Britský hardrockový triumvirát

Dekády: 70. léta

Žánry: Hard rock & Heavy metal

Autor: Petr Hrabalik

Led Zeppelin, dole Jimmy Page a John Paul Jones, nahoře John Bonham a Robert Plant, 1971

To nejlepší, co kdy v hard rocku vzniklo, pochází (a ať se na mě Američané nezlobí) z Velké Británie.

Na konci šedesátých let spousta bílých britských rhythm&bluesových kapel zjistila, že ona hutnost a tvrdost, s kterou přišli Hendrix, Cream nebo The Who, má v sobě vábivý odér něčeho, co je zároveň fascinující, hypnotické, ale s čím lze ještě dále pracovat. V letech 1968 - 69 tak vznikly tři nejdůležitější hardrockové skupiny, kterým se společně někdy říkalo „britský triumvirát“. Jednalo se o soubory Led Zeppelin, Deep Purple a Black Sabbath.

O londýnsko-birminghamských Led Zeppelin se dodnes tvrdí, že byli nejlepší rockovou skupinou všech dob. Ve své hudbě dokázali černé rhythm&blues s názvuky jazzu spojit s tím nejhlasitějším rockovým rámusem, jaký se zde do té doby objevil. Kapelu dali dohromady ex-člen Yardbirds, kytarista Jimmy Page s manažérem Peterem Grantem v roce 1968. Pro název Jimmyho inspirovalo dva roky staré žertování Keitha Moona, když společně s Jeffem Beckem a Johnem Entwistlem, chtěli založit superskupinu – tehdy Moonie pronesl, že jestli k tomu založení dojde, půjdou dolů jako olověný cepelín. Nicméně vše mělo být bez výjimky zcela naopak. Ještě v osmašedesátém nová Jimmyho kapela natočila svoje první album, nazvané lapidárně „Led Zeppelin I“. Od tohoto okamžiku se rockovým světem valila jako lavina, strhávající všechno sebou. Soubor hrál po celou dobu své existence v neměnné sestavě: Jimmy Page (lg, ac g, mand), Robert Plant (voc, harm), John Paul Jones (bg, ks, mand), John Bonham (ds, perc).

„Zeppelíni“ přinesli do rocku skvělé nápady, instrumentální ekvilibristiku, téměř jazzovou improvizaci a hlavně neuvěřitelnou tvrdost, takže jejich skladby zejména v koncertním provedení představovaly syrový, těžkotonážní rachot. Svého času platili dokonce za nejtvrdší a nejhlasitější soubor, však se jim také přezdívalo „kladivo bohů“. Přitom se stále hudebně vyvíjeli – dokázali být bluesoví, dokázali napsat i jemnou melodickou písničku („Stairway To Heaven“, „Thank You“), časem do své hudby implantovali prvky folku (např. „That´s The Way“, „The Battle Of Evermore“), britského folklóru („Gallows Pole“), orientální hudby („Kashmir“) a dokonce reggae („D´yer Mak´er“) a latiny („Fool In The Rain“).

Soubor byl kvintesencí a nejdokonalejším naplněním známého hesla „sex, drugs & rock´n´roll“. Žil hodně na doraz (spousta holek, spousta chlastu, spousta drog, spousta zdemolovaných hotelů… prostě spousta průserů), tak jak etiketa rockerství vyžadovala. Navíc společně se svým manažerem Grantem, ochrankou a bedňáky fungoval jako jakýsi barbarský kmen, přičemž samotná turné představovala něco jako vikingská válečná tažení, v kterých je nutno příslušná města a území dobýt, vyplenit a obyvatelstvo řádně zmasakrovat. Hlukem, pěstmi nebo ptáky. Však také zeppelíny kromě posluchačů všichni nenáviděli – koncertní promotéři, hudební tisk, rodiče jejich posluchačů, boží potentáti a samozřejmě jiné kapely (ze závisti). Nicméně v době, kdy byla absolutně na vrcholu, skupinu začala postihovat neuvěřitelná smůla. Nejenže časem do ochranky přibyli týpci z kriminální oblasti (nakonec o manažerovi Peteru Grantovi s jeho drsnými „ardenovskými“ metodami a jednáním, se už dlouho tvrdilo, že je mafián), ale divoký život, který hudebníci vedli, je začal pomalu ale jistě drtit. Od poloviny 70. let se někteří členové Led Zepp a jejich rodiny stali obětmi různých osobních neštěstí (zranění, úmrtí), která jsou občas dokonce dávána za vinu okultním vlivům.

Zejména Jimmy Page s černou magií hodně experimentoval, mj. se nastěhoval do domu po okultistovi Aleisteru Crowleym a sbíral artefakty, týkající se jeho osoby. A ono když dnes Jimmyho sledujete na starých obrazových záznamech, s ohromením vycítíte, že je tam něco, co posluchače i jeho samotného přesahuje, že z kytary občas vyluzuje věci, které podle přírodních zákonů vlastně ani nelze zahrát. Že je zároveň dokonalým sexuálním symbolem. Jakoby kdysi podepsal smlouvu s „temnou stranou“. Zároveň se o něm vědělo a ví, že je též mistrem zenového buddhismu. A také těžkým heroinistou. Co se týče samotné hry na svůj nástroj, byl Page i významným inovátorem (využití dvoukrké kytary, hra smyčcem, speciální ladění, využití playbacku na studiových nahrávkách).

Ale i jeho spoluhráči se činili mistrně. Takové to temné dunění v hudebním podkladu zajišťoval relativně poklidný basák John Paul Jones, jenž měl na starost i klávesové party a také hru na mandolinu. Byl mužem v pozadí, panem Nenápadným a ze všech zeppů možná tím nejchytřejším – většiny chlastacích, drogových a sexuálních eskapád se až na výjimky nezúčastňoval, s ostatními mnohdy ani necestoval. Fanynky o něm tvrdily, že jako jediný z kapely nepodepsal smlouvu s ďáblem – a je fakt, že jemu se všechny průsery také vyhýbaly. Pod specifickým kraválem bicích nástrojů je podepsán John „Bonzo“ Bonham – mohutný zvuk rytmiky je přičítán napůl tomu, že používal bubny takzvaně „nadměrné velikosti“ a napůl tomu, že do nich patřičně řezal nejtlustšími a nejtěžšími palicemi, které tehdy byly k dostání. Bonzo byl mužem dvou tváří – za střízliva příjemný společník a kumpán, zato když se ožral (což činil velice často), jako by do něj vjel démon zla a proměnil ho v nevyzpytatelné zvíře s IQ tykve, které kdekoho uráží, roztřískává hotelová zařízení a mlátí ženský. Zato rozevlátý hippie Robert Plant byl v podstatě zosobněním „dobra, míru a lásky“, byť mu sláva dost lezla na mozek. Při shows pohazoval mohutnou blonďatou hřívou, míval rozhalenou košilí a tím pádem odkrýval holou hruď a břicho, což ještě zdůrazňoval trhavými pohyby pánve vpřed – byl tím největším rockovým sexy symbolem první poloviny 70. let. Řval, ječel nebo deklamoval svým „joplinkovským“ vokálem texty plné smutku a fantazie a dodnes je vedle Iana Gillana, Freddie Mercuryho, Chrisa Farlowea, Paul McCartneye, Jona Andersona a Ronnie J. Dia stavěn na nejvyšší piedestal mužského rockového zpěvu.

Mezi nejlepší zeppelínské desky patří zejména první alba „l“ (1968), „ll“ (1969), „lll“ (1970), „lV“ (1971), „Houses Of The Holy“ (1973), pak double „Physical Graffiti“ (1975) a také 2LP z newyorských koncertů roku 1973 „The Song Remains The Same“ (1976), přičemž se ale tvrdí, že kapela odehrála mnoho lepších vystoupení, než jsou ta, zachycená na dvojalbu. Když v době millenia Page procházel a vybíral koncertní nahrávky, které později vyšly na trojalbu „How The West Was Won”, nejvíce jich pocházelo z vystoupení v losangeleských hal Forum a Long Beach Arena (1972).

Nu, a skladby z éry LZ? Kousky jako „Good Times Bad Times“, „Babe, I´m Gonna Leave You“, „Communication Breakdown“, „Dazed And Confused“, „Your Time Is Gonna Come“, „Whole Lotta Love“, „What Is And What Should Never Be“, „Thank You“, „Heartbreaker“, „Ramble On“, „Moby Dick“, „Living Loving Maid /She´s Just A Woman/“, „Immigrant Song“, „Friends“, „Celebration Day“, „The Battle Of Evermore“, „Gallows Pole“, „Since I´ve Been Loving You“, „That´s The Way“, „Black Dog“, „Stairway To Heaven“, „Rock´n´Roll“, „The Battle Of Evermore“, „Going To California“, „When The Levee Breaks”, „Misty Mountain Hop“, „D´yer Mak´er“, „No Quarter“, „The Rain Song“, „Over The Hills And Far Away“, „The Ocean“, „The Song Remains The Same“, „The Rover“, „In My Time Of Dying“, „Kashmir“, „In The Light”, „Ten Years Gone”, „Black Country Woman“, „Trampled Under Foot“, „Achilles Last Stand“, „Nobody´s Fault But Mine“, „Tea For One“ či „All My Love“ nebo „Wearing And Tearing“ tvoří základní kameny rockové historie. „Stairway To Heaven“ dodnes vyhrává všemožné ankety o nejlepší (ale také o nejprofláknutější) rockovou píseň všech dob. Z filmových záznamů bych uvedl asi nejznámější celovečerák „The Song Remains The Same“ (1976, koncerty v Madison Square Garden v roce 1973, režie Peter Clifton a Joe Massot) a pak také vystoupení v Royal Albert Hall (1970) a na festivalu v Knebworthu (1979), která – a též mnohá další - lze spatřit v rámci 4-hodinové videokolekce s prostým názvem „Led Zeppelin“.

Led Zeppelin se rozpadli v roce 1980 po tragédii bubeníka Johna Bonhama, který se na jednom večírku upil k smrti. Text o osudech členů v době po rozpadu je možné najít v kapitolce Přehlídka veteránů.

Tour manager Richard Cole o Led Zepp říká v knize Stairway To Heaven: Led Zeppelin Uncensored: „Někteří rockoví komentátoři tvrdili, že Led Zeppelin nakonec zničily jejich vlastní výstřelky - ´sex, drogy a rock´n´roll´, jež neoddělitelně patří k hudební branži. Ohlédnu-li se dnes zpátky vím, že Led Zeppelin možná byli poživační. Demolovali hotelové pokoje a zkoušeli si svoji moc a šarm na děvčatech. V užívání drog došli až na samý kraj. Nikdy však nedovolili, aby nevázaný život jakkoli ovlivnil jejich schopnosti na jevišti či ve studiu. Nikdy neztratili ze zřetele své fanoušky a nepřestali si být vědomi, za co jim vděčí. Třicet let se pohybuji v hudební branži a neviděl jsem nikoho, kdo by snesl srovnání s Led Zeppelin. Jsou mimo jakoukoli diskusi největší rockovou skupinou na světě.“

Další člen britského triumvirátu, soubor Deep Purple se dal dohromady na manažérskou objednávku v roce 1968 v sestavě Jon Lord (ks), Ritchie Blackmore (lg), Ian Paice (ds), Rod Evans (voc) a Nick Simper (bg). Už první singlovka „Hush“ (cover, pův. od Joe Southa) vzbudila slušný ohlas, stejně jako první elpíčko. Na domácí půdě ale kapela definitivně prorazila v roce 1970 drsným albem „In Rock“. To už v ní ale nepůsobili ani Evans ani Simper – nahradili je Ian Gillan (voc, harm) a Roger Glover (bg). Tehdy započalo nejlepší období DP: legendární složení Lord-Blackmore-Gillan-Paice-Glover dodnes vzbuzuje u starých houní téměř posvátnou úctu, přestože mezi jednotlivými členy to vztahově až zas tak moc nefungovalo. Hlavně ješitný Blackmore byl neustále na kordy s Gillanem, který nakonec naštván odešel. Stejně jako Glover. V roce 1973 je vystřídali David Coverdale (voc) a Glenn Hughes (bg, voc). V roce 1975 nesnesitelného Blackmora nahradil talentovaný Tommy Bolin (lg), jenže to už kapele (i Bolinovi, který těžce jel v heroinu) zbýval sotva rok života…

„Párpli“ mastili hard rock poněkud jinačího zaměření než Led Zepp. Byli sice také ovlivněni blues (a kdo nebyl v té době?), ovšem moc toho nevyužívali. Naopak pod vlivem Vanilla Fudge se zaměřili na hudbou klasickou, což dokumentuje nejen vcelku úletový koncert, na němž si Lordovu „vážnou“ kompozici střihli společně s královskou filharmonií, ale také častá citace motivů vážné hudby v autorských a už čistě rockových skladbách. Hlavně v letech 1968-69 byli Párpli dost nečitelní – akademická nabubřelost se mísila se snahou řádně do toho třískat. Opravdu se to vyčistilo až s příchodem Gillana a Glovera – s nimi se kapela jednoznačně zaměřila na hard rock. Z výše popsaného vyplývá, že v rámci instrumentace se jednalo také o velmi vyspělou kapelu; zejména kytarového ekvilibristika Blackmora později neustále někdo pajcoval (např. Y. Malmsteen). A Gillanův způsob vokálu, v němž hlas z příjemného tenoru v okamžení vystoupá do neuvěřitelných výšek, se zase stal standartem hardrockového zpěvu – stejně s ním pracovali třeba David Byron, Chris Farlowe, Rob Halford nebo Brian Johnson. Dále – jestliže Zeppelíni podnikali různé hudební výlety do jiných etnických oblastí, DP se drželi svého kopyta a jejich písničky většinou jely podle jediné osvědčené formule. Ritchie nakopl základní riff, ostatní se přidali, pak následovala sloka-refrén, zase sloka-refrén, dvě sóla (jedno kytarové a jedno na klávesy), sloka-refrén a šlus. Tenhle model samozřejmě využívala spousta hardrockových skupin a lze říci, že byl ve své době nejrozšířenější. Později ho dokonce převzaly i kapely heavy metalu, které ovšem členové Deep Purple nijak moc v lásce neměli.

Právě příklad „párplů“ nám ukazuje, že hard rock a heavy metal byly i trochu generační záležitostí – Gillan, Blackmore a najmě Lord se jak k hudbě tak k myšlenkovému gró HM zřetelně vymezovali. Ritchie otevřeně nenáviděl špinavé AC/DC (že by strach z mladé konkurence?) a Ian Christe v knize „Sound Of The Beast“ („Ďáblův hlas: Heavy metal“) cituje Jona Lorda pro časopis Kerrang: „Nikdy jsme si na zápěstí nenavlíkali ocvočkované pásky s ostny a nikdy jsme fotografům nepózovali s pusou plnou crčící krve. Nic proti tomu, ale je to pro lidi, které zajímá jiný druh hudby, než děláme my.“ A když o mnoho let později novináři označovali Párply za heavy-metalovou skupinu, ostře se proti tomu ohrazoval a tvrdil, že to je nesmysl, neboť výraz „heavy metal” poprvé uslyšel až v osmdesátých letech. Přesto Deep Purple společně s LZ a Black Sabbath ovlivnili budoucí heavy metalový boom víc, než si sami chtějí připustit - kupříkladu málo co se sype víc, než taková „Highway Star“ na japonském koncertě z dvaasedmdesátého.

Absolutní klasiku ve tvorbě DP tvoří alba „In Rock“ (1970), „Fireball“ (1971), „Machine Head“ (1972), „Burn“ (1974) a samozřejmě koncertní double „Made In Japan“ (1972). Stejně tak jako hity „Chasing Shadows“, „Blind", „Hallelujah“, „Black Night“„Speed King“, „Bloodsucker“, „Child In Time“, „Into The Fire”, „Living Wreck“, „Fireball“, „Fools“, „No No No“, „The Mule“, „Demon´s Eye“, „Strange Kind Of Woman“, „Highway Star“, „Smoke On The Water“, „Space Truckin´“, „Never Before”, „Lazy“, „Woman From Tokyo“, „Mary Long”, „Smooth Dancer“, „Burn“, „Sail Away“, „You Fool No One“, „Lay Down, Stay Down“, „Mistreated“, „Stormbringer”, „Lady Double Dealer“ nebo „Soldier Of Fortune“ či „I Need Love“, „Lady Luck“, „Love Child“ a „You Keep On Moving“. Pokud byste chtěli sjet párply vizuálně, nabízím filmy „Scandinavian Nights” (1972, vystoupení v Dánsku) a „Live In California“ (1974, vystoupení na festivalu California Jam – Ritchie tam v závěru rozfláká asi tři kytary, kameru, zesilovač i bednu a pak to nahází do publika). Určitou zajímavostí je, že v roce 1971 nazpíval Ian Gillan part Ježíše v rock opeře „Jesus Christ Superstar“. Skupina Deep Purple se rozešla v roce 1976 a na jejích troskách vyrostly soubory Rainbow, Ian Gillan Band a Whitesnake. V roce 1984 se dala znovu dohromady a výsledkem bylo výborné comebackové album „Perfect Strangers“ obsahující stejnojmenný hit. Od té doby hraje prakticky dodnes.

Temní hardrockeři Black Sabbath bývají označováni za předobraz a základní kámen pozdějšího heavy metalu. Původně začínali jako Earth, ale posléze se přejmenovali na Black Sabbath – inspirací jim byl italský hororový film, který se promítal v kině naproti jejich zkušebně. Kapelu tvořili v jejím nejlepším období (1969 - 1978) hoši z dělnického předměstí Birminghamu - jmenovitě Tony Iommi (lg), Ozzy Osbourne (voc, harm), Terry „Geezer“ Butler (bg) a Bill Ward (ds). Do dějin rockové hudby se zapsala nejen svým typickým soundem (viz. níže), ale také svým jasným příklonem k mystice a okultní tématice - celé toto hororové šílenství magie, okultismu a mysticismu odpálila skladba „Black Sabbath“ na prvním stejnojmenném albu (1970). BS sice vyrazili na pódia v obvyklých rekvizitách, džínech a tričkách (Ozzy občas zpíval i v loveckém kabátě s třásněmi), ovšem ověšeni stříbrnými kříži. Na druhé straně je ale třeba podotknout, že některé písničky obsahovaly i témata sociálně kritická a protiválečná (např. „War Pigs“ ). Texty psal z valné většiny Geezer Butler (občasně Ozzy), muziku a tedy i riffy vymýšlel z pětadevadesáti procent Tony Iommi.

Riff má u BS téměř magický rozměr – nejenže sluje téměř monolitickou monumentálností a masivností, ukrývá v sobě ještě něco navíc. Sabbaťácký styl je totiž zvláštní určitou tónovou hloubkou, která má snad svůj důvod ve dvé v mládí useknutých prstů kytaristy Tony Iommiho. Aby prý tento hardrockový django mohl lépe a bez bolesti mačkat struny, skladby byly přelaďovány do nižší tóniny. Tato hloubka a temnost („spodní proud“) se stala určujícím znakem soundu Black Sabbath. V něm je Geezerova basovka velmi prostá, ale účinná, Bill Ward se zase snaží mohutnou bombardáží zvukově přiblížit svému kamarádovi z Led Zepp Bonzo Bonhamovi. Nad jednoduchými, silně ponurými, často valivě pomalými ale nesmírně tvrdými riffy pak kníká svým tenkým hlasem dekadentní poselství temnoty, magie, zmaru a šílenství ulítlý klaun Ozzy Osbourne.

Soubor velice vyčerpávaly nejen nekonečná turné, ale také drogy a chlast. Únava a vypitost postupně rozhlodaly soudržnost sabbatů a také se staly příčinou částečného ústupu kapely z dříve nabytých pozic. Jelikož 70. léta byla obdobím stoupající slávy kokainu, ani není divu, že soubor si jej velmi oblíbil. Ward navíc ještě nezřízeně chlastal. Příčinou rozpadu se stal ale Ozzy. Poté, co si prožil dvě léta na LSD (1972-74), svoje noční můry utápěl v alkoholu a stavěl se do opozice vůči Iommimu, což od něj opravdu nebylo hezké, protože Tony vlastně celý hudební podklad vymýšlel. Náladový Osbourne nakonec znechucen sabaťáckou muzikou (a možná také sám sebou) z kapely v roce 1978 odešel. V „sabbatech“ se pak střídali různí zpěváci (např. Ronnie James Dio, Ian Gillan, Tony Martin) i muzikanti, ale už nikdy nebyla tak úspěšná jako v 70. letech. Svůj velký návrat pak prožila až na konci deváté dekády.

Fanoušci si nejvíce cení alb „Black Sabbath“ (1970), Paranoid“ (1971), „Master Of Reality“ (1971), „Black Sabbath Vol. 4.“ (1972), „Sabbath Bloody Sabbath“ (1973) a „Sabotage“ (1975). Mezi nejznámější skladby pak patří mj. „Black Sabbath“, „N.I.B.“, „The Wizard“, „Evil Woman“ (cover od Crows), „Iron Man“, „Paranoid“, „War Pigs“, „Electric Funeral“, „Hand Of Doom“, „Fairies Wear Boots“, „Sweet Leaf“, „Children Of The Grave“, „Into The Void“, „After Forever“, „Wheels Of Confusion“, „Supernaut“, „Changes“, „Snowblind“, „Tomorrow´s  Dream“, „Sabbath Bloody Sabbath“, „A National Acrobat“, „Sabbra Cadabra“, „Spiral Architect“, „Looking For Today“, „The Writ“, „Hole In The Sky“, „Symptom Of Universe“, „Am I Going Insane /Radio/“, „Thrill Of It All“, „Back Street Kids“, „You Won´t Change Me“, „Rock´n´Roll Doctor“, „She´s Gone“, „Dirty Women“, „Never Say Die“, „Air Dance“, „A Hard Road“ nebo „Junior´s Eyes“. Je libo něco filmíků a videií s živými sabaty? Dobré a velmi zahuštěné je bootlegové video z koncertu v Paříži s názvem „Come To The Sabbath“ (1970). Poněkud srandovněji (ostříhaný a bez knírku Iommi, glamrocker Ozzy) již dopadá dokument „Bagdad“ z vystoupení BS na festu California Jam (1974). Z oficiálních filmů byl první „Never Say Die“, natočený v Londýne v Hammersmith Odeon (1978).

Jak už jsme předeslali, právě k BS se staví metalisté nejvřeleji a považují kapelu za největší inspiraci heavy metalu. A to nejenom v rámci uvedených témat (peklíčko, ďábel, čarodějnice, magie a okultismus, zmar, šílenství), ale i ve způsobu hraní – vlastně celá odnož, zvaná doom metal (gothic metal) a částečně i black metal hudebně vychází z toho, co spáchali „sabati“ v 70. letech.

LZ, DP a BS tvořili hardrockový základ – spousta kapel pak víceméně využívala podobná klišé a modely hraní jako tato silná britská trojka. Některé do svého soundu přidaly něco svého, jiné se staly jen pouhými epigony. My si v dalších kapitolách uvedeme ty zajímavější z nich.