Úvod » 60. léta » Rhythm & Blues » Články

Nebyli to jen Beatles, kdo pohlcoval do svého soundu další podněty – v šedesátých letech totiž všechno klokotalo, měnilo se, každý ovlivňoval každého, objevovaly se nové styly, fúzovalo se. Kupříkladu co třeba takoví divoši The Who, kteří na konci každého koncertu rozmlátili vše co se dalo?

Tahle drsná crew londýnských týpků vedená mistrem akordových kil, skákavým kytaristou Petem Townshendem jemuž se přezdívalo „Větrný mlýn“, jako by byla symbolem protikladů. Vedle Townshenda ji tvořili zpěvák, charismatická blonďatá mánička Roger Daltrey, vrhající mikrofony mezi diváky, dále naprosto ulítlý magor, věčně sjetý bubeník Keith Moon, trefující svými paličkami vše, co mu zrovna přijde pod ruku, a v pozadí zdánlivě klidný, baskytarista John Entwistle, který svojí přesnou hrou držel celý ten divoký hudební chaos pohromadě. Kapela ničila nástroje, pódia i diváky. A hlavně sebe – takhle rozhádanou partu aby svět pohledal. Moonie polykal amfetaminy po hrstech a byl v neustálém konfliktu s opilcem Entwistlem, psycho Townshend si uzurpoval právo kapelu vést (neb valnou většinu songů napsal), přičemž hledaje duchovní zakotvení po jednom tripu uvěřil že indický guru Meher Baba je Boží zjevení, a dělnický vymakanec Daltrey by nejradši každému rozbil hubu, což také občas dělal. A ještě ke všemu soubor manažerovali dva další blázni – Kit Lambert (chlast, heroin, kokain, děvky, dluhy) a brácha herce Terence Stampa Chris.

V důsledku všech těch nepřístojností a rozbrojů také soubor několikrát balancoval na pokraji rozpadu. Napřed byl na pár týdnů vyhozen Daltrey, a na jaře ´66 se chtěli trhnout Moon s Entwistlem (že zrovna tihle dva!) a založit superskupinu s Jeffem Beckem a Jimmy Pagem. Dokonce došlo ke společnému natočení singlu „Beck´s Bolero“. Jenomže jednotliví muzikanti byli tak nekompromisně zasmlouvováni, že si prakticky nemohli ani uprdnout natož založit nějakou novou partu. John a Moonie se tedy vrátili zpět a vzájemné vzteklosti a konflikty mohly vypuknout nanovo. Kapela zpočátku vystupovala v modovském podniku Goldhawk, později ve známém Marquee, velké jméno si udělala svým vystoupením v TV-pořadu „Ready Steady Go“ a posléze jako horda divokých nájezdníků podnikala výpady na koncertní sály celého světa. Zvláště v USA a Kanadě byla velmi oblíbená.

Skupině se přisuzují určité novátorské postupy v rocku – vynalezení a tvůrčí upotřebení feedbacku neboli zpětné kytarové vazby a snad i první užití boosteru (fuzz-boxu), kytarové krabičky, která zvuk nástroje prodlouží a patřičně zprzní do stěny plné rachotu a hřmění (skladba „The Ox“). The Who také jako první vytvářeli atonální hlukové plochy (možný vliv jazzové avantgardy Johna Coltranea či be bopové svobody Charlieho Parkera), jako první dotáhli do konce napsání rockové opery („Tommy“), vyplodili jeden z manifestů mladé generace, song „My Generation“ se slavným veršem „doufám, že umřu dřív, než zestárnu“ (což se dvěma z nich nakonec podařilo). Spojovali warholovský pop art, neurvalost mods a punkovou autodestrukci. Hezky je v několika větách popsal v Mladém světě (2004) hudební publicista Vojtěch Lindaur: „Nejagresivnější kapela poloviny šedesátých let s kytaristou Pete Townshendem, který v tričku s britskou vlajkou dokázal rozflákat několik kytar za večer – dokonalá ilustrace teenagerských frustrací. Klíčový okamžik britského popu, hymna mods ´My Generation´, vinylová smršť, poháněná amfetaminem či jakým svinstvem. Ale geniální.“

Alba „My Generation“ (1965), „The Who Sell Out“ (1967), „Tommy“ (1969), „Live At Leeds“ (1970) a písničky, jako již zmiňovaná „My Generation“ dále „I Can´t Explain“, „Anyway Anyhow Anywhere“, „Out In The Street“, „The Good´s Gone“, „Much Too Much“, „Substitute“, „The Kids Are Alright“, „Dogs“, „I´m A Boy“, „Happy Jack“, „Pictures Of Lily“, „Run Run Run“, „Boris The Spider“, „A Quick One, While He´s Away“, „I Can See For Miles“, „Mary Anne With The Shaky Hand“, „Armenia City In The Sky“, „Relax“, „The Seeker“, „Heaven And Hell“, „Naked Eye“, fantasticky pojaté covery jako „Shakin´ All Over“ (pův. Johnny Kidd & The Pirates), „Young Man Blues“ (pův. Mose Allison) a „Summertime Blues“ (pův. Eddie Cochran) či kousky z Tommyho „Pinball Wizzard“, „The Acid Queen“, „Sally Simpson“, „1921“, „I´m Free“ a „We´re Not Gonna Take It“/„See Me, Feel Me“ patří do zlatého fondu rockové historie. Ke slávě The Who navíc dopomohl i fakt, že sjezdili všechny tehdejší důležité rockové festivaly, takže je můžeme vidět na dokumentech z Monterey (1967), Woodstocku (1969) nebo Isle Of Wight (1970).

The Who byli řazeni k „mods“ - což ale nebyl hudební styl, nýbrž patřičně frajerská subkultura britské mládeže v době „swingujícího Londýna“. Na koncertech zněli hodně hlučně, syrově a tvrdě. Takže byli prvním hard rockem nebo punk rockem? Měli ale i melodické věci podobné Beatles (i když u Who to znělo, obrazně řečeno, jako když si uspořádáte piknik na úpatí temně bublající sopky), skládali i akustické písničky. Takže byli i beat nebo folk rock? Napsali také proslulou rock operu „Tommy“, je tedy možné je považovat za art rock? Zde asi, stejně jako u pár dalších skupin, klasické škatulkování neobstojí.

The Who simply were The Who.