Úvod » 70. léta » Folk rock » Články

AOR (neboli „rock pro dospělé“) je termín vzniknuvší na začátku sedmdesátých let, kterým se obecně označovala jakákoli rocková muzika, orientovaná na publikum starší dvaceti let. Na počátku toho všeho existoval rozhlasový formát, ve kterém bylo možné prezentovat delší a komplikovanější skladby tehdy se rozvíjejícího art & progressive rocku, tudíž se cíleně zaměřoval na starší posluchače. A jelikož se kapely žánru orientovaly nikoliv na singly, ale na LP neboli alba, vznikl výraz „album oriented rock“ s totožnou zkratkou – AOR. Postupem doby se takto nekomerčně pojatý formát znelíbil šéfům, programovým ředitelům rádií a jejich konzultantům, kteří následně hráli při výběru skladeb stále větší roli. Buď se z alb vybíraly snesitelnější skladby či jejich části, anebo se začaly protěžovat ty „nesinglové“ skupiny, jejichž sound byl úhlednější, nablýskanější, melodičtější – tento přechod z progresu ke komerci nastal někdy v polovině sedmdesátých let. Název formátu „album oriented rock“ zůstal, stejně jako jeho přibližný ekvivalent „adult-oriented rock“. Tedy pro obé AOR.

Už z této vágní charakteristiky trošku vyplývá, že kapely zařazované do tohoto formátu se prezentovaly bigbítem trošku usedlejšího typu; jejich hlavním posláním nebylo rebelovat, ale spíše předvádět kompoziční, aranžérské a technické fígly a parády ve skladbách, které byly mnohdy skvělé, ovšem často balancovaly na pomezí kýče. Hudební publicista Jaromír Tůma ve svém článku v Melodii (1979) soubory tohoto typu nazval „rytíři urozeného rocku“, pro punkáče byli ale „slizouny“ a „muzikou pro zasraný snoby“.

Hranice, co je ještě AOR a co není, je v tomto ohledu značně rozvolněná, spousta kapel měla své přesahy jak směrem do art rocku, tak do pop rocku. Svým způsobem sem mohli patřit jak Bad Company, Clapton, Floydi, Kansas nebo třeba Chicago a Eagles, tak Fleetwood Mac či další soubory z celého spektra rocku. Nejčastěji ale spojujeme termín AOR se severoamerickými skupinami, které (až na výjimky) začaly svoje desky vydávat někdy v polovině 70.let a přitom hudebně neměly cokoli společného s nastupující novou vlnou. Přestože v podkladech jejich písniček často zněla tvrdá kytara, jejich sound byl uhlazenější, jemnější (hodně se využívalo kláves), ovšem skladby zase skladatelsky propracovanější s důrazem na klapající aranžmá. Což téměř vylučovalo jakoukoli improvizaci. A občas také i vzrušení.

Ještě takovou malou terminologickou poznámku - pro kapely, pohybující se svými textovými tématy v oblasti sci-fi, fantasy, mystiky a utopie, a vytvářející patetický až bombastický kytaro-syntezátorový sound, umocňovaný velkými koncertními show, plnými pyrotechnických efektů, se na konci 70. let vžil pojem pomp rock. Zařazujeme sem obecně jak soubory hardrockové (Queen, Led Zeppelin, D. Bowie), tak art rockové (Genesis, Yes, Pink Floyd, Rush, Kansas, Asia), ale mj. také americké kapely AOR, balancující na pomezí obou směrů – jako třeba Styx, Boston, Journey, REO Speedwagon či Gamma. Pomp rock byl také jedním z důvodů vzniku punkových a novovlnných kapel.

Služebně nejstarším souborem AOR jsou pravděpodobně chicagští Styx. Zpěvák a klávesista Dennis DeYoung to punktoval s bratry Chuckem (bg, bvoc) a Johnem (ds) Panozzovými už od první poloviny šedesátých let – tehdy si říkali Tradewinds nebo TW4. Po změně na postu kytary se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přidal ještě zpěvák a kytarista James Young – základ byl tedy hotov. Sestavu doplňoval ještě John Curulewski (g, ks, voc). A ve dvaasedmdesátém se změnil název na Styx. Výrazněji se ale soubor prosadil až po příchodu blonďatého sexy symbolu, kytaristy a zpěváka Tommy Shawa, který vystřídal Curulewskiho. Předtím byly jeho vrcholnými okamžiky pouze solidní singl „Best Thing“, psychedelic song „A Day“, sirupovitý ploužák „Lady“ a dynamická skladba „Young Man“ nebo svižná „Lorelei“. Styx prosluli mimořádnou koncertní aktivitou (okolo 250 koncertů ročně) a někdy až neúnosně patetickým soundem, byť s kvalitním využitím vokálních sborů. Textově se v písních odrážel myšlenkový odkaz hippies a svět fantasy.

Shaw se poprvé objevil na elpí „Crystal Ball“ (1976, např. „Crystal Ball“, „Mademoiselle“, „Jennifer“, „Shooz“). Nejúspěšnějšími alby Styx jsou „The Grand Illusion“ (1977, hit „Come Sail Away“, dále např. „The Grand Illusion“, „Fooling Yourself /The Angry Young Man/“, „Superstars“, „Man In The Wilderness“, „Miss America“), „Pieces Of Eight“ (1978, např. „Great White Hope“, „Sing For The Day“, „Renegade“, „Blue Collar Man /Long Nights/“, „Lords Of The Rings“), „Cornerstone“ (1979, hit „Babe“, dále např. „Why Me“, „Boat On The River“, „Lights“) a hlavně „Paradise Theatre“ (1980, hity „The Best Of Times“, „Rockin´ The Paradise“, „Too Much Time On My Hands“, dále songy „A.D. 1958“, „Half Penny, Two Penny“, „Snowblind“). Jinak hit „Come Sail Away“ byl zparodován v kresleném seriálu South Park – odzpíval ho totiž Cartman a zní to, jakoby se do songu pustili samotní Butthole Surfers.

Styx se stali slavnými, zato jejich chudí chicagští příbuzní bombastického názvu Trillion takříkajíc ostrouhali. Skupinu založili zpěvák Dennis „Fergie“ Frederiksen a klávesista Patrick Leonard. Její debutové album se jmenovalo „Trillion“, a ač mělo všechny atributy tehdy se rozjíždějícího AOR, přesto zapadlo (1978, např. „Hold Out“, „Give Me Your Money, Money“, „May As Well Go“, „Big Boy“, „Never Had It So Good“). Po něm Fergie Frederiksen odešel, a ani není divu, že se stal v osmdesátých letech krátce zpěvákem souborů LeRoux a Toto (viz níže). Trillion pak s novým pěvem Thomem Griffinem vydal ještě dvojku „Clear Approach“ (1980, např. „Make Time For Love“, „Make It Last Forever“, „Cities“, „Love Me Anytime“, „Clear Approach“) a skončil.

Taktéž ze státu Illinois pocházející R.E.O. Speedwagon kytaristy Gary Richratha a „tatíčka zakladatele“ klávesisty Neala Doughtyho zpočátku ve své tvorbě spojovali sound Faces a Yes. (víc bylo těch Faces). Tehdy se prosadili s LP „Ridin´ The Storm Out“ (1973, např. „Ridin´ The Storm Out“, „Start A New Life“ plus covery „Open Up“, pův. od Stephena Stillse a „Without Expression /Don´t Be That Man/“, pův. od Terry Reida). Později velmi výrazně posílili melodickou složku („bostonovský“ sound), které vévodil jiskřivý hlas zpěváka a klávesisty Kevina Cronina - ten se stal vedle Richratha také hlavním skladatelem. V nejúspěšnější éře (1977–1987) tak fungovali v sestavě Richrath (lg, bvoc), Doughty (ks), Cronin (voc, ks), Bruce Hall (bg, voc) a Alan Gratzer (ds, bvoc). Široce známými se „speedwagonovci“ stali albem „You Can Tune A Piano But You Can´t Tuna Fish“ (1978, hity „Time For Me To Fly“, „Roll With The Changes“, dále např. „Runnin´ Blind“, „Blazin´ Your Own Trail Again“, „Say You Love Me Or Say Goodnight“), pozornost si udrželi elpím „Nine Lives“ (1979, hit „Only The Strong Survive“, dále např. „Heavy On Your Love“, „Drop It /An Old Disguise/“, „Meet Me On The Mountain“, „Back On The Road Again“), největší úspěch ale dobyli až mnohaplatinovou deskou „Hi Infidelity“ a hitem „Keep On Loving You“ (1980, ještě hit „Take It On The Run“, dále písně „Don´t Let Him Go“, „Follow My Heart“, „Tough Guys“).

Kalifornskou supergroup Journey dali v roce 1973 dohromady bývalí hráči z doprovodné skupiny Carlose Santany (kytarista a backvokalista Neal Schon, klávesista a zpěvák Gregg Rolie) a Steve Miller Bandu (baskytarista a backvokalista Ross Valory) v San Francisku. A později se v ní objevil třeba anglický bubeník Aynsley Dunbar, prošedší třeba Mayallovými Bluesbreakers, Zappovými Mothers nebo bušením u Bowieho. Ovšem stále to bylo takové nedomrlé, vyčichlé – alba podprůměrná, singly nevýrazné, pár skladeb ucházejících („Of A Lifetime“, „Mystery Mountain“, „She Makes Me /Feel Alright/“, „Look Into The Future“, „Next“, „Karma“), ale jinak nula od nuly pošla. A tak se kapela Journey začala prosazovat, až když k ní přišel frontman Steve Perry, který sice vypadal jako vesnická zábavová mánička z Horní Lhoty anebo jako Lionel Messi, ale byl to vynikající zpěvák s téměř černošským feelingem. Již dříve najazzlý, ale pompézní hard rock skupiny měl tak určité soulové zabarvení, silnou stránkou kapely se navíc náhle stala schopnost napsat výraznou a působivou melodii. Zejména pomalejší záležitosti měly tu správnou dávku citu a duše a u posluchačů (hlavně ženských) tudíž očekávané následky v podobě slz, deroucích se z očí silou tropického lijáku. Když je k mání takový pěv, jde to najednou samo.

Období přelomu 70.-80.let z Journey udělalo hvězdu první velikosti - v tom čase se obsazení kapely ustálilo v sestavě Gregg Rolie - Neal Schon - Ross Valory - Steve Perry a Steve Smith (ds, ex-Focus). Za vůbec nejlepší jsou považovány desky „Infinity“ (1977/1978, hit „Wheel In The Sky“ dále např. „Lights“, „“Feeling That Way“/“Anytime“, „Patiently“ či „Winds Of March“), „Evolution“ (1978/1979, hit „Lovin´, Touchin´, Squeezin´“, dále např. „Just The Same Way“, „Too Late“, „Daydream“, „City Of Angels“) a „Departure“ (1979/1980, hity „Any Way You Want It“, „Walks Like A Lady“, dále např. „Someday Soon“, „People And Places“, „I´m Cryin´“). Tím nejúspěšnějším je ale mnohaplatinové album „Escape“ (1981, hity „Who´s Crying Now“, „Don´t Stop Believin´“ a „Open Arms“, dále např. „Stone In Love“, „Still They Ride“, „Mother, Father“), na kterém už se ke své smůle nepodílel Rolie, nýbrž nový klávesista a backvokalista Jonathan Cain, jenž přišel z The Babys (viz níže). Pokud byste chtěli vidět Journey takříkajíc zoči voči, existuje koncertni video film „Journey: Live In Houston 1981 – Escape Tour“ (režie Michael Rubenstein, John Neal). Sláva Journey se tedy přelila i do eighties, byť toho v tomto období kapela příliš nenatropila a v podstatě fungovala jen tak nějak jakoby na psí knížku.

Kapelu  Toto postavila někdy v roce 1977 parta studiových hudebníků z LA. Tu tvořili David Paich (voc, ks, hlavní skladatel), Steve „Luke“ Lukather (voc, g),  Steve Porcaro (ks, voc), Jeff Porcaro (ds), David Hungate (bg) a Bobby Kimball (voc, ks), přičemž hlavní vokály si dělili Kimball, Paich a Lukather v tomto pořadí, občas se k němu dostal i S. Porcaro. Podivný název vychází z latiny a znamená „všezahrnující“ – což se pro kapelu vskutku hodilo, neboť její členové coby studioví hráči opravdu museli umět hrát „toto musica“ tedy všechnu hudbu. Formace míchala hymnický hard rock s funk-jazzem a popem, jednalo se o instrumentálně vymakaný, ovšem studiem vyčištěný, sterilní sound, tak typický pro kapely AOR. Její tvorba byla dost podobná třeba britským Supertramp. Úspěšnými se stala hned první dvě elpíčka: „Toto“ (1978, hity „Hold The Line“, „I´ll Supply The Love“, dále např. „Child´s Anthem“, „Girl Goodbye“, „Georgy Porgy“) a „Hydra“ (1979, např. „Hydra“, „St. George And The Dragon“, „99“, „Lorraine“, „White Sister“, „All Us Boys“), obě získala platinu. Jinak se sluší poznamenat, že právě kapely tohoto typu (třeba ještě Styx nebo Eagles) byly punkovou generací odmítány nejbouřlivěji.

Podobně jako Toto (ve vztahu k funku) si počínal i v USA usazený australský Little River Band z Melbourne (v úvodních letech byl velmi mezinárodní, neboť ho tvořili Australané, Britové, Ital a Holanďan). Poznávacím znakem LBB byly – kromě funkových a jazzových vlivů - také propracované sborové vokály, blížící se třeba CSN&Y. Hlavními figurami v něm byli Graeham Goble (g, voc) a Glenn Shorrock (voc), důležitými elementy byli i David Briggs (lg, sit) a Beeb Birtles (g, ac g, voc). První vydaný singl měl zajímavý název „Curiosity (Miller The Cat)“ (1975) a první singl, který bodoval v USA, se jmenoval „It´s A Long Way There“ (1975). Z LP jsou oceňováno to s názvem „Diamantina Cocktail! (1977, hitík „Help Is On Its Way“, dále např. „Happy Anniversary“, „Days On The Road“, „Home On Monday“), a pak další dvě, která mimochodem získala v USA platinu: „Sleeper Catcher“ (1978, hity „Reminiscing“, „Lady“, dále např. „Light Of Day“, „Shut Down Turn Off“, „Sanity´s Side“) a „First Under The Wire“ (1979, hity „Lonesome Loser“, „Cool Change“, dále např. „The Rumour“, „Hard Life“, „Mistress Of Mine“, „By My Side“). Možná ale úplně nejlepší je sehnat si od LRB nějakou bestofku, na které najdete krom některých výše uvedených songů ještě další jako třeba „The Night Owls“ a „Take It Easy On Me“ či „We Two“. 

Ambrosia z jihokalifornského San Pedra se ve své počáteční tvorbě snažila po vzoru art a progressive skupin o symfonický zvuk, a někdy to dopadlo opravdu dost bídně (např. cover „Magical Mystery Tour“, pův. od Beatles). Ale na druhé straně měla solidní vokály (vzory Beatles a Beach Boys). Brzy ovšem najela na takový ten funk-soulový spodek a la Steely Dan. Hlavními postavami v kapele byli David Pack (voc, g, ks) a Joe Puerta (bg, g, voc). První album „Ambrosia“ je zatím vcelku solidní (1975, např. „Holdin' On To Yesterday”, „Time Waits For No One“, „Nice, Nice, Very Nice“, „World Leave Me Alone“, „Drink Of Water“, „Mama Frog“), dvojka „Somewhere I´ve Never Travelled“ už se nachází jen v lehkém nadprůměru (1976, např. „Can´t Let A Woman“, „Runnin´ Away“, „We Need You Too“, „I Wanna Know“, „Somewhere I´ve Never Travelled“). Největším hitem se stala píseň „How Much I Feel“ z elpíčka „Life Beyond L.A.“ (1977/1978, např. „Life Beyond L.A.“, „Art Beware“, „If Heaven Could Find Me“ ), později přišly ještě hitové songy „Biggest Part Of Me“ a „You´re The Only Woman“ z přelomu 70. a 80.let. 

Jestliže ve tvorbě Toto a Little River Band jsou cítit vlivy černošské hudby, woodstockská kapela Orleans kytaristy, zpěváka a hlavního skladatele Johna Halla navíc nacházela inspiraci v bělošském country&western, folku, pop a hard rocku. Prezentovala se melodickým soundem, v němž hrály hlavní roli vícehlasé vokály - o ty se s Hallem starali další dva důležití členové, bratři Larry (ks, g, voc) a Lance (bg, voc) Hoppenovi. Což můžete dobře slyšet na albech „Let There Be Music“ (1975, hit „Dance With Me“, dále např.„Let There Be Music“, „Cold Spell“, „Ending Of The Song“, „Fresh Wind“) a „Waking And Dreaming“ (1976, hit „Still The One“, dále např.„Waking And Dreaming“, „Sails“, „Reach“). V roce 1979 měla kapela už bez Halla, a s nově přišedším Bobem Leinbachem (ks, voc) hit v písni „Love Takes Time“, který pocházel z průměrného LP „Forever“ (1979, dále např. „Don´t Throw Our Love Away“, „Forever“, „Slippin´ Away“). Ona pak sice nadále působila, ale už zdaleka nebyla tak úspěšná…

Svým způsobem patří do AOR i původně britští Fleetwood Mac bubeníka Micka Fleetwooda se svým vkusným, folkově zabarveným pop rockem. Do sedmé dekády vstoupili v sestavě Fleetwood (ds), Danny Kirwan (voc, g), Jeremy Spencer (voc, g), John McVie (bg) a Christine McVie (dříve Perfect, ex-Chicken Shack, ks, voc). Pak se Spencer připojil k nějaké sektě a zmizel, takže byl angažován nový kytarista a zpěvák, Američan Bob Welch. Ten se poprvé objevil na ucházejícím LP „Future Games“ (1971, např. Woman Of 1000 Years, „Morning Rain“, „Future Games“, „Lay It All Down“, „Show Me A Smile“). Pak přišlo dobře přijaté, i když mainstreamové album „Bare Trees“, poslední s Kirwanem  (1972, např. „The Ghost“, „Homeward Bound“, „Spare Me A Little Of Your Love““, „Sentimental Lady“, „Dust“).

Následovalo poněkud překotné a zároveň hluché období kapely (mihl se tu Dave Walker – voc, harm, ex-Savoy Brown), tak snad pro připomenutí jen několik songů: „Remember Me“, covery „(I´m A) Road Runner“, pův. od Juniora Walkera a „For Your Love“, pův. od Yardbirds, a dále např. „Hypnotised“ či „Heroes Are Hard To Find“. Navíc manažér kapele ukradl jméno a vytvořil falešné Mac, což samozřejmě vyvolalo soudní spory. Po vítězství ve sporu přesídlila kapela do Kalifornie, přičemž na konci roku 1974 odcházejícího Welche (založil si trio Paris) nahradili blonďatá kráska Stevie Nicks (voc, ks) a její folkový partner Lindsey Buckingham (g, voc). Možná, že právě příchod obou nových členů odstartoval onen megaúspěch kapely, vyšperkovaný platinovým deštěm, který se na ní snášel dál a dál, prakticky až do druhé poloviny 80. let. FM byli často označováni za americkou odpověď na švédskou kapelu ABBA. Je fakt, že měli také dvě zpěvačky, a z jejich melodických písniček také čišela lehkost, průzračnost a čistota. 

Za nejlepší (a pochopitelně nejúspěšnější) alba z jejich „amerického“ období jsou považována „Fleetwood Mac“ (1975, hity „Rhiannon“, „Say You Love Me“, dále např. „Over My Head“, „World Turning“, „Warm Ways“, „Monday Morning“) a zejména „Rumours“ (1976/1977, hity „Dreams“, „Go Your Own Way“, „Don´t Stop“, „You Make Loving Fun“, dále např. „Oh, Daddy“, „The Chain“, „Second Hand News“), o němž zlé jazyky tvrdí, že bylo tak výborné hlavně proto, že vznikalo celé na koksu, který do sebe členové souboru po celou dobu hrnuli. A nesmíme zapomenout ani na 2LP „Tusk“ (1979, hity „Sara“, „Tusk“, dále např. „Think About Me“, „Storms“, „That´s All For Everyone“, „Over & Over“, „Never Make Me Cry“). Všechna jmenovaná alba vznikla v sestavě ze druhé poloviny 70. let a tak si ji alespoň po těch všech zmatcích připomeňme: Mick Fleetwood (ds, voc), John McVie (bg), Christine McVie (voc, ks), Lindsey Buckingham (g, ks, voc) a Stevie Nicks (voc, g).

Ze samostatných počinů členů FM je třeba zmínit úspěšná elpí zpěváka a kytaristy  Boba Welche „French Kiss“ (1977, hity „Sentimental Lady“, „Ebony Eyes“, dále např. „Hot Love, Cold World“, „Danchiva“) a „Three Hearts“ (1978/1979, např. „Precious Love“, „Church“, „Devil Wind“, v reedici ještě „Something Strong“). Což ale nebyly jeho první albové zářezy po odchodu z Fleetwood Mac. Ještě předtím se totiž Bob Welch (voc, g) dal do holportu s bývalým členem Jethro Tull Glennem Cornickem (bg, ks, harm) a ex-členem Nazz Thomem Mooneym (ds) a společně založili hardrockové trio Paris, jež se snažilo vlézt na stejný vůz, který řídili Zeppelíni. Po „Paříži“ zbyla dvě LP – eponymní „Paris“ sice ostré, ale produkčně nepříliš zvládnuté (1975/1976, např. „Black Book“, „Solitaire“, „Religion“, „Red Rain“, „Beautiful Youth“), a dvojka „Big Towne, 2061“, jemnější, trochu do funku, s využitím kláves, ale se songy jaksi monotónnějšími (1976, např. „Janie“, „Blue Robin“, „Money Love“, „Heart Of Stone“). Jenže obě desky byly neúspěšné. Welch ještě připravoval trojku, ovšem kapela se mu rozpadla. Použil tedy část materiálu na svoji sólovku „French Kiss“ (viz výše), a za ní bral platinu…

Velmi úspěšným souborem AOR byla také hardrocková skupina Foreigner, kterou britští muzikanti založili v New Yorku. Kytarista a zpěvák Mick Jones, který hrával třeba se Spooky Tooth), se po rozpadu posledního projektu, v němž působil (Leslie West Band), na popud manažéra rozhodl, že si postaví kapelu na vlastní triko, tzn., že v ní bude šéfovat a dodávat do ní písně. Nejprve se sčuchl s newyorským klávesistou Al Greenwoodem, poté se potkal s dvěma Angličany, jimiž byli praxí prověření klávesista a kytarista Ian MacDonald (ex-King Crimson) a bubeník Dennis Elliott (ex-If). Zpěvákem se stal Lou Gramm ((vl. jm. Louis A, Grammatico, ex-Black Sheep) a posledním, kdo zapadl do skládanky, byl vytáhlý newyorský basák Ed Gagliardi. Hlavními markami Foreigner byly v té době melodický sound, tvrdé kytary a tklivý Grammův vokál. A hlavně spousta songů, které stále zněly z éteru.

Kapela se v podstatě rozjela už po prvním albu – čekaly na ní vyprodané sportovní (basketbalové a hokejové) haly, v roce 1978 si s úspěchem odehrála svůj set i na slavném festivalu California Jam II, poté vyrazila na celosvětové turné. Všechna tři alba, která „cizinec“ do konce dekády natočil, jsou považována za povedená, a ba co víc – byla i velmi úspěšná, tzn. posypaná platinou: „Foreigner“ (1976/1977, hity „Feels Like The First Time“, „Cold As Ice“, „Long, Long Way From Home“, dále např. „Starrider“, „Headknocker“, „I Need You“), „Double Vision“ (1977/1978, hity „Hot Blooded“, „Double Vision“, dále např. „Blue Morning, Blue Day“, „Back Where You Belong“, „Love Has Taken Its Toll“) a „Head Games“ (1979, hity „Dirty White Boy“, „Head Games“, dále např. „Blinded By Science“, „Love On The Telephone“, „Seventeen“), na němž svéhlavého Gagliardiho vystřídal nový baskytarista Rick Wills. Kapele se dařilo i po zmenšení sestavy v 80. letech.

Z Británie jela za oceán zkusit trochu toho štěstíčka i vcelku průměrná skupina The Babys, ve které působili John Waite (voc, bg, g), Wally Stocker (lg, bvoc), Michael Corby (ks, rg, Tony Brock (ds, p, voc), a po odchodu Corbyho v ní krátce byl i Jonathan Cain (ks, rg, bvoc). Prezentovala se AOR-music někde mezi Bad Company, Sweet a Knack. Jako vzorek bych uvedl třeba písničky „If You´ve Got The Time“, „Head Above The Waves“, „Isn´t It Time“, „And If You Could See Me Fly“, „Broken Heart“, „Give Me Your Love“, „Every Time I Think Of You“, „Love Don´t Prove I´m Right“, „Back On My Feet Again“, „Midnight Rendezvous“ , „Turn And Walk Away“ a „Gonna Be Somebody“. Pokud byste tedy měli nějaké nevysvětlitelné nutkání ba přímo OCD, poslechnout si celé album od této kapely, tak snad „Broken Heart“ (1977), ale nejlépe by se to dalo zaplácnout nějakou tou kompilaci, jako třeba „Anthology“ (1981, eventuálně reedici z roku 2000). Cain pak odešel do Journey, a Waite se dal na sólovou dráhu.

Moc úspěchu nepobrala, ale jen o něco lépe na tom byla další AOR-partička Prism, tentokrát z kanadského Vancouveru, která možná chtěně, možná nechtěně připomínala Styx. Nepříliš nápaditá záležitost. Kapelu vedli skladatelé Rodney Higgs (vl. jm. Jim Vallance, ks, ds) a Lindsay Mitchell (g, bvoc) a pěl v ní Ron Tabak. Jako ukázku možno uvést LP „Prism“ (1977, např. „Open Soul Surgery“, „Take Me To The Kaptin“, „It´s Over“, „Spaceship Superstar“), singly „Flyin´“ a „See Forever Eyes“ (oba 1978), a album„Armageddon“ (1979, např. „You Walked Away Again“, „Night To Remember“, „Comin´ Home“, „Armageddon“). S novým zpěvákem a skladatelem Henry Smallem pak byla realizována mj. LP „Small Change“ (1981, hit „Don´t Let Him Know“, dále např. „Rain“, „Turn On Your Radar“, „Heart And Soul“) a „Beat Street“ (1983, např. „I Don´t Want To Want You Anymore“, „State Of The Heart“, „Dirty Mind“, „Is He Better Than Me?“, „Wired“). Poznámka: s Prism skladatelsky spolupracoval i Vallancův teenagerský kámoš, jistý Bryan Adams. Poznámka 2: Ron Tabak v roce 1984 tragicky zahynul po nehodě na kole. 

Vzor v kapele Kansas nejspíš měla jiná kapela z tohoto amerického státu Shooting Star, kterou vedli zpěváci, kytaristé a skladatelé Van McLain a Gary West. Jednalo se o takový ten klasický tvrdší AOR-sound, o kterém nemá cenu se nějak blíže rozepisovat, tzn. vymakaný, precizní, ale občas nudný. Na přelomu 70. a 80.let skupina natočila dvě alba: „Shooting Star“ (1979/80, např. „Bring It On“, „You Got What I Need“, „Tonight“, „Last Chance“) a „Hang On For Your Life“ (1981, např. „Hollywood“, „Hang On For Your Life“, „Are You On My Side“, „Breakout“).

Určitou výjimku z vážně se beroucích AOR-skupin představovali „smíškové“ z Rockfordu-Illionis, parta zvaná Cheap Trick, fungující v sestavě Rick Nielsen (g, ks, voc), Robin Zander (voc, g), Bun E. Carlos (vl. jm. Brad Carlson, ds, voc) a Tom Petersson (bg, voc). Ona samozřejmě také vytvářela úžasně melodické skladby položené na hardrockovém základě, s texty o nešťastných láskách, smutných okamžicích v životě lidském, úchylácích, depresích a zmaru. Ale z jejího koncertního projevu bylo znát, že svou muziku i sama sebe bere hodně s humorem. Kritici o „levném triku“ tvrdili, že hudebně je průsečíkem někde mezi Deep Purple a Beatles. Vizuálně byl ale bigbítovou paralelou s crazy punkery Toy Dolls (vylepaný kytarista s vizáží prodavače hot-dogů, kytara s pěti krky, dvojkytara v podobě figury kytaristy, bubeník vypadající jako pojišťovák, kouřící vítězný doutník, basák se zpěvákem coby sebestřední krasavci atd.). Skupina byla známa také svými koncertními aktivitami – stihla kolem 200 vystoupení ročně.

Rodila se postupně od konce 60. let. Trojka Nielsen, Carlos a Petersson měla neúspěšný band zvaný Fuse, po přestěhování do Philadelphie nabrala členy z rozpadlé Rundgrenovy kapely The Nazz a pojmenovala se Sick Man Of Europe. A skutečně na turné do té Evropy odjela, ale s tímhle názvem těžko mohla prorazit. Trio se pak sešlo doma v Rockfordu a založila novou kapelu Cheap Trick, do níž byl přijat jako zpěvák Zander – a to je také ono nejlepší obsazení bandu (viz. výše), které působilo ve druhé polovině 70. let. Z té doby pocházejí také výborné desky jako „Cheap Trick“ (1976/1977), In Color“ (1977), „Heaven Tonight“ (1977(1978), „At Budokan“ (1979, live, nahráno v roce 1978), „Dream Police“ (1978/1979) a „All Shook Up“ (1980). Nejznámějšími písněmi jsou pak „Oh Candy“, „Taxman Mr. Thief“, „Hot Love“, „He´s A Whore“, „ELO Kiddies“, „Hello There“, „Downed“, „I Want You To Want Me“, „Oh, Caroline“, „Come On, Come On“, „Surrender“, „Takin´ Me Back“, „Heaven Tonight“, „Stiff Competition“, „Auf Wiedersehen“, „Ain´t That A Shame“ (cover, pův. od Fatse Domina), „Dream Police“, „Way Of The World“, „Voices“, „The House Is Rockin´ (With Domestic Problems)“, „Need Your Love“, „Stop This Game“, „Just Got Back“, „Can´t Stop It But I´m Gonna Try“, „World´s Greatest Lover“, „High Priest Of Rythmic Noise“, znám je i solidní cover beatlesiády „Day Tripper“. Po poslední jmenované desce ale kapela začala střídat basáky a byť se v její tvorbě objevovaly stále pěkné melodické kousky, hudební kritiky k ní byly stále více chladnější.

Za typickou kapelu AOR je možno považovat také Boston. Její zrod se táhnul skoro pět let, během nichž se neustále zkoušelo, nahrávalo doma dema, zvukově vymazlovalo, a občas rozpadalo. Každopádně si celým tím martyriem prošli tři: multiinstrumentalista Tom Scholz (kytara, klávesy, baskytara, bicí), zpěvák, kytarista a pianista Brad Delp a kytarista a backvokalista Barry Goudreau. Za oficiální počátek existence kapely se uvádí rok 1975. A co že to bylo zač? Hudební podklad ve svých písničkách měla tato formace víceméně hardrockový, ale tak specifický, že vám garantuju, že kdybych vám pustil deset různých kapel, tak ji podle něj poznáte. Můžeme tedy tvrdit, že se jedná o jistou originalitu. Nicméně každé plus vždy vyvažuje určité minus. Totiž boss skupiny, vystudovaný inženýr Tom Scholz vymýšlel různé nahrávací a kytarové efekty, mj. kytarovou krabičku Rockman, která měnila divoký a vzrušující řezavý zvuk boosteru v uspávající bzučení spokojeného čmeláka. Působí sice elegantně, ale je příliš chemický. Nu, a do toho ještě skupina vyrukovala s vokály (výborný Brad Delp) téměř jako vystřiženými z vrcholných let kalifornského west coastu. Celkový sound pak měl monumentální nádech, patos, ale čišel z něj stejný chlad jako z brazilského fotbalového týmu na MS 1974.

Stačí si jen poslechnout obě desky, které v seventies skupina vydala – „Boston“ s hitem „More Than A Feeling“ (1975/1976, dále např. „Hitch A Ride“, „Peace Of Mind“, „Foreplay“/„Long Time“, „Rock And Roll Band“, „Smokin´“) a „Don´t Look Back“ s hity „A Man I´ll Never Be“, „Don´t Look Back“, (1977/1978, dále např. „It´s Easy“, „Used To Bad News“, „Feelin´ Satisfied“ plus instrumentální atmo „The Journey“). Pochopitelně, že obě alba se prodávala jako divá – skončila zatepána do kil platiny. Proto bych uvedl tehdejší vítěznou sestavu bostonských: Tom Scholz (lg, ks, bg, bvoc), Brad Delp (voc, g, ks), Fran Sheehan (bg), Barry Goudreau (g, bvoc)  a Sib Hashian (ds, bvoc). V 80. letech na sebe kapela Boston s dalším albem opět nechala dlouho čekat, nicméně nakonec se fanoušci dočkali a ona zabodovala hity „Amanda“ a „We´re Ready“.

Bohužel tento bostonský zvukový model se stal určujícím prvkem pro některé hardrockové party, jež vstupovaly do osmé dekády (která tvrdý bigbít nesnášela), ve snaze přesvědčit veřejnost, že oni jsou těmi „hodnými“ a tudíž společensky přijatelnými rockery. Jednalo se např. o skupiny jako např. Survivor,Loverboy, Gamma, Mr. Mister, Magnum či Michaela Boltona.

V souvislosti s AOR je možné uvést ještě jisté veterány ze zlatých šedesátých. Na konci seventies totiž na sebe znovu upozornili kalifornští „west-coastovci“ The Beach Boys, v čele s bratry Wilsony (Brian – bg, ks, voc, Dennis – ds, ks, voc,  Carl – g, ks, bg, voc). Do té doby na ně vlastně už drahně let každý kašlal, včetně nevím proč kritiky uznávaného alba „Surf´s Up“ (1971, z těch lepších songů např. „Long Promised Road“, „Disney Girls /1957/“, „´Till I Die“). Navíc se v tom čase umělecký šéf kapely Brian Wilson regulérně zcvoknul. Určitou šancí se pro ně (a třeba pro další bratry zvané Bee Gees) stala druhá polovina sedmdesátých let, kdy se do laufu dostal styl disco, který měl „pozitivnost“, „hezkost“, „nekomplikovanost“ a „teplost“ ve svém erbu. A této šance také hoši z pláže využili. Navíc po delší pauze s kapelou začal koncertovat šéf Brian a dokonce dokázal produkovat i některé desky. Přesto se o Beach Boys nedá říci, že by v čase diska do lidí ládovali nějaké tendenční tucky – spíše tak nějak všechno po svém pospojovali a výsledkem byl normální bigbít hozený právě kamsi do kategorie AOR, viz např. LP „Love You“ (1977, písně „Let Us Go On This Way“, „Johnny Carson“, „The Night Was So Young“, „Honkin´ Down The Highway“) a „Keepin´ The Summer Alive“ (1980, songy „Keepin' the Summer Alive“, „Goin´ On“, „Santa Ana Winds“, „Livin´ With A Heartache“). No, ale stejně nic moc…

To už možná líp si počínal kapelový koksoň a olemta, bubeník, klávesista a zpěvák vypitého hlasu Dennis Wilson, který překvapil elpím „Pacific Ocean Blue“ (1977, např. „Moonshine“, „River Song“, „Thoughts Of You“, „Pacifik Ocean Blue“, „Friday Night“). Ta deska je prostě dobrá. Přestávky hraní v Beach Boys využil k natočení desky také Bruce Johnston (bg, ks, voc) – album se jmenovalo „Going Public“, hudebně představovalo průměr, a navíc na něj přezpíval některé svoje songy, které už předtím vyšly na deskách BB  (1977, např. „Disney Girls“, „I Write The Songs“, „Deirdre“ plus instrumentálka „Pipeline“).

Na americký trh se orientovaly také britské skupiny ELO a Asia, a kanadská Saga, všechny balancující na pomezí art a pop rocku, které také zmiňujeme v kapitole o art rocku.

A touto závěrečnou bodkou bychom mohli článeček o „rytířích urozeného rocku“ či „snobáckých slizounech“ (dle toho z jakého hlediska na ně pohlížíme) ukončit. S některými dalšími partami je možno seznámit se v rámci textu Mladý hard rock, resuscitovaný art rock a staré blues. Ale žádný strach – moc jsem to nepřehnal.

a dynamická skladba „Young Man“ nebo svižná „Lorelei“.