Záběr z inscenace Pověření pražského divadla Lachende Bestien, foto: Michaela Škvrňáková
Záběr z inscenace Pověření pražského divadla Lachende Bestien, foto: Michaela Škvrňáková

Svobodu, anebo smrt! Volby a revoluce na scéně Venuše ve Švehlovce

Ester Žantovská, 24. January 2018

Divadlo Venuše ve Švehlovce, domov tří nezávislých souborů na pražském Žižkově, se rychle etablovalo coby líheň alternativního divadla všech žánrů – od site-specific po divadlo poezie. V lednu přišli do „Venuše“ s novou inscenací Pověření domovští Lachende Bestien a obnovenou premiéru v jistých kruzích až kultovní inscenace Rain Dance uvádí hostující soubor Handa Gote Research & Development.

Poslední přeživší

Dva muži v tričkách s názvy heavymetalových kapel přicházejí na jeviště přeplněné haraburdím s luky a šípy v jedné ruce a s plastovými taškami ze supermarketů v ruce druhé. O chvíli později „loví“ zavěšenou tašku z Kauflandu střílením šípů s napíchnutými toasty, které v topinkovačích mezitím opekl třetí kolega. Nakonec velice laxně vystřelí šíp s toastem i jeden na druhého, má to přece být souboj a lov. Samozřejmě se nic nestane, o nic totiž nejde. Rituály ztratily smysl a na záchranu světa je nejspíš pozdě.

Z inscenace Rain Dance souboru Handa Gote Research and Development, foto: Jonáš SvatošZ inscenace Rain Dance souboru Handa Gote Research & Development, foto: Jonáš Svatoš

Trojice se o to přesto nějak snaží. Rain Dance je absurdně groteskním „analogovým“ hororem na pomezí divadelní inscenace a výtvarné instalace, která připomíná poslední výstavu Krištofa Kintery Nervous Trees. Softwary přestaly fungovat a zbývá jen zahlcující obludárium věcí, s nimiž si člověk neví rady – muži soustavně s nezájmem odhazují cokoli, co přestane fungovat nebo to prostě není potřeba. V kruhu vytvořeném z mačetou nasekaného zboží se pokoušejí o kanibalské tance, upálení se a znovuzrození a jiné – v kontextu zoufale působící – rituály. Když už se neví, jak dál, vloží se nějaká „listening pleasure“ – jeden tak například lehce autisticky zahraje na kytaru hit Look What They’ve Done to My Song, Ma, zatímco ten vedle něj názorně listuje časopisem Respekt.

Rain Dance nekáže ani nevychovává. Ti tři „poslední přeživší“ přiznávají, že jsou stejně ztracení jako ostatní. S humorným nadhledem se jim daří zachytit úzkost budící bezradnost člověka, který by se rád k něčemu vztahoval – jen kdyby věděl k čemu a jak…

Německý spisovatel Heiner Müller (1929–1995) s Brigitte Marií Mayerovou a s dcerou Annou, foto: Soukromý archiv H. Müllera Německý spisovatel Heiner Müller (1929–1995) s Brigitte Marií Mayerovou a s dcerou Annou, foto: soukromý archiv H. Müllera

Příliš kolonizovaný spisovatel

Lachende Bestien v čele s režisérem Michalem Hábou k divadlu přistupují jako ke
společensko-kritickému médiu vyloženě programově. Hra Pověření Brechtova následovníka, (východo)německého spisovatele Heinera Müllera, se tedy zdá být pro soubor jako stvořená. Müller v ní prostřednictvím tří emisarů, vyslaných na Jamajku s pověřením osvobodit zdejší otroky ve jménu ideálů Velké francouzské revoluce, vyjadřuje skepsi nad smyslem revoluce jakožto nástrojem společenské změny.

Lachende Bestien představují revoluci coby frašku a záměrně špatný kabaret. Pochoduje se okolo stříbřitými konfetami ověšeného jeviště za „rozlezlého“ hraní na dechové nástroje. Herci „rozvrzávají“ Marseillaisu nebo po evropsku „rovnají“ reggae na francouzský ekvivalent sloganu „Svoboda nebo smrt!“ Vše se ad absurdum demonstruje a servíruje coby groteska – v odpověď na otázku „jak zahrát negra na českém jevišti?“ je teoretizováno o několika způsobech a nakonec je černý emisar Sasportas (Lukáš Bouzek) oblečen do kostýmu slupky od banánu a na čelo si napíše „NEGR“. Hábova inscenace je navíc jakýmsi přiznaným „čtením“ Müllerova textu pomocí postkoloniálních teorií a filozofie od Hegela po Slavoje Žižeka. Jak postavy opakovaně proklamují: „Tohle není Müllerovo Pověření, ale jeho kolonizace.“ Úryvky především ze Žižekova díla aktéři přímo komentují vlastní výroky, s důrazem na to, že opravdová revoluce by měla vycházet od otroků samotných.

Problém Hábovy inscenace spočívá v tom, že je až příliš intelektuálně „převymyšlená“, křečovitě ironické pomrkávání humor spíš zabíjí. Lachende Bestien nicméně patří přiznat odvahu za uvedení Müllerovy hry z roku 1981 v české premiéře. Nad smyslem revoluce se mohou nyní zamyslet i moravští diváci – pouhý týden po pražském uvedení se premiéra Pověření konala i v brněnském HaDivadle v režii Jiřího Pokorného.

Heiner Müller: Pověření, Lachende Bestien
ve Venuši ve Švehlovce, premiéra 12. 1. 2018
Překlad: K. R. Jilská, režie: Michal Hába, scénografie: Adriana Černá, hudba: Jindřich Čížek

Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Dörner, Jan Kalivoda: Rain Dance, Handa Gote Research & Development ve Venuši ve Švehlovce, obnovená premiéra 18. 1. 2018

TÉMATA

Recenze
Divadlo
Venuše ve Švehlovce
Handa Gote Research and Development
Lachende Bestien

A/Z SOUVISEJÍCÍ