sice vstoupili slabě (trochu-hit „Leila“), ale největší sláva je teprve čekala. A to s electro-boogie deskou „Eliminator“ (1982/1983, hity „Gimme All Your Lovin´“, „Sharp Dressed Man“, „Legs“, dále např. „I Need You Tonight“, „I Got The Six“, „Got Me Under Pressure“), která pro ně znamenala totální komerční úspěch – v USA byla diamantová. Pak se velmi úspěšně podbízeli s jakýmsi byť tvrdým, přesto vyumělkovaným synth-rockem (s tím strašlivým zvukem bicích), který vystřelil prodeje jejich LP „Afterburner“, též do nebeských výšin, byť už o něco níž (1985, hity „Rough Boy“, „Sleeping Bag“, dále např. „Stages“, „Can´t Stop Rockin´“). Dekádu pak ZZ Top zakončili platinovým albem „Recycler“ (1990, hity „Give It Up“, „My Head´s In Mississippi“, „Doubleback“, dále např. „Decision Or Collision“, „Penthouse Eyes“).

„Greatest-hitka“ (1992) jim zase přinesla cover-hit „Viva Las Vegas“ (známý zejména od Elvise, ale Kennedáči mu taky dali co proto), a v polovině nineties vydali „zí-zí-topi“ vcelku solidní elpíčka „Antenna (1993/1994, hity „Breakaway“, „Pincushion“, dále např. „Deal Goin´ Down“, „Antenna Head“, „Cover Your Rig“) a „Rhytmeen“ (1996, hity „What´s Up With That“, „Bang Bang“ a zejména „She´s Just Killing Me“, který zazněl ve filmu „From Dusk Till Dawn“, dále např. „Rhythmeen“, „My Mind Is Gone“). Pak už to bylo slabší s jakžtakž hity „Fearless Boogie“ či „36-22-36“. Jinak desky ZZ Top hojně zpropagovala populární MTV. Asi jste ty klipy viděli – zhruba tedy: písek, teplo, kaktusy, černý brejle, vousy, kytary, auta, benzinky a samozřejmě sexy kočky. V osmdesátých a devadesátých letech se ZZ Top stali stejnou rockovou institucí jako třeba Stouni nebo Kiss.

 

Nebo jako Aerosmith.

Přitom ještě na přelomu 70. a 80.let byli bostonští hardrockeři ve stadiu naprostého rozkladu a rozpadu. Tedy - oni se nerozpadli jako kapela, jen se asi na čtyři roky rozdělilo základní duo, které tvořili zpěvák Steven Tyler (zůstal v souboru) a kytarista Joe Perry (odešel ze souboru). Skupina se pak dokonale plácala, Tyler se kvůli nadměrnému užívání drog během koncertů několikrát zhroutil přímo na jevišti, odešla i další opora Brad Whitford (g), v kapele se tedy na pár let objevili kytaristé Jimmy Crespo a Rick Dufay, ovšem kromě skalních se fanouškovská obec od kapely odvracela. Na začátku roku 1984 jsou Aerosmith už opět sceleni v klasické sestavě: Steven Tyler (voc, harm)  Joe Perry  (g, voc), Brad Whitford  (g), Tom Hamilton (bg), Joey Kramer (ds),, ale prakticky bez zájmu publika. Ten přišel až po geniálním nápadu producenta Ricka Rubina, když vyfetované aero-trosky v jejich vlastní pecce „Walk This Way“ spojil se svými rapperskými koňmi Run D.M.C. Ono video prolétlo celý svět a zapůsobilo jako bomba, mj. podnítilo vznik mnohoznačného stylu zvaného crossover (scuknutí hardcore, rapu, hard rocku, metalu a funku).

Aerosmith se nejprve zastřelovali s LP „Done With Mirrors“, které bylo sice průměrné, ale obsahovalo několik nadějných záblesků (1985, např. „Let´s The Music Do The Talking“, „My Fist Your Face“, „Shela“, „Shame On You“). Ale pak mládenci vydali výborné album „Permanent Vacation“ (1987, hity „Dude /Looks Like A Lady/“, „Angel“, „Rag Doll“, dále např. „Simoriah“, „The Movie“, „Hangman Jury“), které získalo několik platin a vzhledem k rýsující se možnosti obnovení zašlé slávy, i samotné duo „toxic twins“ opustilo všechny své závislosti (najmě koks a chlast) a stalo se zářným příkladem správné životosprávy. To ovšem nebylo všechno - svůj mega-comeback soubor elegantně pojistil superalbem „Pump“ (1989, hity „Love In An Elevator“, „Janie´s Got A Gun“, dále např. „F.I.N.E“, „The Other Side“, „Hoodoo/Voodoo Medicine Man“, „What It Takes“), kdy zejména klip k „lásce ve výtahu“ hodně rozhodoval o počtu platin pro elpíčko, nehledě na fakt, že „Janie…“ dostala Grammy. 

A když přišla další výborná deska „Get A Grip“ (1993, hity „Livin´ On The Edge“, „Cryin´“, „Amazing“, dále songy „Eat The Rich“, „Crazy“, „Get A Grip“) s několika písničkovými Grammy, nebylo v počínajících 90. letech kromě Stounů, AC/DC, Metalliky, Bon Jovi, U2 a Guns n´Roses větších rockových hvězd. Tehdy zase Tyler udělal výborný marketinkový tah, když do některých klipů obsadil dcérenku Liv a Alicii Silverstone, obě začínající herečky – album se stalo nejprodávanějším v celých dějinách kapely. V roce 1997, tedy v době, kdy naopak sláva skupiny začala poněkud opadat, Aerosmith vydali další kvalitní album „Nine Lives“ (1997, hity„Falling In Love /Is Hard On The Knees/“, „Pink“, dále např. „Nine Lives“, „Taste Of India“, „Hole In My Soul“, „Ain´t That A Bitch“), které je do zlatých sedel zase navrátilo zpět. A ani se nemuseli obtěžovat se sladkobolností typu „I Don´t Want To Miss A Thing“ pro soundtrack k filmu Armageddon. Ale zase nikdy předtím neměli za singl tolik prvních míst v hitparádě. Tak to chodí. Na druhý straně song „What Kind Of Love Are You On“ z téhož soundtracku je velice řízná pecka.

Blue Öyster Cult, newyorští exponenti hard rocku s texty tématicky zaměřenými na sci-fi, horory a různé životní bizarnosti, ztratili v osmdesátých letech poněkud na síle – hudebně i personálně. Po úspěšném „ohni neznámého původu“ odešel bicman Albert Bouchard, takže ze základní pětky zůstala jen čtyřka: Eric Bloom (voc, g, ks), Donald „Buck Dharma“ Roeser (voc, lg, ks), Allen Lanier (ks) a Joe Bouchard (bg, g, voc). Pak se různě střídali bubeníci, na dobu jednoho LP odešel i Lanier, v šestaosmdesátém zase natrvalo fouknul Joe. Z alb bych připomenul snad jen „The Revölution By Night“ (1983, např. „Shooting Shark“, „Veins“, „Take Me Away“, „Light Years Of Love“, „Eyes On Fire“) a „Club Ninja“ (1985, např. „Dancin´ In The Ruins“, „Perfect Water“, „Madness To The Method“, „Beat´em Up“, „When The War Comes Home“) a z dalších dlouhohrajících platní uvedu jen pár songů – „In the Presence Of Another World“, „The Siege And Investiture Of Baron von Frankenstein´s Castle At Weisseria“. Ze dvou alb z devadesátých let je k připomenutí to druhé „Heaven Forbid“ (1998, např.„See You In Black“, „Harvest Moon“, „Live For Me“, „Power Underneath Despair“).

 

Dostali jsme se na pole hard rocku, pojďme tedy do jeho amerického centra, do Detroitu.

Bývalý exponent detroitského řinčivého rocku, soubor Grand Funk (Railroad) to na začátku eighties dal znovu dohromady, přičemž v sestavě nechyběli skladatel Mark Farner (voc, g, ks) a Don Brewer (voc, ds), takto pamětníci kapely od jejích začátků. A světe div se – návrat to nebyl špatný, album s příznačným názvem „Grand Funk Lives“ bylo opravdu velmi slušné (1981, např. „Good Times“, „Queen Bee“, „Greed Of Man“, „Can´t Be With You Tonight“, „Y.O.U.“, „No Reason Why“) a kupodivu z něj nečpěl žádnej „osmdesátkovej“ zvuk! Jenže pak skupinu onen chemický bacil částečně napadl, další LP bylo podprůměrné a „grandfunkové“ to zase zabalili. Kytarista a zpěvák Ted Nugent, abstinent, starý zálesák a lovec, vstoupil do 80.let  tak nějak ve svém duchu ukřičeného hardrocku deskou „Scream Dream“ (1980, např. „Wango Tango“, Scream Dream“, „Hard Nails“, „Terminus El Dorado“, „Spit It Out“) a její následnicí, živákem „Intensities In 10 Cities“ (1981, mj. „The Flying Lip Lock“, „Jailbait“, „Put Up Or Shut-Up“, „My Love Is Like A Tire Iron“ plus cover „Land Of A Thousand Dances“, nejznám. interpret Wilson Pickett). A byl během eighties vcelku plodný, ovšem i dost nudný (možná proto zkusil ty „prokletý amíky“ – viz výše). Po konci Damn Yankees ale natočil sólovku a ona kupodivu nezněla špatně – měla název „Spirit Of The Wild“ (1995, např. „Thigraceous“, „I Shoot Back“, „Wrong Side Of Town“, „Primitive Man“, „Heart & Soul“). Poté opět následovala pauza a návrat k loveckým choutkám v přírodě.

Dalším navrátilcem byla i sanfranciská mašina na výrobu hluku zvaná Blue Cheer. Zpěvák a basák  Dickie Peterson se spojil s původním bicmanem Paulem Whaleyem a novým kytaristou Tony Rainierem a společně se pokusili vrátit k drsnému zvuku svých prvních dvou alb. Kupodivu to neznělo špatně, a když si vezmeme, že právě probíhaly zvukově studené osmdesátky, trochu kytarového masa bylo jen chutným osvěžením. Ponávratové album s retrem Cochranova „Summertime Blues“ na palubě se jmenovalo příznačné „The Beast Is Back“ (1984, dále např. „Nightmares“, „Ride With Me“, „Babylon“, „Heart Of The City“). S dalším novým kytaristou Dieterem Sallerem vyšla na začátku 90. let další drsná, vlastně skoro metalová deska „Dining With The Sharks“ (1991, např. „Big Noise“, „Gunfight“, „Cut The Costs“, „plus cover „Foxy Lady“, pův. od Jimi Hendrixe).

 

Nyní naši tvrdost poněkud zmírníme.

Zpěvák, kytarista a skladatel Del Shannon v sedmdesátkách jakoby zmizel za hudebními obzory. Občas se objevil někde v dálce, něco zapěl (např. cover „Tell Her So“, původně od Zombies), a pak se zase schoval. Nejspíš do láhve s alkoholem, neboť se vědělo, že si rád zavdá. O to víc překvapilo, když si ho na přelomu dekád vzal pod svá křídla Tom Petty, zapůjčil mu své Heartbreakers a zprodukoval mu LP „Drop Down And Get Me“, které vůbec nebylo špatné (1979-1981, hit-cover „Sea Of Love“, původně od Phila Phillipse, dále např. „Never Stop Tryin´“, „Midnight Train“, „To Love Someone“, „Life Without You“, „Liar“). V půlce osmdesátých let měl Shannon dva country-rockové singly (např.„In My Arms Again“/„You Can´t Forgive Me“), které byly ovšem neúspěšné. Na konci dekády začal pracovat s producentem Jeffem Lynnem na svém dalším albu. Jeff ho chtěl dokonce po smrti Roye Orbisona angažovat do super-kapely Traveling Willburys, což se bohužel nestalo. Práce na desce perfekcionistu Shannona silně stresovala, trpěl těžkými depresemi, takže se uchýlil k práškům, a pod jejich vlivem nakonec začátkem roku 1990 spáchal sebevraždu střelnou zbraní. Album „Rock On“ tak bylo vydáno až po jeho smrti (1989/1990/1991, např. Walk Away“, „Let´s Dance“, „Who Left Who?“, „Callin´Out My Name“, „I Go To Pieces“).     

Po deseti letech se vyšplhal do hitparád i ex-člen Creedence Clearwater Revival, zpěvák, kytarista a skladatel John Fogerty. A jestli si myslíte, že přišel s něčím novým, jste na omylu. Tvrdší směs swamp-rocku, rockabilly a blues rocku. Úspěch přišel s albem „Centerfield“ (1985, hit „The Old Man Down The Road“, dále např. „Rock And Roll Girls“, „Centerfield“, „Mr. Greed“). Prodávala se i následující deska „Eye Of The Zombie“ (1986, např. „Eye Of The Zombie“, „Headlines“, „Violence Is Golden“, „Change In The Weather“). Pak dlouhou dobu nic, až v roce 1997 natočil Fogerty novou studiovou desku „Blue Moon Swamp“ (např. „Walking In A Hurricane“, „Blueboy“, „Hot Road Heart“, „Bring It Down To Jelly Roll“, „Swamp River Days“), která byla hodnocena velmi dobře a dostala i Grammy. A zároveň se objevilo na trhu jeho live album „Premonition“ (1997), na kterém zahrál i pár dávných hitů své bývalé kmenové kapely. A samozřejmě, že existuje i stejnojmenný video-záznam, to si piště. 

Po mnoha letech mlčení, způsobených jeho vážnou nemocí, investicemi do nemovitostí, a později ekologickým aktivismem, se od poloviny osmdesátých let začal vracet i „král surfové kytary“ Dick Dale (g, voc). V roce 1993 mu vyšlo kvalitní divé album „Tribal Thunder“ (např. „Nitro“, „The New Victor“, „The Long Ride“, „Esperanza“, „Hot Links: Caterpillar Crawl/Rumble“ včetně coverze „Caravan“, pův. od Duke Ellingtona), o rok později jeho stěžejní marku, instrumentálku „Miserlou“ vložil do svého trháku „Pulp Fiction“ režisér Quentin Tarantino. V tomtéž roce Dale natočil další dobrou desku „Unknown Territory“ (1994, např. „Scalped“, „Unknown Territory“, „F Groove“, „Take It Or Leave It“ plus traditional „Hava Nagila“). A pak už kytarista tak nějak neustále přijímal hudební pocty, koncertoval a občas natočil nějakou desku.  

Sanfranciští rockoví satirikové The Tubes vstoupili do osmdesátek soft-rockovým LP „The Completion Backward Principle“ (1980/1981, hit „Don´t Want To Wait Anymore“, dále např. „Mr. Hate“, „Talk To Ya Later“, „Power Tools“). Ale víceméně se chytali ještě v první polovině dekády, kdy spolupracovali s producentem Toddem Rundgrenem a vydali vcelku dobře přijaté album „Outside Inside“ s hitem „She´s A Beauty“ (1983, dále např. „No Not Again“, „Out Of The Business“, „Wild Women Of Wongo“). Po následující desce „Love Bomb“ (1985, např. „Piece By Piece“, „Stella“, „One Good Reason“) se ale kapela na hodně dlouho odmlčela.V Kalifornii se usadivší Australan Rick Springfield po svém comebackovém albu „Working Class Dog“ zažíval skvělé časy. Jeho písničky, v niž zkřížil springsteenovský sound s AOR a někdy s osmdesátkovým dusavým elektronickým spodkem, se dobře chytaly. Proto také i další deska „Success Hasn´t Spoiled Me Yet“ byla ještě úspěšnější. A bodovaly i elpíčka „Living In Oz“ (1983, např. „Affair Of The Heart“, „Souls“, „Alyson“, „Living In Oz“, „Human Touch“) a „Hard To Hold“, což byl vlastně soundtrack ke stejnojmennému filmu, ve kterém hrál (1984, např. „Love Somebody“, „Don´t Walk Away“, „Bop ´Til You Drop“ plus duet s Randy Crawford v „Taxi Dancing“). Později měl ještě pár jakž takž solid-songů - no, vlastně mě napadají jen „World Start Turning“, „Tear It All Down“ a Rock Of Life“ z alba „Rock Of Life“ (1987/1988) -, ale na začátku nineties se z hudebního showbyznysu vytratil. Natáčel totiž pro televizi filmy (mj. „Nick Knight“, „Dead Reckoning“, „Silent Motive“, „Just Deserts“) a seriály (mj. „Human Target“, „Robin´s Hoods“, „High Tide“).  Na konci dekády se vrátil se singlem „It´s Always Something“ (1999).

Bývalí exponenti sanfranciské psychedelické scény se v 80.letech už pod názvem Jefferson Starship vrhli na nablejskaný AOR, proto je tedy zařazuji právě sem. V kapele stále působili zpěvačka Grace Slick a kytarista a zpěvák Paul Kantner, ze zakládajících členů „vesmírného korábu“ tu zůstali Craig Chaquico (g, ks, bvoc) a Pete Sears (bg, ks, g, bvoc). V roce 1982 natočili relativně slušné LP „Winds Of Change“ (1983, např. „Winds Of Change“, „Be My Lady“, „I Will Stay“, „Black Widow“, „Quit Wasting Time“), jenže pak hlavní vokál vedle Slickové začal zpívat svým „pozitivním“ hlasem Mickey Thomas a hudba JS nabrala onen tehdy populární chemický osmdesátkový zvuk. Důkazem toho je album „Nuclear Furniture“  (1984, např. „Layin´ It On The Line“, „No Way Out“, „Sorry Me, Sorry You“, „Live And Let Live“, „Shining In The Moonlight“). Po této desce odešel Kantner, kapela zkrátila název na Starship a mohla tak vyplout ke svému komerčně nejúspěšnějšímu počinu v eighties – v pravdě mizernému LP „Knee Deep In The Hoopla“ (1985, hity „We Bulit This City“, „Sara“, dále např. „Rock Myself To Sleep“), které dostalo platinu. O chlup lepší bylo „No Protection“ (1987) se songy The Children“, „I Don´t Know Why“, „Set The Night To Music“). Ale nejlépe se z této desky ujala filmová písnička „Nothing´s Gonna Stop Us Now“ (1987, pro film „Mannequin“). Aby ne, je fakt děsná.

Už na konci sedmdesátek odešel z Jeffersonova hvězdného korábu zpěvák a kytarista Marty Balin (vl. jm. Martyn J. Buchwald), a důvod byl stejný – životní styl členů kapely byl pro něj dosti náročný (hlavně Grace se slušně vypíjela), navíc ho přestalo bavit vystupovat live. Začal tedy točit svá sólová alba – hned to první, prostě nazvané „Balin“, bylo vcelku dobré a úspěšné (1981, hit „Hearts“, dále např. „You Left Your Mark On Me“, „Spotlight“, „Atlanta Lady /Something About Your Love/“, „Lydia“). Následovala slabší dvojka „Lucky“ (1982/1983, např. „What Love Is“, „Do It For Love“, „Heart Of Stone“, „When Love Comes“). Pak dva roky zpíval s bývalými kolegy z JAKantnerem a Casadym, než je všechny napadlo, že „letouni“ byli nejvíc…

A tak v devětaosmdesátém došlo ke skutečnému retru, když se až na jednu výjimku dala dohromady stará sestava Jefferson Airplane z dob psychedelie. Konkrétně Paul Kantner (voc, g), Grace Slick (voc, ks), Marty Balin (voc), Jorma Kaukonen (g, voc) a Jack Casady (bg). Vydrželo jim to na jedno album a jedno turné. Ucházející deska „Jefferson Airplane“ (1989, např. „Planes“, „Summer Of Love“, „Freedom“, „Solidarity“, „Common Market Madrigal“) příliš úspěšná nebyla, zato samotné turné ano. Kalifornští souputníci Jeffersonovců,Moby Grape ohlašovali svůj návrat zhruba co dva roky, pak se zase rozešli, aby se zase dali dohromady atd. atd. I po nich zůstalo z osmdesátek jedno album – opět stručně nazvané „Moby Grape ´84“ (1984, např. „Lost Horizon“, „Silver Wheel“, „Sitting And Watching“, „Queen Of The Crow“, „American Dream“). Hm, lepší průměr…  

Vůdcové sanfranciské psychedelické scény Grateful Dead vstupovali do eighties zničeni a domláceni, ale s novými nadějemi. Jádro zůstavalo stejné – Jerry Garcia (g, voc), Bob Weir (rg, voc), Phil Lesh (bg, voc), Bill Kreutzmann (ds) a Mickey Hart (ds). Odešli Keith (ks) a Donna (voc) Godchauxovi, jejichž závislost na tvrdých drogách ohrožovala chod chemií již tak dosti prolezlé kapely. Onou nadějí naopak byl nový klávesista a občasný zpěvák Brent Mydland, který se stal jakýmsi motorem souboru. Albový vstup do dekády, LP „Go To Heaven“ byl ale víceméně průměrný (1980, např. „Alabama Getaway“, „Althea“, „Lost Sailor“ plus traditional „Don´t Easy Me“). Následné live double „Reckoning“ kritici oceňovali mnohem více (1981). Jenomže drogová závislost tentokrát lapla do svých tenat „captaina Trips“ Jerryho Garciu. V roce 1986 dokonce upadl do diabetického komatu. Po kapitánově probrání se kupodivu v roce 1987 slavili „deads“ comeback s průměrnou deskou „In The Dark (1987, hit „Touch Of Grey“, dále např. „Black Muddy River“, „Hell In The Bucket“, „Throwing Stones“, „Tons Of Steel““). Pak si udělali roční turné s Bobem Dylanem a vše se zase zdálo být nadějné a šťastné. Naděje ovšem padla v roce 1990, kdy se předávkoval sám Mydland. Kapelu na čas doplnilo několik muzikantů (třeba Bruce Hornsby – ks, voc), ale skončila v okamžiku, kdy její „kapitán, všemi tripy ošlehán“ Jerry Garcia zakončil svoji světskou pouť v roce 1995. Grateful Dead jsou dodnes v Americe velkým kultem.

Jestliže tu probíráme americké psychedeliky ze sixties, neměli bychom zapomenout na ex-člena 13th Floor Elevators, zpěváka, kytaristu a skladatele Roky Ericksona. Ano, to je ten maník, co se málem zcvoknul z nadměrné konzumace LSD, DMT a meskalinu, a který se následně, kvůli tomu aby unikl zatčení z držení drog, nechal dobrovolně zavřít do blázince, kde mu Thorazinem vymývali mozek. Když ho ve čtyřiasedmdesátém pustili, založil psycho-hardrockovou skupinu Bleib Alien, po níž zbyl jediný singl „Two Headed Dog /Red Temple Prayer/“. Poté se kapela přejmenovala na Roky Erickson & The Aliens a v roce 1980 natočila konečně celé album, nazvané jednoduše „Roky Erickson & The Aliens“ s úvodním, již zmíneným songem „Two Headed Dog /Red Temple Prayer/“ v poněkud krotší podobě (dále např. „Creature With The Atom Brain“, „Don´t Shake Me Lucifer“, „Stand For The Fire Demon“, „Bloudy Hammer“). O rok později vyšlo LP „The Evil One“, které se s první deskou písničkově částečně překrývalo. Pak Rokyho tělo začali obývat Marťani, chvilku byl mimo, chvilku při smyslech. Již pod jeho jménem (takže Roky Erickson) se na trhu objevilo hardrockové album „Don´t Slander Me“ (1986, např. „Don´t Slander Me“, „Nothing In Return“, „Can´t Be Brought Down“, „Burn In Flames“, „Crazy Crazy Mama“). O devět let později vyšla folk-rocková platňa „All That May Do My Rhyme“ (1995, např. „I´m Gonna Free Her“, „For You /I´d Do Anything/“, „You Don´t Love Me Yet“, „We Are Never Talking“, „Please Judge“). Sice pošuk, ale desky jsou to docela dobrý…  

Tvrdšímu AOR-rocku se během eighties věnoval i ex-člen Montrose, zpěvák a kytarista Sammy Hagar. A věnoval se mu vcelku úspěšně – například hned jeho první album v dekádě získalo platinu. Mělo název „Standing Hampton“ a obsahovalo hit „I´ll Fall In Love Again“ (1981, dále např. „There´s Only One Way To Rock“, „Baby´s On Fire“, „Heavy Metal“, „Baby It´s You“). Taktéž s dalším elpí „Three Lock Box“ dobře pochodil (1982, hit „Your Love Is Driving Me Crazy“, dále např. „Never Give Up“, „Remember The Heroes“, „In The Room“, „I Don´t Need Love“), neřkuli o desce „VOA“, jež byla opět platinová (1983, hit „I Can´t Drive 55“, dále např. „Two Sides Of Love“, „Dick In The Dirt“, „Rock Is In My Blood“, „Sept Away“). V roce 1985 nastoupil jako zpěvák do přeslavných Van Halen, ale pokud dostal čas a prostor, odběhl si nakrútit sólovú platňu. Tak, jako se to stalo v případě alba „I Never Said Goodbye“ (1987, hit „Give To Live“, dále např. „Eagles Fly“, „Back Into You“, „Privacy“, „Boy Night Out“). V té samé době měl Hagar úspěch také se singlem „Winter Takes It All“ ze soundtracku k filmu „Over The Top“. Poté se už věnoval jen svým novým zaměstnavatelům. 

Kalifornský zpěvák a sexy symbol David Lee Roth, takto naopak uprchlík z Van Halen, zahájil svůj hudební mejdan komerčním tahákem, jímž bylo rock-swingové EP „Crazy From The Heat“, obsahující hitové covery (1985 např. „California Girls“, pův. od Beach Boys, „Just A Gigolo“, pův. píseň z dvacátých let, či „Easy Street“, pův. od Edgar Winter Group). Poté se dal do holportu společně se zappovským kytaristou Steve Vaiem a Billy Sheehanem, budoucím basákem Mr. Big. Debutní hardrockový výpad „Eat´em And Smile“ (1986, hit „Yankee Rose“, dále např. „Goin´ Crazy“, „Shy Boy“, „Elephant Gun“, plus cover „Tobacco Road“, pův. od Johna D. Loudermilka) znamenal vpravdě touché. Metalovější a chemičtější dvojka „Skyscraper“ (1987/1988, hit „Just Like Paradise“, dále např. „Damn Good“, „Stand Up“, „Hina“, „Knucklebones“) byla slabší, byť se prodávala stejně dobře.

Jenže pak se to nějak všechno zadrhlo, nic nevycházelo, aj ten Vai odišol, dokonca aj Billy, a bombastický David už jen lapal po dechu – hudebně i ekonomicky. Poslední Lee Rothův zaznamenáníhodný zářez je LP ze ze začátku devadesátek -  „A Little Ain´t Enough“ (1990/1991, hit „Lil´ Ain´t Enough“, dále např. „Baby´s On Fire“, „40 Below“, „It´s Showtíme“). Z dalších alb připomeňme snad jen něco málo songů: „She´s My Machine“, „Night Life“, „Slam Dunk“. Jinak, jak je již naznačeno v úvodu a nakonec i v rámci odstavce věnovaného Lee Rothovi, zpěvákova tvorba se dá zařadit do více škatulí – hard rock, blues rock, swing, pop rock, pop metal, jak kdo chce…

Masivní chlapík s tklivým hlasem z L.A., vystupující pod masitou přezdívkou Meat Loaf (vl. jm. Marvin Lee Aday), držel v eighties až na výjimky úspěchovou dietu. Těmi výjimkami byly songy „Dead Ringer For Love“ (duet s Cher) a snad ještě „Modern Girl“ (duet s Clarem Torrym), ten z podprůměrné desky „Bad Attitude“ (1984, dále např. „Surf´s Up“, „Sailor To A Siren“, „Piece Of The Action“). Je ale s podivem, že se třeba nechytilo album „Blind Before I Stop“ (1986, např. „Blind Before I Stop“, „Rock´n´Roll Mercenaries“, „Execution Day“, „Standing On The Outside“, „Rock´n´Roll Hero“), třebaže se na něm objevil takový ten popově dělaný hard rock, s kterým snad o rok, dva později dobyly úspěchů třeba Cher, Tina Turner nebo holky z Heart, o Def Leppard ani nemluvě. A ML prosím nic. 

Comebackem se pak pro něj stalo až album „Bat Out Of Hell ll: Back Into Hell“ (1993), na němž se opět spojil s producentem Jimem Steinmannem. S hitovým 7minutovým opusem alba „I´d Do Anything For Love (But I Won´t Do That)“ (duet se zpěvačkou Lorraine Crosby) pak spousta citlivých žen proplakala celé noci. Dalšími známými skladbami zde byly např. „Life Is A Lemon And I Want My Money Back“, „Rock & Roll Dreams Come Through“, „Good Girls Go To Heaven (Bad Girls Go Everywhere)“, „Objects In The Rear View Mirror May Appear Closer Than They Are“ (kam ten Loaf chodí na tak příšerně dlouhý názvy??). Další hitový opus „I´d Lie For You (And That´s The Truth)“ si o dva roky později Loaf zapěl v duetu s Patti Russo – ten vyšel na další úspěšné desce „Welcome To The Neighbourhood“ (1995, dále např. „Where The Rubber Meets The Road“, „Runnin´For The Red Light /I Gotta Life/“, „Not A Dry Eye In The House“, „Original Sin“). Meat Loaf si zahrál také vedlejší i zásadní role v několika filmech, kterými byly třeba „Motorama“ (1991, režie Barry Shils), „Leap Of Faith“ (1992, Richard Pearce), pitomost zvaná „To Catch A Yeti (1995,  Bob Keen), dále „Gunshy“ (1998, Jeff Celentano), „The Mighty“ (1998, Peter Chelsom), „Black Dog“ (1998, Kevin Hooks), „Everything That Rises“ (1998, Dennis Quaid), „Outside Ozona“ (1998, J.S.Cardone), „Crazy In Alabama“ (1999, Antonio Banderas), i trhák „Fight Club“ (1999, David Fincher) a některé další.

Loafův kámoš, klávesista, skladatel a producent Jim Steinman se též realizoval sólově – ještě před „upírem z pekla“ zplodil psycho-hororový epos „Original Sin“ (1989, mj. „It´s All Coming Back To Me Now“, „It Just Won´t Quit“, „Original Sin“, „The Future Ain´t What It Used To Be“), na kterém mu zpívají třeba Ellen Foley, Gina Taylor nebo Celine Dion, a který vyšel pod jménem hypotetické skupiny Pandora´s Box. Některé ze songů se později objevily právě na Loafově albu „Bat Out Of Hell ll: Back Into Hell“.

A teď přijde – pravý a nefalšovaný „notlob“. Když se řekne Michael Bolton (z New Havenu), většina pravověrných rockerů udělá bléé! A většinou tak činí správně – i když AOR-Michael jako zpěvák není špatný, jeho tzv. soul-rockové balady jsou opravdu k nevydržení. Snad právě proto za ně získal i Grammy. První velký úspěch zaznamenala deska „Soul Provider“ (1989, např. „How Can We Be Lovers“, „You Wouldn´t Know Love“, „When I´m Back On My Feet Again“) a ten gramofonek získal za – co jiného než baladu„How Am I Supposed To Live Without You“. Po další úspěšné desce s patetickým názvem „Time, Love & Tenderness (1991, cover-hit „When A Man Loves A Woman“, pův. od Percy Sledge, dále např. „Time, Love & Tenderness“, „Missing You Now“), ho naštěstí smetl time of hard music. Čím byl „východňár“„notlob“ pro soul-rock jako zpěvák, tím byl pro tzv. smooth jazz a soul Kenny G ze Seattle, co saxofonista. Jeho jímavý, sladce snový a nehorázně kýčovitý, přeslazený sound, je stejně k nevydržení jako notlobovy balady (však spolu také občas spolupracovali a podobně i vypadali). Kenny G (vl. jm. Kenneth B. Gorelick) se do branže dostal už v polovině 70. let jako teenager – hrál tehdy s Barry Whitem. Následující dekády spolupracoval s dalšími velkými jmény a hlavně točil ty své přeslazené desky, za které byste si přáli, aby byl i se svym pseudonymem nominován do South Parku. Známa jsou pak mnohaplatinová a zcela zaměnitelná alba „Duotones“ (1986, např. „Songbird“, „Don´t Make Me Wait For Love“, „Sade“, „Champagne“, „What Does It Take /To Win Your Love/“), „Breathless“ (1992, např. „Forever In Love“, „By The Time This Night Is Over“, „Sentimental“, „The Wedding Song“) a „The Moment“ (1996, např. „The Moment“, „Havana“, „Always“, „That Somebody Was You“). Ale vyděláno Kenny má.

Filadelfské pop-soulové a pop-rockové duo Hall & Oates, které tvořili skladatelé Daryl Hall (voc, ks, g) a John Oates (voc, g, harm, ds), dobylo v osmdesátkách značného úspěchu – všech pět řadových alb vydaných v této dekádě bralo minimálně platinu. LP „Voices“ jsem zmínil v textu o duu v rámci kapitoly Pop soul a pop rock, pojďme tedy na další – tím bylo novou vlnou lehce šmrncnuté album „Private Eyes“ (1980/1981, hity „Private Eyes“, „I Can´t Go For Thatr /No Can Do/“, dále např. „Your Imagination“, „Did It In A Minute“), jeho následník „H2O“ (1981/1982, hit „Maneater“, dále např. „One On One“, „Open All Night“, „Italian Girls“ plus cover „Family Man“, pův. od Mike Oldfielda), a hudebně průměrnější „Big Bam Boom“ (1984, hity „Out Of Touch“, „Method Of Modern Love“, dále např. „Some Things Are Better Left Unsaid“, „Bank On Your Love“). Ta další elpíčka už byla slabší, takže snad jen pár songů: „Everything Your Heart Desires“, „Missed Opportunity“, „So Close“ či „Don´t Hold Back Your Love“. Co se týče sólových projektů, aktivnější byl zpěvák, klávesista a kytarista Daryl Hall. O jeho debutu „Sacred Songs“ už byla řeč, připomeňme tedy jeho LP z půli osmdesátek s názvem „Three Hearts In The Happy Ending Machine“, které bylo relativně nejúspěšnější (1985/1986, hit „Dreamtime“ dále např. „Someone Like You“, „Let It Out“, „Foolish Pride“, „I Wasn´t Born Yesterday“). Další jeho alba z devadesátých let byla už slabší, obsahovala např. skladby jako „I´m In A Philly Mood“, „Help Me Find A Way To Your Heart“, „Cab Driver“ nebo „Justify“.

V Kalifornii usazení Fleetwood Mac pokračovali i v osmdesátých letech ve stejné sestavě, tedy Mick Fleetwood (ds), Lindsey Buckingham (g, voc), John McVie (bg), Stevie Nicks (voc, ks) a Christine McVie (voc). Jejich pop-folk rock dostal v oné dekádě příslušný osmdesátkový „normalizovaný“ kabát, takže sound kapely byl zaměnitelný se soundem jiných amerických poprokáčů. Možná občas problesklo pár dobrých nápadů, harmonií a obě holčiny výborně zpívaly. Navrhněme tedy, aby jejich úspešná alba byla označena coby lehce nadprůměrná. Ale jen lehce. Jednalo se o tři desky – „Mirage“ (1982, hity „Hold Me“, „Gypsy“, dále např. „Straight Back“, „Can´t Go Back“, „Only Over You“), „Tango In The Night“ (1987, hity „Little Lies“, „Big Love“, „Seven Wonders“, „Everywhere“, dále např. „Mystified“, „Tango In The Night“) a „Behind The Mask“ (1990, hit „Save Me“, dále např. „In The Back Of My Mind“, „Affairs Of The Heart“, „Love Is Dangerous“, „Behind The Mask“). V devadesátých letech kapela (bez dvojky Nicks-Buckingham) vydala jedinou studiovku „Time“, která v podstatě ničím nezaujala a navíc komerčně propadla (1995, např. „Dreamin´ The Dream“, „I Do“, „Winds Of Change“, „I Wonder Why“) plus jeden živák „The Dance“ (1997), na kterém se naopak kapela zase finančně zahojila.

Z počinů jednotlivých členů FM bych u kytaristy kapely Lindsey Buckinghama jmenoval průměrné album „Law And Order“ (1981, hit „Trouble“, dále např. „Bwana“, „Mary Lee Jones“), a hity „Holiday Road“ (1983) ze soundtracku k filmu „National Lampoon´s Vacation“ a „Go Insane“ (1984) ze stejnojmenné nic moc desky. Christine McVie natočila zase v roce 1984 průměrné LP „Christiane McVie“ (hit „Got A Hold On Me“, dále např. „One In A Million“, „Who´s Dreaming This Dream“, „Love Will Show Us How“, „The Challenge“).

Nejlépe si z „fleetwoodů“ vedla zpěvačka Stevie Nicks s tím svým mírně zakouřeným hlasem pracovnice v oboru dámských služeb. Malá, bledá, éterická, na koksu závislá, krásná padlá víla prodávala desek stejně jako její kmenová kapela - zase se to dalo měřit v platinových mírách. Jednalo se zejména o alba „Bella Donna“ (1981, hitovky „Leather And Lace“ – duet s Donem Henleym z Eagles, „Stop Draggin´ My Heart Around“ - duet s Tomem Pettym, dále např. „Bella Donna“, „Kind Of Woman“, „Edge Of Seventeen“) a „Wild Heart“ (1983, hit „Stand Back“, dále např. „Wild Heart“,, „Beauty And The Beast“, „If Anyone Falls“, plus „I Will Run To You“ opět s Tomem Pettym). Později měly dobré prodeje i ucházející desky „Rock A Little“ (1985, hity „Talk To Me“, „I Can´t Wait“, dále např. „The Nightmare“, „Imperial Hotel“, „Has Anyone Ever Written Anything For You“) a „The Other Side Of Mirror“ (1989, hit „Rooms Of Fire“, dále např. „Long Way To Go“, „Whole Lotta Trouble“, „Ooh My Love“, „Ghosts“). Pěkně zněly též songy mimo řadová alba jako např. „Desert Angel“, „Sometimes It´s A Bitch“… V devadesátých letech Stevie natočila jediné album „Street Angel“ (1994, např. „Maybe Love Will Change Your Mind“, „Listen To he Rain“, „Blue Denim“  plus „Street Angel“, duet s Davidem Crosbym).

Potomci rozpadlých kalifornských „orlů“ během osmdesátých let ekonomicky rozhodně nestrádali – různé albové kompilace jejich domovské kapely vydělávaly víc než dobře. Navíc se většina z nich vrhla na sólové dráhy, v nichž po nich ovšem zůstávaly většinou průměrné počiny. Kytarista a zpěvák Glenn Frey natočil třeba čtyři alba, ale skutečně ceněno je kritiky jen jedno – „The Allnighter“ (1984, hity „Sexy Girl“, „Smuggler´s Blues“, dále např. „The Allnighter“, „Lover´s Moon“) Mhmm. V témže roce zazněl Freyův song „The Heat Is On“ na soundtracku k filmu „Beverly Hills Cop“, tudíž se z něj stal hit, stejně jako z písně „You Belong To The City“, která se zas objevila na soundtracku k seriálu „Miami Vice“. Z dalších jeho hitů bych uvedl například věci jako „All Those Lies“, „True Love“, „Soul Searchin´“ nebo „Part Of Me, Part Of You“. Zpěvák a multiinstrumentalista Don Henley byl mnohem úspěšnější, jeho elpíčka sbírala platiny jak pominutá. Už houpavý singl „Dirty Laundry“ se líbil, to hlavní ale Don vybojoval s alby „Building The Perfect Beast“ (1984, hity „The Boys Of Summer“, „All She Wants To Do Is Dance“, dále např. „You Can´t Make Love“, „Sunset Grill“) a „The End Of The Innocence“ (1989, hity „The Last Worthless Evening“, „The End Of The Innocence“, dále např. „I Will Not Go Quietly“, „If Dirt Were Dollars“). Asi takhle – ty alba tady uvádím, ale rozhodně vás nenutím je poslouchat.

Orlí“ kytarista a zpěvák Joe Walsh měl sice v roce 1981 hit v songu „A Life Of Illusion“, o čtyři roky později v kousku „The Confessor“, ale ta elpí z té doby byla všechna taková… nudná. Těmi vás nebudu ani zatěžovat. Baskytarista, kytarista a zpěvák „orlůRandy Meisner to měl podobně – na přelomu dekád měl nějaké známější songy jako „Hearts On Fire“ či „Deep Inside My Heart“ (duet s  Kim Carnes), ale první poslouchatelnější LP je od něj až eponymní deska „Randy Meisner“ (1982, např. „Never Been In Love“, „Playin´ In The Deep End“, „Jealousy“, „Tonight“ plus duet s Ann Wilson z Heart v coveru „Strangers“, pův. od Eltona Johna). No, a kytarista a zpěvák Don Felder natočil své jediné sólové elpíčko „Airborne“, které nezklame, ale zároveň ani moc nevzruší (1983, např. „Bad Girls“, „Never Surrender“, „Asphalt Jungle“).

K návratu Eagles nakonec došlo v roce 1994 a hned si si natočili dajaké nové singly („Get Over It“, „Love Will Keep Us Alive“, „The Girl From Yesterday“) a nahráli unplugged koncert „Hell Freezes Over“, který - hádejte co? Dostal osm platin. Tak je to tedy s těmi orly.  

Také newyorský zpěvák a pianista Billy Joel si osmdesátky užíval – jeho songy nesoucí se v duchu pianového pop-rocku byly v tom čase komerčně velmi úspěšné, i když piana časem ubývalo a naopak syntetiky a kytar přibývalo. Začalo to mnoha multiplatinovým albem „Glass Houses“ (1980, hit „It´s Still Rock And Roll To Me“, dále např. „You May Be Right“,  „Close To The Borderline“, „All For Leyna“) a pokračovalo živákem „Songs In The Attic“ (1981). Následovala beatlesoidní deska „The Nylon Curtain“ (1982, např. „Laura“, „She´s Right On Time“, „Surprise“, „Pressure“, „Goodnight Saigon“). Pak Billy opět multiplatinoval s průměrnou deskou „An Innocent Man“ (1983, hity „Uptown Girl“, „An Innocent Mann“, „Tell Her About It“,  dále např. „Easy Money“), solidními singly „A Matter Of Trust“, „This Is The Time“ z další průměrné desky „The Bridge“ (1986, dále např. „Baby Grand“, duet s Rayem Charlesem) a skončilo známým albem „Storm Front“ (1989, hity „I Go To Extremes“, „The Downeaster ´Alexa´“, „We Didn´t Start The Fire“ , dále např. „That´s Not Her Style“). V 90. letech se hodně chytila nadupaná deska „River Of Dreams“ (1993, mj. popěvkový hit „The River Of Dreams“, dále např. „All About Soul“, „No Man´s Land“, „The Great Wall Of China“).

Dvorní basák Lou Reeda  Fernando Saunders v podstatě pracoval jako nájemný hráč. Proto také jeho sólová diskografie jest poněkud chudá. Do millenia natočil dvě desky, přičemž lepší je „The Spin“ (1993, např. „Come A Little Closer“, „It´s A Real Love“, „Tonight /I Need Your Love/“, „Words Of Love“, „Walkin´ On Thin Ice“). Hm, jemný, sladký, občas nafunklý, občas AOR-ový bigbítek. A taky občas velmi příjemný k poslouchání. Ale jen občas. 

Australští Bee Gees (Barry , Robin  a Maurice Gibbovi) se taky dali poslouchat jen občas. Rozhodně se na začátku eighties snažili vymanit ze škatulky diskohvězd, což se jim povedlo jen částečně. A to s LP „Living Eyes“, které je jakýmsi zvukově nablýskaným soft-rockem (1980/1981, hity „He´s A Liar“, „Living Eyes“, dále např. „Paradise“, „Wildflower“, „Soldiers“). Přesto byla reakce fanoušků jednoznačná – prodeje šly o polovinu dolů. Bratři se pak věnovali svým sólovým projektům. Většinou se jednalo o dosti průměrné i horší počiny – na elpíčku Barryho Gibba byly kupříkladu poslouchatelné jen balady („The Hunter“, „Stay Alone“), jinak to byla mizérie, zejména proto, že Barryho hlasové falsetto se stávalo už ani ne otravným, jako spíše směšným. A nejhorší na tom bylo, že se ho snažil napodobovat i brácha Robin Gibb. Z jeho strašlivé „Juliet“, bodující zejména v evropských hitparádách, a přenesené s masakrózním textem i interpretací do našich luhů a hájů, se tuzemským rockerům otvíraly kudly v kapse. On se to pak Robin snažil omezovat, i když to z něj občas vylezlo, nicméně pár skladeb je skousnutelných jako třeba „How Are You“ či „Secret Agent“ nebo „Boys Do Fall In Love“ a kupodivu i pár songů z celého LP „Walls Have Eyes“ (1985, např. „Gone With The Wind“, „Like A Fool“, „Toys“, „Someone To Believe It“ „Remedy“).

Kromě USA druhý comeback Bee Gees  přišel s LP „E.S.P.“ (1987, hit „You Win Again“, dále např. „E.S.P.“, „Live Or Die /Hold Me Like A Child/“, „The Longest Night“, „Overnight“), další album „One“ je reflexí na smrt nejmladšího bratra Andyho (1989, hit „One“, dále např. „Ordinary Lives“, „Wish You Were Here“, „Tears“, „Tokyo Nights“, „Wing And A Prayer“). Na začátku nineties vyšlo další album „High Civilization“ (1990/1991, např. „High Civilization“, „Secret Love“, „When He´s Gone“, „Happy Ever After“). Pak bych uvedl ještě singl „Alone“ a tím bych případ Bee Gees odložil ad acta.

Ex-člen britských Spooky Tooth, americký zpěvák, klávesista a skladatel Gary Wright se v osmdesátkách přestěhoval do Kalifornie, ale se svými sólovými deskami se odmlčel. Věnoval se totiž filmové hudbě, eventuálně „filmovým“ songům, které pak končívaly na filmových soundtraccích. Jako třeba „Hold On To Your Vision“ ve stallonovské akční detektivce „Cobra“ (1986), či „Am I The One“ v surfařské romanci „North Shore“ (1987). Na konci dekády pak Wright konečně vydal další svoje sólo elpíčko s názvem „Who I Am“, lehce se nesoucí v gabrielovském synth rocku a názvuky soudobé tvorby Yes (1988, např „Who I Am“, „Sad Eyes“, „It Ain´t Right“, „Blind Valley“, „Take A Look“). V roce 1992 pak znovu nahrál svůj dávný hit „Dream Weaver“ pro rockovou komedii „Wayne´s World“, následné další sólo album „First Signs Of Life“ jako by nevědělo, jestli má být sólovkou nebo soundtrackem k přírodopisnému dokumentu (1994, např. „Don´t Try To Own Me“, „Arawa“, „Rio Amazonas“, „Olua“, „Better Get Up And Go“). Prvky world music se nicméně objevují i na lepším Wrightově albu „Human Love“ (1998/1999, např. „You Lit The Fire“, „Human Love“, „If You Believe In Heaven“, „Your Eyes“ plus remake „Wildfare“, od Spooky Tooth). A když už jsme zmínili skupinu Spooky Tooth, i ona se v tom čase dala krátce dohromady, dokonce v původní šedesátkové sestavě – ovšem bez Wrighta. V obsazení Mike Harrison (voc, ks), Luther Grosvenor (g), Greg Ridley (bg) a Mike Kellie (ds) natočila průměrné album „Cross Purpose“ (1997/1998/1999, např. „How“, „Kiss It Better“, „Sunshine“, „Love Is Real“) a rozešla se…

Ale vraťme se opět do osmdesátek. 

V devětasedmdesátém se rozpadli kalifornští hardrockoví Detective, ve kterých stál za mikrofonem anglický zpěvák Michael Des Barres, ex-člen Silverhead. Natočil tedy jedno mizerné sólové album, a pak se členy rozpadlých Blondie plus Steve Jonesem (g, ex-Sex Pistols) a Laurencem Juberem (g, ex-Wings) j. h. založil v New Yorku superskupinu Chequered Past, což byl v podstatě vypulírovaný osmdesátkový hardrock šmrncnutý novou vlnou. Po kapele zbylo celkem dobré eponymní album „Chequred Past“ (1983/1984, např. „A World Gone Wild“, „Let Me Rock“, „No Knife“, „Only The Strong /Will Survive/“, „How Much Is Too Much“, „Never In A Million Years“). Michael Des Barres se následně mihl v The Power Station (viz níže), kteří se nepohodli se zpěvákem Robertem Palmerem (též viz níže), a posléze realizoval LP „Somebody Up There Likes Me“, na němž ho muzikantsky podpořili jak Juber a Jones, tak i členové Power Station (1986, např. „Money Don´t Come Easy“, „Too Good To Be Bad“, „Somebody Up Thefre Likes Me“). Poté se zpěvák věnoval herectví.

Konečně se prosadil i zmíněný, v Americe žijící britský bílý soulový zpěvák Robert Palmer. Dekádu zahájil kombinací soulu a synťákové nové vlny (sic!, např. song „Johnny And Mary“, „Want You More“), do čehož občas střihnul stounovský bigboš („Sulky Girl“), což znělo jaksi nesourodě. Po sérii slušných, ale neúspěšných alb ze seventies, a dvou úspěšnějších, ale kvalitativně horších LP ze eighties, se mu zadařilo vlastně až v polovině osmé dekády. Tehdy založil se členy Duran Duran (Andy Taylor – g, voc, John Taylor – bg) a Chic (Tony Thompson – ds) funk-rockovou superskupinu The Power Station, ve které pěl, a která natočila eponymní elpí „The Power Station“ (1985, hit „Some Like It Hot“, dále např. „Communication“, „Still In Your Heart“, „Murderess“ plus cover „Get It On (Bang A Gong/“, pův. od T.Rex). „Elektrárna“ sice vydržela jen rok, ale její úspěch vyvolal o zpěváka zájem, takže i když dál vydával pod starou markou Robert Palmer, najednou se mu na LP začala sypat platina: Bodoval písněmi „Addicted To Love“ (cena Grammy) a „I Didn´t Mean To Turn You On“ z alba „Riptide“ (1985, dále např. „Hyperactive“, „Discipline Of Love“, „Flesh Wound“) a „Simply Irresistible“ z LP „Heavy Nova“ (1988, dále např. „Disturbing Behavoir“, „She Makes My Day“ plus cover „Early In The Morning“, původně od The Gap Band). Mhmm… V roce 1990 natočil společně s UB-40 úspěšný cover singl „I´ll Be Your Baby Tonight“ (pův. od Boba Dylana) a v téže době se písnička „Life In Detail“ objevila na soundtracku k úspěšnému filmu „Pretty Woman“.

A když pretty woman, tak proč ne rovnou pretty women.

Některé z níže uvedených amerických zpěvaček měly vcelku podobný osud v tom, že určitý čas přehodnocovaly svoje osobní, životní i pracovní plány a nějakou dobu se buď zmítaly v krizi anebo dokonce z hudebního byznysu vypadly.

Proto třeba pro lady soul Arethu Franklin znamenala 80. léta (respektivě jejich polovina) určitý návrat. Zpočátku se v žebříčcích pohybovala dost vzadu (baladické singly typu „Come To Mer“ nebo duet s George Bensonem„Love All The Hurt Away“), a příliš neuspěly ani skočné diskotékovky („Jump To It“, „Get It Right“). Tehdy zabodovala poněkud chemickou deskou „Who´s Zoomin´ Who?“ a písničkami „Who´s Zoomin´ Who“ a „Freeway Of Love“ (1985, dále např. „Sweet Bitter Love“, Push“ plus „Sisters Are Doin´ It For Themselves“, společně s Eurythmics). Později jí úspěch přinesl zejména duet s George Michaelem nazvaný „I Knew You Were Waiting (For Me)“ ,z jejího průměrného LP „Aretha“ (1986 dále např. „He´ll Come Along“, „Jimmy Lee“ plus cover „Jumpin´ Jack Flash“, pův. od Rolling Stones). Pak už to bylo takové…nenápadité. 

Lady „SupremeDianu Ross kromě rozchodu s Benny Gordym nic zlého nepotkalo. Koncem sedmdesátých let si vydobyla celkem slušnou pozici na poli disco-funku, přičemž do následující dekády vstoupila úspěšným, byť průměrným albem „Diana“ (1980, hity „Upside Down“, „I´m Coming Out“, dále např. „My Old Piano“, „Now That You´re Gone“). Následně v holportu s Lionelem Richiem vyšel trhák „Endless Love“. Během 80. let pak bodovala ještě se singly „It´s My Turn“, „Why Do Fools Fall In Love“ , „Mirror, Mirror“ a „Missing You“, včetně přesládlého duetu s Juliem Iglesiasem „All Of You“, na začátku nineties se chytl i song „When You Tell Me That You Love Me“. Další „ex-SupremaScherrie Payne se prosazovala nesnadno. Mělo jí k tomu pomoci funk-soulové LP s hodně nadneseným názvem „Incredible“, na kterém si střihla dva duety s Phillipem Ingramem – „On And On“ a „Incredible“, ale úspěšné vpravdě nebylo (1987, dále např. „Testify“, „The Right Stuff“). Navíc ani nebylo incredible, ale spíš uninspired. Ze singlů snad „I´m Not In Love“ a electro „Pure Energy“. Celkově – bída.

V půli osmdesátek se ale schylovalo k tomu, že dojde k návratu Supremes, ovšem bez božské Diany. Za vším stál malý minilabel z LA, který přemluvil právě poslední vedoucí zpěvačku skupiny, Scherrie Payne, jestli by nesvolala bývalé členky, a společně se nepokusily o comeback. Mary Wilson odmítla, Cindy Birdsong byla pro, a ještě navíc přemluvila i bývalou „postdianovskou“ frontmanku Jean Terrell, Kvůli možným soudním sporům byl zvolen jiný název – F.L.O.S. („Former Ladies Of The Supremes“). Nakonec ze hry vypadla Cindy, a místo ní přišla Lynda Laurence, jež v první půli seventies dělala v kmenové skupině asi rok křoví. Udělal se comebackový koncert a na přelomu 80.- 90. let bylo vydáno několik singlů – re-make písně „Stoned Love“ a pak „Crazy About The Guy“, „I Want To Be Loved“, „Hit & Miss“. To se doplnilo o další re-make songu „Stop! In The Name Of Love“ a všechno fláklo na LP s názvem „Bouncing Back“ (1991), které ovšem nikdy nevyšlo. Po dalších změnách v obsazení se F.L.O.S. překlopýtaly do dalšího tisíciletí…Na internetu je ale nenajdete. 

Božský hlas ze Severní Karolíny, zpěvačka a pianistka Roberta Flack vstupovala do eighties otřesena, neboť její dvorní skladatel a zpěvák Donny Hathaway spáchal sebevraždu (1979). Protože spolu stačili na konci 70.let natočit některé duety, vyšlo v roce 1980 album „Roberta Flack Featuring Donny Hathaway“ s dvěma z nich – „You Are My Heaven“ a „Back Together Again“ (dále např. „Only Heaven Can Wait /For Love/“, „Stay With Me“).  V dvaaosmdesátém Roberta natočila LP „I´m The One“ s hitem „Making Love“ (dále např. „I ´m The One“, „Ordinary Man“, „In The Name Of Love“). Poté zpěvačka trochu stagnovala, až v roce 1988 vylezla s moderně pojatým, vcelku solidním albem „Oasis“ (hit „Oasis“, dále např. „/His Name/ Brazil“, „All Caught Up  In Love“, „You Know What It´s LIke“, „Uh-Uh Ooh-Ooh Look Out“, „And So It Goes“). V roce 1991 měla hit v songu „Set The Night To Music“, který nazpívala s Maxi Priestem. Soundem Flackové z osmdesátek se možná nechala ovlivnit třeba taková Sade . 

Ex-členka vokálního filadelfského tria Labelle, zpěvačka a klávesistka Nona Hendryx se po své rockové epizodě vrátila k soulu a disco-funku, bohužel s osmdesátkovým zvukem. Občas tam teda tvrdší kytara zazní, ale nahrávce to příliš nepomůže. V tomto duchu zpěvačka natočila nevzrušivé album „Nona“ (1983, např. „Living On The Border“, „Design For Living“, „Keep It Confidental“, „Transformation“, „B-Boys“). Po následném mizerném elpí natočila rockovější singl „Heart Of A Woman“ (1984), aby pak v osmdesátkovém poprockovém kabátě natočila album „The Heat“ (1985, např. „I Need Love“, „Rock This House“, „Time“, „If Looks Could Kill /D.O.A./“, „Revolutionary Dance“, „A Girl Like That“). Poté vyšla její relativně nejúspěšnější deska „Female Trouble“ (1987, hit „Why Should I Cry?“, dále např. „Rhythm Of Change“, „Baby Go-Go“, „Big Fun“ plus duet s Peterem Gabrielem „Wind Of Change /Mandela To Mandela/“). Ještě bych zmínil její „gabrielovské“ elektro-ambientní album „Skindiver“ (1989, mj. „Women Who Fly“, „No Emotion“, „Through The Wire“, „Off The Coast Of Love“, „SkinDiver“).

Noňyna kolegyně z Labelle, zpěvačka Patti LaBelle se v první půli eighties prosazovala zejména r&b ploužáky (např. duetem s Bobby Womackem „Love Has Finally Come At Last“), pak ji pomohlo, že se přimotala k natáčení synth-popových písniček pro film „Beverly Hills Cop“: oba singly vyšlé v pětaosmdesátém, „New Attitude“ a „Stir It Up“ byly úspěšné, a je možné, že pomohly jejímu albu „Winner Of You“ k platině (1986, hit On My Own“ – duet s Michaelem McDonaldem, dále např. „Oh, People“, „Kiss Away The Pain“, „Something Special /Is Gonna Happen Tonight“). Poté se relativně držela i v devadesátkách - alba sice točila průměrná, ale prodávala se, protože nějaký ten hit vždy obsahovala (např. „If You Asked Me To, „The Right Kinda Lover“, „When You Talk About Love“). Chicagská zpěvačka Mavis Staples napřed vytěžila z Prince singl „20th Century Express“ (a posléze celé, ale mizerné album „Time Waits For No One“, 1989), později už o něco lepší elpí „The Voice“ (1993, hit „The Voice“, dále např. „Blood Is Thicker Than Time“, „The Undertaker“, „Positivity“). Vokál dobrý, ale matroš… mhmm, vlásek nad průměrem.

Americká černošská zpěvačka Tina Turner, proslulá „Acid Queen“ ze zfilmované who-ácké rock opery Tommy, se po problémech v osobním životě během seventies (rozvod, deprese, ekonomická mizérie) vrátila do podvědomí posluchačů na začátku nové dekády v době, kdy jí bylo už přes čtyřicet. Přesto si díky oblékání odvážných modelů (šaty s výstřihy, minisukně, boty s jehlovými podpatky, paruky), divokému pódiovému vystupování a kupodivu sympatickému skřehotavému hlasu, svou slávu nakonec vydobyla nazpět. Zpočátku se snažila držet pop-soulovou linii, jenomže postupně přitvrzovala, až se jí na konci osmé dekády začalo říkat „rocková babička“ – no, rozhodně osmdesátkami prolétla jako ohnivá kometa.

Na začátku jejího comebacku stál singl „Let´s Stay Together“ a album „Private Dancer“ (1984, navíc s grammy-áckými hity „What´s Love Got To Do With It?“, „Better Good To Me“, dále např. „Steel Claw“ a cover „I Wrote A Letter“, pův. od Ingy Rumpf z Frumpy), pak si zahrála ve třetím dílu „Mad Max“ (1985, režie: George Miller, George Ogilvie), z jehož soundtracku uspěly songy „We Don´t Need Another Hero“ a „One Of The Living“, následně přišla deska „Break Every Rule“ (1986, např. „What You Get Is What You See“, „Back Where You Starded“, „Typical Male“, „Two People“) a nejrockovější „Foreign Affair“ (1989, skladby „Undercover Agent For The Blues“, „You Can´t Stop Loving You“, „Look Me In The Heart“ a Chapmanův superhit „The Best“, původně interpretovaný Bonnie Tylerovou). V nineties si ji pamatujeme z téměř coverového, soundtrackového alba „What´s Love Got To Do With It“ (1993, hit „I Don´t Wanna Fight“, pův. od Lulu, dále např. „I Might Have Been Queen“, „Rock Me Baby“, „/Darlin´/ You Know I Love You“, obě poslední pův. od B.B.Kinga) a pak v písních „Love Thing“, „It Takes Two“ (duet s R. Stewartem), „Unifinished Sympathy“ a v Bond-songu „Goldeneye“

Když už jsme zmínili „Acid Queen“, musíme taky připomenout „Queen Of Funk-Soul, vynikající chicagskou zpěvačku, působící pod pseudonymem Chaka Khan. Z první poloviny osmdesátých let bych uvedl dost chemická, přesto funk-soulová alba „What Cha´ Gonna Do For Me“ (1981, hit „What Cha´Gonna Do For Me“, dále např. „Any Old Sunday“, „And The Melody Still Lingers On /Night In Tunisia“), „Chaka Khan“ (1982, např. „Got To Be There“, „Best In The West“, „Slow Dancin´“) a platinové „I Feel For You“ (1984, hity „I Feel For You“, „This Is My Night“, „Through The Fire“, dále např. „Hold Her“, „Stronger Than Before“) Teda nic proti strojové elektrárně „I Feel For You“ ale já mám stejně radši „Through The Fire“. Asi jsem melancholik… V roce 1986 vyšla deska „Destiny“, na níž se občas objevují rockové skladby (hit „Love Of A Lifetime“, dále např. „Watching The World“, „So Close“). Pak už to bylo víceméně na jedno electro-funk kopyto, tak tedy několik songů: „Eternity“, „The End Of A Love Affair“, „Ain´t Nobody – remix“, „Love You All My Lifetime“, „You Can Make The Story Right“, „Never Miss The Water“.

A v neposlední řadě též musíme uvést jak na tom byla „Queen Of Disco“, v New Yorku žijící zpěvačka  Donna Summer. Do osmdesátek vstupovala jako hvězda a svoji hvězdnou pozici si ještě nějaký čas udržela, snad že stále spolupracovala s Giorgio Moroderem a Pete Bellottem. V roce 1980 natočila v rámci žánru (disco-rock) solidní album „The Wanderer“ (hit „The Wanderer“, dále např. jakobigbíty „Cold Love“, „Nightlife“ nebo další písně „Who Do You Think You´re Foolin´“, „Looking Up“, „I Believe In Jesus“). Následovalo natočení dalšího dobrého LP „I´m Rainbow“ (1981, např. „True Love Survives“, „You To Me“, „Sweet Emotion“, „To Turn The Stone“ včetně boogie „Leave Me Alone“ a coveru „Don´t Cry For Me, Argentina“, pův. Andrew Lloyd-Webber a Tim Rice), ovšem deska kvůli právním záležitostem nevyšla a na trhu se objevila až po patnácti letech… V dvaaosmdesátém Donna opustila své evropské producenty, přesto měla hit „Love Is In Control (Finger On The Trigger)“ a v roce 1983 vyšla další, v rámci žánru ucházející platňa: „She Works Hard For The Money“ (hit „She Works Hard For The Money“, dále např. „Unconditional Love“, „Love Has A Mind Of Its Own“, „People, People“, „He´s A Rebel“). Z dalších jejích hitů bych jmenoval „There Goes My Baby“ a  „This Time I Know It´s For Real“. Devadesátá léta už ale patřila jiným.  

I přejděmež k nečernošským pěvám.

Zpěvačka, pianistka, kytaristka a skladatelka Carole King měla závěr sedmdesátek, co se týče alb, kvalitativně průměrný. Nasadila tedy dávné songy, které na konci padesátých a na začátku šedesátých let skládala s partnerem Goffinem pro jiné interprety, jen je oblékla do nového kabátu. Přesto tato deska „Pearls: Songs Of Goffin And King“ z průměru moc nevybředává (1980, např. „Hey Girl“, „Goin´ Back“, „One Fine Day“). LP „One To One“ je na tom podobně – všechno je to pěkné složené, pěkně zazpívané, ale jaksi zaměnitelné (1982, např. „One To One“, „It´s A War“, „Read Between The Lines“). Po další průměrné desce, z níž je zapamatovatelná jen další vykopávka „Crying In The Rain“ a přelévající se „Alabaster Lady“ se Kingová s nahrávkami odmlčela. Vrátila se na konci eighties s jen o něco lepším LP „City Streets“ (1989, např. „City Streets“, „Down To The Darkness, „Lovelight“, „Someone Who Believes In You“). Zato album „Colour Of Your Dreams“ už má svou kvalitu (1992/1993, např. „Now And Forever“, „Hold Out For Love“, „Lay Down My Life“, „Just One Thing“, „Colour Of Your Dreams“). Vzápětí poté byl Kingové vydán živák z roku 1993 pod prostým názvem „In Concert“, který vyšel i jako filmový koncertní dokument (1994, režie Larry Jordan).   

Do, řekněme, popových nebo soulových hitparád v 80. letech občas promluvila i dáma z poněkud jiné oblasti - herečka a muzikálová diva Barbra Streisand. Už na konci seventies si zadýzovala v songu „Main Event/Fight“ a pak v duetu s Donnou Summer, v písni nazvané „No More Tears“. V roce 1980 to všem natřela super-hitem „Woman In Love“ z desky „Guilty“, kterou pro ni napsali „bee-geesové“ neboli bří Gibbové (dále např. píseň „Guilty“, takto duet s Barry Gibbem, „Run Wild“, „The Love Inside“, „Life Story“), o rok později se líbilo její pojetí songu „Memory“ (z Lloyd-Webberova muzikálu „Cats“), v roce 1984 pro ní Loafův skladatel Jim Steinman napsal song „Left In The Dark“, který se objevil na pop-albu „Emotion“ (dále např. „You´re A Step In the Right Direction“, „Clear Sailing“, „Heart Don´t Change My Mind“, Make No Mistake, He´s Mine“ - duet s Kim Carnes - viz níže). Zejména na konci dekády – bodovala s dalšími songy, jako například slaďárnou „All I Ask Of You“ nebo v devětaosmdesátém hity „We´re Not Makin´ Love Anymore“ a „Someone That I Used To Love“.

Zpěvačka, pianistka a skladatelka Kim Carnes z LA, nazývaná pro chraplavou barvu hlasu  „ženský Rod Stewart“ vstoupila do eighties s úspěšným platinovým albem „Mistaken Identity“ (1980/1981, cover-hit „Bette Davis Eyes“, pův. od Jackie DeShannon, dále např. „Mistaken Identity“, „Draw Of The Cards“, „Break The Rules Tonite“, „Still Hold On“). Jakžtakž úspěšnou, byť nevyrovnanou deskou je ještě „Voyeur“ (1982, např. „Does It Make You Remember“, „Thrill Of The Grill“, „The Arrangement“, „Looker“, „Voyeur“). Z pozdější tvorby zaujmou možná songy „I´ll Be Here Where The Heart Is“, „Crazy In The Night“, „Rough Edges“, „Make No Mistake, He´s Mine“ (duet s Barbrou Streisand - viz výše), „Gypsy Honeymoon“, „Chain Letter“. No, možná…

Barbřina a Kimina vrstevnice, zpěvačka Ronnie Spector na tom v eighties (a vlastně ani předtím) nebyla moc dobře – album „Siren“ se moc neprodávalo, a ona sama jako by pro showbyznys přestala existovat. V půli dekády se objevila s průměrnou písničkou „Tonight You´re Mine, Baby“ na soundtracku k filmu „Just One Of The Guys“ (1985), a poté ronettovsky „bímajlitlbejbyovala“ v songu a  klipu Eddieho Moneyho „Take Me Home Tonight“. Mezitím se připravovalo a posléze i vyšlo její druhé sólové album „Unfinished Business“ (1986/1987, např. „Who Can Sleep“, „Love On A Rooftop“, „/If I Could/ Walk Away“, „True To You“  plus „Dangerous“ duet se Susannou Hoffs), které bylo průměrné, a navíc se ani moc neprodávalo… Zpěvačka Jennifer Warnes ze Seattle se v 80. letech proslavila třemi pop-rockovými baladami – v roce 1982 v coveru od Buffy Sainte-Marie „Up Where We Belong“, který si zpívla s Joe Cockerem, v roce 1987 s kouskem „Song Of Bernadette“ z ucházející desky, plné Cohenových coverů „Famous Blue Raincoat“ (dále např. „Bird On A Wire“, „Famous Blue Raincoat“), a pak také hitem (I´ve Had) The Time Of My Life“, takto duetem s Billem Medleym ze soundtracku k filmu „Dirty Dancing“. 

Velšská tygřice Bonnie Tyler po pár letech bídy dobyla svým chraplákem z knajpy čtyřky Ameriku v roce 1983 – tehdy se spojila s meatloafovským producentem a skladatelem Jimem Steinmanem a natočila svoje nejúspěšnější album „Faster Than The Speed Of Night“ (hit „Total Elipse Of The Heart“, dále např. „Faster Than The Speed Of Night“ a covery „Straight From The Heart“, pův. od Bryana Adamse„Have You Ever Seen The Rain“, pův. od CCR). Pominu-li mizernou taškařici s Shakinem Stevensem, tak se poté ještě jakž takž chytly singly „Here She Comes“, „Holding Out For A Hero“„Loving You´s A Dirty Job But Somebody´s Gotta Do It“ (duet s Toddem Rundgrenem) a „If You Were A Woman And I Was A Man“. Následně si Tylerová zahostovala v Oldfieldově písni „Islands“ (1987), a natočila nadprůměrné rockové album „Hide Your Heart“ (1987/1988, např. „The Best“, „Hide Your Heart“, „Notes From America“, „Save Up All Your Tears“ plus covery „Don´t Turn Around“, původně interpretovaný Tinou Turner, a „Turtle Blues“, pův. interpretovaný Janis Joplin). Bylo ovšem neúspěšné, včetně faktu, že jí Turnerka z elpíčka přebrala song „The Best“, a udělala z něj hit. A Bonnie? Pak už ani ťuk. Na začátku nineties se sčuchla s výrobcem toho nejpokleslejšího německého popu Dieterem Bohlenem, čímž se songem „Against The Wind“ opět dostáváme ke komisaři Schimanskimu (viz Chris Norman), dudáckou houpavkou „Bitterblue“ a ukolébavkou „Fools Lullaby“ na Oktoberfest.

Na rozdíl od Tylerky anglická zpěvačka a pianistka Elkie Brooks Ameriku nedobyla. Na začátku eighties stále pokračovala ve svém předělávkovém období, kteréhož vrcholem pro ni byla „perlová“ elpíčka „Pearls“ (1979/1980/1981, např. Superstar“, pův. od Delaney & Bonnie či Carpenters, „Givin´ It Up For Your Love“, známa z interpretace Delberta McClintona, „Fool /If You Think It´s Over/“, pův. od Chrise Reay, „Pearl´s A Singer“ od dua Dino & Sembello) a „Pearls II“ (1982, např. „Goin´ Back“  pův. od Carole King, v interpretaci Dusty Springfield, „Don´t Stop“  pův. od Fleetwood Mac, „Money“, pův. od Pink Floyd, „Nights In White Satin“, pův. od Moody Blues). Více autorské tvorby se objevilo až na jejím albu „No More The Fool“, které dala dohromady se svým spolupracovníkem Russem Ballardem, ex-členem Argent (1986, hit „No More The Fool“ dále např. „Break The Chain“, „Blue Jay“ plus cover „We´ve Got Tonight“, pův. od Boba Segera). Následné období zase „perlila“ s covery…

V USA domestikovaná anglicko-australská zpěvačka Olivia Newton-John se na přelomu 70. a 80. let vyhřívala na sluníčku své slávy. Měla za sebou hlavní roli (společně s Johnem Travoltou) ve filmovém muzikálu „Grease“ (1978), jehož soundtrack dobyl velkého komerčního úspěchu, a dobře se prodávala i její pop-rocková alba. Toto Oliviino zlaté (tedy platinové) období pokračovalo hlavní rolí ve filmu „Xanadu“, a následně úspěšným soundtrackem nesoucím se lehce v disco-popovém stylu, na kterém spolupracovala s producentem Johnem Farrarem a kapelou ELO (1980, hitovky „Xanadu“, „Magic“, dále např. „Suspended In Time“). O rok později zpěvačka natočila své nejúspěšnější pop-rockové album „Physical“, (1981 hit „Physical“, dále např. „Make A Move On Me“, „Landslide“, „Stranger´s Touch“, „Love Make Me Strong“ cover „Silvery Rain“, pův. od Hanka Marvina). Následně o ní zájem vcelku rychle opadá – uveďme tedy ještě několik jejích songů z dalšího průběhu 80.let - „Heart Attack“, „Twist Of Fate“, „Soul Kiss“, „The Rumour“, „Reach Out For Me“. V nineties zůstal zájem o Olivii stejný (bída), ale aspoň natočila v rámci možností poslouchatelné (navíc autorské) album „Gaia: One Woman´s Journey“(1993/1994, např. „No Matter What You Do“, „The Way Of Love“, „Don´t Cut Me Down“, „Trust Yourself“, „Gaia“, „Pegasus“).

Na Filipínách zrozená a v USA žijící zpěvačka, kytaristka a skladatelka June Millington měla se svou sestrou Jean nejprve rockovou skupinu Fanny, a později společný projekt Millington. Na začátku osmdesátek se June osamostatnila a začala jet sólo. Prvním jejím počinem bylo poklidné folk-soul-pop-rockové LP„Heartbeat“ (1981, např. „When Wrong Is Right“, „Keep Anymore“, „Rosarita“, „Coconut Mentality“, „Trouble“), dvojka „Running“ byla svižnější, ale méně nápaditá (1983, např. „Running“, „Enchanted“, „Our World“). O deset let poté se zase spojila se sestrou a pod markou June & Jean Millington vyšla neúspěšná deska „Ticket To Wonderfull“ (1993, např. např. „Lighting The Night“, „Indigo Skies“, „Ticket To Wonderful“, „We´re Gonna Get It“). 

Bývalá folk-rocková zpěvačka Carly Simon najela v eighties na středněproudý pop-rock, občas dala nějaké ty dávné soulové a swingové standardy - alba vydávala často, ale také byla často průměrná. Zahájila deskou „Come Upstairs“ (1979/1980, hit „Jesse“, dále např. „In Pain“, „James“, „The Desert“, „Take Me As I Am“), nicméně kritici označili coby její nejlepší elpí této dekády do reggae hozené „Hello Big Man“ (1983, např. „You Know What To Do“, „Menemsha“, „Orpheus“, „It Happens Everyday“). Komerčně nejúspěšnější z nich ale byla rozhodně deska „Coming Around Again“ (1986/1987, hity „Coming Around Again“, „Give Me All Night“, dále např. „The Stuff That Dreams Are Made Of“ a „It Should Have Been Me“, kterou napsal Bryan Adams). V roce 1989 měla Carly  hit v songu „Let The River Run“ ze soundtracku k filmu „Working Girl“. O rok později jí vyšlo solidní „sexy“ album „Have You Seen Me Lately“ (1990, např. „Better Not Tell Her“, „Holding Me Tonight“, „Have You Seen Me Lately“, „Life Is Eternal“, „Didn´t I“). V roce 1994 vyšla deska „Letters Never Sent“, obsahující song „Touched By The Sun“ (dále např. „Born To Break My Heart“, „Like A River“, „Lost In Your Love“, „The Reason“). Pokud chcete vidět se Simonovou nějaké to koncertní video , nabízí se filmy „Carly Simon: Live From Martha´s Vineyard“ (1987/1988) či „Live At Grand Central“ (1995, režie Nigel Dick). 

V USA žijící řecká zpěvačka Nana Mouskouri pokračovala v hlazení a kultivaci různých coverů, které proměňovala ve velmi výnosné záležitosti. Takto si poradila třeba se songy „Why Worry“ (pův. od Dire Straits), „The Power Of Love“ (pův. od Jennifer Rush) či „Love Changes Everything“ (pův. od Andrewa Lloyd-Webbera, Dana Blacka a Charlese Harta). Vše ke slyšení na „best-ofce“ z roku 1991. Stejné barvotiskové hudební obrázky z písní jiných autorů tiskla i kanadská country-popová zpěvačka Anne Murray, jen už - co se týče elpíček – nebrala platinu, ale jen zlato. A SP-desky? Samozřejmě zas vysoko v hitpoškách. Bodovala kupříkladu songy „Hey Baby!“, „Somebody´s Always Saying Goodbye“, „A Little Good News“, „Just Another Woman In Love“, „Nobody Loves Me Like You Do“, „Time Don´t Run Out On Me“, „Now And Forever“ /You And Me/“). Mhmm… furt ty cajdáčky, cajdáčky. Na konci eighties nastal čas návratu na výsluní pop music pro zpěvačku a herečku Bette Midler z New Jersey. V roce 1989 totiž získala další Grammy za song „Wind Beneath My Wings“ ze soundtracku k filmu „Beaches“ (1989), což oslavila úspěšnou deskou (pochopitelně zašvihanou baladami), jež dostala název „Some People Lives“ (1990, hit „From A Distance“, dále např. „Night And Day“, „The Gift Of Love“).

Indiánsko-arménská zpěvačka Cher téměř celá eighties profilmovala – většinou se objevovala v hlavních či významných rolích, z nichž ty nejslavnější dostala ve filmech „Silkwood“ (1983, režie Mike Nichols), „Mask“ (1985, režie Peter Bogdanovich), „Suspect“ (1987, režie Peter Yates), „The Witches Of Eastwick“ (1987, režie George Miller) a „Moonstruck“ (1987, režie Norman Jewison), za který dostala Oscara. Coby zpěvačka a majitelka plného, sytého hlasu zažila obrovský comeback v sedmaosmdesátém – představila se chytlavým tvrdším pop-rockem, stylově se pohybujícím někde mezi tetou Tinou, Bon Jovi a Roxette. A ještě jeden primát si udržela – mezi hvězdami popu podstoupila snad nejvíce plastických operací (i takový Majkl je proti ní břídil). Nicméně ať už si o ní samotné, o jejích skandálech, plastikách a kdo ví čem ještě, myslíme cokoli, je třeba ji přiznat – stejně jako ještě starší Tině Turner – obrovskou pracovitost, s níž se udržela ve vysokých patrech pop music od šedesátých let prakticky až do millenia.

Do hvězdných sfér ji katapultovaly desky „Cher“ (1987, hity „I Found Someone“, „We All Sleep Alone“, dále např., „Main Man“, „Give Our Love A Fightin´ Chance“, „Working Girl“, „Bang Bang“), „Heart Of Stone“ (1989, hity „If I Could Turn Back Time“, „Just Like Jesse James“, „Heart Of Stone“, dále např. „After All“, „Emotional Fire“, „You Wouldn´t Know Love“) a „Love Hurts“ (1991, hity „Love And Understanding“, „Save Up All Your Tears“, dále např. „I´ll Never Stop Loving You“ plus cover „A World Without Heroes“, pův. od Kiss). V tomto období měla ještě hit v dávném coveru ze sixties „The Shoop Shoop Song“ , který zazněl na soundtracku k filmu „Mermaids“ (1990, režie Richard Benjamin), v němž si opět zahrála hlavní roli. V půli nineties začmuchala, že se opět vrací dýzy a vida - vyloupl se hit „One By One“. Když však zjistila, že zní poněkud obstarožně, přilila elektroniky, sound poněkud zmadonnizovala a všechny převálcovala hopsa-albem „Believe“ (1998, hity „Believe“, „Strong Enough“, „All Or Nothing“).

 

Podobně se v muzice vedlo i sestrám Ann (voc, g, - ta bruneta) a Nancy (g, mand, ks, voc, - ta blondýna) Wilsonovým. Se svou napůl hardrockovou a napůl folk-rockovou skupinou Heart se stejně jako Cher dotkly hvězdné slávy ve druhé polovině 70. let (viz. Hard rock USA a Kanady). A stejně jako Cher jim v polovině osmé dekády vyšel dokonalý comeback. „Srdce“ změnilo obsazení – ze staré party zůstal pouze Howard Leese (ks, lg, mand, bvoc), přišli Denny Carmassi (ex-Montrose, ex-Sammy Hagar, ex-Gamma, ds) a Mark Andes (ex-Firefall, bg, g) - a po neslané, nemastné fázi prvních osmdesátkových let se vrátilo s alby „Heart“ (1985, hity „What About Love“, „Never“, „These Dreams“, „The Wolf“, dále např. „Nothin´ At All“, „Shell Shock“) a „Bad Animals“ (1986, hity „Alone“, „Who Will You Run To“, „Bad Animals“, dále např. „I Want You So Bad“, „Easy Target“), hudebně se pohybujícími někde v oblasti AOR a pop-metalu. Velmi dobře se prodávalo i kritikou strhané LP „Brigade“ (1990, hit „All I Wanna Do Is Make Love To You“, dále např. „Tall, Dark, Handsome Stranger“, „The Night“, „Under The Sky“, „Stranded“). 

Poté si sestry vytvořily jakousi folkovou unplugged pobočku zvanou The Lovemongers, v rámci níž vypustily EP se zdařilým zeppelínským coverem „The Battle Of Evermore“ (píseň se objevila i na soundtracku k filmu „Singles“, 1991/1992). Následovala další řadovka Heart, měně úspěšná deska „Desire Walks On“ (1992/1993, hit „Will You Be There /In The Morning/“, dále např. „Back To Avalon“, „Black On Black II“, „Rage“, „In Walks The Night“), ale stále na ní bylo pár písní poslouchatelných. Jo a všimněte si stejného skladatelského mustru u hitu č. 1 desky Heart a hitu č. 1 u desky Bad Animals. Stejné klišé používalo a dodnes používá široké spektrum různorodých umělců od Cher, RoxetteBon Jovi, Bad Religion až třeba po Cheba Khaleda. Ale to je fuk, Wilsonovky prostě zabojovaly a zabodovaly.

Není ovšem Wilson jako Wilson.

Tato poslední, poněkud záhadná věta má své vysvětlení. Ovšem pouze v případě, že nalistujete text Přehlídka veteránů 2.