Žánry: Alternative rock, Hard rock & Heavy metal, New wave, Punk & Hardcore
Autor: Petr Hrabalik
Jak jsme si již obecně načrtli v předchozích kapitolkách, v kterých jsme si popsali boj nové generace youth culture za svojí muziku, naprostá komercionalizace popové kultury v 80. letech měla samozřejmě své přirozené odpůrce v undergroundu. A o co víc se pop stával nablýskanějším a bezobsažnějším, o to víc byli radikálnější. Tvořily je hlavně z punku vzešlé hardcoreové soubory, skupiny alternativních metalových směrů, industriální projekty, různá avantgardní sdružení (no wave), alternativně rockové proudy (paisley undeground, garage power pop), zpočátku také radikální interpreti hip hopové kultury a na přelomu 80. a 90. let pak grunge kapely. Možná, že určitým protestem proti kalkulu showbyznysu byl i náhlý zájem nekonformní mládeže o nahrávky hudby pocházející mimo anglo-americkou oblast, které dnes označujeme souhrnným názvem world music. Pojďme si většinu těchto zbraní nové generace YC blíže charakterizovat.
Americké hardcore vycházelo převážně (ale nikoli nezbytně) z anarchisticky levicových názorových proudů a ve druhé polovině 80. let se stalo skutečnou alternativou i životním stylem. Tvořili ho lidé všech možných ras – běloši, Hispánci, Indiáni, černoši, i v USA domestikovaní Asiaté. HC se soustřeďovalo okolo malých nezávislých labelů, mělo svoji vlastní distribuční síť nahrávek kapel a fanzinů. Pracovalo na principu „Do It Yourself“ (udělej si sám) a zásadně se odmítalo zúčastňovat čehokoliv, co souviselo s komerční pop kulturou. Naopak ji ve své tvorbě často velmi drsně kritizovalo a zesměšňovalo. Svým způsobem bylo i jakýmsi úzkým lidovým politickým proudem, který svými názory stál v jasném protikladu vůči politice hrabivosti, korupce a kardinálního zadlužování, u jejíhož kormidla stáli Reaganovi (a později Bushovi) republikáni. Příznivci hardcore byli celkem silně spřízněni s komunitou hip hopu, což se později, v devadesátých letech, projevilo i na tvorbě amerických HC kapel, zejména z obou oceánských pobřeží – většina z nich rap zcela nenuceně vkládala do své tvorby. Hácéčkové party souběžně vznikaly samozřejmě i v Británii a posléze i po celém světě, takže se toto silně angažované hnutí na začátku 90. let celkem kvalitně rozšířilo. A jako alternativa funguje vlastně dodnes i když jeho význam se díky vstupu do „digitálního“ věku dost snížil.
Tvrdá metalová alternativa - thrash – nejenže hrála ultra-rychle a ultra-drsně ale kromě stylového „peklení“ měla navíc občas dost sociálně kritické texty. Právě thrashové party, na rozdíl od „do čista“ vyglamovaných hollywoodských hair metálistů, se jako první začaly sbližovat s hardcoreovou a hip hopovou komunitou a měly na svědomí i první fúze metalu s HC a rapem.
Industriální soubory byly až na výjimky ponejvíce evropskou záležitostí a svůj protest vůči komerční pop kultuře nevyjadřovaly ani tak texty, jako spíš nepříjemnými, brutálními, hlukovými plochami, plnými tříštivých, průmyslových nebo elektronických zvuků. Kapely se tak vlastně snažily simulovat svou dobu – ta pod pozlátkem načinčaného obalu také ukrývala agresivitu, brutalitu, chlad a bezcitnost.
V Americe vznikaly různé avantgardní směry jako například newyorská no wave, sdružující umělce, stavící se jednoznačně odmítavě k soudobému popu. Nepříjemné hlukové plochy kytar, výkřiky, mnohdy odpudivé a dekadentní texty, snaha posluchači otevřít oči a hlavně propláchnout řádně uši. Totéž se dělo v alternativním rocku jak v USA (např. paisley undeground), tak ve Velké Británii, v níž na konci eighties začaly dominovat tzv. kytarové indie skupiny (gothic rock, garage power pop či Madchester).
Americká hip hopová kultura, která se na rozdíl od HC skupin dost snažila prosadit v MTV, měla poněkud jiný charakter a smysl. Na jedné straně byla svobodomyslná a rebelská (gangsta rap) a její provokující texty se stávaly terčem cenzury, zároveň byla ovšem marketingově velice schopná a svůj protest dokázala výborně prodat. Brilantně využila připosrané americké sociální strategie, že vše musí být „politically correct“, napojila se na producenty značkového zboží a s bezskrupolózní propagací sebe sama a světových firemních značek dokázala svojí rebelii výhodně zpeněžit. Tím se ji podařilo zcela přirozeně vplout do oceánu hudebního byznysu mezi ostatní takzvané celebrity popu. K tomuto „výprodeji černého hněvu“ došlo ale až v deváté dekádě.
Stejně tak se v deváté dekádě zvýšil i zájem o nahrávky tzv. world music. Již dříve někteří autoři z rockové nebo jazzové oblasti včleňovali do svých skladeb různé prvky (hudební postupy, použití exotických nástrojů) z hudby latinské Ameriky, Afriky, Orientu nebo Asie. V sixties to byli samozřejmě Beatles a jejich (zejména Harrisonovo) zaujetí indickou hudbou či subkultura hippies sjíždějící se při poslechu Shankarových sitárových manter. Santana naopak fúzoval zase to, co mu bylo vlastní - latinu s rockem. V sedmdesátých letech v keltských oppidech a orientálních bazarech nakupovali třeba Led Zeppelin, vlivy arabské muziky šlo vypozorovat u elektromontérů Cabaret Volatire, na konci dekády Peter Gabriel objevil rytmy Afriky a do toho všeho houpavě vplul v rytmu reggae Bob Marley. V osmdesátých letech slučoval svůj inteligentní pop s reggae a africkými rytmy Sting, vlivy africké hudby se objevily ve tvorbě folkového barda Paula Simona a také minimalisty Phila Glasse, s Orientem zase jemně koketoval Robert Plant. A samozřejmě na scénu vstoupili už také umělci přímo z oblastí mimo Británii a Ameriku, kteří pomalu získávali světový ohlas. V 90. letech se world music díky tomu, že se svět s pomocí internetu zase o něco zmenšil a snad i díky určité toleranci posluchačů elektronické hudby, proměnila téměř v módní záležitost (Fun-da-mental, Khaled, Natacha Atlas, Mari Boine atd.). A navíc: protože stále jakoby ležela na té odvrácené straně showbyznysu a protože se některé její osobnosti navážely do sociálních a společenských poměrů v kapitalistických státech, se popularita této „music from somewhere else“ ještě zvyšovala, až v době okolo millenia dosáhla svého vrcholu.
Na tomto místě by nebylo špatné udělat sice nehudební ale s hudbou silně související odbočku. Už na přelomu 70. a 80. let vznikla ve Velké Británii nepočetná ale podivuhodná subkultura, která svojí stylovou mnohoznačností jakoby pre-definovala hudební chaos osmé a především deváté dekády. Propojily se v ní dva elementy, které filosoficky a vizuálně vlastně stály proti sobě – vyznavači hippiesovského liberalismu a příslušníci hnutí punk. Původně se jednalo pouze o hippie-nomády, kteří nehledíce na konfliktní dobu seventies stále oslavovali „flower power“ a kočovali Anglií v karavanech, navštěvujíce různé koncerty a rockové festivaly. K nim se postupně začali přidávat punkeři neustále vyhánění se squattů, a rasta-příznivci stylu reggae. Společně pak vytvořili podivné anarchistické společenství jakýchsi novodobých pohanů, přičemž určitým vyvrcholením pro ně bylo každoroční kmenové shromáždění v rámci oslavy slunovratu u megalitické památky Stonehenge.
Tento nový kmen samozřejmě vzbuzoval u vládnoucích konzervativních orgánů slušnou nenávist, proto se také stal terčem neustálých perzekucí, které vyvrcholily brutálním policejním zásahem v roce 1985 (tzv. „Battle Of The Beanfield“). Poté se kočovníci na čas skryli v Glastonbury. Už tehdy ale měli v britském undergroundu spoustu následovníků, které vlastně zrodila drsná doba thatcherovské Anglie. Na přelomu dekád to byli zejména raveři, kteří pořádali tajné taneční noci především ve starých továrnách. Zákonitě tedy muselo dojít ke spojení travellerů a raverů.
Tak jak kmen vplul do devadesátých let, osvojil si i novou hudbu (acid house, později free-techno, trance) – součástí jeho vozidel se staly sound-systémy, z kterých zněla strojová taneční muzika, v přírodě se pořádaly tzv. rave parties (od toho je také odvozen název hnutí – Rave). Těmto kočovníkům se začalo říkat „new age travellers“ a postupně se zařadili do undergroundu elektronické taneční scény. Stali se její jedinou subskupinou a v jejím rámci tak tvořili vlastně i jedinou formu hudebního a filosofického odporu vůči establishmentu; z jejich středu například vzešla iniciativa Reclaim The Streets („obsaďme ulice“), známá svými protestními „street parties“. Silnou součástí tohoto podzemního, zejména v Británii a Evropě fungujícího společenství, byl (a je dodnes) tzv. technošamanismus, čímž označujeme fúzi nebo průnik dvou protichůdných prvků - digitálních přístrojů a starobylých praktik (počítače, techno a ambientní hudba, psychedelické drogy, transovní „kmenová“ shromáždění, bubínky, meditace).
Díky hnutí rave ale i dalším okolnostem se první polovina 90. let stala novou nadějí pro veškeré alternativní styly hudby, myšlení ale i života. Padla železná opona, rozpadl se SSSR, skončila studená válka, najednou jakoby z lidí začaly padat deprese a uměle vynucovaný strach. Muzika se tehdy vzchopila ke svému (bohužel doposud poslednímu) velkému okamžiku. V Americe rocku vládly grunge, HC, crossover a alternativní metal, nástup prožíval (tehdy) nekompromisní hip hop; navíc většina z kapel a umělců se představovala se sociálně kritickými texty. Tím, kdo byl vysmátý v Británii, byli, jak jsme uvedli, tvůrci elektronické muziky a jejich nature underground travellers, velký zájem se přenesl na world music, na výsluní se draly i mladé kytarové kapely, téměř navazující na party swingujicího Londýna nebo skupiny nové vlny. Jakoby se všechno na okamžik vrátilo do 60. let, do onoho learyovsky halucinogenního času, kdy se experimentovalo se vším možným, trhaly konvence, nacházely mámivé otisky svobody a hledělo se do budoucna s velkými nadějemi. Cítil to i publicista Vojtěch Lindaur, který v retroohlasu na začátek nineties v Rock & Popu (2000) napsal: „Od šedesátých let se poprvé tak masově snoubila kvalita s komerčním úspěchem a zdálo se, že přicházejí zlaté časy. Že Hendrixova skladba ´If Six Was Nine´ dostala nový symbolický rozměr.“
Bohužel samotná doba, její ekonomické podmínky, převládající konzervativní názorové proudy, ne-duchovnost, bezskrupolózní konzum a vlastně i náhled na muziku – to bylo od sixties zcela odlišné. Ve druhé polovině deváté dekády se tak tento poslední hudební záchvěv vyčerpal. A bylo po nadějích. Za nádherný příklad nám může posloužit katastrofální záležitost, nazvaná vzletně Woodstock ´99: ač měla být vzpomínkou na zářící slunce sixties, stala se jen noční můrou plnou výtržností, agresivních bitek a znásilňování a snahou vytáhnout z portmonek přítomných co nejvíce škváry.
A konkrétně samotný bigbít? Jak jsme si už řekli, tím že se hudební scéna v 80. letech rozmělnila a díky komerci stala víc uniformní a sterilní, vlastně jako by ztratila svůj generační charakter nebo náboj. Fajn, měla ji čekat ještě jedna rocková rebelie, ale ta skončila během tří čtyř let opět komerčním výprodejem a sebevraždou jejího hlavního představitele – mluvíme o již zmíněném stylu grunge a Kurtu Cobainovi. Tento poslední zoufalý výkřik vrátil rock mezi běžnou hudební stravu a to alespoň zdánlivě nové a experimentální začalo na krátký čas vznikat jinde – v progresivní odnoži elektronické taneční scény. A bylo to opravdu na velice krátký čas. Pak už se jen recyklovalo, remixovalo, mash-upovalo, bastard-popovalo, laptopovalo a aj niečo vľn retra prešlo (electroclash, ska, generation 2001). Namísto něčeho skutečně nového nás ale čekalo jen pár v celofánu obalených pšouků.
Na úplný závěr dejme ještě jedou slovo Chrisi Cutlerovi, který v Právu (2004) dokonale charakterizoval současný problematický svět hudební kultury a potvrdil tak výše napsané: „Hlavní věcí, která se odehrála od sedmdesátých let, je úplná fragmentace kultury. S kolapsem hegemonie velkých hudebních nakladatelství, se zrodem levných nahrávacích zařízení a levných zařízení pro pořizování kopií zvukových nosičů, může každý na této planetě vydat desku. Je tu obrovské množství materiálu, o němž už nikdo nemůže mít úplný přehled. Lze sledovat jen jednu ze subkultur, přičemž tyto komunity spolu nejsou příliš propojené. Kombinace nových technologií a komercionalizace vedla ke vzniku této chaotické scény. Na tomto poli není žádný jednotný směr ani avantgarda, protože tu není nic, co by se dalo tlačit, ani proti čemu by šlo působit.“ Haj hou.
