Kdo po Beatles aneb pop-rock

Dekády: 70. léta

Žánry: Folk rock, Hard rock & Heavy metal, New wave, Pop rock & Beat

Autor: Petr Hrabalik

ABBA, zleva Björn Ulvaeus, Agnetha Fältskog, Anni-Frid Lyngstad a Benny Andersson, 2. pol. 70. let

Beatles dovedli liverpoolský Mersey beat (či Mersey sound, chcete-li) k dokonalosti, ale v polovině sixties ho opustili a začali se věnovat experimentům se zvukem a harmonií. Už jsme si řekli, že bylo třeba po nich zaplnit na trhu díru, proto vznikly a prosazovaly se party jako Monkees nebo Bee Gees. Ale jak to bylo s beatem dál?

Co se týče 70.let – tam to vypadalo, jako by skončil: harmonicky se proplétající vokály a zvonivý zvuk nezkreslených kytar nahradily tvrdé hardrockové riffy, později divoké, pár akordové punkárny. Je pravda, že cosi zůstávalo ve folk-rocku (přestože Simon s Garfunkelem už pomalu končili, viz. LP „Bridge Over Troubled Water“) - stačí si poslechnout vokálně velmi dobře vybavenou čtveřici Crosby, Stills, Nash & Young z let 1969-71. Ale pokud bychom v sedmdesátých letech hledali někoho nového s přímou návazností na Mersey beat, asi bychom ho nenašli. Proto je nutné toto naše hledání zredukovat na umělce, kteří buď zpívali podobně jako ranní Beatles, nebo podobně skládali. Což znamená, že vytvářeli kratší melodické písničky s důrazem na vokální stránku, nikoli na instrumentaci. Pro takto pojatý, lehčí soft bigbít se vžil onen zpropadený vágní termín pop rock. A jeho ještě konzervativnější verze (buď pro starší nebo nedospělé posluchače anebo naopak pro děcka) se v 70. letech začala nazývat middle of the road (M. O. R.). Tam se vešlo široké spektrum interpretů - od různých zpěváků v muzikálech (Barbra Streisand), TV-seriálech (David Cassidy), přes jako-beatlesovský sirup (např. Bee Gees), west coast (např. Beach Boys), bubble gum (Ohio Express), lehčí, nablýskanější folk-rock (třeba Carpenters) a glam rock pro teenagery (Bay City Rollers), až po pop-soul-rock typu Osmonds či příšerného Gilberta O´Sullivana.

Na prvním místě v „pop-rockovém“ oboru by nejspíš skončil melodický glitter-chlapík, zpěvák a pianista Elton John z Londýna, jenž ve spolupráci s textařem Bernie Taupinem napsal v sedmdesátých letech spoustu výborných písniček. Navíc se jim na začátku dekády podařilo sestavit i kvalitní doprovodný Elton John Band: vedl ho starý známý ze šedesátek Caleb Quaye (g), dále v něm byli Nigel Olsson (ds, bvoc, ex-Spencer Davis Group, ex-Uriah Heep), Dee Murray (bg, bvoc, ex-Spencer Davis Group) a průběžně Ray Cooper (perc), přičemž v roce 1972 Quayeho vystřídal Davey Johnstone (g, bvoc, ex-Magna Carta). Obrýlený Elton měl příjemnou barvu hlasu (zejména v pomalejších, téměř šansonových kouscích), byl výtečným pianistou a také samozřejmě showmanem. Uměl skvěle interpretovat i převzaté skladby, čehož příkladem je např. beatlesovský cover „Lucy In The Sky With Diamonds“.

Za nejlepší Eltonova alba jsou považována „Madman Across The Water“ (1971, např. „Tiny Dancer“, „Levon“, „Madman Across The Water“, „Indian Sunset“, „Razor Face“), „Honky Château“ (1972, hity „Rocket Man“, „Honky Cat“, dále např. „Susie /Dramas/“, „Mona Lisas And Mad Hatters“, „Amy“), „Don´t Shoot Me I´m Only The Piano Player“ (1972/1973, hity „Crocodille Rock“, „Daniel“, dále např. „High Flying Bird“, „Blues For My Baby And Me“, „Have Mercy On The Criminal“), 2LP „Goodbye Yellow Brick Road“ (1973, hity „Goodbye Yellow Brick Road“, „Saturday Night´s Alright For Fighting“, „Bennie And The Jets“, „Candle In The Wind“, dále např. „Grey Seal“, „Funeral For A Friend“/„Love Lies Bleeding“, „I´ve Seen That Movie Too“, „Jamaica Jerk-Off“) nebo „Captain Fantastic And The Brown Dirt Cowboy“ (1975, hit „Someone Saved My Life Tonight“, dále např. „Captain Fantastic And The Brown Dirt Cowboy“, „Tell Me When The Whistle Blows“, „We All Fall In Love Sometimes“, „/Gotta Get A/ Meal Ticket“). Z dalších písní dua Elton John/Bernie Taupin z období seventies uveďme třeba Rock And Roll Madonna“, „Country Comfort“, „Ballad Of A Well-Known Gun“, „Friends“, „Step Into Christmas“, „Don´t Let The Sun Go Down On Me“, „The Bitch Is Back“, „Whatever Gets You Through The Night“ (duet s J. Lennonem), „Philadelphia Freedom“, „Grow Some Funk Of Your Own“, „Don´t Go Breaking My Heart“ (duet s Kiki Dee) atd., atd.

Eltonův nálet na USA v první polovině 70.let se v úspěšnosti vyrovnal britské invazi z poloviny sixties. Jeho songy i elpíčka se neustále prosazovaly na vrcholech hitparád (v amerických hitparádách měl jako No. 1 sedm po sobě jdoucích alb!), měl neustále narvané stadiony, a tak se stával jedním z nejlépe vydělávajících zpěváků sedmé dekády. Zahrál si i ve filmovém zpracování rockové opery „Tommy“ (1974) a od těch dob je jeho oblíbeným koncertním číslem písnička The Who „Pinball Wizzard“. Jelikož měl spoustu peněz, mohl si kromě své mánie vlastnit kdejakou kravinu, dovolit i další, poněkud náročnější libůstku – koupil fotbalový team Watfordu. V době vlády new wave jeho popularita klesla, k návratu na výsluní došlo až na konci 80. let.

S čímsi podobným jako Elton John přišel v první polovině 70. let i zpěvák, pianista a skladatel Leo Sayer, chlapík s afrem, občas vystupující v masce klauna. Měl velmi úspěšnou dvouletku 1973-74, kdy natočil alba „Silverbird“ (hit „The Show Must Go On“, dále např. „Innocent Bystander“, „Tomorrow“) a „Just A Boy“ (hity „One Man Band“ a „Long Tall Glasses“, dále např. „In My Life“). Též se skladatelsky podílel na debutním albu Rogera Daltreyho, zpěváka The Who. Postupem doby Sayerova sláva začala poněkud pohasínat, přestože napsal několik výrazných skladeb (např. „Moonlighting“, „When I Need You“, „Endless Fight“). V roce 1976 natočil několik beatlesovských coverů (mj. „Let It Be“). Hned vedle Sayera stál Gilbert O´Sullivan, Irčan s pronikavým hlasem, jenž se prosazoval přibližně v letech 1971-73 hity „Nothing Rhymed“, „Underneath The Blanket Go“, „No Matter How I Try“, „Alone Again (Naturally)“, „Clair“, „Back To Front“, „Get Down“, „Ooh Baby“. Huh! V Argentině narozený irský zpěvák Chris de Burgh, známý svým vysokým znělým hlasem, natočil ve druhé polovině 70.let asi pět alb, většinou průměrné provenience. Z nich kritici dávají nejvýš asi LP „Spanish Train And Other Stories“ (1975, např. „Spanish Train“, „A Spaceman Came Travelling“, „The Tower“).

Producent, zpěvák a pianista Mike D´Abo si na konci sixties zazpíval s Manfredem Mannem (mj. „Mighty Quinn“, „Fox On The Run“), později napsal něco hitů (např. „Handbags And Gladrags“) a objevil se také v roli Heroda v rock opeře „Jesus Chris Superstar“. Natočil několik zapomenutých songů jako třeba „Poor Old Joe“, „Soldier, Sailor“, „All At Sea“, „I Don´t Want To Be There“ , „Fuel To Burn“ či „The Day That War Broke Out“  a komerčně neúspěšná zapomenutá LP jako „D´Abo“ (1970, zmíněný hit „Handbags And Gladrags“, dále např. „Oh! What A Day“, „California Line“, „Let It Roar“) a Down At Rachel´s Place“ (1972, mj. skladby „Little Miss Understood“, „Rachel´s Place“, „Belinda“, „Tomorrow On My Mind“). Inu tak. Objevem Eltona Johna se stala zase mladá zlatovlasá folk-AOR-ová písničkářka Judie Tzuke, svou hudbou blízká k Fleetwood Mac v jejich americkém období. Prosadila zejména s albem „Welcome To The Cruise“ (1979, hit „Stay With Me Till Dawn“, dále „Welcome To The Cruise“, „Sukarita“, „Bring In The Rain“, „Katiera Islands“), úspěšná byla i dvojka „Sportscar“ (1980, např. „Understanding“, „Sportscar“, „Chinatown“, „Nightline“). Pěkné, ale málo úspěšné desky vydávala Judie i v eighties.

Beatles bylo přes jejich vydavatelství Apple spojeno i několik známých interpretů. Pomineme-li samotné Brouky a jejich sólové počiny, můžeme připomenout třeba jejich spolupracovníka, zpěváka a pianistu Billy Prestona, indického sitaristu Ravi Shankara, či amerického písničkáře Jamese Taylora. Nejúžeji ale label spolupracoval s Velšany - zpěvačkou Mary Hopkin a skupinou Badfinger. Zmíněnou Mary Hopkin doporučila Paulu McCartneyovi slavná hubená modelka Twiggy. Mary prorazila jako teenagerka už na konci sixties singlem s původně ruskou písní, v angličtině nazvanou „Those Were The Days“ (1968). Následovalo relativně úspěšné album „Post Card“, plné coverů, na kterém nějak nevěděla, jestli jako bude ten pop nebo ten folk (1969, hit „The Puppy Song“, pův. od Harry Nilssona, dále např. „Lord Of The Reedy River“, pův. od Donovana, „The Honeymoon Song“, pův. od Mimose Theodorakise, „Young Love“, pův. interpretovaná Sonny Jamesem, plus trad. „Y Blodyn Gwyn“), bodovala i McCartneyem pro ní napsaná singlovka „Goodbye“ (1969).  Po dalších singlech „Temma Harbour“, „Knock Knock, Who´s There“, „Que Sera, Sera“ (všechny 1970) a „Let My Name Be Sorrow“ (1971), došlo na druhé, folkovější LP „Earth Song/Ocean Song“ (1971, např. „Water, Paper & Clay“, „Earth Song“, „Ocean Song“, dále „International“, pův. od Gallagher & Lyle, „Silver Birch And Weeping Willow“, pův. od Ralpha McTella). Následně Mary zhasla.

Největší naděje se vkládaly do velice příjemně znějící, ale smolné skupiny Badfinger z Walesu, která se ještě v roce 1969 jmenovala The Iveys. Hlavními osobnostmi v ní byli Peter Ham (voc, g, ks) a Tom Evans (voc, bg, g). Dalšími členy byli ještě Joey Molland (voc, g) a Mike Gibbins (ds, voc). Kapela třemi songy přispěla do ulítlého filmu s Ringo Starrem a Peterem Sellersem „The Magic Christian“ (1969, režie Joseph McGrath), zúčastnila se slavného koncertu pro Bangladéš.  Začátkem 70. let měli mládenci vcelku úspěch s coverem „Come And Get It“ (song pro ně napsal Paul McCartney) a vlastními písničkami „No Matter What“, „Day After Day“ a „Baby Blue“. Z méně známých skladeb bych jmenoval například „Maybe Tomorrow“, „Beautiful And Blue“, „Crimson Ship“, „Rock Of All Ages“, „I Can´t Take It“, „Midnight Caller“, „I´d Die Babe“, „Name Of The Game“, „Perfection“, „Apple Of My Eye“ či „Constitution“, nebo „Icicles“ a „Timeless“. Navíc pro Harryho Nilssona napsali jeho velký hit „Without You“.

Z tohoto období také pocházejí jejich nejlepší alba: „No Dice“ (1970) a „Straight Up“ (1971). Pro „nakousnuté jabko“ natočili ještě nevyrovnanou desku „Ass“ (1973). Bohužel po krachu Apple přešli pod jinou firmu, která jejich další LP „Badfinger“ (1974, např. „Love Is Easy“, „Shine On“, „Song For A Lost Friend“, „Lonely You“) propagačně zcela zazdila, a totéž se stalo i s dalším solidním albem „Wish You Were Here“ (1974, např. „Just A Chance“, „Know One Knows“, „Dennis“, „Your So Fine“, „Meanwhile Back At The Ranch“/„Should I Smoke“). Zklamaný Ham pak v roce 1975 spáchal sebevraždu, po několika marných pokusech dostat skupinu opět nahoru, učinil Evans totéž v roce 1983. I tohle je bohužel rockový showbyznys…

Veteráni Mersey beatu z „nepřátelského“ Manchesteru, skupina Hollies až na několik kosmetických změn fungovala v podstatě ve stejné sestavě – Allan Clarke (voc, g, harm), Tony Hicks (g, ks, bg, bvoc), Bernie Calvert (bg, ks), Bobby Elliot (ds) a Terry Sylvester (g, voc), jenom Clarka vystřídal asi na dva roky švédský zpěvák Mikael Rickfors. Sedmdesátými léty pak procházela se střídavými úspěchy – v hitparádách měla několik singlových hitů, ale s alby, která v té době frčela, to nebyla žádná sláva. Nějak nedokázala spojit svoje brilantní vokální schopnosti s tehdy oblíbeným tvrdším soundem. V lepších chvílích to mělo náběh na C,S,N & Y nebo na Simona s Garfunkelem (inu, proč ne?), v průměrných kopčili creedencovský swamp bigboš, v horších to byl takový plytký pop-rock.

Tedy tie platně: „Confessions Of A Mind“ (1970, např. písně „Survival Of The Fittest“, „Confessions Of A Mind“, „Frightened Lady“, „Too Young To Be Married“, „Separated“, „Little Girl“), „Distant Light“ (1971, hity „Long Cool Woman /In A Black Dress/“, „Long Dark Road“, dále např. „Cable Car“, „Little Thing Like Love“), „Hollies“ (1974, cover hit „The Air That I Breathe“, pův. od Alberta Hammonda, dále např. „The Day That Curly Billy Shot Down Crazy Sam McGhee“, „Pick Up The Pieces Again“, „Falling Calling“) a „Another Night“ (1975, např. „Another Night“, „I´m Down“, „Give Me Time“ plus cover „4th Of July, Asbury Park /Sandy/“, pův. od Bruce Springsteena). Z dalších sedmdesátkových  písní Hollies bych uvedl například tyto „I Can´t Tell The Bottom From The Top“, „Gasoline Alley Bred“, „Hey Willy“, „Man Without A Heart“, „Touch“, „Magic Woman Touch“, „Boulder To Birmingham“, „Write On“, „Daddy Don´t Mind“, „My Love“…

Popový souputník brouků, zpěvák Cliff Richard se v seventies zpočátku moc nechytal (stejný důvod jako Hollies), za zmínku stojí snad jen singl „Power To All Our Friends“ (1973) a album „I´m Nearly Famous“ (1976, hit „Devil Woman“, dále např. „Miss You Nights“, „It´s No Use Pretending“, „Such Is The Mystery“, „Lovers“). Pak sice vyšla nějaká další elpí jako třeba „Rock´n´Roll Juvenile“ (1979, např. „We Don´t Talk Anymore“, „Monday Thru´ Friday“, „My Luck Won´t Change“, „Carrie“, „Hot Shot“), ale posluchače moc nezaujala. Mnohem úspěšnější byl na začátku 80. let, byť hudebně to tedy byla vcelku srágora – tak snad jen pár songů: „Dreamin´“, „Suddenly“ (sweet duet s Olivií Newton-John), „Wired For Sound“, „The Only Way Out“. A další potomci Fab Four? V souvislosti s brouky kupříkladu nesmíme zapomenout ani na bristolské Stackridge, produkující jakousi beatledelic music (např. „There Is No Refugee“, „Syracuse The Elephant“, „Keep On Clucking“ – viz folk rock). 

Kapelou jednoho hitu se stala anglická pop-rocková skupina Edison Lighthouse, jejíž tváří byl zpěvák a kytarista Tony Burrows, ex-člen Flower Pot Men a White Plains. Byla víceméně producentským záměrem hitmakera Tony Macaulaye, jenž pro ni v roce 1970 zajistil hit „Love Grows (Where My Rosemary Goes)“. Po něm Burrows odešel a tak Macaulay najal dalšího zpěváka Paula Vigrasse a ten nazpíval estrádně bigbítové songy „It´s Up To You, Paula“, „United We Stand“, (cover, původní interpreti Brotherhood Of Man,) „Take A Little Time“, „What´s Happening“, „Find Mr. Zabedee“. Huh! Od estrády White Plains se odpíchnula i druhá větev, v níž byli zpěváci a skladatelé Rogerové Greenaway a Cook. Oba předtím pěli v duu, pak napsali song pro zmíněné „bílé pláně“, a následně i pro nový rock-soulový soubor Blue Mink. Ten dal v roce 1969 dohromady Roger Coulam (ks), na kytaru hrál Alan Parker, a za mikrofony se postavili právě Roger Cook a černošská zpěvačka Madeline Bell. Ona píseň se jmenovala „Melting Pot“ a stala se prvním hitem „modrého norka“ – béčko singlu pak tvořila hardrocková instrumentálka „Blue Mink“. Obě se pak objevily na debutu „Melting Pot“, byť ta druhá jen v americké verzi (1969, dále např. „Can You Feel It Baby“, „Good Morning Freedom“, „Gimme Reggae“, instrumentálka „Gidda Wadda Wobble“). Z dalších písniček z let 1970-1973 lze uvést třeba „Our World“, „Gasoline Alley Bred“, „Mind Your Business“, a i ty na LP „Only When I Laugh“ (1973, např. „Stay With Me“, „By The Devil /I Was Tempted/“, „Randy“, „Together“).  

Skotští Marmalade si sice ubrali to své „The“ na začátku názvu, ale ani to, ani silná koketérie s glam rockem je k úspěchu nedovedly. No, aspoň to šlo jakžtakž poslouchat, viz songy jako třeba „The Wishing Well“, „Our House Is Rockin´“, „Come Back Jo”, z nichž druhé dva se dostaly na LP „Our House Is Rocking“ (1974, dále např. „The Way It Is“, „Stuck On You“, „Love Tale“, „Gypsy Lady“). Zpátky do hitparádovžch žebříčků je ovšem poslal uhlazený hitík „Falling Apart At The Seams“ za kterým stál – opět Tony Macaulay. I vrátili se zase k té své pop-music (např. písně „Walking A Tightrope“, „What You Need Is A Miracle“, „Hello Baby“, „You´re The Only Light On My Horizont Now“, „Talking In Your Sleep“, „Heavens Above“), ale doba byla jinde, a tak se zase plácali. Dobře jim tak.

Nyní skončemež s Británií, přeplavmež kanál La Manche a přesuňme se na kontinent. 

Zde pak pak holandští sirupáři The Cats v čele s Arnoldem Mührenem (bg, voc), Ceesem Veermanem (voc, g) a jeho bratrem Pietem Veermanem (voc, g) neustále obalovali svoje ubrečené songy těmi mohutnými smyčcovými aranžmá. Ale řekněme, že se o půl stupínku zvedla jejich skladatelská invence, což je přesunulo i na světové žebříčky. Navíc vynikali opravdu netradičními turné v bývalých nederlandských koloniích – Nizozemské Antily, Surinam, Indonésie atd. Natočili mj. alba „Take Me With You“ (1970, hity „Where Have I Been Wrong“, „Don´t Waste My Time“, dále např. „Irish“, „Crying Like I´ve Never Done Before“, „I Walk Through The Fields“, „Take Me With You“) a „Aglow“ (1971, hit One Way Wind“, dále např. „Winter´s End“, „Country Woman“, „My Friend Joe“, „Gipsy Girl“). V roce 1974 mládenci nazpívali dechovkový hit „Be My Day“, o rok později „Come Sunday“. A pak už to nikoho nezajímalo…

Jestliže „kočkám“ hudebně podobná parta Tee-Set po několika svých klasických kolovrátcích (např. „In Your Eyes /I Can See The Lies/“), zhruba okolo roku 1973 relativně přitvrdila a jakoby trochu sklouzla do glam-rocku (singly „You Bringing Me Down“, „The Bandstand“), a občas zkusila i reggae („Do It Baby“), nakonec se vrátila zpátky k pop-rocku (mj. „Baby Let Your Hair Grow Long“), a v polovině sedmdesátek se rozešla.

Australsko-britští Bee Gees tří bratrů Gibbových sice i na začátku seventies pokračovali ve svém sladkém beatu, ale mizerné prodeje alb včetně určité ztráty invence je přesvědčovaly o tom, že je třeba poněkud pozměnit styl. I když vlastně do dekády vstoupili jen ve dvou, protože se Robin vrhl na neúspěšnou sólovou dráhu. A je fakt, že ani zbylí bří Barry a Maurice se moc nevycajchnovali – jejich společné album pod hlavičkou Bee Gees bylo podprůměrné (a jejich sólovky – tak nic moc). A tak se Bee Gees znova museli dát dohromady. Vzali si na pomoc bubeníka Geoffa Bridgforda a jali se točit jakžtakž ucházející elpíčka, přičemž kritika nejvíce hvězdiček dávala albům „2 Years On“ (1970, např. „Back Home“, „Alone Again“, „Every Second, Every Minute“, „Portrait Of Louise“) a  „Trafalgar“ (1971, hit „How Can You Mend A Broken Heart?“, dále např.„Israel“, „Lion In Winter“, „Walking Back To Waterloo“, „It´s Just The Way“, „Trafalgar“). A i mimo uvedená alba měli Bee Gees pár docela dobrých songů („I.O.I.O.“, „Bury Me Down By The River“, „Run To Me“, „Bad Bad Dreams“, „Saw A New Morning“, „South Dakota Morning“).

V polovině dekády se ovšem Bee Gees chytli černošského stylu disko (disco-funk, disco-rock) a s ním vydělali skutečný balík (viz. Disco music). Ještě předtím se rozloučili se svou soft rockovou dráhou nehitovým, ale vcelku povedeným albem „Mr. Natural“  (1974, např. „Mr. Natural“, „Throw A Penny“, „Down The Road“, „Dogs“, „Heavy Breathing“)..

Co se týče Ameriky, zde bych asi začal se soft rockovou skupinou Bread z Los Angeles. Do seventies vstoupila ve stejné sestavě, kterou tvořili David Gates (voc, g, bg, ks, vl, perc), Jimmy Griffin (voc, g, ks, perc), Mike Botts (ds) a Robb Royer (bg, g, fl, ks, perc). V roce 1971 natočila kapela lehce nadprůměrnou desku „Manna“ (1971, s hitem „If“ , dále např. „Let Your Love Go“, „Too Much Love“, „He´s A Good Lad“, „Take Comfort“), po níž Royera vystřídal Larry Knechtel (bg, ks, g, harm). S novým členem Bread natočili své nejúspěšnější a nejlepší řadové album „Baby I´m-a Want You“ (1972, hity „Baby I´m-a Want You“, „Everything I Own“, „Diary“, dále např. „Mother Freedom“, „Daughter“, „Dream Lady“). Další LP „Guitar Man“ už se spíše jen neslo na vlnách úspěchu předešlé desky (1972, hit „The Guitar Man““, dále např. „Aubrey“, „Sweet Surrender“, „Fancy Dancer“, „Picture In Your Mind“). Pak vyvrcholily spory mezi oběma hlavními skladateli Gatesem a Griffinem a kapela se rozpadla. Čirou náhodou vyšla v té době best-ofka a platina se na ní jen sypala. Tak to chodí. „Chleba“ se pak ještě dal dohromady, ale už to nějak nebylo ono (včetně hitu „Lost Without Your Love“). Bread se stali se svým jemným rockem možnými předchůdcemi Eagles nebo i Steely Dan, byť jejich písně v sobě měly více sladkosti a zasněnosti. No, ale i tak - mám pocit, že si kapelu občas poslechli třeba i takoví R.E.M.

Jako druhého zástupce USA bych uvedl frontmana Shondells, newyorského zpěváka a skladateleTommy Jamese. Ten se dal na sólovou dráhu, během níž natáčel desky s psychedelickým pop-rockem. Jakžtakž úspešný měl snad jen začátek – albový debut „Tommy James“ (1969-70, např. „Ball And Chain“, „Meet The Corner“, „Light Of Day“, „Come To Me“, „Lady Jane“, „Quick Silver“) a zejména singl „Draggin´ The Line“ z následující mizerné dvojky. Třetí Jamesovo LP „My Head, My Bed & My Guitar“ (1972, dále např. „Rosalee“, „Nothing To Hide“, „Who´s Gonna Cry“, „Kingston Highway“) už bylo sice lepší, ale… znáte ten příměr o jednouchém mezi hluchými králem, že?

Vzpomeňme též na rockovou skupinu Raspberries z Ohia, kterou vedl zpěvák, kytarista a pianista Eric Carmen. Dalšími členy byli Wally Bryson (voc, lg), Dave Smalley (voc, bg) a Jim Bonfanti (ds), přičemž poslední dva jmenované nahradili na čtvrté desce Scott McCarl (voc, bg) a Michael McBride (ds). Soubor se pokoušel naroubovat na tvrdší sedmdesátkový sound ony jiskřivé  a úžasně melodické nápady kapel britského beatu, jakési skloubení Beatles a The Who. Bohužel, s tím jak rostla kvalita „malinových“ alb, klesal i zájem o ně. Přece jenom - byla to doba hard rocku a glamu, a přestože Raspberries stále přitvrzovali, nějak pořád víc a víc padali  do stínu popularity. Přesto bych chtěl dopřáti pěkného poslechu s deskami „Raspberries“ (1972), a zejména „Fresh“ (1972), „Side 3“ (1973) a „Starting Over“ (1974), na nichž lze slyšet songy „Go All The Way“, „I Saw The Light“, „Don´t Want To Say Goodbye“, „I Wanna Be With You“, „Let´s Pretend“, „Every Way I Can“, „Nobody Knows“, „It Seemed So Easy“ „Tonight“, „I Am A Rocker“, „Hard To Get Over A Heartbreak“, „Ecstasy“, „Last Dance“, „Make It Easy“, „Overnight Sensation“, „Starting Over“, „Play On“, „I Don´t What I Want“, „I Can Hardly Believe You´re Mine“, „Cry“. Po rozpadu Raspberries se dal Eric Carmen na sólovou dráhu a určitý úspěch dobyl s písničkami „All By Myself“ a „Never Gonna Fall In Love Again“ ze svého debutového eponymního alba (1976, dále např.  „Last Night“, „No Hard Feelings“, „That´s Rock´n´Roll“). Pak začala jít jeho tvorba do AOR a přestala být zajímavá.

Aj floridský sweet pop-folk-rocker Lobo měl stylem skládání k Fab Four vcelku blízko („Me And You And The Dog Named Boo“). Kalifornští The Rubinoos sice vznikli už někdy na začátku 70.let, ale svůj debut vydali až v punk-novovlnném roce 1977. Vycítili, že je něco ve vzduchu a spojili na něm beatlesovský, jemně psychedelický beat s názvuky nové vlny. Šlo o LP „The Rubinoos“ (hit cover „I Think We´re Alone Now“, pův. od Tommy James & The Shondells, dále např. „Leave Me Heart Alone“, „Rock And Roll Is Dead“, „Nothing A Little Love Won´t Cure“, „I Never Thought It Would Happen“), přičemž v roce 1979 měli ještě singlový hit „I Wanna Be Your Boyfriend“.

Na skok do Kanady, a zase zpět. Po rozpadu The Poppy Family začal sólově pracovat i zpěvák, kytarista a skladatel Terry Jacks. Chlápek s až příliš „pozitivním“ hlasem, a skladatelským talentem, občas sklouzávajícím do cukrkandlu. Natočil několik singlů (mj. „Someone Must Have Jumped“, „If You Go Away“), které se umísťovaly na nižších příčkách hitparád. Ty nakonec dobyl v Kanadě, USA i Británii singlem-coverem „Seasons In The Sun“, původně od Jacquese Brela. Stal se i titulní písní jeho debutového alba s názvem – jak jinak – „Seasons In The Sun“ (1974, dále ještě „Concrete Sea“, „Again And Again“, „The Love Game“, „Fire On The Skyline“, „It´s Been There From The Start“). Následovalo podobné, invenčně slabší LP „Y´ Don´t Fight The Sea“ (1975, např. „Rock´n´Roll /I Gave You The Best Years Of My Life/“, „Y´ Don´t Fight The Sea“, „Christina“, „Holly“). Pak začal pomalu mizet z podvědomí. 

A nyní trochu bubble-gumu – americkým teen-idolem se stal na začátku 70. let newyorský herec a zpěvák David Cassidy a bylo to díky jeho účasti v oblíbeném hudebním TV-seriálu „Partridge Family“. Měl i několik hitů - s „Partridge Family“ „I Think I Love You“, „I Woke Up In Love This Morning“, „I´ll Meet You Halfway“, „Friend And A Lover“, v letech 1972-73 pak samostatně „How Can I Be Sure“, „I Am A Clown“, „My First Night Alone With You“, „The Puppy Song“. Sociologicky něco podobného jako Cassidy představoval v Anglii David Essex, který se proslavil rolí ve filmu „That´ll Be The Day“ (1973). Muzikou mu však podoben nebyl - v rámci pop-rocku si počínal mnohem experimentálněji (využití elektroniky), a občas byl řazen i do kategorie glam-gliter rocku. No, ale občas to bylo hodně k neposlouchání. I on měl několik hitů a alespoň trochu zajímavých songů, zejména pak na albech „Rock On“ (1973, např „Rock On“, „Lamplight“, „On And On“, „Bring In The Sun“, „We All Insane“), „David Essex“ (1974, např. „Gonna Make You A Star“, „Stardust“, „Windows“, „America“) a „All The Fun Of The Fair“ (1975, „Hold Me Close“, „All The Fun Of The Fair“, „If I Could“, „Rolling Stone“), pak však zájem o něj rychle opadl, neb na scéně se objevili tvrdší, mladší a „odvazovější“ Bay City Rollers. Essex se pak pustil jakoby sofistikovanějším směrem – viz album „Out On The Street“ (1976, např. „Coming Home“, „Out On The Street“, „City Lights“, „Let The Fool Live“, „Ooh Love“, „Just Wanna Dance“) -, ale bylo mu to, jak se říká, „plat prtný“.

Tudíž mezi další adepty „jako-beatlesů“ kromě art-rockových slaďourů ELO v čele s výrazným zpěvákem a skladatelem Jeffem Lynnem, („Livin´ Thing“), lze zařadit s přimhouřením oka také výše zmíněné skotské „fotbalové“ mladíky Bay City Rollers. Jak již bylo jemně naznačeno - ti mezi nástupce brouků patřili spíše pro masovou hysterii, vyvolávanou pištícími teenagerkami (např. songy „Just A Little Love“, „Bye Bye Baby“, „Shanghai´d In Love“, „Don´t Let The Music Die“). Hned vedle bych dal epigony BCR, glasgowskou kapelu Slik, ve které pěl a hrál na kytaru Midge Ure, neboli budoucí „ultravoxák“ (písně „Boogiest Band In Town“, „Forever And Ever“, „The Kid´s A Punk“, „Requiem“, „Don´t Take Your Love Away“) a průměrné australské Sherbet (hity „Howzat“, „Cassandra“, „Summer Love“, „Child Play“, „Magazine Madonna“, „I Have The Skill“). Nu a s přimhouřením obou očí bychom mohli kývnout i u pop rockových Smokie (hit „Living Next Door To Alice“). Občas nějakou tu „pěknou melodickou“ vyplodili i Slade („My Friend Stan“, „How Does It Feel?“). Něco se též objevovalo u hardrockových smíšků z Illinois, skupiny Cheap Trick („World's Greatest Lover“), melodickou strukturu s vícehlasy měly i sociální písničky punkerů z The Clash (mj. „Garageland“) a kdyby se brouci nerozpadli a rozhodli se hrát novou vlnu, určitě by zněli jako XTC (např. písně „Generals And Majors“, „Sgt. Rock /Is Going To Help Me/“) nebo jako Squeeze (např. „Up The Junction“ a „Tempted“). A možná jako The Soft Boys (např. „Human Music“, „I Wanna Destroy You“, „Queen Of Eyes“).

Šokem bylo taktéž vydání první desky anonymní skupiny Klaatu nazvané „Klaatu“, později „3:47 EST“ (1976, např. „Calling Occupants Of Interplanetary Craft“, „Sub-Rosa Subway“, „True Life Hero“, „Doctor Marvello“, „Little Neutrino“) – kritici si ihned pospíšili se svým oblíbeným klišé o „nových Beatles“, nebo dokonce o „tajném albu Beatles“, natočeném v roce 1967 a nikdy nevydaném. A upřímně řečeno, ono to vskutku znělo, jako songy z psychedelického období brouků - s častými kompozičními změnami v jednotlivých skladbách a s jakousi barokní opulentností (tu se ale mohli Klaatu naučit i od Queenů). Z anonymů se později vyklubalo trio Kanaďanů, jmenovitě John Woloschuk (voc, ks, bg, acg), Dee Long (voc, g, acg, bg, ks, sit) a Terry Draper (ds, bvoc), kteří uvedli, že platňu nahráli v letech 1973-76. Se zmíněným debutem a ještě dvojkou „Hope“ (1977, např. „Madman“, „Around The Universe In Eighty Days“, „Hope“, „We´re Off You Know“, „So Said The Lighthouse Keeper“) si užili Klaatu svých 15 minut slávy a ať se později snažili, jak se snažili, nikdy už se nedostali tak vysoko, jako s těmito dvěma alby. Tak snad připomeňme ještě pár skladeb – „Dear Christine“, „A Routine Day“, „Knee Deep In Love“, „I Can´t Help It“, „The Love Of A Woman“ nebo „December Dream“.

Mostem mezi rockem a popem nazvali kritici manchesterskou skupinu 10cc: měla v sobě něco z amerického rhythm&blues, něco z britského beatu, občas se pouštěla do jakýchsi minioper po vzoru Queen. Mhmm, řekněme, že některé písničky lze poslouchat, ovšem pouze v případě, pokud v nich nezazní příšerná šmoulí fistule. A to i v případě, že byla míněna pouze jako parodie („Donna“). Ale stejně byli 10cc nějací divní… No nic, v kapele působili Eric Stewart (lg, ac g, ks, voc), Lol Creme (ac g, g, ks, voc), Kevin Godley (ds, voc) a Graham Gouldman (bg, g, voc). Posledně jmenovaný už v 60. letech napsal několik hitů pro Hollies (např. „Look Through Any Window“, „Stop Stop Stop Stop“), Herman´s Hermits ale i „Heart Full Of Soul“ pro Yardbirds. A octl se i v poslední fázi beatové skupiny The Mindbenders, v níž zpíval a hrál na kytaru právě Stewart. Za nejlepší alba 10cc jsou obecně považována zejména „10cc“ (1973), „Sheet Music“ (1974), „The Original Soundtrack“ (1975), „How Dare You!“ (1976) a „Deceptive Bends“ (1977), z hitů nebo známých songů jmenujme „Rubber Bullets“, „The Dean And I“, „Speed Kills“, „Fresh Air For My Mama“, „The Wall Street Shuffle“, „The Worst Band In The World“, „Silly Love“, „I´m Not In Love“, „The Second Sitting For The Last Supper“, „I´m Mandy Fly Me“, „Art For Art´s Sake“, „The Things We Do For Love“, „Feel The Benefit“, „Last Night“ či „Dreadlock Holiday“.

Ještě za existence 10cc se dalo dohromady duo Godley & Creme by následně vytvořilo ambiciózní progressive-rockové 3LP „Consequences“ (1977, např. „Wind“, „The Flood“, „Five O´Clock In The Morning“, „Please, Please, Please“). Barokní okázalostí téměř modelu ELO se prezentují také alba ex-člena Zombies, zpěváka Colina Blunstonea. Ani nepřekvapí, že se na nich podíleli další byvší zombíci, klávesista Rod Argent a baskytarista Chris White. Něco jde, něco je poslouchatelné jen s obtížemi. Jenom z čistě profesionálního hlediska zkuste desky „One Year“ (1971, např. písně „Caroline Goodbye“, „Smokey Day“, „She Loves The Way They Love Her“, „Though You Are Far Away“) nebo „Ennismore“ (1972, songy „I Don´t Believe In Miracles“, „I´ve Always Had You“, „Quartet: A Sign From Me To You“, „Time´s Running Out“), eventuálně „Journey“ (1974, např. „Keep the Curtains Closed Today“, „This Is Your Captain Calling“, „Shadow Of A Doubt“, „It´s Magical“) a pak potichu zanadávejte na ztracený čas.

A ještě něco – za „nové Beatles“ byla některými britskými hudebními publicisty označována i švédská pop-rocková skupina ABBA, i když tento punc dostala spíše za určitou lehkost a průzračnou melodičnost svých písniček než za to, že by se broukům její sound nějak podobal. Euro pop této čtveřice byl totiž mnohem více inspirován starou „spectorovskou“ školou vokálních souborů typu Ronettes, kalifornským west coastem (Mamas And Papas), muzikály a také jemnější mutací glam rocku, než podněty britského beatu. Nicméně skladatelé Benny Anderson (ks, voc) a Björn Ulvaeus (g, voc) byli v podstatě stejnými hit-makery jako dvojka Lennon-McCartney - vytvářeli chytlavé melodie s občas překvapujícími harmonickými zvraty a změnami, jež skvěle padly do úst jejich manželkám (postupem doby ex-manželkám), vokalistkám Anni-Frid Lyngstad (TA bruneta) a Agnetě Fältskog (TA blondýna). Výborná aranžmá a celková nablýskanost soundu i designu švédského kvartetu pak způsobily fakt, že se ABBA stala komerčně nejúspěšnější evropskou skupinou druhé poloviny 70. let, a například v Británii měla jako number-one osm po sobě jdoucích alb!

Ulvaeus a Anderson se potkali ve druhé půli šedesátých let v pop-kapele Hep Stars, cca okolo roku 1970 spolu vytvořili duo Björn & Benny. V té době už se první jmenovaný znal se vcelku úspěšnou mladou zpěvačkou Agnethou Fältskog, a druhý jmenovaný byl již dokonce sezdán s Fridou Lyngstad, jazzovou zpěvačkou norsko-německého původu. Vzápětí tedy došlo ještě k jedné svatbě. O to, aby čtyřka vytvořila společný band, velmi stál manažér Stig Anderson, a po dílčích úspěších některých singlů, které byly vydávány pod různými markami, k tomuto hudebnímu spojení nakonec v roce 1972 došlo. Skupina ABBA – její název je zkratkou prvních písmen jmen hlavních protagonistů - byla pak zoficiálněna ve třiasedmdesátém, přičemž ve stejné době měla i první hit, „Ring Ring“. V roce 1974 pak vyhrála s písní „Waterloo“ jako první ze Švédska soutěž Eurovise (která měla tehdy ještě jakžtakž nějaký smysl), a poté už se roztrhl se slávou pytel. Možná by ještě stálo za to připomenout některé členy kapely, kteří s ní nahrávali a projeli většinu turné – v prvé řadě Rutger Gunnarsson (bg) a Ola Brunkert (ds), dále pak třeba Janne Schaffer (g), Lasse Wellander (g) nebo Roger Palm (ds). 

 

Z nejznámějších nebo nejzajímavějších písniček skupiny ABBA jmenujme (a bude toho teda hodně): „Ring Ring“, „Waterloo“, „Hey Hey Helen“, „Rock Me“, „So Long“, „Does Your Mother Know“, „Honey, Honey“, „I Do I Do I Do I Do“, „S.O.S.“, „Mamma Mia“, „Tiger“, „Fernando“, „Dancing Queen“, „Money Money Money“, „Knowing Me Knowing You“, „My Love, My Life“, „One Man, One Woman“, „I´m A Marrionette“, „The Name Of The Game“, „Thank You For The Music“, „Take A Chance On Me“, „Summer Night City“, „Chiquitita“, „I Have A Dream“, „Angel Eyes“, „Eagle“, „As Good Is Now“, „The Piper“, „Happy New Year“, „The Visitors“, „Soldiers“, „When All Is Said And Done“, „I Let The Music Speak“, „Should I Laugh Or Cry“ či hořkou baladu „The Winner Takes It All“. Svého času byly populární i „fanfárové“ instrumentálky „Intermezzo No. 1“, a „Arrival“. Je tedy nabíledni, že všechna alba skupiny cca od roku 1974 až do konce dekády jsou těmito hity a songy doslova naložena. Proto je nejlepší sehnat si nějaké výběry s názvy „Greatest Hits“ a podobně. Pokud jste ale sběratelé, zásadní řadovky vám klidně vyjmenuju: „Waterloo“ (1974), „ABBA“ (1975), „Arrival“ (1976), „The Album“ (1977), „Voulez-Vous“ (1978), „Super-Trouper“ (1980) a „The Visitors“ (1981). O skupině byl natočen film z jejich australského turné - „ABBA – The Movie“ (1978, režie Lasse Hallström). ABBA se rozešla v roce 1982, přesně po deseti letech své existence. Na jiskřivé melodické písničky této čtyřky o dekádu později navázala další švédská kapela Roxette.

 

Malá perlička: I Jižní Afrika měla svoji vlastní „Abbu“. Stala se jí skupina Clout (v čele se zpěvačkou a kytaristkou Cindy Alter), která ovšem skutečně zabodovala jen jednou – s coverem „Substitute“, dávnou skladbou, kterou v sixties interpretovali Righteous Brothers. Po holkách (a klucích) z Clout pak zbyly ještě asi tři hitíky – „You´ve Got All Of Me“, „Under Fire“ a „Save Me“. V repertoáru měli i ballardovku „Since You´ve Been Gone“, která se ovšem moc nechytala – později ji mnohem více proslavili Rainbow Ritchie Blackmora.

V Jižní Americe se coby brazilské odpovědi na Beatles dostalo velkého ohlasu zpěvákovi a kytaristovi Miltonu Nascimento. Ani ne tak proto, že by se jeho sound broukům nějak podobal, spíše měl podobný hudební náhled na druhou polovinu sixties jako oni – zasněný psychedelický pop rock (samozřejmě na latino základu) plus surrealistické texty. Za takového brazilského „Sgt. Peppera“ je pak díky své rozmanitosti považováno Miltonovo dvojalbum natočené s producentem Lo Borgisem „Clube Da Esquina“ (1972, např. „Cravo É Canela“, „Nada Será Como Antes“, „O Trem Azul“, „Um Girassol Da Cor De Seu Cabelo“, „Clube De Esquina No. 2“, „Tudo Que Voce Podia Ser“, „Saidas E Bandeiras No. 1“). V roce 1974 natočil Nascimento dobrou desku „Native Dancer“ (hozenou trošku do jazz rocku) se saxofonistou Wayne Shorterem (např. „Beauty And The Beast“, „Miracle Of The Fishes“, „Diana“), poté samostatně natočil LP „Minas“ (1975, např. „Fé Cega, Faca Amolada“, „Leila /Venha Ser Feliz/“, „Beijo Partido“).

Ale dost už bylo sedmdesátek.

Osmdesátá léta pak znamenala opět návrat kytarového beatu v podobě novovlnných part jakými byli třeba U2 nebo později The Smiths, Robyn Hitchcock & The Egyptians a Wonder Stuff nebo Lightning Seeds. v Americe ho pak reprezentovaly některé kapely stylu paisley underground (či college rocku), z nichž nejznámější byli R.E.M. a Replacements nebo kytarovky typu OTC, Rain Parade či Jellyfish nebo The Posies. Melodika, jiskřivé kytary a důraz na vokální stránku šly vysledovat také z pop rocku britských Tears For Fears, některých shoegazer-bandů jako například House Of Love, Charlatans, Teenage Fanclub nebo třeba švédských Roxette. Přímým retrem beatlesovského beatu se pak v devadesátých letech staly skupiny tzv. brit popu v čele s Oasis, Blur, Verve a Bluetones a vlastně celá vlna rockových melodických kytarovek (např. Coldplay), které se na scéně začaly objevovat přibližně od konce deváté dekády. Blízko měli k broukům se svým skiffle-folklorním bigbítem angličtí Levellers. Svým způsobem je dědictví psychedelického experimentování Beatles slyšet i na nahrávkách takových Radiohead nebo Kula Shaker.

Jak vidíme, odkaz liverpoolských vlasáčů je stále živý a neustále je z něj čerpáno.

z nichž druhé dva se dostaly na LP „Our House Is Rocking“ (1974, dále např. „The Way It Is“, „Stuck On You“, „Love Tale“, „Gypsy Lady“)