Historie
Historické postavy
Alžběta Báthory
(Anna Friel)
Alžběta Báthory, narozená 1560, patřila k jednomu z nejvýznamnějších uherských šlechtických rodů, jehož příslušníky byli i polský král Štefan Báthory či sedmihradský kníže Gabriel Báthory. V neméně významném postavení, ve funkci vojenského poradce císaře Rudolfa II. Habsburského, byl také její manžel František Nádasdy, za něhož se provdala jako patnáctiletá. Porodila mu pět dětí, dcery Anna a Katarína a syn Pavel se dožili dospělosti, Andrej a Orsloya zemřeli v útlém věku. Manžel František podlehl roku 1604 následkům válečného zranění.
Alžběta žila v době mocenských a náboženských válek a její život, posléze jako vdovy vlastnící obrovský majetek, skutečně nebyl lehký. Uhry byly rozdělené na habsburskou a osmánskou říši, hlavním městem Uher byla Bratislava. Do tzv. Horních Uher patřilo Slovensko i část Polska, území na východě tvořilo knížectví Sedmihradské, kterému vládl sedmihradský kníže a polský král Zikmund Báthory a později jeho synovec Gabriel. Až do začátku Patnáctileté války s Turky v roce 1591 byly vztahy mezi Habsburky a osmánskou říší v podstatě mírové. V rozpoutání vojny s Turky hrál na straně uherské politiky významnou roli také Alžbětin manžel František Nádasdy. Původní plány ale skončily fiaskem, Turky se definitivně vytlačit nepodařilo, země byla neustálými válečnými útrapami vydrancovaná, Sedmihradsko rozvrácené. V posledních válečných letech (1604–1606) propukla de facto občanská válka, kdy István Bocskai bojoval nejen za ukončení vojenského konfliktu s Turky, ale také za svobodu protestantského vyznání, tedy proti habsburským snahám o rekatolizaci země. Obojí končí až roku 1606, nicméně i nadále na celém území pokračuje vnitřní boj mezi stoupenci Habsburků a uherskou šlechtou.
Legenda o Alžbětě Báthory ji celému světu představuje jako krutou hraběnku, která vraždila panny, aby se koupala v jejich krvi a tak si zachovala věčné mládí. Nejen to – s pomocí některých svých služek nevinná děvčata týrala hořícími svíčkami, rozpáleným železem či v mrazu polévala ledovou vodou. Stížnosti na ni se dostaly až ke sluchu panovníka, který nařídil palatinovi Juraji Thurzóvi, aby celou věc vyšetřil. K odhalení těchto údajných zločinů skutečně hlavním dílem přispěl právě Thurzó, který svému příteli Františkovi slíbil, že po jeho případné smrti bude jeho rodinu ochraňovat. Zpočátku se snažil chránit na tu dobu obrovský majetek rodiny Nádasdyů a Alžběta byla přinucena sepsat testament ve prospěch svých dětí. Za nějaký čas se však neohlášen náhle objevil na jejím sídle v Čachticích a údajně ji přistihl přímo při činu. Okamžitě nařídil vyšetřování, ale stejně rychle je také ukončil. Před soudem vypovídalo množství svědků, soud s Alžbětou se ovšem nikdy nekonal. Její usvědčení pomocníci skončili na popravišti, ona byla uzavřena do jakési „vyšetřovací vazby“, internována do věže čachtického hradu, kde po čtyřech letech roku 1614 zemřela, aniž by se dožila jakéhokoli rozsudku.
Kdo vlastně ve skutečnosti byla Alžběta Báthory? Opravdu „krvavá hraběnka“, jak ji nazývají někteří historici? Nebo na svou dobu velmi vzdělaná žena ovládající několik jazyků a vážně se zajímající o přírodní léčitelství? Půvabná osoba vybraného vkusu a současně natolik bohatá, že iritovala mnohé šlechtičny svými originálními róbami ušitými pro ni až v Itálii? Sadistická vražedkyně, anebo oběť tehdejších poměrů plných temných intrik, které upředl kdosi mocný, bažící po jejím pohádkovém majetku? Krutá, nemilosrdná vladařka či zranitelná, osamělá vdova, případně obojí?
Z čachtického hradu, který měl pověst nejnedobytnějšího sídla v celé středovýchodní Evropě, zůstaly jen ruiny. Čachtický zámeček v podhradí zmizel úplně. V malé obci se dnes nachází jen muzeum, vlastnící pouze jediný portrét někdejší panovnice celého regionu, Alžběty, portrét dosti pochybné umělecké kvality, podle kterého se nedá pořádně určit ani její věk. Smyslně na nás hledí smutná, zádumčivá tvář, přísně sevřené rty napovídají, že se jedná o energickou ženu, zatímco velké oči prozrazují její smělost a smysl pro romantiku…
Michelangelo Merisi Da Caravaggio
(Hans Matheson)
„V umění je všechno bezvýznamné, co není převzato ze života.“
Caravaggio (jeho oblíbený výrok)
Michelangelo Merisi se narodil 28. září 1573 v obci Caravaggio v Lombardii. Neměl tak skromný původ, jak se o něm tvrdilo ještě v minulém století (zřejmě s účelem vytvořit obraz „sociálního buřiče“). Jeho otec byl „vedoucím stavebních prací“, tedy de facto stavitelem, u místního markýze.
Po smrti otce ho jeho starší bratr, přesvědčený o jeho talentu, poslal jako jedenáctiletého do učení do milánské dílny Simona Peterzana, malíře původem z Bergama. Zde pobyl Caravaggio 4 až 5 let. Dodnes se neví, co dělal po jejím opuštění v roce 1588 do roku 1593, připouští se ale, že kolem roku 1590 už žil v římském prostředí. Někteří kronikáři tvrdí, že zabil jednoho druha z Peterzanovy dílny. Ačkoliv to dnes vypadá, že tato historka tvoří součást legendy o Caravaggiovi jako „prokletém“ malíři, je jisté, že život, který vedl v Římě, byl velmi bouřlivý.
Když přišel do Říma jako mladík bez prostředků, pracoval v různých dílnách, umělecky se sice rozvíjel, ale žil v největší bídě. Když jednou onemocněl, musel se uchýlit do chudobince. Po vyléčení začal pracovat u známějšího malíře, než byli ti, u nichž byl zaměstnán předtím – u Giuseppe Cesariho. Ačkoliv tam pobyl jen krátce, předpokládá se, že právě v tom období vznikly dva z jeho raných obrazů – Chlapec s košem ovoce a Nemocný Bakchus (pravděpodobně autoportrét). Z Cesariho područí, který údajně bezostyšně využíval mladé talenty, byl vysvobozen, když mu bezplatné přístřeší ve svém domě nabídl prelát Fantin Petrignani. Téměř všichni jeho životopisci se shodují v názoru, že z té doby pocházejí jeho obrazy Bakchus, Věštkyně, Odpočinek na útěku do Egypta, Magdaléna a Chlapec kousnutý ještěrkou.
Jeho originalita se projevovala ve výběru témat a také tím, že skutečnost podával úplně novým způsobem. Ještě půl století po jeho smrti všeobecně vládl názor, že Caravaggio volil pro své obrazy pouze opovrženíhodné náměty, jaké jsou k vidění jen na ulici, a proto jsou přímo urážející. Se svým neúprosným a pronikavým pozorovacím talentem a schopností obsáhnout celek a ne jen detail (na rozdíl o malířských děl, jaká se v té době prodávala – „hlavy“, „poprsí“ nebo „polopostavy“) se zdál přímo brutálně originální a nepřijatelný pro římské kruhy, které určovaly vkus té doby.
Jeho raná díla vynikají mimořádně přesným podáním, vycházejícím z pečlivého studia struktur a barev všech předmětů, které měl možnost si rozestavit v ateliéru – zátiší ovoce a květů, láhve vína, nábytek, oděvy, meče; ví se o něm také to, že měl doma pár ptačích křídel. Všechny tyto objekty najdeme v jeho obrazech.
Malování postav podle živé předlohy bylo těžší. I kdyby mu vybraní jedinci stáli modelem v ateliéru, bylo vyloučeno malovat je takto v prudké akci. A opravdu, jak si všimli odborníci již v 17. století, nejistota při zachycování postav v pohybu byla jednou z Caravaggiových slabin. Protagonisté jeho výjevů, navzdory vzrušujícímu ději, působí zvláštně klidně, až téměř ztuhle.
Caravaggio byl realistou i při výběru modelů. Jeho Magdalény nebo Kateřiny jsou obyčejná římská děvčata oblečená do soudobých šatů, která vypadají jako světice pouze díky konvenčním atributům. Ještě důležitější je, že Caravaggio opustil tradici znázorňovat světce jako hrdiny. Jeho svatí mají na sobě nenápadné oděvy, jsou to robustní, pracující lidé, kteří by sotva vynikli v davu. Naturalismus tohoto druhu ale podle tehdejších kritérií znevažoval náboženství, proto se velmi často stávalo, že církevní vrchnost objednané oltářní obrazy Caravaggiovi vracela. Naproti tomu dostával od mnoha kostelů i aristokratů objednávky opakovaně a byl jedním z největších náboženských malířů 17. století.
Odborníci se dnes přiklánějí k názoru, že jeho římské období trvalo do roku 1596, kdy pravděpodobně namaloval slavný obraz Koš s ovocem. Stylově dozrál, to ale neznamenalo, že dosáhl všeobecného uznání, jeho díla se nadále prodávala těžko. Potom ho ale jistý Valentino, profesionální obchodník s uměním, představil kardinálovi del Monte, který měl vytříbený vkus. Malířovy finanční potíže skončily, u kardinála měl zajištěno bydlení i živobytí a mohl se věnovat tvorbě podle svých představ. Pravděpodobně právě pro tohoto svého mecenáše namaloval díla Falešní hráči, Hráč na loutnu a štít s hrozivou tváří Medúzy.
V období od roku 1598 do roku 1601 vznikly jeho slavné malby v Contarelliho kapli v římském kostele San Luigi dei Francesi: Sv. Matouš s andělem, Povolání sv. Matouše a Mučení sv. Matouše. Těmito díly uvedl na scénu nový styl. Jde o monumentální kompozice, kde jsou náboženské příběhy vyprávěny jako aktuální události prožívané prostým lidem, navíc zachycené s převratným realismem. Síla jeho maleb tkví ve smělých kompozicích a ve velmi novátorské hře stínů a světel, umocněné jemnou a teplou barevností.
Současně dostává také další prestižní zakázku – obrazy s náboženskými náměty pro kostel Santa Maria del Popolo: Ukřižování sv. Petra a Obrácení sv. Pavla.
V této době došlo k významné změně. Na jedné straně tehdy stáli představitelé boloňské školy – Carracciovci, na druhé jejich sok Caravaggio. Boloňští malíři se stali zakladateli nového „klasicismu“. Proti jejich dekorativnímu umění s idealistickými krajinkami a konvenčními výjevy se musel celou svojí osobností bonviván a násilník, jako byl Caravaggio, nevyhnutelně vzepřít. Mimoděk se stal jedním z prvních tvůrců baroka v malířství, který stál v opozici ke klasicismu, zrozenému v Bologni. Zdá se to neuvěřitelné, ale tyto dvě protichůdné tendence se začaly vzájemně doplňovat. I když po celé 17. století panovalo nadšení pro tvorbu boloňské školy, není možné popřít, že největší malíři tohoto období navazovali určitým způsobem na Caravaggiovo dílo: Velázquez a Zurbarán ve Španělsku, Rubens a Rembrandt ve severní Evropě.
Ačkoli se Caravaggiovi na přelomu století začalo dařit – přicházejí už zmíněné velké objednávky – a byl to velmi talentovaný muž, jeho životopisci často poukazují na jeho nevázaný život. Bylo velmi těžké s ním navázat přátelství a neuplynul snad ani rok, aby se nezapletl do nějaké podezřelé záležitosti nebo neměl vážné nepříjemnosti. V roce 1605 si odpykal trest ve vězení a jen co se dostal ven, zranil jistého muže, a proto utekl z Říma a uchýlil se do Janova. Později se sice vrátil, ale kromě malování pokračoval i v násilnickém způsobu života. V témže roce začal malovat Smrt Panny Marie, a mniši, pro které obraz zhotovil, ho odmítli převzít.
Rok 1606 byl pro malíře osudový. V pouliční bitce zabil svého společníka, znovu utekl z Říma a uchýlil se do domu Marzia Colonna, švagra markýze da Caravaggio. Protože potřeboval peníze, namaloval pro svého ochránce Magdalénu. Získaná odměna mu umožnila dostat se do Neapole.
Dochovaly se také doklady o jeho pobytu na Maltě v roce 1608. Podle všeho tam namaloval dva portréty velmistra Alofa de Wignacourt, Spícího Amora, Sv. Hieronyma a Stětí sv. Jana Křtitele. Všechna tato díla byla pravděpodobně podmínkou Caravaggiova přijetí do řádu maltézských rytířů. Ledva toho dosáhl, doputovala na ostrov zpráva o jeho římském provinění. Byl zatčen, ale podařilo se mu utéct, za což byl zase hned z řádu vyloučen.
Osud ho poté zavedl do Syrakús, kde namaloval Pohřeb sv. Lucie pro kostel Santa Lucia. Začátkem roku 1609 pobýval na Sicílii, a to v Messině, kde vytvořil obrazy Klanění pastýřů a Vzkříšení Lazara. Zdá se, že i v Messině se bál trestu ze strany maltézských rytířů, protože se opět vydal na cesty. Další zastávkou na jeho pouti bylo Palermo. Jako uznávaný malíř tam hned získal práci – pro kostel San Lorenzo vytvořil obraz Narození Páně se sv. Františkem a sv. Vavřincem.
Vnitřní neklid zavedl Caravaggia zpět do Neapole, ale i tam ho čekalo pouze neštěstí. Byl napaden a vážně zraněn před vchodem do jedné německé krčmy. Jeho stav byl tak vážný, že se v Římě rozšířila zpráva o jeho smrti. Když se v prvních měsících roku 1610 zotavoval ze svého zranění, jeho příznivci se za něho přimlouvali v Římě. V červenci téhož roku připlul na malé plachetnici k Porta Ercole, španělskému přístavu na hranicích papežského státu. Hned po přistání ho omylem zatkli. Po propuštění chtěl pokračovat v plavbě, ale loď mezitím odplula. Nedbaje na úmorné letní vedro, tvrdohlavě čekal celý den na pobřeží na další loď. Zemřel pravděpodobně na úpal, sám a opuštěný 18. července 1610 ve věku necelých sedmatřiceti let. Třicet sedm let bezuzdného, ale nesmírně plodného života.
Velký ohlas, jenž vzbudilo Caravaggiovo dílo v umění i v myšlení jeho současníků, vedl nevyhnutelně k tomu, že začal být napodobován. I když Carracciovci a jejich následovníci vytvořili skupinu a školu, umělci ovlivnění Caravaggiem se od sebe navzájem tak lišili, že jejich dílo se dá jen těžko shrnout a zhodnotit.
Jeho přímý vliv byl sice intenzivní, ale krátký, omezený na jeho bezprostřední následovníky, ze kterých většina byla cizinci působícími v Římě. Avšak nepřímý vliv jeho tvorby na evropské umění byl dalekosáhlý a nevídaný. Velázquez v Madridu a Georges de la Tour v Lotrinsku vytvořili svá nejkrásnější a nejprocítěnější díla v Caravaggiově stylu, ačkoliv ani jeden z nich nikdy neviděl žádný Caravaggiův originál.
František Nádasdy
(Vincent Regan)
František Nádasdy se narodil roku 1555 v Sárvári v jedné z nejvýznamnějších uherských rodin. Jeho matkou byla Ursula Kanizsayi, otcem pozdější uherský palatin Tomás Nádasdy. Když mu bylo dvanáct, odešel k panovnickému dvoru do Vídně, jako dvacetiletý se oženil s patnáctiletou Alžbětou Báthory. Myšlenka jejich manželství vznikla na straně jejich rodičů, samozřejmě za tím byly majetkové zájmy. V době svatby už ale oba byli sirotky.
Zásnuby i svatba v roce 1575 se konaly ve Vranově. Novomanželé dostali vzácné dary od panovníka Maxmiliána a jeho rodiny. O samotné svatbě nejsou známy podrobnosti, ale údajně se jí zúčastnilo víc než 4 500 hostů a určitě byla honosná a trvala dlouho, jak bývalo tehdy zvykem.
Když se Nádasdy stal hlavním velitelem uherských vojsk, bylo mu pouze dvacet tři let a byl už v té době také rádcem panovníka. Byl to mohutný chlap a surový člověk, kterého se báli i Turci. Říkali mu Černý Beg. V bitvách s Turky obzvlášť vynikal a jeho jméno se často objevovalo v listech tureckých hodnostářů. Do dějin Patnáctileté války se zapsal jako velmi zdatný velitel jezdectva. Vyznamenal se v bojích při obléhání Ostřihomi, při útoku na Párkányi (Štúrovo), byl také úspěšným dobyvatelem Taty. Ve svých 48 letech se stal velitelem Zadunajských vojsk.
Nádasdy nebyl jen vojenským praktikem, svoje zkušenosti dal také písemně zpracovat. V dokumentech, které po sobě zanechal, zdůrazňoval potřebu chránit domácí obyvatelstvo před útrapami války, poukazoval na slabou disciplínu, která v těch dobách vládla ve vojenských táborech. Velkou chybu, na kterou často upozorňoval, viděl i v upřednostňování drancování před konečnou fází vítězství, což ve svém důsledku často vedlo ke zvratu situace v jednotlivých bitkách.
Jeho manželství s Alžbětou trvalo téměř 30 let, ale jejich první dítě, které se dožilo dospělosti, se narodilo až 10 let po svatbě. Většinu života ovšem strávil Nádasdy daleko od manželky a zemřel v rodném Sárvári roku 1604. Alžbětě zanechal obrovské majetky v době, kdy už 13 let zuřila v Uhersku válka s Turky a vnitropolitická situace pomalu spěla k občanské válce.
Král Matyáš II.
(Franco Nero)
Král Matyáš II. Habsburský se narodil roku 1557 ve Vídni. Pořadí třetího syna mu přisoudilo postavení ve stínu starších bratrů. Nástupnické právo automaticky připadlo Rudolfovi a druhý Ernest přicházel v úvahu v případě nečekané změny dědice. S Matyášem se tedy už příliš nepočítalo. Po vypuknutí Patnáctileté války proti Turkům povolal španělský král Filip II. Ernesta do Nizozemí. Tím se Matyášovi otevřela možnost uplatnit se v politice. Rudolf mu svěřil funkci nejvyššího vojenského velitele. Po Ernestově náhlé smrti zastával několik vysokých funkcí. Jako regent v Sedmihradsku i v bojích proti Turkům v Uhersku dosáhl značných úspěchů.
Nespokojenost v zemi a Rudolfova neschopnost vládnout přinutily Habsburky zbavit panovníka moci. V lednu 1608 se na Uherském sněmu v Bratislavě sešli představitelé rakouských a moravských stavů a otevřeně se postavili proti Rudolfovi. Ten se ve prospěch Matyáše zřekl Uherska, Rakouska i Moravy. Matyáš jako uherský král musel ale souhlasit s několika požadavky šlechty, mimo jiné obnovil úřad palatina, rakouským, českým a slezským stavům byl také nucen potvrdit náboženskou svobodu. Palatiny se stali velmoži protestantského vyznání, nejdřív Štefan Illésházy a potom Juraj Thurzo.
Oženil se pozdě, jako čtyřiapadesátiletý, za manželku si vzal sestřenici Annu, potomstvo však po sobě nezanechal. Nástupnictví musel předat Ferdinandovi Štajerskému z mladší tyrolské větve Habsburků. Zemřel ve Vídni, rok po Ferdinandově korunovaci roku 1619.
Juraj Thurzo
(Karel Roden)
Juraj Thurzo se narodil roku 1567 na Lietavském hradě. Pocházel z rodiny Thurzů, kteří byli původně v 15. století obchodníky, později báňskými podnikateli. Otec mu zemřel ještě jako dítěti, část mládí tedy strávil na dvoře arciknížete Ernesta. Jeho první ženou byla Žofie Forgáčová, po její smrti se oženil s Alžbětou Czoborovou. Jako hlavní sídlo mu sloužil Bytčanský zámek. Na svoji dobu byl mimořádně vzdělaný – mluvil latinsky, řecky, německy, maďarsky a slovensky. Slovenština byla na jeho panství používána dokonce i v úředním styku. Z Bytče vytvořil středisko humanistické vzdělanosti, podporoval školy, umění i kostely.
Přes své humanitní zájmy byl také hrdinou tureckých válek, osobně se zúčastnil mnoha bojů. Ve vítězné bitvě u Székekesfehérvári utrpěl vážné zranění.
Jako jedenatřicetiletý se stal rádcem krále Rudolfa II., roku 1602 hlavním velitelem předdunajských vojsk a hlavním kapitánem novozámecké pevnosti.
S politickou mocí rostl i jeho hospodářský vliv. Vrcholem Thurzovy životní kariéry se stalo jeho zvolení uherským palatinem v prosinci 1609. Palatin byl v tomto období prvním mužem v zemi po panovníkovi a měl rozsáhlou politickou, vojenskou, finanční a soudní moc. K jeho povinnostem patřilo také být spravedlivým soudcem bez ohledu na původ a postavení osob. Alžběta Báthory byla prvním závažným případem, který měl vyřešit, před soud se ovšem nikdy nedostala. Snaha zničit Alžbětu byla, vzhledem k tehdějším poměrům, pravděpodobně motivána touhou po jejím obrovském jmění. Ještě po její smrti, v roce 1614, Thurzo tajně podporoval úsilí Gabriela Bethlena o získání báthoryovských majetků, jehož důsledkem bylo zinscenování několika procesů, v nichž padla obvinění z čarodějnictví. Hlavní hybnou silou Thurzových činů v 17. století byl konflikt s rodem Báthoryů a nepřátelství vůči němu. Ovšem jeho majetky nikdy nezískal. Alžbětu přežil o dva roky, zemřel roku 1616. O pět let později skonal i jeho jediný syn, a tím rod Thurzů vymřel.
Jan Ponický
(Anthony Byrne)
V historických dokumentech se zmínky o čachtickém faráři zachovaly pouze v jedné souvislosti. Ján Ponický byl autorem dopisu Eliáši Lányimu z roku 1611, ve kterém obviňuje Alžbětu z krutosti a vražd. Informace ovšem nezískal přímo, nýbrž z kázání Nádasdyho kazatele Magyariho v sárvárském kostele. Obsah sdělení je dost pochybný, protože Ponický ani nevěděl, kdy Magyari zemřel, a píše dokonce i o tom, jak ho Báthory pronásleduje v podobě kočky. Podle historiků dopis Ponického potvrzuje v první řadě to, že tento luteránský farář nemohl kalvinistickou hraběnku Alžbětu vystát. Měl ale konflikty i s jinými místními šlechtici – muži, což vypovídá o tom, že trpěl určitým druhem frustrace.
Kardinál František Forgáč
(Tim Preece)
Zemský a církevní hodnostář, datum jeho narození není přesně známo, bylo to zřejmě někdy kolem roku 1560. Zemřel v roce 1615.
Během svého života zastával množství církevních a státních funkcí: ostřihomský kanovník (1586), veszprémský biskup (1587), nitranský biskup a župan (1587), ostřihomský arcibiskup, župan a kardinál (1607), královský kancléř (1606), královský místodržitel (1607).
Byl předním představitelem prohabsburské strany a rekatolizace v Uhersku, ačkoliv sám pocházel z evangelické rodiny. V mládí působil na polském královském dvoře, pod vlivem této zkušenosti a svého strýce Františka konvertoval na katolickou víru a vystudoval teologii v Římě. Jeho další směřování ovlivnili také jezuité, kteří ho jako příslušníka významného a silného rodu přiměli ucházet se o vysoké církevní funkce.
V roce 1604 strávil 3 měsíce obranou nitranského hradu proti Bočkajovým povstalcům, když se ale proti němu postavila i hradní posádka, vydal hrad povstalcům a odešel do Györu. Později se zúčastnil mírových jednání mezi Bočkajovci a Osmanskou říší. V roce 1608 korunoval Matyáše II. za uherského krále.
Založil jezuitské kolegium v Trnavě a také zařízení pro výchovu knězů při jezuitské rezidenci v Šali.
V důsledku svého rekatolizačního úsilí se dostal do sporu s Matyášem II. Ten musel vůči protestantské šlechtě přistoupit na jisté kompromisy a právě proti nim Forgáč vystupoval.
Vyvrcholením těchto rekatolizačních snah měl být koncil v srpnu 1611 v Trnavě. Jeho opatření (důsledné obnovení celibátu, přijímání podobojí apod.) měla obnovit církevní disciplínu, důležitou pro boj s reformací. Tyto plány však zrealizoval pouze částečně, pokračoval v tom jeho nástupce Peter Pázmán.
Gábor Bethlen
(Marek Vašut)
Gábor Bethlen, sedmihradský kníže, se narodil v roce 1580 v šlechtické rodině, která ale nikdy nepatřila k nejvyšší aristokracii. Jeho panování, trvající 16 let, se ale dodnes označuje jako zlatý věk Sedmihradska. Panovnictví v zemi převzal v roce 1613 – tehle pouze 33 letý – po Gáborovi Báthory. V době dlouhé Třicetileté války se nechal roku 1620 sněmem v Banské Bystrici zvolit také uherským králem. Když v roce 1620 začali Habsburkové upevňovat své pozice ve střední Evropě, byla Gáborova moc postupně vytlačena až na východní Slovensko. Válečné štěstí se ale časem obrátilo zpátky na jeho stranu: znovu získal převážnou část Slovenska a upevnil svou pozici. Byl vynikajícím vojevůdcem, horší vyzbrojenost vojsk dokázal vyvážit svou diplomacií a šikovností. Díky manželství s Katalin se stal švagrem švédského krále Gustava Adolfa II. Zemřel náhle roku 1629.
Miklós Zrínyi
(Jaromír Nosek)
Miklós Zrínyi byl manželem Alžbětiny dcery Anny. V historických análech však o něm není mnoho zpráv. Není znám ani přesný rok jeho narození – odhaduje se, že to mohlo být těsně před, nebo v roce 1570. Zemřel v roce 1625. Jeho první manželkou byla Anna Nádasdy, po její smrti (1615) se oženil s Annou Széchy. Ani s jednou manželkou nezplodil potomka, zemřel bezdětný.
U dvora zřejmě nezastával žádnou vysokou funkci, pravděpodobně žil na svých pozemcích a sám je spravoval. Vzhledem k roku narození je dost možné, že se spolu s Františkem Nádasdym zúčastnil protitureckých bitev Patnáctileté války, ovšem tato informace není historicky doložená.
V dějinách Uherska je významnější postavou jeho mladší bratr Juraj VII., který byl chorvatským bánem a otcem básníka Miklóse Zrínyiho.
Alžběta Czoborová
(Monika Hilmerová)
Alžběta Czoborová, byla po Žofii Forgáčové, která v roce 1590 zemřela při porodu, druhou manželkou palatina Thurza. Podobně jako Alžběta Báthoryová se vdávala velmi mladá, některé historické prameny uvádějí, že jako čtrnáctiletá, jiné tvrdí, že jí bylo devatenáct. Narozdíl od Thurza, který byl na tehdejší dobu velmi vzdělaným mužem, neuměla původně ani číst a psát, to ji naučil až on. Z jejich vztahu se zachovaly dopisy plné lásky. Měli spolu osm dětí, ale jen jediného syna, který zemřel krátce po svém otci. Alžběta Czoborová zemřela v roce 1627 v chudobě, když celý majetek rodu Thurzů skončil v rukou jeho nepřátel.
Gábor Báthory
(Marek Majeský)
Synovec Alžběty Báthory se narodil roku 1589 ve Varadíně, kde prožil i první roky svého života. Později se jeho rodiče odstěhovali na rodinný hrad Somlyó, po několika letech dokonce museli utéct do Polska. Po návratu z Polska a smrti otce se jeho opatrovníkem stal Štefan Báthory z Ecsedu, krajský soudce (bratr Alžběty Báthory), který mu zanechal obrovské majetky, knihovnu, poklady a zbraně. Zajistil mu také vzdělání, jeho učitelem byl varadínský rektor, absolvent univerzit v Padově, Wittenbergu a Heidelbergu. V roce 1605 se dostal ke dvoru svého příbuzného – Štefana Bocskaiho, někdy v průběhu roku 1607 se oženil s Annou Horváthovou.
V roce 1608 získal trůn Sedmihradského knížectví. Sedmihradsko bylo v tomto období nárazníkovým územím mezi Turky a Uherskem. Ačkoliv formálně patřilo k Uhersku, mělo vysokou míru samostatnosti a z toho vyplýval i politický vliv knížete.
V rámci politických vyjednávání neváhal někdy vystupovat jako člen protestantské církve, jindy jako katolík.
Báthory a jeho poradci uvažovali v letech 1609-1610 o sjednocení Turky neobsazených území na východě Uherska. Tyto plány však nebyly příliš reálné. Tou dobou se vyhrotila i situace v Sedmihradsku. V následujících letech utrpěl vážnou porážku u Brašova, o několik měsíců později byl sice úspěšnější a podařilo se mu více vojenských akcí, ale v květnu 1613 ho sultán zbavil trůnu a sedmihradským knížetem jmenoval Gábora Bethlena.
Zemřel na následky atentátu roku 1613.
Vynikal údajně neobyčejnou silou (prý bez problémů rozlomil podkovu), byl vynikající v bojových disciplínách, podle některých byl ale tyran s rukama od krve, který pobuřoval svým nespoutaným životem. Mezi jeho úhlavní nepřátele patřil Gábor Bethlen, jenž se snažil získat sedmihradský trůn. Bojoval proti němu i různými obviněními, např. že zneuctil cizí manželky a panny, vyskytla se i nařčení z lakomství, nespravedlnosti, dokonce z incestního vztahu s vlastní sestrou, porušování práv měst, vraždění měšťanů a mnoha jiných přečinů.
V podstatě nebylo velmi krátké období jeho vlády v porovnání s panováním jiných sedmihradských knížat o nic krvavější, ale odpovídalo krutým válečným časům a filozofii doby.