Definice a začátky
Pokud bychom hudební klip definovali dle těch nejobecnějších měřítek, to jest jako „filmové ztvárnění písničky“, a zároveň se chtěli v jeho historii dostat na úplný počátek, museli bychom časoprostorovou trhlinou projít do roku 1927. Tehdy se v Americe konala premiéra prvního zvukového filmu „Jazzový zpěvák“, ve kterém na černo nabarvený Al Jonson překvapil filmové diváky tím, že nejenže na ně z plátna promluvil, ale dokonce zazpíval písničku. Je tedy více než symbolické, že právě první zvukový film tématicky vycházel ze světa hudby.
Naše republika (tehdy ještě První) samozřejmě nechtěla zůstat pozadu a proto již od počátku 30. let, tedy v období prvního filmového boomu, v československých filmech zněly písničky zpívané R. A. Dvorským, Karlem Hašlerem, Oldřichem Novým nebo Voskovcem a Werichem. Byly ovšem jen vlastně takovým filmovým zpestřením nebo doplňkem. Na samostatné ztvárnění písničky se muselo počkat až do rozvoje média, které ovládlo druhou polovinu 20. století - televize.
U nás začala televize vysílat v roce 1953, ale její začátky byly poznamenané nedostatečným technickým vybavením, takže zpočátku vysílání probíhalo živě (přímé přenosy tanečních či dechových orchestrů) a k onomu obrazovému zpracování písničky se mohlo přikročit mnohem později. Josef Kotek ve svých Dějinách populární písně a zpěvu (1998) píše (zkráceno): „Posléze televize přistoupila i k výrobě vlastních písničkových klipů. Na nich také sbírala prvé poznatky o možnosti kombinovat známé populární písně a jejich zpěváky s náznaky vizuálně dějových akcí (např. ´Písnička o bytě´ z roku 1958, ´Včera neděle byla´z roku 1959). Již brzy nato se stalo významným úspěchem zejména ucelené, dějově navazující pásmo písničkových klipů, které pod názvem ´Ztracená revue´(1961, režie Zdeněk Podskalský) překvapivě zvítězilo v televizní soutěži ve švýcarském Montreaux… Přitažlivé spojení hudby a zpěvu s obrazovou akcí přitom napomohlo k prosazení moderní populární hudby i na venkově, předtím se zaměřujícím na tradiční hudební žánry.“
Co se týče těch úplných začátků je třeba poukázat na zcela neopominutelnou roli režiséra Ladislava Rychmana, který do podvědomí veřejnosti vstoupil nejen jako zakladatel a hlavní tvůrce českého filmového muzikálu, ale také jako zakladatel českého hudebního klipu. Jak už bylo řečeno, ten první, který to všechno začal, tedy jakýsi pra-klip, Rychman natočil na píseň „Dáme si do bytu, dáme si vázu“ s herci Josefem Bekem a Irenou Kačírkovou v roce 1958. Jednalo se o vcelku levné a skrovné zpracování, ovšem poprvé si v něm prostředí (malované kulisy) zahrálo stejně důležitou roli jako samotný interpret. Rychman se pak ještě podílel na písničkovém seriálu ČST „Tisíc pohledů za kulisy“, což byla revue sestavená z klipů jeho i jiných režisérů (Roháč, Svitáček, Šefranka, Tichý) a pospojovaná do jedné dějové linky (Písničky „Dáme si do bytu“, „Mackie Messer“, „Duet“). Hlavní těžiště jeho pozdější tvorby tvořily filmové muzikály.
60. léta
V 60. letech populární hudba zažívala bouřlivý rozvoj a to přineslo změnu ve vnímání písničky jako takové. Středobodem už nebyla samotná píseň, ale zájem posluchače - diváka se přesunul na jejího interpreta, což nakonec vedlo ke kultu některých pěveckých hvězd. Ono to vyplývalo z toho, že si rozhlas ale hlavně televize záhy uvědomily, že populární písnička přestává být jenom určitou programovou výplní, a začaly sestavovat písničkové pořady, ve kterých zpívaly tehdejší české (a slovenské) pop hvězdy a tím tak vlastně obě média přispívala k rostoucí popularitě těchto zpěváků. A samozřejmě také k větší prodejnosti jejich desek - zatím singlů. Už z tohoto vývoje lze vidět, že pokud bychom poněkud blíže specifikovali definici hudebního klipu a k onomu obecnému „filmové ztvárnění písničky“ doplnili dovětek „za účelem její propagace a prodeje“, zjistili bychom, že se u nás tento prvek tzv. show-byznysu objevil už v 60. letech. Pravda, sice jen v rámci jakéhosi „komunistického kapitalismu“, který lze nejlépe vyjádřit rčením „ruka ruku myje“ (kooperativní vztah státní televize - státní gramofomová firma), ale na ony zárodky pozdější tvrdé komerce tu prostě bylo zaděláno.
Zájem o obrazové ztvárnění písniček ještě více zdůraznila vlna filmových muzikálů, které u nás byly natočeny v polovině 60. let - teenagerovský film „Starci na chmelu“ (1964, režie Ladislav Rychman) o studentské lásce mezi chmelovými věrtely, „Kdyby tisíc klarinetů“ (1964, režie Ján Roháč a Vladimír Svitáček), odehrávající se ve vojenské posádce jisté „nejmenované“ země, kde se všechny zbraně promění v hudební nástroje a další rychmanovka „Dáma na kolejích“ (1966) o láskou zhrzené řidičce tramvaje.
Ovšem ještě předtím natočili režiséři Ján Roháč a Vladimír Svitáček několik hudebních klipů do televize, přičemž Roháčova zdařilá verze písničky Suchého a Šlitra „Zdvořilý Woody“, kterou interpretoval ještě jako mladý „zobák“ Karel Gott, patří k těm nejvděčnějším. Mezi klipy se objevily také další skladby dvojice S + Š jako třeba „Marnivá sestřenice“ nebo písnička „Život je pes“, jež širšímu publiku představila i zástupce té nejmladší „beatové“ generace, Pavla Sedláčka. Roháč potom odvedl skvělou práci na recitálu Suchého a Šlitra v roce 1965 a v tomtéž roce se v televizi objevil i muzikál obou semaforských hvězd „Dobře placená procházka“. Oni vůbec Suchý se Šlitrem byli na začátku 60. let studnicí toho nejlepšího a zároveň nejprogresivnějšího, co šlo na televizní obrazovce spatřit. Příčina byla jasná - Divadlo Semafor se stalo pojmem už po začátku svého působení v roce 1958 a talentu obou hlavních protagonistů získat si publikum si rychle všimla i média.
Další klipový pořad, ve kterém naše tehdy jediná gramofonová firma každoročně bilancovala svoji produkci vydaných desek, se jmenoval „Album Supraphonu“ (režie Ivo Paukert), přičemž před slovem „album“ se vždy napsala příslušná číslovka - 1., 2., 5. atd. Pořad zpočátku uváděl moderátor (tehdy se používalo slovo „konferenciér“) Vladimír Dvořák - ano ten, co později vytvořil s Bohdalkou spíkrovské duo v Televarieté - a jednalo se o rychle na sebe navazující, zkrácené verze písniček, které posluchači znali z rozhlasu a z gramodesek. Kulisy v těchto „klipech“ byly ty nejjednodušší, které šly ve studiu najít, což v sobě neslo určité kouzlo prostoty a svůj účel to také splnilo. „Koktejl melodií, rytmů a poezie, prostě písniček dobré pohody“ získal slušný ohlas. Pořad se v roce 1967 přejmenoval na „Gramohit“, ale vydržel už jen dva roky.
Důležitým člověkem byl v té době také režisér Jaromír Vašta. V polovině 60. let natočil několik recitálů populárních zpěváků (např „Osm lásek“), ve tvůrčí spolupráci s divadlem Rokoko vytvořil třicetidílný cyklus věnovaný novinkám z oblasti populární hudby „Vysílá studio A“ (1964-5), který televizním divákům představil řadu začínajících zpěváků, skladatelů, textařů a konferenciérů. Jeho největším příspěvkem do historie české klipové kultury byl hudební TV-seriál „Píseň pro Rudolfa lll.“ (1967), o kouzelném křesle vedoucího prodejny masa a uzenin, do kterého když se někdo posadil, dokázalo ho přenést do různých historických dob. V seriálu se objevila plejáda těch největších pěveckých hvězd naší pop kultury a zpracování jejich písniček v kulisách historických reálií rudolfínské doby je excelentní (viz. Neckářova verze rollingstonovské „Lady Jane“). A nezapomeňme také na pohádkový muzikál s V. Neckářem a H. Vondráčkovou "Šíleně smutná princezna" (1967), natočený Bořivojem Zemanem, přičemž o písničky pro hlavní představitele se postaral tehdy ještě mladý teenager Jan Hammer Jr.
Jak postupně 60. léta rostla do své generační vzpoury, bylo stále jasnější, že tou nejmocnější zbraní této vzpoury je populární hudba, potažmo hudba rocková. Do roku 1968 se rockové klipy objevovaly v TV jen sporadicky; v tom se stal průkopníkem Krátký film pod jehož křídly natočil Ivan Soeldner minidokument „Horečka“ (1964). V něm se objevil soubor Olympic a jeho zpěváci, v čele s Volkem, Přenosilovou, Bobkem a Laufrem. Televize si vzpomněla o dva roky později krátkým pořadem „Big beat ve fraku“ (klipy Olympic a Mefisto).
V otevřených letech 1968 a částečně 1969 se v televizi natočilo několik klipových pořadů, ve kterých se objevily české rockové skupiny. V prvé řadě to byl pořad režiséra Ivana Rocha „Kdopak by se beatu bál“, natočený v roce 1969 v tehdejší mecce pražských rockerů, v New clubu s kapelami Blue Effect, Framus Five a George & Beatovens. Nelze nevzpomenout také na hodinový pořad ČT Brno „Cesta, která vede nikam“ režiséra Jiřího Vanýska, který ve vtipných obrazových ztvárněních představil například soubory Olympic, Atlantis, Synkopy 61 nebo Prúdy.
Film „Olympic v Paříži“ (režie Alexej Nosek) představuje šest skladeb nejpopulárnější české skupiny v prostředí francouzského hlavního města. Asi nejvýraznějším klipovým dokumentem se v této době stal filmový profil zpěvačky Marty Kubišové, který natočil režisér Jan Němec (1969). S působivým mixem negativu a pozitivu pracoval na klipech skupiny Shut Up a jejích zpěváků v „návštěvních dnech Šimka a Grossmanna“ režisér Ján Roháč. Na Slovensku se podobné techniky při natáčení beatových kapel užívalo v pořadu „Bumerang“ Lasici a Satinského. Rockové skupiny se pak staly i vhodným klipovým doplňkem do pořadů, které s hudbou neměly vůbec nic společného (např. Blue Effect v pořadu „Slunné Bulharsko“). V roce 1970 písničkový pořad „Modorevue“ představil nové písničky Olympic a George & Beatovens ale „Léto v Supraphonu“ z téhož roku bylo už jen rockovou labutí písní…
70. léta
Začátkem sedmdesátých let začalo být poněkud krušno. Beatová, nebo chceme-li rocková skupina jako taková byla v očích „přezkoušené“ Moci už opět ideologickou diverzí, takže pokud se občas v televizi objevila písnička rockového souboru, v obraze ji byl nucen z plejbeku „odzpívat“ pouze jeho frontman. To se ukázalo v několika dílech pořadu „20 minut s písničkou“, který uváděl hudební teoretik Gustav Oplustil - televizní divák směl vidět např. Marii Rottrovou ale bez Flaminga nebo sourozence Ulrychovy ale bez Atlantisu.
První polovina 70. let byla na hudební klipy pořady skoupá. Nenápaditost obrazového ztvárnění a tytéž jednoduché kulisy jako na počátku 60. let v levně dělaných pořadech stále převládaly, takže oko diváka bylo nuceno sledovat pouze samotného interpreta. Moc podvědomě cítila, že jakákoli přehnaná stylizace pop zpěváků by znamenala zvýšení zájmu o populární hudbu a tím ale také snížení zájmu o budování socialismu. Maxi sukně zakrývaly stehna zpěvaček, mužským zpěvákům bylo sice nad delší vlasem občas přimhouřeno očko, ale museli v TV vystupovat hlavně ve společenských oblecích, tzn. v kvádrech a jen občas bylo povoleno ukázat se v košili. A rockové soubory? Kromě Olympicu vstup zakázán. A ani on toho příliš neuhrál.
Hitšaráda - Vladimír Mišík a Etc… v klipu Nejlepší ženská našich dnů Hitšaráda - Skupina Františka Ringo Čecha, její vedoucí F. R. Čech v klipu Lupič Willy Hitšaráda.
Blýskáním na lepší časy se v této nelehké době ukázaly pořady neklipové, ty, které interprety ukazovaly při jejich živě provedených televizních vystoupeních. Bylo to převážně jazzrockové „Hudební studio M“ režiséra Jana Bonaventury, a hlavně pořad brněnské televize z let 1975-77 „Písničky pod rentgenem“ dramaturgů a také moderátorů Čestmíra Klose s Františka Horáčka, jinak též redaktorů hudebního měsíčníku Melodie. V tomto pořadu se konečně po několika letech začaly objevovat na televizní obrazovce rockové kapely (např. Modus, Synkopy 61, C&K Vocal, Collegium Musicum nebo Marsyas), nicméně tehdejším kulturním dohlížitelům asi hodně hnul žlučí, protože v něm vůbec nebyli vidět „ti státem prověření“ interpreti a umělci. Proto vydržel jen něco přes rok. Tvůrcům „písniček pod rentgenem“ bylo oznámeno, že pořad je sice dobrý ale že musí být pozastaven, neboť je třeba ho inovovat. Dodnes jim nikdo nevysvětlil jak a v čem.
Někdy v tom čase možná napadlo dva bývalé spoluhráče z estrádní beatové skupiny Faraon Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře vytvořit hitparádový pořad, plný hudebních klipů, které by byly uváděny vtipnými scénkami. Je možné, že k dotažení této myšlenky jim trochu pomohla momentální společensko-kulturní situace v našem státě. Bylo po procesu s Plastic People, po Chartě 77, bolševik potřeboval předvést světu i lidem doma, že rockovou hudbu přece nezakazuje. Proto se ani nikdo nikterak neohradil nad tím, když se v rámci „Televizního klubu mladých“ jednou měsíčně na obrazovkách objevila tzv. „Hitšaráda“, Šípův a Uhlířův soutěžní pořad, ve kterém se objevovaly hudební klipy (některé zdařilé, některé méně) jak rockových skupin, tak i našich předních pop zpěváků.
První vysílání Hitšarády proběhlo v lednu 1978 a poslední v prosinci 1986, mezitím bylo natočeno celkem 100 dílů, které režírovali např. Jiří Adamec, Pavel Kraus nebo Antoním Vomáčka. To, že časem tento zprvu celkem progresivní pořad uchvátili bossové tehdejšího českého pop-průmyslu (Janeček, Štaidl, Hannig, Vágner), je už holt smutná realita doby. Tahle čtyřka "mafiózů" měla prostě obšlápnuty veškeré kulturní (a kdoví jaké ještě jiné) instituce, v kterých se o médiích rozhodovalo. Ale vraťme se zpět - vroce 1987 byla Hitšaráda nahrazena dalším podobným pořadem z dílny Šíp - Uhlíř „Klip-klap“.
Ale to už zapracovalo i Slovensko - soutěžní klipový pořad „Triangel“ se stal po celá 80. léta nejvážnějším konkurentem Hitšarády. Filmová zpracování písniček sice dosti kolísala - od vcelku zdařilých (Stromboli, Banket) až po prosté nahnání kapely do TV studia, ve kterém si střihla z plejbeku song „jakoby“ z koncertu - ale sledovanost Triangelu byla v té době velmi vysoká. Naopak v brněnském pořadu „Studio B“, který se začal vysílat v roce 1983, skupiny hrály naživo, takže zde se přímo o klipech hovořit nedá.
Na přelomu 70. a 80. let se do historie českého clipu zapsala skupina Olympic. Dvě její alba „Prázdniny na Zemi“ a „Ulice“ se stala námětem pro dva filmy, které vcelku zajímavým způsobem zpracovaly témata obou desek - dnes nám možná připadají některé tehdejší filmové „efekty“ směšné, ale ve své době v sobě nesly jistou působivost.
80. léta
V roce 1982 se s dosti odvážným pokusem představil i František Ringo Čech. Jako moderátor a hlavně dramaturg pořadu „Amatéři uvádějí“, si vytkl za cíl představit televizním divákům soubory, které předtím neměli vůbec šanci vidět. Rockový fanoušek nevěřil svým očím - z bedny na něj spustili svoje songy Ivan Hlas & Navi Papaya, Bluesberry a dokonce novovlnné Letadlo! Jistě, byl to ten slavný rok, kdy nám byl představen v Hitšarádě i Pražský výběr, ale nezapomeňme, že v té době už pracoval inspektor kultury, estébák Trojan na své černé listině rockových skupin. Pořad F. R. Čecha měl snad jen jedno pokračování a posléze byl tak říkajíc „interrupted“.
Student FAMU Michal Herz natočil v roce 1984 pro FAMU film „Nesmírná únava materiálu“ právě o kapele, která už neexistovala, o Pražském výběru. Objevuje se v něm několik hraných klipů, přičemž jedničkou je obrazové zpracování „záhrobní“ skladby „Hrabě X“. Úryvků z jeho dokumentu později využila i slovutná režisérka Věra Chytilová, která je zamontovala do svého filmu „Praha - neklidné srdce Evropy“ (1984). Po dalších třech letech začal už s obnoveným Výběrem spolupracovat kultovní undergroundový filmař Pavel Bárta. Tvůrce symbolických dílek („Inkarnace“, „Mat“ atd.), přenesl svůj smysl pro hru náznaků a skrytých významů i do práce pro kapelu - z klipů jmenujme alespoň dva, „Snaživec“ a „Člověk bez talentu“ (1987-8).
Zde je vidět, že v polovině 80. let vstupují do výroby klipů i filmoví nadšenci a amatéři a to vcelku rozhodujícím způsobem. Trojice amatérských filmařů Lexa Guha, Vladislav Burda a Petr Ryba se rozhodla v době persekuce českých novovlnných kapel natočit koncerty několika souborů, u kterých nebylo jisté, že si ještě oficiálně zahrají. Jelikož jim v některých případech nestačil materiál na celou písničku, doplnili ho o další jiné hrané sekvence a záběry. Vznikl asi nejdůležitější dokument týkající se českého rocku 80. let., který dostal název „Hudba 85“ a odehrává se v jakémsi imaginárním hudebním domě, ve kterém „bydlí“ prezentované kapely. Průvodcem po tomto domě je známý hudební publicista Josef „Zub“ Vlček. Film je sestříhán do dvou hodin klipů a ukázek z koncertů českých skupin Precedens, Garáž, Hudba Praha, OZW, STP, KNS, Babalet, Dybbuk, FPB atd.
Jedním z nejlépe zpracovaných je klip skupiny Nahoru po schodišti dolů band „Pytlíky ČSA“, ve kterém se kapela vůbec neobjevuje v obraze; byl vytvořen tvůrci ve spolupráci s Divadlem Vrata. V této souvislosti by asi nebylo od věci připomenout i jméno vedoucího „vrat“ Zdeňka Suchého, který ještě koncem 80. let realizoval ve spolupráci s bratry Cabany několik klipů (Laura & její tygři, Stromboli), aby se pak v dalším desetiletí stal v tomto oboru jedním z nejvyhledávanějších režisérů. Sami Michal a Šimon Cabanové a jejich baletní jednotka Křeč se potom podíleli na představení „Barvy“ (na hudbu Jana Chlumeckého), jež se stalo součástí filmu Tomáše Vorla „Pražská pětka“, a o něco později se pak proslavili výpravnou podívanou „Show Tomáše Tracyho“, vizuálně a efektně pojatém koncertu kapely Laura & její tygři (1989-90).
Cabani se Zdeňkem Suchým se pak podíleli i na klipovém pořadu britské Oasis television "Písničky z Prahy 3", ve kterém se objevily např. soubory Laura & její tygři, Garáž, Oceán.
Co se týče amatérských klipů je možné ještě uvést další filmaře. V Brně Stanislava Krčmáře, který se zaměřil na brněnskou alternativní scénu (1987-8, nejzdařilejší klipy: Ještě jsme se nedohodli - „Koni“ a Z kopce - „1000 způsobů“ ) ale nejen na ní (výborný klip pro trenčínské Bez ladu a skladu - „Udavač“) a v Praze Ivana Tatíčka, jenž se podílel na třech klipových amatérských filmech „Metrofilm“ (1984, novovlnný úlet v prostorech pražského metra), „Všude doma dobře nejlíp“ (1985, se skupinou Nahoru po schodišti dolů band) a „Miss rock´n´roll“ (1988, s kapelou Matěj Čech).
Režisér Václav Křístek, občasný textař skupiny Panika, zrealizoval v roce 1988 několik klipů souborům, které se účastnily tehdejšího Rockfestu. Vděčné jsou zvláště punkárny Visacího zámku a HNF, úlet skupiny E, tajemnost Mámy Bubo a pivní pohodou nasycený klip Hudby Praha. Petr Nikolajev pak vytvořil několik skvělých klipů pro skupinu Stromboli, ale to už je jen cesta do 90. let.
Léta 1988 a 1989 se chovala k české populární hudbě potažmo hlavně k rocku shovívavěji a i když některé undergroundové a alternativní proudy (punk) byly stále ostře sledovány, celkové uvolnění bylo znát. Je tedy jasné, že tato poněkud liberálnější doba se musela otisknout i v programu státní a tehdy také jediné televize. Jedním z takových otisků byl pořad „Klubparáda“, který se stal takovou vcelku inteligentní náhradou za stále častěji kvalitativně diskutabilnější Hitšarádu. V Klubparádě se v rolích jakýchsi rockových lektorů objevovali i redaktoři z měsíčníků Melodie a Gramorevue a v samotném pořadu byla šance vedle sebe vidět i tak rozdílné hudební záležitosti jako třeba Heidi Janků a Oldřicha Janotu nebo Dunaj.
Moc zvolna povolovala, až v listopadu 1989 povolila úplně a tím byl zároveň také napsán nový scénář pro vývoj českého klipu, který na začátku 90. let začal prožívat největší boom své doposud podivné a zapeklité historie.