Julius Varga v dětství, kdy byl zdravým školním premiantem, foto: archiv organizace Post Bellum

Velký duch v bídném těle

Ondřej Nezbeda, 10. February 2018

Julius Varga ochrnul vlivem autoimunitní choroby, která mu zkroutila tělo a připoutala ho na invalidní vozík. Přesto se ho estébáci báli a stal se hlavní postavou protikomunistického odporu na Šumpersku. A teď taky komiksové knihy Objekt Julek.

Řekl jí: „Neměj strach. Vezmi si ten starý klobouk a jako paní Müllerová vezla Švejka, povezeš mě na StB.“ Jeho tělo už v té době připomínalo mumii, biblického Joba pokrytého boláky a proleženinami. Vypadaly mu vlasy a řasy, kosti měl potažené kůží, svaly mu choroba doslova sežrala. Na pravém ukazováčku si nechal narůst dlouhý nehet, aby si mohl obracet stránky knih, jinak byl úplně závislý na pomoci druhých.

Když jeho matka projela několikerými vraty a mřížemi šumperské vazby, spatřila za stolem v uniformě StB otce svého žáka ze základní školy. Předčítal jména disidentů, duchovních a křesťanských přátel, kteří se u jejího nemocného syna scházeli k hovorům a domácím seminářům. Tajní policisté sledovali jejich rodinný dům už několik měsíců. Julius Varga ale pevným hlasem opakoval jen: „Neznám. Nevím. Nepamatuju si.“

„Byl to velký duch v bídném těle,“ říká o něm jedna z jeho přítelkyň v dokumentu Legenda o svatém Juliovi, který natočil Viktor Portel v projektu Příběhy 20. století (spolu s Českou televizí se na něm podílela nezisková společnost Post Bellum).

Julius Varga na nemocničním lůžku
Julius Varga se svou matkou v nemocnici, foto: archiv organizace Post Bellum

Julius Varga se narodil 18. října 1962 naprosto zdravý. Ve škole byl premiant, hrál na klavír, na rodinných fotografiích je vidět, že byl pohledný kluk s pronikavýma očima, jezdil na koni. V roce 1971 po očkování sovětskou vakcínou proti žloutence onemocněl dermatomyozitidou. Autoimunitní choroba se obrátila proti jeho vnějším i vnitřním tkáním. Svaly mu atrofovaly, klouby se kroutily záněty, vypadávaly mu vlasy, zuby. Ve vzpomínkách vypráví, že jako do té doby sebevědomý ateista nejprve propadl beznaději a flegmatismu, „kdy už ani beznaděj nebyla“. A dodává: „Možná je to ten nejhorší stav, takový, řekl bych, předsmrtný, neživotný.“

Radikální změnu postoje ke své životní situaci prodělal během návštěvy fary v Hoštejně, kde se u kněze Josefa Hrdličky věřící scházeli k teologickým rozpravám. Julius Varga začal číst bibli, teologické a filozofické texty a konvertoval ke katolictví. Po čase dokonce zatoužil stát se knězem. To se mu nedařilo, a tak se rozhodl pro vstup do řádu. Nikde ho však nechtěli přijmout. Ochrannou ruku našel až u představeného dominikánů Dominika Duky, nynějšího primase českého. V Jablonném v Podještědí, v kostele sv. Zdislavy, pod kontrolou StB, prošel Julius Varga řeholním slibem a dostal řeholní jméno Augustin.

Reprodukce z knihy Objekt Julek Reprodukce z knihy Objekt Julek, repro: Větrné mlýny

V průběhu osmdesátých let k němu domů docházeli na teologické, filozofické a politické semináře kamarádi ze školy a později i vůdčí osobnosti protirežimního postoje, například Josef Zvěřina nebo Václav Malý, ale také lidé z Jazzové sekce, tajně se u něj v pokoji tisklo Několik vět. Julius Varga s pomocí své matky Dany a přátel psal filozofické a teologické práce a připravoval se na vstup do kláštera. Zemřel ale dřív, než se jeho sen naplnil – 4. května 1996 ve svých 33 letech.

Jeho osud teď v komiksu Objekt Julek vypráví dramaturg a divadelní režisér Ondřej Elbel a šestice výtvarníků. Šestice proto, že i vznik této knihy provází tragický osud. Původní výtvarník, Martin Jabůrek, během práce na komiksu v únoru 2015 tragicky zemřel. Ondřej Elbel proto požádal jeho a své přátele, aby se každý z nich ujal jedné kapitoly a knihu dokončili společně.

Kromě vzájemnosti a účasti na společném díle, které by Julius Varga jistě ocenil, je po autorské stránce spojuje jediná věc. Barevné spektrum, které obsahuje jen bílou, černou a červenou barvu. Martin Jabůrek otevírá Vargův příběh scénou z výslechu u StB, kterou pojal v noirovém a lehce kubizujícím stylu, kdy tváře, postavy a objekty láme do mnoha barevně odstíněných ploch. Marie Butula-Cichá vypráví o návštěvách a kulturním dění v bytě Vargových. Pavel Matyska sleduje to samé z pohledu estébáků, Jan Karpíšek zaznamenává vystoupení Julia Vargy na mítinku Občanského fóra v divadle v Šumperku v roce 1989 a Vendula Chalánková dokumentuje schůzi městského zastupitelstva, které mělo po Vargově smrti rozhodnout, zda se místní Náměstí míru přejmenuje na Náměstí Julia Vargy (nepřejmenovalo).

Reprodukce z knihy Objekt Julek Reprodukce z knihy Objekt Julek, repro: Větrné mlýny

Už z toho popisu je snad patrné, že komiks nevypráví o šumperském disidentovi lineárně, nýbrž v kapitolách, které spolu komunikují velmi volně vypravěčsky i výtvarně. Zatímco Jabůrek a Chalánková, jejichž kapitoly knihu rámují, kreslí skutečně komiks a snaží se děj nápaditě režírovat do jednotlivých záběrů, ostatní práce připomínají spíš grafickou skicu nebo rozpracovaný storyboard. Jistě, je v tom autorský záměr, jednotlivé stránky jsou vizuálně působivé, avšak postrádají to, co je pro komiks podstatné – příběh. V komiksovém žánru nestačí vizuálně-emocionální účinek, jednotlivé obrazy musejí být zároveň narativní. Nadto s výjimkou zmíněných Jabůrka a Chalánkové nejsou ostatní výtvarníci schopni udržet podobu postav. Bubliny s dlouhými texty zasahují do tváří postav a dialogy často nemají jasné pořadí a adresáta, text přehlušuje ilustrace a ve výsledku je obtížné sledovat posloupnost scén (platí to především pro kresbu Pavla Mytysky). Snad má takové pojetí odkazovat k undergroundu, k syrovosti, nehotovosti, ale ani tak není jasné, pro koho je kniha určena a jak ji vlastně číst. Jako působivou grafickou kompozici? Jako kolektivní ilustraci k příběhu?

Osobně doufám, že osud Julia Vargy čeká ještě na svoje další, třeba filmové nebo románové zpracování. Když se volá po velkých příbězích současného století, tady se jeden – heroický! – nabízí. Jeho poselství spočívá ve zdánlivě obyčejných slovech, která Julius Varga pronáší ve zmíněném dokumentu: „Cítím, že jsem jeden z těch, kteří byli Bohem určeni, aby byli vždy k dispozici. (…) Ačkoli se to bude zdát třeba přitažené za vlasy v mém případě, myslím, že mohu – a že to činím – sloužit lidem v různých směrech. Pomáhat jim, posilovat je. V tom vidím vlastní smysl svého života.“

Štvala ho prý jediná věc. Že se nemohl pokřižovat.

ELBEL, Ondřej a spol. Objekt Julek. Brno: Větrné mlýny, 2017.

TÉMATA

Recenze
Literatura
Komiks

A/Z SOUVISEJÍCÍ