Knihovna v čínském městě Tchien-ťin, architektonické studio MVRDV, 2017, foto: ČTK/CoverImages/Ossip van Duivenbode/Cover Image

Velká literární divočina

Ondřej Nezbeda, 12. March 2018

Obnovená tradice knižních čtvrtků, respektive zřízení jarního a podzimního Velkého knižního čtvrtku, mohla upozorňovat na náročnější a přehlížené tituly. Jenže se proměňuje v nekoncepční přehlídku připomínající výprodej. Výjimkou v nynější sestavě je kniha Raději zešílet v divočině.

Je to zvláštní forma sebepoškozování. Česká nakladatelství by mohla využít tradici Velkého knižního čtvrtku k propagaci výjimečných, náročnějších nebo alternativnějších titulů, kterým by se jinak nedostalo pozornosti. Namísto toho pro tuto příležitost vybírají většinou buď komerčně úspěšné knihy – letos se třeba nakladatelství Prostor rozhodlo pro závěrečný díl tetralogie Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante – které propagovat nepotřebují, protože již mají početnou skupinu fanoušků. Anebo tituly, u jejichž výběru je motivace nakladatele záhadou.

Proč má být například jedním z patnácti hitů jarní sezony román irské autorky Lisy McInerneyové Nádherná kacířství, kterou vydávající Argo uvádí takovouto anotací: „Jediným světlým paprskem v Ryanově životě je Karine, vtipná a děsně sexy. A piano. Jenže to fotr věnuje místnímu mafiánovi Jimmymu Phelanovi. Ten to taky nemá jednoduchý – musí se starat o mámu, kterou prvních dvacet let ani neznal. Teď ji teda zná – nejdřív zabije chlapa šutrem s panenkou Marií a pak se rozhodne napravit společnost na vlastní pěst“?

Portrét spisovatelky Lisy McInerneyové Lisa McInerneyová (* 1981), irská blogerka a spisovatelka, jejíž román z roku 2015 Nádherná kacířství vydává Argo v rámci Velkého knižního čtvrtku. Je skutečně nutné zařazovat tuto veskrze mainstreamovou autorku do takové akce?, foto: Hay Festival

Nebo proč si jako erbovní knihu jarní sezony vybralo nakladatelství Prostor publikaci o cyklistickém závodu Giro d’Italia? A proč nakladatelství Argo nabízí jako svou literární hitovku knižní rozhovor s operní zpěvačkou Dagmar Peckovou? To jsou skutečně nejvýraznější tituly jarní sezony, které by tuzemští čtenáři neměli minout?

V letošním Velkém knižním čtvrtku, který připadne na 15. března, nenajdeme téměř žádný titul z oblasti non-fiction, jež by čtenáři pomohl otevřít se současnému světu a lépe mu porozumět. Téměř nic, co by v posledních letech výrazně rezonovalo na mezinárodní scéně (s výjimkou Vyšehradem připraveného románu Gentleman v Moskvě od Amora Towlese). Namísto románů, které by promýšlely život – jak ve své maximě kdysi žádal spisovatel Hermann Broch – nabízejí převážně čtivo, jímž se má čtenář ubavit.

Portrét spisovatele Amora Towles Američan Amor Towles (* 1964). Udělal manažerskou kariéru v investiční firmě na Wall Street. Debutoval roku v roce 2011 románem Pravidla zdvořilosti (česky 2017) o New Yorku konce 30. let minulého století. Předloni publikoval román Gentleman v Moskvě – po deset měsíců se pak držel v žebříčku bestsellerů The New York Times, foto: David Jacobs (Penguin Books)

Velký knižní čtvrtek by přitom mohl do literární produkce vnést přitažlivý prvek hierarchizace, upozornit na kvalitní knihy, které se nedají stěsnat do inzertního klišé. Zaostřil by se díky tomu zájem čtenářů i recenzentů a tím by se alespoň trochu posílila stmelující funkce literatury, jež se v posledních letech rychle vytrácí. Řešení je na straně nakladatelství, která tituly vybírají, a na pořadatelích, kteří by měli určit konkrétní a přísnější kritéria.

Taková měřítka letos splňuje – vedle zmíněného Towlese nebo posmrtně vydané, Knihovnou Václava Havla připravené rané prózy scenáristy Jiřího Křižana Stín – především kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině, kterou vydal zde již (kriticky) vzpomenutý Prostor. Soubor osmi rozhovorů se šumavskými samotáři, lidmi, kteří zanevřeli na společnost, odvrhli konzumní kulturu a odstěhovali se do šumavských hor. Žijí v maringotkách, ručně postavených srubech, někteří z nich bez elektřiny i bez dokladů, takže pro státní aparát ani neexistují.

Výřez z fotografie doprovázející rozhovory se šumavskými samotáři Výřez z jedné z fotografií Jana Šibíka, které doprovázejí rozhovory Aleše Palána se šumavskými samotáři v knize Raději zešílet v divočině, repro: Prostor

Nejde tu ovšem jen o portrétování svérázných povah a už vůbec ne o romantizování jejich životní volby a postojů. Jsou to portréty lidí různě zraněných, bojujících s vnitřními běsy, paranoiou, závislostí na alkoholu, bolestnými vzpomínkami, samotou. Více než o tom, jak odolávají krutým šumavským zimám, jak bojují s nemocemi nebo divočáky, kteří jim požírají těžce vypěstovanou zeleninu, autor empaticky pátrá po tom, co tyhle lidi do samoty přivedlo nebo dokonce vehnalo.

Neskrývá jejich vyšinutost a mnohdy bizarní ezoterické názory a nesnaží se je ani nijak ostře konfrontovat. A proč taky? Všichni zpovídaní se obdivuhodně utkávají už sami se sebou a s přírodními živly. Jejich zpovědi jsou inspirativní svou radikalitou a autenticitou postojů. Způsobem jakým prožívají přítomnost a okolní přírodu, ke které se nevztahují předmětným způsobem. Nejde jim o racionálně promýšlenou ekologickou odpovědnost, svůj vztah ke zvířatům, rostlinám, krajině, vnímají emočně, přistupují k nim jako k blízkým bytostem. Kniha Raději zešílet v divočině je zkrátka objevem a výzvou. Objevem divočiny uprostřed zastavěné střední Evropy, konfrontací našich společenských norem i životních postojů. Právě takové publikace dělají z Velkého knižního čtvrtku událost.

TÉMATA

Komentář
Recenze
Literatura
Knihy
Velký knižní čtvrtek

A/Z SOUVISEJÍCÍ