Art a progressive rock a jeho hudební vlastnosti

Žánry: Electronica, Hard rock & Heavy metal, Jazz, Progressive rock, Rhythm & Blues

Autor: Petr Hrabalik

Od svého vzniku v padesátých letech se stal rock jakýmsi synonymem pro rebelii v populární hudbě. Byl útočný, nepoddajný, provokující a asi nejvíce z celé pop kultury přitahoval průsery; to mu bylo vlastní. Vlastní mu byly i různé experimenty, fúze, úlety, parafráze a parodie. Dokázal se infiltrovat do divadla, filmu, pracovali s ním výtvarníci a performeři. A jeho provokace tak mohla vždy dostat nový další náboj. Ale vždycky, když se našli interpreti nebo skupiny, snažící se ho zbavit „špíny“ a povýšit ho na cosi jako „umění“, jeho odbojný charakter se začal kamsi ztrácet.

Ztrácel se z několika důvodů: za prvé – rocku příliš nesvědčí komplikovanost. Je skvělé vyrůst během pár let z naprostého hudebního analfabeta v impozantního instrumentalistu a vložit tento svůj nabitý um do nových kompozic vašeho tělesa. Jde však o to, abyste tuto novou kompozici svoji ekvilibristikou nezahltili tak, že z ní vznikne neposlouchatelný blábol. Za druhé rocku nesvědčí rozvleklost - je určitě fajn nechávat se unášet barevnými plochami syntezátorových maleb a desetiminutových kytarových sól, ale pokud zrovna nežijete v první polovině sedmdesátých let nebo nejste na acidu, moc dlouho vám to nevydrží. Za třetí – hlavní zbraní rocku je elektrická kytara. Její zvuk je magický, ať už zkreslený nebo nezkreslený. Takže pokud jí nahradíte klávesami, dechy, harfou, oudem nebo balalajkou, tento magický sound se přetaví v něco trošku jiného. Možná rockem i zůstane, ale rozhodně se změní náhled na něj: ve fandech vyvolá pocit, že tohle se musí poslouchat prostě jinak. Za čtvrté – pokud nedáte publiku šanci, aby vaší hudbě mohlo alespoň trochu porozumět, můžete si být jisti, že podruhé na vás už nikdo nepřijde. I když tento bod je poněkud sporný; z minulosti známe spoustu souborů, které přišly s tak revolučním soundem, že jejich počáteční úsilí zůstalo nepochopeno, ale později se zařadily mezi rockovou klasiku (Velvet Underground, Kraftwerk).

Přes všechny tyto body existují v dějinách rocku období, kdy vznik skupin, jež žánr povýšily na umění, byl zákonitý. Prvním je konec 60. let, jenž je charakterizován nástupem nových undergroundových kapel, které do bigbítu začaly montovat prvky klasické i soudobé vážné hudby – ty nazýváme progressive nebo art rockové. Pak zde byla snaha dalších souborů, jež se snažily fúzovat rock s různými formami jazzu – tomuto spojení se začalo říkat jazz rock nebo také fusion music. Nu, a od začátku 80. let je zde samozřejmě období dospělosti nové vlny, která ono původní, svěží jádro obalovala neustále novými a novými nánosy artistní rafinovanosti tak dlouho, až se coby černá díra zhroutila sama do sebe a rozplynula se ve vesmíru toho nejbanálnějšího popu. To, že ji později uchopila elektronická taneční scéna do svých diskotékových zábav, jí celkem patří. A ona to nová vlna asi tak i chtěla.

Ale zpátky do druhé poloviny 60. let a konkrétně k art rocku. Tady totiž došlo k jasně modelové situaci: jak hudebníci instrumentálně vyspívali, najednou jim škatulka obyčejného rocku přestávala stačit. Do svých skladeb začali přinášet stále složitější hudební postupy a struktury, jejich muzika se stávala stále více komplikovanější. Naštěstí úplně stejně jako hudebníci tento vývoj chápalo i publikum. Vzniklo totiž cosi jako opojení rockem, tzn. všichni byli naladění na stejnou vlnu a nadšeni z toho, jak je rock tvárný a jaké hranice se mu daří zdolávat. A to si pište, že v tom velkou roli hrály i mimohudební aspekty – za prvé určitý nedefinovatelný pocit svobody, který youth culture v tom čase pociťovala a pak samozřejmě hojnost různých druhů látek způsobujících změněné stavy vědomí (žilo se přece v době LSD!). Všichni totiž experimentovali. Hudebníci vymýšleli pod vlivem drog čím dál větší úlety a fúze, a publikum pomocí drog zase způsoby, jak jim naslouchat. Takže, jak už jsme uvedli, vznik art rocku byl zcela zákonitý – nahrála mu doba.

Už ve druhé polovině šedesátých let se objevily v anglo-americkém undergroundu snahy posunout tehdejší beatovou muziku někam dál. Soubor, který se o to snažil mezi prvními, ovšem tvořil absolutní špičku – byli jím samozřejmě The Beatles. Jejich alba „Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“ a „Magical Mystery Tour“ naznačila, jakým dalším směrem by se rock mohl ubírat. „Seržant Pepř“ je pravděpodobně jedním z prvních pokusů o koncepční LP v dějinách bigbítu (byť jen pokusem) a v Americe vydaný „magický tajemný výlet“ zase udivuje jak zvukovými možnostmi, tak zvláštní tektonikou (stavbou) jednotlivých písní. Zvláštní pozornost pak zasluhuje zejména skladba „Strawberry Fields Forever“, jakási hymna psychedelie, která ve svém hudebním zpracování využívá prvky v bigbítu dosud neslýchané a nepoužívané. Právě ona odstartovala éru delších kompozičních celků s členitými strukturami (i když je pravda, že zrovna v té době se v Kalifornii dral z undergroundu na povrch jakýsi Frank Zappa). A není třeba zdůrazňovat, že „brouci“ a hlavně autor písně Lennon - v té době svištěli na acidu i na kytkách. Song „Jahodová pole“ byl pouze jakýmsi prvním předstupňem pro vznik nových kapel opouštějících klasickou strukturu písničky. No, a pak zde byli samozřejmě Pink Floyd s acidovým albem „The Pipper At The Gates Of Dawn“, Moody Blues se symfoňákem doplněnými skladbami z alba „Days Of Future Passed“ (1967) a začínající hippiesovská LSD-scéna v Německu (kapely Can, Amon Düül ll, Tangerine Dream). Tomuto novému způsobu využití rocku se zpočátku říkalo obecně underground nebo prog rock, výrazy art rock a classical rock se začaly používat až o něco později. Na přelomu 60. a 70. let rockové vření a experimentování dostoupilo vrcholu a my registrujeme první kapely tohoto, do sebe poněkud zahleděného stylu.

Nyní k samotnému žánru. Výchozím bodem abonentů art rocku je především instrumentální vyzrálost – bez té to sice jde napsat, ale už nikoli zahrát. Pokud tedy vaše kapela ovládá velmi dobře své nástroje, je dobré začít tím, že se vezme nějaký základní riff (nejlepší bankou bývá hard rock). A pak už jen fúzujete – tu se přidají motivy z vážné hudby, tu z folk rocku, tu z folklóru (etnické hudby), tu se přidá najazzlá improvizace. Anebo se k sobě poskládají akordy, které by normální komponista k sobě nikdy nedal. Tomu se pak říká avantgardní rock. Poté se vše zkomplikuje složitou rytmikou (s využitím spousty rytmických a tempových změn), výraznou dynamikou a bohatým aranžmá. Jelikož jste dobří instrumentalisté, je prima vymyslet ve skladbě hodně dlouhé hudební plochy, kde si můžete dobře zařádit na sólové nástroje (kytara, klávesy). K tomu jednu připomínku - ony plochy by měly mít „atmosférický“ syntezátorový podklad. Důležité je mít v kompozici nějaké super patetické motivy (zde dobře poslouží vážná hudba), které využívají prvku očekávání a následně prvku splnění očekávaní – nadšený posluchač uroní dojetím kroupu, zamrazí ho v zádech, pak je oním motivem vystřelen do výšin, letí higher and higher, až se nakonec rozplyne v samotném vesmíru. Neboť vesmír a pathos k sobě patří jako ke stegosaurovi hřebenní pláty. Věřte mi – na oba tyto komponenty je art rock největší odborník. Na druhé straně je třeba říci, že hafo kapel tohoto typu nemělo s vesmírem vůbec nic společného; využívaly prvky melancholie ale i parodie, spousta textů byla velmi depresivních a společensky kritických (třeba floydi).