Nahrávka jako základní médium, koncert jako událost

Dekády: 70. léta

Žánry: Alternative rock, Jazz

Autor: Petr Hrabalik

Vlasta Marek a páskové magnetofony, cca 2. pol. 70. let

Základním „médiem“ pro alternativní umělce byla buď živá nahrávka kapely z koncertu anebo „studiová“, kdy se na jeden nebo dva vzájemně propojené páskové magnetofony pořídil záznam hraní ve zkušebně. Pásky se potom šířily mezi hudbychtivý lid, přičemž limitovaný počet těchto nahrávek se rozšiřoval dalším kopírováním už mezi samotnými fanoušky.

V sedmdesátých letech až na výjimky (Plastici a jejich "Passion Play") nebyly ještě tyto kotouče opatřeny ilustrovanými obaly, což mělo své pragmatické důvody - nikdo zrovna nemusel vědět, co je na pásku nahrané, a pokud by se dostaly do rukou někomu nepovolanému, kapela by obalem na sebe zbytečně upozornila. Nehledě na to, že bylo velice těžké takový obal zkopírovat - cyklostyly byly evidované a nepříliš kvalitní a xeroxy se na prověřovaných pracovištích objevily až v 80. letech.

Důležitost tkvěla hlavně v samotné nahrávce, která se šířila mezi těmi všemi hospodskými máničkovskými společenstvími téměř exponenciálně. Takže jste v té době mohli získat třeba už desetkrát zkopírovaný záznam koncertu např. Švehlíku, sice v daleko horší kvalitě, ale přesto jste byli šťastni, že ho máte. Neboť čím byla složitější cesta k cílové informaci, tím více si oné informace člověk vážil.

Dalším velkým problémem pro alternativní skupiny bylo zpočátku – uspořádat koncert. V těch dobách kapely tohoto typu většinou hrály ve zkušebnách a na pódia se dostaly v průměru jen čtyřikrát, pětkrát ročně. Naštěstí díky Jazzové sekci mohly soubory hrát na jí pořádaných Pražských jazzových dnech (v sezóně většinou dvoje) a scénách, které nějakým způsobem s PJD souvisely (Labyrint, Rokoska, U Zábranských, Domovina).

Zlomovým rokem se ukázal být pro amatérské kapely (z historie vímě, že nejen pro ně) sedmasedmdesátý. Tehdy v dubnu Jazzová sekce v rámci PJD protlačila koncertní pořad skupiny Extempore "Milá 4 viselců" do meky všech muzikantů - na pódium Lucerny. Nelze říci, že by alternativní soubory měly po tomto průlomu na růžích ustláno, pozornost estébáků a různých ostražitých "kulturních" pracovníků nepoklesla, nicméně přece jenom se na čas (byť velice krátký) dostalo tomuto rockovému podhoubí čehosi jako "zoficiálnění".

Protože si kapely alternativní scény mohly občas zahrát na akcích Jazzové sekce, a někteří z hudebníků byli na sekci přímo napojeni, začalo se toto vlastně legální, ale Mocí neustále monitorované společenství lidí nazývat "šedou zónou" - tedy prostorem, ležícím kdesi na pomezí undergroundu a oficiální kultury. Není bez zajímavosti, že tento výraz poprvé použil exilový spisovatel a velký příznivec JS Josef Škvorecký.

Alternativní scéna v té době měla jednu výhodu – byla velice přehledná. Jelikož se v 70. letech jednalo vyloženě o pražskou záležitost, hudebníci se mezi sebou většinou dobře znali. Navíc těch, kteří chtěli dělat a provozovat tuto hudbu, nebylo mnoho. Takže klidně existovali muzikanti, kteří hráli zároveň ve třech či čtyřech souborech najednou. Vzniky skupin a vzájemná lanaření členů probíhaly většinou v hospodě.