Těžký život punkerův (80. a 90. léta)

Dekády: 80. léta, 90. léta

Žánry: Punk & Hardcore

Autor: Petr Hrabalik

The Clash, zleva Paul Simonon, Mick Jones, Nicky "Topper" Headon, Joe Strummer, přelom 70. - 80. let

Britský Punk rock to měl při svém vstupu do osmé dekády těžké. Ne že by nebylo do koho tepat, nakonec od devětasedmdesátého vládla ostrovnímu království nenáviděná železná Maggie. Jenomže punk náhle zestárl – a ani není divu: životnost žánru, který se prakticky nevyvíjí, bývá většinou nedlouhá. A když si k tomu navíc šleháte herák, je ještě kratší. O čemž by nám mohl jistě říci Sid Vicious, kdyby mohl. Punku nepomohly ani různé spory a proklamace, např. znamé McLarenovské klišé, že žánr vymyslel coby reklamní trik, a že je to všechno jenom podvod. Na druhé straně je ale fakt, že po roce 1977 byla spousta krámků přeplněna drahými „punkovými“ ohozy a doplňky. Některé punkové kapely se upsaly gramofonovým mamutům. Objevila se první pohrdavá hesla typu „punk is dead“, a většina mladých se obracela k mnohem zajímavějším novovlnným žánrům – k new romance a futuristic rocku nebo ke gothic rocku. Samozřejmě že vznikaly další punkové kapely, ale šance, že si jich někdo všimne, se neustále zmenšovala.

Přesto se v britském punkovém undergroundu nové kapely stále rodily – ve svém projevu byly ale mnohem tvrdší, surovější, rychlejší a nekompromisnější, vizáž měly mnohem „nebezpečnější“, a mnohdy se vůči starému „modelu 77“ vymezovaly.  Na některé z nich by se hodil i americký výraz „hardcore punk“ (proto některé z nich v kapitolách o hardcore uvádíme). Samy sebe začaly nazývat punkovou „druhou vlnou“.

„Jestliže kapely druhé vlny jinak zněly, musely taky jinak vypadat a měly úplně nové objekty, proti nimž se bouřily,“ píše ve své knize „Burning Britain“ publicista Ian Glasper. „V prostředí bezútěšné městské pustiny se rebelie proti očekávání rodičů postupně stala vzporou proti státu a jeho přisluhovačům. Nezaměstnanost byla běžná, příležitosti neexistovaly a thatcherismus vrhal na naší krásnou zelenou zemi šedý stín beznaděje. Policie, která ukazovala svou pravou tvář při potlačování stávěk a demonstrací se pořád víc věnovala útlaku namísto ochraně. Vláda nebrala na zřetel zoufalou situaci domácího hospodářství a soustředila se na neúčinné dobyvatelské pokusy v zámoří. Všichni žili ve strachu buď z jaderného útoku nebo jaderné havárie. Pouliční boje byly na spadnutí, protože sociální napětí dosáhlo kritického bodu… a dále: „Byl to úsvit dnů hněvu.“

Ze známějších kapel „druhé vlny“ bych uvedl například The Exploited, Discharge, Broken Bones, G.B.H., Chaos UK, Varukers (jak již bylo předznamenáno, jejich miniprofily jsou uvedeny v kapitolách o hardcore), dále Toy Dolls, Vice Squad, Adicts, Angelic Upstairs, Anti Pasti, Anti-Nowhere League, Peter And The Test Tube Babies atd.

Na úvod ale zmíníme staré kořeny.

Zasloužilí mistři punkového sportu se rozhodli akceptovat nové podněty a začali genre fúzovat s novými podněty, jako například se spřízněnými styly reggae a ska, což třeba činili v tradiční sestavě (Joe Strummer – voc, g, Mick Jones – voc, g, Paul Simonon – bg, Topper Headon - ds) The Clash na svých rozsáhlých opusech „London Calling“ (1979) a „Sandinista“ (1980). Navíc se svými koncerty v New Yorku (Bond´s International Casino, léto 1981) významně přičinili o jakýs takýs průlom reggae v USA, což se samotným jamajským umělcům přímo nezdařilo. Stejně tak rap slyšela většina návštěvníků podniku díky clashovským skladbám „Magnificent Seven“ a „Lightning Strikes“ možná poprvé. Jak o The Clash prohlásil producent Rick Rubin: „Byli první kapelou, která skutečně přinesla multikulturní revoluci.“ Malá poznámka: z koncertů v Bond´s existuje i filmový záznam Dona Lettse „Clash On Broadway“. V roce 1982 natočili The Clash eklektické album „Combat Rock“ s hity „Rock The Casbah“ a „Should I Stay Or Should I Go“ a songy „Straight To Hell“, „Know Your Rights“, „Inoculated City“, v němž z punku zbyly už jen stopy. Bohužel záhy skupina přestala existovat. Ona se sice rozešla až v roce 1985, ale její konec nastal prakticky už dva roky předtím, kdy byli vyhozeni na heroinu závislý Headon a náladový Jones. Jones po odchodu z Clash založil Big Audio Dynamite, Strummer kapelu Latino Rockabilly War.

The Clash byli vedle Sex Pistols nejdůležitější punkovou skupinou. „Z politického hlediska měli seismický dopad,“ píše publicista Pat Gilbert v knize Clash, Smrt nebo sláva. „Díky tomu, že se tak rozhodně postavili po bok hnutí Rock proti rasismu a Antinacistické lize, byla jejich multikulturní vize jasná každému, a to v době, kdy problémy přistěhovalectví a rasismu vážně rozdělovaly zemi. To, že machismus Clash vyvolával nadšení u jistého druhu stadionových chuligánů, znamenalo, že dokázali oslovit skupinu, ke které je nesmírně těžké proniknout. Jedním z největších úspěchů Clash je možná prostě to, že dokázali přesvědčit desítky tisíc mladých bílých lidí v Británii, kteří by jinak možná převzali rasistické názory svých rodičů, že černou kulturu je třeba uvítat a obdivovat. A v Americe možná otevřeli oči teenagerům ze Středozápadu, když jim ukázali, jak děsivé věci jejich jménem provádí jejich vláda v Nikaragui a Salvadoru.“

Největšího singlového úspěchu The Clash paradoxně dobyli až šest let po svém rozpadu. Tato bytostně anti-kapitalistická parta se totiž dočkala nečekaně kapitalistické odměny: díky reklamě na levi´sky se reedice jejich písničky „Should I Stay Or Should I Go“ stala ve Velké Británii singlem roku 1991. Tak to někdy chodí.

V roce 1983 založil z The Clash vyhozený Mick Jones svůj nový soubor Big Audio Dynamite. Prezentoval se punkem s prvky elektroniky, funku, reggae a vlivem hip hopu, přičemž byl prvním punk-bandem, který využíval sampling (v songu „E = mc2“). V této první electro fázi byl BAD hudebně průměrný, čistě pro informaci dejte alba „This Is Big Audio Dynamite“ (1985, hit „E = mc2“, dále např. „Medicine Show“, „Bottom Line“) a „No. 10 Upping Street“ (1986, např. „C´mon Every Beatbox“, „V. Thirteen“, „Limbo The Law“, „Beyond The Pale“), eventuelně hitparádovou jedničku v USA „Just Play Music!“. Ve druhé fázi se kapela obměnila a trošku zclashovatěla, což určitě nebylo na škodu – viz. deska „The Globe“ (1991, hity „Rush“, „The Globe“, dále např. „Innocent Child“, „Green Grass“) nebo singlovka „Looking For A Song“. Pak se ale „audiodynamit“ rozešel a někteří jeho byvší členové založili elektro-partu Dreadzone (viz. Elektronická scéna).

Irští Stiff Little Fingers také začali využívat reggae a dubu; důkazy budiž poskytnuty na albu „Go For It!“ (1981, songy „Go For It“, „Hits And Misses“, „Safé As Houses“, „Just Fade Away“, „The Only One“, cover „Roots, Radicals, Rockers And Reggae“, pův. od Bunny Wailera). Pak ale vydali slabší album a vzápětí se rozpadli. Postpunkoví radikálové The Mekons z Leedsu se po svém obnovení nadchli pro cow-punk (LP „Fear And Whiskey“, 1985, mj. „Last Dance“, „Trouble Down South“, „Chivalry“ a cover „Lost Highway“ od Leona Payneho) a posléze pro kombinaci tvrdého bigboše, reggae a calypso (deska „So Good It Hurts“, 1988, např. „Ghost Of American Astronauts“, „Road To Florida“, „Dora“, „Fantastic Voyage“). Stejně radikální kapela Poison Girls dospěla v polovině 80. let až k jakémusi lehce funkovému rocku, zcela vzdálenému od punkových začátků (album „Songs Of Praise“, 1986, mj. „Voodoo Pappadollar“, „Hot For Love“, „Riot In My Mind“, „Real Woman“). Podobně pracoval Australský zpěvák Chris Bailey s novou sestavou svých The Saints. Desky, které natočil jsou pestrou směsicí rockového i funkového rhythm&blues, folk-rocku a art rocku – v aranžích uslyšíte smyčce, dechy nebo zvonivé kytary. Zkuste alba „A Little Madness To Be Free“ (1984, např. „Ghost Ships“, „Down The Drain“, „The Hour“, „Wrapped Up And Blue“) nebo „All Fools Day“ (1987, songy „Just Like Fire Would“, „First Time“, „See You In Paradise“, „How To Avoid Disaster“).

Některá velká jména se nadchla pro new romance a gothic rock, i když v případě The Damned se jednalo spíše o romanticko-gotický kabaret. Na začátku eighties v kapele z původní sestavy zůstali prorok gothic rocku, zpěvák Dave Vanian a bubeník Rat Scabies a v první fázi ještě Captain Sensible (g, ks, voc) – na baskytaru přišel v osmdesátém Paul Gray, rok na to ještě Roman Jugg (ks). Po singlu „Lovely Money“ a průměrném elpí „Strawberries“ (1982, např. „Dozen Girls“, „The Dog“, „Bad Time For Bonzo“) nejprve odešel Gray, jehož vystřídal Bryn Merrick (bg), a pak se poroučel Captain Sensible, přičemž kytaru po něm převzal Jugg. V této sestavě s příslušnými hosty zplodili Damned čistě gothic-rockové a svoje komerčně nejúspěšnější album „Phantasmagoria“ (1985, např. „Street Of Dreams“, „It Is A Dream“, „There´ll Come A Day“, „Grimly Fiendish“, „The Shadow Of Love“). A singlový cover „Eloise“ od Barry Ryana se stal zase jejich nejvýše postavenou malou deskou. Následně vzniklo LP „Anything“ (1986, např. „Gigolo“, „Anything“, „In Dulce Decorum“, plus cover „Alone Again Or“, pův. od Love) a poté to šlo s damnedy z kopce a v osmaosmdesátém skončili. Následovaly různá znovuobnovení a reuniony, návraty Cpt. Sensibleho atd., které posléze vyprodukovaly tvrdší album „Not Of This Earth“ (1995, např. „Shut It“, „I Need A Life“, „Tailspin“, „Heaven Can Take Your Lies“).

Basák, kytarista a zpěvák Damned, říkající si Captain Sensible se samostatně projevil už na konci 70.let, kdy nazpíval song „Jet Boy, Jet Girl“, známý zejména od Plastika Bertranda. A na začátku eighties natočil novovlnnou desku „Women And Captains First“ (1982, např. „Happy Talk“, „A Nice Cup Of Tea“, „Wot). Manchesterský kytarista a zpěvák Pete Shelley se po rozpadu Buzzcocks také věnoval novovlnnému soundu s prvky new romance a příměsí elektroniky. Punkery rovnou odrazuji, ostatní posluchači nechť posoudí sami – pro příklad snad postačí desky „Homosapien“ (1981, hit „Homosapien“, dále např. „I Don´t Know What Love Is“, „It´s Hard Enough Knowing“, „Guess I Must Have Been In Love With Myself“) a „XL 1“ (1983, hit „Telephone Operator“, dále např. „Twilight“, „Many Time“).

Jiní se vrhli na metal a po kritickém zhodnocení svých kvalit a možností prosadit se, to raději zabalili. Jako například Cockney Rejects po LP „The Wild Ones“ (1982, např. „Way Of The Rocker“, „City Of Lights“, „Rock´n´Roll Dream“, „Let Me Rock You“). Bývalý člen Sex Pistols, kytarista Steve Jones to měl podobně – zapustil mařenu a vrhnul se na hard & heavy. Výsledkem pak byl singl „Mercy“ (1987) a po průměrném stejnojmenném debutu tvrdší LP „Fire And Gasoline“ (1989, např. „Freedom Fighter“, „Leave Your Shoes On“, „God In Louisiana“, „Trouble Maker“, „Get Ready“). V tom čase Jones spolupracoval mj. s Iggy Popem. Ex-manažér pistolí, punkový guru Malcolm McLaren vědom si svého hudebního hluchu, snažil se vytvořit cosi tanečního (začmuchal v newyorském disku a zejména v africké hudbě), do čeho by mohl alespoň brumlat. Přesto měl v 1. pol. 80. let několik hitů – „Buffalo Gals“, „Obatalá“, „Double Dutch“ a „Madame Butterfly /Un Bel Di Vedremo/“, o které se hudebně postaral producent Trevor Horn (ex-Buggles , ex-Yes ). Většina z nich se objevila na solidní desce „Duck Rock“ (1983, dále např. „Soweto“, „Legba“). Za zaznamenání stojí ještě LP „Waltz Darling“, na kterém se MML spojil s The Bootzilla Orchestra, produkčním teamem basisty Bootsy Collinse (1989, např. „Waltz Darling“, „Something´s Jumpin´ In Your Shirt“ „Deep In Vogue“, „I Like You In Velvet“). V roce 1994 McLaren dokonce přinutil ke spolupráci i francouzskou zpěvačku Francoise Hardy (song „Revenge Of The Flowers“) a hereckou divu Catherine Deneuve (song „Paris, Paris“).

Další se vykašlali na nějakou změnu stylu a pořád dávali přednost textovému sdělení – takoví UK Subs pod vedením veterána Charlie Harpera (voc) a kytaristy Nicky Garratta pokračovali ve svém řízném rockovém anarcho-proletarismu i nadále, o čemž svědčí SP „Keep On Running“ (1981) a album „Diminished Responsibility“ (1981, např. „So What“, „Violent City“, „Too Tired“, „New Order“, „Party In Paris“). Pak až na výjimky trošku post-punkově experimentovali – viz LP „Endangered Species“ (1982, těmi vyjímkami jsou např. „Endangered Species“, „Lie Down & Die“, „Plan Of Action“, „Down In The Farm“, „Sensitive Boys“) a „Flood Of Lies“ (1983, např. „Flood Of Lies“, „Violent Revolution“, „Revenge Of The Jelly Devils“) nebo SP „Another Typical City“ (1983). Ve třiaosmdesátém odešel Garratt (v průběhu let se ale několikrát vrátil) a v novém složení do toho UK Subs  už zase začali řezat (např. „Rock´n´Roll Savage“, „SK8 Tough“). Díky eklektické a hodně „newyorské“ desce „Killing Time“ (zase s Garrattem) byli v USA občas házeni i do škatule hardcore (1988, např. „Megalopolis“, „Yellowman“, „Motivator“, „Holy Land“, „Big Apple“). Z 90.let bych uvedl klasicky punkovou, ostrou desku „Occupied“ (1996, např. „Let´s Get Drunk“, „Shove It“, „Public Adress“, „DF 118“, „Not So Secret Wats“).

Stejným kultem jako UK Subs se stali i dělňasové z Newcastle, zvaní Angelic Upstarts – z počátku 80.let bych vybral alba „We´ve Gotta Get Out Of This Place“ (1980, např. „Never ´Ad Nothin´“, „Police Oppression“, „Shotgun Solution“, „Kids On The Street“) a melodické „Reason Why?“ (1983, např. „Woman In Disguise“, „Nobody Was Saved“, „As The Passion“) nebo SP „Lust For Glory“ (1982) a „Five Flew Over The Cuckoo´s Nest“ (1983). Z Leedsu pocházeli zase Abrasive Wheels, vyloženě protistátní parta – lze ověřit na EP „Army Song“ (1982, např. „Army Song“, „Juvenile“) a divém LP „When The Punks Go Marching In“ (1983, např. „Vicious Circle“, „Voice Of Youth“, „Gotta Run““, „BBC“, „Just Another Punk Band“ a cover „When The Punks Go Marching In“ neboli parodie na starý americký gospel).  The Adicts z Ipswiche stále v těch svých buřinkách z filmu „A Clockwork Orange“, v čele se zpěvákem Keith „Monkey“ Warrenem, který měl na obličeji jokerovský make-up, pořád hráli ten svůj melodický oi-punk. V roce 1981 měli úspěch se singlem „Viva La Revolution“, který se objevil na debutu „Songs Of Praise“ (dále např. „Songs Of Praise“, „England“, „Get Adicted“). Chytala se i dvojka „Sound Of Music“ (1982, hitík „Chinese Takeaway“, dále např. „Joker In The Pack“, „How Sad“). Za zmínku stojí ještě LP „Smart Alex“ (1985, např. „Bad Boy“, „Tokyo“, „Smart Alex“, „Troubadour“).

Na dva roky dohromady se dali v první půli eighties  Cock Sparrer z Londýna. Zahájili ostrým singlem „England Belongs To Me“/„Argy Bargy“ (1982). A následně od nich vyšla dobrá, vcelku eklektická alba „Shock Troops“ (1982, hitík „Where Are They Now“, dále např. „Working“, „Take´em All“, „Watch Your Back“, „I Got Your Number“, „Out On An Island“) a „Running Riot In ´84“ (1984, např. „Run With The Blind“, „Price Too High To Pay“, „Think Again“, „Don´t Say A Word“, „The Sun Says“, „Closedown“). Pak to zase na osm let zabalili a vrátili se zase na začátku devadesátek. Natočili dvě solidní alba „Guilty As Charged“ (1994, např. „Get A Rope“, „Because You´re Young“, „Bird Trouble“, „Roads To Freedom“, „Last Train To Dagenham“) a „Two Monkeys“ (1997, např. „A.U.“, „Before The Flame Dies“, „Anthem“, „Battersea Bardot“, „Bats Out“), přičemž vydrželi hrát dodnes. Co se týče jmen: vždy v tom byli - s drobnými absencemi – namočení Colin McFaull (voc), Steve Burgess (bg), Mick Beaufoy (lg) a Steve Bruce (ds). Mezi punks velmi oblíbená veteránská banda.

Když se vrátíme zase na začátek osmdesátých let – další londýnská partička 999, stále v čele s Nickem Cashem a Guyem Daysem (oba voc, g), natočila koncem devětasedmdesátého (vydáno bylo v roce 1980) výborné punk-new-wave album, které se lehce prosadilo i v Americe – jmenovalo se „Biggest Prize In Sport“ (1980, hit „The Biggest Prize In Sport“, dále např. „Boys In The Gang“, „Boiler“, „Fun Thing“, „Inside Out“). Kapela se pak různě rozcházela a dávala dohromady. Byvší zpěvák Generation X Billy Idol se v Americe dokonce stal i hvězdou – ovšem musel se do USA přestěhovat a poněkud změnit (zjemnit) svůj styl (deska „Rebel Yell“, 1983, více v textu Mezi rockem a popem). A punkový aktivista Tom Robinson spolupracoval i s Peterem Gabrielem nebo Eltonem Johnem. Pak se přestěhoval do Západního Německa a slyšet o něm bylo málo. Prezentoval se takovým lehčím bigbítem, v kterém kombinoval new wave a reggae. Měl hitík na začátku eighties, - „War Baby“ (1983). Předchozí album „North By Northwest“ bylo ale jen průměrné (1982, např. „Now Martin´s Gone“, „Merrily Up On High“ a „Atmospheries“ obě poslední s Peterem Gabrielem).

Samozřejmě, že fungovalo i několik dalších britských kapel z první generace, ale dobrých desek vyprodukovalo málo. Některé se rozcházely a dávaly zase dohromady (Buzzcocks, Sham 69), přičemž některé i několikrát (Vibrators, 999).

Pojďme si říci něco o druhé punkové generaci a „mladých nadějných“.

Jak jsme naznačili, pochopitelně že se na scéně objevovala i nová jména – pro příklad uveďme třeba severoanglické srandistyToy Dolls ze Sunderlandu. Trio, které trpělo častou výměnou muzikantů, vedl po celou dobu neochvějně Michael Algar, zvaný „Olga“. Na rozdíl od běžných punkových kytaristů (nic až průměr) vládl svému nástroji tak naprosto dokonale, že by devětadevadesát procent metalových hráčů hravě strčil do kapsy. A ani kus melíru by z ní nevyčuhoval. Jeho podání „Sabre Dance“ vás rozseká dřív, než stačíte říct Chačaturjan. Olga svou brilantní instrumentaci ještě zvýrazňoval během koncertů divokým křepčením po pódiu. Navíc se mu z úst linul ironický vysoký hlásek (asi někde mezi Chipem & Dalem), takže vystoupení TD vynikala na jedné straně humorem a straně druhé pochopitelně nástrojovou ekvilibristikou. Kapela prostě vypadala jako trojka figurek z nějakého ulítlého zrychleného animovanéjho filmu.

Zkuste alba „Dig That Groove, Baby“ (1983), „A Far Out Disc“ (1985), výborné „Idle Gossip“ (1986) či „20 Tunes Live From Tokyo“ (1990) a zahlaholte si v písních jako např. „Tommy Kowey´s Car“, „Glenda And The Test Tube Baby“, „Worse Things Happen At Sea“, „Nellie The Elephant“ (cover dětského songu z 50.let), „Cherrio & Toodle Pip“, „H.O.“, „Alfie From The Bronx“, „She Goes To Finos“, „We´re Mad“, „Come Back Jackie“, „Idle Gossip“, „The Lambrusco Kid“, „If You´re In A Pop Group You´ll End Up Paying…“, „PC Stoker“, „Sphinx Stinks“, „Bitten By A Bed Bug“, „Turtle Crazy“, „My Wife´s A Psychopath“, „Any Dream Will Do“, „Harry´s Hands“ či „She´ll Be Back With Keith Someday“. A při fórku v songu „Me´n´John Williams“ (1997) sebou smíchy třísknete o parkety. Tuhle partu prostě nemůžete nemít rádi.

Nyní takový elegantní oslí můstek - z východního Sussexu pocházela tvrdá skupina Peter And The Test Tube Babies, velmi oblíbená u tehdejších československých punkerů (často od ní přejímali některé songy). Což je vcelku zajímavé, neboť nepatřila mezi ty nejslavnější. Vedli ji kytarista Del „Strangefish“ Greening a zpěvák Peter Bywaters a zapsala se hlavně debutním, třeskutě živým elpí „Pissed And Proud“ (1982, mj. písně „Banned From The Pubs“, „Up Yer Burn“, „Run Like Hell“, „Shitstirrer“ či „Elvis Is Dead“). Též dvojka „Mating Sounds Of South American Frogs“ (1983, „Let´s Burn“, „Guest List“, „The Jinx“, „Blown Out Again“, „Wimpeez“) je slušná. Ve Wiltshire se zase zrodili v roce 1980 anarcho-punkoví Subhumans zpěváka a kytaristy Dicka Lucase. Občas se o nich hovořilo také jako o hardcore smíchaném se ska a reggae. Všeobecne jsou doporučována alba „The Day The Country Died“ (1983, např. „Big Brother“, „Minority“, „All Gone Dead“, „Dying World“) a nejlepší „Worlds Apart“ (1985, např. „Fade Away“, „British Disease“, „Heads Of State“, „Apathy“, „Carry On Laughing“, „Ex-Teenage Rebel“).

Další z nových kapel byli silně levicoví New Model Army z anglického Bradfordu, které vedl zpěvák a kytarista Justin Sullivan, jemuž se také říkalo „Slade The Leveller“. Věrným spoluhráčem mu byl skoro dvacet bicman Robert Heaton, baskytaristé se střídali. Nebyla to taková ta klasická punková řezanice, u NMA se jednalo spíše o sofistikovanější formu post-punku, byl tu znát vliv starého anglického bigbítu ze sixties, pozdější nahrávky se naopak blížily novoromantismu. Kapela dokázala jet hodně tvrdě, ale zároveň ctila melodii - některé její nahrávky mají až folk-rockový nádech. Zkuste alba „Vengeance“ (1984, např.„The Price“, „Vengeance“, „Bittersweet“, „Betcha“, „A Liberal Education“), výborné „No Rest For The Wicked“ (1985, např. „Better Than Then“, „No Rest“, „Ambition“, „No Greater Love“, „The Attack“), „The Ghost Of Cain“ (1986, mj. „51st State“, „Brave New World“, „Poison Street“, „The Hunt“, „Love Songs“) a opět skvělé „Thunder And Consolation“ (1989, mj. „White Coats“, „I Love The World“, „The Charge“, „Chinese Whispers“, „Stupid Questions“, „Vagabonde“). 

Do 90. let vstoupili NMA s výborným albem „Impurity (1990, např. „Purity“, „Get Me Out“, „Marrakesh“, „Whirlwind“, „Lust For Power“, „Before I Get Old“) a v tomto trendu („výbornosti“) pokračovali i s elpím „The Love Of Hopeless Causes“ (1993, hit „Here Comes The War“, dále např. „Fate“, „Living In The Rose“, „Believe It“, „Bad Old World“). A aby bylo „novému modelu armády“ učiněno za dost,  přidávám i album „Strange Brotherhood“ (1998, např. „Wonderful Way To Go“, „Aimless Desire“, „Over The Wire“, „Big Blue“, „Queen Of My Heart“, „Gigabyte Wars“). Velmi dobrá kapela.

I londýnští The Newtown Neurotics měli textové břitvy ostře nabroušené – na koho jiného než na Thatcherovou a Reagana. Pod politickými texty pak zněl clashovský punk. Zkuste někde objevit songy z přelomu 70. a 80. let jako např. „Hypocrite“, Licensing House“, „Living With Unemployment“ nebo album „Beggars Can Be Choosers“ (1983, např. „No Respect“, „Solitary Confinement“, „Wake Up“, „The Mess“). Podobně antisystémová byla i tvrdá anglická skupina Anti-Nowhere League, která vešla ve známost už sou první singlovkou „So What“, díky níž měla konflikt s policií. Někdy je kapela řazena k hardcore-punku. Zkuste jedničku „We Are… The League“ (1982, např. „We Are The League“, „Woman“, „I Hate People“, „World War lll“ nebo cover „Streets Of London“ od Ralpha McTella). Když už jsme u těch „anti“, uveďme též podobnou skupinu Anti-Pasti, která pocházela odněkud z Derby. Rozhodně se o ní mluvilo v souvislosti se songy „No Government“, „1980“, „Hell“, „Six Guns“ či „East To West“. Ze stejného kraje pocházela i oi!-punková parta Blitz, známá svým singlem „Never Surrender“/„Razors In The Night“ (1982) a albovým debutem „Voice Of A Generation“ (1982, např. „Warriors“, „I Don´t Need You“, „Moscow“, „Vicious“, „We Are The Boys“). V Bristolu zase vznikla skupina Vice Squad se zpěvačkou Beki Bondage. Velmi undergroundová záležitost, přestože LP vydávala u pobočky EMI. Známy jsou první singly „Last Rockers“ a „Resurrection“ (1980, resp. 1981), debutové LP „No Cause For Concern“ (1981, např. „Nothing“, „Coward“, „Young Blood“) a lepší dvojka „Stand Strong Stand Proud“ (1982, např. „Rock´n´Roll Massacre“, „Cheap“, „Fistful Of Dollars“, „Propaganda“).

Londýnští post-punkové Lords Of The New Church byli vlastně první punkovou „superskupinou“. Tvořili ji ex-členové Dead Boys (zpěvák Stiv Bator), Damned (kytarista Brian James), Sham 69 (basák David Treguna) a Barracudas (bubeník Nick Turner). Chlapci mastili psychdelickou směs punku a metalu. Nejlepší je sehnat si nějakou kompilačku, kde by byly k poslechu songy jako „Dance With Me“, „Murder Style“, „Method To My Madness“, „Russian Roulette“, „Open Your Eyes“, „Holy War“. Ostří, anglicko-skotští The Screaming Blue Messiahs byli občas označování jako jacísi pokračovatelé britského pub-rocku. Tomuto názoru se asi nejvíce blíží sound desky „Bikini Red“ (1987, např. „Sweet Water Pools“, „I Can Speak American“, „Jesus Chrysler Crives A Dodge“, „Lie Detector“, „I Wanna Be A Flintstone“, „Bikini Red“).

Severoangličtí One Way System stáli někde na pomezí punku, HC a metalu - občas zněli jako Exploited, občas dokonce jejich rify připomínaly Motörhead. Vcelku slušná práce Zkuste posoudit třeba na jejich debutní desce „All System Go“ (1982, např. „No Return“, „Victim“, „Ain´t No Answers“, „Give Us A Future“, „Jerusalem“). V roce 1983 udělali punkovou verzi ze slavné slejďárny „Cum On Feel The Noize“. Hmm. Londýnští Godfathers, kteří svůj punk´n´roll míchali s valivým hardrockem, byli výborní zejména na koncertech. Kapelu vedli bratři Chris (bg, voc) a Peter (voc) Coyneovi a na nezávislé scéně prorazila singly „Capo Di Tutti Capi“ , „This Damn Nation“ a za velmi slušná alba jsou považována zejména „Birth, School, Work, Death“ (1988, např. „If I Only Had Time“, „Cause I Said So“, „Love Is Dead“, „Birth, School, Work, Death“), „More Songs About Love And Hate“ (1989, hit „She Gives Me Love“, dále např. „Another You“, „I´m Lost And Then I´m Found“) a „Unreal World“ (1991, např. „I´ll Never Forget What´s His Name“, „This Is War“, „Unreal World“, „Don´t Let Me Down“).

Punkově se zadařilo i v Západním Německu. V Düsseldorfu vznikli populární a velmi politicky angažovaní Die Totenhosen, jejichž jádro tvořili Campino (voc), Kuddel (g), Breite Breitkopf (g) a Andi Maurer (bg), bubeníci se často střídali. „Mrtvý kalhoty“ na tom byly velmi dobře instrumentálně a nezřídka se pouštěly do skladeb, stojících mimo rámec klasického punku. Často také předělávaly známé hity. Kapela se prosazovala i v Anglii, protože Campino zpíval jak v němčině, tak v angličtině. Prvními hity byly písničky „Liebesspieler“, „Komm mit uns“, Opel Gang“, později ještě „Im Wagen vor mir“, „Betrunken Im Dienst“, „Disco In Moscow“ – cover od Vibrators, úspěch měly album „Never Mind The Hosen Here´s Die Roten“ (1987) a deska plná coverů a punkových hostů „Learning English“ (1991, např. „Carnival In Rio“). V devadesátých letech se oblíbenými staly ještě skladby „Azzurro“, „Love Song“, „Pushed Again“, „Hang On Sloopy“ a cover „I Am The Walrus“ od Beatles. Další německé výtečníky Spermbirds zmiňujeme v textu o hardcore.

Z Austrálie pocházela divoká punk´n´rollová parta Celibate Rifles, která se začala prosazovat už v první polovině 80. let singly „Tick Tock“ a „Wild Desire“. Nejlepší období ale zažívala na přelomu dekád, kdy vyšel živák z CBGB příhodně nazvaný „Kiss Kiss Bang Bang“ (1987), studiovka „Roman Beach Party“ (1988, např. „Jesus On TV“, „The More Things To Come“, „Circle Sun“, „Strange Day, Stranger Nights“) a singly „5 Lamps“, „Johnny“ (1989), „Electric Flowers“ (1992).

Nyní navštivměž punkovou Ameriku 80.let.

V té se původní styl pod vlivem heavy metalu přerodil v rychlopalnou, nepříliš melodickou brusírnu, často s politickými texty – vznikl pro ní výraz „hardcore“ (hácéčkářům jest věnováno obšírnější čtení sestávající hned z několika podkapitol). Původní melodický punk modelu 77 už moc kapel nehrálo.

V New Yorku stále vládli Ramones, bratři v punkové kůži. Sestava se během osmé dekády lehce měnila. Za mikrofonem stál pořád Joey, Johnny mastil kytaru a Dee Dee řezal baskytaru. Ovšem Markyho za bicími v letech 1983-87 vystřídal Richie (vl. jm. Richard Reinhardt) – než se Marky zase vrátil, a v roce 1989 skončil Dee Dee, kterého u čtyř drátů nahradil C.J. (vl. jm. Chris .J. Ward). Vstup do 80. let mládencům zařídil šílený producent Phil Spector, pod nímž natočili napůl výbornou a napůl divnou desku „End Of The Century“ (1980), přičemž si hned přihrál polívčíčku svým dávným hitem „Baby I Love You“. Poté naštěstí odstoupil. Za nejlepší desky Ramones tohoto období jsou považovány „Too Tough To Die“ (1984), „Animal Boy“ (1986) a „Mondo Bizzaro (1992), ze songů bych vybral „Chinese Rock“, „Let´s Go“, „Howling At The Moon“, „Daytime Dilemma“, „Wart Hog”, „Smash You“, „Somebody Put Something In My Drink“, „Animal Boy“, „Bonzo Goes To Bitburg“, „I Wanna Live“, „Pet Sematary“, „Censorshit“, „Poison Heart“, „Tomorrow She Goes Away“, „Cabbies On Crack“, „Heidi Is A Headcase“ plus cover „Substitute“, původně od The Who.

Také Johnny Thunders to se svým mňoukavým hlasem mastil pořád dál, než alkohol a drogy jeho tělo vyřadily z činnosti. Stalo se tak v roce 1991. Předtím v osmdesátkách vydal několik punk´n´rollových alb jako třeba „Diary Of A Lover“ (1983, mj. „In Cold Blood“, „Endless Party“, plus cover „Green Onions“, pův. od Booker T. & The M.G.s) a  „Que Serra Serra“ (1985, mj. „M.I.A.“, „Little Bit Of Whore“, „Blame It On Mum“, „Endless Party“, „Cool Operator“, „Alone In A Crowd“) nebo živáky „D.T.K. Live At The Speakesy“ (1982) a „In Cold Blood“ (1983). Jeho posledním vrytem do vinylu je podprůměrná společná deska se zpěvačkou a producentkou Patti Palladin „Copy Cats“, obsahující většinou převzaté songy (1988, např. „Can´t Seem To Make You Mine“, známá od Seeds, „Baby, It´s You“, známá od Shirelles a Beatles, „Crawfish“, známá od Elvise Presleyho a Kitty White). Johnny Thunders pro všechny zůstává vedle Richarda Hella nebo třeba pistoláckého Sida Viciouse prototypem punkerství, tak jak si ho všichni představujeme, ale když si poslechnete jeho tvorbu, napadne vás, že nejlépe by se cítil se svým rebelstvím v rock´n´rollových padesátých letech.

 Na západním pobřeží existovaly party jako XBlack Flag, (kteréžto zmiňujeme v textu o „HC tatíčcích zakladatelích“),The Wipers (viz. Alternativní Amerika), The Dickies a Germs. Germs kvůli umrtí svého člena ukončili činnost a v 80. létech nepůsobili. V souboru The Dickies také zemřel jeden z muzikantů, kapela se na čas rozešla, nicméně po čase se zase dala dohromady. Hudebně se jednalo o ten samý humorný model, jenomže doba se změnila, a už to nikdy nebylo tak signifikantní jako na těch prvních deskách. Připomeňme LP „Stukas Over Disneyland“ (1983, např. „Rosemary“, „She´s Hunchback“, „Wagon Train“, „Stukas Over Disneyland“), EP-hit „Killer Klowns“ (1988) a album „Second Coming“ (1989, např. „Magoomba Pt.2“, „Booby Trap““, „Cross Eyed Tammy“, „Caligula“, „I´m Stan“).

Z kalifornského Fullertonu pocházela skupina Social Distortion zpěváka a kytaristy Mike Nesse. Zpočátku mastila normální HC-punk, postupně styl zjemňovala, přidávala více melodických prvků a navíc ho začala mísit s country-rockem. Tento vývoj lze vysledovat srovnáním alba „Mommy´s Little Monster“ (1983, např. „Another State Of Mind“, „The Creeps“, „Moral Threat“) a elpíček „Social Distortion“ (1990, např. „Ball And Chain“, „Let It Be Me“, „Story Of My Life“ plus cover „Ring Of Fire“, pův. od Johnny Cashe) a „Somewhere Between Heaven & Hell“ (1992, songy „Sometimes I Do“, „Bad Luck“, „Born To Lose“, „Cold Feelings“, „Bye Bye Baby“). Jihokalifornští The Vandals kytaristy Jana Nilse Ackermanna a bubeníka a baskytaristy Joe Escalanteho to řezali hlava nehlava už od svého mírně „kennedyovského“ debutu „When In Rome Do As The Vandals“ (1984, mj. „Ladykiller“, „Master Race /In Outer Space/“, Slap Of Love“ nebo cover Hocus Pokus“, pův. od Focus), který nazpíval Stevo Jensen. Poté se místo Steva postavil za mikrofon Dave Quackenbush a vydržel tam léta. S ním byla natočena mj. alba jako průměrné, ke country-tradicím se vracející „Slippery When III“ (1989, např. „Shi´te Punk“, „Desert Woman“, „Gator Hate“) nebo lepší „Fear Of A Punk Planet“ (1990, např. „John Us For Pong“, „Small Wonder“, „Rodge“, „Hey Holmes“, „Anti“ plus  „Summer Lovin´“, parodie na „Summer Nights“, pův. Olivia Newton-John a John Travolta), na němž Ackermanna vystřídal Warren Fitzgerald (g). Závěrem bych připomněl LP „Hitler Bad, Vandals Good“ (1998, např. „My Girlfriend´s Dead“, „Cafe 405“, „People That Are Gong To Hell“, „OK“).  Většinou hodně potrhlé texty.      

Asi nejznámější kalifornskou kapelou melodického punku byli Bad Religion z Los Angeles. Kapelu táhli zejména Greg Graffin (voc), Brett Gurewitz (g, voc) a Greg Hetson (g, voc), který zároveň rámusil v hardcoreových Circle Jerks. Soubor vynikal rychle odsypávajícím bigbošem s výraznými melodickými linkami a sborově zpívanými refrény. Po HC-punk-albu „How Could Hell Be Any Worse?“ (1982, např. „Latch Key Kids“, „Part III“, „Faith In God“, „We´re Only Gonna Die“, „Fuck Armageddon… This Is Hell“) a následných divných, synth-rockových nahrávkách z LP„Into The Unknown“ (1983) se vzepjal k výborné serii desek na konci eighties: „Suffer“ (1988, hit „You Are The Government“, dále „Do What You Want“, „What Can You Do“, „1000 More Fools“), „No Control“ (1989, např. „Change Of Ideas“, „No Control“, „Big Bang“, „You“) a „Against The Grain“ (1990, hit „21st Century Digital Boy“, dále „Modern Man“, „Anesthesia“, „Walk Away“). V polovině 90. let pak zabodovali alby „Recipe For Hate“ (1993, např. „American Jesus“, „Struck A Nerve“, „Watch It Die“) a „Stranger Than Fiction“ (1994) se znovu nahranou „21st Century Digital Boy“ a dalšími písničkami jako např. „Infected“, „Leave Mine To Me“, „The Handshake“, „Incomplete“). Je nepochybné - a když si nahrávky poslechnete, tak mi dáte za pravdu -, že Bad Religion jsou nejpravděpodobnějšími předchůdci pop (neo) punku devadesátých let, tak jak se jím představili partičky Green Day nebo Offspring.

Jmenované kapely si připomeneme na konci této punkové stati.

Nyní je čas projet baby.

Jako první musíme uvést šílenou newyorčanku Wendy Orlean Williams s její motorovou pilou, kapelou zvanou Plasmatics. Na hlavě číro, občas do půl těla, házení ksichtů, chain-saw v pazourách, rozbíjení televizorů na podiu, hrabání se v rozkroku – prostě provokace jak má být. Pro obscénní chování na podiu se Wendy dokonce dvakrát dostala do lapáku. Přitom byla vegetariánka a brala se za ochranu zvířat. A hudba plazmatiků? No, invence to sice moc nepobralo, ale rachot ozýval se slušný. Punk´n´roll a la Motörhead. Zkuste například desky „New Hope For The Wretched“ (1980, „Tight Black Pants“, „Money Suit“, „Living Dead“, „Butcher Baby“, „Corruption“) nebo „Beyond The Valley Of 1984“ (1981, např. „Masterplan“, „Headbanger“, „Sex Junkie“, „Nothing“), eventuelně punk-metalovou „Coup d´Etat“ (1982, např. „Put Your Love In Me“, „Stop“, „Lightning Breaks“, „Rock´n´Roll“). V roce 1983 se kapela rozešla a Wendy O – přestože kámošila s Lemmym nebo členy Kiss (Paul Stanley, Gene Simmons) - nastoupila na nepříliš úspěšnou sólovou dráhu (mj. LP „W.O.W.“, 1984, např. „I Love Sex /And Rock And Roll/“, „Priestess“, „It´s My Life“). V roce 1998 spáchala sebevraždu střelnou zbraní. Bývalá východoněmecká popová rebelka Nina Hagen nejprve zdrhla do Západního Německa a později do slunné Kalifornie. I když šílená vizáž Ninoččina jednoznačně ukazovala na punk, její muzika pouze punková nebyla. V určitých momentech dokonce zněla dost alternativně – Nina totiž míchala klasické punkové klišé s elektronikou a reggae a do toho pěla svým téměř operním hlasem. Známé je „kosmické“ album „Nunsexmonkrock“ (1982, např. „Antiworld“, „Cosma Shiva“, „Future Is Now“) a také další písničky jako např. „Zarah“, „New York New York“, „My Sensation“, a cover „My Way“ od Sinatry.

Punkově ukřičené holky z Minneapolisu Babes In Toyland asi moc poslouchaly Hüsker Dü, Pixies a Black Flag. Fakt se s tím moc nepáraly - nabroušené kejtry, hysterické vokály, podiové provokace. Dokonce kašlaly i na hnutí bojovných dívčin, zvané rrriot girls, které je velmi toužilo získat pod svá křídla. V čele „holek ze země hraček“ stála kytaristka a zpěvačka Kat Bjelland, jíž doplňovaly Lori Barbero (ds, voc) a v nejlepším obodbí kapely ještě Maureen Herman (bg). Z výplodů BIT bych zmínil debutové LP „Spanking Machine“ (1989, např. „He´s My Thing“, „Dust Cake Boy“, „Swamp Pussy“, „Never“), EP „To Mother“ (1991, songy „Catatonic“, , „Mad Pilot“, „Ripe“) a druhou desku „Fontanelle“ 1992 (skladby jako „Bruise Violet“, „Won´t Tell“, „Handsome And Gretel“, „Pearl“). Dost ceněné je album z poloviny nineties, nazvané „Nemesisters“ (1995, songy „Sweet ´69“, „We Are Family“, „Oh Yeah!“, „Hello“).

Jednou ze zakladatelek Babes In Toyland byla i zpěvačka a kytaristka (a později i herečka) Courtney Love. Skupinu však záhy opustila a společně s kytaristou Ericem Erlandsonem dala v LA dohromady soubor Hole. Ten páchal jakousi kombinaci hardcore a grunge – z jeho hudby cítíte podobné vibrace jako třeba z Nirvany (Courtney s Kurtem Cobainem byli manželé) nebo dívčího spolku L7 (s kterým se Courtney přátelila). Debutní singl „Retarded Girl“ vyšel už v roce 1990, následovaly ho SP „Dicknail“ a „Teenage Whore“ (1991), přičemž ten druhý uvedený se objevil na temném debutovém LP „Pretty On The Inside“ (1991, dále např. „Garbadge Man“, „Babydoll“, „Good Sister/Bad Sister“, „Berry“) - tehdy v Hole působily ještě Jill Emery (bg) a Caroline Rue (ds). Na bubny pak začala hrát Patty Schemel a nějaký čas po ní se na místo baskytaristky etablovala talentovaná, ale nevyrovnaná Kristen Pfaff. Kapele se následně povedla (a to že velice velmi) albová dvojka „Live Through This“ (1994, hit „Doll Parts“, dále např. „Violet“, „Miss World“, „Softer Softest“, „Plump“, „Jennifer´s Body“). Jenže poté se předávkovala Pfaffová, a tak se v kapele objevila baskytaristka a zpěvačka Melissa Auf der Maur. S ní pak skupina natočila výborné třetí album „Celebrity Skin“ (1998, hity „Celebrity Skin“, „Malibu“, dále např. „Awful“, „Use Once And Destroy“, „Reason To Be Beautiful“, „Boys On The Radio“). Nejznámějším hereckým počinem Courtney Love byla pak role ve filmu „Lid versus Larry Flint“ (1997, režie Miloš Forman). O další dívčí, podobně znějící kapele L7 si můžete přečíst ve stati o grunge.

Jak je vidno, časově jsme dospěli někam do 90. let. V tomto ohledu nemůžeme nezmínit, punkem ovlivněné dívčí rebelující hnutí, zvané riot grrrls, které jsme naťukli v textíku o Babes In Toyland. „Jde o feministicky naladěná společenství naštvaných mladých dam, zakládajících kapely, tisknoucích fanziny, pořádajících vlastní festivaly, přednášky či kursy bojového umění a vydělujících se ze ´samci ovládané pop-kultury´ tak ostře, že je nelze pominout.“ (Veronika Handlířová, Beaty Bigbeaty, Breakbeaty, 1998). Tyto, jak již řečeno, feministicky orientované, převážně komplet dívčí kapely samozřejmě existovaly i v eighties, ale nějaký takový sdružující moment nastal až na začátku deváté dekády. Jelikož dvě základní party hnutí pocházely z Olympie (kousek od Seattle), první opravdové setkání „výtržnic“ se událo právě tam. Stalo se tak v roce 1991, kdy se v tomto městě konal festival ostrých holčičích skupin, na němž vystoupily např. Bikini Kill, L7, 7 Year Bitch či Bratmobile. Jakousi nevolenou mluvčí celého tohoto hodně nekompromisního proudu kapel se stala Kathleen Hanna, takto členka kapely Bikini Kill, a je třeba podotknout, že hnutí bylo podporováno i některými umělkyněmi z rockového mainstreamu, například Joan Jett. Určití kritici do společenství riot grrrls zařazují i skupiny Babes In Toyland a Hole, ale ony samy se k hnutí příliš nehlásily a taková Courtney Love ho měla vyloženě na háku. A co se týče geografie, nešlo jen o USA; kapely hlásící se k hnutí riot grrrls vznikaly i v Evropě – za všechny jmenujme britskou smíšenou partu Huggy Bear.

Riot grrrls měly vlastní distribuční síť fanzinů („Girl Germs“, „Satan Wears A Bra“, „Quit Whining“, v Británii „Riot Grrrl“), nahrávek i nezávislých labelů (např. K Records nebo Kill Rock Stars). Jinak většina z výše jmenovaných kapel hrála až na výjimky vcelku jednoduchý, ostrý HC-punk, ovlivněný grunge. Jelikož centrem byla Olympia, takto město geograficky spadající do oblasti, které v té době styl grunge vládl, je to i pochopitelné. Také mezi grungery a riot grrrls byla znát oboustranná sympatie. Holky z hnutí se chtěli svým mužským protějškům vyrovnat ve všem – a nejenom v muzice. O ní samozřejmě šlo v první řadě, ale dalšími základními atributy bylo také prudit, chlastat, brát drogy, být vulgární až surový, v sexu dominantní, prostě se v rámci emancipace bavit tak, jak se baví chlapi. Nastavit zrcadlo těm trubcům!

Asi nejznámějšími kapelou riot grrrls byla již jmenovaná americká parta Bikini Kill se zpěvačkou a multiinstrumentalistkou Kathleen Hannou. Vznikla v Olympii a její členky mezi své kámoše počítaly třeba hácéčkáře z Fugazi, stejně názorově ostré mládence. Holky hrály HC-punk a měly hodně radikální, feministické a vulgární texty. Už názvy skladeb mnohé prozrazují, vizte „Rebel Girl“, „I Like Fucking“, „Suck My Left One“ atd. Z výlisků jsou známé třeba např. „Revolution Girl Style Now!/Bikini Kill“ (1992, mj. se songy „Carnival“, „Liar“, „Feels Blind“), „Pussy Whipped“ (1993, např. „Rebel Girl“, „Blood One“, „Magnet“) nebo „Reject All American“ (1996, s písněmi „Statement Of Vindication“, „No Backrub“ či téměř velvetovskou „False Start“). Kathleen Hanna se pak někdy v roce 1998 stala v New Yorku členkou feministické electroclashové skupiny Le Tigre, s níž hned po založení natočila album „Le Tigre“ (1999, např. „Hot Topic“, „My My Metrocard“, „Deceptacon“, „Let´s Run“, „Les And Ray“).

Mnohem temněji (s názvuky Sonic Youth a Nirvany) než Bikini Kill zněla skupina 7 Year Bitch, která takéž pocházela z Olympie. Hlavními osobnostmi v ní byly basistka Elizabeth Davis a zpěvačka Selene Vigil. Dalšími hráčkami byly Valerie Agnew (ds) a Stephanie Sargent (g), jíž po její smrti v roce 1992 vystřídala Irka Roisin Dunne (g). Zkuste třeba desky „Sick´em“ (1992, např. „No Fucking War“, „Lorna“, „Gun“, „Sink“, „In Lust You Trust“), „Viva Zapata“ (1994, songy „The Scratch“, „Rock A Bye“, „M.I.A.“, „Icy Blue“, „Get Lit“) „Gato Negro“ (1996, skladby „The History Of My Future“, „24 000 Miles Per Hour“, „Miss Understood“, „Disillusion“, „Whoopie Cat“). Velká Británie se vykázala se smíšenou kapelou Huggy Bear např, s deskami „Taking The Rough With The Smooch“ (1993, songy jako „Herjazz“, „Sizzlemeet“, Concrete Life“, „Dissthenic Penetration“) a „Weaponry Listens To Love“ (1994, mj. „Fuck Your Heart“, „Warning Rails“).

Jinak ze scény riot grrrls vyšla i jedna z nejzajímavějších ženských kapel vůbec, post-grungeový punk zvaný Sleater-Kinney, který se dal dohromady – kde jinde než - v Olympii. Trojice dívek hrála bez baskytary, takže songy měly tu správnou syrovost s vyčnívajícími, hodně ostrými zvukovými hranami. Do toho samozřejmě vjížděl někdy až vypjatý křičený vokál, podporovaný podivnými harmoniemi druhého a třetího hlasu – kupříkladu při songu „I Wanna Be Your Joey Ramone“ máte pocit, jako by na vás vlétl roj vos. Nejlepší období kapela zažívala v sestavě Corin Tucker (voc, g), Carrie Brownstein (g, voc) a Janet Weiss (ds). Jako vzorek bych doporučil desky „Call The Doctor“ (1996, např. „Hubcap“, „I Wanna Be Your Joey Ramone“, „Anonymous“,, „My Stuff“, „I´m Not Waiting“), Dig Me Out“ (1997, např. „Turn It On“, „Drama You´ve Been Craving“, „Dig Me Out“, „One More Hour“, „Heart Factory“) a „Hot Rock“ (1999, např. „Start Together“, „Get Up“, „Hot Rock“, „The End Of You“).

Od naštvaných amerických slečen se přesuňme na britské ostrovy do oblasti skočné, ryčné muziky, kterou někteří publicisté začali nazývat folk-punk. Jednalo se o většinou hospodské písničky, vycházející z britského folklóru, které byly ovšem hrány s punkovou energií a… pijáckým šarmem, lze-li to tak nazvat.

Asi nejznámějším představitelem tohoto stylu-nestylu byl irský soubor The Pogues, vedený zasloužilým králem ožralů, zpěvákem a multiinstrumentalistou Shane MacGowanem, dalšími důležitými členy byli Peter „Spider“ Stacy (voc, whis), a Jem Finer (bjo). Už samotný název, odvozený z galského „Pogue mahone“ (něco jako „polib mi…“) vzbuzoval zájem u posluchačů z punkové subkultury. Hudba? Jak již bylo řečeno, kapela kombinovala punk s irskou (anglickou, australskou) hospodskou lidovkou, do níž svým někdy až waitsovským vokálem blábolil Shane texty plné piva, whiskey, ztracených rán a lásek. Což je třeba dobře vidět v dokumentu „Completely Pohued“ (1987, režie Billy Mague).

Asi nejlepším albem The Pogues je placka „Rum Sodomy & The Lash“ (1985, s hity „Dirty Old Town“, „Sally McLennane“ a dalšími songy jako „A Pair Of Brown Eyes“, „Billy´s Bones“, „Body Of An American“ včetně tradicionálu „I´m A Man You Don´t Meet Every Day“). O kousek za ní zůstavá album „If I Should Fall From Grace With God“ (1988, hity „Fairytale Of New York“ – duet McGowana s Kirsty MacColl,, „Fiesta“, a „The Irish Rover“ s Dubliners, dále např. „Lullaby Of London“, „Turkish Song Of The Damned“, „Thousands Are Sailing“, „The Broad Majestic Shannon“). Z dalších známých halekaček formace jmenujme „Boys From The County Hell“, „Misty Morning, Albert Bridge“, „Yeah, Yeah, Yeah, Yeah, Yeah“, „The Sunnyside Of The Street“, cover „Tuesday Morning“. Problémový opilec Shane nakonec kapelu opustil (no, nejspíš ho členové vyrazili sami), a hlavním vokalistou se stal Spider. Jenomže vzápětí její kouzlo přestalo tak nějak působit. Dodnes se v souvislosti s The Pogues tedy vzpomíná zejména na období, kdy u nich zpíval právě Mac Gowan.

Troskytán Shane MacGowan se devadesátkami víceméně propotácel (viděli jsme ho u nás na festivalu Jam 96, přičemž on sám nejspíš ani nevěděl, kde zrovna je). Přesto natočil docela slušnou desku s mnoha roztodivnými hosty. Jmenovala se „The Snake“ a vyšla v roce 1994 (hity „Haunted“ – duet se Sinnead O´Connor, a „That Woman´s Got Me Drinking“ s Johnny Deppem na kytaru, dále např. „The Song With No Name“, „Victoria“, „The Snake With Eyes Of Garnet“ a tradicionál „The Rising Of The Money“). Tak na zdraví, Shane!

Někde mezi Simple Minds a Pogues stáli také londýnští The Waterboys, jenom to měli trošku obráceně - mnohem více rocku a méně keltských vlivů a hospody. Kapelu vedl skotský zpěvák, kytarista a skladatel Mike Scott; jeho spoluhráči se často střídali, tak snad jen pár jmen – Anthony Thistlethwaite (bg, sax, mand, harm), Steve Wickham (vln, mand), Trevor Hutchinson (bg, bouzouki). První skromný hitík Waterboys přišel s písničkou „The Big Music“ na albu „A Pagan Place“ (1984, dále např. „All The Things She Gave Me“, „The Thrill Is Gone“, „Church Not Made With Hands“ ), daleko úspěšnější ale byla následující deska „This Is The Sea“ (1985, hit „The Whole Of The Moon“, dále např. „Don´t Bang The Drum“, „Pan Within“, „Spirit“, „Medicine Bow“). Nejvíce je pak ceněno album „Fisherman´s Blues“ (1988, hit „Fisherman´s Blues“, dále např. „And A Bang On The Ear“, „We Will Not Be Lovers“, „World Party“, „The Stolen Child“ a cover „Sweet Thing“, původně od Vana Morrisona). Na něj chtěli Scott & spol. navázat elpíčkem „Room To Roam“ (1990, např. „A Life Of Sundays“, „How Long Will I Love You?“, „A Man Is In Love“, plus traditional „The Raggle Taggle Gypsy“), což se hudebně částečně povedlo, ale komerční efekt byl víceméně chabý. V 90. letech se Waterboys zadařilo s tvrdým albem „Dream Harder“ (1993, hit „The Return Of Pan“, dále např. „Glastonbury Song“, „The New Life“, „Preparing To Fly“, „Good News“ či „The Return Of Jimi Hendrix“). Nicméně kapela se v tom čase různě rozpadala a zase dávala dohromady…

Z obou devadesátkových samostatných desek Mika Scotta bych pak vybral výborné album „Still Burning“ (1997, např. „Questions“, „Love Anyway“, „My Dark Side“, „Open“, „King Electric“, „One Of Many Rescuers“). Něco mezi Dylanem, Tomem Pettym a Bobem Geldofem.

V čele Levellers, anarchistických hippies, pocházejících z anglického Brightonu, stáli Mark Chadwick (voc, g), Simon Friend (voc, g, mand) a Jeremy Cunningham (bg, voc). Neméně důležitými členy byli i Jonathan Sevink (vln) a Charlie Heather (ds). Mládenci šli na věc trochu jinak než Pogues a podobně jako Waterboys: do tradiční hospodské lidovky totiž přimíchali tradiční britský bigboš z 60. let. Vznikl tak kouzelný folk-punk-beat, který se výborně poslouchá a na který se také pochopitelně dobře křepčí. Broučí melodika, syrový kytarový podklad s houslemi, akordeonem a mandolínou, lennonovský hlas – prostě Beatles, akorát ze čtyřky knajpy. A do toho samozřejmě v určité míře sociálně-kritické texty, jak je nakonec typické u většiny levicových skupin (no, ale hodně jich je taky vo lásce).

Berte cokoliv, doporučuji prakticky všechny placky z nineties: „Levelling The Land“ (1991, hit „Fifteen Years“, dále např. „One Way“, „The Road“, „Sell Out“, „The Boatman“, „Far From Home“, „Battle Of The Beanfield“), „Levellers“ (1993, hit „Julie“, dále např. „This Garden“, „Belaruse“, „Likes Of You And I“, „Is This Art“), „Zeitgeist“ (1995, hity „Hope St.“, „Fantasy“, „Just The One“, dále např. „Exodus“, „Maid Of The River“, „Saturday To Sunday“, „4am“) či „Mouth To Mouth“ (1997, hit „What a Beatiful Day“, dále „Celebrate“, „Dog Train“, „Rain And Snow“, „Far Away“, „Elation“). Co dodat? Moji oblíbenci.

A v Americe?

Tam něco podobného hráli The Young Dubliners z LA, u nichž byl výraznou osobností zpěvák a kytarista Keith Roberts. Tato kapela se opravdu asi nejvíce blížila k britskému folk-punku výše zmíněných Levellers nebo Waterboys, tzn. více keltiky, folku, beatu a méně punku. Jelikož podobné party doporučuji, ověřte si to sami na kvalitním EP „Rocky Road“ (1994, např. „Rocky Road To Dublin“, „Ashley Falls“, „Last House On The Street“, „Enough Is Enough“) a výborném albu „Breathe“ (1995, např. „Wash My Hands“, „Breathe“, „Shake Me Down“, „Thunder“, „Nothing´s Gonna Change“, „Mary“ plus traditionaly „Follow Me Up To Carlow“, „Foggy Dew“) či napůl živáku „Alive Alive´O“ (1998, hit „Blink“, dále např. „Confusion“, „One And Only“, „Man Upstairs“). Moc pěkně to „mladým Dubliňanům“ hraje, moc pěkně. Na konci roku 1999 se začalo točit další solidní album „Red“, které vyšlo o půl roku později (např. „Neverending“, „Apart“, „Bodhran“, „What Do You Want From Me“, „Red“, „Stop Me“).

Aj za oceánom sa našli odpovede na näjma Pogues a to v žánri nazvanom celtic punk.

Začal bych u kanadských The Real McKenzies z Vancouveru, kteří vystupovali ve skotských kiltech a v nástrojovém obsazení měli – jak jinak – dudy. V čele měli zpěváka s vychlastaným hlasem Paula McKenzieho a kytaristy „Dirty“ Kurta Robinsona a Tony „Baloney“ Walkera. Z alb bych uvedl debut „Real McKenzies“ (1995, např. „Scots Wha´Ha´e“, plus traditionaly „Sawney Beane Clan“, „Scottish And Proud“, „Loch Lomond“) a asi nejznámější dvojku „Clash Of The Tartans“ (1998, např.  „Mainland“, „King O´Glasgow“, „Stone Of Kings“, „Will Ye Be Proud“, plus traditional „Auld Lang Syne“ a dávný song „Wild Mountain Thyme“, pův. od Francise McPeake). Z amerických skupin bych zahájil ostrými „keltskými oi-ary“ Dropkick Murphys z Massachusetts zpěváka a baskytaristy Kena Caseyho a bubeníka Matta Kellyho. Je fakt, že zpočátku to bylo víc „HC-punk“ a „oi“ než „Celtic“. Do millenia vyšla dvě alba „Do Or Die“ (1998, např. „Get Up“, „Never Alone“, „Barroom Hero“, „Far Away Coast“, „Cadence To Arms“, „Fightstarter Karaoke“) a „The Gang´s All Here“ (1999, např. „Curse Of A Fallen Soul“, „10 Years Of Service“, „Blood And Whiskey“, „The Only Road“, plus traditional „The Fighting 69th“). A pak bych uvedl kalifornskou partu Flogging Molly, kterou vedl irský zpěvák a hráč na akustickou kytaru Dave King. Ve své hudbě v podstatě spojovala Pogues a The Clash. Do millenia vydala pouze syrový živák „Alive Behind The Green Door“ (1997, např. „Never Met A Girl Like You Before“, „Black Friday Rule“, „Selfish Man“, „Every Dog Has Its Day“, „Swagger“). Na přelomu let 1999 a 2000 vznikl „esenciální“ singl kapely – „Salty Dog“

A nyní ne zcela úplně, ale téměř něco jiného.

Na přelomu 80. a 90. let rockovou scénou otřásl nástup stylu grunge, který se na jedné straně vyznačoval jakýmsi návratem hardrockových riffů, divokou punkovou nabroušeností a ostrými, sociálními a mnohdy protispolečenskými texty, na straně druhé až neuvěřitelně silnými melodickými linkami. Kapely ze Seattle tak inspirovaly spoustu souborů – třeba i v Británii – a zároveň byly jedním z možných důvodů jakéhosi comebacku melodického punku, který proběhl cca v polovině 90.let.

Pojďme ale nejprve na ostrovy.

Jestliže USA měly svoje Rage Against the Machine, Británie měla zase „Manics“. Tak se totiž říkalo levicovým radikálům z Walesu, souboru Manic Street Preachers. Vznikl v polovině 80. let coby teenagerský punk band a působil ve složení James Dean Bradfield (voc, g), Sean Moore (ds), Nicky Wire (g, bg) a Richey James Edwards (g). Posledně jmenovaný však trpěl těžkými psychickými poruchami a v roce 1995 záhadně zmizel. Od té doby hráli Manics jenom ve třech. Jinak kapela využívala všech inspiračních zdrojů, které jsme si uvedli - předváděla melodický, ale syrový, kytarový bigbít, něco mezi mezi Clash, U2 a Cheap Trick, s vynikajícím vysokým Bradfieldovým vokálem. V pozdější tvorbě byl znát i vliv grunge. Jestliže písničky se vyznačovaly popově silnými melodickými linkami, texty byly nekompromisní jak z pera Public Enemy. Manics navíc nesnášeli celou britskou kytarovou scénu - najmě Madchester a všechny ty sebestředné shoegazers s jejich bezobsažnými texty a nudícím pódiovým projevem. Na rozdíl od nich se koncerty MSP vyznačovaly punkovou energií a elektrizující atmosférou.

Do drážek byli Manics poprvé vryti v devětaosmdesátém díky SP Suicide Alley“, v následujících dvou letech vyšlo několik dalších singlů, mj. „UK Channel Boredom“, „Motown Junk“, přičemž nejúspěšnějším byl ve dvaadevadesátém cover písně „Suicide Is Painless“, takto ústřední melodie filmu M.A.S.H. Také na elpíčkový debut  čekali až do roku 1992. Po prvním skvělém albu „Generation Terrorists“ (1992, hity „Motorcycle Emptiness“, „Slash´n´Burn“, dále třeba „Nat West-Barclays-Midlands-Lloyds“, „You Love Us“, „Little Baby Nothing“, „Another Invented Disease“ či „Stay Beautiful“), přišla slabší deska „Gold Against The Soul“ (1993, hit „Roses In The Hospital“, dále např. „La Tristesse Durera“, „Sleepflower“, „Yourself“). Pak už ale následovala série výborných nahrávek: „Holy Bible“ (1994, hity „Faster“, „She Is Suffering“, „Revol“, dále např. „Yes“, „Archives Of Pain“, „Ifwhiteamericatoldthetruth…“), „Everything Must Go“ (1996, hity „Everything Must Go“, „A Design For Life“, „Australia“, dále např. „Further Away“, „Enola/Alone“, „The Girl Who Wanted To Be God“) a „This Is My Truth Tell Me Yours“ (1998, hity „If You Tolerate This Your Children Will Be Next“, „You Stole The Sun From My Heart“, dále např. „Tsunami“, „I´m Not Working“, „Everlasting“, „Be Natural“). Jo, jo, MSP, naše revoluční vzory…

Manics měli i své epigony – nejznámější z nich byla new-punková kytarovka z americké Arizony, říkající si Jimmy Eat World. Našli se i tací, kteří ji řadili k módnímu stylu emo, inu tak je nechme. Raději zkusme alba „Static Prevails“ (1996, „Rockstar“, „Claire“, „Call It In The Air“) a Clarity“ (1999, „Lucky Denver Mint“, „Blister“, „Your New Aesthetic“, „Clarity“). I když… když si poslechnete její největší hit „The Middle“, možná vás napadne, že je epigonem i skupiny Cheap Trick.

Podobnou muziku jako Manics, ale ještě před Manics, hráli Senseless Things z Londýna, které vedli zpěvák a kytarista Mark Keds a baskytarista Morgan Nicholls. Charakteristika typická - rychlá punková jízda a nad ní zvonivé kytary a projasněné vokály. Zkuste alba „Postcard CV“ (1989, např. „Too Much Kissing“, „Trevor“, „Girlfriend“, „Standing In The Rain“) a „The First Of Too Many“ (1991, např. „Everybody´s Gone“, „Best Friend“, „Got It At The Delmar“, „Different Tongues“) a relativně nejznámější „Empire Of The Senseless“ (1992, např. Homophobic Asshole“, „Hold It Down“, „Keepsake“, „Primary Instinct“, „Cruel Moon“).

Belfastští rámusilové Therapy? zněli hodně ponuře - bylo možné u nich vysledovat vlivy punku, Sonic Youth a Ministry. V kapele působili mj. Michael McKeegan (bg, bvoc) nebo Fyfe Ewing (ds, bvoc), ale vedl ji zpěvák, kytarista a hlavní skladatel Andy Cairns. To byl takový ten zachmuřený svalovec v černém triku; navíc se pyšnil černými vlasy a černou bradkou, takže vypadal jako čert. Přesto anebo právě proto byly live shows Therapy? vždycky slušným odvazem s hodně nabroušeným zvukem. Dejte desky „Nurse“ (1992, např. „Teethgrinder“, „Nausea“, Neck Freak“, „Gone“), „Troublegum“ (1994 s hitem „Nowhere“, dále např. „Turn“, „Die Laughing“, „Trigger Inside“, „Lunacy Booth“, „Knives“), nebo „Infernal Love“ (1995, hit „Loose“, dále např. „Misery“, „Epilepsy“, „Jude The Obscene“, „Bad Mother“, „Stories“), a „Semi-Detached“ (1998, např. „Church Of Noise“, „Lonely, Cryin´ Only“, „Black Eye Purple Sky“, „Born Too Soon“, „Straight Life“). Velmi známým songem Therapy? je taktéž předělávka písně „Isolation“ původně od Joy Division.

Ze Severního Irska pocházela i kytarovka Ash kterou vedl zpěvák, kytarista a klávesista Tim Wheeler. Dalšími důležitými členy byli ještě Mark Hamilton (bg, ks, bvoc) a Rick McMurray (ds, voc). Sound - někde mezi punkem, Sonic Youth, Garbage, Manics a brit popem. Prostě svěží, rychlý, občas dost tvrdý bigbít. Zaposlouchejte se do alb „1977“ (1996, hity „Goldfinger“, „Oh Yeah“ dále ještě „Kung Fu“, „Angel Interceptor“, „Girl From Mars“, „I´d Give You Anything“, „Lose Control“) a „Nu-Clear Sound“ (1998, např. „Jesus Says“, „Wild Surf“, „Numbskull“, „Death Trip 21“, „Folk Song“, „Fortune Teller“), na němž se už objevila kytaristka a zpěvačka Charlotte Hatherley. V témže roce se podíleli písní „A Life Less Ordinary“ na soundtracku ke stejnojmennému filmu Dannyho Boylea.

V Irsku existoval punk-band, který byl ovšem řazen i k tzv. New wave of new wave – jmenoval se Compulsion. Hlavními postavami souboru byli zpěvák Josephmary a kytarista a zpěvák Garret Lee. Nejvíce je znám song „Mall Monarchy“ z alba „Comforter“ (1994, dále např. „Basketcase“, „Rapejacket“, „Air-raid For The Neighbours“, „I Am John´s Brain“).

A s ostrovy za kanálem bych v této kapitole už mohl skončit. 

Z keltského Irska do vikingského Norska – tam bych chtěl představit  kapelu, která by mohla patřit do různých škatulí. Určitě vycházela z punku, měla ale v oblibě i glam rock a metal, do toho cpala srandovní a ironické texty. Jednalo se pochopitelně  Turbonegro  zpěváka  Hanka Von Helvete a předvádivého kytaristu Euroboye. Alba, na která bych chtěl upozornit, se jmenovala „Ass Cobra“ (1996, „Denim Demon“, „Bad Mongo“, The Midnight NAMBLA“, „I Got Erection“) a „Apocalypse Dudes“  (1998, např. „The Age Of Pamparius“, „Gei It On“, „Prince Of The Rodeo“, „Rendezvous With Anus“, „Selfdestructo Bust“). Čistě skate-punk-rockovou záležitostí byla parta mladíků kdesi ze švédského zapadákova s pochopitelným názvem No Fun At All. V jejich případě se už možná jednalo o jakousi reflexi melodického pop (či neo) punku typu Bad Religion a Green Day (viz. níže). Jako takovou ochutnávku z tvorby NFAA bych uvedl elpí „Out Of Bounds“ (1995, mj. „Perfection“, „Master Celebrator“, „Beat´em Down“, „In A Rhyme“) a „The Big Knockover“ (1997, např. „Catch Me Running Round“, „Suicide Machine“, „Should Have Known“, „Lose Another Friend“).

A na evropský konec bych si nechal pěknou vypalovačku – švédské mladíky The Hives, jež vedli jejich manažer a skladatel Randy Fitzsimmons (což byl ovšem pseudonym kytaristy Nicholause Arsona) a zpěvák Howlin´ Pelle Almqvist. Poznávacím znamením byly stejné úbory hudebníků (často celí v černém s bílými kravatami). Kapela se prezentovala ničivou kombinací ostrého hardcore – punku s garážovým soundem modovského revivalu typu The Jam. Každopádně to byl od začátku skutečný nářez jako prase. Do millenia vyšel souboru pouze debut „Barely Legal“ (1997, např. „A.K.A. I-D-I-O-T“, „Here We Go Again“, „Automatic Schmuck“, „King Of Asskissing“, „Uptempo Venomous Posion“), ale ještě v roce 1999 byla natočena dvojka „Veni Vidi Vicious“ (např. „Hate To Say I Told You So“, „Main Offender“, „Die, All Right!“, „Supply And Demand“, „State Control“). Ta se na krámech objevila až v magický „2 litry“. Což nám ale vůbec nemusí vadit.

Když jsme už jsme hore „nakousli“ světožrouta Jimmyho, pojďme se tedy na závěr podívat opět do Ameriky.

Do Ameriky drsné, punkové, a nejprve na její východ.

Punk s kořeny na jedné straně u HC-skupiny Dead Kennedys a na straně druhé u britských punk-core a D-beat kapel jako třeba Exploited, Discharge nebo G.B.H., předváděla očírovaná newyorská dělnická parta The Casualties. Její sound byl právě v souvislosti s výše zmíněnými vlivy označován jako street punk nebo hardcore punk. Ač vznikla v polovině 80.let, dlouhou dobu se pohybovala v absolutním undergroundu a časté byly i personální změny – v podstatě jediným, kdo v ní hraje od začátku až dodnes je zpěvák Jorge Herrera. První elpí natočila až v roce 1997 – jmenovalo se „For The Punx“ (např. „For The Punx“, „Police Brutality“, „Ugly Bastards“, „Chaos Punx“). Vzápětí následovalo další – „Underground Army“ (1998, např.„Stay Out Of Order“, „Here Today“, „Punx Unite“ a cover „Underground Army“, původně od The Threats). Textově podobná jako hore „oběti“ (sociální témata, antifašismus, kritika policie, korporatismu atd.) byla i mladší pittsburská skupina Anti-Flag, hudebně označovaná jako melodické HC, byť se to občas blížilo neo-punku typu Green Day. Zkuste album „Die For The Government“ (1996, např. „You´ve Got To Die For The Government“, „Police State In USA“, „Punk By The Book“, „Confused Youth“).

Nyní bych navrhl vrátit se k punku model 77 a jeho těžkému prodírání se na americké výsluní.  

Jak jsme si již naznačili, zkomerčnělá 80. léta klasickému punku příliš nefandila – a on ani nemohl šokovat svojí tvrdostí, protože v ní ho thrash-metalové, hardcorové i crossoverové soubory dalece překonaly. Na začátku nineties se ovšem začaly dít věci a téměř ztracený žánr se díky nástupu špinavého stylu grunge a napůl punkové Nirvany znovu začal prosazovat. Což pochopitelně musela aceptovat MTV (byznys je byznys) a do svých pořadů stále častěji uváděla tvrdší soubory. Jenže zároveň byla i stanicí komerční, takže když se našel někdo, kdo dokázal namíchat amalgám skočných rytmů modelu 77 a popové melodie, byla mu s radostí dána chance. Pistolácký a clashovský synek tedy pod škatulkou pop punk nebo neo punk zahájil svojí ofenzívu někdy v letech 1994-95, přičemž jeho centrem se už poněkolikáté stala Kalifornie. Široké publikum si po odeznění nablýskaných disco-osmdesátek znovu zvyklo na tvrdou muziku (MTV s ní v té době nešetřilo), takže tato ofenzíva slibovala jakýs takýs úspěch. A ten se dostavil.

Přestože melodický punk měl na západním pobřeží svoji ikonu Bad Religion (zmiňujeme je výše), převážně středoškolské publikum si žádalo někoho, takříkajíc „ze svého středu“. Gas Huffer ze Seattle pro ně byli příliš alternativní, neboť zněli moc garážově (album „One Inch Masters“, 1994, např. songy „Crocked Bird“, „More Of Everything“, „Stay In Your House“, „Walla Walla Bang Bang“). U kalifornských No Use For A Name, původem ze San José, jejichž hlavní figurou by Tony Sly (voc, g), se zase nevědělo jak je označit – na punk to bylo moc vymakané, na HC zase moc melodické. Nakonec se kdosi rozhodl pro oxymóron melodic hardcore, po čase se přece jen přešlo na pop punk. Zkuste krátká alba „The Daily Grind“ (1993, např. „Until It´s Gone“, „Old What´s His Name“, „Permanent Rust“, „Feeding The Fire“) a „iLeche Noc Carne!“ (1995 např. „Justified Black Eye“, „Couch Boy“, „51 Days“, plus cover „Redemption Song“, pův. od Boba Marleyho). U.S. Bombs zpěváka Duane Peterse zase příliš vzhlíželi k létům 1976-77 - k Sex Pistols a Ramones. Což lze ověřit jak na debutu „Put Strength In The Final Blow (1994, např. „Academy“, „All The Fun“, „Bubble Gum“, „Demolition Girl“), tak i na některých dalších jejich písních z deváté dekády – „Sex Machine“, „Ballad Of Sid“, „Jaks“, „7.12/25“, „76ixties“ či „Bombs Not Food“

„Skate-punkoví“ NOFX z LA, které vedl zpěvák, basák a skladatel Michael J. „Fat Mike“ Burkett, vznikli už někdy v polovině 80.let. Byla to jedna z těch kapel, která si se všeho dělala víceméně srandu, a nejvíc ze sebe. Kvalitnější matroš začala na nosičích vypouštět až někdy v první půli devadesátek. Tehdy se stabilizovala sestava: kromě Fat Mikeho v kapele působili ještě Eric Melvin (g, voc), Erik „Smelly“Sandin (ds) a Aaron „El Hefe“ Abeyta (g, bvoc). A tehdy si také vytvořili vcelku dobrý základ povedenými alby „White Trash, Two Heebs And A Bean (1992, mj. „Soul Doubt“, „Stickin´ In My Eye“, „Please Play This Song On The Radio“, „Liza & Lousie“ plus swingový cover songu , pův. od Minor Threat) a „Punk In Drublic“ (1994, např. „Linoleum“, „The Cause“, „Leave It Alone“, „Don´t Call Me White“), avšak nějaký velký průlom to zrovna nebyl. V letech 1999-2000 vzniklo kvalitní album „Pump Up The Valuum“ (např. „Dinosaurus Will Die“, „Bottles To The Ground“, „Take Two Placebos a Call Me Lama“, „Louise“, „Pharmacist´s Daughter“, „Total Bummer“). Z dalších skladeb skupiny je možné připomenout „Green Corn“, „The Longest Line“ či „It´s My Job To Keep Punk Rock Elite“.

Snažili se také Pennywise z Hermosy, u nichž zpíval Jim Lindberg a do kytary řezal Fletcher Dragge.  Deskou „About Time“ (1995, písně „Same Old Story“, „Peaceful Day“, „Every Single Day“) se dostali na nižší stupínky hitparád, jenže pak se jim zastřelil basák Jason Thirsk. Oslabená a smutná kapela přesto přišla s novým albem „Full Circle“, (1997, např. „Society“, „Fight Till You Die“, „Date With Destiny“), které se též dostalo do hitparád. Na konci devadesátek měla dokonce hit se songem „Alien“ z desky „Straight Ahead“ (1999, dále např. „Victim Of Reality“, „Down Under“, „Greed“), ale té největší slávy nakonec dobyli jiní.

Nejznámějším představitelem zmíněného comebacku melodického punku se tak stala mladá parta Green Day (slangově něco jako „hulící den“) z oblasti San Franciska. Skupinu založili teenageři Billie Joe Armstrong (voc, g, harm, p) a Mike Dirnt (bg, g, voc) už ve druhé polovině eighties, přičemž zpočátku rámusila pod jiným názvem a v jiném složení. Poslední stálý člen Tré Cool (ds, voc) do ní přišel až v době, kdy měla pod novým názvem Green Day vydáno debutové, a nepříliš úspěšné elpíčko. Do kapely ale skvěle zapadl a trio už své složení nezměnilo. Hlavní tváří se od prvopočátku stal talentovaný Armstrong – psal většinu textů, a samozřejmě hodně muziky, i když pod tu se podepisovala celá kapela. Prosazovat se Green Day začali v roce 1992, kdy se vcelku slušně začalo prodávat jejich album „Kerplunk“ (1991, hit „Welcome To Paradise“, dále např. „No One Knows“, „Who Wrote Holden Caulfield?“, „One For The Razorbacks“, „Christie Road“).

Totální průlom ale nastal až s albem „Dookie“ (1993/1994, hity „Basket Case“, „When I Come Around“, dále ještě „Longview“, „Welcome To Paradise“, „She“, „Burnout“), kterého se postupem času prodalo po celém světě na dvacet miliónů. Právě toto LP odpálilo novou vlnu zájmu o melodický punk. A protože, jak již bylo uvedeno, deska byla obchodně úspěšná a úspěšný model se má co nejrychleji otočit dokola, nakrútili greendajovci rychle další album „Insomniac“ (1995, např. songy „Geek Stink Breath“, „Stuck With Me“, „Brain Stew“, „Jaded“, „Panic Song“, „Walking Contradiction“). Také to se dobře prodávalo (v USA získalo dvě platiny), ale oproti předcházejícímu nosiči to byl dost silný propad.  Prakticky stejné prodeje mělo i LP „nimrod“ (1997, hit „Good Riddance /Time Of Your Life/“, dále např. „Hitchin´ A Ride“, „Redundant“, „Nice Guys Finish Last“, „Jinx“, „Haushinka“), navíc pro kritiky znamenalo už jen lehký nadprůměr. Na svůj další majstrštyk si tak mladí travkohuliči museli počkat až do doby pár let po milleniu…

Jestliže Armstrongovi a spol. bylo v době vydání jejich majstrštyku něco přes dvacet, členové další kalifornské skupiny Offspring se věkově pohybovali okolo třicítky. A přesto jim to neopunkoví teenageři sežrali i s navijákem. Na druhé straně je ale pravda, že samotní Offspring se výrazem „punk“ raději moc neoháněli. V kvartetu z Orange County byli důležitými figurami Dexter Holland (voc, g), který se staral o psaní repertoáru a Noodles (vl. jm. Kevin J. Wasserman, g, bvoc). Třetím do party, který v Offspring vydržel od založení (1986) po celou jejich dráhu, byl basák Greg Kriesel. A bubeník  Ron Welty přišel na konci 80.let. Zásadní komerční bombou se stala pro Offspring deska „Smash“ (1994, hity „Self Esteem“, „Come Out And Play“, „Gotta Get Away“, dále např. „Killboy Powerhead“, „Smash“), slušně se prodávala také povedená „Ixnay On The Hombre“ (1997, , hity „All I Want“, „Gone Away“, dálenapř. „The Meaning Of Life“, „I Choose“, „Me & My Old Lady“). Možná nejúspěšnějším albem kapely Offspring se stala „Americana“ (1998, hity „Pretty Fly /For A White Guy/“, „The Kids Aren´t Alright“, „She´ s Got Issues“ a „Why Don´t You Get A Job?“, která zní podobně jako beatlesovské Ob-la-di Ob-la-da, dále např. „Americana“).

Na přelomu 80. a 90. let fungovala v Kalifornii skupina, která se jmenovala Operation Ivy. Natočila jediné, ale energické album „Energy“ (1990, např. „Knowledge“, „The Crowd“, „Unity“, „Gonna Find You“ , „Bad Town“). Podstatné bylo zejména to, že v ní působili Tim Armstrong (voc, g) a Matt Freeman (bg), kteří se po jejím konci spojili s Brettem Reidem (ds) a založili dalšího exponenta kalifornského neo-punku, grupu Rancid. Čtvrtým členem se stal v roce 1993 Lars Fredriksen (g). Ve svém soundu skupina hezky po clashovsku míchala punk se ska a reggae. Určitě znáte album „…And Out Come The Wolwes“ (1995, hit „Time Bomb“ dále ještě „Roots Radicals“ „Ruby Soho“, „Olympia WA“, „Lock, Step & Gone“ a hezká basovka v otvíráku „Maxwell Murder“). O tři roky později byli Rancid úspěšní také s deskou „Life Won´t Wait“ (1998, např. „Bloodclot“, „Hooligans“, „The Wolf“, „Life Won´t Wait“, „Leicester Square“).

V kalifornském Poway se sešli tři mladíčci, jmenovitě Mark Hoppus (bg, voc), Tom DeLonge (g, voc) a Scott Raynor (ds) a založili skupinu Blink 182. Vzápětí začali mastit melodický punk, který kořenili takovým tím „záchodovým“ humorem. To na teenagery dobře zabírá - bodejť by se tedy nechytli. Zabodovali platinovými alby „Dude Ranch“ (1997, songy „Dammit“, „Josie“, „Voyeur“, „Apple Shampoo“, „Dick´s Lips“, „Waggy“) a po příchodu nového bicmana Travise Barkera zejména superúspěšným „Enema Of The State“ (1999, hity „What´s My Age Again?“, „All The Small Things“, „Adam´s Songs“, dále např. „Anthem“, „Dumpweed“, „The Party Song“).

Z LA pocházela ska-punková partička s „bondovským“ názvem Goldfinger, kytaristy a zpěváka Johna Feldmanna, která se prosadila deskami „Goldfinger“ (1995, např. „Here In Bedroom“, „Mable“, „Miles Away“, „Minds Eye“, „Here In Your Bedroom“, „King For A Day“ ) a „Hang-Ups“ (1997, např. „This Lonely Place“, „Questions“, „My Head“, „Superman“). A ještě jednou Kalifornie a rychlejší punk (občas trochu do HC) poměrně letité skupiny Ten Foot Pole , která fungovala zhruba od poloviny eighties. Vedli jí Dennis Jagard (g, voc) a Scott Radinsky (voc), který ji ovšem kvůli jiným smluvním závazkům musel po druhém albu opustit.  Muziku TFP lze zaslechnout například na deskách „Rev“ (1994, např. „Never Look Back“, „Co-Song“, „Old Man“, „World´s Best Dad“) a s nově ustanoveným vokalistou Dennisem „Unleashed“ (1997, např. „A.D.D.“, „Damage“, „Denial“, „Fiction“, „It´s Not Me“). 

A z těch nejmladších neo-pop-punkových kapel je možné uvést talentované Alkaline Trio z Illinois, které působilo v sestavě Matt Skiba (voc, g), Dan Andriano (voc, bg) a Glenn Porter (ds). Do roku 2000 vyšlo SP „SunDials“ (1997), album „Goddamnit“ (1998, např. „Nose Over Tail“, „Clavicle“, „My Little Needle“, „Cringe“, „San Francisco“, „As You Were“) a byla natočena dvojka „Maybe I´ll Catch Fire“, která se dostala na trh až v době millenia (např. „Keep ´Em Coming“, „Radio“, „Tuck Me In“, „Sleepyhead“, „Fuck You Aurora“). Dále pak můžeme připomenout floridskou partu New Found Glory, která vznikla v roce 1997, přičemž již v tom čase vydala své první EP. Punk NFG stál zase - na tvrdých kytarách a popových melodiích, do kterých dosti vysoko pěl svým trošku telecím hláskem zpěvák Jordan Pundik. Do millenia skupina natočila jediné, kritikou dobře hodnocené album – „Nothing Gold Can Stay“ (1999, hit „Hit Or Miss /Waited Too Long/“, dále např. „The Blue Stare“, „Winter Of ´95“, „You´ve Got A Friend In Pennsylvania“, „2´s & 3´s“, „Passing Time“).

 

I Kanada měla dvě mladé punkové naděje, a to z oblasti Velkého Toronta. Pocházela odtud kapela Pezz, jejíž hudba byla zas trochu eklektičtější – nejenže punk míchala se ska, ale ve skladbách bylo i množství změn, takže to na punk znělo… no řekněme poněkud alternativně. Celé to občas připomínalo Toy Dolls, zejména jejich frontmana Olgu, neboť zpěvák Benjamin Kowalevicz pěl stejně vysokým hláskem, a kytarista Ian D´Sa byl víc než solidním instrumentalistou. Do millenia natočili Pezz jediné album „Watoosh!“ (1999, např. „M & M“, „Fairytale“, „Nita“, „Bird In The Basement“, „Absorbed“), a poté změnili název na Billy Talent. Ještě mladší byla parta nadějných teenagerů Sum 41. Kapelu v roce 1996 založili Deryck „Bizzy D“ Whibley (voc, g) a Steve „Stevo 32“ Jocz (ds, voc), a jestli by něco mohlo sloužit za definicí pop-punku, je to právě ona. Od roku 1998 průběžně natočila několik songů, které se objevily na EP délky elpíčka „Half Hour Of Power“ (např. „Makes No Difference“, „Summer“, „Dave´s Possessed Hair“/„It´s What We´re All About“, „Machine Gun“, „Another Time Around“), které vyšlo v roce millenia. Po něm byli nějaký ten čas mezi kinder-punky vcelku slavní.

Staří pardálové ze seventies se neo či pop-punkerům smáli a označovali jejich hudbu „jako-rebélií“ pro středoškolské publikum. Starým pardálům ale kromě toho smíchu nikdy ani nic jiného nezbývá. Co se bude poslouchat za muziku, určují vždy mladí vlci. A také Big Brother, jenž si říká MTV. Hudební publicistka Veronika Handlířová v knize Beaty Bigbeaty Breakbeaty (1998) cituje kritika Davida Sinkera: „Punk už není jen sub-kultura, ale též sub-ekonomie. Je jedno, jak tvrdě se snažíme přesvědčit sami sebe, že jsme underground. Skutečnost je taková, že jsme již kompletně závislí na systému, který chceme zničit a který nesnášíme.“

Sama Handlířová pak k novému punku ještě dodává: „Posluchači mladých punkrockových souborů jsou vesměs jejich vrstevníky, mnohdy jsou mezi nimi i školáci. V punku dnešního typu nespatřují (na rozdíl od stoupenců hardcoru) vyhraněné politické postoje. V tomto případě jde spíše o obecný vzdor, generační vzpouru proti předem stanoveným rolím. Melodický punkrock, ska – to je (na konci 90. let – pozn. aut.) hudba vyznavačů skateboardingu, snowboardingu a k tomu se pojící módy. Vytahaná XXL trička, vojenské kalhoty ustřižené pod koleny, baseballová čepice a – rozježená kštice obarvená nejčastěji peroxidem (tedy žádná pracně vystužovaná ´číra´ a nepohodlné koženkové oblečení poseté špendlíky). Na rozdíl od grunge, jenž je uzvařenou kapitolou, punková ´Generace Y´ ještě poslední slovo neřekla.“

A v tom má pravdu.