"Dlouhovlasý vychrtlý podivín. Nadprůměrně bystrý a inteligentní. S jiskřivým pohledem a břitkým jazykem." Tak začínal nekrolog, kterým se hudební publicista Aleš Opekar v Rock \ Popu (2002) vyjadřoval k osobě Ladislava Zajíčeka. Zajíček, bývalý bubeník (Dream, Ruchadze Band), řečeno slovy Jiřího Černého "démon jak z Dostojevského Běsů", byl velice činorodý, agilní a organizačně schopný člověk.
Někdy na začátku roku 1977 založil v rámci Svazu hudebníků Sekci mladé hudby (dalšími důležitými členy byli mj. Vlasta Marek, Jaroslav Hutka, Jan Burian, Jan Šulc) která se zabývala stejně jako Jazzová sekce mnoha druhy aktivit. Celkem podstatné pro činnost sekce byla skutečnost, že v tomtéž roce se Zajíček dostal vcelku podivuhodnou cestou k možnosti uspořádávat koncerty v pražské Lucerně. V seriálu Bigbít o tom řekl: "Pan Spurný, kdysi bývalý manažér Wericha a Osvobozeného divadla, takovej starej pán, za mnou přišel a prej jestli by jsme nemohli dělat estrády - jako Sekce mladý hudby. A jeho dcera byla sekretářkou Lucerny. Takže tímhle způsobem jsem se dostal k Lucerně ani jsem nevěděl jak. Sranda byla v tom, že třeba lidi z odboru kultury hlavního města Prahy z toho byli tak zaražený že tak jedu, že si mysleli, že jsem nějakej papalášskej synek."
SMH organizovala koncerty, různé umělecké kurzy (ale třeba i kurzy pro novináře), literární a filosofické přednášky, vydávala neoficiální nahrávky na kazetách, informační bulletiny a časopisy (Kruh), plakáty (nejznámější z nich byl John & Yoko) a v neposlední řadě též knihy - v edici EKO to byly publikace o Johnu Lennonovi, Dorůžkova biografie "Šuplík plný Zappy", a humorné příběhy "císaře českého hardrocku" Františka Ringo Čecha, jež vyšly pod názvem "Z mého života".
SMH jako jedna z prvních na počátku 80. let pořádala (samozřejmě pro členy SMH) veřejné videoprojekce filmů, které u nás byly z různých příčin zapovězeny. Konaly se většinou v sídle Sekce, ve Všehrdově ulici na pražském Újezdě, ale protože kapacita místnosti byla pouhých čtyřicet míst, pro větší počet diváků byla určena Baráčnická rychta (počet míst cca 170). Tak mohli fanoušci rocku a filmu spatřit třeba pinkfloydovský The Wall, rok po uvedení v západních kinech, film Woodstock o nejslavnějším rockovém festivalu, hippiesovský Easy Rider (ten se ovšem promítal v rámci PJD už v r. 1977) a některé čs. tresorové filmy z 60. let. Sám Zajíček se během osmé dekády pohyboval s videokamerou po různých rockových a folkových festivalech, takže díky němu vznikaly i první amaterské video-nahrávky.
Bohužel, činnost SMH stavěla na kontrastu vůči Jazzové sekci, takže jejich vztahy byly vzájemně dosti napjaté. Tudíž dialog mezi těmito dvěma, řekněme alternativními institucemi, nefungoval. SMH skončila svou činnost po těžkém mocenském nátlaku v roce 1985, kdy počet jejích členů dosahoval asi deseti tisíc. Rok předtím dostal tehdejší předseda Jan Šulc likvidační dopis z vnitra, v němž ministerstvo požadovalo vydání majetku sekce a hlavně seznam jejích členů. SMH ale seznam zničila a techniku (videorecordery, počítač) předala bezúplatným převodem jedné jiné nestátní organizaci. A tak se likvidace SMH táhla až do zmíněného pětaosmdesátého.
Hlavní duch sekce Ladislav Zajíček se posléze stal jakýmsi tuzemských věrozvěstem počítačové kultury, přičemž v této oblasti pracoval až do své předčasné smrti v roce 2001.
